pondělí 30. ledna 2012

Násilí

Já přiznávám se, mám ráda i akční filmy. Ikdyž to není u holek naprosto obvyklé je to asi způsobeno i tím, že mám staršího brášku a chodívala jsem s tatínkem a bráškou na Bonda do kina. Ale v dnešní době se setkáváme všude s nějakou formou násilí- ve filmech, seriálech, knihách a prostě všude.
Já jsem jako malá k Bondovi sice vzhlížela, jak si poradí s badouchy a ještě si dát Vodku-martiny protřepat nemíchat. No kdo by k němu nevzhlížel.
Ale dnes se změnila celá společnost. To, co stačilo jako krvelačnost když jsem byla malá už teď rozhodně divákům nestačí. Už si na svůj "pravidelný příděl krve a emocí" zvykli a stali se na něm závislými. Už nám nestačí vidět, jak někoho zastřelí ("to je jen pro malý děti" slyšela jsem jednou v kině), ale musí toho člověka přímo vykuchat, aby to na diváka působilo.
A co teprve u hororů? Tam už režiséři nevědějí tuplem co dělat. Protože strašidelnosti a hrůzy dosáhli a vlastně ji překonali musí do filmů přidávat hrůzu jiného kalibru. Buď udělají tak špatný film, že se diváci "bojí" na něj dívat, že je to blbost. A nebo se "bojí" že se jim udělá špatně od žaludku. Jenže to není ten strach, který očekáváme od hororu. Pro mě je to ten strach, kdy v Psychu od Hitchcocka. To je strach a žádný hnus, nevidíte vlastně nic moc, ale nahání to takovou hrůzu.

No co je hrozné je to, že už malé děti pozorují pohádky, kde se princové střílejí a stříká z nich krev na všechny strany. A větší děti tráví hodiny a hodiny u televize/počítače/Play-stationu a pozorují střílení, vraždění a dobyvatelské tendence lidské rasy.
No a pak jsou tu dospělí. Ti posouvají hranice tolerance násilí až do neúměrných výšin.
Popravdě, přiznávám, sama to dělám. Koukám na seriály a filmy, kde je násilí. A tam mi to nevadí. A co je nejhorší, baví mě to a občas si to i užívám.
Tak proč to teď kritizuju? No hlavně protože mě to sice stále ovlivňuje, ale už ne tolik, jako kdyby mi bylo o deset nebo dokonce patnáct let méně. A taky to neberu příliš vážně. Nemyslím si, že je to normální a správné. A přiznávám, nevím jestli si to ty děti, co na to koukají, myslí, ale stále je větší pravděpodobnost že ano nežli, že si to myslím já.
Obávám se toho, že za pár let se ukáže, že to mladé generaci nestačí a že chce zabíjet doopravdy. Nechají si nainstalovat čip do hlavy, aby pocítili unikající život z oběti? Jenže kdo jim tam implantuje čip s pocitem viny za něčí smrt a trestem? Protože to je něco, co by měl každý pocítit (i ten můj oblíbený Bond) pocítit a mělo by ho to postihnout. Za smrt člověka nelze nikoho opěvovat a to nikoho (ani stát) a za žádných okolností. Ale tohle není pro firmy a filmy příliš tažné. Kdo by si koupil čip, ke kterému je i pocit vinny jako bonus? Nikdo!

Takže, dámové a páni, musíme omezit svou touhu po krvi. A začít se chovat jako mírumilovné lidské bytosti netoužící vraždit, mlátit a vidět někoho trpět.
Ale já se Castla, Bootha a Mentalisty nevzdám :) Jsou to vyšetřovatelé a tak stojí na správné straně barikády. A asi mají pocit viny za vraždu a byli by za ni i potrestáni. Ale je to o vraždách a o k krvi. No a s Dexterem je to složité. Ale ten už mě ani tolik nebaví (stejně chci vědět co se tam děje..)
Tak co s tím budeme dělat?

Krasobruslení

Teď, včera, byla závěrečná exhibice na mistrovství Evropy v krasobruslení. A já ráda koukám na krasobruslení.
Proč to říkám? No protože jsem dneska udělala velice hrozivý zápočet (jakoby zkoušku) a mám teď kapičku volna a tak se nudím? Ne, tak to není...
Říkám to proto, že mě trochu zklamalo to, co jsem na té exhibici viděla. Nehledě na to, že mě zklamali naši "hoši", že nemají ani jednu medaili, ale za padání jako zralé hrušky se asi medaile nedávají. A též to, že se vrátil můj dříve oblíbený (jediný Rusák jehož práce se mi líbila) Pljuščenko, a nejezdil tak jako dřív. Vytratila se jeho radostnost a šmrc a nahradila ji čirá vypočítavost bodů. Co udělat nejtěžšího a kde si nahnat body. Ale o tom by to nemělo být, ne?

No ale exhibice. Byla zaujímavá, teda viděla jsem jen kousík, protože jsem se ještě stále učila a měla to jen jako odpočinek.
Ale velice se mi líbilo, jak jezdil Verner. Je pravdou, že skončil pátý a ti většinou neexhibicionují, ale on byl asi výjimka. Ten to měl opravdu jako show. Ostatní, Březina, Pljuščenko atd., si jen tak jezdili jako na závodech. Ale Verner si to očividně užíval, promenoval se tam jako kohout na smetišti a čišela z něj radost z ježdění a dokonce i sebevědomí. (To by si měl připomenout až zase bude při závodech vorat kvůli nervozitě). Jezdil na píseň "jsem sexy a jsem si toho vědom" nebo tak nějak se to jmenovalo a sklidil veliký ohlas publika.
k podívání na: http://www.youtube.com/watch?v=CeAZqIghfIQ (jen je tam cizojazyčný, italský?, komentář)

No a druhou exhibicí v pravém smyslu slova bylo představení vítězů sportovních dvojic, Rusové. Ti měli velice nápadité představení a vtipné. Nemá moc smysl ho popisovat, to je nutno vidět a je to k shlédnutí na: http://www.youtube.com/watch?v=Vy3IS_ir-Vk&feature=related (bohužel zase s tím cizojazyčným komentářem)

No a dalším, co jsem chtěla říct je to, že mi ten sport příjde takový nevyrovnaný. Co třeba, kdyby všichni museli tancovat na jednu a tu samou hudbu? A nebo dokonce kdyby jim rozhodčí dopředu hudbu neurčili a oni ji poprvé slyšeli před závodem? No a nebo měli dopředu stanovený dlouhý seznam písniček, ze kterých si potom sami závodníci budou losovat.
Museli by, ale mít možnost si hudbu probrat a dostat pod kůži rytmus dané hudby. Bylo by to pak jasně spravedlivější, protože by to znamenalo, že se na ledě ukáže opravdu to, co bruslař umí. Neovlivňovali by to choreografové a šlo by jen o to, co bruslař umí a co naopak neumí. Má to samozřejmě i stinné stránky, výhodu by měli ti, co mají hudební sluch a taneční průpravu. A další nevýhodou může být prostor pro podplácení porotců aby prozradili hudbu dříve onomu závodníkovi a tomu dali těžkou atd.
Zajímalo by mě, jak by tento systém dopadl. Jestli by stále vítězili ti samí závodníci a nebo se dostali na trůn i jiní. Rozhodně by to po závodníkovi vyžadovalo i jiné nežli bruslařské schopnosti, jako například cit pro hudbu, myslet dopředu na program a nezapomenout udělat všechny povinné prvky.

Ale jsou to jen a jen nezávislé a nic neznamenající pochybné úvahy.
No... to co jsem chtěla říci jsem řekla a svou hlavu jsem tak zbavila jednoho neuskutečnitelného nápadu a tak ji mám lehčí. (Je to i cítit na váze :) )
Koukněte se na ty videa, jsou fakt dobrá...

úterý 24. ledna 2012

Jmenovatel

Dávno dávno tomu, kdy se rozhořela diskuse o tom, že pojmenovat své dítě "Půlnoční bouře za dlouhých nedělních nocí" je nepřípustné.
Jenže co je vlastně v tomto světě přípustné jako jméno?
Vždyť pojmenováváme své ratolesti podle komiksových postav, podle jídla, pohádkových postav a nebo prostě dáme dohromady nějaká písmena ať z toho něco vznikne.
Rodiče se nedávno vrátili z Maďarska a poté z návštěvy přátel a zjistilo se, že jedna z ratolestí tátového kamaráda z vojny se jmenuje Pirožka (tedy v překladu, co je snad ještě horší, Karkulka). Ano chápu, lze tak říkat malé holčičce, ale dospělé ženě s úctyhodným povoláním říkat Pirožko/Karkulko? Není to přitažené za vlasy? Na druhou stranu je nutno přiznat, že je možné aby jména, co nám ve středoevropské části světa příjdou normální znamenala v překladu do jiného jazyka něco příšerného. Ale Pirožka je příšerná už v originálním "znění", ne?

Dříve se jména a později hlavně příjmení dávala podle nějaké charakteristické vlastnosti. Každé normální jméno, má svůj etymologický původ. Mé jméno například má původ v řečtině a první zmínka o něm je v knihách Homéra Ilias a Odysea. A znamená hořící pochodeň z rákosí. Popravdě nepřipadám si jako hořící pochodeň a ani nejsem z rákosí, ale umím se pro něco rozhořet a když mám horečku tak mi může i "hořet" čelo. (to byl fťyb kdybyste to nepoznali) Má to ale možnost v přeneseném významu něco znamenat a pro nositelku na co být hrdá.
Ale dovedete si představit, že někdo bude hrdý na to, že se jmenuje Půlnoční bouře za dlouhých nedělních nocí? Dobrá, nakonec rodiče ze své iniciativy přistoupili ke kompromisu a chtěli ji pojmenovat "pouze" Půlnoční bouře avšak ani to jim "zlé" matriční úřady nechtěly uznat. Nakonec se dítě jmenuje Eliška Gaia (alespoň má do budoucna možnost druhé jméno nepoužívat). Ale kdyby zůstala Půlnoční bouří možná by ji odpadlo riziko, že bude ve třídě někdo s podobným jménem a třeba nebude muset mít ve skautu přezdívku. ALE asi to nebude mít mezi vrstevníky a ani ve škole lehké. Protože jak na takové dítě zavoláte? Bouře? Půlnoc? Divné... Popravdě případ holčičky byl ještě o něco složitější později, kdy ji matka nenechala očkovat a zanedbávala ji až musela být odebrána rodičům a předána do péče kojeneckého ústavu.

Otázkou ale zůstává, co se s námi lidmi děje. Proč vymýšlíme jména nová a neologistní, když jich je na světě již tolik existujících. Lze namítnout, že rodiče tak chtějí ještě více demonstrovat jedinečnost svých ratolestí, ale nejsem si jistá jestli jim tím spíše nepřitíží a neudělají prostor posměšků od "normálně se jmenujících dětí".
Také nechápu neustálý fenomén přechylování cizích jmen. Jedná se o Liv Taylor nikoli TaylorOVOU! Je to Cameron Diaz a nikoliv DiazOVÁ! A nejhůř to zní- Judi DenchOVÁ! Jsme v českém státě, který přechyluje a já to respektuji. Také jsem ráda že jsem -ová. Ale co nechápu, je úprava cizích jmen. Vždyť je tím měníme. To rovnou můžeme psát Kameron Diazová, když chceme být echt čeští. Nebo to jméno rovnou přeložit do češtiny. Češtinářům nevadí anglikanismy jako callneme si, meetneme se, ale u jmen to musí být přechýleno. Tomu nerozumím... Já sama nenávidím to násilné používání anglických výrazů a ještě jejich počešťování na meetneme se atd. A stejně tak nemám ráda to přechylování. Jestli se někdo jmenuje Dench nebo Denchová nerozhodují češtináři (slovenštináři, atd) ale osoba sama. Takže jsem zvědavá, jestli se vy všichni co tak radostně přechylujete ptáte paní Dench, zda jí smíte přechylovat a měnit tak jméno. Podle mě má jméno zůstat v takovém tvaru v jakém je v daném jazyce odkud osoba pochází. Určitě to bude mít nějaké výjimky, které sama uznám (teď mě žádné nenapadají ale určitě jsou), ale těch je málo a výjimky jsou vždy. Není moc pravidel, které nemají výjimky.

Takže s jmény je to složité. Když chcete v dnešní době nějak své dítě pojmenovat musíte brát ohled na spoustu věcí. Co by ale mělo být vaší prioritou je to, aby se dítě až vyroste nemuselo za své jméno ( a své rodiče) stydět. Tedy jinak, nastanou chvíle, kdy se za ně bude stydět, ale aby jich bylo co nejméně a odezněly co nejrychleji. Nebo totiž dojde na to, že ke svým osmnáctým narozeninám se dítě vydá na matriku a změní si jméno z Pirožky na Elišku, z Andromedy na Hanu nebo tak. Takže proč mu neudělat službu a nepojmenovat ho sice jako někdo jiný pojmenoval své dítě, ale zato mu to jméno zůstane po celý život a bude s ním spřízněno. Sice za život dostaneme mnoho přezdívek, a ne všechny se nám líbí a ne všechny si zasloužíme, ale i tak je dostaneme. Ale křestní jméno se nám, pokud si ho sami nezměníme, neměnní. Musíme s ním minimálně 18 let a to těch nejtěžších (protože pubertální děti jsou ty nejzlomyslnější). Potom v dospělosti se to již tolik neřeší a na jméně ani tolik ostatním nezáleží, ale vám osobně ano. A nést celý život osobní potupu toho, že nesnášíte své vlastní jméno je hrozné.
Na okraj podotýkám, že sice své jméno (v původním znění) nemám ráda, ALE nenesu celoživotní potupu a není to tak že ho nesnáším. Jen mi na něm vadí, že ho kdokoliv může složit ze dvou vatových slov "hele" a "na", které jsou často používány a někdy i v tomto spojení. (a bráško a kdokoliv- opovažte se zkoušet jestli slyším na spojení těchto vatových slov...) Naopak VELICE se mi líbí jméno Helča. A myslím to, na rozdíl od našich politiků, upřímně.

středa 11. ledna 2012

Bakalářka

GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!
Tak takový mám právě pocit...
Bakalářku píšu teprve krátce, ale už jí mám plné zuby, ale dokonce i konečky mých krátkých vlasů.
Nedokážu se přinutit jí psát, nebaví mě a moc se toho bojím.
Dělám raději cokoliv a to i přes to, že mě strašlivě tlačí čas.
Do konce ledna mám odevzdat 80% a já nemám skoro nic napsaného? Co já budu dělat?!
Asi budu muset omezit to, co mě tak baví (koukat na seriály, péct muffiny, spát, vanit se atd) a soustředit se na školu. Vlastně to bude po dlouhé době (od maturity) co budu muset věnovat škole hodně času.
A mě se do toho tak nechce. Neumím to, nejde mi to. A pokaždé je tam takových chyb, ikdyž si to po sobě čtu. Prostě to nevidím. Nejde mi to! Nenávidím to!
GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!


KPZ - článek

"Na podzim se v Železné u Berouna konala super roverská akce. Doufám, že těm, kteří tam byli, osvěžím hezké zážitky, a těm, kteří si to nechali ujít, dám námět na přemýšlení, proč že to
tam nebyli.
Celé to začalo v pátek 2. listopadu na nádraží, tedy vlastně ne, začalo to na Obroku. Při jedné z her se sešli roveři z Prahy 10 a vznikl nápad na víkendovou výpravu s názvem KPZ.
Samotná výprava začínala srazem v 17.00 na Hlavním nádraží u pokladny číslo 23. Zde jsme se zaregistrovali a za to jsme dostali takové papíry. Vypadaly zajímavě, uprostřed bylo políčko a okolo něj sedm čtverečků s pěti řádky. Na čtvereček navazovala bublina.. No prostě papír zajímavého vzhledu. Poté jsme se dozvěděli, co dál. Měli jsme vyplnit políčka oblíbenou
hudbou, filmem, spisovatelem… a poté během cesty najít lidi, kteří mají společné zájmy a získat jejich podpisy do bubliny. Po příjezdu do Berouna jsme se rozdělili do skupin podle toho, kdo kolik podpisů měl. V těchto skupinách jsme poté dostali GPS navigaci a dané souřadnice, kde se měly nacházet další souřadnice, a po těchto souřadnicích dojít až do základny. Některým skupinkám cesta uběhla rychle, některým trvala déle a některým (jako třeba nám) úplně nejdéle. Nakonec jsme se všichni sešli a velice unaveni ulehli do postelí.
Ráno nás čekalo hrůzné vstávání, ale všichni ve zdraví přežili. Po skupinkách jsme si museli sundat asi ze čtyřmetrové výšky igelitku s naší snídaní. Po posilnění následoval nástup, kde
jsme se představili a řekli, odkud jsme. Poté následovalo rozřazení do dvou skupin, jedna měla nejdříve přednášku o emocích, druhá o argumentaci a poté se skupiny prohodily. Poté následovala prezentace kmene Excalibur, která byla velice hezky připravená.

PŘEDNÁŠKY A HRY
Poté následovala hra Formule. Měla velice hezkou úvodní scénu, kdy přijelo auto vyzdobené tak, aby vypadalo jako vůz formule, a přiběhli „mechanikové“ a začali auto opravovat.
Čekalo nás pět kol závodu Formule. Všechny závody se běžely tak, že jeden byl vozidlo a ten druhý byl jezdec. V praxi to znamenalo, že se museli držet za šátek. Byla to velice namáhavá hra, ale nakonec i zábavná. Hlavně v momentu, kdy se vítězové spojili proti organizátorům a postříkali je dětským šampaňským.
Následovala velice zajímavá přednáška o roveringu a o jiných zajímavých věcech. Ale vzhledem k časovému zařazení si z ní mnoho lidí moc neodneslo.
Potom přišla simulační hra Prales, kterou ze začátku ne všichni pochopili. Postupně jsme však na pointu přišli a začali se zapojovat. Nakonec jsme se přiblížili tomu, jak pracuje reálná politika − myslím v množství úplatků, které jsme vydali − „dobro pro prales“ přece jen zvítězilo, dálnice nebyla postavena, těžařské společnosti nemohly těžit a guvernér byl „náš člověk“.

Potom jsme se všichni s radostí odebrali do postelí. Ráno nás čekalo krásné probuzení − snídaní do postele. Do pokoje bylo přineseno jídlo a na chodbě byl teplý čajík a hudba vyhrávala. Následovala naprosto úžasná přednáška od Tomáše Baránka, autora knihy „Jak sbalit ženu“. Sice jsem vzhledem ke svému pohlaví spíše poslouchala, jak máme být „baleny“, ale i tak jsem
si to velice užila…
Pak jsme se rozdělili do skupin, podle toho, jaká část ze Služby se nás nejvíce zajímá. Jestli služba sobě, hnutí nebo ostatním. A v každé z těchto skupin se mluvilo a debatovalo.
Nakonec vznikl konečný návrh s plány do budoucnosti, který byl přednesen před ostatními. Následoval naprosto nejneočekávanější oběd (tedy alespoň pro mě) a tím byl řízek. Byl velice dobrý…
Následovalo loučení a závěrečný nástup, poté přesun do Berouna na vlak směrem domov. Sice nám plánovaný vlak ujel, ale další jsme již stihli.
Na nádraží jsme si ještě zařvali desítkopražský pokřik: „Ani error ani reset, my jsme skauti z Prahy 10!“
Helena Čápová - Bocianka "

Tentokráte z časopisu Skauting (polepšila jsem si :) ) redigovaný nevím kým, ale určitě někým...

Kdo si hraje, nezlobí

Jen na úvod- toto je můj článek uveřejněný v Lokali 8-1, k nalezení na: http://skauti-strasnice.unas.cz/www/lokali/lokali08-1.pdf, psán pod pseudonymem Bocianka a redakčních a jiných úpravách Tecklise.
Týká se mých zážitků z kurzu Svatoplukovy pruty a tedy tématicky navazuje na článek předchozí.. :)

"Už jste někdy zkoušeli vnímat přírodu okolo všemi smysly? Jen malá hrstka lidí si uvědomuje, že přírodu lze vnímat i jinými smysly než pouze zrakem. Já sama jsem po dlouhou dobu přírodu okolo sebe brala pouze za „pastvu pro oči“. Zkušenost s touhle aktivitou mi opravdu pomohla se
na přírodu okolo dívat jinýma očima.
Začala jsem jí vnímat nejen očima ale i ostatními smysly. Je to aktivita třeba na tábor nebo jen tak do přírody. Vyžaduje pouze teplo, hezké počasí, šátek a nějaké lidičky…( není toho moc.. :-) )
Poté už stačí vytyčit trasu lesem s cílem (ne příliš dlouhou, asi tak 250m), nějakou pokud možno bez ostrých a nebezpečných předmětů, sundat si boty a bez mluvení vyrazit po vytyčené trase. Po dosažení cíle si říct co každý z bosých členů cítil, čeho neobvyklého si během cesty všiml.
Poté následuje další část poznávacího kurzu, rozřazení do dvojic. Jeden z dvojice si zaváže oči a ten druhý (vidoucí) ho vede k jednomu, předem vybranému stromu, ale tak aby nevidoucí nevěděl kterému. Tento strom si nevidoucí osahá, zjistí jeho výšku, typ kúry… Poté se stejnou cestou vrátí k výchozímu místu. Tady si nevidoucí sundá šátek a hledá ten strom, který předtím poslepu osahával. Poté se role ve dvojici vymění.
Když se zase všichni sejdeme na jednom místě, znovu si probereme co koho zaujalo a co bylo
překvapením. Následuje návrat stejnou cestou. Zastavujeme se u všeho, co některého človíčka během cesty tam zaujalo. "

úterý 10. ledna 2012

Vzpomínky

Dneska jsem náhodně objevila něco, co jsem už ani nevěděla, že vlastně mám. A můj objev byl velice zajímavý...

Nevím jestli si to ještě někdo pamatuje, ale v srpnu 2007 jsem byla s "roverským kmenem" Sýkory na kurzu Svatoplukovy pruty. Byl to velice zajímavý zážitek a rozhodně, bych to všem doporučila. A pokud si vzpomínám tak v jsme tam sice byly většinu času rozdělené, ale na chvíle s patronem a na dvě společné hry jsme se spojily a měly pracovat jako jeden kmen.
Jednu z těch her jsme, pokud si dobře pamatuju, vyhrály a v té druhé jsme si též v konečném výsledku nevedly špatně. Avšak během té druhé (možná i té první) nastaly okamžiky (nebo dlouhé chvíle) kdy minimálně jedna z nás toho chtěla nechat. Myslím, že každá z nás čtyř (na kurzu nás bylo sice pět, ale jen čtyři jsme běžely) to minimálně dvakrát chtěla nechat být a ostatní kvůli něčemu seřvat. Ani tenkrát a ani teď mi to nepřipadá neopodstatnělé. A popravdě jsem se divila, že jsme to zvládly. Ikdyž po dokončení hry nastala další krizová situace, která měla možná horší odezvu nežli celá hra, ale to k tomu hold patří.
No ale abych se vrátila k tématu. Teď jsem objevila svůj zápisník, co jsem měla s sebou. A hlavně dopis od patrona, mimochodem vedoucího celého kurzu a Svatopluka přezdívkou Pudil. A ten dopis byl ten zajímavý objev. Není to žádný dlouhosáhlý ani hlubokomyslný román, ale asi tak stránka psaná psacím písmem. (zajímavé, že stále píše psacím písmem, nebo to možná udělal kvůli nám abychom to po něm přečetly). Vzpomněla jsem si na to, jak jsme ten dopis dostaly a co jeho čtení provázelo. Bohužel ten, kdo neví o čem mluvím si to asi nepředstaví.
No ale hlavní je, že ten dopis mám u sebe JÁ. A nejsem schopná si vybavit jak k tomu došlo, že ho mám já. Vím, že jsem ho měla od našeho návratu domů, a také vím, že jsem ho skenovala a holkám posílala. Ale nevěděla jsem kam se poté ztratil, to teď vím. Jo je v modrých deskách u mě na poličce, jestli to někoho zajímá :) No ale pokud si ho některá z holek chce přečíst mají možnost. Vím, že jim to asi řekne jen tak málo jako dneska mě, ale i tak to za pokus o obnovení vzpomínek na jednu životní událost stojí. Takže jsem ochotná ho dát, propůjčit. A klidně se ho vzdám úplně ve prospěch něčeho památkově chráněného (tedy nechci aby se ztratil, má alespoň pro mě určitou vypovídající hodnotu) .
(jen omluvte dlouhosáhlé makrofotky, to bylo v rámci jednoho tamějšího programu a já byla tenkrát líná to třídit :) )

Další co jsem měla při této příležitosti v ruce byly moje třídní fotky. Mám je asi tak od čtvrté třídy. Některé jsou hrozné, třeba ta z té čtvrté třídy, jiné lepší a jedna je docela dobrá. Co je ale opravdu zajímavé je to, jak se na nichj lidé mění. Někdo přišel na gymlp jako hnědovláska a odešel jako peroxidová blondýna, jiná jako poctivá studenka a vyšla jako normální (skvielý) člověk. A někteří (některé) vypadají již od školky stejně, tedy mimo délku vlasů, mezeru mezi zuby a tak :) Pohled na ty fotky mě nutí se zamyslet nad tím, co ten či onen asi teď dělá, jestli studuje, pracuje či se poflakuje. A taky to, jestli je ještě někdy uvidím a jestli je vlastně chci ještě někdy vidět. Jestli jsou školní léta zapomenuta a nebo jak to vlastně je. Popravdě ač je Praha v některých směrech opravdu malá tak je v jiných zase ohromně veliká. Myslím to tak, že je možné potkat člověka, který vám dělal instruktora na karate před mnoha lety, ale zase je natolik velká, že nepotkáte mnoho spolužáků ze ZŠ.
Asi by mě zajímalo, jak se ti lidé mají. Ale asi bych se stále bála tam jít, co se bude dít. Ikdyž se nemám proč bát...

No tak tohle jsem dneska náhodou objevila. Dopis a fotky. Asi určitě to není na Nobellovu cenu ani jiné prestižní ocenění (ikdyž ty peníze by se hodily), ale jsem ráda že jsem to našla a teď vím, kde to je. Asi nebudu mít potřebu se na to chodit nadšeně dívat každých deset minut, ale jednou za nějaký čas to zase vyndám a zase si to s nadšením prohlédnu. Třeba se do té doby něco změní. Uvidím své spolužáky a dozvím se novinky, nebo si vzpomenu na další věci okolo Prutů. No teprve čas ukáže... :)

neděle 8. ledna 2012

Blaničtí rytíři

Když já jsem se "ulejvala" v Itálii očividně tady v Praze proběhla demonstrace za neschválení školného. A do dnešního dne v prostorách fakulty, kterou s takovým nadšením studuji, visí několik transparentů. Jeden z nich jsem fakt nepochopila...
Jedná se o transparent s nápisem ve stylu Vyjedou "konečně" Blaničtí rytíři?
Nechápu to. Proč by se Blaničtí rytíři měli vzbudit kvůli nějakému školnému? Co si autor transparentu myslel, to by se mohli budit kvůli botičkám od Diora nebo že si Topolánek našel milenku.

No prostě nevím, jestli je to jen můj názor ale měla jsem pocit, že se tito rytíři (pokud existují) mají vzbudit v období opravdové krize. Měli se tedy vzbudit za první světové války, okupace nacisty, druhé světové války nebo okupace komunisty. Ale proč by měli být vzbuzeni kvůli školnému, ano je to donebevolající blbost ale není to doblaníku volající událost.
Rytíři, a rytířky pokud tam nějak spí, již doslova zaspali dobu. Měli se vzbudit a bránit nás za mnichovské zrady, pomoci nám čelit přesile (ikdyž jsme ji nakonec nečelili). Ale díky nim, bychom jí možná čelili.

Ale popravdě nikdo neví, s jakým výsledkem. Po tak dlouhém spánku musí mít sice spoustu sil a energie do boje, ale jaksi nemají to nejmodernější vybavení odpovídající stylu boje. Nevím, kolik by toho zmohli na bujných ořích s meči (ze předpokladu že koně nejsou již staří a meče zrezivělé) proti palným zbraním (pistole, pušky nebo dokonce tanky). Popravdě by se jednalo asi o velice zajímavý dějinný moment. A jediné, co by hrálo na jejich straně by byl moment překvapení a snad i moment infarktů, protože kdo by čekal nějaké rytíře ve dvacátém století, že?
Neříkám, že bychom jejich pomoc tenkrát nepotřebovali a jejich středověkou odvahu nevyužili, ale nestalo se tak. Nepřijeli, ale zaspali. Troubové!
A tak nevidím jediný důvod proč by měli vstávat teď. Pokud si tedy nechtějí po dlouhém spánku doplnit tekutiny, naplnit břichy nebo třeba zmodernizovat výzbroj, aby mohli zase dalších několik staletí spát a nezasáhnout, kdy zasáhnout mají.
Neříkám také, že školné schvaluji, protože se mi tak jako většině vysokoškoláků nelíbí, ale není to dostatečný důvod pro rytíře ani pro rytířskost. Jsou tu sice i jiné problémy, jako třeba tolik zmiňovaná ekonomická krize, ale spíše závažnější společenská krize ale to by rytíři nevyřešili. Jejich meče by nepomohly. A popravdě ani s vysokoškolským zákonem by asi nic neudělali. Kdyby zabili politiky, zavřeli by je do vězení. Kdyby jim vyhrožovali, zavřeli by je do vězení. A kdyby neudělali nic, zavřeli by je zpět do hory. Takže spěte dál...
Doufejme, že budete spát dál (ale ne že něco zaspíte, ale spíše, že nebude co zaspat...)

čtvrtek 5. ledna 2012

Tiramissu

Rozhodla jsem se, že upeču Tiramissu. Teda upeču, on je to nepečený desert, ale zní to dobře.
Jenže.. kde a jak najít ten správný recept? Takový ten díky kterému bude tiramissu naprosto neodolatelně skvielé a k nakousnutí a sežrání a prostě tak.
No hledala jsem a hledala až jsem nic nenašla..
Pak jsem poprosila mumínka, aby mi koupila ten sýr co se do toho dává jmenuje se Mascarpone. Představte si, že malý kelímek stojí 50 korun! No a tím už byl osud zpečetěn, jakmile jsem měla tento sýr neměla jsem na výběr- musela jsem týrat míšu :)

Při dělání jsem si spletla smetanu na šlehání s normální smetanou, takže se mi ji nepodařilo pořádně vyšlehat. Místo alkoholu Amaretto jsem tam nalila trošku tuzemáku (fujky) takže se z toho stal pravý italský recept :) No alespoň jsem tam nedávala pomazánkové máslo, jak to radili v některých receptech...
No a přišlo mi, že je to jako piškoťák. A ten já miluju, ikdyž to loupání, krájení a vaření jablek moc nemusím tak ten hotový desert miluju. Přežrala bych se ho a pak se dojedla nutellou ve vaně a mohla umřít štěstím (trošku přeháním..)
No návrat k tiramissu. Je to jako piškoťák, protože jsem místo pravých italských speciálních piškot co tam patří jsem tam dávala dětské piškoty, co byly počítané pro Asku. Takže přesně tak jak to má být :D

No prostě se dávají piškoty na to ten "krém" (mascarpone, alkohol a šlěhačka či našlehané bílky- ale syrová vajíčka nepapám tak jsem je tam nedala) a pak zase piškoty a zase krém a potom kakao. Poprášit holandským kakaem, teda mělo by to být italské kakao ale to doma nemáme, takže... Jo a já úplně zapomněla zmínit, že se ty piškoty musí pokapat (já je normálně polila) espressem (já použila Nescafé, nevidím v tom rozdíl). A to má být studené, já použila vlažné a taky to fungovalo..

No hotovou věc jsem strčila na dobu neurčitou do ledničky a doufala, že to bude dobré. No a modlila se, že když jsem tomu věnovala tolik času a mumínek tomu věnoval peníze bude to alespoň k jídlu když už to nebude delikatesa. K jídlu to bylo, teda alespoň to si myslím já. (není to samochvála, protože jsem neřekla že to bylo dobré, jen jsem prohlásila, že to bylo jedlé...)
No a zmizelo to. Už po tiramissu zbyla jen špinavá miska a několik talířků. Nevím, jestli to ještě někdy udělám. Teď budu muset asi udělat něco z té knížky, co mi tak příhodně přinesl Ježíšek (on si očividně myslí, že peču/desertuju málo takže...)
(Tak takhle to moje nevypadalo, ale nemám jej zdokumentované. A tohle se mi líbí a google obrázky mi ho našly...)

No a tím končí můj týrá míšu příběh... co vy na to?
Jako obvykle nic, co... nevadí, já to přežiju a tiramissu už je také snědeno. :)
Dobrou noc!

pondělí 2. ledna 2012

Simon´s cat

Díky svému bratrovi jsem objevila tenhle naprosto skvielý kreslený navímjaktonazvat. (říkejme tomu třeba krátký filmek).
Je to fakt hrozně vtipné a ocení to hlavně majitelé koček. Tedy spíše si uvědomí, jak moc je to pravdivé. Nemajitelům to příjde též vtipné, takže se na to koukněte povoinně a všichni :)

Jedná se hlavně o krátké "filmečky" trvající většinou okolo 1-2minut. Pojednávají o tom, co provádí Simonova kočka, jak jste jistě poznali z názvu. A vtipné je, jak to většinou končí tím, že člověk je bezradný a kočka má hlad.

Zmíním jeden z nich- jedná se o díl s názvem Cat and Mouse.
Je to velice vtipné, ale také trefné. Často se mi stává, že když píšu něco na počítači naše Tečka příjde a začne se lísat. Nudí se. A když ji ihned nezačnu věnovat veškerou svou pozornost a dovolím si takovou nehoráznost, jako pokračovat ve svém programu často si lehá na klávesnici, hraje si s myší a nebo se postaví přímo mezi mě a monitor, tak že nevidí nic než spoustu chlupů. Takže to Simon vystihl přesně. Tedy jen s tím rozdílem, že naše čičimiči ještě neumí vytáhnout kabely, neťukala na monitor a neumí tlapičkou ukázat do tlamičky, že má hlad.
Video je k nalezení na webu: http://www.simonscat.com/Films/Cat-Mouse/