Ráno jsme se vzbudila a první na co jsem myslela bylo, jak se Míša vyspal. Vypadal totiž na zemi tak skrouceně a ještě v noci říkal, že je mu zima. A jak jsem již řekla, začala jsem si uvědomovat, že na zemi asi spát nepůjde.
Šli jsme do kuchyně, kde již byla Maki. Byla tak hodná, že nás nechala si půjčovat i její čaj a na první den nám koupila snídani. My bychom to totiž po našem příjezdu těžko kupovaly protože na Uxbridge sice je tesco, ale má jen do deseti a my v deset ještě jeli metrem, takže jsme měli smůlu. Maki nám již předtím nabídla, že nám koupí snídani. Dohodli jsme se na čokoládových muffinech. Jé, ty byly tak dobré! Hned ten večer jsme sice šli do tesca a koupili si muffiny na snídani, ale nebylo to ono. Ty nebyly tak dobré jako byly ty co přinesla Maki a já se jí zapomněla zeptat odkud je má.
No nic, po snídani jsme vyrazili společně s Maki do města. Měla zrovna den volno a tak nám dělala průvodce. Šli jsme na autobusovou zastávku, kde jsme museli čekat. Když pak autobus přijížděl muselo se na něj mávnout. Bylo to jako u zdejších zastávek na znamení, pokud si nemávla tak nezastavil a to ani když bylo očividné, že do autobusu chceš.. nemávla si-měla si smůlu. My jsme si ale mávli a tak jsme nastoupili do busu, dali zase čtyři libry za cestu na Uxbrigde. Tam jsme si mohli koupit celodenní jízdenku, která výjde mnohem levněji a vyplatí se pokud máte v úmyslu popojíždět nebo tak. Stojí sice 7,5 liber, což je v přepočtu jako měsíční jízdenka v Praze, ale co se dalo dělat. A tak jsme vyrazili. Cesta metrem byla hrozně únavná, protože jede opravdu pomalu a má spoustu zastávek. Takže cesta trvala asi hodinu, Míša poslouchal iPod, já si povídala s Maki a ještě byla možnost číst si jejich Metro.
Dojeli jsme na zastávku metra Green Park, kde jsme vystoupili.
Tato stanice se nachází kousek od Buckinghamského paláce. Cestu k němu jsme šli v davu, což je ale prý obvyklé. A před palácem byli snad všichni turisté z celého Londýna, aby viděli výměnu stráží. Hlídali tam „bobíkové“a normální policisté a nikoho nepouštěli blíže k bráně a snažili se lidi udržovat za nataženými páskami. Samotný Buckingham jsem si ani nemohla přes ten dav prohlédnout, což mě zklamalo, ale jinak je samozřejmě krásný. A střídání stráží jsme neviděli, protože kvůli té spoustě lidí jsme šli pryč. A já jsem za to byla ráda- nemám ráda tyhle davové podívané. A střídání stráží je skoro všude stejné.
Poté jsme pokračovali podél Green parku, který je mimochodem opravdu hezký. Nebyl tam sice typický anglický trávník, protože tam bylo zrovna prý po neobvyklém období sucha. Ale byl uklizený a uklidňující. Takže podél něj jsme došli k Downing street. Tam ale hlídkovala policie a tak jsme viděli jen konec ulice nikoli premiérovy dveře, což mi bylo líto. Ale na druhou stranu jsem to chápala. Asi by mi vadilo, kdyby se chodili turisté dívat na moje dveře a mimo to je to pro premiéra bezpečnostní riziko.
Dojeli jsme metrem na jinou zastávku, kde již při výstupu na nás koukal Big Ben a vpozadí za ním se čněl Parlament. Byl to opravdu hezký pohled. Ale zase spousta lidí. Přímo proti Parlamentu je místo, kde se scházejí protestující. Vlastně ani nevím proti čemu protestovali, protože každý měl jinou ceduli na svém stanu a bylo jich tam tolik, že to nešlo přečíst všechny. Nešli jsme ani moc blíž ani k Parlamentu ani k Big Benu, prostě jsme kolem nich prošli a mířili jsme přes most na opačnou stranu Temže.
Následně už to asi nebude popořádku jak jsme okolo toho šli, za což se omlouvám.
Šli jsme podél Temže po světoznámém Queen´s walk, kde na jedné z písečných částí zrovna probíhala soutěž ve stavění z písku. Jeden ze soutěžících vymodeloval mořskou vílu jiní se snažili o bustu nějakého známého člověka.
Viděli jsme přeznámé London Eye, tedy jedno z monster Londýna. Od roku 1999 je to se svými 135 metry největší vyhlídkové kolo na světě. Původně jsem se na něm chtěla projet, ale poté co jsem ho viděla a co jsem si všimla té sumy (myslím, že 18 liber), kterou chtějí za projetí jsem si svůj úmysl rychle rozmyslela. A to ani nemluvě o té frontě na lístky a následně frontě na samotné kolo. To bylo čekání nejméně na dvě hodiny jedna fronta. Tak jsem si ho vyfotila a šli jsme dál.
Následně jsme po chvilce chůze potkali jednu velice zajímavou věc, byl to výprodej knih. Ale nebylo to v žádném obchodě jako my máme Levné knihy. Bylo to pod mostem na velikých stolech (asi osmi/desíti) narovnány knihy. Těch tam ale bylo… Ale asi neměli žádnou českou L. No zase jsme kus šli a narazili na muzeum moderního umění v budově staré elektrárny. Jedná se o Tate galery. Nešli jsme dovnitř, ale v parku před ním jsme se najedli a chvilku si odpočinuli a poté pokračovali dál. Před galerií byl ping-pongový stůl a nějaké děti ho tam hrály. To mě velice zaujalo a viděla jsem to i potom na jiných místech tyto veřejné ping-pongárny. To je velice hezký nápad.
Po chvilce chůze jsme našli divadlo Globe, které je známé hlavně díky Shakespearovi. Není to však to stejné dovadlo, kde se hrály jeho hry to totiž vyhořelo. Ale na jeho místě je postavené nové, přesná rekonstrukce onoho divadla. Uvnitř je k vidění největší výstava díla Shakespeara a také jsou tam každoročně pořádány Shakespearovské slavnosti, kdy se hrají jeho hry a tak.
Následně jsme si prohlédli novou budovu radnice. Je to budova docela nová, otevřena 2002, a navržená je stejným člověkem jako je i „Okurka“ tedy sirem Fosterem. Je dosti „okurce“ podobná, také tím, že je odráží svtělo a má zajímavý tvar. Je to prostě moderní architektura se vším všudy. Před touto obludkou je otevřené divadlo po vzoru těch antických, které je přístupné lidem a též je tam parčík.
Kousíček od radnice se nachází světoznámý Tower bridge je opravdovou chloubou, jen kdyby tam bylo méně lidí. Možná bych z něj i něco viděla. Ale měla jsem to štěstí, že se zrovna zvedal a já si ho mohlo chvilku prohlédnout bez aut (a lidí) a také zvednutý. Někde jsem se doslechla, že vidět ho se zvedat přináší štěstí. Takže doufejme J Samotný most je v národních barvách (červená, modrá, bílá) ale nevypadá to nijak křiklavě. Je prostě moc hezký, ale hrozně známý a všech obrázcích z Londýna bývá. Chápu je to jejich klenot, ale…
Ještě chvilku jsme se zastavili na této straně Temže a šli se projít po čtvrti, která je přímo vedle mostu. Je to čtvrť s krásnými domy a bydlení tam musí být více nežli luxusní.
Když se přejde přes Tower bridge dojdete k Toweru. To je opravdu impozantní pevnost. Ale vstup do ní není úplně levný a tak jsme ho neabsolvovali. Avšak, podle toho co říkala Maki je to uvnitř opravdu hezké. Dokonce je průvodcem Beefeater, což by pro normálního člověka měla být pocta. Jen je tam mnoho lidí a tak je lepší tam jít třeba ráno. Zvenku pevnost vypadá velice upraveně. Okolí je čisté, hradní příkop obývají krkavci, kteří patří k tamější tradici.
Přístav sv. Kateřiny je jeden z jejich nehezčích doků. Mě osobně se líbil více nežli doky, co jsem viděla později. Je to tam upravené, čisté, všude kolem krásné luxusní jachty. Hned jsem si začala vybírat jakou bych si koupila… Také je tam jedna či dvě kavárny, které poskytují opravdu hezký pohled. Jen je tam občas s některým ze závanů větru trochu cítit rybina. A na jednom místě je to dokonce cítit jako u moře- myslím že je to mix vůně soli, maličkato rybiny, písku, vody a možná ještě něčeho.
Poté jsme putovali k Lloyd´s. To je budova velice se podobající budově známého Centre Pompidou v Paříži. Tato londýnská budova má se „sestřičkou“ v Paříži společné hlavně zvenku viditelné trubky, vedení důležitých kabelů, schodišť a výtahů. Lemují ji trubky, schodiště a jsou tam vysoké výtahy, které jsou prosklené, takže člověk jedoucí nahoru vidí pod sebe. To musí být pro spoustu lidí velice nepříjemná podívaná, ale protože je to pouze pro uzavřenou společnost „kravaťáků“ kteří tam pracují není možnost se výtahem projet.
Blízko od této budovy je jiná, také hodně známá a často ukazovaná budova, které se přezdívá „Okurka“. Je to budova velice zajímavá a opravdu okurku připomíná. A to kvůli minimalizaci proudů vetru v okolí budovy. Je to stejně jako Lloyd´s budova ostatním návštěvníkům nepřístupná a tak je nutno se koukat pouze z venku. Je asi tak 180 metrů a vejde se do ní asi 40 pater. Stavbu navrhla firma sira Normana Fostera a byla dokončena teprve v roce 2004 takže je docela mladá. Jen je dobré si na koukání na ni nasadit sluneční brýle, protože je velice blýskavá a tak se od ní odráží slunce. Označení „okurka“ (Gherkin) pochází z předešlého návrhu nežli byl ten Fostera, ale kvůli podobnosti zůstal. Budově se také říká Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre a to kvůli původnímu obyvateli budovy- švýcarské pojišťovně.
Je velice zajímavé, jak je v Londýně splácaná stará architektura s mladou. Blízko „Okurky“, vlastně mezí ní a Lloyd´s, se nachází starý kostel z pozdního středověku.
Odtud jsme pokračovali doubledeckerem (červeným krásným ale novým) přes Trafalgar Square (díky bohu, že je to stále takto se jmenující náměstí- viz můj článek Sekl se Orwell…), které jsme viděli tedy jen z autobusu. Ale musím uznat, že je velkolepé. Asi byli opravdu hrdí na sebe, tedy své předky, kteří roku 1805 porazili v námořní bitvě dosud vítězícího Napoleona. Uprostřed náměstí je umístěn Nelsonův sloup, který tak vzdává hold admirálovi, který svou šikovností a hlavně námořními dovednostmi Napoleona porazil. Jen ty davy lidí, kteří zakrývají snad všechno a ty blýskající foťáky nejsou tak pěkné.
Doubledecker nás vysadil a my pokračovaly až k nejstaršímu obchodnímu domu Fortum and Mason. Byl založen roku 1707 jako obchod s kvalitními potravinami. Dnes se vyvinul do obchodního domu, ale stále je velice honosný. Prodavači jsou oblečeni v zelených fráčcích, mají vlastní ozdobné pytlíčky na prodané zboží. Protože je tak starý jsou tam vidět i sochy portýrů, kteří dříve drželi svícny a tím poskytovali osvětlení. Dnes jsou svíčky na těchto svícnech nahrazeny žárovkami.
Další obchodní dům, který jsme navštívili bylo Covent Garden. Je to obchodní dům, ale ne takový typický jaké jsou u nás. Uvnitř jsou stánky takže je to spíše taková tržnice. Je z ní vchod do královské opery, takže je opera někdy též označována jako Covent Garden. Jinak je tržnice velice zajímavá a turisticky velice navštěvovaná, takže všude okolo ní jsou různí artisté dělající za peníze ze sebe a ostatních blázny.
Vedle tržnice je i muzeum Transportu, ale to jsme navštívili až později při hledání suvenýrů domů, takže 9.8.
Soho je čínská čtvrť, kterou opravdu stojí za to navštívit. Jsou tam jak široké ulice tak i malé doslova klikaté a nepřehledné uličky a také malý parčík. Angličané mají snad miliardu parků ve svém milovaném Londýně. A jsou na ně pyšní a mají proč. Ve většině je čisto, že si sednete na trávu bez obav a to tady v Praze není a popravdě je to škoda. Jen jděte do Soho již najedení, není tam mnoho míst, kam se dá jít se najíst. Je tam sice jeden supermarket, jenže ten jako by se objevoval a ztrácel jak se mu zachce. Takže když ho hledáte nenajdete a když ho hledat přestanete najednou stojíte před ním ani nevíte jak J. Jelikož mají na každém rohu Starbucks tak jsme do jednoho také zašli. Míša a Maki si dali kafe a já si dala Lemon frapuccino cena do 2 liber. Jé já si pochutnala…(potom jsem si to chtěla dát v Praze a dala jsem za to 95kč!!!). Potom si Maki všimla, že naproti prodávají zeleninu a ovoce. Prozradila mi, že na trhu tohoto typu jde koupit mnohem kvalitnější a levnější ovoce a zeleninu nežli jinde v obchoďáku jako je např. tesco. Takže Maki si koupila ostružiny a my s Míšou maliny. Byl to sice malý košíček za 1,1 liber, ale byly moc dobré a žádná nebyla zkažená nebo špatná takže jsme je snědly všechny. Jedli jsme je vždy k snídani nebo tak…
V Soho nás poté opustila Maki, jela domů, a my jsme ještě nechtěli se vracet a tak jsme tam zůstali. Čirou náhodou jsme narazili na ten supermarket, kde jsme si koupili pití a bagety s bylinkovým máslem a šli si sednout do parku, abychom se najedli. Jenže to jsme ještě nevěděli, že ta bageta co jsme koupili se musí nejdříve tepelně opracovat takže nejde jíst za syrova. Tak jsme se moc nenajedli. Tak jsme se ještě procházeli a potom jsme se rozjeli do Uxbridge, abychom ještě stihli něco koupit nějaké jídlo. Něco na snídaně a tak.
Zašli jsme tedy do tesca a nakoupili za spoustu peněz.Koupili jsme si sodovky na pití, muffiny na snídaně a taky jeden Breezer s příchutí „upšouknutí“ – tak totiž Míšův iPod přeložil Rasberry.
Potom jsme nasedli na autobus a jeli na Brunel University. Došli jsme před budovu, kde bydlíme tam nás čekala Maki, aby nás vpustila dovnitř protože my jsme neměli klíče.
Pak jsme si v plynové troubě rozpekli ty bagety a udělali si jídlo v mikrovlnce a šly do pokoje. Oba se osprchovali a šli spát. Já na zemi Míša na posteli…
Více fotek ze všech dnů naleznete na: http://helcium.rajce.idnes.cz/Londyn_4._-_9.8._2010/
Ještě v Anglii jsme ráno jednou na stole objevili jakési sušenky. A za vteřinku se nám dostalo vysvětlení , že to jsou cookies co upekla Tove (Švédka též používající tuto kuchyň a spolupracovnice Maki). Jednu jsem ochutnala a byly tak dobré, to si snad ani nelze představit.
