Za devatero horami a stodevatero řekami se jednoho krásného rána jedna dívenka probudila a zdálo se jí, že její postel není na stejném místě, jako když usínala. Znovu tedy zavřela oči v domnění, že až je znovu otevře bude vše zase na svém místě. Jakmile však oči zavřela bála se je otevřít. Protože co když se jí to nezdálo? Co když se opravdu její postel pohnula? Co bude dělat?
Když v tom se ozval nějaký zvuk, bylo to něco jako budík. Tak dívenka instinktivně natáhla ruku, aby ho zamáčkla. Ale to, na co sáhla nebyl budík. Bylo to chlupaté. Lekla se a otevřela oči... Poskočila, protože nebyla zvyklá mít v pokoji nějaká zvířata. Byla to sice kočka, ale tak chlupatá že jí skoro nebyla vidět hlava. Dívka začala ječet. Znovu zavřela oči a zase doufala, že až je otevře žádné stvoření tam nebude a ona bude moci vstát. Měla už opravdu strach...
Pomalu začala otevírat oči a koukala se na místo, kde předtím stálo to stvoření. Když už měla oči dokořán zjistila, že tvor tam není. Ulevilo se jí. Ale postel stále nebyla na správném místě, stále ještě byla uprostřed pokoje. Rozhlédla se tedy a s hrůzou zjistila, že to vlastně ani není její pokoj a její postel už vůbec ne. Byla to stará dřevěná postel, ale ta její je přeci nová a ani vlastně není dřevěná. Kde jsem, pomyslela si. Rozhlédla se tedy po pokoji, byl stroze zařízen. Měl krémově vymalované stěny a na stropě byla nakreslená noční obloha. Podél stěn nestál skoro žádný nábytek pouze jeden starý psací stroj a jedna polorozpadlá šatní skříň. A v jednom rohu byly dveře, takové dveře ještě neviděla byly tak veliké, tedy alespoň se jí tak zdály. Ale to okno, které zabíralo skoro celou jednu stěnu ji zaujalo. Zdálo se jí, že už ho někdy viděla jen si nemohla vzpomenout kde. Nic jiného z pokoje se jí povědomé nezdálo jen to okno a to ji trochu znepokojovalo. Sedla si tedy, podívala se na zem a hledala své bačkory. Nazula si je a došla k oknu, byl z něj nádherný výhled na okolní krajinu. Nikdy neviděla tak krásnou přírodu. Jelikož byla z velkoměsta a tam moc přírody není nemohla se nabažit té zeleně. A ten hrad na protějším kopci ji zaujal snad ještě víc.
V tom zaslechla štrachání, zdálo se jakoby šlo z vedlejší místnosti. Rozhlédla se po místnosti a hledala kam se schovat, jediné co přišlo v úvahu byla ta postel. Zalezla tam a čekala. Náhle se otevřely dveře. Slyšela jak někdo vkročil do místnosti, ale nevěděla kdo to je, protože předstírala že spí. Ta osoba, podle hlasu starší paní, na ni začala mluvit. Říkala, že ví že dívka nespí a ať otevře oči. Není prý čeho se bát.
Dívka tedy poslechla. Pomalu otevřela oči a viděla před sebou starší paní, která vypadala přesně tak, jak si ona vždycky představovala pohádkovou babičku. Vypadala tak sympaticky a klidně. Když si byla pohádková babička jistá, že si ji dívka prohlédla a že přestala mít prvotní strach, pozvala jí do vedlejšího pokoje na čerstvě upečené tvarohové buchty. Dívka si to předtím neuvědomila, ale kručelo jí v břiše a když jí ta paní pozvala na buchty nemohla odolat, protože tvarohové buchty přímo milovala.
Vešla tedy do vedlejšího pokoje, sedla si na připravenou židli a čekala. Pohádková babička jí přinesla omamně vonící talíř s buchtami a postavila ho před dívku. Ta se do nich hned pustila, jako by týden nejedla. Pak se ale zastavila, neříkali jí rodiče aby nejedla u cizích lidí? Položila tedy buchtu zpět na talíř. Pohádková babička si toho všimla a přicupitala k ní. Začala se vyptávat, proč že dívka nejí, jestli jí nechutná či co se stalo. A dívka jí řekla, že babičku nezná a že neví kde je a že má strach. Nakonec se rozbrečela s tím, že chce za maminkou s tatínkem.
Pohádková babička si sedla vedle ní a snažila se jí uklidnit. Ptala se jí, zda si to tam opravdu nepamatuje, vždyť už tu byla. Je to sice dávno, ale to neznamená, že si to nemůže pamtovat. A jestli chce za rodiči stačí projít tamtěmi dveřmi a bude s nimi. Sice ještě spějí, ale to nevadí.
To dívenku uklidnilo, opravdu už tu byla a opravdu jsou rodiče ve vedlejším pokoji a pouze spějí? Jestli tu už byla to by vysvětlovalo to, že poznala to okno. Podívala se tedy znovu na tu paní a zkoušela si ji lépe prohlédnout. Všimla si jejích očí, byly něčím zvláštní a ten nos, ten už někdy viděla. Ale nosy máme přeci všichni a moc variant jich přece není. Ona sama má přeci tuctový nos. Když nad tím tak přemýšlela, byl to nos podobý tomu, jaký má ona sama a její maminka. Jenže to není možné, maminka přeci nemá sestru. A babička jí umřela, no to si ani nepamatuje. Tak jakto, že má ta paní podobný nos? Ale lidí je mnoho a nosů málo.
V tom pohádková babička promluvila, ptala se jak se dívenka vyspala. A také si jí prohlížela. Už to nebylo to malé škvrně, co viděla naposledy.Už z ní byla dáma sice desetiletá ale dáma. Říkala si, jak je podobná své mamince. Škoda, že jí nevídala častěji. Není na čase této mladé dámě povědět celou hostorii? Nakonec si uvědomila, že to čeká na její rodiče.
Zaskřípaly dveře a vynořili se dva rozespalí lidé. Byli to muž a žena. Dívenka se k nim se radostně rozběhla, jako by je neviděla roky. Oba na ni koukali s pobavením. Žena svou dcerku Almu objala a začala ji hladit po jejích dlouhých zlatavých vláskách. Muž na ně láskyplně koukal a říkal si, jak dobře si vybral ženu a jak krásnou dcerku má.
Pohádková babička vstala ze židle a došla do trouby ještě pro buchty. Všichni se znovu posadili a začali jíst. Alma se znovu pustila do své nedojedené buchty a znovu si uvědomila, jak moc jsou dobré. A jen jedním uchem zaslechla, jak na ní maminka mluví. Říkala něco o tom, jak tam večer jeli když už spala a že jí tedy tatínek musel donést do auta, proto si nic nepamatuje. Říkala něco i o tom, kdo ta pohádková babička je, jenže Alma byla tak zaujatá buchtami, že to ani nevnímala.
Když dojedla, zeptala se maminky jestli půjdou ven, že se jí ta příroda moc líbí.
Maminka se na ni káravě podívala a řekla, že ji Alma asi neposlouchala, když jí popisovala co budou po snídani dělat. Alma se jen tak letmo usmála a omluvila se.
Všichni tři dospělí se na sebe podívali a začali se usmívat též. Tatínek se tak významně podíval na maminku, která pohled zachytila a snažila se vytušit, co tím její muž myslí. Ano, pochopila a s mužem souhlasila, je velice dobře že se tu dceři líbí, když se tam stěhují. Alespoň pro ni bude lehčí opustit město a bude vědět do čeho jde. Ale ještě jí to neřeknou, Alma se to dozví až později, až si budou jistí, že se jí tu opravdu bude líbit.
