Kočičí svět

Právě jsem dočetla knížku od Michaely Klevisové s názvem Čekání na kocoura. Tu knížku jsem dostala k svátku s tím, že je to prý dobře hodnocená knížka o kočkách.
Hezká knížka to je a o kočkách je taky, takže vlastně splnila má očekávání. Jsou v ní příběhy, kde hlavní roli většinou hrají kočky a vedelejší (ale nezanedbatelnou) my lidé. Světe div se, ty příběhy jsou občas i poučné :) Jen si nejsem moc jistá tvrzením, že "kočkaři" (lidé žijící v domácnosti s kočkou/kočkami, starající se o ně a milující je) se poznají na první pohled. Nevím odkud autorka je, (možná i Čéška) ale zdá se mi, že u ní jsou asi "kočkaři" poznatelní lépe nežli u nás.
Já sama sebe samozřejmě za kočkaře považuji, vlastně jsme celá rodina kočkařů, ale nevím jestli když vedle mě někdo sedí třeba v autobuse musí mu to být jasné.

Komu to ale musí být jasné (že jsme rodina "kočkařů" ) jsou naši sousedé v baráku, jelikož máme ve schránce neustále misku a krmení pro polopotulnou kočku Kožichatou, která se stala miláčkem celého okolí (a krmí ji i lidé z hospody naproti a dokonce i naši sousedé s nosem nahoru). (Příběh Kožichaté je velice dlouhý a velice vtipný, ale to je na jiný článek) Také pokladní v obchodech, kam chodíme nakupovat, protože když vidí zásoby kočičích konzerv v našem nákupním košíku musí jim být jasné, že živíme nejeden kočičí chlupatý krček. A k tomu všemu ještě máme na chatě neustálý přísun nových koťat od zasloužilé matky Zlomeného ocásku, takže tam kočičí konzervy mizí rychlostí blesku a někdy ještě rychleji. Ale popravdě je to krásné ráno se probudit vyjít z chaty, začíčat a najednou se objeví malí tvorečkové na nožičkách, které se jim pletou a tak se dobatolí k misce, o kterou se perou a snaží se sníst do posledního zbytečku. Pozorovat je vykouzlí úsměv na tváři i tomu neospalejšímu bručounovi světa.

Kožichatá (ona právě mňouká, je přítulná- žádný tygr.. :D )

Popravdě než jsme si pořídili naší kóču tak nějak jsem měla raději psy, měli jsme jednoho napůl (Aska si vždycky přišla za dveře, štěkla a pak neomylně běžela ke špajzu, kde jsou ukryté piškoty. Chytrý pejsek..). Zlomený ocásek už tou dobou na chatě byl a jeho několikátá várka koťat jistě taky, ale stále to byla jen občasná návštěva (teda chatová návštěva). Ale jakmile jsme si jednou domů donesli dnes již naší kóču vše bylo jinak. Pomyslná koruna značící hlavu rodiny se přesunula na trošku odrostlé kotě, co se všeho bálo a prvních několik dní jsme ani nevěděli kde je. Ale po pár dnech se všechno ustálilo, většina strachu z nás opadla a kóča si postupem času omotala kolem prstu každého člena domácnosti. Včetně babičky, která prohlásila, že už k nám nebude chodit, ale nakonec chodila a dokonce jí přinesla i hračku (kóča se té hračky sice bála a nikdy si s ní nehrála, ale byl to dárek tak zůstal v krabici s hračkami). Jiní příbuzní mají dokonce naši kočičku raději nežli lidské členy naší domácnosti (nebo to tak alespoň občas vypadá).
Popravdě si nedovedu představit život bez kóči, vím, že jsme si ji pořídili když jsem byla ve třeťáku, ale jak jsme mohli žít bez ní? :D Kdo mi spal u nohou a drápal mi povlečení, když jsme ji neměli? Kdo mi ležel na učení a dožadoval se pozornosti? Kdo pouštěl chlupy, kde se jen dá? Kdo mi hopsal na klín když mám splín? Kdo mě čumáčkoval, dělal berany berany duc?

Naše Tečka na MÉM učení

Neříkám, že mě občas neštve. Jako když mi leží na tom učení (jsem ráda, jelikož se nemůžu učit ale vzhledem k tomu, že nutně musím tak mi tam trošku stíní), nebo když se dožaduje pozornosti, drápe ušák, okusuje mi kytky, blinká mi na koberec atd. Ale každý občas dělá něco, čím ostatním leze na nervy. Já určitě kóče taky lezu na nervy, když si ji beru do náručí když nechce, sundavám jí ze stolu z mého učení, okřikuju jí že okusuje kytky a tak. Ale tak to asi chodí v každém vztahu a nejen mezi člověkem a kočkou, ale i mezi lidmi.
Myslím, že jsem vystihla svůj postoj k naší kóče a vlastně všem kočkám. A už jen tím, jak o ní píšu jsem dostala chuť ji jít pohladit a slyšet ten uklidňující zvuk jejího předení. A pak se zase zavřu k sobě do pokoje a budu dělat že se učím (zavřená budu hlavně kvůli kóče, aby mi neseděla na učení, ale nevím jak dlouho to vydržím, takže je dost velká pravděpodobnost že ji nakonec pustím dovnitř a ona si mi lehne na učení a já se budu usmívat...)