Co se mi honí hlavou?

Myšlenky...

Předem musím říci:
PROSÍM: tento článek není namířen proti nikomu a ničemu. Případná podobnost s reálným světem je pouze zdáním. Všechna jména a skutečnosti byly pozměněny pro zfalšování příběhu. Všechny osoby jsou smyšlené a stěžování si jen takové odlehčení. NENÍ to namířeno proti NIKOMU!! Pokud tím někomu ublížím, moc se omlouvám a není to účelem článku... A znáte mě, já mám tendence trošku přehánět, takže není to takové, jaké by se mohlo zdát...

Poslední dobou, tedy od té doby co vím, že jsem zůstala jaksi plonková, jsou to myšlenky spíše negativní. Ale nemyslete si, že nějak psychiatricko-sebevražední či tak... jsou jen tak unaveně, zpomalené, lenivé, vyčerpané, smutné, nic neříkající a nic nedělající a blíže neurčitelné blemcy.
Je pravda, že z mých sebelitujících se chvil mě vytrhávají chvíle velkého štěstí a nadšení během procházek, večerů a hovorů (a Fulghumové), jen tehdy se mi zdá, že všechno bude zase fajn. Najde se nějaká rovnováha pro můj momentálně nerovnovážný stav.

Kdybych byla, ačkoliv je to nereálné a je to tak i správně ( a jsem za to ráda), takže kdyby mě tu nedržely lidé a věci tak někam daleko odjedu. Daleko od těch, které znám a kteří mi svými každodenními pohledy a otázkami neustále připomínají, co jsem nezvládla. Někdo se jen tak dívá a někdo se ptá. Možná ty otázky jsou ještě to lepší než pohled a lítost. Pohled a strach se zeptat, ikdyž já moc dobře vím, na co se chtějí zeptat ( Co jsi celý den dělala? Jaktože když jsi celý den doma, není tu žádná práce udělaná? Jaktože máš v pokoji takový bordel a proč s tím něco neuděláš? Jak si představuješ další rok? Budeš chodit na to pomaturitní studium? Co soukromá vysoká? Už sis našla práci? Už ti odpověděli? Jak je to s úřadem práce?  Jakou práci bys chtěla? Co pro to děláš? atd) Neptejte se, nekoukejte na mě s těmito otázkami a to vyřčenými nebo nevyřčenými a nelitujte mě. Stačí, že se lituju sama... Udělejte nám oběma službu- přirozeně se bavme o něčem jiném.. Pokud se o tom budu chtít bavit- poznáte to, pokud budu chtít znát Váš názor- poznáte to...
Nemyslím si, že to dělají schválně (nebo z velké části schválně), ale dělají to. Je pro mě těžké pohybovat se mezi lidmi, kterým to vyšlo a podařilo se jim. Není to tak, že bych jim to nepřála- právě naopak jsem moc ráda, že se všichni dostali kam chtěli... jen já ne, no... to se hold asi stává...

Jen mě hrozně vyčerpává to, že všichni dopadli jak chtěli. Jdou dál a já budu proti nim o rok pozadu. Už nebudeme všichni na stejné úrovni, beru to jako svou prohru. Moji spolužáci z gymplu budou o rok vepředu a já tedy o rok pozadu. Celý rok si budou moct dělat zkoušky a chodit do školy, užívat studentského života a já? Já nevím, co bude se mnou...
Možná to má i pozitivní stránku, že si konečně najdu něco, co mě bude bavit. Protože sama vím, že takhle už to dál nejde... Potřebuju se pro něco nadchnout a jít si za tím, jenže pro co? Další pozitivní mlže být to, že alespoň budu vědět, co mě čeká díky kamarádkám. Uvidím, jak se potácejí s diplomkama a tak budu mít teoreticky možnost se na to připravit.
Možná, že i proto se mi chce najít si práci (a to i mimo obor), protože prostě potřebuju vypadnout z tohoto začarovaného kruhu. Potřebuju poznat nové lidi, se kterými se nebudu srovnávat věkově a nebudu mít pocit, že mi proti nim něco uniká. Protože to je to, jak se cítím se svými kamarádkami. Chci se s nima vídat, ale potřebuju i něco, kde nebudou. Místo, kde mě nebudou brát jako lůzra co se nedostal. Místo, kde si budu moct vytvořit nový obraz o sobě a které mi pomůže se vzchopit a čelit budoucnosti s hlavou vztyčenou (což mi teď moc nejde).