Řekněte upřímně, když se podíváte ven příjde Vám, že jsou Vánoce? Tedy že je zima, jako roční období? Mě tedy ne. Nebýt toho, že se brzo stmívá a že v ulicích je výzdoba řekla bych, že je přelom října/listopadu.
Kam zmizela Vánoční atmosféra? Kde je zima jako z obrázků Josefa Lady? Proč není tady? (jů, skoro verš..)
Dneska prý v Mnichově naměřili 20 stupňů.. no řekněte, je tohle normální? Já chci sníh, zimu, chumelenici, námrazu, modřiny od pádů, zkoulování atd. A chci to hned.. :D
Nevím, jestli je to globálním oteplováním nebo čím, ale mám pocit, že bílo na Vánoce nebylo už opravdu dlouho. Nemyslím, že by sníh mizel úplně, ale spíše přichází v takových vlnách a tak se prostě jednou objeví a pak za několik málo dní zase zmizí. Objeví se a zmizí. A je to sice jen můj odhad, ale řekla bych že v tom je ten rozdíl proti dřívějšku- to se objevil a vydržel. Teď sníh chodí v nárazových vlnách a lidé, kteří si na to ještě nezvykli jsou pak překvapení a nesprávně vybavení. Silničáři zmatení a chodci potlučení.
Ale jako si nedovedu představit Vánoce bez pečení cukroví a kapra s bramborovým salátem je pro mě nepřirozené mít Vánoce v teple. Tedy a to jak takhle v ČR v teplém počasí natož trávit je někde v "teplých krajích" (a to i přes to, že jako tažný pták bych měla na zimu odlétat do tepla... ale to prý pouze kvůli potravě- žáby se v zimě chytají špatně).
Takže co mi chybí k absolutní spokojenosti? Nemuset 27.12. jít do práce, trochu sněhu (tak 30cm) co vydrží do půlky ledna bílý a nezašpiněný a to je asi vše. Jsem teď v podstatě šťastný člověk... :D
Takže veselé nezimní Vánoce a šťastný nezimní rok 2013!
úterý 25. prosince 2012
pondělí 24. prosince 2012
Veselé Vánoce!
Poslední dobou se mi nějak nedostává slov, která bych sem chtěla napsat. To však neznamená, že jsem na tento blog úplně zanevřela....
Chtěla bych tímto popřát všem, co omylem zabrousí na můj blog, krásné, klidné, veselé a radostné Vánoce a celý příští rok. Užijte si Nový rok, neopijte se moc (jen tak přiměřeně.. :D ) a ať Vás provází Síla :D a zdraví ...
Chtěla bych tímto popřát všem, co omylem zabrousí na můj blog, krásné, klidné, veselé a radostné Vánoce a celý příští rok. Užijte si Nový rok, neopijte se moc (jen tak přiměřeně.. :D ) a ať Vás provází Síla :D a zdraví ...
středa 19. prosince 2012
Autoškola
Ještě stále ji dělám.. ještě stále ji nemám :D
Asi po 14 jízdách (tedy přibližně v polovině) se mi z určitých důvodů (které jsem v té době neznala, ale teď je tak trošku zhruba znám) změnil instruktor. Tedy místo -torky mám -tora :D
A musím uznat, že se mi s ním jezdí lépe nežli s mou bývalou...
Sice mi do toho víc mluví, víc mi šahá do řízení a očekává odemně více, ale asi mě to i více baví :) (to ovšem neznamená, že se na jízdy těším nebo, že by mi to nějak extrémně šlo...). Zrovna dneska jsem jezdila v okolí Staromáku a nakonec jsme to já, auto i instruktor k velkému překvapení přežili... :)
Jenže hodiny už se mi pomalu blíží ke konci... Už mi zbývají jen asi 4.. to znamená 2 návštěvy. To sice samotné je děsivé, co je ale horší je fakt, že volný termín zkoušek je až v lednu. Takže co budu dělat do té doby?
Co až odjedu poslední dvě zbývající dvojjízdy? To pak budu nečinně čekat? Vždyť vše zapomenu.. ale bez řidičáku přeci nemůžu jezdit a ani cvičit se v ježdění.. To asi mají proto, abych si musela připlatit kondiční jízdy...
A propos- nemáte někdo na půjčení něco na učení se technických věcí k autu a tedy ke zkouškám? Já to totiž ve své autoškolní knížce nemám a tak se nemám z čeho učiti a nevím vlastně ani co se mám učiti.. děkuji :D
19.12. 2012
Nová událost v souvislosti s mou autoškolou: Je v insolvenčním řízení. Tedy přišla o všechny peníze a jaksi již nebude fungovat. Takže své čtyři zbývající jízdy asi hned tak nedojezdím a zkoušky mít v lednu asi taky nebudu... Dost pravděpodobně nedostanu zpět ani halíř a budu si muset v jiné autoškole doplatit za jízdy (jen doufám, že ne celou autoškolu znovu..)
Takže autoškola Fresh již nefunguje! Sbohem autoškolo, docela ses mi líbila, ale nějak neumíš nakládat s penězi....
Asi po 14 jízdách (tedy přibližně v polovině) se mi z určitých důvodů (které jsem v té době neznala, ale teď je tak trošku zhruba znám) změnil instruktor. Tedy místo -torky mám -tora :D
A musím uznat, že se mi s ním jezdí lépe nežli s mou bývalou...
Sice mi do toho víc mluví, víc mi šahá do řízení a očekává odemně více, ale asi mě to i více baví :) (to ovšem neznamená, že se na jízdy těším nebo, že by mi to nějak extrémně šlo...). Zrovna dneska jsem jezdila v okolí Staromáku a nakonec jsme to já, auto i instruktor k velkému překvapení přežili... :)
Jenže hodiny už se mi pomalu blíží ke konci... Už mi zbývají jen asi 4.. to znamená 2 návštěvy. To sice samotné je děsivé, co je ale horší je fakt, že volný termín zkoušek je až v lednu. Takže co budu dělat do té doby?
Co až odjedu poslední dvě zbývající dvojjízdy? To pak budu nečinně čekat? Vždyť vše zapomenu.. ale bez řidičáku přeci nemůžu jezdit a ani cvičit se v ježdění.. To asi mají proto, abych si musela připlatit kondiční jízdy...
A propos- nemáte někdo na půjčení něco na učení se technických věcí k autu a tedy ke zkouškám? Já to totiž ve své autoškolní knížce nemám a tak se nemám z čeho učiti a nevím vlastně ani co se mám učiti.. děkuji :D
19.12. 2012
Nová událost v souvislosti s mou autoškolou: Je v insolvenčním řízení. Tedy přišla o všechny peníze a jaksi již nebude fungovat. Takže své čtyři zbývající jízdy asi hned tak nedojezdím a zkoušky mít v lednu asi taky nebudu... Dost pravděpodobně nedostanu zpět ani halíř a budu si muset v jiné autoškole doplatit za jízdy (jen doufám, že ne celou autoškolu znovu..)
Takže autoškola Fresh již nefunguje! Sbohem autoškolo, docela ses mi líbila, ale nějak neumíš nakládat s penězi....
středa 7. listopadu 2012
Promoce
Včera jsem měla promoci.
Takže už je ze mně promovaný blbec :D
Byla v profesním domě na Malostranském náměstí od 15:00 a byla to zajímavá událost.
Když jsem byla na bráškově promoci udělala jsem si docela dobrý obrázek o tom, jak promoce probíhají (a ten obrázek mě zklamal- představovala jsem si mnohem více a úplně jinak..) takže mě to už teď ani nepřekvapilo.
Několik věcí mě, ale pobavilo:
Takže už je ze mně promovaný blbec :D
Byla v profesním domě na Malostranském náměstí od 15:00 a byla to zajímavá událost.
Když jsem byla na bráškově promoci udělala jsem si docela dobrý obrázek o tom, jak promoce probíhají (a ten obrázek mě zklamal- představovala jsem si mnohem více a úplně jinak..) takže mě to už teď ani nepřekvapilo.
Několik věcí mě, ale pobavilo:
- Způsob, jakým se vybíral řečník z řad studentů- SO obvolávalo lidi, dokud jim jedna moje spolužačka tedy řekla, že ho řekne. (a nakonec se jí moc povedl..)
- Neustálé nacvičování toho, jak máme jít a co máme dělat...
- Zvorání toho, jak jsme měli jít a co dělat..
- Jednu holku, protože přišla pozdě již nenechali se převléknout a tak byla ve světlé minisukni a botaskách :)
- Oslovení "magnificence" a tak :)
- Když jsem řekla "slibuji" promotorovi on mi odpověděl "tak dobře" a v tu chvíli to znělo strašně vtipně..
- Počet lidí v sále- neměli si ani kam sednout
- atd...
Také se mi velice líbilo, jak měla jedna moje spolužačka, která má problémy se sluchem, s sebou tlumočnici do znakového jazyka. Tato tlumočnice ukazovala i hymnu a to bylo velice zajímavé..
No shrnuto a podtrženo- jsem promovaný BlbeC :D
pondělí 29. října 2012
První sníh
O víkendu napadl první letošní sníh.
Praha se poprvé (a moc doufám, že nikoliv naposledy( zahalila do bílého hávu. Všechno najednou utichlo a bylo slyšet jen vločky dopadající na zem.
Najednou nebyl nepořádek na ulicích, nebylo neurčité a smutné šedivo, ale všechno bylo pokryté bílým sněhem, který rozzářil mnoho tváří. Dětských i dospělých.
Nezáleží na tom, že je teprve říjen ani na tom, že ten sníh zase (bohužel) roztaje. Na čem, ale záleží je to, abychom si ho pořádně užili. Radovali se z něj a těšili se na to, až se příště ukáže. Protože on se určitě ukáže...
A to se poté mluví o globálním oteplování, tak se podívejte ven, na ten již tající sníh a pak se tomu, stejně jako já, zasmějte. (Tím nechci říci, že nepoškozujeme svými výdobytky planetu Zemi, ani to, že se neotepluje a že tají ledovce. Jen chci poukázat na to, že je vtipné o tom mluvit a dívat se přitom na říjnovou deseticentimetrovou vrstvu sněhu)..
Takže hurá do sněhu! :D
Praha se poprvé (a moc doufám, že nikoliv naposledy( zahalila do bílého hávu. Všechno najednou utichlo a bylo slyšet jen vločky dopadající na zem.
Najednou nebyl nepořádek na ulicích, nebylo neurčité a smutné šedivo, ale všechno bylo pokryté bílým sněhem, který rozzářil mnoho tváří. Dětských i dospělých.
Nezáleží na tom, že je teprve říjen ani na tom, že ten sníh zase (bohužel) roztaje. Na čem, ale záleží je to, abychom si ho pořádně užili. Radovali se z něj a těšili se na to, až se příště ukáže. Protože on se určitě ukáže...
A to se poté mluví o globálním oteplování, tak se podívejte ven, na ten již tající sníh a pak se tomu, stejně jako já, zasmějte. (Tím nechci říci, že nepoškozujeme svými výdobytky planetu Zemi, ani to, že se neotepluje a že tají ledovce. Jen chci poukázat na to, že je vtipné o tom mluvit a dívat se přitom na říjnovou deseticentimetrovou vrstvu sněhu)..
Takže hurá do sněhu! :D
pátek 5. října 2012
What if money was no object?
http://www.youtube.com/watch?v=siu6JYqOZ0g
No, co kdyby peníze nebyly důležité?
Co kdybychom si mohli vybrat zaměstnání jen podle svobodné vůle? Ne, že by to v dnešní době nešlo, ale mám pocit, že to tak moc často nechodí.
Vede to k zamyšlení, zda bychom si v takovém případě vybrali stejné zaměstnání, jaké máme. Kolik by se toho změnilo, kdybychom z rovnice vymazali peníze a nehleděli na ně. Kolik lidí by již bylo v důchodu (předčasném) či podobně? Kolik lidí by zůstalo na svém místě, na stejné škole atd kdyby nemuseli brát v úvahu peníze?
Tyto úvahy teď zabírají část mého dne. Protože nemám moc budoucí plány a svým způsobem mám volnost ve výběru. Takže, co bych si vybrala kdybych mohla vynechat peníze? NEVÍM...
Přemýšlím o tom, od té doby co jsem tu otázku slyšela poprvé a ještě intenzivněji od té chvíle co jsem viděla to video. Ale na nic jsem nepřišla ZATÍM... Nějak se hledám, zatím neúspěšně. Možná je to nedostatkem zkušeností a nedostatkem dosavadního poznání a možnosti porovnání. Snad se mi podaří se po tomto roce rozhodnout se šťastnou rukou a spokojenou budoucností.
Protože si sama sebe nedovedu představit na úřadě sedící za přepážkou, nebo dlouhodobě v nějakém sanatoriu (hlavně poté, co jsem viděla nemocniční a ldn kové prostředí).. takže nevím co by mě bavilo.
Potřebuji si ujasnit všechno v hlavě, někdy mám pocit, že je tam toho moc a někdy zase naopak málo.
No, co kdyby peníze nebyly důležité?
Co kdybychom si mohli vybrat zaměstnání jen podle svobodné vůle? Ne, že by to v dnešní době nešlo, ale mám pocit, že to tak moc často nechodí.
Vede to k zamyšlení, zda bychom si v takovém případě vybrali stejné zaměstnání, jaké máme. Kolik by se toho změnilo, kdybychom z rovnice vymazali peníze a nehleděli na ně. Kolik lidí by již bylo v důchodu (předčasném) či podobně? Kolik lidí by zůstalo na svém místě, na stejné škole atd kdyby nemuseli brát v úvahu peníze?
Tyto úvahy teď zabírají část mého dne. Protože nemám moc budoucí plány a svým způsobem mám volnost ve výběru. Takže, co bych si vybrala kdybych mohla vynechat peníze? NEVÍM...
Přemýšlím o tom, od té doby co jsem tu otázku slyšela poprvé a ještě intenzivněji od té chvíle co jsem viděla to video. Ale na nic jsem nepřišla ZATÍM... Nějak se hledám, zatím neúspěšně. Možná je to nedostatkem zkušeností a nedostatkem dosavadního poznání a možnosti porovnání. Snad se mi podaří se po tomto roce rozhodnout se šťastnou rukou a spokojenou budoucností.
Protože si sama sebe nedovedu představit na úřadě sedící za přepážkou, nebo dlouhodobě v nějakém sanatoriu (hlavně poté, co jsem viděla nemocniční a ldn kové prostředí).. takže nevím co by mě bavilo.
Potřebuji si ujasnit všechno v hlavě, někdy mám pocit, že je tam toho moc a někdy zase naopak málo.
Co se mi honí hlavou?
Myšlenky...
Předem musím říci:
PROSÍM: tento článek není namířen proti nikomu a ničemu. Případná podobnost s reálným světem je pouze zdáním. Všechna jména a skutečnosti byly pozměněny pro zfalšování příběhu. Všechny osoby jsou smyšlené a stěžování si jen takové odlehčení. NENÍ to namířeno proti NIKOMU!! Pokud tím někomu ublížím, moc se omlouvám a není to účelem článku... A znáte mě, já mám tendence trošku přehánět, takže není to takové, jaké by se mohlo zdát...
Poslední dobou, tedy od té doby co vím, že jsem zůstala jaksi plonková, jsou to myšlenky spíše negativní. Ale nemyslete si, že nějak psychiatricko-sebevražední či tak... jsou jen tak unaveně, zpomalené, lenivé, vyčerpané, smutné, nic neříkající a nic nedělající a blíže neurčitelné blemcy.
Je pravda, že z mých sebelitujících se chvil mě vytrhávají chvíle velkého štěstí a nadšení během procházek, večerů a hovorů (a Fulghumové), jen tehdy se mi zdá, že všechno bude zase fajn. Najde se nějaká rovnováha pro můj momentálně nerovnovážný stav.
Kdybych byla, ačkoliv je to nereálné a je to tak i správně ( a jsem za to ráda), takže kdyby mě tu nedržely lidé a věci tak někam daleko odjedu. Daleko od těch, které znám a kteří mi svými každodenními pohledy a otázkami neustále připomínají, co jsem nezvládla. Někdo se jen tak dívá a někdo se ptá. Možná ty otázky jsou ještě to lepší než pohled a lítost. Pohled a strach se zeptat, ikdyž já moc dobře vím, na co se chtějí zeptat ( Co jsi celý den dělala? Jaktože když jsi celý den doma, není tu žádná práce udělaná? Jaktože máš v pokoji takový bordel a proč s tím něco neuděláš? Jak si představuješ další rok? Budeš chodit na to pomaturitní studium? Co soukromá vysoká? Už sis našla práci? Už ti odpověděli? Jak je to s úřadem práce? Jakou práci bys chtěla? Co pro to děláš? atd) Neptejte se, nekoukejte na mě s těmito otázkami a to vyřčenými nebo nevyřčenými a nelitujte mě. Stačí, že se lituju sama... Udělejte nám oběma službu- přirozeně se bavme o něčem jiném.. Pokud se o tom budu chtít bavit- poznáte to, pokud budu chtít znát Váš názor- poznáte to...
Nemyslím si, že to dělají schválně (nebo z velké části schválně), ale dělají to. Je pro mě těžké pohybovat se mezi lidmi, kterým to vyšlo a podařilo se jim. Není to tak, že bych jim to nepřála- právě naopak jsem moc ráda, že se všichni dostali kam chtěli... jen já ne, no... to se hold asi stává...
Jen mě hrozně vyčerpává to, že všichni dopadli jak chtěli. Jdou dál a já budu proti nim o rok pozadu. Už nebudeme všichni na stejné úrovni, beru to jako svou prohru. Moji spolužáci z gymplu budou o rok vepředu a já tedy o rok pozadu. Celý rok si budou moct dělat zkoušky a chodit do školy, užívat studentského života a já? Já nevím, co bude se mnou...
Možná to má i pozitivní stránku, že si konečně najdu něco, co mě bude bavit. Protože sama vím, že takhle už to dál nejde... Potřebuju se pro něco nadchnout a jít si za tím, jenže pro co? Další pozitivní mlže být to, že alespoň budu vědět, co mě čeká díky kamarádkám. Uvidím, jak se potácejí s diplomkama a tak budu mít teoreticky možnost se na to připravit.
Možná, že i proto se mi chce najít si práci (a to i mimo obor), protože prostě potřebuju vypadnout z tohoto začarovaného kruhu. Potřebuju poznat nové lidi, se kterými se nebudu srovnávat věkově a nebudu mít pocit, že mi proti nim něco uniká. Protože to je to, jak se cítím se svými kamarádkami. Chci se s nima vídat, ale potřebuju i něco, kde nebudou. Místo, kde mě nebudou brát jako lůzra co se nedostal. Místo, kde si budu moct vytvořit nový obraz o sobě a které mi pomůže se vzchopit a čelit budoucnosti s hlavou vztyčenou (což mi teď moc nejde).
Předem musím říci:
PROSÍM: tento článek není namířen proti nikomu a ničemu. Případná podobnost s reálným světem je pouze zdáním. Všechna jména a skutečnosti byly pozměněny pro zfalšování příběhu. Všechny osoby jsou smyšlené a stěžování si jen takové odlehčení. NENÍ to namířeno proti NIKOMU!! Pokud tím někomu ublížím, moc se omlouvám a není to účelem článku... A znáte mě, já mám tendence trošku přehánět, takže není to takové, jaké by se mohlo zdát...
Poslední dobou, tedy od té doby co vím, že jsem zůstala jaksi plonková, jsou to myšlenky spíše negativní. Ale nemyslete si, že nějak psychiatricko-sebevražední či tak... jsou jen tak unaveně, zpomalené, lenivé, vyčerpané, smutné, nic neříkající a nic nedělající a blíže neurčitelné blemcy.
Je pravda, že z mých sebelitujících se chvil mě vytrhávají chvíle velkého štěstí a nadšení během procházek, večerů a hovorů (a Fulghumové), jen tehdy se mi zdá, že všechno bude zase fajn. Najde se nějaká rovnováha pro můj momentálně nerovnovážný stav.
Kdybych byla, ačkoliv je to nereálné a je to tak i správně ( a jsem za to ráda), takže kdyby mě tu nedržely lidé a věci tak někam daleko odjedu. Daleko od těch, které znám a kteří mi svými každodenními pohledy a otázkami neustále připomínají, co jsem nezvládla. Někdo se jen tak dívá a někdo se ptá. Možná ty otázky jsou ještě to lepší než pohled a lítost. Pohled a strach se zeptat, ikdyž já moc dobře vím, na co se chtějí zeptat ( Co jsi celý den dělala? Jaktože když jsi celý den doma, není tu žádná práce udělaná? Jaktože máš v pokoji takový bordel a proč s tím něco neuděláš? Jak si představuješ další rok? Budeš chodit na to pomaturitní studium? Co soukromá vysoká? Už sis našla práci? Už ti odpověděli? Jak je to s úřadem práce? Jakou práci bys chtěla? Co pro to děláš? atd) Neptejte se, nekoukejte na mě s těmito otázkami a to vyřčenými nebo nevyřčenými a nelitujte mě. Stačí, že se lituju sama... Udělejte nám oběma službu- přirozeně se bavme o něčem jiném.. Pokud se o tom budu chtít bavit- poznáte to, pokud budu chtít znát Váš názor- poznáte to...
Nemyslím si, že to dělají schválně (nebo z velké části schválně), ale dělají to. Je pro mě těžké pohybovat se mezi lidmi, kterým to vyšlo a podařilo se jim. Není to tak, že bych jim to nepřála- právě naopak jsem moc ráda, že se všichni dostali kam chtěli... jen já ne, no... to se hold asi stává...
Jen mě hrozně vyčerpává to, že všichni dopadli jak chtěli. Jdou dál a já budu proti nim o rok pozadu. Už nebudeme všichni na stejné úrovni, beru to jako svou prohru. Moji spolužáci z gymplu budou o rok vepředu a já tedy o rok pozadu. Celý rok si budou moct dělat zkoušky a chodit do školy, užívat studentského života a já? Já nevím, co bude se mnou...
Možná to má i pozitivní stránku, že si konečně najdu něco, co mě bude bavit. Protože sama vím, že takhle už to dál nejde... Potřebuju se pro něco nadchnout a jít si za tím, jenže pro co? Další pozitivní mlže být to, že alespoň budu vědět, co mě čeká díky kamarádkám. Uvidím, jak se potácejí s diplomkama a tak budu mít teoreticky možnost se na to připravit.
Možná, že i proto se mi chce najít si práci (a to i mimo obor), protože prostě potřebuju vypadnout z tohoto začarovaného kruhu. Potřebuju poznat nové lidi, se kterými se nebudu srovnávat věkově a nebudu mít pocit, že mi proti nim něco uniká. Protože to je to, jak se cítím se svými kamarádkami. Chci se s nima vídat, ale potřebuju i něco, kde nebudou. Místo, kde mě nebudou brát jako lůzra co se nedostal. Místo, kde si budu moct vytvořit nový obraz o sobě a které mi pomůže se vzchopit a čelit budoucnosti s hlavou vztyčenou (což mi teď moc nejde).
pondělí 24. září 2012
Kytarová mírpárty
Dozvěděla jsem se o docela zajímavé akci- Kytarové mírpárty.
Jedná se o akci pořádanou jednou mojí známou z občanského sdružení, kde jsem dělala dobrovolnici a ještě tam občas vypomáhám. Napsala mi, krátké info a tak jsem se o tom dozvěděla...
"Ať jsi profík nebo amatér 2.10. ,na mezinárodní den nenásilí, vem kytaru a přijď si společně zahrát na můstek Give peace a chance od Johna Lennona. Více na: http://kytary.svetbezvalek.cz/"
Jak říkám, zajímavá akce...
Mám pocit, že jsem jednou již podobnou akci na můstku (v metru, ale nevím jestli tentokráte je to také tam) viděla. A hrozně mě bavilo pozorovat udivené kolemjdoucí, kteří jen kroutili hlavami a nechápali cíl. Ne, že bych uměla hrát na kytaru, a ikdyž důvěryhodný zdroj tvrdí, že jsou to "jen tři akordy", přeci jen tam půjdu asi jen na "čumendu"...
Jedná se o akci pořádanou jednou mojí známou z občanského sdružení, kde jsem dělala dobrovolnici a ještě tam občas vypomáhám. Napsala mi, krátké info a tak jsem se o tom dozvěděla...
"Ať jsi profík nebo amatér 2.10. ,na mezinárodní den nenásilí, vem kytaru a přijď si společně zahrát na můstek Give peace a chance od Johna Lennona. Více na: http://kytary.svetbezvalek.cz/"
Jak říkám, zajímavá akce...
Mám pocit, že jsem jednou již podobnou akci na můstku (v metru, ale nevím jestli tentokráte je to také tam) viděla. A hrozně mě bavilo pozorovat udivené kolemjdoucí, kteří jen kroutili hlavami a nechápali cíl. Ne, že bych uměla hrát na kytaru, a ikdyž důvěryhodný zdroj tvrdí, že jsou to "jen tři akordy", přeci jen tam půjdu asi jen na "čumendu"...
Houbaření
Teď o víkendu jsem byla na chatě. A to hlavně kvůli dvěma věcem- jablkům (tedy naší střeštěné ale skvielé jabloni, co rodí 700kg panenčat) a houbám :D
To první jsme stihly s maminkou docela rychle, asi nebyl moc vítr a tak se jabloni nechtělo tohop shodit moc. Takže do pálenice se tentokráte vezlo "jen" 150kg. Jenže na jabloni to není vůbec poznat, takže tam ještě tak 500-600 kg bude... To bude krásný konec září a říjen až nás budou bolet záda :)
Předem se omlouvám za kvalitu fotek, byly pořízeny mobilem za nedostatku světla, takže jsou jaksi špatně zaostřené (mimo té poslední)..
Co kromě pravých hřibů roste jsou kachny (babky nebo jak to chcete nazývat), občas klouzci a hlavně červené mochomůrky. A ty jsou tak krásné... Kdyby nebyly tak jedovaté hned bych si jich vzala mnoho domů... Jak jsou krásně barevné, tečkované a kulaťoučké... Jsou to prostě krasavice..
A poslední foto je celkový úlovek za neděli. Hlavně se jednalo o pravé (připomínám NEčervicé) hřiby, méně kachen a pár klouzků a hnědáků (panské hřiby). Tyto houby jsme oproti plánu nečistily do tří do rána, ale "jen" do dvou :D A to jsme část hub dali tetě a pak sousedům (třeba ten kotrč, ten bychom čistili ještě teď..)
Avšak nemyslete si, příští víkend dokonce prodloužený budeme mít zase houbařský (a jablečný). Takže nás čekají další čistící noci, další sušení, zavařování a mražení :D Jupí jej!
To první jsme stihly s maminkou docela rychle, asi nebyl moc vítr a tak se jabloni nechtělo tohop shodit moc. Takže do pálenice se tentokráte vezlo "jen" 150kg. Jenže na jabloni to není vůbec poznat, takže tam ještě tak 500-600 kg bude... To bude krásný konec září a říjen až nás budou bolet záda :)
Předem se omlouvám za kvalitu fotek, byly pořízeny mobilem za nedostatku světla, takže jsou jaksi špatně zaostřené (mimo té poslední)..
 |
| naše jabloň a její nadílka |
A k bodu č.2- houbaření.. Byli jsme v sobotu i v neděli. Obojí na našich oblíbených místech a po obojí jsme našli, takže závěr zní- rostou! :D A rostou i krasavci- tedy pravé hřiby a houbaři držte se- nejsou ani moc červivý!!! Velice nás to překvapilo, že i veliké houby nejsou červivé, takže je málo odpadků a hodně hub.. Zkuste si jen představit, jaká vůně vás zastihne jako první, když vstoupíte k nám do bytu- samozřejmě houbová! A co rodičů obývák? Plný hub, co se suší i topícího topení.
Kdo nebyl tento víkend musí příští týden jet.. tohle si nemůže nikdo nechat ujít :D
 |
| Pojď hříbečku do košíčku... |
Co mě ale zarazilo je to, že nevím zda má houbaření nějaký etický kodex. Protože jestli ano, ten pán, na kterého jsme s maminkou při nedělním houbaření narazily ho rozhodně nezná. Nejen že měl takovou drzost být ve stejném lese jako my, dokonce něco i najít, ale on ještě k tomu když viděl, že my jsme našly místo, kde rostou praváci se otočil a ikdyž šel původně na opačnou stranu šel za námi, aby nás předběhl a vysbíral nám je. Co to mělo jako znamenat?! Já jsem si nějak naivně myslela, že houbaři jsou solidární k sobě navzájem a že si navzájem nelezou do hříbkovišť když vidí, že tak jdou jiní. Jak si mohl dovolit otočit se a jít za námi nehledě na to, že tam našel dva hřiby, kterých jsme si s maminkou nevšimly. (to by mi tak nevadilo, alespoň tam nebudou zbytečně plesnivět...) Ale co mi opravdu vadí je to, že změnil směr očividně proto, aby nám sebral naše houby a prošel les, kde jsme objevily, že rostou rychleji nežli my a našel toho co nejvíce. To se přeci nedělá.. to není houbařská solidárnost.
No nic, prostě to byl houbař hulvát :DCo kromě pravých hřibů roste jsou kachny (babky nebo jak to chcete nazývat), občas klouzci a hlavně červené mochomůrky. A ty jsou tak krásné... Kdyby nebyly tak jedovaté hned bych si jich vzala mnoho domů... Jak jsou krásně barevné, tečkované a kulaťoučké... Jsou to prostě krasavice..
 |
| Celkový nedělní úlovek |
Avšak nemyslete si, příští víkend dokonce prodloužený budeme mít zase houbařský (a jablečný). Takže nás čekají další čistící noci, další sušení, zavařování a mražení :D Jupí jej!
středa 19. září 2012
Příprava na státnici
Dne 19.9. mě čeká druhý teologický pokus. Snažila jsem se začít se brzo učit, ale nevyšlo mi to podle plánu. Učit jsem se nicméně začala a budu prostě doufat, že to bude stačit. Obávám se, že sílu na další pokus už bych neměla, mimoto bych na něj musela čekat až do příštího jara. Stačí, že si teď připadám potupně, že jsem neudělala státnice a nevzali mě na navazující magisterské a ještě k tomu, abych neudělala ani ten pokus číslo dvě.
Včera (4.9. 2012) mě dostihla první krize při učení na státnice. Naštěstí byla jen chvilková a po nějaké chvilce zase sama odešla, ale stála mě několik minut hlubokých nádechů, hlazení kočky a sebeuklidňování.
Další malé krize přicházely a odcházely, ale je pravdou, že již nebyly takové jako ta první.
No a dneska byl den "D". Včera jsem do večera opakovala a stávala se více a více nespokojenou z faktu, jako málo toho v hlavě mám. Vstávala jsem i ráno (asi v půl sedmé) a snažila se za hodinu a půl, co jsem měla před odchodem zopakovat si ještě jednou toho, co nejvíc. No moc mi to nešlo a v metru se moc učit nedá. Došla jsem ta do půlky otázek a pak už jsem se dál učit nemohla.
Ve škole jsem byla dříve asi o půl hodiny, ale povídala jsem si se spolužačkou, která byla na pořadu státnic předemnou. Já měla jít třetí a ona byla třetí.
Vtipné na tom celém bylo to, že nás na státnici mělo jít čtrnáct, ale měli to stihnout mezi 9 - 11 hodinou, protože od 11 mělo jít dalších 14 lidí. Nakonec to k mému relativně příjemnému překvapení i přibližně (asi s půl hodinovým zpožděním) stíhali přesto, že první státnicářky (já a ta holka, protože ta mezi námi přišla pozdě a šla na řadu později) začínaly až o půl desáté. Ale šlo to velice rychle, většinu lidí zkoušeli jen tak osm minut, což je velká změna proti červnovému pokusu- to nás zkoušeli do úmoru a to přibližně 15, i lidi, co to neuměli. Já tam byla asi "jen"6 minut a pak jsem už jen čekala do posledního státnicáře první části, kdy se dozvíme výsledky. To bylo minule lepší, jelikož nám výsledky říkali hned- člověk hned věděl, jak moc je v háji a tedy, že musí přijít znovu. (udělalo to jen 6 z 30). To teď si nás vzali všechny postupně a pak až když byli všichni hotoví nahnali nás si tam společně všechny a všem dohromady říkali, jak jsme dopadli. Je pravda že pár lidí to neudělalo, ale tentokráte byli opravdu o 100% hodnější (což neznamená, že by byli nějak extra hodní, jen že předtím absolutně nebyli) a eminentně vyhazovat.
No a já jsem to... chvilka napětí.. udělala. Mám dokonce jedničku! Takže už mám za sebou všechny státnice a mám klid. Sice nemám žádnou budoucnost na žádné škole, ale alespoň už mám ukončené bakalářské studium! A v termínu! Jupí jej!
Včera (4.9. 2012) mě dostihla první krize při učení na státnice. Naštěstí byla jen chvilková a po nějaké chvilce zase sama odešla, ale stála mě několik minut hlubokých nádechů, hlazení kočky a sebeuklidňování.
Další malé krize přicházely a odcházely, ale je pravdou, že již nebyly takové jako ta první.
No a dneska byl den "D". Včera jsem do večera opakovala a stávala se více a více nespokojenou z faktu, jako málo toho v hlavě mám. Vstávala jsem i ráno (asi v půl sedmé) a snažila se za hodinu a půl, co jsem měla před odchodem zopakovat si ještě jednou toho, co nejvíc. No moc mi to nešlo a v metru se moc učit nedá. Došla jsem ta do půlky otázek a pak už jsem se dál učit nemohla.
Ve škole jsem byla dříve asi o půl hodiny, ale povídala jsem si se spolužačkou, která byla na pořadu státnic předemnou. Já měla jít třetí a ona byla třetí.
Vtipné na tom celém bylo to, že nás na státnici mělo jít čtrnáct, ale měli to stihnout mezi 9 - 11 hodinou, protože od 11 mělo jít dalších 14 lidí. Nakonec to k mému relativně příjemnému překvapení i přibližně (asi s půl hodinovým zpožděním) stíhali přesto, že první státnicářky (já a ta holka, protože ta mezi námi přišla pozdě a šla na řadu později) začínaly až o půl desáté. Ale šlo to velice rychle, většinu lidí zkoušeli jen tak osm minut, což je velká změna proti červnovému pokusu- to nás zkoušeli do úmoru a to přibližně 15, i lidi, co to neuměli. Já tam byla asi "jen"6 minut a pak jsem už jen čekala do posledního státnicáře první části, kdy se dozvíme výsledky. To bylo minule lepší, jelikož nám výsledky říkali hned- člověk hned věděl, jak moc je v háji a tedy, že musí přijít znovu. (udělalo to jen 6 z 30). To teď si nás vzali všechny postupně a pak až když byli všichni hotoví nahnali nás si tam společně všechny a všem dohromady říkali, jak jsme dopadli. Je pravda že pár lidí to neudělalo, ale tentokráte byli opravdu o 100% hodnější (což neznamená, že by byli nějak extra hodní, jen že předtím absolutně nebyli) a eminentně vyhazovat.
No a já jsem to... chvilka napětí.. udělala. Mám dokonce jedničku! Takže už mám za sebou všechny státnice a mám klid. Sice nemám žádnou budoucnost na žádné škole, ale alespoň už mám ukončené bakalářské studium! A v termínu! Jupí jej!
neděle 16. září 2012
Paralympiáda
Koukali jste na olympiádu? Ano? A líbila se?
A koukali jste na paralypiádu? Ne? A proč ne, když se vám olypmiáda líbila?
Sice nejsem nějak extrémní sportovní fanoušek, ale na některé sportovní přenosy z olympiády jsem koukala nebo je sledovala. A pak, když olypmiáda skončila, chtěla jsem sledovat i paralympíádu, ale nemohla jsem. Nebylo jak. Na internetu se o našich sportovních téměř nemluvilo, televize nepřenášela ani přímě a ani nepřímé přenosy a sportovní noviny (jedny ty co jsem viděla) o nich neinformovaly. Tak jak je mám sledovat? Jak je mám podporovat? A nemyslím si, že by tamější sportovce nesledovaly televizní kamery, asi jich bude méně (což také nechápu, ale nějací budou) tak kam se ztratily jejich informace?
Paralympionici si přeci zaslouží, aby jim byla věnována stejná, ne-li větší pozornost a úcta, jakou mají olympionici. Protože jsou to také sportovci a touží vítězit, ale oni to mají těžší- museli se vyrovnat s těžším údělem osudu a stejně jsou tak dobří, že dokáží vylézt ven a soutěžit natož pak vyhrávat.
Podle mně je mnohem jednodušší být sportovec nežli paralympionik, sice nemají asi takovou vnitrostátní konkurenci takže mají třeba (nevím, nechci je podceňovat) takové kvalifikační limity, ale zato mají těžší životní úděl. Vidět kolem sebe "normální" lidi a žít s tím musí být těžké a proto je velice obdivuji a proto jsem jim chtěla fandit, ale nemohla jsem a to mě zklamalo.
Ani nevím, jak jsme dopadli. Vím, že máme nějakého opravdu dobrého cyklistu a že si odvezl medaile, ale nevím jaké.. A máme ještě nějaké medaile? V jakých dalších sportech tam vlastně závodí?
A proč tedy je média sledují tak málo? Závidí jim? Nebo mají pocit, že je to něco špatného? Bojí se ukazovat tak statečné lidi a nebo to prostě odráží to, že je asi sleduje málo lidí.. A není to náhodou špatně? Jsou to přeci jenom sportovci a snaží se vyhrát, takže mají stejný důvod se na ně dívat jako na ty olympioniky a přesto to nedělají. Je to tím, že začíná až po olympiádě, kdy josu všichni přesyceni sportem a tak by kdyby to bylo obráceně (nejdřív para- potom olympiáda) zase takhle málo lidí a médií sledovalo olympiádu?
A koukali jste na paralypiádu? Ne? A proč ne, když se vám olypmiáda líbila?
Sice nejsem nějak extrémní sportovní fanoušek, ale na některé sportovní přenosy z olympiády jsem koukala nebo je sledovala. A pak, když olypmiáda skončila, chtěla jsem sledovat i paralympíádu, ale nemohla jsem. Nebylo jak. Na internetu se o našich sportovních téměř nemluvilo, televize nepřenášela ani přímě a ani nepřímé přenosy a sportovní noviny (jedny ty co jsem viděla) o nich neinformovaly. Tak jak je mám sledovat? Jak je mám podporovat? A nemyslím si, že by tamější sportovce nesledovaly televizní kamery, asi jich bude méně (což také nechápu, ale nějací budou) tak kam se ztratily jejich informace?
Paralympionici si přeci zaslouží, aby jim byla věnována stejná, ne-li větší pozornost a úcta, jakou mají olympionici. Protože jsou to také sportovci a touží vítězit, ale oni to mají těžší- museli se vyrovnat s těžším údělem osudu a stejně jsou tak dobří, že dokáží vylézt ven a soutěžit natož pak vyhrávat.
Podle mně je mnohem jednodušší být sportovec nežli paralympionik, sice nemají asi takovou vnitrostátní konkurenci takže mají třeba (nevím, nechci je podceňovat) takové kvalifikační limity, ale zato mají těžší životní úděl. Vidět kolem sebe "normální" lidi a žít s tím musí být těžké a proto je velice obdivuji a proto jsem jim chtěla fandit, ale nemohla jsem a to mě zklamalo.
Ani nevím, jak jsme dopadli. Vím, že máme nějakého opravdu dobrého cyklistu a že si odvezl medaile, ale nevím jaké.. A máme ještě nějaké medaile? V jakých dalších sportech tam vlastně závodí?
A proč tedy je média sledují tak málo? Závidí jim? Nebo mají pocit, že je to něco špatného? Bojí se ukazovat tak statečné lidi a nebo to prostě odráží to, že je asi sleduje málo lidí.. A není to náhodou špatně? Jsou to přeci jenom sportovci a snaží se vyhrát, takže mají stejný důvod se na ně dívat jako na ty olympioniky a přesto to nedělají. Je to tím, že začíná až po olympiádě, kdy josu všichni přesyceni sportem a tak by kdyby to bylo obráceně (nejdřív para- potom olympiáda) zase takhle málo lidí a médií sledovalo olympiádu?
sobota 1. září 2012
Autoškola č.2
Včera a dnes jsem zase měla jízdu.
A přežila jsem (kupodivu) a auto je také v pořádku bez škrábanců, nenabourané a stále pojízdné! :D Je to překvapující? Pro mě tedy ano :)
Ale zjistila jsem, tedy kromě toho, že se bojím a tak křečovitě svírám volant, že mě to docela baví. Jezdím sice jen od autoškoly do Hostivaře, pak do jedné vilové čtvrti a zpět, ale je to docela zábava. Upozornění pro ty, co bydlí někde po cestě- v době mých jízd je zákaz vycházení, vyjíždění a koukání :)
Je pravda, že mi to ještě úplně optimálně nejde-chcípá mi to při rozjíždění. (minule 4x a teď jsem se sice zlepšila ale stejně mi to chcíplo 2-3x) Ono je totiž děsně znervózňující, alespoň pro mě, když stojím na křižovatce a za mnou je několik aut čekajících až se rozjedu. Takže já se snažím odjet nejrychleji jak mohu, ale v tu chvíli mi to samozřejmě chcípne a řidiči se vztekají a troubí. Kdyby ta křižovatka zůstala stejná, ale nikde nikdo určitě by se mi jelo mnohem lépe a nechcípalo mi to. Vím to, protože pokaždé když mi to chcíplo bylo to, když jsem nejvíc potřebovala odjet z křižovatky a neblokovat auta za námi.
Ale nejdůležitějsí je, že jezdím a nezpůsobila jsem ještě žádnou dopravní nehodu či kolizi. Je možné, že jsem někomu zvedla krevní tlak (možná mé instruktorce) nebo žluč, ale přežili :)
Musím si jen pamatovat, že: mám pomalu pouštět spojku, koukat se více do zrcátek, točit volantem plynuleji a ne trhaně, řadit častěji, hned jak zastavím před křižovatkou zařadit si jedničku a pak se teprve rozhlédnout, neplést si blinkry a tak :)
Ještě nevím, kdy přesně budu mít dlaší jízdu. Ani to, co bude jejím úkolem, protože každá jízda má asi svůj cíl. Cílem mé druhé jízdy bylo udržet se na silnici- což jsem zvládla (JUPÍ JEJ!) Co bylo cílem té třetí, to nevím, ale doufám, že jsem to také zvládla. Takže hurá na čtvrtou :)
A přežila jsem (kupodivu) a auto je také v pořádku bez škrábanců, nenabourané a stále pojízdné! :D Je to překvapující? Pro mě tedy ano :)
Ale zjistila jsem, tedy kromě toho, že se bojím a tak křečovitě svírám volant, že mě to docela baví. Jezdím sice jen od autoškoly do Hostivaře, pak do jedné vilové čtvrti a zpět, ale je to docela zábava. Upozornění pro ty, co bydlí někde po cestě- v době mých jízd je zákaz vycházení, vyjíždění a koukání :)
Je pravda, že mi to ještě úplně optimálně nejde-chcípá mi to při rozjíždění. (minule 4x a teď jsem se sice zlepšila ale stejně mi to chcíplo 2-3x) Ono je totiž děsně znervózňující, alespoň pro mě, když stojím na křižovatce a za mnou je několik aut čekajících až se rozjedu. Takže já se snažím odjet nejrychleji jak mohu, ale v tu chvíli mi to samozřejmě chcípne a řidiči se vztekají a troubí. Kdyby ta křižovatka zůstala stejná, ale nikde nikdo určitě by se mi jelo mnohem lépe a nechcípalo mi to. Vím to, protože pokaždé když mi to chcíplo bylo to, když jsem nejvíc potřebovala odjet z křižovatky a neblokovat auta za námi.
Ale nejdůležitějsí je, že jezdím a nezpůsobila jsem ještě žádnou dopravní nehodu či kolizi. Je možné, že jsem někomu zvedla krevní tlak (možná mé instruktorce) nebo žluč, ale přežili :)
Musím si jen pamatovat, že: mám pomalu pouštět spojku, koukat se více do zrcátek, točit volantem plynuleji a ne trhaně, řadit častěji, hned jak zastavím před křižovatkou zařadit si jedničku a pak se teprve rozhlédnout, neplést si blinkry a tak :)
Ještě nevím, kdy přesně budu mít dlaší jízdu. Ani to, co bude jejím úkolem, protože každá jízda má asi svůj cíl. Cílem mé druhé jízdy bylo udržet se na silnici- což jsem zvládla (JUPÍ JEJ!) Co bylo cílem té třetí, to nevím, ale doufám, že jsem to také zvládla. Takže hurá na čtvrtou :)
čtvrtek 30. srpna 2012
Kočičí svět
Právě jsem dočetla knížku od Michaely Klevisové s názvem Čekání na kocoura. Tu knížku jsem dostala k svátku s tím, že je to prý dobře hodnocená knížka o kočkách.
Hezká knížka to je a o kočkách je taky, takže vlastně splnila má očekávání. Jsou v ní příběhy, kde hlavní roli většinou hrají kočky a vedelejší (ale nezanedbatelnou) my lidé. Světe div se, ty příběhy jsou občas i poučné :) Jen si nejsem moc jistá tvrzením, že "kočkaři" (lidé žijící v domácnosti s kočkou/kočkami, starající se o ně a milující je) se poznají na první pohled. Nevím odkud autorka je, (možná i Čéška) ale zdá se mi, že u ní jsou asi "kočkaři" poznatelní lépe nežli u nás.
Já sama sebe samozřejmě za kočkaře považuji, vlastně jsme celá rodina kočkařů, ale nevím jestli když vedle mě někdo sedí třeba v autobuse musí mu to být jasné.
Komu to ale musí být jasné (že jsme rodina "kočkařů" ) jsou naši sousedé v baráku, jelikož máme ve schránce neustále misku a krmení pro polopotulnou kočku Kožichatou, která se stala miláčkem celého okolí (a krmí ji i lidé z hospody naproti a dokonce i naši sousedé s nosem nahoru). (Příběh Kožichaté je velice dlouhý a velice vtipný, ale to je na jiný článek) Také pokladní v obchodech, kam chodíme nakupovat, protože když vidí zásoby kočičích konzerv v našem nákupním košíku musí jim být jasné, že živíme nejeden kočičí chlupatý krček. A k tomu všemu ještě máme na chatě neustálý přísun nových koťat od zasloužilé matky Zlomeného ocásku, takže tam kočičí konzervy mizí rychlostí blesku a někdy ještě rychleji. Ale popravdě je to krásné ráno se probudit vyjít z chaty, začíčat a najednou se objeví malí tvorečkové na nožičkách, které se jim pletou a tak se dobatolí k misce, o kterou se perou a snaží se sníst do posledního zbytečku. Pozorovat je vykouzlí úsměv na tváři i tomu neospalejšímu bručounovi světa.
Popravdě než jsme si pořídili naší kóču tak nějak jsem měla raději psy, měli jsme jednoho napůl (Aska si vždycky přišla za dveře, štěkla a pak neomylně běžela ke špajzu, kde jsou ukryté piškoty. Chytrý pejsek..). Zlomený ocásek už tou dobou na chatě byl a jeho několikátá várka koťat jistě taky, ale stále to byla jen občasná návštěva (teda chatová návštěva). Ale jakmile jsme si jednou domů donesli dnes již naší kóču vše bylo jinak. Pomyslná koruna značící hlavu rodiny se přesunula na trošku odrostlé kotě, co se všeho bálo a prvních několik dní jsme ani nevěděli kde je. Ale po pár dnech se všechno ustálilo, většina strachu z nás opadla a kóča si postupem času omotala kolem prstu každého člena domácnosti. Včetně babičky, která prohlásila, že už k nám nebude chodit, ale nakonec chodila a dokonce jí přinesla i hračku (kóča se té hračky sice bála a nikdy si s ní nehrála, ale byl to dárek tak zůstal v krabici s hračkami). Jiní příbuzní mají dokonce naši kočičku raději nežli lidské členy naší domácnosti (nebo to tak alespoň občas vypadá).
Popravdě si nedovedu představit život bez kóči, vím, že jsme si ji pořídili když jsem byla ve třeťáku, ale jak jsme mohli žít bez ní? :D Kdo mi spal u nohou a drápal mi povlečení, když jsme ji neměli? Kdo mi ležel na učení a dožadoval se pozornosti? Kdo pouštěl chlupy, kde se jen dá? Kdo mi hopsal na klín když mám splín? Kdo mě čumáčkoval, dělal berany berany duc?
Neříkám, že mě občas neštve. Jako když mi leží na tom učení (jsem ráda, jelikož se nemůžu učit ale vzhledem k tomu, že nutně musím tak mi tam trošku stíní), nebo když se dožaduje pozornosti, drápe ušák, okusuje mi kytky, blinká mi na koberec atd. Ale každý občas dělá něco, čím ostatním leze na nervy. Já určitě kóče taky lezu na nervy, když si ji beru do náručí když nechce, sundavám jí ze stolu z mého učení, okřikuju jí že okusuje kytky a tak. Ale tak to asi chodí v každém vztahu a nejen mezi člověkem a kočkou, ale i mezi lidmi.
Myslím, že jsem vystihla svůj postoj k naší kóče a vlastně všem kočkám. A už jen tím, jak o ní píšu jsem dostala chuť ji jít pohladit a slyšet ten uklidňující zvuk jejího předení. A pak se zase zavřu k sobě do pokoje a budu dělat že se učím (zavřená budu hlavně kvůli kóče, aby mi neseděla na učení, ale nevím jak dlouho to vydržím, takže je dost velká pravděpodobnost že ji nakonec pustím dovnitř a ona si mi lehne na učení a já se budu usmívat...)
Hezká knížka to je a o kočkách je taky, takže vlastně splnila má očekávání. Jsou v ní příběhy, kde hlavní roli většinou hrají kočky a vedelejší (ale nezanedbatelnou) my lidé. Světe div se, ty příběhy jsou občas i poučné :) Jen si nejsem moc jistá tvrzením, že "kočkaři" (lidé žijící v domácnosti s kočkou/kočkami, starající se o ně a milující je) se poznají na první pohled. Nevím odkud autorka je, (možná i Čéška) ale zdá se mi, že u ní jsou asi "kočkaři" poznatelní lépe nežli u nás.
Já sama sebe samozřejmě za kočkaře považuji, vlastně jsme celá rodina kočkařů, ale nevím jestli když vedle mě někdo sedí třeba v autobuse musí mu to být jasné.
Komu to ale musí být jasné (že jsme rodina "kočkařů" ) jsou naši sousedé v baráku, jelikož máme ve schránce neustále misku a krmení pro polopotulnou kočku Kožichatou, která se stala miláčkem celého okolí (a krmí ji i lidé z hospody naproti a dokonce i naši sousedé s nosem nahoru). (Příběh Kožichaté je velice dlouhý a velice vtipný, ale to je na jiný článek) Také pokladní v obchodech, kam chodíme nakupovat, protože když vidí zásoby kočičích konzerv v našem nákupním košíku musí jim být jasné, že živíme nejeden kočičí chlupatý krček. A k tomu všemu ještě máme na chatě neustálý přísun nových koťat od zasloužilé matky Zlomeného ocásku, takže tam kočičí konzervy mizí rychlostí blesku a někdy ještě rychleji. Ale popravdě je to krásné ráno se probudit vyjít z chaty, začíčat a najednou se objeví malí tvorečkové na nožičkách, které se jim pletou a tak se dobatolí k misce, o kterou se perou a snaží se sníst do posledního zbytečku. Pozorovat je vykouzlí úsměv na tváři i tomu neospalejšímu bručounovi světa.
 |
| Kožichatá (ona právě mňouká, je přítulná- žádný tygr.. :D ) |
Popravdě než jsme si pořídili naší kóču tak nějak jsem měla raději psy, měli jsme jednoho napůl (Aska si vždycky přišla za dveře, štěkla a pak neomylně běžela ke špajzu, kde jsou ukryté piškoty. Chytrý pejsek..). Zlomený ocásek už tou dobou na chatě byl a jeho několikátá várka koťat jistě taky, ale stále to byla jen občasná návštěva (teda chatová návštěva). Ale jakmile jsme si jednou domů donesli dnes již naší kóču vše bylo jinak. Pomyslná koruna značící hlavu rodiny se přesunula na trošku odrostlé kotě, co se všeho bálo a prvních několik dní jsme ani nevěděli kde je. Ale po pár dnech se všechno ustálilo, většina strachu z nás opadla a kóča si postupem času omotala kolem prstu každého člena domácnosti. Včetně babičky, která prohlásila, že už k nám nebude chodit, ale nakonec chodila a dokonce jí přinesla i hračku (kóča se té hračky sice bála a nikdy si s ní nehrála, ale byl to dárek tak zůstal v krabici s hračkami). Jiní příbuzní mají dokonce naši kočičku raději nežli lidské členy naší domácnosti (nebo to tak alespoň občas vypadá).
Popravdě si nedovedu představit život bez kóči, vím, že jsme si ji pořídili když jsem byla ve třeťáku, ale jak jsme mohli žít bez ní? :D Kdo mi spal u nohou a drápal mi povlečení, když jsme ji neměli? Kdo mi ležel na učení a dožadoval se pozornosti? Kdo pouštěl chlupy, kde se jen dá? Kdo mi hopsal na klín když mám splín? Kdo mě čumáčkoval, dělal berany berany duc?
 |
| Naše Tečka na MÉM učení |
Myslím, že jsem vystihla svůj postoj k naší kóče a vlastně všem kočkám. A už jen tím, jak o ní píšu jsem dostala chuť ji jít pohladit a slyšet ten uklidňující zvuk jejího předení. A pak se zase zavřu k sobě do pokoje a budu dělat že se učím (zavřená budu hlavně kvůli kóče, aby mi neseděla na učení, ale nevím jak dlouho to vydržím, takže je dost velká pravděpodobnost že ji nakonec pustím dovnitř a ona si mi lehne na učení a já se budu usmívat...)
neděle 26. srpna 2012
Autoškola
Dneska jsem absolvovala svoji první řidičskou hodinu v autoškole a očividně (a kupodivu) jsem to přežila! :)
Na to, že si udělám autoškolu se už chystám dlouhá léta. Taky už na to mám věk :) A tak jsem se někdy během roku rozhodla, že už je načase a začala si šetřit peníze. Babička tomu šetření trošku pomohla a tak jsem nakonec nějak ty peníze nastřádala. Dalším důležitým úkolem bylo ty peníze neutratit za něco jiného, tak totiž byly použity dřívější peníze na autoškolu myšlené (kurz v Nice, snowboard, atd). Ale kupodivu se povedlo peníze ponechat a tak jsem si mohla na konci června vybrat docela levnou, podle reakcí na webech docela dobrou, autoškolu Fresh.
Zašla jsem se tam zaregistrovat a domluvit a najednou jsem měla zařízenou autoškolu! :) Je pravda, že nakonec nešlo vše podle mých představ, protože ty byly takové, že bych dnes na konci srpna neměla první ale třeba již poslední jízdu, ale to nevadí. Hodně mě zpomalil velký nával lidí na teorii a také to, že moje instruktorka chtěla abych měla odchozeny teoretické hodiny, nežli do auta sednu. Takže jsme se dohodly na první hodině na dnešek...
Přiznávám, že jsem se docela bála, hlavně jsem si nedovedla představit sama sebe za volantem, ale nakonec mě ta jízda docela bavila. Nejdříve jsem se rozjížděla na trošku širším parkovišti a pak už jsem si to štrádovala hostivařskými vilovými uličkami. Jednou jsem málem nevytočila zatáčku a trochu se lekla, že nabourám do protistojícího auta, ale měla jsem spoustu místa a dobré rady od instruktorky, takže se nic nestalo... Byla jsem dokonce pochválena, že jsem si zvolila správnou obuv (tenisky) a ne sandály či žabky a tak jsem byla spokojená...
A příště? To už budu vyjíždět přímo od budovy autoškoly do provozu! Jsem na to zvědavá... a sice se stále bojím, ale už se těším...
Na to, že si udělám autoškolu se už chystám dlouhá léta. Taky už na to mám věk :) A tak jsem se někdy během roku rozhodla, že už je načase a začala si šetřit peníze. Babička tomu šetření trošku pomohla a tak jsem nakonec nějak ty peníze nastřádala. Dalším důležitým úkolem bylo ty peníze neutratit za něco jiného, tak totiž byly použity dřívější peníze na autoškolu myšlené (kurz v Nice, snowboard, atd). Ale kupodivu se povedlo peníze ponechat a tak jsem si mohla na konci června vybrat docela levnou, podle reakcí na webech docela dobrou, autoškolu Fresh.
Zašla jsem se tam zaregistrovat a domluvit a najednou jsem měla zařízenou autoškolu! :) Je pravda, že nakonec nešlo vše podle mých představ, protože ty byly takové, že bych dnes na konci srpna neměla první ale třeba již poslední jízdu, ale to nevadí. Hodně mě zpomalil velký nával lidí na teorii a také to, že moje instruktorka chtěla abych měla odchozeny teoretické hodiny, nežli do auta sednu. Takže jsme se dohodly na první hodině na dnešek...
Přiznávám, že jsem se docela bála, hlavně jsem si nedovedla představit sama sebe za volantem, ale nakonec mě ta jízda docela bavila. Nejdříve jsem se rozjížděla na trošku širším parkovišti a pak už jsem si to štrádovala hostivařskými vilovými uličkami. Jednou jsem málem nevytočila zatáčku a trochu se lekla, že nabourám do protistojícího auta, ale měla jsem spoustu místa a dobré rady od instruktorky, takže se nic nestalo... Byla jsem dokonce pochválena, že jsem si zvolila správnou obuv (tenisky) a ne sandály či žabky a tak jsem byla spokojená...
A příště? To už budu vyjíždět přímo od budovy autoškoly do provozu! Jsem na to zvědavá... a sice se stále bojím, ale už se těším...
čtvrtek 23. srpna 2012
Vítkov
Už jste byli na Vítkově? Relativně nově opraveno otevřené památce s výstavou o letcích v RAF za 2.světové války?
Pokud nebyli tak je v těchto slunečných dnech ta nejlepší příležitost tento nedostatek napravit a tedy vydat se tam, nechat se vyvézt výtahem do vyhlídkového patra a prohlížet Prahu až do omrzení.... výhled je tam totiž velice pěkný, panoramatický.
A po náročném výtahovém výšlapu se samozřejmě hodí jít do tamější kavárny (která má trošku hloupě jen do 18:00) a dát si něco dobrého k jídlu a pití na jejich terase (či vevnitř). Měli tam dokonce i gril, ale nebyl zrovna v provozu :(
Mě samotné se Vítkov velice líbil, hlavně tedy výhled, kavárna a tak. Moc jsem si neužila výstavu o RAF, ačkoliv anglicky relativně alespoň trošku umím (vím, jak se řekne "ahoj, zmrzlina, vana a spát" což mi pro život stačí) tak jsem neměla moc chuti se vzdělávat o mezinárodních letcích v angličtině. Na druhou stranu mě velice pobavila stolní hra, co tam mají. Tedy stolní, řekněme tomu čtyřstolní, ale jedná se o hru simulující letky RAF a Luftwaffe v bitvě o Británii mám pocit. Nezkoušela jsem to, ale vypadalo to zajímavě :)
A samotný Vítkov a jeho interiér mne tedy moc nezaujal, zevnitř vypadá jako honosné krematorium. Ale rozhodně stojí za to jít tam a pokochat se vyhlídkou a odměnit se medovníkem :D
Pokud nebyli tak je v těchto slunečných dnech ta nejlepší příležitost tento nedostatek napravit a tedy vydat se tam, nechat se vyvézt výtahem do vyhlídkového patra a prohlížet Prahu až do omrzení.... výhled je tam totiž velice pěkný, panoramatický.
A po náročném výtahovém výšlapu se samozřejmě hodí jít do tamější kavárny (která má trošku hloupě jen do 18:00) a dát si něco dobrého k jídlu a pití na jejich terase (či vevnitř). Měli tam dokonce i gril, ale nebyl zrovna v provozu :(
Mě samotné se Vítkov velice líbil, hlavně tedy výhled, kavárna a tak. Moc jsem si neužila výstavu o RAF, ačkoliv anglicky relativně alespoň trošku umím (vím, jak se řekne "ahoj, zmrzlina, vana a spát" což mi pro život stačí) tak jsem neměla moc chuti se vzdělávat o mezinárodních letcích v angličtině. Na druhou stranu mě velice pobavila stolní hra, co tam mají. Tedy stolní, řekněme tomu čtyřstolní, ale jedná se o hru simulující letky RAF a Luftwaffe v bitvě o Británii mám pocit. Nezkoušela jsem to, ale vypadalo to zajímavě :)
A samotný Vítkov a jeho interiér mne tedy moc nezaujal, zevnitř vypadá jako honosné krematorium. Ale rozhodně stojí za to jít tam a pokochat se vyhlídkou a odměnit se medovníkem :D
pondělí 20. srpna 2012
Prague Pride 2012
Před asi tak deseti dny mi přišel email z Člověka v tísni, že festival Prague Pride hledá dobrovolníky. Nevěděla jsem o co se jedná, ale dobrovolnická činnost se mi líbí a tak jsem se začala více zajímat. Našla jsem si jejich web (http://www.praguepride.com/) a zaujalo mě to. Né, že bych se počítala do 4% obyvatelstva, ale přišlo mi to, jako dobrý způsob podpory dobré věci.
Takže jsem jim napsala, že mám zájem a stala jsem se dobrovolníkem na Průvodu hrdosti. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale docela jsem se těšila.
V sobotu ráno v 9:30 jsem měla být, stejně jako všichni dobrovolníci na Průvod hrdosti, v Langhansu. Prý se bude podávat snídaně.. a opravdu se podávala. Bylo tam jídlo, pití, slané, sladké a všechno mňami :) Poté asi kolo půl jedenácté nás rozdělili do deseti skupinek přibližně po pěti lidech. Každá skupinka měla jednoho proškoleného vedoucího a ten obdržel vysílačku. Potom jsme si vyslechli velice stručný popis toho, co se od nás čeká. Popohánět/zpomalovat průvod, pomáhat řešit potenciální konflikty, kontaktovat policii, kontaktovat záchranáře atd. Potom nám řekli, že policie varuje, že se tam možná objeví mladí, co se vmísí do davu a budou házet petardy a dělbuchy lidem pod nohy (vůbec nás tím nevystrašili...). No a potom jsme obdrželi popelářské oranžové vestičky (velikosti XXL samozřejmě) a zdarma jsme dostali tričko Prague Pride, jehož velikost jsme si objednali přes net. Naštěstí jsem si objednala M (říkala jsem si, že v něm v nejhorším budu spát když bude velké) protože se jedná o nejmenší Mko, co jsem kdy viděla a sedí mi.
No a potom už jsme vyrazili směr Václavák, tedy směr kůň. Tam už se šrocovali lidi všech možných národností, ras, oblečení, typu humoru a orientací. Byla to docela dobrá podívaná.
A čekali jsme. Průvod měl začít v jednu, ale celé se to pohlo až někdy v půl druhé. Samotný průvod byl rozdělen na deset skupin (jako jsme byli my dobrovolníci). Každou skupinu začínalo auto s přívěsem obehnané lanem. Za tímto autem šel samotný průvod. Za prvním autem byli, myslím, papaláši (americký velvyslanec a tak). Já jsem byla u auta číslo šest. Za ním šli zástupci filmového festivalu, zástupci queer komunity Univerzity Karlovy a potom spousta obyčejných a neobyčejných lidí. Dobrovolníci šli většinou podél průvodu a tím jejich úkol končil. Z mé strany jsem neviděla ani nezažila žádný nepřátelský attack, žádnou naléhavou zdravotní situaci, atd. Viděla jsem vše probíhat pokojně a myslím, že si to všichni užívali. Dokonce i ti křesťané, co šli podél průvodu a hlásili hesla typu: "Ježíš tě zachrání a vyléčí", "Vraťte se na správnou cestu" vypadali, že si průvod užívají. A další transparet mě pobavil- "Jsme lesby, NO A CO?!" to mi příjde vystihující situaci :)
Došli jsme, s pár zádrhely typu projíždějící tramvaj, až ke schodům na Střelecký ostrov, kde se oddělila vedoucí auta a průvod mířil na ostrov, kde začínala zábava. Sice tam můj úkol končil, ale ještě jsem chvilku pomáhala na schodech korigovat obousměrný provoz, protože lidi chtěli kupodivu i odcházet a plavat Vltavou se jim asi nechtělo...
Pak jsem jela domů. Tedy ještě jsem se stavila na "obědě" v KFC a teprve potom domů.
Průvod hrdosti se mi líbil, jsem ráda, že jsem se ho mohla jako dobrovolník účastnit. A to tričko se mi MOC líbí. Ale příští rok už se asi nezúčastním. Bylo na mě moc lidí (dohady se různí od 12 po 18 tisíc, minulý rok 6-8tis.), velké vedro (to chápu, že organizátoři neovlivní..),dlouhý prostoj a čekání, atd.
Na druhou stranu je to jedinečná příležitost potkat jedinečné lidi. Byla tam skvielá atmosféra a spousta srandovních převleků a srandy obecně.
A překvapilo mě, jak "normální" lidi byli dělat dobrovolníky. Myslela jsem si, že tam budu vyčnívat. Neměla jsem totiž žádný převlek, žádné barevné vlasy (ikdyž jsem to dlouze zvažovala), žádné poznávací znamení, vlaječky, odznáčky či cokoliv. Ale to neměl nikdo, kromě jedné vedoucí skupiny.
A označení "nejteplejší den v roce" jim vyšlo :D
V sobotu ráno v 9:30 jsem měla být, stejně jako všichni dobrovolníci na Průvod hrdosti, v Langhansu. Prý se bude podávat snídaně.. a opravdu se podávala. Bylo tam jídlo, pití, slané, sladké a všechno mňami :) Poté asi kolo půl jedenácté nás rozdělili do deseti skupinek přibližně po pěti lidech. Každá skupinka měla jednoho proškoleného vedoucího a ten obdržel vysílačku. Potom jsme si vyslechli velice stručný popis toho, co se od nás čeká. Popohánět/zpomalovat průvod, pomáhat řešit potenciální konflikty, kontaktovat policii, kontaktovat záchranáře atd. Potom nám řekli, že policie varuje, že se tam možná objeví mladí, co se vmísí do davu a budou házet petardy a dělbuchy lidem pod nohy (vůbec nás tím nevystrašili...). No a potom jsme obdrželi popelářské oranžové vestičky (velikosti XXL samozřejmě) a zdarma jsme dostali tričko Prague Pride, jehož velikost jsme si objednali přes net. Naštěstí jsem si objednala M (říkala jsem si, že v něm v nejhorším budu spát když bude velké) protože se jedná o nejmenší Mko, co jsem kdy viděla a sedí mi.
No a potom už jsme vyrazili směr Václavák, tedy směr kůň. Tam už se šrocovali lidi všech možných národností, ras, oblečení, typu humoru a orientací. Byla to docela dobrá podívaná.
A čekali jsme. Průvod měl začít v jednu, ale celé se to pohlo až někdy v půl druhé. Samotný průvod byl rozdělen na deset skupin (jako jsme byli my dobrovolníci). Každou skupinu začínalo auto s přívěsem obehnané lanem. Za tímto autem šel samotný průvod. Za prvním autem byli, myslím, papaláši (americký velvyslanec a tak). Já jsem byla u auta číslo šest. Za ním šli zástupci filmového festivalu, zástupci queer komunity Univerzity Karlovy a potom spousta obyčejných a neobyčejných lidí. Dobrovolníci šli většinou podél průvodu a tím jejich úkol končil. Z mé strany jsem neviděla ani nezažila žádný nepřátelský attack, žádnou naléhavou zdravotní situaci, atd. Viděla jsem vše probíhat pokojně a myslím, že si to všichni užívali. Dokonce i ti křesťané, co šli podél průvodu a hlásili hesla typu: "Ježíš tě zachrání a vyléčí", "Vraťte se na správnou cestu" vypadali, že si průvod užívají. A další transparet mě pobavil- "Jsme lesby, NO A CO?!" to mi příjde vystihující situaci :)
Došli jsme, s pár zádrhely typu projíždějící tramvaj, až ke schodům na Střelecký ostrov, kde se oddělila vedoucí auta a průvod mířil na ostrov, kde začínala zábava. Sice tam můj úkol končil, ale ještě jsem chvilku pomáhala na schodech korigovat obousměrný provoz, protože lidi chtěli kupodivu i odcházet a plavat Vltavou se jim asi nechtělo...
Pak jsem jela domů. Tedy ještě jsem se stavila na "obědě" v KFC a teprve potom domů.
Průvod hrdosti se mi líbil, jsem ráda, že jsem se ho mohla jako dobrovolník účastnit. A to tričko se mi MOC líbí. Ale příští rok už se asi nezúčastním. Bylo na mě moc lidí (dohady se různí od 12 po 18 tisíc, minulý rok 6-8tis.), velké vedro (to chápu, že organizátoři neovlivní..),dlouhý prostoj a čekání, atd.
Na druhou stranu je to jedinečná příležitost potkat jedinečné lidi. Byla tam skvielá atmosféra a spousta srandovních převleků a srandy obecně.
A překvapilo mě, jak "normální" lidi byli dělat dobrovolníky. Myslela jsem si, že tam budu vyčnívat. Neměla jsem totiž žádný převlek, žádné barevné vlasy (ikdyž jsem to dlouze zvažovala), žádné poznávací znamení, vlaječky, odznáčky či cokoliv. Ale to neměl nikdo, kromě jedné vedoucí skupiny.
A označení "nejteplejší den v roce" jim vyšlo :D
úterý 3. července 2012
Minigolf
Včera jsem byla na Lukách. Je to děsně daleko po trase B, ale daleká cesta se vyplatila.
Je tam totiž veřejné a bezplatné minigolfové hřiště, kam může přijít kdokoliv a zahrát si téměř kdykoliv. Stačí tam jen dojet, dojít od metra, zaplatit vratnou zálohu za míček a hůl/hole a hurá na dráhu!
Některé překážky jsou jednoduché a některé poněkud těžší. Je dobré mít s sebou papírek na psaní počtu pokusů na danou "jamku", ale není to povinnost. :D
Někdo mi jednou říkal, že maximální počet pokusů je 7 a že pokud se to ani na ten sedmý nepodaří, počítá se to, jako kdyby se podařilo.
Nejzábavnější jamka... Na té má sedm zapsáno asi spousta lidí, protože správně odhadnout sílu, jakou je potřeba vykonat po dráze není jen tak jednoduché.
Ačkoliv jsem měla jednou štěstí začátečníka a to když jsem byla na tomto hřišti poprvé a nějakou čirou náhodou se mi tato jamka podařila na PRVNÍ pokus :D
Takže hurá na minigolf!
A pokud mě vezmou alespoň na jednu z fakult, kam se hlásím, tak tam budu téměř jako doma! :D
Některé překážky jsou jednoduché a některé poněkud těžší. Je dobré mít s sebou papírek na psaní počtu pokusů na danou "jamku", ale není to povinnost. :D
Někdo mi jednou říkal, že maximální počet pokusů je 7 a že pokud se to ani na ten sedmý nepodaří, počítá se to, jako kdyby se podařilo.
Nejzábavnější jamka... Na té má sedm zapsáno asi spousta lidí, protože správně odhadnout sílu, jakou je potřeba vykonat po dráze není jen tak jednoduché.
Ačkoliv jsem měla jednou štěstí začátečníka a to když jsem byla na tomto hřišti poprvé a nějakou čirou náhodou se mi tato jamka podařila na PRVNÍ pokus :D
Takže hurá na minigolf!
A pokud mě vezmou alespoň na jednu z fakult, kam se hlásím, tak tam budu téměř jako doma! :D
středa 27. června 2012
Pique-nique
Včera (úterý 26.6.) jsem pořádala svůj piknik.
Byla to něco jako oslava mých narozenin, spojená s oddechnutím po státnicích a odpočinkem před přijímačkami a prázdninami.
Konalo se to na parukářce z čehož jsem se po příště poučila- je třeba dávat větší pozor na psy. Jeden ze psů mi ukradl muffin a jiný neustále kradl nebo olizoval koule na pétanque.
Také se tam, ačkoliv mám psy ráda, na můj vkus proháněli moc často.
Jsem moc ráda za ty, kteří přišli a doufám, že se najedli/napili a alespoň trošku bavili. Protože já jsem si to docela užila...
A s Opi jsme si nakonec ještě zahrály ping-pong a pokecaly a dobrá trošku i podrbaly :D
Na druhou stranu mě mrzelo, že tolik lidí nepřišlo nebo nezůstalo. Jídla byla spousta pití se dalo dokoupit, deka byla velká a informace věděli dopředu tak v čem byl problém?
Samozřejmě chápu, že někteří nemohli z důvodů nemoci, i tu práci chápu, ale neomluvené absence mě mrzely.... Nebo ti, kdo se ani neuráčili odpovědět na pozvání...
No nic...byla sranda, s lahví Havany a donesenými limetkami ještě větší. Svítilo na nás sluníčko a tak to tak i vypadalo. Ráda zase budu pořádat pinkniky, ale rozmyslím si lépe místo a jiné okolnosti s tím spojené.
Byla to něco jako oslava mých narozenin, spojená s oddechnutím po státnicích a odpočinkem před přijímačkami a prázdninami.
Konalo se to na parukářce z čehož jsem se po příště poučila- je třeba dávat větší pozor na psy. Jeden ze psů mi ukradl muffin a jiný neustále kradl nebo olizoval koule na pétanque.
Také se tam, ačkoliv mám psy ráda, na můj vkus proháněli moc často.
Jsem moc ráda za ty, kteří přišli a doufám, že se najedli/napili a alespoň trošku bavili. Protože já jsem si to docela užila...
A s Opi jsme si nakonec ještě zahrály ping-pong a pokecaly a dobrá trošku i podrbaly :D
Na druhou stranu mě mrzelo, že tolik lidí nepřišlo nebo nezůstalo. Jídla byla spousta pití se dalo dokoupit, deka byla velká a informace věděli dopředu tak v čem byl problém?
Samozřejmě chápu, že někteří nemohli z důvodů nemoci, i tu práci chápu, ale neomluvené absence mě mrzely.... Nebo ti, kdo se ani neuráčili odpovědět na pozvání...
No nic...byla sranda, s lahví Havany a donesenými limetkami ještě větší. Svítilo na nás sluníčko a tak to tak i vypadalo. Ráda zase budu pořádat pinkniky, ale rozmyslím si lépe místo a jiné okolnosti s tím spojené.
pondělí 25. června 2012
Vídeň
O víkendu (23-24.6.) jsem tam byla s několika bráškovými kamarády (teda s jeho přítelkyní, jeho "obchodním partnerem" Tomášem a jeho přítelkyní a jedním jeho kamarádem Benem). Bylo nás tedy šest- dva páry, a dva křeni.
Jeli jsme tam vláčkem, trvá to asi 4 a půl hodiny a není to úplně levné, ale největší nevýhoda byla, že jsme museli pak veliký kus jít pěšky. Já ráda chodím pěšky, ale ne takhle pomalu, když se můžu svézt tramvají a hlavně s lepším cílem nežli Polaroidí obchod.
Protože na něj se bráška a ten Tomáš, vlastně i bráchova přítelkyně a Ben těšili snad nejvíc z celé Vídně. Ale já moc Polaroidy nemusím, stačí mi přebírat zásilky a jednou za půl roku/rok si vyfotit fotku. No, ale hledali jsme obchod a nakonec kluci k nadšení téměř všech (mimo mě, samozřejmě) objevili bleší trh s foťáky. Byli z něj nadšeni a ten Tomáš dokonce prolézal popelnici (nebyla na normální odpad ale jen na foťáky, ale i tak bych to do něj nikdy neřekla- je takový metrosexuál až hrůza). No poté co si nalovili foťáky na blešáku a v popelnici šlo se k polaroidímu obchodu. Tam jsme naštěstí strávili jen chvilku, protože jsme chtěli najít naše ubytování. K němu ale vedla ještě asi 50 minut dlouhá cesta.
Poté, co jsme dorazili do ulice, kde se mělo nacházet ubytování (mělo stát asi 600Kč pro jednoho) trošku jsme začali pochybovat. Jelikož ulice na tu naší volně navazující byla plná obchodů typu Armani, Dior atd a my si říkali, kde tam bude takhle levné ubytování. Hledali jsme a hledali (nejdříve jsme nevěděli ani číslo popisné, ale to se nakonec našlo v Michalově mailu). A když jsme potřetí procházeli kolem jedné dvojice, co stála na rohu ulice ukázalo se, že je to naše domácí- zavedla nás do baráku a do apartmánu. Byl to téměř super byt. Dva pokoje s manželskými postelemi, koupelna s vanou (dost mělkou) a kuchyň s rozkládací postelí. Ručníky v ceně! No super... Dokonce byl naproti krám, jenže nežli se modelka dooblékla, bylo pošesté a oni zavřeli (mají totiž úžasný zvyk zavírat i velké obchody v sobotu v šest a v neděli je neotevírat už vůbec) takže jsme nestihli si nakoupit. No po velice zběžném zabydlení jsme zase vyrazili do víru Vídně, tentokráte už s menšími zavazadélky. Po projití mnoha ulic, možná trošku bloudění, ale to já bez mapy nepoznám jsme došli na trh, kde jednak prodávají nějaké potraviny, ale také tam je spousta restaurací se zahrádkami a dá se tam povečeřet. A tak jsme si začali vybírat něco, kde by chutnalo všem. Vtipná věc je, že jsou všechny ty stánky (mini restaurace) orientovány podél jedné uličky a v ní stojí naháneči do té či oné restaurace a navzájem si berou zákazníky. Na druhou stranu, poté co jsme si sedli nám donesli jak jídelní lístek oné restaurace tak Tomášovi i lístek se sushi z restaurace naproti. Najedli jsme se, až do přesyta, a vyrazili zase trajdat, nakonec v téměř absolutní tmě jsme si prohlíželi mé oblíbené domy od Hundertvassera.
Jenže z jeho barev jsme nic neviděli, jelikož byla tma a osvětlení se jim nějak nevyvedlo. Ale mě se ty jeho domy líbí (jsou tam dva, relativně blízko od sebe) a ROZHODNĚ stojí za to je vidět a to za SVĚTLA :D
No a potom, protože už se blížila jedna hodina, jsme se vraceli do apartmánu.
Ráno jsme museli opustit bydleníčko v deset, a už už se tam hrnula slečna na úklid, tak jsme se všemi našimi věcmi šli do nedaleké luxusní ulice hledat kavárnu, abychom se mohli nasnídat. Jelikož Interspar jsme den předtím nestihli a v neděli bylo všechno zavřené. Našli jsme ji, sedli si a vynikajícně posnídali (asi za 10euro- horká čekuláda se šlahčkou a sachrdort) a vyrazili do muzejní čtvrti. Tam jsme, jako ostatně den předtím zkoušeli fotobudku (za 2eura) to udělá 4 fotky a je to sranda!
Každý, kromě Bena, se objevil na minimálně třech sériích fotek. Páry se samozřejmě fotily nejvíce... No a pak jsme tam odpočívali ve stínu, bylo děsné vedro. Prohlíželi tamější knihkupectví, kde si později někteří koupili nějaké knihy, a nakonec zašli do muzea architektury, Lomoshopu a já do designového obchodu.
Poté jsme šli hledat Kurta (Kurt Pure Frozen Yogurt). Protože tam mají ten nejlepší zmražený jogurt (jogurtovou zmrzlinu). Již v sobotu jsme se tam cestou do města stavili, tak jsme tam (hlavně já a Terka) chtěli znovu. Jenže od muzeí je to asi 20 minut cesty a my měli ještě v plánu nějakou kavárnu, kde se nábytek v kavárně prodává. Tak jsme hledali nějakého bližšího, jenže když už jsme ho našli byl zavřený a tak jsme si koupili zmražený jogurt u jiné firmy, ale ten nebyl tak dobrý. V Kurtovi mají tři velikosti jogurtu, tři příchutě a mnoho druhů "topinek" (topinggu). Já si dala malou lesní směs zmrzlinu s jahodama a kakaovými sušenkami (za 3,5euro).
A potom jsme šli na nádraží, v půl sedmé nám měl jet vlak. Po cestě jsme se rozdělili, protože Michal a Terka chtěli do té kavárny, ale Tomáš a Kája ne (složité). Takže jsme je nechali v kavárně napospas, vzali si mapu a lístky na vlak (brácha měl mapu i v iPodu, takže trefili i bez mapy) a šli sami. Ben děsně hnal a ty dva byli vzadu a šli pomalu, došli nás jen na červených (kterých jsme chytli opravdu hodně). No pak jsme natrefili na zkratku a došli s určitým předstihem, zašli si koupit něco na cestu a šli na nástupiště. Michal a Terka dorazili o něco později (ale asi 8 minut před příjezdem vlaku) již posilněni jídlem z kavárny a ginem s tonikem. Takže jsme všichni nakonec nastoupili do vlaku, zabrali si tiché kupé a dojeli v půl dvanácté na Hlavák.
Až příště pojedu duo Vídně rozhodně půjdu do: Kurta, do té kavárny jak jsme byli na sachru (název si samozřejmě nepamatuju, ale měli barevné židličky a velice milého a šikovného pana vrchího), do té tržnice na jídlo a vyfotit se do fotobudky.
Více foto na mém rajčeti (ačkoliv moc fotek tam není, a ani nemají moc dokumentační ráz): http://helcium.rajce.idnes.cz/Viden_23.-24.6._2012
Jeli jsme tam vláčkem, trvá to asi 4 a půl hodiny a není to úplně levné, ale největší nevýhoda byla, že jsme museli pak veliký kus jít pěšky. Já ráda chodím pěšky, ale ne takhle pomalu, když se můžu svézt tramvají a hlavně s lepším cílem nežli Polaroidí obchod.
Protože na něj se bráška a ten Tomáš, vlastně i bráchova přítelkyně a Ben těšili snad nejvíc z celé Vídně. Ale já moc Polaroidy nemusím, stačí mi přebírat zásilky a jednou za půl roku/rok si vyfotit fotku. No, ale hledali jsme obchod a nakonec kluci k nadšení téměř všech (mimo mě, samozřejmě) objevili bleší trh s foťáky. Byli z něj nadšeni a ten Tomáš dokonce prolézal popelnici (nebyla na normální odpad ale jen na foťáky, ale i tak bych to do něj nikdy neřekla- je takový metrosexuál až hrůza). No poté co si nalovili foťáky na blešáku a v popelnici šlo se k polaroidímu obchodu. Tam jsme naštěstí strávili jen chvilku, protože jsme chtěli najít naše ubytování. K němu ale vedla ještě asi 50 minut dlouhá cesta.
 |
| tam byl ten blešák |
Poté, co jsme dorazili do ulice, kde se mělo nacházet ubytování (mělo stát asi 600Kč pro jednoho) trošku jsme začali pochybovat. Jelikož ulice na tu naší volně navazující byla plná obchodů typu Armani, Dior atd a my si říkali, kde tam bude takhle levné ubytování. Hledali jsme a hledali (nejdříve jsme nevěděli ani číslo popisné, ale to se nakonec našlo v Michalově mailu). A když jsme potřetí procházeli kolem jedné dvojice, co stála na rohu ulice ukázalo se, že je to naše domácí- zavedla nás do baráku a do apartmánu. Byl to téměř super byt. Dva pokoje s manželskými postelemi, koupelna s vanou (dost mělkou) a kuchyň s rozkládací postelí. Ručníky v ceně! No super... Dokonce byl naproti krám, jenže nežli se modelka dooblékla, bylo pošesté a oni zavřeli (mají totiž úžasný zvyk zavírat i velké obchody v sobotu v šest a v neděli je neotevírat už vůbec) takže jsme nestihli si nakoupit. No po velice zběžném zabydlení jsme zase vyrazili do víru Vídně, tentokráte už s menšími zavazadélky. Po projití mnoha ulic, možná trošku bloudění, ale to já bez mapy nepoznám jsme došli na trh, kde jednak prodávají nějaké potraviny, ale také tam je spousta restaurací se zahrádkami a dá se tam povečeřet. A tak jsme si začali vybírat něco, kde by chutnalo všem. Vtipná věc je, že jsou všechny ty stánky (mini restaurace) orientovány podél jedné uličky a v ní stojí naháneči do té či oné restaurace a navzájem si berou zákazníky. Na druhou stranu, poté co jsme si sedli nám donesli jak jídelní lístek oné restaurace tak Tomášovi i lístek se sushi z restaurace naproti. Najedli jsme se, až do přesyta, a vyrazili zase trajdat, nakonec v téměř absolutní tmě jsme si prohlíželi mé oblíbené domy od Hundertvassera.
 |
| tohle není moje fotka, byla tma a tak jsem nemohla fotit |
Jenže z jeho barev jsme nic neviděli, jelikož byla tma a osvětlení se jim nějak nevyvedlo. Ale mě se ty jeho domy líbí (jsou tam dva, relativně blízko od sebe) a ROZHODNĚ stojí za to je vidět a to za SVĚTLA :D
No a potom, protože už se blížila jedna hodina, jsme se vraceli do apartmánu.
Ráno jsme museli opustit bydleníčko v deset, a už už se tam hrnula slečna na úklid, tak jsme se všemi našimi věcmi šli do nedaleké luxusní ulice hledat kavárnu, abychom se mohli nasnídat. Jelikož Interspar jsme den předtím nestihli a v neděli bylo všechno zavřené. Našli jsme ji, sedli si a vynikajícně posnídali (asi za 10euro- horká čekuláda se šlahčkou a sachrdort) a vyrazili do muzejní čtvrti. Tam jsme, jako ostatně den předtím zkoušeli fotobudku (za 2eura) to udělá 4 fotky a je to sranda!
 |
| já a můj brácha |
Poté jsme šli hledat Kurta (Kurt Pure Frozen Yogurt). Protože tam mají ten nejlepší zmražený jogurt (jogurtovou zmrzlinu). Již v sobotu jsme se tam cestou do města stavili, tak jsme tam (hlavně já a Terka) chtěli znovu. Jenže od muzeí je to asi 20 minut cesty a my měli ještě v plánu nějakou kavárnu, kde se nábytek v kavárně prodává. Tak jsme hledali nějakého bližšího, jenže když už jsme ho našli byl zavřený a tak jsme si koupili zmražený jogurt u jiné firmy, ale ten nebyl tak dobrý. V Kurtovi mají tři velikosti jogurtu, tři příchutě a mnoho druhů "topinek" (topinggu). Já si dala malou lesní směs zmrzlinu s jahodama a kakaovými sušenkami (za 3,5euro).
 |
| Mňami! |
Až příště pojedu duo Vídně rozhodně půjdu do: Kurta, do té kavárny jak jsme byli na sachru (název si samozřejmě nepamatuju, ale měli barevné židličky a velice milého a šikovného pana vrchího), do té tržnice na jídlo a vyfotit se do fotobudky.
Více foto na mém rajčeti (ačkoliv moc fotek tam není, a ani nemají moc dokumentační ráz): http://helcium.rajce.idnes.cz/Viden_23.-24.6._2012
pátek 8. června 2012
Takže...
Po květnovém bláznění s dohnáním zkoušky a naučením se na státnice a jejich dělání nastal konečně červen. Kdy mě čekají "jen" přijímačky. A jelikož jsem si nedala přihlášku k sobě na fakultu musím se dostat někam jinam- obě fakulty, na které se hlásím, si mají dost z čeho vybírat takže mě učení v červu jen tak nemine... Na druhou stranu, jednu část (písemnou) jedněch přijímaček už mám za sebou a postupuju (popravdě k mému překvapení) do kola druhého... (JUPÍ!!!) a v pondělí mám ústní část- musím si načíst knihy a připravit si, co tam budu povídat... A na konci června mě čekají v jeden den ústní a písemná (asi v obráceném pořadí) zkoušky na tu druhou..
Budu velice ráda, když mě někam vezmou, ale bude to nanic pokud v září neudělám tu zpropadenou teologii. Jak řekla moje kamarádka, tak teď jsme B_. ("b" a tečka) a chybí nám už jen to "C" do toho, abychom byli bakaláři. Pro zajímavost z těch, co dělali státnice se mnou (cca 30 lidí) je hotových bakalářů 6. To není moc velká úspěšnost... (ale je tam část lidí, co si to záměrně rozložili- třeba obhajobu si dali na září)
Ale jo, mám velkou radost, že mám obhajobu za jedna a soc práci za dvě. Teď dát ještě teologii na tři a lépe... A pak hurá na další školu, kam mě moc doufám vezmou...
Budu velice ráda, když mě někam vezmou, ale bude to nanic pokud v září neudělám tu zpropadenou teologii. Jak řekla moje kamarádka, tak teď jsme B_. ("b" a tečka) a chybí nám už jen to "C" do toho, abychom byli bakaláři. Pro zajímavost z těch, co dělali státnice se mnou (cca 30 lidí) je hotových bakalářů 6. To není moc velká úspěšnost... (ale je tam část lidí, co si to záměrně rozložili- třeba obhajobu si dali na září)
Ale jo, mám velkou radost, že mám obhajobu za jedna a soc práci za dvě. Teď dát ještě teologii na tři a lépe... A pak hurá na další školu, kam mě moc doufám vezmou...
úterý 29. května 2012
NEmocní a nemoc nic (e)
Přiznávám, že já sama nemám (DÍKYBOHU) moc zkušeností s ležením v nemocnici a ani je mít nechci. Ale v poslední době se v nemocnici často objevuji jako návštěva osoby mi velice blízké.
A uznávám je to hrůza!
To, jak s nemocnými zacházejí na některých odděleních (nejhorší je to asi na klinice LDN, pavilon O, 4. patro).
Tam je jedna taková paní, která vůbec nechápe, že pacient je stále člověk. Sice leží a nemůže vstát, není pohyblivý a občas má blbou náladu (jako každý) a moc chce domů, ale stále je to člověk a má svou důstojnost, své potřeby a je třeba ho a je (ty potřeby) respektovat. Znamená to třeba, že nebudeme zasahovat do hovoru, který osoba vede. Nebudeme ho nutit pít z DUDLÍKU, jako nějaké malé dítě. Nebudeme mu schovávat věci, aby na ně nemohl a tak. Též paní, to co je v ledničce ať je to popsané cedulkou či není, rozhodně NENÍ vaše a k vaší konzumaci, ale pro pacienty na jejich přilepšenou. Také nutit je, aby vypili hnusnou přeslazenou a nechutnou kávu a stát nad nimi, dokud se tak nestane (a ještě k tomu pít z dudlíku) je proti všem standardům a naprosto proti normálnosti lidského chování. Také je nutné s pacienty zacházet šetrně a dávat pozor na to, co je bolí- nikoliv přijít trhnout jim nohama a násilně je posadit ačkoliv je to bolí... A to, že nemocnice není schopná osobu s tímto chováním vyhodit (i přes mnohačetné stížnosti pacientů a jejich návštěv) také osvětluje, jak to s naším zdravotnictvím vlastně je...
A taky rehabilitace se musí provádět pečlivě a dávat na rehabilitované osoby pozor a ne si brát více lidí najednou a tak zapříčinit pád a zranění těch, co už byli téměř vyléčeni a takhle musí znovu na operaci. A paní rehabilitační sestro: NENÍ to jejíma botama! Je to VAŠE chyba... pokud máte pocit, že jsou boty nevyhovující, proč to někomu neřeknete?! Návštěvy se tam střídají téměř denně a tak jsme měla mnoho příležitostí, ale to vy ne. A raději se tím oháníte až po pádu a snažíte se svalit vinu na někoho jiného.
Také snaha, aby se blízcí finančně podíleli na hygienických potřebách a hlavně lécích osob v nemocnici mi příjde absurdní. Proč jsou lidé v nemocnici? Aby je tam léčili, a kde jinde mají dostatek léčiv a lidé je tam mají dostat nežli v nemocnici? To už je jako to přísloví: nosit dříví do lesa. Chápu, že tam nebudou mít drahé potravinové doplňky, které se prodávají ve specializovaných prodejnách, ale léky předepisované lékařem tam mít musí. A mimoto v areálu nemocnice je minimálně jedna lékárna a lékařů mraky (ačkoliv vyhrožují/vyhrožovali že odejdou, což je mimochodem taky vydírání a amoralita vysokého kalibru) takže nevidím jediný důvod, proč žádají, aby si pacienti brali své vlastní léky. To je prachsprosté využívání! A taky to, že chtějí přispět na hygiencické potřeby, prý mají nedostatek a pacientů je moc a nedostalo by se na všechny dostatečně často. Je to svým způsobem vydírání, ale dobrá pro lepší komfort dobrá tedy. Ale sakra mají to být extra navíc a ne, že budou používány jen ty "extra navíc" a ty nemocniční erární ne. Nemocnice tak prostě šetří na pacientech.
Co teprve to čekání nežli se něco stane... Když vás přivezou sanitkou čekáte nežli s vámi něco udělají (tedy pokud jim tam přímo neumíráte či jim nekrvácíte na jejich chlorovanou podlahu, to tu podlahu samozřejmě utřou a možná vás ještě sprdnou) v zimě, na chodbě a často sami a bez možnosti si dojít na záchod třeba tři a více hodin je strašné. Chápu, že mají velké množství pacientů, ale tohle je neúnosné. No a co teprve, když jedete na vyšetření- dovezou vás tam a nechají vás dlouze (řekněme 2hodiny) sedět na pojízdném vozíku na zadku, který vás bolí (kvůli zlomenině pánve a křížové kosti) a nikdo si vás nevšímá. Tomu říkám péče o pacienta. No a když vám tedy udělají ono vyšetření stejně nic neřeknou o to, co se dozvěděli. Zase vás šoupnou na chodbu čekat, naloží do hrkavé sanitky a dokodrcají zase zpět za "milou" jídelnicí a "schopnou" rehabilitační sestrou.
Další věcí je přístup samotných pacientů- chápu, že malý pokoj a neustálá společnost osob, které jste si nevybrali a mohou vám být dost nepříjemní/nesympatičtí a všechno možné je ubíjející. Také chápu, že na pokojích není moc zábavy (přesněji žádná) a návštěva kohokoliv z vašich spolupacientů je vybočení z "normálu". Ale není to vaše návštěva a tak je třeba respektovat toto pravidlo- můžete poslouchat, ale pokud nejste výslovně tázáni do rozhovoru nezasahovat. Protože jak spolupacientovi tak jeho návštěvě je to vysloveně nepříjemné a rozhodně to nepomáhá navázání lepších vztahů.
Na druhou stranu, ne všechno je naprosto špatné. V pavilónu H mají hodné saniťáky. Na třetím patře pranýřovaného pavilonu O, na klinice rehabilitační mají i hodné sestřičky, jídelničky, pozordávající rehabilitační sestry a hodné pacientky (ale to oni tak moc neovlivní). Také pečují o pitný režim pacientů a občas s nimi i konverzují (na rozdíl od LDN, kde si pacientů nevšímají).
Netvrdím, že všechno je špatné. Ale hodně toho má ke zdravotní péči ve vyspělém státě skutečně daleko. Je toho potřeba mnoho změnit a pokud máme platit za pobyt v nemocnici tak dobrá, ale pečujte o ně. Neponižujte je, nekrmte je jako malé děti, nejezte jim jejich jídlo, neberte si více pacientů nežli zvládnete rehabilitovat, nesvádějte vinu na ostatní, neodírejte o peníze pacienty. léky poskytujte z nemocničního nikoli z pacietova, nenechávejte pacienty čekat na studené chodbě v bolestivých pozicích a bez alespoň občasné pozornosti, dávejte vědět výsledky vyšetření., neposlouchejte jejich soukromé rozhovory, buďte tolerantní a hlavně lidmi a jednejte tak s ostatními.
A uznávám je to hrůza!
To, jak s nemocnými zacházejí na některých odděleních (nejhorší je to asi na klinice LDN, pavilon O, 4. patro).
Tam je jedna taková paní, která vůbec nechápe, že pacient je stále člověk. Sice leží a nemůže vstát, není pohyblivý a občas má blbou náladu (jako každý) a moc chce domů, ale stále je to člověk a má svou důstojnost, své potřeby a je třeba ho a je (ty potřeby) respektovat. Znamená to třeba, že nebudeme zasahovat do hovoru, který osoba vede. Nebudeme ho nutit pít z DUDLÍKU, jako nějaké malé dítě. Nebudeme mu schovávat věci, aby na ně nemohl a tak. Též paní, to co je v ledničce ať je to popsané cedulkou či není, rozhodně NENÍ vaše a k vaší konzumaci, ale pro pacienty na jejich přilepšenou. Také nutit je, aby vypili hnusnou přeslazenou a nechutnou kávu a stát nad nimi, dokud se tak nestane (a ještě k tomu pít z dudlíku) je proti všem standardům a naprosto proti normálnosti lidského chování. Také je nutné s pacienty zacházet šetrně a dávat pozor na to, co je bolí- nikoliv přijít trhnout jim nohama a násilně je posadit ačkoliv je to bolí... A to, že nemocnice není schopná osobu s tímto chováním vyhodit (i přes mnohačetné stížnosti pacientů a jejich návštěv) také osvětluje, jak to s naším zdravotnictvím vlastně je...
A taky rehabilitace se musí provádět pečlivě a dávat na rehabilitované osoby pozor a ne si brát více lidí najednou a tak zapříčinit pád a zranění těch, co už byli téměř vyléčeni a takhle musí znovu na operaci. A paní rehabilitační sestro: NENÍ to jejíma botama! Je to VAŠE chyba... pokud máte pocit, že jsou boty nevyhovující, proč to někomu neřeknete?! Návštěvy se tam střídají téměř denně a tak jsme měla mnoho příležitostí, ale to vy ne. A raději se tím oháníte až po pádu a snažíte se svalit vinu na někoho jiného.
Také snaha, aby se blízcí finančně podíleli na hygienických potřebách a hlavně lécích osob v nemocnici mi příjde absurdní. Proč jsou lidé v nemocnici? Aby je tam léčili, a kde jinde mají dostatek léčiv a lidé je tam mají dostat nežli v nemocnici? To už je jako to přísloví: nosit dříví do lesa. Chápu, že tam nebudou mít drahé potravinové doplňky, které se prodávají ve specializovaných prodejnách, ale léky předepisované lékařem tam mít musí. A mimoto v areálu nemocnice je minimálně jedna lékárna a lékařů mraky (ačkoliv vyhrožují/vyhrožovali že odejdou, což je mimochodem taky vydírání a amoralita vysokého kalibru) takže nevidím jediný důvod, proč žádají, aby si pacienti brali své vlastní léky. To je prachsprosté využívání! A taky to, že chtějí přispět na hygiencické potřeby, prý mají nedostatek a pacientů je moc a nedostalo by se na všechny dostatečně často. Je to svým způsobem vydírání, ale dobrá pro lepší komfort dobrá tedy. Ale sakra mají to být extra navíc a ne, že budou používány jen ty "extra navíc" a ty nemocniční erární ne. Nemocnice tak prostě šetří na pacientech.
Co teprve to čekání nežli se něco stane... Když vás přivezou sanitkou čekáte nežli s vámi něco udělají (tedy pokud jim tam přímo neumíráte či jim nekrvácíte na jejich chlorovanou podlahu, to tu podlahu samozřejmě utřou a možná vás ještě sprdnou) v zimě, na chodbě a často sami a bez možnosti si dojít na záchod třeba tři a více hodin je strašné. Chápu, že mají velké množství pacientů, ale tohle je neúnosné. No a co teprve, když jedete na vyšetření- dovezou vás tam a nechají vás dlouze (řekněme 2hodiny) sedět na pojízdném vozíku na zadku, který vás bolí (kvůli zlomenině pánve a křížové kosti) a nikdo si vás nevšímá. Tomu říkám péče o pacienta. No a když vám tedy udělají ono vyšetření stejně nic neřeknou o to, co se dozvěděli. Zase vás šoupnou na chodbu čekat, naloží do hrkavé sanitky a dokodrcají zase zpět za "milou" jídelnicí a "schopnou" rehabilitační sestrou.
Další věcí je přístup samotných pacientů- chápu, že malý pokoj a neustálá společnost osob, které jste si nevybrali a mohou vám být dost nepříjemní/nesympatičtí a všechno možné je ubíjející. Také chápu, že na pokojích není moc zábavy (přesněji žádná) a návštěva kohokoliv z vašich spolupacientů je vybočení z "normálu". Ale není to vaše návštěva a tak je třeba respektovat toto pravidlo- můžete poslouchat, ale pokud nejste výslovně tázáni do rozhovoru nezasahovat. Protože jak spolupacientovi tak jeho návštěvě je to vysloveně nepříjemné a rozhodně to nepomáhá navázání lepších vztahů.
Na druhou stranu, ne všechno je naprosto špatné. V pavilónu H mají hodné saniťáky. Na třetím patře pranýřovaného pavilonu O, na klinice rehabilitační mají i hodné sestřičky, jídelničky, pozordávající rehabilitační sestry a hodné pacientky (ale to oni tak moc neovlivní). Také pečují o pitný režim pacientů a občas s nimi i konverzují (na rozdíl od LDN, kde si pacientů nevšímají).
Netvrdím, že všechno je špatné. Ale hodně toho má ke zdravotní péči ve vyspělém státě skutečně daleko. Je toho potřeba mnoho změnit a pokud máme platit za pobyt v nemocnici tak dobrá, ale pečujte o ně. Neponižujte je, nekrmte je jako malé děti, nejezte jim jejich jídlo, neberte si více pacientů nežli zvládnete rehabilitovat, nesvádějte vinu na ostatní, neodírejte o peníze pacienty. léky poskytujte z nemocničního nikoli z pacietova, nenechávejte pacienty čekat na studené chodbě v bolestivých pozicích a bez alespoň občasné pozornosti, dávejte vědět výsledky vyšetření., neposlouchejte jejich soukromé rozhovory, buďte tolerantní a hlavně lidmi a jednejte tak s ostatními.
pondělí 28. května 2012
Někdo září a někdo hold v září...
Dneska jsem dělala státnice z teologie. A... neudělala jsem je...
Neměla jsem zrovna štěstí na otázku a vlastně ani na zkoušejícího, ale tak co. Třeba moje štěstí měl někdo jiný, někdo kdo ho potřeboval víc než já.
Vlastně se nic neděje, znovu tam půjdu v září a to snad už zazářím.. Jen se prostě musím víc připravit na jejich dotěrné otázky na obsah a jejich nerespektování toho, že teologie není mým hlavním oborem.. nu což...
Mám na to celé prázdniny, abych se to nadrtila, přeříkala jim to tam a pak to úspěšně zapomněla...
A mimochodem když jsem odcházela (mělo jít na řadu poslědní tři lidi) byla úspěšnost kolem 50%, to vypovídá o mnohém...
(doplnění: původně jsem se domnívala, že odpolední státnicáři to budou mít lehčí- jelikož jim zkoušející posunou laťku dolů. Mýlila jsem se- nechali ji. Takže konečné skóre těch, co u státnic z teologie uspěli je... počkejte si na to.. 13 z 38. Z toho sedm z dvaceti je od nás z oboru. Z toho si lze udělat docela ucelený obrázek o tom, zda jsem tak blbá že jsem to neudělala nebo jestli to byly nepřirozené nároky...)
Neměla jsem zrovna štěstí na otázku a vlastně ani na zkoušejícího, ale tak co. Třeba moje štěstí měl někdo jiný, někdo kdo ho potřeboval víc než já.
Vlastně se nic neděje, znovu tam půjdu v září a to snad už zazářím.. Jen se prostě musím víc připravit na jejich dotěrné otázky na obsah a jejich nerespektování toho, že teologie není mým hlavním oborem.. nu což...
Mám na to celé prázdniny, abych se to nadrtila, přeříkala jim to tam a pak to úspěšně zapomněla...
A mimochodem když jsem odcházela (mělo jít na řadu poslědní tři lidi) byla úspěšnost kolem 50%, to vypovídá o mnohém...
(doplnění: původně jsem se domnívala, že odpolední státnicáři to budou mít lehčí- jelikož jim zkoušející posunou laťku dolů. Mýlila jsem se- nechali ji. Takže konečné skóre těch, co u státnic z teologie uspěli je... počkejte si na to.. 13 z 38. Z toho sedm z dvaceti je od nás z oboru. Z toho si lze udělat docela ucelený obrázek o tom, zda jsem tak blbá že jsem to neudělala nebo jestli to byly nepřirozené nároky...)
středa 16. května 2012
Jupí, horor a studijní oddělení na FF
Sice ještě nemám za sebou státnice, ale přiblížila jsem se k nim...
Včera se mi totiž podařilo udělat tu zbývající zkoušku (Teologie služby) za dvě a tak jsem konečně mohla odevzdat index a opravdu půjdu ke státnicím v květnu a červnu.
Také jsem včera obdržela svoje posudky na bakalářku a dostala jsem děsnou radost. Vedoucí mi navrhl 1 a oponentka 2. Takže je to super duper! Sice to neznamená, že na obhajobu se nemusím vůbec připravit, ale mám výhodnou pozici pro obhajobu. A jsem strašně příjemně překvapená, opravdu jsem tomu nevěřila. Jak jsem si procházela její posudky tak jsem dostávala strach a popravdě i v tom mém je dost kritiky, ale také pochvala pár věcí (o jedné kapitole dokonce řekla, že je vynikající :D) Vedoucí i oponentka mi dali spoustu otázek, na které se musím pečlivě připravit, abych s nimi dokázala argumentovat a více se prostě uvidí.
No a ostatní státnice, to je horor největší. Snažím se učit se na tu teologii, kde máme 28otázek (proti 16 ze socprce) ale jde to velice ztuha. Snad až to budu číst povícté bude to lepší. Teď zatím jen podtrhávám to důležité a pak se vrhnu na další akce...
Taky jsem včera byla na studijním oddělení na FF. Potřebovala jsem podat žádost o náhradní termín přijímacích zkoušek na nmrg, protože se mi kryje se státnicemi. Zavolala jsem tam a bylo mi řečeno, že mám vytisknout žádost z jejich webu (tu jsem našla), vyplnit ji, dodat potvrzení ze školy o konání státnic v ten den a donést to tam. Tak jsem ji našla, uložila si ji a chtěla ji vypllit na počítači, jenže ejhle, ono to nešlo. Tedy nešel mi vyplnit řádek, týkající se předmětu žádosti. Šlo vyplit pouze odůvodnění. Tak jsem si ji vytiskla a vyplnila ručně. Ve škole mi vydali potvrzení (bylo to potvrzení o studiu, kde do jedné z kolonek napsali, že se použije jako doklad o konání státních zkoušek toho inkriminovaného dne) a já se rozjela na fildu. Naštěstí jsem v jejich aule potkala známou, která mi poradila, kde tam studijní oddělení mají, jinak tam bloudím ještě teď. Jenže mi neřekla, že je tak děsivě složité. Funguje to tam jako ve spořitelně, tedy příjdeš a vyjedeš si lísteček s tím, co potřebuješ. Jenže tam nikde nepsali nic o přijímacím řízení. (v tu chvíli jsem děkovala Bohu, že my máme jen jedno studijní s jednou vedoucí a dvěma pomocnicemi v jedné místnosti). Tady je asi deset dveří, kde v každé sedí dva lidé a každý dělá něco jiného. Naštěstí mi nějaká slečně poradila, ať si kliknu na nějakou denní referentku a že ta její (asi to mají rozděleno dle příjmení) je příjemná. Tak jsem na ni klikla, vyjel mi lísteček a já čekala. asi za dvacet minut (ta referentka tam nikoho neměla), kdy už všechny dveře se dávno minimálně třikrát otevřely a čísla všech lidí již byla se konečně objevilo číslo mé. Vešla jsem, řekla co potřebuji a byla odeslána úplně naprosto jinam. Musela jsem do čtvrtého patra na oddělení pro Přijímací řízení. Jenže to mi nikdo předem neřekl, nevěděla jsem, že to tají takhle rozdělené... Tak jsem jela poslušně do čtvrtého patra a našla příslušné dveře a následně úspěšně vyřídila svou žádost- byl mi ochotně přidělen nový termín na konci června.
Mají to tam tak chaotické. Tolik dveří a pro cizáky tak nepřehledné až mě to překvapilo. Ačkoliv naše studijní není určitě ideální, ale proti tomuhle je přehledné a uživatelsky přijatelné. Jedna nepříjemná vedoucí studijního a dvě referentky jsou lepší nežli několikero dveří a lístečky na čekání...
Včera se mi totiž podařilo udělat tu zbývající zkoušku (Teologie služby) za dvě a tak jsem konečně mohla odevzdat index a opravdu půjdu ke státnicím v květnu a červnu.
Také jsem včera obdržela svoje posudky na bakalářku a dostala jsem děsnou radost. Vedoucí mi navrhl 1 a oponentka 2. Takže je to super duper! Sice to neznamená, že na obhajobu se nemusím vůbec připravit, ale mám výhodnou pozici pro obhajobu. A jsem strašně příjemně překvapená, opravdu jsem tomu nevěřila. Jak jsem si procházela její posudky tak jsem dostávala strach a popravdě i v tom mém je dost kritiky, ale také pochvala pár věcí (o jedné kapitole dokonce řekla, že je vynikající :D) Vedoucí i oponentka mi dali spoustu otázek, na které se musím pečlivě připravit, abych s nimi dokázala argumentovat a více se prostě uvidí.
No a ostatní státnice, to je horor největší. Snažím se učit se na tu teologii, kde máme 28otázek (proti 16 ze socprce) ale jde to velice ztuha. Snad až to budu číst povícté bude to lepší. Teď zatím jen podtrhávám to důležité a pak se vrhnu na další akce...
Taky jsem včera byla na studijním oddělení na FF. Potřebovala jsem podat žádost o náhradní termín přijímacích zkoušek na nmrg, protože se mi kryje se státnicemi. Zavolala jsem tam a bylo mi řečeno, že mám vytisknout žádost z jejich webu (tu jsem našla), vyplnit ji, dodat potvrzení ze školy o konání státnic v ten den a donést to tam. Tak jsem ji našla, uložila si ji a chtěla ji vypllit na počítači, jenže ejhle, ono to nešlo. Tedy nešel mi vyplnit řádek, týkající se předmětu žádosti. Šlo vyplit pouze odůvodnění. Tak jsem si ji vytiskla a vyplnila ručně. Ve škole mi vydali potvrzení (bylo to potvrzení o studiu, kde do jedné z kolonek napsali, že se použije jako doklad o konání státních zkoušek toho inkriminovaného dne) a já se rozjela na fildu. Naštěstí jsem v jejich aule potkala známou, která mi poradila, kde tam studijní oddělení mají, jinak tam bloudím ještě teď. Jenže mi neřekla, že je tak děsivě složité. Funguje to tam jako ve spořitelně, tedy příjdeš a vyjedeš si lísteček s tím, co potřebuješ. Jenže tam nikde nepsali nic o přijímacím řízení. (v tu chvíli jsem děkovala Bohu, že my máme jen jedno studijní s jednou vedoucí a dvěma pomocnicemi v jedné místnosti). Tady je asi deset dveří, kde v každé sedí dva lidé a každý dělá něco jiného. Naštěstí mi nějaká slečně poradila, ať si kliknu na nějakou denní referentku a že ta její (asi to mají rozděleno dle příjmení) je příjemná. Tak jsem na ni klikla, vyjel mi lísteček a já čekala. asi za dvacet minut (ta referentka tam nikoho neměla), kdy už všechny dveře se dávno minimálně třikrát otevřely a čísla všech lidí již byla se konečně objevilo číslo mé. Vešla jsem, řekla co potřebuji a byla odeslána úplně naprosto jinam. Musela jsem do čtvrtého patra na oddělení pro Přijímací řízení. Jenže to mi nikdo předem neřekl, nevěděla jsem, že to tají takhle rozdělené... Tak jsem jela poslušně do čtvrtého patra a našla příslušné dveře a následně úspěšně vyřídila svou žádost- byl mi ochotně přidělen nový termín na konci června.
Mají to tam tak chaotické. Tolik dveří a pro cizáky tak nepřehledné až mě to překvapilo. Ačkoliv naše studijní není určitě ideální, ale proti tomuhle je přehledné a uživatelsky přijatelné. Jedna nepříjemná vedoucí studijního a dvě referentky jsou lepší nežli několikero dveří a lístečky na čekání...
čtvrtek 10. května 2012
Čekání
Vím, že jsem se zařekla neotravovat na svém blogu s bakalářkou, ale chvilku jsem to vydržela, ne?
Takže můžu zase začít.. Už totiž vím termín své obhajoby a TOTÁLNĚ mě to děsí. A ještě horší jsou termíny státnic a do toho přijímačky...
Nějak se nedovedu donutit cokoliv dělat. Vím, mže musím ale jsem z toho všeho obhajobo-státnico-přiímačkování natolik vystrašená, že se nedokážu dokopat vůbec k ničemu. Kromě spaní (dnes do jedenácti), jídla (snědla jsem celou nutelu za pár dní), seriálů, houpání na houpačkách a zmrzlin.
A ještě k tomu mi díky mé nemoci chybí udělat jedna zkouška a jediný termín, co mi profesor dal (díky bohu, že mi ho vůbec dal ačkoliv je to jeho povinnost) je přesně v den, kdy mám naprostý a absolutní deadline na odevzdání indexu. Takže pokud mi to nedá v ten den, nebudu moct jít ke státnicím a celé prázdniny budu mít zkažené učením a obviňováním se, jak jsem blbá, že jsem se na tu zkoušku víc neučila.
Takže nejen, že se musím učit na státnice a přijímačky musím ještě našrotit učivo na zkoušku. A nejvíc mě na tom štve fakt, že moji spolužáci, co byli na tom termínu co já jsem prozvracela, dostali tu zkoušku téměř zadarmo. A já se na ni musím učit. A třešničkou na dortu bude, až studijní oddělení najde v mém indexu nějakou chybu (protože přeci nemůžu mít všechno, že?) a stejně mě k těm státnicím nepustí.
A taky jsem zjistila, že přijímačky a státnice se mi kryjí. Takže musím zajet na studijní na fildu a poprosit je o nový termín přijímaček. Ale to zase není až tak hrozný a nepřekonatelný problém..
No a tak vlastně čekám.
Čekám na to, až se konečně dokopu začít se učit na tu zkoušku.
Čekám na to, až mi zveřejní posudky a já budu moct vyšilovat z nich.
Čekám na to, až se konečně dokopu učit se na státnice.
Čekám na to, až se dokopu sesumírovat si myšlenky a připravit si obhajobu.
Čekám na to, až se věci trochu uklidní.
Vlastně jen čekám a nic nedělám, ačkoliv bych měla. A tím si to jen zhoršuju.
Ale už dost fňukání.. Zítra začnu s učením na zkoušku. A s učením na státnice jsem už velice zlehka vlastně začala, jelikož mám všechny otázky (kromě jedné) zpracovány a mám vytisknutou jejich část a půlku z toho vytisknutého už jsem si jednou prošla a části zvýraznila.. Takže už jsem vlastně zlehinka začala... Sice to ke státnicím stačit takhle nebude, ale je to začátek a nějak se začínat musí. Že jo?
Takže můžu zase začít.. Už totiž vím termín své obhajoby a TOTÁLNĚ mě to děsí. A ještě horší jsou termíny státnic a do toho přijímačky...
Nějak se nedovedu donutit cokoliv dělat. Vím, mže musím ale jsem z toho všeho obhajobo-státnico-přiímačkování natolik vystrašená, že se nedokážu dokopat vůbec k ničemu. Kromě spaní (dnes do jedenácti), jídla (snědla jsem celou nutelu za pár dní), seriálů, houpání na houpačkách a zmrzlin.
A ještě k tomu mi díky mé nemoci chybí udělat jedna zkouška a jediný termín, co mi profesor dal (díky bohu, že mi ho vůbec dal ačkoliv je to jeho povinnost) je přesně v den, kdy mám naprostý a absolutní deadline na odevzdání indexu. Takže pokud mi to nedá v ten den, nebudu moct jít ke státnicím a celé prázdniny budu mít zkažené učením a obviňováním se, jak jsem blbá, že jsem se na tu zkoušku víc neučila.
Takže nejen, že se musím učit na státnice a přijímačky musím ještě našrotit učivo na zkoušku. A nejvíc mě na tom štve fakt, že moji spolužáci, co byli na tom termínu co já jsem prozvracela, dostali tu zkoušku téměř zadarmo. A já se na ni musím učit. A třešničkou na dortu bude, až studijní oddělení najde v mém indexu nějakou chybu (protože přeci nemůžu mít všechno, že?) a stejně mě k těm státnicím nepustí.
A taky jsem zjistila, že přijímačky a státnice se mi kryjí. Takže musím zajet na studijní na fildu a poprosit je o nový termín přijímaček. Ale to zase není až tak hrozný a nepřekonatelný problém..
No a tak vlastně čekám.
Čekám na to, až se konečně dokopu začít se učit na tu zkoušku.
Čekám na to, až mi zveřejní posudky a já budu moct vyšilovat z nich.
Čekám na to, až se konečně dokopu učit se na státnice.
Čekám na to, až se dokopu sesumírovat si myšlenky a připravit si obhajobu.
Čekám na to, až se věci trochu uklidní.
Vlastně jen čekám a nic nedělám, ačkoliv bych měla. A tím si to jen zhoršuju.
Ale už dost fňukání.. Zítra začnu s učením na zkoušku. A s učením na státnice jsem už velice zlehka vlastně začala, jelikož mám všechny otázky (kromě jedné) zpracovány a mám vytisknutou jejich část a půlku z toho vytisknutého už jsem si jednou prošla a části zvýraznila.. Takže už jsem vlastně zlehinka začala... Sice to ke státnicím stačit takhle nebude, ale je to začátek a nějak se začínat musí. Že jo?
pondělí 7. května 2012
Stáří
Ne, že bych já byla stará, ikdyž popravdě občas si tak připadám. Hlavně když mi někdo přibližně stejně starý jako jsem já řekne "dobrý den", nebo když jsem si uvědomím, že mám letos dělat státnice. Ale to není to, co jsem chtěla říci.
Zaráží mě, jak se liší lidé- to, že stejný věk neznamená stejnou situaci. Neříkám, že očekávám, že každý bude ve třiceti skákat 2 metry vysoko, ve 35 už jen 1,75 metru a tak. Spíš jsem čekala, že to bude podobnější a nikoliv natolik rozdílné, kolik to ve skutečnosti je.
Uvedu příklad, který mě k tomu všemu vlastně dostal. Mojí babičce bylo nedávno úctyhodných devadesát let. Na svůj věk je skvielá (ona je skvielá ve všech ohledech ale to sem tak moc nepatří), ale má jednu kamarádku, která je asi o dva měsíce starší a ta je naprosto na svůj věk nevypadající. Když ji potkáte na ulici, řeknete si "babča, tak 70/75 let" a ono je jí devadesát. Takhle aktivní paní, to je děsně překvapující. A babička má i jiné, podobně aktivní kamarádky (jednu co dvakrát do roka létá do Dubaje a tak).
No jasně, mezi mojí babičkou a těmito jejími kamarádkami je zarážející rozdíl. Ale co teprve ty ostatní, ty, které už v sedmdesáti chodí o dvou holích nebo celé dny leží sedí a nebo hlavně jim to již nemyslí. Takových musí být strašně mnoho, protože demence a Alzheimer a tento typ (civilizačních) onemocnění se množí. Nedávno jsem se setkala s takovou paní, které je něco přes osmdesát (už na to svým způsobem "má nárok"), která volala své rodiče, že jsou staří a musí se o ně postarat. Nechci aby to vypadalo blbě, ale ona už asi nemá žijící rodiče, ale ani tak jsem neměla to srdce jí to vymlouvat. Nevím, jestli pro ni je lepší to, že za nimi nemůže a strachuje se, že ji hledají a že se bez ní o sebe nepostarají. Nebo fakt, že jsou mrtví a ona si to neuvědomuje a stává se jí, že na to zapomene a vlastně uvědomění si, že musí trpět nějakým typem demence. Bylo mi té paní opravdu moc líto, ale ať bych se snažila o cokoliv nedokázala jsem ji pomoci.
No, ale vede mě to k zamyšlení, zda můžeme něco udělat pro to, abychom vypadali jako kamarádky mé babičky a ne, jako ta paní volající své rodiče či někdo definitivně upoutaný na lůžko. K zamyšlení, co vlastně ovlivňuje délku a kvalitu našeho života a do jaké míry máme možnost to ovlivnit.
Protože moje babička kdyby neměla před dvanácti lety automobilovou nehodu MOHLA by třeba teď létat do Dubaje (nebo někam levněji). Jenže to nevíme.
A jak se zdá, prostě do velké míry to, jak prožijeme naše stáří ovlivňují věci, které nejsou v našich silách- automobilové nehody, genetika (ta ale nemusí jen negativně), prodělané nemoci atd. Něco do jisté míry ovlivnit můžeme pravidelnou životosprávou, pohybem, dostatečným přísunem tekutin, pravidelným cvičením mozkových závitů a všemi těmi věcmi, které dost často považujeme za zbytečné a "omyly" vědců. Jenže lidé dost často považují tyhle doporučení za přežitky a nebo způsoby, jakými bohatnou fit-centra, dietologové a tak. Říkáme si, k čemu nám to je, když nás může každým dnem srazit auto na ulici a to, že jsme chodili pravidelně Pochod Praha-Prčice a chodili pravidelně cvičit nám od poškozené míchy nepomůže.
Ještě k tomu, my dnešní "mladí dospělí" (jak sebe ráda považuju) máme dosti negativní vyhlídky na stáří. Protože se neustále zvyšuje průměrná doba dožití a naše vláda plýtvá penězi je téměř jisté, že se důchodu ani nedožijeme. Budeme pracovat dokud nepadneme. Dnešní důchodci to mají dobré, protože nějaký důchod mají a to přesto, že vláda neustále lamentuje, že na to nemá. Ale tihle lidé většinou poctivě pracovali a odváděli část příjmů právě na to, aby jim to poté stát vracel. Jenže my, budeme celý pracovní život odvádět peníze ale stát nám to nikdy nevrátí, nebude moc (a asi ani nebude chtít). A tak budeme pracovat a pracovat až jednoho dne (ještě v tom nejlepším případě) nevstaneme. A dost pravděpodobně to ani nebude za tak dlouho, protože choroby mají dost často nad naším zdravotnictvím navrch. A lidské pokolení ať je jakoliv vyspělé tak je líné a málo odolné, nikdo nás (díkybohu) nenutí chodit ve všem počasí na pole pracovat, není žádná válka, škemrat o přídělové lístky a schovávat si poslední kousky jídla na jindy. Plýtváme jídlem, přejídáme se a jsme líní. Generace našich praprarodičů/prarodičů a dokonce i rodičů je na tom lépe nežli my s tou odolností a vším. Takže my se vlastně ani nemusíme dožít věku, který je teď určen pro odchod do důchodu a toho, který bude určen poté už určitě ne. Pozitivní co?
Zaráží mě, jak se liší lidé- to, že stejný věk neznamená stejnou situaci. Neříkám, že očekávám, že každý bude ve třiceti skákat 2 metry vysoko, ve 35 už jen 1,75 metru a tak. Spíš jsem čekala, že to bude podobnější a nikoliv natolik rozdílné, kolik to ve skutečnosti je.
Uvedu příklad, který mě k tomu všemu vlastně dostal. Mojí babičce bylo nedávno úctyhodných devadesát let. Na svůj věk je skvielá (ona je skvielá ve všech ohledech ale to sem tak moc nepatří), ale má jednu kamarádku, která je asi o dva měsíce starší a ta je naprosto na svůj věk nevypadající. Když ji potkáte na ulici, řeknete si "babča, tak 70/75 let" a ono je jí devadesát. Takhle aktivní paní, to je děsně překvapující. A babička má i jiné, podobně aktivní kamarádky (jednu co dvakrát do roka létá do Dubaje a tak).
No jasně, mezi mojí babičkou a těmito jejími kamarádkami je zarážející rozdíl. Ale co teprve ty ostatní, ty, které už v sedmdesáti chodí o dvou holích nebo celé dny leží sedí a nebo hlavně jim to již nemyslí. Takových musí být strašně mnoho, protože demence a Alzheimer a tento typ (civilizačních) onemocnění se množí. Nedávno jsem se setkala s takovou paní, které je něco přes osmdesát (už na to svým způsobem "má nárok"), která volala své rodiče, že jsou staří a musí se o ně postarat. Nechci aby to vypadalo blbě, ale ona už asi nemá žijící rodiče, ale ani tak jsem neměla to srdce jí to vymlouvat. Nevím, jestli pro ni je lepší to, že za nimi nemůže a strachuje se, že ji hledají a že se bez ní o sebe nepostarají. Nebo fakt, že jsou mrtví a ona si to neuvědomuje a stává se jí, že na to zapomene a vlastně uvědomění si, že musí trpět nějakým typem demence. Bylo mi té paní opravdu moc líto, ale ať bych se snažila o cokoliv nedokázala jsem ji pomoci.
No, ale vede mě to k zamyšlení, zda můžeme něco udělat pro to, abychom vypadali jako kamarádky mé babičky a ne, jako ta paní volající své rodiče či někdo definitivně upoutaný na lůžko. K zamyšlení, co vlastně ovlivňuje délku a kvalitu našeho života a do jaké míry máme možnost to ovlivnit.
Protože moje babička kdyby neměla před dvanácti lety automobilovou nehodu MOHLA by třeba teď létat do Dubaje (nebo někam levněji). Jenže to nevíme.
A jak se zdá, prostě do velké míry to, jak prožijeme naše stáří ovlivňují věci, které nejsou v našich silách- automobilové nehody, genetika (ta ale nemusí jen negativně), prodělané nemoci atd. Něco do jisté míry ovlivnit můžeme pravidelnou životosprávou, pohybem, dostatečným přísunem tekutin, pravidelným cvičením mozkových závitů a všemi těmi věcmi, které dost často považujeme za zbytečné a "omyly" vědců. Jenže lidé dost často považují tyhle doporučení za přežitky a nebo způsoby, jakými bohatnou fit-centra, dietologové a tak. Říkáme si, k čemu nám to je, když nás může každým dnem srazit auto na ulici a to, že jsme chodili pravidelně Pochod Praha-Prčice a chodili pravidelně cvičit nám od poškozené míchy nepomůže.
Ještě k tomu, my dnešní "mladí dospělí" (jak sebe ráda považuju) máme dosti negativní vyhlídky na stáří. Protože se neustále zvyšuje průměrná doba dožití a naše vláda plýtvá penězi je téměř jisté, že se důchodu ani nedožijeme. Budeme pracovat dokud nepadneme. Dnešní důchodci to mají dobré, protože nějaký důchod mají a to přesto, že vláda neustále lamentuje, že na to nemá. Ale tihle lidé většinou poctivě pracovali a odváděli část příjmů právě na to, aby jim to poté stát vracel. Jenže my, budeme celý pracovní život odvádět peníze ale stát nám to nikdy nevrátí, nebude moc (a asi ani nebude chtít). A tak budeme pracovat a pracovat až jednoho dne (ještě v tom nejlepším případě) nevstaneme. A dost pravděpodobně to ani nebude za tak dlouho, protože choroby mají dost často nad naším zdravotnictvím navrch. A lidské pokolení ať je jakoliv vyspělé tak je líné a málo odolné, nikdo nás (díkybohu) nenutí chodit ve všem počasí na pole pracovat, není žádná válka, škemrat o přídělové lístky a schovávat si poslední kousky jídla na jindy. Plýtváme jídlem, přejídáme se a jsme líní. Generace našich praprarodičů/prarodičů a dokonce i rodičů je na tom lépe nežli my s tou odolností a vším. Takže my se vlastně ani nemusíme dožít věku, který je teď určen pro odchod do důchodu a toho, který bude určen poté už určitě ne. Pozitivní co?
neděle 6. května 2012
HOKEJ!
Už je tu zase hokejové mistrovství světa. Ten rok ubíhá nějak čím dál rychleji.
Tentokráte se koná ve švédském Stockholmu a finských Helsinkách, mistrovství si tedy rozdělili mistři z minulého roku (vyhráli finové, švédi byli druzí a hádejte kdo byl třetí?) od 5. do 20.5.
Samozřejmě sleduji pozorně naše hokejisty a držím jim palce, takže není jednoduché psát článek bez palců (a vlastně všech prstů, které ten palec svírají).
Samozřejmě, že musíme letos vyhrát. Minulý rok si nás dovolili vyřadit z bojů o finále tříkorunkáči (švédové), ale letos se jim to nesmí podařit. Ačkoliv nás již jednou porazili, a to 4:1, tak se jim to znovu nepodaří. (Je pravdou že tu výhru si zasloužili- ačkoliv to nerada přiznávám byli prostě lepší) Protože my se budeme zlepšovat a v roce 2010, jak nepřijelo tolik hokejistů z NHL kvůli "omluvenkám" a Jágr je všechny hezky sprdnul (zasloužili si to!) tak jsme taky stále prohrávali a byli za outsidery a nakonec z toho byl titul mistrů světa amoleta. Třeba bychom si mohli rozpomenout na ty nezapomenutelné chvíle dávání gólů při vlastním oslabení (skoro jsem se modlila, aby některého z našich vyloučili a my měli oslabení a mohli dát gól). Jen už nemáme Rachůnka, který dává gól osm vteřin před koncem a minulý rok tak krásně narazil ruskáka-agresáka Arťuchina na sklo a to se rozsypalo (jů, to byla krása).. hold jeho úlohu musí převzít někdo jiný.
Takže fandit, fandit! V pondělí hrajeme s Nory tak ať jim pořádně ukážeme, kdo je tady hokejový národ :D
Kdo neskáče není Čech, hop hop hop!
(14.5.) No ten zápas s Ruskem, který jsme prohráli kvůli dvěma gólům těsně po začátku třetin, nebyl zrovna podle mých hokejových představ. Tedy on nebyl podle ničích představ (kromě Rusáčích, ale ti se nepočítají). Měli jsme vyhrát, zasloužili bychom si vyhrát. Ale nestalo se, no musíme se dívat dál dopředu a vyhrát už všechny zápasy včetně finále a být zase mistři světa (amoleta). Musíme těm ostatním ukázat, že nás pár blbých zápasů ze začátku mistrovství nepoloží. Musíme porazit Švédy a oplatit jim porážky z posledních zápasů, a ukázat jim, kdo je tu hokejová velmoc. A taky jim hokejově vynafat za organizaci mistrovství a nedostatek fanoušků na tribunách, to totiž když bylo mistrovství tady nebylo. To byly zápasy určitě vyprodané (nebo alespoň z většiny)... Ale tam je většina volná a atmosféra nikde (ačkoliv se z Prahy snažím tam dokřičet nějak mi to nejde..)
Zítra 15.5. (v den mé zkoušky) hrajeme s Německem, co dostalo nakládačku od Norska (Němci prohráli 4:12). Doufám, že naši vyhrají minimálně taky takovým skóre ne-li vyšším :D Protože potom máme zaručené čtvrtfinále.
Jo a tenhle hrací systém se mi nelíbí. Dříve bylo více základních skupin (4) a teď je jich jen půlka. A není osmifinále jen čtvrtfinále (nějak všechno vydělili dvěma). A taky hrajeme se soupeřem ze stejné skupiny, proč nemůžeme hrát s někým ze skupiny opačné? Snad ne kvůli vzdálenosti...
Takže fandit, fandit! Ať jim pořádně ukážeme, kdo je tady hokejový národ :D
Kdo neskáče není Čech, hop hop hop!
Tentokráte se koná ve švédském Stockholmu a finských Helsinkách, mistrovství si tedy rozdělili mistři z minulého roku (vyhráli finové, švédi byli druzí a hádejte kdo byl třetí?) od 5. do 20.5.
Samozřejmě sleduji pozorně naše hokejisty a držím jim palce, takže není jednoduché psát článek bez palců (a vlastně všech prstů, které ten palec svírají).
Samozřejmě, že musíme letos vyhrát. Minulý rok si nás dovolili vyřadit z bojů o finále tříkorunkáči (švédové), ale letos se jim to nesmí podařit. Ačkoliv nás již jednou porazili, a to 4:1, tak se jim to znovu nepodaří. (Je pravdou že tu výhru si zasloužili- ačkoliv to nerada přiznávám byli prostě lepší) Protože my se budeme zlepšovat a v roce 2010, jak nepřijelo tolik hokejistů z NHL kvůli "omluvenkám" a Jágr je všechny hezky sprdnul (zasloužili si to!) tak jsme taky stále prohrávali a byli za outsidery a nakonec z toho byl titul mistrů světa amoleta. Třeba bychom si mohli rozpomenout na ty nezapomenutelné chvíle dávání gólů při vlastním oslabení (skoro jsem se modlila, aby některého z našich vyloučili a my měli oslabení a mohli dát gól). Jen už nemáme Rachůnka, který dává gól osm vteřin před koncem a minulý rok tak krásně narazil ruskáka-agresáka Arťuchina na sklo a to se rozsypalo (jů, to byla krása).. hold jeho úlohu musí převzít někdo jiný.
Takže fandit, fandit! V pondělí hrajeme s Nory tak ať jim pořádně ukážeme, kdo je tady hokejový národ :D
Kdo neskáče není Čech, hop hop hop!
(14.5.) No ten zápas s Ruskem, který jsme prohráli kvůli dvěma gólům těsně po začátku třetin, nebyl zrovna podle mých hokejových představ. Tedy on nebyl podle ničích představ (kromě Rusáčích, ale ti se nepočítají). Měli jsme vyhrát, zasloužili bychom si vyhrát. Ale nestalo se, no musíme se dívat dál dopředu a vyhrát už všechny zápasy včetně finále a být zase mistři světa (amoleta). Musíme těm ostatním ukázat, že nás pár blbých zápasů ze začátku mistrovství nepoloží. Musíme porazit Švédy a oplatit jim porážky z posledních zápasů, a ukázat jim, kdo je tu hokejová velmoc. A taky jim hokejově vynafat za organizaci mistrovství a nedostatek fanoušků na tribunách, to totiž když bylo mistrovství tady nebylo. To byly zápasy určitě vyprodané (nebo alespoň z většiny)... Ale tam je většina volná a atmosféra nikde (ačkoliv se z Prahy snažím tam dokřičet nějak mi to nejde..)
Zítra 15.5. (v den mé zkoušky) hrajeme s Německem, co dostalo nakládačku od Norska (Němci prohráli 4:12). Doufám, že naši vyhrají minimálně taky takovým skóre ne-li vyšším :D Protože potom máme zaručené čtvrtfinále.
Jo a tenhle hrací systém se mi nelíbí. Dříve bylo více základních skupin (4) a teď je jich jen půlka. A není osmifinále jen čtvrtfinále (nějak všechno vydělili dvěma). A taky hrajeme se soupeřem ze stejné skupiny, proč nemůžeme hrát s někým ze skupiny opačné? Snad ne kvůli vzdálenosti...
Takže fandit, fandit! Ať jim pořádně ukážeme, kdo je tady hokejový národ :D
Kdo neskáče není Čech, hop hop hop!
čtvrtek 3. května 2012
Déšť
Byli jste včera venku? Teda jinak, byli jste včera v Praze a venku? A ještě přesněji- byli jste venku když tak krásně pršelo? Měli jste dokonce dvě možnosti... Jednu okolo půl čtvrté a druhou okolo sedmé.
Co může být lepší než když v odporném vedru, jaké včera bylo, začne prudce a krátce pršet? Vše se najednou zastaví, omyje a vzduch se pročistí. A pak zase vyjde slunce a svítí dál. No a ikdyž lidé zmoknou nemůžou si stěžovat, protože potom zase rychle uschnou. (teda pokud zrovna nejdou z garáže domů, to potom jejich oblečení schne déle :D)
Já jsem si krásně zmokla v té první várce. Šla jsem zrovna na tramvaj a krásně si zmokla. Jen ta zmrzlina byla díky dešti o něco vodovější nežli psali na obale, že bude :D
Zmoknutím se mi zlepšil celý, jinak dost k naštvání, den.
Co může být lepší než když v odporném vedru, jaké včera bylo, začne prudce a krátce pršet? Vše se najednou zastaví, omyje a vzduch se pročistí. A pak zase vyjde slunce a svítí dál. No a ikdyž lidé zmoknou nemůžou si stěžovat, protože potom zase rychle uschnou. (teda pokud zrovna nejdou z garáže domů, to potom jejich oblečení schne déle :D)
Já jsem si krásně zmokla v té první várce. Šla jsem zrovna na tramvaj a krásně si zmokla. Jen ta zmrzlina byla díky dešti o něco vodovější nežli psali na obale, že bude :D
Zmoknutím se mi zlepšil celý, jinak dost k naštvání, den.
středa 25. dubna 2012
Štěstí, co je štěstí?
Očividně "muška jenom zlatá". Jednou přiletí a máme ho a pak, třeba když je nejvíce třeba, zase zmizí.
Třeba zrovna včera. Měla jsem mít poslední zkoušku a když bych ji udělala mohla jsem jít ke státnicím. Jenže mě opustilo štěstí a ukázala se smůla. V noci na úterý se mi udělalo špatně a to docela hodně. A ještě v úterý dopoledne, tedy ve chvílích kdy mí spolužáci psali tuto zkoušku jsem já snažila držet svůj žaludek a jeho obsah tam, kam fyziologicky patří.
Takže teď musím jít prosit na studijní oddělení, aby mi povolili prodloužit si termín odevzdání indexu (což je 30.4.) alespoň o týden a to právě kvůli Teologii služby. Také musím jít škemrat za vyučujícím tohoto předmětu, aby mi dal extra termín a doufat, že budu psát ten samý test jako mí spolužáci a že zkoušku udělám napoprvé.
Jak říká moje maminka, jediné co platí vždy a všude je zákon schválnosti. A to je přesně ten případ. Mohla jsem už mít touhle dobou volno, ale ne. Já musím zítra jet do školy nechat si zapsat jedničku ze zkoušky (to už jsem mohla udělat včera v době kdy tam byli moji spolužáci), vyzvednout si potvrzení o praxi (což bylo domluvené na úterý ale jaksi jsem tam nemohla) a prosit na studijním oddělení. No jak moc se na to těším.
A ještě třešničkou na dortu je fakt, že můj bráška má od úterý do pátku na Slovensku jednu PolaroidLove akci, na kterou se fakt těšil. A více co, dneska ráno volal, že mu celou noc je blbě a očividně chytil tu samou chorobu jako já. Mě to tak moc štve a mrzí mě to... Snad se z toho bráška rychle vyleží a zítra už mu bude lépe. (mě je dneska lépe, ačkoliv ne úplně jistě)
Prostě štěstí a jeho vrtkavost. Že se to musí stát zrovna ve chvíli, kdy je to tak nevhodné. Proč mi nemohlo být blbě někdy, kdy nemám nic na práci? Jo jenže to by mě tak nenaštvalo a neplatil by zákon schválnosti, že?!
No nic, co můžu dělat. Vztekám se a mám chuť do něčeho kopnout (což raději neudělám- ještě bych si zlomila nohu), ale nic na tom nezměním.
Třeba zrovna včera. Měla jsem mít poslední zkoušku a když bych ji udělala mohla jsem jít ke státnicím. Jenže mě opustilo štěstí a ukázala se smůla. V noci na úterý se mi udělalo špatně a to docela hodně. A ještě v úterý dopoledne, tedy ve chvílích kdy mí spolužáci psali tuto zkoušku jsem já snažila držet svůj žaludek a jeho obsah tam, kam fyziologicky patří.
Takže teď musím jít prosit na studijní oddělení, aby mi povolili prodloužit si termín odevzdání indexu (což je 30.4.) alespoň o týden a to právě kvůli Teologii služby. Také musím jít škemrat za vyučujícím tohoto předmětu, aby mi dal extra termín a doufat, že budu psát ten samý test jako mí spolužáci a že zkoušku udělám napoprvé.
Jak říká moje maminka, jediné co platí vždy a všude je zákon schválnosti. A to je přesně ten případ. Mohla jsem už mít touhle dobou volno, ale ne. Já musím zítra jet do školy nechat si zapsat jedničku ze zkoušky (to už jsem mohla udělat včera v době kdy tam byli moji spolužáci), vyzvednout si potvrzení o praxi (což bylo domluvené na úterý ale jaksi jsem tam nemohla) a prosit na studijním oddělení. No jak moc se na to těším.
A ještě třešničkou na dortu je fakt, že můj bráška má od úterý do pátku na Slovensku jednu PolaroidLove akci, na kterou se fakt těšil. A více co, dneska ráno volal, že mu celou noc je blbě a očividně chytil tu samou chorobu jako já. Mě to tak moc štve a mrzí mě to... Snad se z toho bráška rychle vyleží a zítra už mu bude lépe. (mě je dneska lépe, ačkoliv ne úplně jistě)
Prostě štěstí a jeho vrtkavost. Že se to musí stát zrovna ve chvíli, kdy je to tak nevhodné. Proč mi nemohlo být blbě někdy, kdy nemám nic na práci? Jo jenže to by mě tak nenaštvalo a neplatil by zákon schválnosti, že?!
No nic, co můžu dělat. Vztekám se a mám chuť do něčeho kopnout (což raději neudělám- ještě bych si zlomila nohu), ale nic na tom nezměním.
středa 11. dubna 2012
Vysoká nebo nízká VŠ?
Přiznávám se, že jsem vždzcky měla idealistické představy o tom, jak to chodí na vysokých školách. Je dost možné, že moje představy byly do velké míry ovlivněny americkými filmy a tamějším pohledem na studium.
No a tak nějak jsem očekávala více nežli dostávám. Ale jak ke svému překvapení zjišťuju není to tak jen na mé fakultě (ikdyž ta vévodí). Některé věci jsou stejné všude. Například vstřícnost studijního oddělení, to je stejné všude.
Co mě dožírá v poslední době (omlouvám se, už zase trapčím se svou bakulí) je to, že nám vlastně nikdo neřekl co a jak. Na webu fakulty sice je, jak má vypadat přední strana, ale není to příliš kvalitně a přehleně zpracováno. A něco tak důležitého jako citace a jak s nimi vůbec na webu k nalezení nebylo.
Co je ale všude stejné je to, že lidé po střední škole jdou na vysokou a tam již chtějí citace podle české státní normy bůhvíkolik. Jenže na středních se často nic dlouhého nepíše a citace pokud se dělají tak stačí mít vzadu seznam literatury. To, že musí být odkazy v textu, že parafrázování je též citace se jaksi nikdo nezmínil. A přitom hned v prvním semestru prvního roku jsme měli psát 8 normostran o něčem a správně citovat. Naštěstí jsme měli dostatečně osvícenou vyučující, která pochopila, že my mladí a hnedpostřední nevíme a neumíme a neseřvala nás (jako to udělala u druháků atd).
No a o tom, jak jedna ruka nevím, co dělá ta druhá už ani nemluvím. To je tu na denním pořádku.. A taky to co je z velké části i moje chyba a to je, že se mění podmínky za letu. Předem nikdo vlastně nevěděl, co a jak s mým oborem bude. Byl nový a nezavedený. A tak sice byl akreditační plán, ale nijak moc pevný... A tak se stalo, že mám státnice z teologie (asi kdzbzch to věděla nešla bych sem) a že se nám mění učitelé. Jsme takový testovací ročník. Když se zjistilo, že ten onen vyučujjící je tzv naprd tak ho nahradil jiný. Jenže nám tu naprd výuku nikdo nenahradí a tak ti, co jsou pod rok pod námi budou mnohem lépe vybavení do práce nežli my. Super no (ale tak to asi chodí všude a u všech nových oborů)
Co mi ale celkově vadí je to, že za VŠ je teď odsouhlaseno "zápisné" asi 3,5 tisíce za semestr. Co já chudinka chudá studentka budu dělat? (poprosím rodiče a oni mi to zaplatí? :D) Ale proč mám platit za něco, co má takovou úrověň jako tohle? K čemu mám platit škole, která mě toho moc nenaučila? Pro co jsem je to, aby byla omezena maximální délka studia a nešlo studovat bakaláře třeba 8 let (jako někdo, že?). A nešlo se opakovaně hlásit do prvních ročníků a dost často tak blokovat místo těm, kteří by se dostali místo nich a studovali řádně. Chápu samozřejmě prodloužení studia, přerušení ale 8 let už je moc. Taky jsem pro omezení počtu přijímaných studentů (tedy až poté, co přijmou mě :D) protože takhle je moc studentů na málo kvality...
No tak to je vše co mě v tuto chvíli napadá... Teď si jdu poslechnout jednu z našich na "vysokoškolské" úrovni učící magistru.
No a tak nějak jsem očekávala více nežli dostávám. Ale jak ke svému překvapení zjišťuju není to tak jen na mé fakultě (ikdyž ta vévodí). Některé věci jsou stejné všude. Například vstřícnost studijního oddělení, to je stejné všude.
Co mě dožírá v poslední době (omlouvám se, už zase trapčím se svou bakulí) je to, že nám vlastně nikdo neřekl co a jak. Na webu fakulty sice je, jak má vypadat přední strana, ale není to příliš kvalitně a přehleně zpracováno. A něco tak důležitého jako citace a jak s nimi vůbec na webu k nalezení nebylo.
Co je ale všude stejné je to, že lidé po střední škole jdou na vysokou a tam již chtějí citace podle české státní normy bůhvíkolik. Jenže na středních se často nic dlouhého nepíše a citace pokud se dělají tak stačí mít vzadu seznam literatury. To, že musí být odkazy v textu, že parafrázování je též citace se jaksi nikdo nezmínil. A přitom hned v prvním semestru prvního roku jsme měli psát 8 normostran o něčem a správně citovat. Naštěstí jsme měli dostatečně osvícenou vyučující, která pochopila, že my mladí a hnedpostřední nevíme a neumíme a neseřvala nás (jako to udělala u druháků atd).
No a o tom, jak jedna ruka nevím, co dělá ta druhá už ani nemluvím. To je tu na denním pořádku.. A taky to co je z velké části i moje chyba a to je, že se mění podmínky za letu. Předem nikdo vlastně nevěděl, co a jak s mým oborem bude. Byl nový a nezavedený. A tak sice byl akreditační plán, ale nijak moc pevný... A tak se stalo, že mám státnice z teologie (asi kdzbzch to věděla nešla bych sem) a že se nám mění učitelé. Jsme takový testovací ročník. Když se zjistilo, že ten onen vyučujjící je tzv naprd tak ho nahradil jiný. Jenže nám tu naprd výuku nikdo nenahradí a tak ti, co jsou pod rok pod námi budou mnohem lépe vybavení do práce nežli my. Super no (ale tak to asi chodí všude a u všech nových oborů)
Co mi ale celkově vadí je to, že za VŠ je teď odsouhlaseno "zápisné" asi 3,5 tisíce za semestr. Co já chudinka chudá studentka budu dělat? (poprosím rodiče a oni mi to zaplatí? :D) Ale proč mám platit za něco, co má takovou úrověň jako tohle? K čemu mám platit škole, která mě toho moc nenaučila? Pro co jsem je to, aby byla omezena maximální délka studia a nešlo studovat bakaláře třeba 8 let (jako někdo, že?). A nešlo se opakovaně hlásit do prvních ročníků a dost často tak blokovat místo těm, kteří by se dostali místo nich a studovali řádně. Chápu samozřejmě prodloužení studia, přerušení ale 8 let už je moc. Taky jsem pro omezení počtu přijímaných studentů (tedy až poté, co přijmou mě :D) protože takhle je moc studentů na málo kvality...
No tak to je vše co mě v tuto chvíli napadá... Teď si jdu poslechnout jednu z našich na "vysokoškolské" úrovni učící magistru.
neděle 8. dubna 2012
A co bude teď?
Už nějakou chvilku dumám nad tím, co se mnou bude...
Protože se cítím nějak ztracená. Najednou nevím, co chci dělat. Dlouho jsem byla nějak jaksi zamilovaná do myšlenky pomáhat v Africe. Jenže pak přišla ta stáž, kam jsem nejela, a všechno tak. A prostě ti naprosto vykořenilo to, co jsem chtěla. Mám pocit, jako kdybych byla vykořeněná. Najednou nevím, co bude.
Do té chvíle jsem nějak pomyslně směřovala k tomu že možná někdy pojedu do Afriky tam a tam pomáhat a něco dělat, jenže teď? K čemu teď pomyslně směřuju?
Vím, že jakmile se něco takového ztratí chvilku trvá, než se objeví něco nového. Jenže tohle už je docela dlouhotrvající stav a zadruhé to není ideální situace v době, kdy jsem musela vybrat navazující obor a zaměření. A každý chce vědět, co budu dělat, co plánuju a já NEVÍM. Dost mě to štve, ale nějak se prostě neumím rozhodnout.
Už ani nevím, co chci dělat. Chci ještě vůbec studovat sociální práci? Baví mě ten obor vůbec? A vím já vůbec, co ten obor obnáší?
Neměla jsem jít raději studovat něco jiného? (ne! a i kdyby už je stejně pozdě to řešit...)
No prostě nevím. Jediné, co vím je, že nic nevím...
No dobrá, vím, že bych chtěla dělat nějakou lidem prospěšnou práci. Vím, že existuje mnoho zajímavých oblastí, kde je pořád potřeba něco zlepšovat...
A možná i z toho pramení ta nejistota. Bojím se, že se rozhodnu špatně. Bojím se, že si vyberu něco a začnu se tomu věnovat naplno a pak zjistím, že na to nemám, neumím to, nejde mi to, nehodím se na to a tak. A co pak budu dělat? Zase budu nevědět a promrhám tím strašného času...
No a protože mám ten pocit že nic nevím a tak rozhodla jsem se, že musím něco dělat. Že rozhodnutí asi samo nepříjde a nezaklepe mi na hlavu a neřekne: JSEM TU, PUSŤ MĚ DOVRNITŘ! :D No a tak promrhám své peníze na již dlouho plánovanou autoškolu. Konečně pak budu moct vzít někoho k nám na chatu bez toho, aby nás tam někdo musel vézt a tak. Vydobudu si trošku svobody.
Budu pomalu postupovat vpřed a doufat, že prostě něco příjde. Vlastně teď nebudu mít ani moc času na hloubání, ale budu se jen učit, šrotit, uklidňovat nad posudky, připravovat na zkoušky, státnice, obhajoby, zkoušky a tak...
čtvrtek 5. dubna 2012
Tak a...
Rozhodla jsem se, že už nebudu svůj blog spamovat svými "nářky" nad bakalářkou. Téměř každý ji píše a také si nestěžují, tak nebudu ani já. Teda pokusím se :)
Jen poslední informace:
Práce "dopsána" a v rukou vedoucího (hnidopicha), který opraví, to co již jednou bylo opraveno a přeformuluje to, co již přeformuloval. A ve středu si ji od něj převezmu, tou dobou již budou hotové desky (které jsem si objednala předem- jo jde to..) a bude na řadě poupravit práci do konečné verze a někdy ve čt nechat sešít do desek a donést na studijní. No a pak už jen čekat.
Něco pro pobavení: na mém oboru nás je momentálně asi 35. Ale vzali nás přes sedmdesát, část lidí odpadla a nebo prodlužují. Ale vtipná věc je, že v na konci prváku nebo tak vznikl kruh jmenující se podle jedné z hospod nedaleko od naší školy. Nebyla jsem mezi zakládajícími členy a asi půl roku jsem ani nevěděla o jeho existenci. Poté jsem na ni byla upozorněna a tak jsem si říkala, že bych vstoupila. Bylo mi řečeno, že mě rádi přijmou mezi sebe, ale že by bylo lepší, abych já jako "vůdčí osobnost" (=jedna z věcí pro pobavení) založila kruh nový. Samozřejmě jsem se pozastavila nad tím označením a snahu založit kruh jsem odložila na příští život. A tak jsem nebyla ani v kruhu ani nový nezaložila. Kruhu se mě ale zželelo a tak jsem dostala oficiální přízvisko "přítelkyně kruhu" (=další vtipná věc).
Jenže v té době již ti, co v kruhu nebyli (kruh totiž čítá asi 15 lidí) se dozvěděli, že kruh je a chtěli tam též. Kruh si totiž mezi sebou rozděluje různé otázky a pomáhá si sdílením informací (tedy plní svou funkci) a mimokruhákům se nelíbí, že nejsou zapojeni. A tak je náš obor v myslích nekruháků rozdělen na dva tábory: kruháci a nekruháci. Kruháci to nějak neřeší, ale ti, co tam nejsou ano. A já jelikož jsem někde uprostřed nemlžu dát nekruhákům najevo, že jsem uprostřed, protože bych se stala jakýmsi přeběhlíkem. (=další vtipná věc)
A poslední vtipná věc je, že kruh si mezi sebou rozdělil státnicové otázky na vypracování (já mám také nějaké). A už mi málem před "nekruháky" ujelo to, že si je takhle dělíme, byl by to totiž trapas a zase by se rozhořela vášnivá diskuse jak je to nefér syslit si to jen pro sebe v kruhu a neposkytnout to ostatním a tak... No a za své zásluhy (vypracování teologické otázky ke státnicím) jsem byla jmenována členem kruhu. A vtipné je, že jsem si nepodala přihlášku na Nmgr k nám na HTF, takže každopádně nenastoupím do jejich prváku a tedy se nebudu dále účastnit vyučování a smysl sdílení přednášek z HTF pro mě bude nanic. Takže jsem se stala členem kruhu tak na pár měsíců (když všechno půjde dobře).
Ale alespoň budu s nimi v kontaktu, že? :)
Kruh je velice vtipná věc, jelikož si dávají tituly. A ne ledajaké tituly- zasloužilý člen, zakládající člen, bakalář kruhu, státnicovač atd ( a ještě k tomu jsou v latině a mají se psát před jmény v kruhové konverzaci) a to je poslední vtipná věc tohoto článku...
pátek 23. března 2012
Už jen měsíc!
Tak a už mi zbývá jen měsíc...
Tedy už ani ne celý měsíc... už jen 24 dní!!!
A o čem že to mluvím? O dni, kdy musím mít s konečnou platností odevzdanou svou bakalářskou práci. O dni, kdy musím mít hotovo to, co předložím své bakalářkové oponentce se strachem, co špatného na tom najde. A ona určitě něco najde, je proslulá snahou o dokonalost a rýpáním do všeho a všem...
No a já tu zatím místo toho, abych psala bakuli sedím a píšu na blog. No, alespoň mám v plánu jít do knihovny v Klementinu a snažit se tam. Času totiž málo a práce je moc...
Mám totiž pocit, že to spíše ubývá nežli přibývá. Včera jsem totiž musela smazat celou jednu stránku, takže jsem se zase dostala pod magickou hranici 40 stran :( A abych to mohla ukončit jsem si řekla, že chci mít 50. Takže musím ještě někde splašit dalších deset.... Něco zabere závěr, ale co s tím zbytkem?
A to jsem si řekla, že to chci svém vedoucímu dát na zhodnocení na Velikonoce. Takže prakticky mám už jen třeba deset dní!!! Musí mít totiž čas na to, si to přečíst a zhodnotit, jak to vyznívá a vypadá.. No a taky musí být čas na rodinné opravné kolečko týkající se gramatiky, stylistiky a všeho.
A pak než to odevzdám musím to nechat svázat. Do jaké barvy to mám dát? Chtěla jsem nějakou netradiční, třeba žlutou.. ale co by si o mě pomysleli u obhajob.. Ale vypadalo by to dobře, alespoň mě by se to (možná) líbilo. Jenže to asi nedělají a nebo za mastný příplatek a tak nevím, jestli mi to za to stojí.
No a to mám naplánováno spoustu věcí a lidí do těch deseti dnů... Jsem na sebe fakt zvědavá. Už to vidím, jak to budu dodělávat na poslední chvilku minutu před odevzdáním.. Což přesně nechci, ale dopadne to tak, vím to...
Tak to je asi vše... Myslela jsem, že tím, jak to napíšu přesvědčím sama sebe, že je nejvyšší čas (možná ještě vyšší nežli nejvyšší) něco dělat. Uvidíme, jestli to zabralo...
čtvrtek 15. března 2012
Ilegální máma
V úterý jsem byla zase v kině. Tentokrát jako dobrovolník, ale i tak jsem měla možnost se podívat na některé filmy, co byly ten den na Lucernovém programu.
Nejdřív, ale musím říci, jak moc je hezký kinosál v Lucerně. Vypadá tak honosně a luxusně...
Jo a film... No viděla jsem tři, dva "celé" (bez pár minut na začátku a konci) a jednoho jen kousek.
Jedním z těch, které jsem viděla "celé" patří právě Ilegální máma.
Film se odehrává v nejchudším státě Evropy- v Moldavsku.
Ilegální máma vypráví příběh tří matek, které byly nuceny kvůli velice špatné finanční situací své rodiny opustit svou rodinu a svou zem a vydaly se ilegálně na západ. Tři ženy, jejíž příběh film vypráví a každá z nich musela své děti a manžela opustit a zaplatit vysokou částku převaděči a doufat, že se dostanou na západ. Jedna z žen byla v Itálii, další v Německu a jedna v Rakousku. Všechny tři tam byly ilegálně a každá z nich toužila po tom, aby se mohla vrátit domů, ale nemohli. Zůstávaly dokud nedostanou povolení k práci nebo dokonce k trvalému pobytu. Do té doby ilegálně pracovaly jako uklízečky v domácnostech a své vydělané peníze posílaly domů svým rodinám.
Každá z těchto žen neviděla svou rodinu velice dlouho, jedna dokonce sedm let, a když ji opouštěly děti byly často ještě velice malé. Matky se tak obávaly zda je jejich děti, až se jednou budou moci vrátit, vůbec poznají. A než se domů budou moci vrátit udržují alespoň kontakt přes mobil nebo přes skype.
Rodiny těchto žen často velice těžko snášejí fakt, že je někdo takto v zahraničí. Někdy se totiž nejedná pouze o matku, ale o oba rodiče a děti tak mají na starosti jiní příbuzní, stávají se z nich tzv. sociální sirotci. A nejhůře to snášejí samozřejmě děti. Vyrůstat od tří let bez matky nebo obou rodičů ikdyž s myšlenkou, že to dělají pro ně nebo pro budoucnost, není dobrá ani pro děti ani pro rodiče. A pro malé děti není důležité proč to dělají, ale ten fakt, že tam s nimi nejsou a v mladším věku hlavně nepřítomnost matky těžce nesou.
Bohužel tyto rodiny nemají moc na výběr, musí takto řešit akutní nedostatek podpory ze strany státu. A tak se stále častěji stává, že rodiče odjedou do zahraničí, kde vydělávají a děti na ně čekají doma.
Film sledoval příběhy těch tří žen v horizontu několika let, během kterých se všem třem nějak změní život.
Jedna konečně dostane povolení, na které tak dlouho čekala a tak se vrací domů. Na letišti se velice šťastně shledá s manželem a dvěma dětmi. Při příjezdu k domu, který si rodina za peníze od ní z Německa postavila se žena zhrozí nepořádku. Překvapí ji, jak moc je všechno nedodělané nebo neudělané pořádně. Čeká ji tedy hodně práce, se kterou nepočítala. A do toho všeho z nejasných příčin její manžel spáchá sebevraždu. A ona se zase vrací do Německa a nechává doma dvě nedospělé děti v nedodělaném baráku. Děti, které jí sice do očí řeknou, že ji to nevyčítají, ale je na nich vidět, že to tak úplně není... Za nějaký čas se však dcera dostane na střední školu, začne se učit němčinu a doufá, že se dostane na zahraniční studium. Když se poté matka vrací zažádá pro své děti o vízum do Rakouska a dostane je. Tak se všichni vydají do západní země, ale domov stále mají v Moldavsku.
Druhá, která je v Rakousku zoufale touží dostat povolení k pobytu nebo alespoň k práci však dostane pravý opak. Musí zemi opustit. Jenže se nemůže vrátit domů, ačkoliv by opravdu moc chtěla, ale nemá dostatek peněz. A tak si změní vzhled, dcerce stále opakuje, jak ji má ráda a jak už se brzo vrátí a zůstává tam kde je.
Třetí byla mimo domov po dobu 7 let, ty strávila v Itálii a už se nemůže dočkat, jak se se svou rodinu znovu shledá. Dostala povolení k práci a tak konečně nastává ta chvíle návratu. Na letišti ji vlastní děti skoro nepoznají a ona je překvapená, jak moc už jsou velké. Sedm let je docela dlouhá doba... A při příjezdu k domu, který sponzorovala svou zahraniční prací se i ona zděsí z množství práce, které ji tam čeká. Ale je se svou rodinou...
Film byl zajímavý a docela smutný. Nějak si nedovedu představit, jaké to musí být vyrůstat bez matky a ještě v takovém prostředí. Jsem ráda za blahobyt v Čechách a to, že mám oba rodiče doma...
více o fenoménu: http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=670&idArt=1188
středa 14. března 2012
Já a moje dupy dupy... musím se dát zas do kupy!
Vím co jsem... jsem zadupávač.
Pokaždé když mi něco vadí to prostě zadupu... Je to můj obranný mechanismus, abych se nemusel zabývat tím, co by mě rozhodilo. Prostě se řídím tím, co říkala Scarlett O´Hara: "teď na to nebudu myslet, budu na to myslet až potom." Jenže v mém případě zadupávám a odkládám to "myšlení na to" tak dlouho, až to moje cosi prostě nevydrží a prostě to vyplyne na povrch... a když se tak stane já začnu brečet... Já nesnáším brečet. A co na tom nesnáším úplně nejvíc je brečet před někým na kom mi záleží... Ani mi tak nevadí brečet před totálními cizinci, ale pokaždé když začnu brečet před někým koho mám ráda či mi na něm záleží tak brečení prostě nesplní účel- neuleví se mi, ba naopak je mi ještě hůř...
Když se budu vydávat za psychologa a budu pátrat kdy to vlastně začalo a proč to je tak jak to je, vznikne, že je to tak od základky. Tedy přesněji od šesté až sedmé třídy. Bála jsem se, chodila jsem do školy se strachem, ale nemohla jsem ho ukázat, protože to by bylo ještě horší. Znáte přeci děti (co se občas chovají jako zvířata)- jakmile ukážete strach obují se do vás ještě víc... Tak jsem ho zadupala hluboko hluboko do sebe, aby ho nikdo neviděl. Dělala jsem jak je všechno v absolutním pořádku, nic se neděje, ve škole všechno fajn, lepší spolužáky by jen těžko pohledal a tak. A pak když nikdo nebyl okolo jsem brečela a ulevilo se mi, zadupané se pročistilo a já zase mohla zadupávat dál. Jenže takhle to nešlo dlouho a nakonec jsem přestala upouštět ventil, protože se to stalo nepříhodné a ne moc často jsem mohla být tak úplně sama a neviditelná.. Takže jsem pouze zadupávala...
No a pak se mi to několikrát vymstilo. Dobrá více než několikrát... Vím, že to, co dělám není správně... Ale jsem na tom jakoby závislá- prostě neumím přestat a neumím si představit život bez toho.
Tolik bych potřebovala moct nějak vypustit ventil, ale nemám tu správnou příležitost. Vana je jen dočasné řešení a já bych potřebovala něco déle trvajícího. Nebo bych potřebovala něco jako kouzlo zapomnění, sezvala bych si lidi, kterým bych chtěla něco říci, řekla jim to a pak na ně seslala tohle kouzlo aby to zapomněli. Já bych to věděla a ulevilo by se mi... Ale jim by to neublížilo, jelikož by si to nepamatovali..
Ale tak to bohužel nefunguje..
Prostě si musím najít nějakou činnost, která mi pomůže upouštět ventil.... asi zase začnu blogovat, ale bohužel si to nikdo nepřečte, jelikož to bude schované a nepublikované.. jestli vás to uklidní ani já si to po sobě nebudu číst, jelikož bych to pak smazala...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
