úterý 29. června 2010

Le petit prince

Dnes je, alepsoň podle googlu, to přesně 110 let, co se narodil spisovatel, jehož knížku miluju a nikdy si ji nepřestanu číst znovu a znovu.
Jedná se o Malého prince a spisovatele Antoine de Saint-Exupéry.

Byl to francouzský spisovatel a později i letec. Často je považován i za humanistu a možná i filosofa. Mezi jeho nejznámější díla patří: Citadela, Země lidí a samozřejmě Malý princ.
Za svůj život navštívil mnoho míst (Buenos Aires, Afriku, Španělsko,...), které se stávaly inspirací pro jeho knihy. Životem ho též provázelo letectví, protože Exupéry toužil po tom být letcem. Avšak během svého života měl kvůli letectví i spoustu nehod. (spadl i na poušť, kde se odehrává Malý Princ) A když i přesto chtěl létat způsobilo mu to problémy s rodinou (rozešel se se svou
láskou a rodinou) a nakonec kvůli létání i zemřel. Zřítil se někde ve Středozemním moři. O příčině pádu se vedou diskuze, jeden z německých letců tvrdí že ho sestřelil, ale nemusí tomu tak být. Jeho poslední let byl z Korsiky do rodné Francie dne 31.5. 1944 a jeho letoun byl nalezen až v roce 2000 a to u francouzského Marseille.

Mou nejoblíbenější knihou od tohoto spisovatele vždy byla a myslím, že tomu tak i bude nadále, knížka Malý princ.
Nevím, jestli jde přesně říci co je to vlastně za literární žánr. Je to pohádka? Je to četba pro dospělé? Je to science-fiction? :) Možná je to jedno z těchto (nebo nějaká jiný), ale spíše jsou to všechny dohromady. Takový žánrový mix.
Protože jakou jinou knihu můžete číst od maličkého dítěte a bude to pro vás krásná pohádka a čím jste starší tím více v této knize nalézáte podtexty a uvědomíte si, že je to vlastně jen takový naleštěný pohádkový obal pro něco hlubšího. Něco, kde je vyzdvihováno přátelství, tolerance ale v takovém krásném stylu. Bez toho, aby čtenáři něco vnucoval, každý si na to musí přijít sám... A ochočit si lišku sám. Přimět ji, aby si zapamatovala barvu vlasů, která jí bude připomínat barvu obilí. Ikdyž to bude znamenat, že bude plakat, že je nutné ji opustit. Ale třeba nám sdělí to tajemství, to které nás donutí se zamyslet co tím vlastně chtěla (ta liška) nebo vlastně chtěl (ten autor) říci...
A je dobře, že se ho dozvíme.
Díky Malému Princi pochopíme něco o lidech a jejich špatných vlastnostech, ale i těch dobrých (lampář, který nezapomene rozsvítit lampu ikdyž to znamená, že si nemůže odpočinout) o sobě samém a o moderním světě, kde: "lidé už nemají čas na to, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci už úplně hotové a poněvadž přátele nejsou na prodej- nemají přátele." a také to, že se stáváme zodpovědnými za to, co k sobě připoutáme.
Nic není dokonalé, na planetě Zemi jsou sice kuřata, ale jsou tam i lovci a na planetě Malého prince sice nejsou lovci, ale též tam nejsou kuřata. Je tam jen pár baobabů, jedna růže, pár sopek a Malý, velice chytrý a již vesmíru a člověka znalý, princ.

neděle 27. června 2010

Bonjour mes amis!

Salut!
Apres tres long temps j´essaie de parler francais.
Je ne suis pas sure, si je suis capable de le faire. Je sais que je ne sois pas tres bon dans ecriver les essais.
Je cherche Karin Peyard de St. Etienne. Vous la conaisez? si vous la conaisez, dit elle (sil vous plait) que je la cherche. Dit elle, que je veux parler avec elle.
Mon adresse est: helca.capova@seznam.cz
Merci!

pondělí 21. června 2010

Co by kdyby?

Dneska jsem dočetla knížku od pana Šulce s názvem Dva proti říši a znovu to ve mě vyvolalo spoustu otázek začínající právě slovy co by kdyby.

Některé z otázek přímo souvisí s tématem této knížky- jde o atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. O události tomu předcházející a těsně následující. Např:
Co by se stalo kdyby se atentát na Heydricha vůbec nekonal?
No asi ví Bůh. Možná by nebyly represe, ale jak by to bylo s poválečným Československem? Třeba bychom vůbec nepatřily mezi "vítězné velmoci" a ztratily nenávratně většinu území...
Co by se stalo kdyby se atentát na Heydricha nepovedl?
Myslím že represe by byly též. A o nic menší. Oni Čechy chtěli zlomit vždycky a atentát (podaření či nepodařený) byl prostě jen záminkou. A příležitostí jak nám (pode nacistů nižší rase, které je nutno vládnout) to "nandat"
Co by se stalo kdyby na Karla Čurdu jeho rodina nezapůsobila do té míry, že udal svoje kamarády a lidi, kteří ho skrývali, když byl vysazen jako
parašutista?
Existuje možnost, že by mohlo žít spousta lidí, právě těch, kteří parašutisty ukrývali. Tito lidé znamenali velmi mnoho i v domácím odboji a ten mohl napomoci informovanosti a ta mohla napomoci.... (třeba až k dřívějšímu ukončení války).
Také by on sám nemusel být zabit jako vlastizrádce a jeho rodina by netrpěla potupou.
Co by se stalo s Gabčíkem a Kubišem (ti provedli atentát, byli to čeští parašutisté vycvičení ve VB) kdyby jejich úkryt v pravoslavném kostele neprozradili?
No kdyby se jim podařilo uniknout podle již delší dobu připravovaného plánu v pohřebních autech, alespoň za Prahu a ještě v lepším případě až za hranice do přátelštějších prostředí. Nepochybně by se jim dostalo povýšení (byli to totiž jen rotmistři) a neskonalé pocty.
Ale je taky dost možné, že by v té kryptě, než by byl uskutečněn plán, zemřeli na podchlazení nebo něco takového. Jelikož tamější podmínky byly opravdu kruté- zima, vlhko atd.

Další otázky. které by vlastně v historickém sledu událostí měly být dříve:
Co by se stalo kdyby se o poválečnou situaci (po I.sv válce) v Německu někdo více staral?
To mohlo zabránit vzestupu radikálních stran a tedy by se zabránilo II.sv válce a všemu s tím souvisejícím. ALE na druhou stranu napětí vzrůstalo nejen tam. A nějakým způsobem se toto napětí ventilovat muselo. Německo se nacházelo ve špatné situaci a lidé to svalovali na koho mohli.
Co by se stalo kdyby byl Hitler nezaložil nacistickou stranu, nevyhrál volby atd?
Je dost možné, že by se našel někdo jiný, koho by dav miloval a poslouchal. Kdo by dokázal "zblbnout" milióny lidí. Vždycky se někdo takový najde, spíš jde o tom, jak jsou lidé ochotni poslouchat a jak jsou spokojení.
Co by se stalo kdyby Hitlerovým trnem v oku nebylo Československo?
Je asi pravdou, že nějaký stát na zničení si musel vybrat. A Československo s Německem sousedilo a bylo dost rozvinutou zemí, která byla svým způsobem chloubou Evropy. A též byla, což Hitlerovi samozřejmě vadilo, útočištěm pro uprchlíky z Německa. A domovem spousty
Němců. S tím také souvisí otázka, která již ale má mnohem starší historické kořeny: co kdyby již od pradávna slované a germané nežili na jednom v tomto případě "našem" území?
Co by se stalo kdyby byly západní mocnosti více skeptičtí k rozvoji v Německu a zastavili by ho včas?
Mohlo by to dopadnou válkou, ale nemusela by to být tak zničující válka, protože by Německo nebylo ještě tak připravené a ideologicky "zmagořené". Ale také to mohlo dopadnout jinak, válka nemusela být vůbec. Stačila by finanční pomoc Německu, podpora znovu obnovy ale to by nemohli být tak vysoké válečné reparace atd. To by si nemohl každý stát hrabat jen na svém písečku, ale museli by se dívat i dál, do Evropy.
Co by se stalo kdyby se události ohledně Československa vyvíjeli jinak?
Hlavně myslím Mnichovskou dohodu a nemožnost bránit vlastní hranice a odevzdání jich do rukou nepřítele bez jediného výstřelu. Takže: co kdybychom se mohli bránit? Co kdyby nás v Mnichově neobětovali pro "větší dobro"? Válka už v té době byla skoro jistá, Hitler ji plánoval a jedině appeasementový západ se jí bránil zuby nehty. A zpřetrhal tak všechny vazby s Československem, které mu bylo dobré v případě jejich napadení, ale takhle ho prodali a ještě k tomu za jeho zády. Bez účasti našich jednatelů a prostě nám to oznámili jako hotovou věc. Jako
kdybychom do toho nemohli mluvit. Ale byl to náš stát. My se měli rozhodnou, zda se budeme bránit. Nevím, jak by to dopadlo. Možná bychom byli pobiti do posledního muže. Možná bychom tím dali světu najevo, že to zvládneme. Vždyť jsme měli skoro vybudovanou obranou síť (které se mimochodem nacisté báli, jako upír kříže). Možná bychom se ubránili alespoň dostatečně dlouho, aby nám někdo přišel na pomoc. Taky to mohlo uspíšit válku, třeba by poté nenapadli Polsko a Francii?
Ale také to mohlo dopadnou velice bledě. Mohli jsme být potlačeni, skoro vyvražděni a posláni do koncentráků. Mohli nás postihnout takové represe jako postihli Poláky.
Zrovna o této otázce se mnoho mluví (mluvilo). Hlavně v souvislosti s národním cítěním a hrdostí. Protože kdo může být hrdý na národ, který se potupně vzdal svých hranic bez boje? Když se já sama má zamyslet nad tím, na koho bych byla více hrdá, jestli na bojovníka co se nevzdá a bojuje a brání svou zem nebo na toho, kdo stáhne ocas a potupně odevzdá zbraň? Myslím, že už z toho, jak jsem to podala je to jasné... Poláci sice prohráli a dostali dost nafrak, ale mají na co být hrdí. Vždyť se okolo 14 dní drželi proti přesile Němců...

A potom několik otázek s nacismem spojených jenom okrajově, následovali mu:
Co kdyby nás osvobodili západní mocnosti (Američané) místo východu (SSSR)?
Mohli jsme mít o čtyřicet let déle se rozvíjející demokracii. Nemuseli být politické procesy, nemusela existovat železná opona a všechen komunistický čurbes. Neznamenalo by to neexistenci komunismu v Čechách, nebo kdekoliv jinde. Jen a pouze neexistenci komunismu jako jediné možnosti vlády.
Neznamenalo by to ani pozdější osvobození. Vždyť 8.5. byly jednotky USA u Plzně takže v Praze by byly stejně, nebo dřív.
Co by se stalo kdyby němečtí váleční zločinci neemigrovali do USA a podobných států, kde bez soudu a jakéhokoliv trestu žili dál?
Možná by neexistovala jaderná bomba, protože to byli nacisté, kdo začal s vývojem a byli to právě jejich vědci, kdo výrazně pomohl tomu, aby byla bomba sestrojena a využita proti Japonsku. Mohla být válka jiná. Ale hlavně lidé postižení, zmrzačení válkou a prostě celý svět se upíral k Norimberským procesům, které sice zločince odsoudily, ale skoro nikdo jim nepodléhal. Jen málo opravdových válečných zločinců bylo za své činy potrestáno. Veliké množství z nich uteklo právě do USA nebo do Latinské Ameriky, kde mohli škodit dál.
Co kdyby se komunistický režim stal po sametové revoluci protizákonným a jeho vyznavači byli zatýkáni a souzeni jako byli nacisté?
No ikdyž jak jsem již řekla jen málo z nich bylo opravdu potrestáno, ale berme tedy jako příklad ty, co potrestáni byli. Proč se tedy vyznavači podobně destruktivního ideologického směru jako byl nacismus potloukají po naší republice a dokonce v naší politice bez jakéhokoliv trestu? No nepřipadá to nikomu divné? Vždyť také málem rozpoutali válku (byla sice studená, ale válka to byla), vyhladil miliony (sice v SSSR a u nás méně, ale komunismus to byl) a vládl lidu totalitně, despoticky a vedl to jeden pohlavár. V čem se to tedy liší?
Musím přiznat, že jsem slyšela hlasy, které tvrdí, že jednou z podmínek relativně klidného předání moci z komunismu do svým způsobem demokracie bylo právě, aby komunismus nebyl protizákonný. Ale nikdo neví, co je na to pravdy. a jsem si jistá o tom, že nikdo nechce aby někdo věděl, co je na tom pravdy. Ale sakra, vždyť je špatné, aby ti, kdo byli v předním vedení komunistické strany byli i dnes v politice. Nelepší by bylo, aby nikdo s komunistickou minulostí (členství v jakékoliv komunistické organizaci) byl v politice. Ale to jaksi nejde, jelikož tam museli být všichni. Ale alespoň by měli teď, v době, kdy již dorostla nová generace politiků uvolnit místo a odejít.
Také by, sakryš, neměla alespoň být možnost, aby se strana jakkoliv komunistická mohla dostat do Parlamentu (prostě mohla účastnit politické soutěže). Dobrá tedy, s hlasitým brbláním ji tedy nezakazujte a nezatýkejte členy, ale nedopusťte jim plenit nadále naši zem svými podlými myšlenkami a možností být ve vysoké politice.

Závěrem bych chtěla říct, že takovýchto otázek je mnoho, ale odpovědí je málo. Hlavně jsou rozporuplné. Nikdo neví, co by se stalo. Jestli by se něco stalo, něco změnilo. A nejhorší je na tom, že už to nic nezmění. A ani to, kdybychom věděli, že by to něco změnilo je nám momentálně na nic. Tedy u většiny případů (komunismus můžeme zakázat stále, ale Mnichovskou dohodu už asi nezvrátíme a Gabčíka s Kubišem neoživíme).
Tak proč se tím zabývat? No abychom se z toho poučili. Doufám sice, že už nikdy v budoucnu nenastane situace okolo druhé světové války nebo okupace naší či jiné země, ale kdyby přeci jenom. Máme tyto drahocenné zkušenosti. Víme už, co následuje po čem. A jak kdo reaguje na co. Tak se snad poučíme.
I proto se tím zabývám já, mami. Protože doufám, že se z toho poučím já a moje generace a následující generace. Nechci se dožít války, okupace, atentátu a kolaborantů.
Ale jsem hrdá, že máme v historii atentátníky (Gabčíka a Kubiše), kteří sice zabili, což je v rozporu s mým svým způsobem pacifismem, ale pomohlo to. A někdy a v určitém slova smyslu není vražda na tyranu zločinem.