Pokaždé když mi něco vadí to prostě zadupu... Je to můj obranný mechanismus, abych se nemusel zabývat tím, co by mě rozhodilo. Prostě se řídím tím, co říkala Scarlett O´Hara: "teď na to nebudu myslet, budu na to myslet až potom." Jenže v mém případě zadupávám a odkládám to "myšlení na to" tak dlouho, až to moje cosi prostě nevydrží a prostě to vyplyne na povrch... a když se tak stane já začnu brečet... Já nesnáším brečet. A co na tom nesnáším úplně nejvíc je brečet před někým na kom mi záleží... Ani mi tak nevadí brečet před totálními cizinci, ale pokaždé když začnu brečet před někým koho mám ráda či mi na něm záleží tak brečení prostě nesplní účel- neuleví se mi, ba naopak je mi ještě hůř...
Když se budu vydávat za psychologa a budu pátrat kdy to vlastně začalo a proč to je tak jak to je, vznikne, že je to tak od základky. Tedy přesněji od šesté až sedmé třídy. Bála jsem se, chodila jsem do školy se strachem, ale nemohla jsem ho ukázat, protože to by bylo ještě horší. Znáte přeci děti (co se občas chovají jako zvířata)- jakmile ukážete strach obují se do vás ještě víc... Tak jsem ho zadupala hluboko hluboko do sebe, aby ho nikdo neviděl. Dělala jsem jak je všechno v absolutním pořádku, nic se neděje, ve škole všechno fajn, lepší spolužáky by jen těžko pohledal a tak. A pak když nikdo nebyl okolo jsem brečela a ulevilo se mi, zadupané se pročistilo a já zase mohla zadupávat dál. Jenže takhle to nešlo dlouho a nakonec jsem přestala upouštět ventil, protože se to stalo nepříhodné a ne moc často jsem mohla být tak úplně sama a neviditelná.. Takže jsem pouze zadupávala...
No a pak se mi to několikrát vymstilo. Dobrá více než několikrát... Vím, že to, co dělám není správně... Ale jsem na tom jakoby závislá- prostě neumím přestat a neumím si představit život bez toho.
Tolik bych potřebovala moct nějak vypustit ventil, ale nemám tu správnou příležitost. Vana je jen dočasné řešení a já bych potřebovala něco déle trvajícího. Nebo bych potřebovala něco jako kouzlo zapomnění, sezvala bych si lidi, kterým bych chtěla něco říci, řekla jim to a pak na ně seslala tohle kouzlo aby to zapomněli. Já bych to věděla a ulevilo by se mi... Ale jim by to neublížilo, jelikož by si to nepamatovali..
Ale tak to bohužel nefunguje..
Prostě si musím najít nějakou činnost, která mi pomůže upouštět ventil.... asi zase začnu blogovat, ale bohužel si to nikdo nepřečte, jelikož to bude schované a nepublikované.. jestli vás to uklidní ani já si to po sobě nebudu číst, jelikož bych to pak smazala...
Žádné komentáře:
Okomentovat