Stáří

Ne, že bych já byla stará, ikdyž popravdě občas si tak připadám. Hlavně když mi někdo přibližně stejně starý jako jsem já řekne "dobrý den", nebo když jsem si uvědomím, že mám letos dělat státnice. Ale to není to, co jsem chtěla říci.
Zaráží mě, jak se liší lidé- to, že stejný věk neznamená stejnou situaci. Neříkám, že očekávám, že každý bude ve třiceti skákat 2 metry vysoko, ve 35 už jen 1,75 metru a tak. Spíš jsem čekala, že to bude podobnější a nikoliv natolik rozdílné, kolik to ve skutečnosti je.
Uvedu příklad, který mě k tomu všemu vlastně dostal. Mojí babičce bylo nedávno úctyhodných devadesát let. Na svůj věk je skvielá (ona je skvielá ve všech ohledech ale to sem tak moc nepatří), ale má jednu kamarádku, která je asi o dva měsíce starší a ta je naprosto na svůj věk nevypadající. Když ji potkáte na ulici, řeknete si "babča, tak 70/75 let" a ono je jí devadesát. Takhle aktivní paní, to je děsně překvapující. A babička má i jiné, podobně aktivní kamarádky (jednu co dvakrát do roka létá do Dubaje a tak).
No jasně, mezi mojí babičkou a těmito jejími kamarádkami je zarážející rozdíl. Ale co teprve ty ostatní, ty, které už v sedmdesáti chodí o dvou holích nebo celé dny leží sedí a nebo hlavně jim to již nemyslí. Takových musí být strašně mnoho, protože demence a Alzheimer a tento typ (civilizačních) onemocnění se množí. Nedávno jsem se setkala s takovou paní, které je něco přes osmdesát (už na to svým způsobem "má nárok"), která volala své rodiče, že jsou staří a musí se o ně postarat. Nechci aby to vypadalo blbě, ale ona už asi nemá žijící rodiče, ale ani tak jsem neměla to srdce jí to vymlouvat. Nevím, jestli pro ni je lepší to, že za nimi nemůže a strachuje se, že ji hledají a že se bez ní o sebe nepostarají. Nebo fakt, že jsou mrtví a ona si to neuvědomuje a stává se jí, že na to zapomene a vlastně uvědomění si, že musí trpět nějakým typem demence. Bylo mi té paní opravdu moc líto, ale ať bych se snažila o cokoliv nedokázala jsem ji pomoci.

No, ale vede mě to k zamyšlení, zda můžeme něco udělat pro to, abychom vypadali jako kamarádky mé babičky a ne, jako ta paní volající své rodiče či někdo definitivně upoutaný na lůžko. K zamyšlení, co vlastně ovlivňuje délku a kvalitu našeho života a do jaké míry máme možnost to ovlivnit.
Protože moje babička kdyby neměla před dvanácti lety automobilovou nehodu MOHLA by třeba teď létat do Dubaje (nebo někam levněji). Jenže to nevíme.
A jak se zdá, prostě do velké míry to, jak prožijeme naše stáří ovlivňují věci, které nejsou v našich silách- automobilové nehody, genetika (ta ale nemusí jen negativně), prodělané nemoci atd. Něco do jisté míry ovlivnit můžeme pravidelnou životosprávou, pohybem, dostatečným přísunem tekutin, pravidelným cvičením mozkových závitů a všemi těmi věcmi, které dost často považujeme za zbytečné a "omyly" vědců. Jenže lidé dost často považují tyhle doporučení za přežitky a nebo způsoby, jakými bohatnou fit-centra, dietologové a tak. Říkáme si, k čemu nám to je, když nás může každým dnem srazit auto na ulici a to, že jsme chodili pravidelně Pochod Praha-Prčice a chodili pravidelně cvičit nám od poškozené míchy nepomůže.

Ještě k tomu, my dnešní "mladí dospělí" (jak sebe ráda považuju) máme dosti negativní vyhlídky na stáří. Protože se neustále zvyšuje průměrná doba dožití a naše vláda plýtvá penězi je téměř jisté, že se důchodu ani nedožijeme. Budeme pracovat dokud nepadneme. Dnešní důchodci to mají dobré, protože nějaký důchod mají a to přesto, že vláda neustále lamentuje, že na to nemá. Ale tihle lidé většinou poctivě pracovali a odváděli část příjmů právě na to, aby jim to poté stát vracel. Jenže my, budeme celý pracovní život odvádět peníze ale stát nám to nikdy nevrátí, nebude moc (a asi ani nebude chtít). A tak budeme pracovat a pracovat až jednoho dne (ještě v tom nejlepším případě) nevstaneme. A dost pravděpodobně to ani nebude za tak dlouho, protože choroby mají dost často nad naším zdravotnictvím navrch. A lidské pokolení ať je jakoliv vyspělé tak je líné a málo odolné, nikdo nás (díkybohu) nenutí chodit ve všem počasí na pole pracovat, není žádná válka, škemrat o přídělové lístky a schovávat si poslední kousky jídla na jindy. Plýtváme jídlem, přejídáme se a jsme líní. Generace našich praprarodičů/prarodičů a dokonce i rodičů je na tom lépe nežli my s tou odolností a vším. Takže my se vlastně ani nemusíme dožít věku, který je teď určen pro odchod do důchodu a toho, který bude určen poté už určitě ne. Pozitivní co?