Moji milí čtenáři,
přeji Vám mnoho štěstí, zdraví, spokojenosti, radosti, lásky, porozumnění, krásného počasí, dobré nálady, smíchu, vtipu, pohody a prostě všeho pozitivního.
Krásné Vánoce a šťastný Silvestr, Nový rok a celý následující rok 2014...
úterý 24. prosince 2013
středa 11. prosince 2013
Starší lidé, poslouchejte...
Asi se vám po tomhle článku budu zdát sobecká či xenofobní, ale musím to říci..
Ačkoliv pracuji se seniory tak poslední dobou mám pocit, že část z nich mi leze krkem.
Mám svoji práci velice ráda a pracuji s nimi velice ráda. Osobní asistence je velice důležitá a pro seniory, kteří žijí sami doma je to jedna z možností, jak zůstat doma. Popravdě mám ráda i seniory, myslím, že jsou důležitou součástí společnosti a mají stále co říct. Svými životními zkušenostmi mají neocenitelný životní náhled a názory, které bychom si měli vyslechnout. Avšak ne všechny názory spadají do této kategorie.
Hlavně narážím na neustálé si stežování na "mladou" generaci. Nemyslím si, že by naše mladá generace byla tak špatná, je jiná to je jasné, ale to není špatná... A vsadím se s vámi, že kdybychom se zeptali generací předcházejících těmto seniorů tvrdili by to samé, tedy že ta mladá generace (tedy dnešní senioři) je strašná. Takže to znamená že každá mladá generace je dle té předcházející strašná, bylo to tak vždy. Takže, milí senioři, není vůbec nutné to tak zveličovat...
Další co mě dovádí k šílenství je čekárna u lékaře. Vím, že starší lidé, kteří žijí sami nemají lehký život. Často nemají s kým si promluvit, kdo by je poslouchal, poradil jim či se poradil s nimi. Buď s nimi rodina nežije/nemluví a nebo prostě chodí do práce, aby zabezpečili sebe a domácnost. Na povídání či spolužití tedy nezbývá čas. Ale stále v tom nevidím ten důvod, proč chodit k lékaři. Zní to špatně, ale zdržují tím ty, co jsou opravdu nemocní (je jim špatně) od toho, aby se jim ulevilo a nebo se prostě jen dostali k lékaři. Ti totiž k lékaři potřebují, protože není moc lidí, co by chodili k lékaři rádi. A teď se projevím jako ten necita: "to totiž dělají pouze nudící se senioři"... Chápu, že v čekárně se sejdou a popovídají si. Ale takhle se můžou sejít i jinde... a alespoň jim nebude hrozit, že se tam nakazí. Protože světe div se, v čekárně u lékaře občas bývají nemocní lidé... Chápu, že potřebují si s někým povídat. Je to vlastně součástí mé práce si s nimi povídat, ale neděje se to v čekárně u lékaře. A hlavně ty dohady, kdo tam byl první. Vždyť tam nejdou, že jsou nemocní, ale že si chtějí povídat, tak proč tak moc bazírují na tom, aby šli první na řadu? Když před nimi půjde někdo, opravdu nemocní tak co se stane? Uteče jim jedna epizoda nekonečné telenovely?! Řeknu vám, co se stane: NIC! Vlastně jim to jen prospěje, budou si moci povídat déle ne? Mám pocit, že by se měly zařídit nějaké čekárny navíc, bez doktorů... jen čekárny, takové povídárny pro seniory...
Další věc, co mě dožírá, ale vlastně to souvisí s tím stěžováním na "mladou generaci". Tuhle jsem jela domů a na želvě si vedle mne stouply dvě paní, obě tak kolem sedmdesátky. Vitální, hezky oblečené a v obou rukách měly tašky s čímsi (asi nákupem). Nevšímala jsem si jich, taky proč... Dokud si nezačaly nahlas povídat a stěžovat si, pak už to nešlo přeslechnout... Mluvily o zkaženosti společnosti, jak sousedky krmí holuby a jak jim oni kálejí na balkony a jak je to strašné atd. To by se dalo ještě pochopit, ani já nemám ráda holuby, ale někdo je rád má a tak je i krmí... Ale dále se přesunuly k tomu, že pomlouvaly systém placení poplatků v rámci domu. Jak je nespravedlivé, že ony bydlící v prvním patře musí platit za výtah, když ho nepoužívají. Jak v pátém patře jejich domu bydlí rodina, co stále jezdí výtahem a že ony, co výtahem nejezdí, musí platit stejně jako tato rodina. Och, jak je to nespravedlivé. Milé paní, mám pro vás několik rad: Pokud vám nevyhovuje tento systém, tak se odstěhujte někam, kde nebude výtah. Či si kupte domek na venkově a žijte si samy. Pokud tak neučiníte, uvědomte si, že se vám může nedej bože stát, že si zlomíte nohu a pak budete muset jezdit výtahem. Takže se zvýší spotřeba výtahu a všichni vaši sousedé budou doplácet na vaši zlomenou nohu... a tak je to i teď s vámi. Takže přestaňte mluvit o tom, jak je dnešní společnost strašná a nesolidární a zameťte si laskavě nejdříve před vlastním prahem. Protože to, na co si stěžujete je přesně solidarita, tedy že jste solidární v platbě na výtah..
Tak a teď mě suďte...
Vím, že by nemělo, ale tohle mě opravdu rozčiluje... A všimněte si, že ti, kteří si stěžují jsou dost často ti, co jsou zdraví a mají se relativně dobře. Jen jsou nespokojení. Asi si neuvědomují, že se mohou mít i hůř..
Ačkoliv pracuji se seniory tak poslední dobou mám pocit, že část z nich mi leze krkem.
Mám svoji práci velice ráda a pracuji s nimi velice ráda. Osobní asistence je velice důležitá a pro seniory, kteří žijí sami doma je to jedna z možností, jak zůstat doma. Popravdě mám ráda i seniory, myslím, že jsou důležitou součástí společnosti a mají stále co říct. Svými životními zkušenostmi mají neocenitelný životní náhled a názory, které bychom si měli vyslechnout. Avšak ne všechny názory spadají do této kategorie.
Hlavně narážím na neustálé si stežování na "mladou" generaci. Nemyslím si, že by naše mladá generace byla tak špatná, je jiná to je jasné, ale to není špatná... A vsadím se s vámi, že kdybychom se zeptali generací předcházejících těmto seniorů tvrdili by to samé, tedy že ta mladá generace (tedy dnešní senioři) je strašná. Takže to znamená že každá mladá generace je dle té předcházející strašná, bylo to tak vždy. Takže, milí senioři, není vůbec nutné to tak zveličovat...
Další co mě dovádí k šílenství je čekárna u lékaře. Vím, že starší lidé, kteří žijí sami nemají lehký život. Často nemají s kým si promluvit, kdo by je poslouchal, poradil jim či se poradil s nimi. Buď s nimi rodina nežije/nemluví a nebo prostě chodí do práce, aby zabezpečili sebe a domácnost. Na povídání či spolužití tedy nezbývá čas. Ale stále v tom nevidím ten důvod, proč chodit k lékaři. Zní to špatně, ale zdržují tím ty, co jsou opravdu nemocní (je jim špatně) od toho, aby se jim ulevilo a nebo se prostě jen dostali k lékaři. Ti totiž k lékaři potřebují, protože není moc lidí, co by chodili k lékaři rádi. A teď se projevím jako ten necita: "to totiž dělají pouze nudící se senioři"... Chápu, že v čekárně se sejdou a popovídají si. Ale takhle se můžou sejít i jinde... a alespoň jim nebude hrozit, že se tam nakazí. Protože světe div se, v čekárně u lékaře občas bývají nemocní lidé... Chápu, že potřebují si s někým povídat. Je to vlastně součástí mé práce si s nimi povídat, ale neděje se to v čekárně u lékaře. A hlavně ty dohady, kdo tam byl první. Vždyť tam nejdou, že jsou nemocní, ale že si chtějí povídat, tak proč tak moc bazírují na tom, aby šli první na řadu? Když před nimi půjde někdo, opravdu nemocní tak co se stane? Uteče jim jedna epizoda nekonečné telenovely?! Řeknu vám, co se stane: NIC! Vlastně jim to jen prospěje, budou si moci povídat déle ne? Mám pocit, že by se měly zařídit nějaké čekárny navíc, bez doktorů... jen čekárny, takové povídárny pro seniory...
Další věc, co mě dožírá, ale vlastně to souvisí s tím stěžováním na "mladou generaci". Tuhle jsem jela domů a na želvě si vedle mne stouply dvě paní, obě tak kolem sedmdesátky. Vitální, hezky oblečené a v obou rukách měly tašky s čímsi (asi nákupem). Nevšímala jsem si jich, taky proč... Dokud si nezačaly nahlas povídat a stěžovat si, pak už to nešlo přeslechnout... Mluvily o zkaženosti společnosti, jak sousedky krmí holuby a jak jim oni kálejí na balkony a jak je to strašné atd. To by se dalo ještě pochopit, ani já nemám ráda holuby, ale někdo je rád má a tak je i krmí... Ale dále se přesunuly k tomu, že pomlouvaly systém placení poplatků v rámci domu. Jak je nespravedlivé, že ony bydlící v prvním patře musí platit za výtah, když ho nepoužívají. Jak v pátém patře jejich domu bydlí rodina, co stále jezdí výtahem a že ony, co výtahem nejezdí, musí platit stejně jako tato rodina. Och, jak je to nespravedlivé. Milé paní, mám pro vás několik rad: Pokud vám nevyhovuje tento systém, tak se odstěhujte někam, kde nebude výtah. Či si kupte domek na venkově a žijte si samy. Pokud tak neučiníte, uvědomte si, že se vám může nedej bože stát, že si zlomíte nohu a pak budete muset jezdit výtahem. Takže se zvýší spotřeba výtahu a všichni vaši sousedé budou doplácet na vaši zlomenou nohu... a tak je to i teď s vámi. Takže přestaňte mluvit o tom, jak je dnešní společnost strašná a nesolidární a zameťte si laskavě nejdříve před vlastním prahem. Protože to, na co si stěžujete je přesně solidarita, tedy že jste solidární v platbě na výtah..
Tak a teď mě suďte...
Vím, že by nemělo, ale tohle mě opravdu rozčiluje... A všimněte si, že ti, kteří si stěžují jsou dost často ti, co jsou zdraví a mají se relativně dobře. Jen jsou nespokojení. Asi si neuvědomují, že se mohou mít i hůř..
pondělí 25. listopadu 2013
Jsem tu!
Dnes jsem byla upozorněna, že zapomínám na Vás, mé čtenáře a nedostatečně Vás zahrnuji svými články. Je to z několika důvodů. Hlavním je, že většinou jsem si zde na něco stěžovala a to poslední dobou nemám ani tolik touhu... A když už bych si na něco chtěla stěžovat, tak nemůžu protože jsou to stížnosti nepublikovatelné (nebo neoprávněné..) Když to vezmu kolem a kolem, sem jsem psala když jsem byla sama. Teď mám svého drahého polovičku a tak většinou své myšlenky sděluji a probírám s ním a nikoliv zde...
Ale o co bych se s Vámi podělila je to, že se mi nelíbí, jak se všechny kontakty omezují pouze na ksichtknihu. Lidé co nejsou na ksichtknize, tedy například já, jsou pak totálně mimo komunikaci s ostatními. Ačkoliv mají maily, mobily, icq, skype dokonce možná ještě i msn atd.
Proč se tedy všichni najednou omezují na facebook? Co vám všem přinese to, že si tam můžete vytvořit farmičku, pěstovat zvířáta atd? Chápu, že je výhodné mít více věcí na jednom místě... Ale není to přeci jediný komunikační kanál na světě... proč se tedy na něj všichni najednou tak zaměřují?
A nepřipadáte si trošku neoriginální? Všichni stejný facebook (grafika, zeď,..) :D
No nic, dochází k diskriminaci osob, které nemají facebook a tím jsou vyjmuti z komunikace a akcí, které jsou publikovány pouze na ksichtknize...
Tedy to vztáhnu na sebe, mám strach, že ztrácím kontakt s lidmi, které jsem dříve znávala a oni mne a teď už se tak často nepotkáváme. Ráda bych se s nimi znovu viděla, myslím třeba skautíky (postskautíky), ale nemám moc možnost se s nimi spojit.. Což mě mrzí.. A také mne mrzí, že oni si asi myslí, že nemají jak se se mnou spojit, ale já jsem tím, že nejsem na ksichtknize nezmizela ze světa. Jsem tu, mám mail, mobil,.... JEN nemám ksichtknihu.
Takže prosím, nezapomínejte na mne... žiju, dýchám, kontroluji své maily a tak budu ráda když na mne (a lidi mně podobné) nebudete zapomínat... Já se také budu snažit Vás kontaktovat :)
Ale o co bych se s Vámi podělila je to, že se mi nelíbí, jak se všechny kontakty omezují pouze na ksichtknihu. Lidé co nejsou na ksichtknize, tedy například já, jsou pak totálně mimo komunikaci s ostatními. Ačkoliv mají maily, mobily, icq, skype dokonce možná ještě i msn atd.
Proč se tedy všichni najednou omezují na facebook? Co vám všem přinese to, že si tam můžete vytvořit farmičku, pěstovat zvířáta atd? Chápu, že je výhodné mít více věcí na jednom místě... Ale není to přeci jediný komunikační kanál na světě... proč se tedy na něj všichni najednou tak zaměřují?
A nepřipadáte si trošku neoriginální? Všichni stejný facebook (grafika, zeď,..) :D
No nic, dochází k diskriminaci osob, které nemají facebook a tím jsou vyjmuti z komunikace a akcí, které jsou publikovány pouze na ksichtknize...
Tedy to vztáhnu na sebe, mám strach, že ztrácím kontakt s lidmi, které jsem dříve znávala a oni mne a teď už se tak často nepotkáváme. Ráda bych se s nimi znovu viděla, myslím třeba skautíky (postskautíky), ale nemám moc možnost se s nimi spojit.. Což mě mrzí.. A také mne mrzí, že oni si asi myslí, že nemají jak se se mnou spojit, ale já jsem tím, že nejsem na ksichtknize nezmizela ze světa. Jsem tu, mám mail, mobil,.... JEN nemám ksichtknihu.
Takže prosím, nezapomínejte na mne... žiju, dýchám, kontroluji své maily a tak budu ráda když na mne (a lidi mně podobné) nebudete zapomínat... Já se také budu snažit Vás kontaktovat :)
Czech press photo a potom jídlo
když už jsem se dala do toho psaní...
Tak vám všem povím o tom, jak jsem trávila minulý čtvrtek...
Byla jsem na výstavě fotek jménem Czech press photo 2013, která je ve Staroměstské radnici. Je velice těžké najít, jak má otevřeno, tak vám to prozradím: 10-18 :D
A má to ještě jednu výhodu, letos poprvé vystavují nejen fotky, ale i videa. Což je samozřejmě zajímavým zpestření celé výstavy. Dokonce nemusíte ani absolvovat celou výstavu najednou, zakoupený lístek (pro studenta za 60Kč, pro dospělého 100Kč) má útržky dva. Jeden vám utrhnou přímo u vchodu do fotek, druhý vám zůstane dokud nepůjdete do druhého patra, kde videa jsou :)
Nebudu vám povídat o každé jednotlivé fotce, kterou tam najdete, pokud to chcete vědět, jděte tam :P
Mě osobně se výstava líbila. Chodím tam relativně pravidelně, i proto mne mrzí, že jsem nenavštívila výstavu World press photo, jehož je Czech press photo českou obdobou. Jsou tam samozřejmě fotky zajímavější a méně zajímavé. U některých jsem si říkala, jak je děsný chod našeho státu- například narážím na jistou nemohoucnost našeho drahého pana prezidenta v případu korunovačních klenotů. Nebo to, jak ho musí několik namakaných maníků téměř doslova vyndavat z nafukovacího člunu.
Vítězná fotka, je zveřejněná, takže když prozradím, že se jedná o p. Ratha ve výtahu, je velice pěkná. Tedy trošku mne na ní ruší její zaostření na výtah, vlastně na jeho kousek, a to zbytek fotky je jaksi neostrý... Fotka je i vypovídající i o momentální situaci. Osobně věřím, že nosit několik milionů v krabici od vína je trošku podezřelé, ale udělat z toho takový humbuk je trošku až moc. Nemyslím si, že je úplně bez viny, ale momentálně je s z něj spíše obětní beránek... Ale to je jen můj názor, můžu se mýlit...
Když to shrnu tak rozhodně stojí za to jít na výstavu (přiznávám videa jsem ještě neviděla... ale to si doplním).
No a pokud vám můžu poradit, zajděte si potom do Tavern (http://www.thetavern.cz/) na burgra. Nic tak nezakončí povedenou výstavu jako dobré jídlo... Dělám sice reklamu, ale dělám to ráda... :) Jím tam ráda a už se těším až zase budu.. Jen to znamená trošku větší finanční výdej (burger od 129, doporučuji Cheddar and Bacon za 185), ale stojí to za to :D
Tak vám všem povím o tom, jak jsem trávila minulý čtvrtek...
Byla jsem na výstavě fotek jménem Czech press photo 2013, která je ve Staroměstské radnici. Je velice těžké najít, jak má otevřeno, tak vám to prozradím: 10-18 :D
A má to ještě jednu výhodu, letos poprvé vystavují nejen fotky, ale i videa. Což je samozřejmě zajímavým zpestření celé výstavy. Dokonce nemusíte ani absolvovat celou výstavu najednou, zakoupený lístek (pro studenta za 60Kč, pro dospělého 100Kč) má útržky dva. Jeden vám utrhnou přímo u vchodu do fotek, druhý vám zůstane dokud nepůjdete do druhého patra, kde videa jsou :)
Nebudu vám povídat o každé jednotlivé fotce, kterou tam najdete, pokud to chcete vědět, jděte tam :P
Mě osobně se výstava líbila. Chodím tam relativně pravidelně, i proto mne mrzí, že jsem nenavštívila výstavu World press photo, jehož je Czech press photo českou obdobou. Jsou tam samozřejmě fotky zajímavější a méně zajímavé. U některých jsem si říkala, jak je děsný chod našeho státu- například narážím na jistou nemohoucnost našeho drahého pana prezidenta v případu korunovačních klenotů. Nebo to, jak ho musí několik namakaných maníků téměř doslova vyndavat z nafukovacího člunu.
Vítězná fotka, je zveřejněná, takže když prozradím, že se jedná o p. Ratha ve výtahu, je velice pěkná. Tedy trošku mne na ní ruší její zaostření na výtah, vlastně na jeho kousek, a to zbytek fotky je jaksi neostrý... Fotka je i vypovídající i o momentální situaci. Osobně věřím, že nosit několik milionů v krabici od vína je trošku podezřelé, ale udělat z toho takový humbuk je trošku až moc. Nemyslím si, že je úplně bez viny, ale momentálně je s z něj spíše obětní beránek... Ale to je jen můj názor, můžu se mýlit...
Když to shrnu tak rozhodně stojí za to jít na výstavu (přiznávám videa jsem ještě neviděla... ale to si doplním).
No a pokud vám můžu poradit, zajděte si potom do Tavern (http://www.thetavern.cz/) na burgra. Nic tak nezakončí povedenou výstavu jako dobré jídlo... Dělám sice reklamu, ale dělám to ráda... :) Jím tam ráda a už se těším až zase budu.. Jen to znamená trošku větší finanční výdej (burger od 129, doporučuji Cheddar and Bacon za 185), ale stojí to za to :D
úterý 15. října 2013
Moje momentální rozpoložení?
Jestli někoho zajímá, jak se mám tak tedy:
Docela dobře (rychle najít dřevo, abych to na něj zaklepala)... Sice bych se raději momentálně nacházela o 14km jinde (podle map je to nejkratší cestou 14 a nejrychlejší 20km), ale i doma je dobře.
Vlastně mám, co jsem dlouho chtěla. Moc hodného a skvielého drahého polovičku, kde bydlet, hodnou rodinu, dobrou (ikdyž náročnou) školu, nějakou práci, jsem zdravá atd. Takže se mám vlastně dobře...
Neříkám, že bych nic neměnila, tak to není, ale byly by to jen maličkosti. Například bych tu vzdálenost na to místo, kde chci raději být zmenšila (vydělila bych ji tak 8-10) nebo ubrala drahému polovičce práci do práce a do školy :) (a přidala peníze) či něco takového. :D
Také neříkám, že mě občas některé věci neštvou (a tak bych je ráda změnila), hlavně když si něco naplánuji a mé plány se poté zbortí, jako domeček z karet. (to se mi v poslední době stává často) Na druhou stranu to, že se mé plány zbortí, ještě neznamená katastrofu, jelikož se plány změní a nebo nastupuje spontánnost a ta také může vést k cíli. (třeba někdy i lepšímu).
A některé věci bych zase za žádnou cenu neměnila... polovičku, rodinu,... a asi i školu, práci,... zážitky za poslední rok a kousek (vlastně celý poslední rok a kousek)... (ikdyž některé z jmenovaných mě občas maličko štvou :P )
Mám se dobře, žiji blaze. Jak žijete vy? Jak nemám ksichtknihu tak jsem tak nějak odtržena od ostatních.. třeba spoluskautíků, docela dlouho jsem je neviděla, ale oni se asi domlouvají pouze na té ksichtknize a tam já nechci. Škoda... Ráda bych jim řekla o tom, jak jsem byla pozvána (tedy já jen jako +1) na svatbu někoho, koho jak jsem později zjistila znám z Prutů atd. Jenže jak? Tak tohle je další věc, co bych ráda změnila.. snad budu mít příležitost :)
Docela dobře (rychle najít dřevo, abych to na něj zaklepala)... Sice bych se raději momentálně nacházela o 14km jinde (podle map je to nejkratší cestou 14 a nejrychlejší 20km), ale i doma je dobře.
Vlastně mám, co jsem dlouho chtěla. Moc hodného a skvielého drahého polovičku, kde bydlet, hodnou rodinu, dobrou (ikdyž náročnou) školu, nějakou práci, jsem zdravá atd. Takže se mám vlastně dobře...
Neříkám, že bych nic neměnila, tak to není, ale byly by to jen maličkosti. Například bych tu vzdálenost na to místo, kde chci raději být zmenšila (vydělila bych ji tak 8-10) nebo ubrala drahému polovičce práci do práce a do školy :) (a přidala peníze) či něco takového. :D
Také neříkám, že mě občas některé věci neštvou (a tak bych je ráda změnila), hlavně když si něco naplánuji a mé plány se poté zbortí, jako domeček z karet. (to se mi v poslední době stává často) Na druhou stranu to, že se mé plány zbortí, ještě neznamená katastrofu, jelikož se plány změní a nebo nastupuje spontánnost a ta také může vést k cíli. (třeba někdy i lepšímu).
A některé věci bych zase za žádnou cenu neměnila... polovičku, rodinu,... a asi i školu, práci,... zážitky za poslední rok a kousek (vlastně celý poslední rok a kousek)... (ikdyž některé z jmenovaných mě občas maličko štvou :P )
Mám se dobře, žiji blaze. Jak žijete vy? Jak nemám ksichtknihu tak jsem tak nějak odtržena od ostatních.. třeba spoluskautíků, docela dlouho jsem je neviděla, ale oni se asi domlouvají pouze na té ksichtknize a tam já nechci. Škoda... Ráda bych jim řekla o tom, jak jsem byla pozvána (tedy já jen jako +1) na svatbu někoho, koho jak jsem později zjistila znám z Prutů atd. Jenže jak? Tak tohle je další věc, co bych ráda změnila.. snad budu mít příležitost :)
pondělí 7. října 2013
Můj školní týden
Nevím jestli to víte či nevíte, ale už jsem zase studentem.
Tentokráte studuji fakultu jiné úrovně nežli byla ta minulá. Teď jsem studentem FSV UK. Mým oborem je Veřejná a sociální politika a pokud asbolutně nevíte, co tam budu studovat tak mi věřte, že to ani já.
Hned první den na nás navalili spoustu seminárek (jednu dvacetistránkovou), přednášku v Aj (přednáší ji Čech, ale je v Aj kvůli Erasmákům) a mnoho dalšího.
Asi to nebude tak jednoduché, jak jsem si to představovala.
Pravděpodobně bude složitější skloubit zbytek práce se školou a s tím mít čas pro sebe a mého drahého polovičku. Ale jak jsem se nedávno vyjádřila své kamarádce: Toto jsou téměř poslední léta, kdy si můžu trochu užívat nežli naplno nastoupím do práce a budu od nevidím do nevidím pracovat. Takže si teď budu užívat a budu žít i mimo školu. Tedy obráceně budu žít a budu mít i školu. Prostě se nebudu tolik zaobírat tím, zda mám jedničku či jsem prolezla jen tak. Za pár let to stejně nebude nikoho zajímat.
Za pár let se už nikdo nebude ptát jak jsem studovala, kolik jsem měla kreditů, jak hodnotili mojí seminárku atd.
Za nějakou dobu bude už záležet jen na mě (a okolnostech), jak své vzdělání zužitkuji. Bude na mě, jak budu žít svůj život. A já se nechci za pár let probudit a zjistit, že jsem zabředla do každodenní práce, která mě nebaví a je to pouze způsob obživy. Sice to možná někomu stačí, ale mě (z mého dnešního pohledu) nikoliv. Chtěla bych, aby má práce byla něčím a někomu (mimo mé peněženky, ikdyž s tím to asi nebude valné) prospěšná. Jako mám ve svém Bucket listu, chtěla bych aby moji rodiče a mé děti mohli být na mě pyšní za to, co dělám a proč to dělám.
Takže teď téměř každý den chodím do školy a kromě jednoho dne hned po škole běžím do práce. Jednou je to dokonce ze školy do práce a pak zpět do školy. Popravdě je to ubíjející. Vlastně můj rozvrh se ani tak neřídil mými preferencemi, jako tím mít dostatek kreditů naměstnaných na chvíle kdy nejsem v práci. No časem uvidíme, jak a jestli to budu zvládat. V práci jsem na dohodu a mám tedy jen pár hodin (a tedy jen pár peněz) a i to možná i časem příjdu.. Z čeho pak budu platit své výdaje to nevím...
Tentokráte studuji fakultu jiné úrovně nežli byla ta minulá. Teď jsem studentem FSV UK. Mým oborem je Veřejná a sociální politika a pokud asbolutně nevíte, co tam budu studovat tak mi věřte, že to ani já.
Hned první den na nás navalili spoustu seminárek (jednu dvacetistránkovou), přednášku v Aj (přednáší ji Čech, ale je v Aj kvůli Erasmákům) a mnoho dalšího.
Asi to nebude tak jednoduché, jak jsem si to představovala.
Pravděpodobně bude složitější skloubit zbytek práce se školou a s tím mít čas pro sebe a mého drahého polovičku. Ale jak jsem se nedávno vyjádřila své kamarádce: Toto jsou téměř poslední léta, kdy si můžu trochu užívat nežli naplno nastoupím do práce a budu od nevidím do nevidím pracovat. Takže si teď budu užívat a budu žít i mimo školu. Tedy obráceně budu žít a budu mít i školu. Prostě se nebudu tolik zaobírat tím, zda mám jedničku či jsem prolezla jen tak. Za pár let to stejně nebude nikoho zajímat.
Za pár let se už nikdo nebude ptát jak jsem studovala, kolik jsem měla kreditů, jak hodnotili mojí seminárku atd.
Za nějakou dobu bude už záležet jen na mě (a okolnostech), jak své vzdělání zužitkuji. Bude na mě, jak budu žít svůj život. A já se nechci za pár let probudit a zjistit, že jsem zabředla do každodenní práce, která mě nebaví a je to pouze způsob obživy. Sice to možná někomu stačí, ale mě (z mého dnešního pohledu) nikoliv. Chtěla bych, aby má práce byla něčím a někomu (mimo mé peněženky, ikdyž s tím to asi nebude valné) prospěšná. Jako mám ve svém Bucket listu, chtěla bych aby moji rodiče a mé děti mohli být na mě pyšní za to, co dělám a proč to dělám.
Takže teď téměř každý den chodím do školy a kromě jednoho dne hned po škole běžím do práce. Jednou je to dokonce ze školy do práce a pak zpět do školy. Popravdě je to ubíjející. Vlastně můj rozvrh se ani tak neřídil mými preferencemi, jako tím mít dostatek kreditů naměstnaných na chvíle kdy nejsem v práci. No časem uvidíme, jak a jestli to budu zvládat. V práci jsem na dohodu a mám tedy jen pár hodin (a tedy jen pár peněz) a i to možná i časem příjdu.. Z čeho pak budu platit své výdaje to nevím...
středa 28. srpna 2013
PostMononukleózní program / spíše žrací seznam :D
- dát si hamburger v Lokálu
- vypít Cider
- dát si Breezer, co mám doma
- přejíst se kotlet s hranolkama
- dát si palačinky s ohromnou vrstvou čokoládové pomazánky
- dát si svátkové menu od drahého polovičky
- přejíst se bramboráků
- přejíst se zmrzlin (měla jsem 2-3 zmrzliny denně v Itálii, to se počítá)
- udělat si pravé Cuba Libre (nebo si ho dát v baru)
- ugrilovat si maso (snědla jsem ugrilované, to se též počítá)
- dát si roast beaf
- dát si Frisco
- jet na vodních lyžích
- jet na serfu
- dát si pořádný kus šunky, co dostal tati k narozeninám
- namazat si na pečivo pořádnou vrstvu másla
- dát si bábovku (péct bábovičky)
- dát si medovník
- dát si dort v cukrárně
- dát si horkou čokoládu (ačkoliv na ní není zatím počasí)
- dát si krupicovou kaši s kakaem
- přejíst se v Ikei
- dát si tučný jogurt (nemuset stále jíst ty nízkotučné)
- dát si slaninu
- udělat a sníst Tiramisu
- upéct si a sníst buchty
- dát si párek v rohlíku na Míráku (měla jsem ale nikoliv ten z Míráku)
- dát si langoše či klobásu
Až mě napadne něco dalšího, určitě to sem dám :)
(splněné jsou červené)
Nebo mi i Vy posílejte své nápady, ráda je uveřejním :D
pondělí 26. srpna 2013
Projekt na Náměstí Míru
Byli jste někdy v poslední době na Náměstí Míru nebo například u Filosofické fakulty na Staroměstské? A víte co tato místa spojuje?
Ne? Povím vám to. Jsou to klavíry... Na obě tato místa, a ještě na minimálně další tři, byla nainstalována pianina. Stojí tam a kdokoliv si tam může během dne zahrát.
Je tam i židlička, můžete si sednout s hrát, co umíte, znáte či už jste skoro zapomněli...
Mě na tento projekt upozornila moje maminka, která šla kolem jednoho z klavírů. Jedná se o projekt Ondřeje Kobzy, který jinak provozuje café V lese a před tuto kavárnu již několikrát takto piana umístil. Teď se rozhodl, že takto zkrášlí i Prahu a jiná města a dopřeje tak široké veřejnosti možnost si zahrát.
Piana jsou samozřejmě na noc zakryta, aby byla chráněna před rosou a nebo deštěm, ale každé ráno se znovu odkryjí a každý si může zahrát.
A nebudete tomu věřit, ale zahrála jsem i já. Pojala jsem to jako překvapení pro mého drahého polovičku, dotáhla ho tam a on nevěděl, co ho tam čeká. Až když viděl piano před sebou asi pochopil, že mu zahraji. Hrála jsem svou oblíbenou skladbu: In my dreams od Anne Crosby.
Zahrála jsem ji, bez chyby jupí!!!, a rychle jsem chtěla zmizet. Tak moc jsem neměla a stále nemám ráda hrát na veřejnosti, nebo když mě někdo poslouchá, ale tohle jsem prostě nějak chtěla zkusit. Stálo to za to... Sice jsem byla rudá až za ušima. A každý, i ten sociálně slabší spoluobčan co tam trávil svůj den, hrál lépe než já, ale to mi nevadilo. Já se překonala..
Co vy? Kdy si tam půjdete zahrát?
Pokud vás zajímá něco více o projektu: https://www.facebook.com/piananaulici
čtvrtek 22. srpna 2013
"Prázdniny"
Vím, že už nejsem ani školou povinná ani jsem toho tento rok se školou neměla moc společného, ale i tak stále ještě vnímám tyto letní měsíce jako prázdninové. Prostě ve mě přetrvává ten pocit, že jsou prázdniny.
Jenže já si je nijak neužívám.
Co jsem vlastně dělala?
No byla jsem v práci, zaskakovala za kolegyně, které měly dovolenou a jely se svými rodinami na prázdniny. Pak jsem musela odvolat některé své kolegyně z dovolených, protože jsem dostala mononukleózu. Jupí ja jej, o prázdninách, v krásném počasí a já musela sedět doma, brát antibiotika na své zhnisané mandle, ležet a odpočívat a držet dietu.
Takhle jsem strávila červenec a třetinu srpna. Pak? No zase práce... Sice jsem doktorku musela přesvědčovat, aby mě pustila do práce (chtěla abych ještě tak týden byla doma), ale uschopnila mě. Já se tedy po hlavě vrhla do práce, mám sice jen poloviční úvazek, ale někdy to znamená, že jsem v práci celý den a mám třeba jen ty čtyři proplacené hodiny. Prostě má práce není tak, že mám dopoledne práci odpoledne volno, ale dost často se stává, že mám dvě až tři hodiny volno mezi klienty. Není to dlouhý čas na to vracet se domů, protože bych byla doma jen minutku, ale moc dlouhý na něco jiného. No a popravdě- je to vyčerpávající. To jak pro zdravého člověka tak pro mě, tedy sice zdravého člověka, ale námaha mě velice rychle unaví. Takže jsem chodila a stále (po téměř dvou týdnech v práci) chodím z práce domů unavená. Chtěla jsem toho tolik stihnout, jet na tábor, jezdit na chatu atd, ale nic z toho se nepodařilo. Měla jsem takových plánů, ale jsem nepoučitelná- už bych si sakra měla pamatovat, že mé plány nevycházejí. Proč jsem si tedy na dnešek naplánovala pro mého drahého polovičku překvapení a docela jsem se na to těšila? A samozřejmě, jak to dopadlo? Překvapení nebude. Mě už to unavuje, strašně mě to mrzí a jsem z toho smutná.
Jak to bude dál?
No raději to nechci vědět, raději si nechci nic plánovat. Takže si musím zakázat cokoliv plánovat, na cokoliv se těšit a vlastně cokoliv řešit dopředu. Neumím to, ale nic jiného mi nezbyde.
A jediné co vím, není to můj plán, že od října budu zas ve škole. Jak to bude s prací je ve hvězdách, ale já si nic neplánuju, NESMÍM!
No kolem a kolem, takhle jsem si prázdniny neplánovala (ale to tak nevadí), ale hlavně nepředstavovala. Nebyla jsem skoro nikde (na chatě a ve svojkově) za ty dva měsíce. Jo, byla jsem na pár výletech, ale to mi nestačí. Mě nebaví trčet doma a koukat do zdi. Nebaví mě čekat, až si na mě někdo udělá čas a já budu mít společnost. Chci někam jet, někde být a konečně si to užít. Ale to mi asi není souzeno, protože jen co se vyhrabu z jedné nemoci postihne mě druhá. Naštěstí se nejedná o žádná strašlivá onemocnění, nebo nemám žádný strašlivý průběh, ale to je jen malou až střední útěchou v situaci.
A co když nedostanu dovolenou? Tedy, paní šéfová řekla, že musím za sebe sehnat náhradu (kdo se postará o mé klienty) a já nevím, zda to půjde.
Mám vztek! Ale hlavně jsem smutná. Tohle nejsou prázdniny, tohle je normální pracovní rok a na to nejsem připravená. Chovám se asi dětinsky, ale tohle mohou být mohly být moje předposlední "prázdniny" a já je strávím takhle? Teď jsem měla ještě možnost užívat si (ačkoliv jsem jí dle mého pocitu nijak nevyužila), ale až definitivně skončím školu už budu muset pracovat natvrdo. Už mě nic nezachrání. Proč jsem nemohla mít prázdniny jako bráška, ten taky pracuje, ale je stále někde pryč. Já mu tak závidím, vím že bych neměla ale závidím mu a přeju mu to. Chci taky poznávat, užívat si, někam jet a nemuset být tady v Praze, tady v práci a hlavně tady sama čekajíc.
Jenže já si je nijak neužívám.
Co jsem vlastně dělala?
No byla jsem v práci, zaskakovala za kolegyně, které měly dovolenou a jely se svými rodinami na prázdniny. Pak jsem musela odvolat některé své kolegyně z dovolených, protože jsem dostala mononukleózu. Jupí ja jej, o prázdninách, v krásném počasí a já musela sedět doma, brát antibiotika na své zhnisané mandle, ležet a odpočívat a držet dietu.
Takhle jsem strávila červenec a třetinu srpna. Pak? No zase práce... Sice jsem doktorku musela přesvědčovat, aby mě pustila do práce (chtěla abych ještě tak týden byla doma), ale uschopnila mě. Já se tedy po hlavě vrhla do práce, mám sice jen poloviční úvazek, ale někdy to znamená, že jsem v práci celý den a mám třeba jen ty čtyři proplacené hodiny. Prostě má práce není tak, že mám dopoledne práci odpoledne volno, ale dost často se stává, že mám dvě až tři hodiny volno mezi klienty. Není to dlouhý čas na to vracet se domů, protože bych byla doma jen minutku, ale moc dlouhý na něco jiného. No a popravdě- je to vyčerpávající. To jak pro zdravého člověka tak pro mě, tedy sice zdravého člověka, ale námaha mě velice rychle unaví. Takže jsem chodila a stále (po téměř dvou týdnech v práci) chodím z práce domů unavená. Chtěla jsem toho tolik stihnout, jet na tábor, jezdit na chatu atd, ale nic z toho se nepodařilo. Měla jsem takových plánů, ale jsem nepoučitelná- už bych si sakra měla pamatovat, že mé plány nevycházejí. Proč jsem si tedy na dnešek naplánovala pro mého drahého polovičku překvapení a docela jsem se na to těšila? A samozřejmě, jak to dopadlo? Překvapení nebude. Mě už to unavuje, strašně mě to mrzí a jsem z toho smutná.
Jak to bude dál?
No raději to nechci vědět, raději si nechci nic plánovat. Takže si musím zakázat cokoliv plánovat, na cokoliv se těšit a vlastně cokoliv řešit dopředu. Neumím to, ale nic jiného mi nezbyde.
A jediné co vím, není to můj plán, že od října budu zas ve škole. Jak to bude s prací je ve hvězdách, ale já si nic neplánuju, NESMÍM!
No kolem a kolem, takhle jsem si prázdniny neplánovala (ale to tak nevadí), ale hlavně nepředstavovala. Nebyla jsem skoro nikde (na chatě a ve svojkově) za ty dva měsíce. Jo, byla jsem na pár výletech, ale to mi nestačí. Mě nebaví trčet doma a koukat do zdi. Nebaví mě čekat, až si na mě někdo udělá čas a já budu mít společnost. Chci někam jet, někde být a konečně si to užít. Ale to mi asi není souzeno, protože jen co se vyhrabu z jedné nemoci postihne mě druhá. Naštěstí se nejedná o žádná strašlivá onemocnění, nebo nemám žádný strašlivý průběh, ale to je jen malou až střední útěchou v situaci.
A co když nedostanu dovolenou? Tedy, paní šéfová řekla, že musím za sebe sehnat náhradu (kdo se postará o mé klienty) a já nevím, zda to půjde.
Mám vztek! Ale hlavně jsem smutná. Tohle nejsou prázdniny, tohle je normální pracovní rok a na to nejsem připravená. Chovám se asi dětinsky, ale tohle mohou být mohly být moje předposlední "prázdniny" a já je strávím takhle? Teď jsem měla ještě možnost užívat si (ačkoliv jsem jí dle mého pocitu nijak nevyužila), ale až definitivně skončím školu už budu muset pracovat natvrdo. Už mě nic nezachrání. Proč jsem nemohla mít prázdniny jako bráška, ten taky pracuje, ale je stále někde pryč. Já mu tak závidím, vím že bych neměla ale závidím mu a přeju mu to. Chci taky poznávat, užívat si, někam jet a nemuset být tady v Praze, tady v práci a hlavně tady sama čekajíc.
sobota 20. července 2013
Mé plány...
Již před nějakou dobou jsem vymyslela, že bych se ráda o prázdninách jela podívat na skautí tábor za lidmi a na místa, která tak důvěrně znám.
Naplánovali jsme to na tento víkend. Domluvila jsem to všechno: počítali s námi a s naším přespáním. Oba, můj drahý polovička i já, jsme se těšili. I proto, že polovička nikdy nebyl na táboře. Sice oproti původnímu plánu nakonec neměl být táborák, protože byl zahajovací a bude ukončovací (a nikoliv uprostřed), ale to nevadilo. Cestou jsme si chtěli udělat výlet, večer tam dorazit, povečeřet z ešusů a poskautit se..
Jenže... mé plány prostě poslední dobou nějak ne a ne vycházet. Asi mi to někdo nepřeje.
Nejdříve mě začalo pobolívat v krku, potom se zhoršilo polykání až do došlo do té fáze, že jsem se předem bála momentu, kdy budu muset polknout a bude mě to zase bolet. Taky bych málem zapomněla, že mě začala bolet čelist a uši a když mluvím (a já mluvím ráda a často) tak mi můj vlastní (a později začaly i cizí) hlas rezonuje v hlavě.
No v pátek jsem to již nevydržela a chtěla jsem vědět, co to je. Nějak jsem doufala, že mi řeknou, že jsem nastydla (v tomhle vedru?!) a musím to prostě přetrpět. Nebo, že si mám tohle kloktat a bude to dobré. JENŽE paní doktorce se nelíbily moje krásné mandle. Udělala mi nějaký test z krve z prstu, prý jestli je to bakteriální či virové. A potom přišla ještě pro mě horší věc- brala mi krev. Já tak nemám ráda odběry krve a přímo mě děsí injekce, ale musela jsem to nějak přetrpět. Sestřička viděla mou bledou tvář a tak mi raději poradila ať se položím na jejich tamější lehátko. Taky mi chvilku hledala, kde vlastně a zda vůbec nějaké žíly mám (protože je nemám příliš viditelné). Nakonec je však napoprvé nalezla, je šikovná, a odebrala mi krve kolik potřebovala. Mou krev poslali do laboratoře, že v pondělí se dozvíme výsledek.
Paní doktorka mi řekla, že se jí mé mandle nelíbí. Protože jsou celé potažené hnisem, že prý mám buď angínu (to bych ale na mandlích měla pouze tečky) a nebo spíše asi infekční mononukleózu. No není to super?!
Hned mi napsala neschopenku do práce, kam jsem odpoledne musela jít a poslala mě domů. Popravdě byla jsem z toho vedle. I vevnitř ordinace mě doktorka i sestřička uklidňovaly, že to nevadí a není má chyba, ale mě to tak štvalo (a stále štve). Opravdu moc jsem se těšila na tábor a teď mám útrum.
Pokud je to mononukleóza tak musím dodržovat dietu a musím se šetřit. Podle internetu lidé bývají doma až měsíc! To já nechci! Mám spoustu plánů!!!
V práci jsem způsobila velký zmatek, protože jsem musela narychlo sehnat někoho, kdo za mě vezme klientku, kterou nikdo kromě mě nezná. Taky jsem musela odvolat rodiče z dovolené na chatě, protože jsem nemohla starat o svou babičku ze strachu, abych ji nenakazila. A hlavně jsem musela poslat pryč svého drahého polovičku a sešlo z našeho plánovaného víkendu :( Jen moc a moc doufám, že to ode mě nechytl a že se jeho krček ubránil a zabránil nákaze.
Takže já jsem teď o víkendu doma. Koukám na televizi, včera jsem vařila hovězí polévku a pekla koláč s třešněmi. Dneska jsem pekla koláč s borůvkami, které nevím jestli s jaterní dietou smím (někde píšou že ano, někde že ne). A takhle mám vydržet měsíc? A s dietou až půl roku? A to budu chodit každé dva týdny na krev, jako chodil bráška když měl mononukleózu před dvěma roky?
No potěš koště!
AKTUALIZACE dne 22.7.
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Přišly totiž mé výsledky.. a hádejte co! Mám mononukleózu! Radujme se, veselme se, "monču" máme podělme se! (to je parodie na RVHP)
No nic. V pátek se jdu nechat vysát od doktorky, zase na jaterní testy. V úterý jdu na kontrolu a pak se prý dohodneme na vycházky, no není to super? Od příštího úterý bych mohla mít vycházky.
Hned jakmile jsem tohle napsala tak mi to došlo. (Ještě mi k tomu trochu pomohl film, co jsem dokoukala- It´s kind of funny story) Jsem hrozně malicherná, povrchní a vůbec mi nedochází, že mám vlastně štěstí. Mohlo to být něco mnohem horšího, v mnohem horší době či mnohem horší formě. ALE NENÍ! Takže mám vlastně štěstí. Jen mi to trvá déle si ho uvědomit, ale mám vlastně štěstí. Teď už to vím. Už se nebudu tolik litovat (pokusím se o to), stejně tím nic nezměním. (Jen otrávím lidi okolo sebe a to nechci) Budu se radovat, budu číst a možná ALE JENOM MOŽNÁ si zase někdy sednu k piánu a budu si hrát pro sebe.
Naplánovali jsme to na tento víkend. Domluvila jsem to všechno: počítali s námi a s naším přespáním. Oba, můj drahý polovička i já, jsme se těšili. I proto, že polovička nikdy nebyl na táboře. Sice oproti původnímu plánu nakonec neměl být táborák, protože byl zahajovací a bude ukončovací (a nikoliv uprostřed), ale to nevadilo. Cestou jsme si chtěli udělat výlet, večer tam dorazit, povečeřet z ešusů a poskautit se..
Jenže... mé plány prostě poslední dobou nějak ne a ne vycházet. Asi mi to někdo nepřeje.
Nejdříve mě začalo pobolívat v krku, potom se zhoršilo polykání až do došlo do té fáze, že jsem se předem bála momentu, kdy budu muset polknout a bude mě to zase bolet. Taky bych málem zapomněla, že mě začala bolet čelist a uši a když mluvím (a já mluvím ráda a často) tak mi můj vlastní (a později začaly i cizí) hlas rezonuje v hlavě.
No v pátek jsem to již nevydržela a chtěla jsem vědět, co to je. Nějak jsem doufala, že mi řeknou, že jsem nastydla (v tomhle vedru?!) a musím to prostě přetrpět. Nebo, že si mám tohle kloktat a bude to dobré. JENŽE paní doktorce se nelíbily moje krásné mandle. Udělala mi nějaký test z krve z prstu, prý jestli je to bakteriální či virové. A potom přišla ještě pro mě horší věc- brala mi krev. Já tak nemám ráda odběry krve a přímo mě děsí injekce, ale musela jsem to nějak přetrpět. Sestřička viděla mou bledou tvář a tak mi raději poradila ať se položím na jejich tamější lehátko. Taky mi chvilku hledala, kde vlastně a zda vůbec nějaké žíly mám (protože je nemám příliš viditelné). Nakonec je však napoprvé nalezla, je šikovná, a odebrala mi krve kolik potřebovala. Mou krev poslali do laboratoře, že v pondělí se dozvíme výsledek.
Paní doktorka mi řekla, že se jí mé mandle nelíbí. Protože jsou celé potažené hnisem, že prý mám buď angínu (to bych ale na mandlích měla pouze tečky) a nebo spíše asi infekční mononukleózu. No není to super?!
Hned mi napsala neschopenku do práce, kam jsem odpoledne musela jít a poslala mě domů. Popravdě byla jsem z toho vedle. I vevnitř ordinace mě doktorka i sestřička uklidňovaly, že to nevadí a není má chyba, ale mě to tak štvalo (a stále štve). Opravdu moc jsem se těšila na tábor a teď mám útrum.
Pokud je to mononukleóza tak musím dodržovat dietu a musím se šetřit. Podle internetu lidé bývají doma až měsíc! To já nechci! Mám spoustu plánů!!!
V práci jsem způsobila velký zmatek, protože jsem musela narychlo sehnat někoho, kdo za mě vezme klientku, kterou nikdo kromě mě nezná. Taky jsem musela odvolat rodiče z dovolené na chatě, protože jsem nemohla starat o svou babičku ze strachu, abych ji nenakazila. A hlavně jsem musela poslat pryč svého drahého polovičku a sešlo z našeho plánovaného víkendu :( Jen moc a moc doufám, že to ode mě nechytl a že se jeho krček ubránil a zabránil nákaze.
Takže já jsem teď o víkendu doma. Koukám na televizi, včera jsem vařila hovězí polévku a pekla koláč s třešněmi. Dneska jsem pekla koláč s borůvkami, které nevím jestli s jaterní dietou smím (někde píšou že ano, někde že ne). A takhle mám vydržet měsíc? A s dietou až půl roku? A to budu chodit každé dva týdny na krev, jako chodil bráška když měl mononukleózu před dvěma roky?
No potěš koště!
AKTUALIZACE dne 22.7.
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Přišly totiž mé výsledky.. a hádejte co! Mám mononukleózu! Radujme se, veselme se, "monču" máme podělme se! (to je parodie na RVHP)
No nic. V pátek se jdu nechat vysát od doktorky, zase na jaterní testy. V úterý jdu na kontrolu a pak se prý dohodneme na vycházky, no není to super? Od příštího úterý bych mohla mít vycházky.
Hned jakmile jsem tohle napsala tak mi to došlo. (Ještě mi k tomu trochu pomohl film, co jsem dokoukala- It´s kind of funny story) Jsem hrozně malicherná, povrchní a vůbec mi nedochází, že mám vlastně štěstí. Mohlo to být něco mnohem horšího, v mnohem horší době či mnohem horší formě. ALE NENÍ! Takže mám vlastně štěstí. Jen mi to trvá déle si ho uvědomit, ale mám vlastně štěstí. Teď už to vím. Už se nebudu tolik litovat (pokusím se o to), stejně tím nic nezměním. (Jen otrávím lidi okolo sebe a to nechci) Budu se radovat, budu číst a možná ALE JENOM MOŽNÁ si zase někdy sednu k piánu a budu si hrát pro sebe.
čtvrtek 11. července 2013
Je i čas rozcházet se?
Existuje Čas žít, čas umírat (kniha od E.M. Remarque), ale i čas se rozejít?
Předem upozorňuji případného jednoho určitého čtenáře, že PÍŠU POUZE A JEDINĚ HYPOTETICKY a našeho vztahu se NIC Z TOHO NETÝKÁ. Z mé strany určitě, jelikož jsem velice ale velice šťastná a doufám, že u té jeho to platí též...
Ale abych se vrátila k tématu, existuje ve vztahu nějaký moment, kdy poznáte, že přesně tohle je ten konec? Upozorňuji předem, že vše píši ze své perspektivy tedy budu používat jako protějšek ve vztahu muže, což ovšem neznamená, že popisovaná fakta neplatí i na opačné straně.
Co je vlastně konec vztahu? To asi vnímá každý (každá) jinak. Dokonce i oba v páru mohou mít jiný pohled na to, jak vztah končí a jak oni ho jednou ukončí.
Je koncem "vystřízlivění" ze zamilovanosti? Je jím to, když si začnete více uvědomovat chyby toho druhého a vadí vám čím dál tím více? A nebo je jím až to, když se zamilujete do někoho jiného?
A má cenu zůstávat s někým do něhož již nejste zamilovaná, ale není vám ještě odpudivý? Má cenu mít vztah s někým kdo je vám vlastně lhostejný jen z například "delšího vedení" nebo prostě ze setrvačnosti, protože už jste spolu dlouho, máte něco za sebou atd? Má takový vztah ještě cenu či budoucnost a je to vlastně ještě vztah?
Úskalí této lhostejnosti je dle mého názoru to, že nemusí a asi často zpočátku není oboustranná. Pokud začne u jednoho partnera, pro příklad u ženy, neznamená to automaticky, že tak vztah vnímá i muž. Protože muži mají, řekněme si to na rovinu v některých věcech delší (a v některých zase kratší) vedení, takže muž se může ještě nacházet v zamilované fázi a nebo to prostě takhle nevnímat- další věc, co nás od sebe odlišuje je to, jak vztah vlastně vnímáme a jak moc se v něm pitváme (to je dost často výslovná doména žen).
Otázka tedy zní má, v tomto hypotetickém případě, žena zůstávat s mužem, který je jí lhostejný pouze z nostalgie či setrvačnosti ikdyž by mohla (ale nemusela) najít někde venku někoho "lepšího" (ačkoliv může být i horší)? A nebo má s tímto mužem zůstat a doufat, že se třeba vše vrátí do zamilovanosti a nebo, že to dojde i jemu a rozchod bude oboustranný?
A je vlastně něco takového, jako "ideální" rozchod? Je lepší se rozejít nebo být rozejit? Asi je lepší být ten, kdo dá pomyslné "kopačky" nežli je dostat, ale ani jednomu se asi člověk v životě nevyhne. A jak je ideální to udělat? Všichni víme, že po telefonu to určitě není. Po emailu, icq či "ksichtknize" též ne. Natož pak tím, že nás partner uvidí s někým jiným v obětí či hůř. Ale jak tedy? Jak takový rozchod udělat snesitelným pro oba?
A kdy to udělat? Má cenu se v tom ohlížet na kalendář a brát v úvahu narozeniny, svátky, dovolené, státnice či jiná data? Nebo je to jako s náplastí a musí se to strhnout rychle jinak to bolí více? Jinak řečeno, má v tomto ohledu smysl čekat a vybrat si "ideální" dobu (po narozeninách, státnicích, ...) a nebo prostě to ukončit a doufat, že to toho druhého nerozhodí natolik, že mu to tím zkazíme? Doufat, třeba i naivně, že to toho druhého třeba popostrčí ke změně návyků,... a stane se z něj třeba i lepší člověk? (a nás pak bude zpětně mrzet, že jsme opustili takového člověka, co se z něj po našem rozchodu stane a budeme se proklínat a víte co, bude nám to patřit! ) No přiznávám, že se společnou dovolenou je to trošku složitější. V tom můj názor, ten jste už asi poznali pokud ne- jako náplast raději hned než prodlužovat agónii, trošku pokulhává jelikož jsou to společné peníze, společné plánování (bydlení, doprava,...) a sehnat někoho na poslední chvíli je trošku ošemetné (a mimo to tomu, kdo tam pojede bude jasné s kým tam měl být a není a to mu na radosti z dovolené asi nepřidá).
Znovu se tedy vrátím k původní otázce, kdy je ten správný čas se rozejít? Co jsou ty správné pohnutky? Jsou vlastně nějaké "správné" a máme my, jakožto v tom vztahu, vůbec šanci je rozpoznat a nebo nám je musí někdo naznačit z venčí? Musí nám někdo říct: "tak tohle už je dost, to je na rozchod" nebo to poznáme sami? A chceme to vlastně dost často poznat? Nezlenivěli jsme dost a nechceme raději zůstat v "nepohodlném" vztahu než riskovat, že nově vyhlédnutý "objekt" nebude takový, jak si představujeme? Nebo dokonce, že jsme kvůli někomu opustili svého minulého partnera a ten "nový" není takový, jaký se nám zdál a ve světle toho zjištění bychom dali cokoliv za stroj času a návrat k minulému?
Co mi příjde jako nejhorší, říkám tomu možnost "absolutní mrcha", je to nechat si někoho jakoby v záloze. Znám jednu takovou, která se rozešla se super klukem (tedy ona to bere jako rozešla on jako "pauzu"), aby si užila a pak se k němu jako ke své jistotě mohla vrátit? To mi příjde HNUSNÉ! Ten kluk v tom sice vypadá jako trošku trouba, že si toho nevšiml nebo tomu nezabránil, ale přístup té holky mi přijde opravdu hnusný. Copak má cenu nechávat ho takhle v záloze, když s ním nechce být tak ho má nechat jít a ne si ho držet jako pejska na vodítku a až se mi zachce se k němu vrátit?
Takže kdy a jak se "správné" se rozejít?
Podle mě, nikdy! Ale to ze mě mluví má šťastně-ve vztahu-stránka, která řídí mé myšlení. Pokud vám příjde, že s tím moc neladí předešlý obsah příspěvku tak vězte, že části jsou napsány již dávno (a teď pouze publikovány) a ten zbytek je inspirován nedávnými událostmi z kruhu mých známých či dokonce známých mých známých atd.
A vězte, že já nic takového NEŘEŠÍM a ani v nejbližší budoucnosti řešit nebudu (jo jen jednu věc budu řešit, a to společnou dovolenou a k tomu mám jen jedno slovo: JUPÍ!!! )
Předem upozorňuji případného jednoho určitého čtenáře, že PÍŠU POUZE A JEDINĚ HYPOTETICKY a našeho vztahu se NIC Z TOHO NETÝKÁ. Z mé strany určitě, jelikož jsem velice ale velice šťastná a doufám, že u té jeho to platí též...
Ale abych se vrátila k tématu, existuje ve vztahu nějaký moment, kdy poznáte, že přesně tohle je ten konec? Upozorňuji předem, že vše píši ze své perspektivy tedy budu používat jako protějšek ve vztahu muže, což ovšem neznamená, že popisovaná fakta neplatí i na opačné straně.
Co je vlastně konec vztahu? To asi vnímá každý (každá) jinak. Dokonce i oba v páru mohou mít jiný pohled na to, jak vztah končí a jak oni ho jednou ukončí.
Je koncem "vystřízlivění" ze zamilovanosti? Je jím to, když si začnete více uvědomovat chyby toho druhého a vadí vám čím dál tím více? A nebo je jím až to, když se zamilujete do někoho jiného?
A má cenu zůstávat s někým do něhož již nejste zamilovaná, ale není vám ještě odpudivý? Má cenu mít vztah s někým kdo je vám vlastně lhostejný jen z například "delšího vedení" nebo prostě ze setrvačnosti, protože už jste spolu dlouho, máte něco za sebou atd? Má takový vztah ještě cenu či budoucnost a je to vlastně ještě vztah?
Úskalí této lhostejnosti je dle mého názoru to, že nemusí a asi často zpočátku není oboustranná. Pokud začne u jednoho partnera, pro příklad u ženy, neznamená to automaticky, že tak vztah vnímá i muž. Protože muži mají, řekněme si to na rovinu v některých věcech delší (a v některých zase kratší) vedení, takže muž se může ještě nacházet v zamilované fázi a nebo to prostě takhle nevnímat- další věc, co nás od sebe odlišuje je to, jak vztah vlastně vnímáme a jak moc se v něm pitváme (to je dost často výslovná doména žen).
Otázka tedy zní má, v tomto hypotetickém případě, žena zůstávat s mužem, který je jí lhostejný pouze z nostalgie či setrvačnosti ikdyž by mohla (ale nemusela) najít někde venku někoho "lepšího" (ačkoliv může být i horší)? A nebo má s tímto mužem zůstat a doufat, že se třeba vše vrátí do zamilovanosti a nebo, že to dojde i jemu a rozchod bude oboustranný?
A je vlastně něco takového, jako "ideální" rozchod? Je lepší se rozejít nebo být rozejit? Asi je lepší být ten, kdo dá pomyslné "kopačky" nežli je dostat, ale ani jednomu se asi člověk v životě nevyhne. A jak je ideální to udělat? Všichni víme, že po telefonu to určitě není. Po emailu, icq či "ksichtknize" též ne. Natož pak tím, že nás partner uvidí s někým jiným v obětí či hůř. Ale jak tedy? Jak takový rozchod udělat snesitelným pro oba?
A kdy to udělat? Má cenu se v tom ohlížet na kalendář a brát v úvahu narozeniny, svátky, dovolené, státnice či jiná data? Nebo je to jako s náplastí a musí se to strhnout rychle jinak to bolí více? Jinak řečeno, má v tomto ohledu smysl čekat a vybrat si "ideální" dobu (po narozeninách, státnicích, ...) a nebo prostě to ukončit a doufat, že to toho druhého nerozhodí natolik, že mu to tím zkazíme? Doufat, třeba i naivně, že to toho druhého třeba popostrčí ke změně návyků,... a stane se z něj třeba i lepší člověk? (a nás pak bude zpětně mrzet, že jsme opustili takového člověka, co se z něj po našem rozchodu stane a budeme se proklínat a víte co, bude nám to patřit! ) No přiznávám, že se společnou dovolenou je to trošku složitější. V tom můj názor, ten jste už asi poznali pokud ne- jako náplast raději hned než prodlužovat agónii, trošku pokulhává jelikož jsou to společné peníze, společné plánování (bydlení, doprava,...) a sehnat někoho na poslední chvíli je trošku ošemetné (a mimo to tomu, kdo tam pojede bude jasné s kým tam měl být a není a to mu na radosti z dovolené asi nepřidá).
Znovu se tedy vrátím k původní otázce, kdy je ten správný čas se rozejít? Co jsou ty správné pohnutky? Jsou vlastně nějaké "správné" a máme my, jakožto v tom vztahu, vůbec šanci je rozpoznat a nebo nám je musí někdo naznačit z venčí? Musí nám někdo říct: "tak tohle už je dost, to je na rozchod" nebo to poznáme sami? A chceme to vlastně dost často poznat? Nezlenivěli jsme dost a nechceme raději zůstat v "nepohodlném" vztahu než riskovat, že nově vyhlédnutý "objekt" nebude takový, jak si představujeme? Nebo dokonce, že jsme kvůli někomu opustili svého minulého partnera a ten "nový" není takový, jaký se nám zdál a ve světle toho zjištění bychom dali cokoliv za stroj času a návrat k minulému?
Co mi příjde jako nejhorší, říkám tomu možnost "absolutní mrcha", je to nechat si někoho jakoby v záloze. Znám jednu takovou, která se rozešla se super klukem (tedy ona to bere jako rozešla on jako "pauzu"), aby si užila a pak se k němu jako ke své jistotě mohla vrátit? To mi příjde HNUSNÉ! Ten kluk v tom sice vypadá jako trošku trouba, že si toho nevšiml nebo tomu nezabránil, ale přístup té holky mi přijde opravdu hnusný. Copak má cenu nechávat ho takhle v záloze, když s ním nechce být tak ho má nechat jít a ne si ho držet jako pejska na vodítku a až se mi zachce se k němu vrátit?
Takže kdy a jak se "správné" se rozejít?
Podle mě, nikdy! Ale to ze mě mluví má šťastně-ve vztahu-stránka, která řídí mé myšlení. Pokud vám příjde, že s tím moc neladí předešlý obsah příspěvku tak vězte, že části jsou napsány již dávno (a teď pouze publikovány) a ten zbytek je inspirován nedávnými událostmi z kruhu mých známých či dokonce známých mých známých atd.
A vězte, že já nic takového NEŘEŠÍM a ani v nejbližší budoucnosti řešit nebudu (jo jen jednu věc budu řešit, a to společnou dovolenou a k tomu mám jen jedno slovo: JUPÍ!!! )
úterý 9. července 2013
Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše?
Tenhle citát se objevuje dosti často a ve velice rozmanitých příležitostech.
Bylo na toto téma zpracováno již tolik knih, filmů a určitě i článků.
Vsadím se s vámi o téměř cokoliv, že nic z toho, co napíšu nebude stoprocentně originální a pouze a pouze z mé hlavy. Ale víte co? Já to stejně napíšu a publikuji na svůj blog a proč? Protože chci a můžu! :D
Má otázka a mé zamyšlení je: Opravdu nás odděluje vesmír? Tedy jinak: opravdu jsme každý z jiné planety? Ještě jinak: lišíme se natolik a v tak důležitých věcech a nebo si to jen nelháváme?
Opravdu jsme tak odlišní? To opravdu nechceme stejné věci a nebo právě naopak stejné věcí chceme?
Mluvíme jinými jazyky, mluvíme jinak či něco jiného a nebo prostě neumíme správně poslouchat a naslouchat si, abychom slyšeli správně a to správné?
Učíme se od malička, že tohle mají holčičky jinak nežli chlapečci a že se lišíme. Ale učíme se i to, co nás spojuje? Nebo nám říkají pouze ty rozdíly? Kde, kdy a kdo nám řekne, že oba chceme vlastně lásku, přátelství, klid, pohodu, radost ze života, nějakou formu zázemí, zdraví atd (tyto věci v jakémkoliv pořadí). Že to chtějí jak malé děti, tak dospívající, dospělí ale hlavně jak ženy tak i muži?
Řeknou nám to někdy? Nebo slyšíme, že muži chtějí tohle a ženy něco jiného. Například, že muži chtějí koukat na fotbal a ženy nakupovat oblečení (fuj, ošklivý stereotyp). A je to opravdu to, co chceme? No je, jenže to není to nejdůležitější, co od života chceme, to totiž není ani fotbal ani hadry. Nejsou to ani rychlá auta, drahá kola, drahé lyže, ale jeden druhého. Tu společnou lásku, společnou radost a tu chceme ať jsme se narodili jako XY nebo XX.
Takže lišíme se tak moc, že nás má oddělovat vesmírný prostor? Lišíme se tak moc, že nedokážeme sdílet jednu planetu? Nebo že nám nemůže dát vzniknout jedna planeta? Podle mně: NE.
Jen se neumíme správně poslouchat. Neříkám, že je to jednoduché: ženy mají dost dobrou schopnost maskovat to, co momentálně chtějí (a to ikdyž to třeba maskovat ani nechtějí) a muži mají ti schopnost naše nechtěné maskování ať chtěně ale spíše nevědomky neprohlédnout a nepochopit. Na druhou stranu, ženy ve své podstatě zase nechtějí tak moc odlišné věci, pouze třeba jinak uspořádané. Zase neříkám, že všechno: asi ne moc žen touží po tom otevřít si pivo a koukat na fotbal a stejně ne moc mužů si užívá odpolední nakupování oblečení. Ale například vybírat podprsenku by je bavit mohlo :) Ale oba může bavit večerní procházka, jídlo v restauraci, konverzace, společná vířivka, společné zážitky atd. Na tom podle mě záleží.
Není důležité to, co nás odděluje, ale právě naopak to, co nás spojuje. Naše touhy, přání, sny atd. Důležité je, co je očím neviditelné. Správně (a to správné) vidíme pouze srdcem. (ano, máš pravdu Liško). Nekoukejte tedy na to, co vás od sebe odděluje, ale na to, co vás spojuje a co vás spojilo a drží dohromady. Hýčkejte to, važte si toho a budete dlouho šťastně spolu žíti.
A pokud vás nespojí tohle, tak dvojici nespojí už ani to nejlepší lepidlo. V takovém případě má spojení jaksi po záruční době...
Oba (muži i ženy) jsme ze Země, oba jsme z prapředků (a nikoliv prazadků :D ) a je jen na nás jak s tím naložíme.... a zda se budeme snažit naslouchat a poslouchat se navzájem. Zdokonalovat se v tom a povzbuzovat i ostatní, aby se zdokonalovali s námi...
Bylo na toto téma zpracováno již tolik knih, filmů a určitě i článků.
Vsadím se s vámi o téměř cokoliv, že nic z toho, co napíšu nebude stoprocentně originální a pouze a pouze z mé hlavy. Ale víte co? Já to stejně napíšu a publikuji na svůj blog a proč? Protože chci a můžu! :D
Má otázka a mé zamyšlení je: Opravdu nás odděluje vesmír? Tedy jinak: opravdu jsme každý z jiné planety? Ještě jinak: lišíme se natolik a v tak důležitých věcech a nebo si to jen nelháváme?
Opravdu jsme tak odlišní? To opravdu nechceme stejné věci a nebo právě naopak stejné věcí chceme?
Mluvíme jinými jazyky, mluvíme jinak či něco jiného a nebo prostě neumíme správně poslouchat a naslouchat si, abychom slyšeli správně a to správné?
Učíme se od malička, že tohle mají holčičky jinak nežli chlapečci a že se lišíme. Ale učíme se i to, co nás spojuje? Nebo nám říkají pouze ty rozdíly? Kde, kdy a kdo nám řekne, že oba chceme vlastně lásku, přátelství, klid, pohodu, radost ze života, nějakou formu zázemí, zdraví atd (tyto věci v jakémkoliv pořadí). Že to chtějí jak malé děti, tak dospívající, dospělí ale hlavně jak ženy tak i muži?
Řeknou nám to někdy? Nebo slyšíme, že muži chtějí tohle a ženy něco jiného. Například, že muži chtějí koukat na fotbal a ženy nakupovat oblečení (fuj, ošklivý stereotyp). A je to opravdu to, co chceme? No je, jenže to není to nejdůležitější, co od života chceme, to totiž není ani fotbal ani hadry. Nejsou to ani rychlá auta, drahá kola, drahé lyže, ale jeden druhého. Tu společnou lásku, společnou radost a tu chceme ať jsme se narodili jako XY nebo XX.
Takže lišíme se tak moc, že nás má oddělovat vesmírný prostor? Lišíme se tak moc, že nedokážeme sdílet jednu planetu? Nebo že nám nemůže dát vzniknout jedna planeta? Podle mně: NE.
Jen se neumíme správně poslouchat. Neříkám, že je to jednoduché: ženy mají dost dobrou schopnost maskovat to, co momentálně chtějí (a to ikdyž to třeba maskovat ani nechtějí) a muži mají ti schopnost naše nechtěné maskování ať chtěně ale spíše nevědomky neprohlédnout a nepochopit. Na druhou stranu, ženy ve své podstatě zase nechtějí tak moc odlišné věci, pouze třeba jinak uspořádané. Zase neříkám, že všechno: asi ne moc žen touží po tom otevřít si pivo a koukat na fotbal a stejně ne moc mužů si užívá odpolední nakupování oblečení. Ale například vybírat podprsenku by je bavit mohlo :) Ale oba může bavit večerní procházka, jídlo v restauraci, konverzace, společná vířivka, společné zážitky atd. Na tom podle mě záleží.
Není důležité to, co nás odděluje, ale právě naopak to, co nás spojuje. Naše touhy, přání, sny atd. Důležité je, co je očím neviditelné. Správně (a to správné) vidíme pouze srdcem. (ano, máš pravdu Liško). Nekoukejte tedy na to, co vás od sebe odděluje, ale na to, co vás spojuje a co vás spojilo a drží dohromady. Hýčkejte to, važte si toho a budete dlouho šťastně spolu žíti.
A pokud vás nespojí tohle, tak dvojici nespojí už ani to nejlepší lepidlo. V takovém případě má spojení jaksi po záruční době...
Oba (muži i ženy) jsme ze Země, oba jsme z prapředků (a nikoliv prazadků :D ) a je jen na nás jak s tím naložíme.... a zda se budeme snažit naslouchat a poslouchat se navzájem. Zdokonalovat se v tom a povzbuzovat i ostatní, aby se zdokonalovali s námi...
středa 19. června 2013
Parky
Zrovna včera jsem mezi prací a prací měla chvíli volna a tak jsem si chtěla sednout někam do stínu.
Jenže ouha! Do parku se nesmí!
Všude jsou stále policejní pásky a dokonce i strážník, který je znovu přilepuje a připevňuje tam, kde byly strženy a pošlapány.
Já jsem po pobytu ve výhni, tedy na včerejším sluníčku bez kapky vody a s kručením v břiše (jelikož jsem si s sebou chytře vzala pouze 1Kč a nic víc) toužila po stínu, takže jsem strážníka obešla a asi po dvou stech metrech jsem prošla skulinou mezi keři a zamířila do parku na zastíněnou lavičku.
Jenže pan strážník byl tak poctivý, že obcházel celý park a všem "vyhrožoval", že pokud park neopustíme vezme si naše občanky a prý to raději nechceme.
Takže jsem na lavičce moc dlouho nepobyla... Musela jsem zase do výhně...
Proč vlastně nemůžeme do parků? Je to prý nařízení těch zhora (primátora? či někoho takového) kvůli podmáčení stromů ještě z povodní a možnosti jejich pádu. Ale vždyť v takovém vedru, jaké je v posledních dnech už prostě nemůžou být parky podmáčené. Možná jsou hluboké lesy, kam slunce moc na zem neprosvítí, ale v parcích, kde stromy jsou jen tak posázené již půda bude dostatečně vyschlá.
Ano, Praha se snaží se bránit proti tomu, aby ji případně někdo žaloval, za pád stromu... ale co kdyby ji někdo žaloval, že to s ním seklo, protože si nemohl sednout do stínu na lavičku? Jak se bude bránit proti tomuhle?!
Já jsem nakonec nějak přežila, byla jsem si vyzvednout voňavku a tam měli ten automat na vodu (ten jsem jim skoro vypila :D ) a kelímek jsem poté použila na polití vodou (v parčíku před kancelářskými budovami u metra Invalidovna je totiž takové vodní "dílo"...)
Snad už ale otevřou parky, protože stínu stromů se jen tak něco nevyrovná. A tímto tempem to dopadne tak, že parky budou zavřené z důvodu podmáčení tak dlouho až se důvod změní na to, že by mohli spadnout suchem...
Jenže ouha! Do parku se nesmí!
Všude jsou stále policejní pásky a dokonce i strážník, který je znovu přilepuje a připevňuje tam, kde byly strženy a pošlapány.
Já jsem po pobytu ve výhni, tedy na včerejším sluníčku bez kapky vody a s kručením v břiše (jelikož jsem si s sebou chytře vzala pouze 1Kč a nic víc) toužila po stínu, takže jsem strážníka obešla a asi po dvou stech metrech jsem prošla skulinou mezi keři a zamířila do parku na zastíněnou lavičku.
Jenže pan strážník byl tak poctivý, že obcházel celý park a všem "vyhrožoval", že pokud park neopustíme vezme si naše občanky a prý to raději nechceme.
Takže jsem na lavičce moc dlouho nepobyla... Musela jsem zase do výhně...
Proč vlastně nemůžeme do parků? Je to prý nařízení těch zhora (primátora? či někoho takového) kvůli podmáčení stromů ještě z povodní a možnosti jejich pádu. Ale vždyť v takovém vedru, jaké je v posledních dnech už prostě nemůžou být parky podmáčené. Možná jsou hluboké lesy, kam slunce moc na zem neprosvítí, ale v parcích, kde stromy jsou jen tak posázené již půda bude dostatečně vyschlá.
Ano, Praha se snaží se bránit proti tomu, aby ji případně někdo žaloval, za pád stromu... ale co kdyby ji někdo žaloval, že to s ním seklo, protože si nemohl sednout do stínu na lavičku? Jak se bude bránit proti tomuhle?!
Já jsem nakonec nějak přežila, byla jsem si vyzvednout voňavku a tam měli ten automat na vodu (ten jsem jim skoro vypila :D ) a kelímek jsem poté použila na polití vodou (v parčíku před kancelářskými budovami u metra Invalidovna je totiž takové vodní "dílo"...)
Snad už ale otevřou parky, protože stínu stromů se jen tak něco nevyrovná. A tímto tempem to dopadne tak, že parky budou zavřené z důvodu podmáčení tak dlouho až se důvod změní na to, že by mohli spadnout suchem...
úterý 18. června 2013
Pečení
Taky tak rádi pečete?
Já to mám totiž hrozně ráda. Vlastně jsem si teď vzpomněla na jeden citát z filmu Julie and Julia (tam, kde ta novodobá Julie dělá recepty dle kuchařky, kterou napsala Julia roku 1961), kdy ona při pečení čokoládového koláče mluví o skvielém pocitu, jenž pochází z jistoty, že pokud smícháte ingredience ve správném pořadí a množství podaří se vám koláč. (nebo tak nějak to je :D )
Já si při pečení vždycky hrozně odpočinu. Baví mě držet v rukou těsto na vánoční cukroví, válet ho po válu, vykrajovat tvary a nakonec ho dát do trouby. A ta vůně, co se pak rozplyne do celého bytu to je prostě jedna báseň...
Ale i koláče, bábovky, muffiny a prostě všechno mě baví péct a nezáleží na tom, zda to má řídké či tužší těsto.
Líbí se mi ten pocit těsta v rukou, hňácat ho i to jak když ještě není promíchané tak se lepí na prsty, ale pak se lepí méně a méně. Hrozně se mi líbí, jak ze sypkých ingrediencí najednou vznikne něco jako je homogenní těsto...
Myslím si, že jsem tím nakazila i drahého polovičku, protože spolu občas pečeme. Teď jak je teplo tak méně, nežli tomu bylo v zimě, ale stále pečeme. A nejčastěji pečeme bábovičky :D
Jen naše první společné pečení nedopadlo ideálně- bábovka dle mého receptu byla sice na chuť dobrá tedy pokud člověk jedl jakousi dužinu. (₌ odstranil to spálené, což bylo asi tak 70% z celé bábovky). Ale to způsobila špatná trouba a hlavně ta blbá silikonová forma, já totiž ten silikon hrozně nemám ráda, je takový slizký.
No a pak už se nám dařilo: vánoční cukroví (perníčky, cukroví s vínem atd), muffiny, bábovka, apple pie, víděňák, brownies (ty se taky trošku připekly) a nebo buchty. Ty jsme pekli dvakrát, přičemž na poprvé s mým receptem po babičce a podruhé s receptem jeho maminky. Jenže napodruhé nám nevykynulo těsto (tedy vykynulo, ale až asi za dva-tři dny a to již nešlo použít).
No a vlastně ještě jednou byly pečené buchty a to mi je upekl můj drahý polovička k narozeninám :), byl to recept jeho maminky a byly mňamózní!!!
No a co musíte ochutnat je koláč, který dělá jeho maminka. Sice není úplně nejlevnější (tedy pokud nemáte čerstvé lesní ovoce) protože musíte koupit mražené ovoce (mají ho v globusu, ale stojí asi 150Kč/kg) a taky šlehačky ke šlehání (spoustu šlehačky, a nejlépe té lepší). Ale věřte mi, stojí to za to. Jen co vidíte ten koláč už vás žaludek nepustí daleko od něj. Já bych ho snědla na posezení, jen jak o tom píšu tak na něj mám zase chuť. Dobré (no ikdyž jak se to vezme) na něm je to, že vás sice zaplácne, ale jen na chvilku a tak si můžete zanedlouho dát znovu. (to samé platí i o tiramisu, to jsme taky zkoušeli a věřte mi bez mascarpone to není ono...)
a nakonec reklamní slogan: Pečení je radost, H(e)RA je pečení!
Já to mám totiž hrozně ráda. Vlastně jsem si teď vzpomněla na jeden citát z filmu Julie and Julia (tam, kde ta novodobá Julie dělá recepty dle kuchařky, kterou napsala Julia roku 1961), kdy ona při pečení čokoládového koláče mluví o skvielém pocitu, jenž pochází z jistoty, že pokud smícháte ingredience ve správném pořadí a množství podaří se vám koláč. (nebo tak nějak to je :D )
Já si při pečení vždycky hrozně odpočinu. Baví mě držet v rukou těsto na vánoční cukroví, válet ho po válu, vykrajovat tvary a nakonec ho dát do trouby. A ta vůně, co se pak rozplyne do celého bytu to je prostě jedna báseň...
Ale i koláče, bábovky, muffiny a prostě všechno mě baví péct a nezáleží na tom, zda to má řídké či tužší těsto.
Líbí se mi ten pocit těsta v rukou, hňácat ho i to jak když ještě není promíchané tak se lepí na prsty, ale pak se lepí méně a méně. Hrozně se mi líbí, jak ze sypkých ingrediencí najednou vznikne něco jako je homogenní těsto...
Myslím si, že jsem tím nakazila i drahého polovičku, protože spolu občas pečeme. Teď jak je teplo tak méně, nežli tomu bylo v zimě, ale stále pečeme. A nejčastěji pečeme bábovičky :D
Jen naše první společné pečení nedopadlo ideálně- bábovka dle mého receptu byla sice na chuť dobrá tedy pokud člověk jedl jakousi dužinu. (₌ odstranil to spálené, což bylo asi tak 70% z celé bábovky). Ale to způsobila špatná trouba a hlavně ta blbá silikonová forma, já totiž ten silikon hrozně nemám ráda, je takový slizký.
No a pak už se nám dařilo: vánoční cukroví (perníčky, cukroví s vínem atd), muffiny, bábovka, apple pie, víděňák, brownies (ty se taky trošku připekly) a nebo buchty. Ty jsme pekli dvakrát, přičemž na poprvé s mým receptem po babičce a podruhé s receptem jeho maminky. Jenže napodruhé nám nevykynulo těsto (tedy vykynulo, ale až asi za dva-tři dny a to již nešlo použít).
No a vlastně ještě jednou byly pečené buchty a to mi je upekl můj drahý polovička k narozeninám :), byl to recept jeho maminky a byly mňamózní!!!
No a co musíte ochutnat je koláč, který dělá jeho maminka. Sice není úplně nejlevnější (tedy pokud nemáte čerstvé lesní ovoce) protože musíte koupit mražené ovoce (mají ho v globusu, ale stojí asi 150Kč/kg) a taky šlehačky ke šlehání (spoustu šlehačky, a nejlépe té lepší). Ale věřte mi, stojí to za to. Jen co vidíte ten koláč už vás žaludek nepustí daleko od něj. Já bych ho snědla na posezení, jen jak o tom píšu tak na něj mám zase chuť. Dobré (no ikdyž jak se to vezme) na něm je to, že vás sice zaplácne, ale jen na chvilku a tak si můžete zanedlouho dát znovu. (to samé platí i o tiramisu, to jsme taky zkoušeli a věřte mi bez mascarpone to není ono...)
a nakonec reklamní slogan: Pečení je radost, H(e)RA je pečení!
středa 5. června 2013
Záplavy
Ano i já se věnuji na svém blogu momentálním záplavám.
Naštěstí pro mě, já bydlím na kopečku v Praze a tak se mě osobně žádná rozvodněná Vltava nemůže dotknout. A vlastně ani nikoho z mých příbuzných, jen Elinka, která se nedávno přestěhovala do Štěchovic byla vodičkou ohrožena. Také jsem jí volala, abych se zeptala, jak jsou na tom, naštěstí se zdá, že jsou bez větší úhony.
Předem vyjadřuji soustrast lidem, kteří při záplavách přišli o někoho blízkého s mrtvými, lítost nad zničenými majetky a podporu těm, co ji potřebují. Omlouvám se však, ale do pomocných prací se nezapojím.
Ačkoliv osobně znám dva kluky, kteří se zapojili a dokonce byli ve vysílání ČT24, jak pomáhají na Praze 10 s odklízením tak já zůstanu u přijímaček, v práci a doma v posteli s bolavým břichem. A ty dva kluky obdivuji a jsem asi i hrdá, že je znám a že oni dva patří do stejného skautského střediska, kam jsem se i já dlouho počítala.
V médiích se teď, jen co opadne počítání zemřelých, pohřešovaných, průtoků vody, budoucích či nebudoucích srážek, zničeného majetku atd začne probírat, čí je to vina.
To je "pěkné", že zase budou házet vinu z jednoho na druhého, ale co z toho ti lidé budou mít? Co z toho, že se zjistí, že pan XY měl dříve udělat to a to? Pomůže jim to? NE!
Ten komu to pomůže jsou ti, ze kterých rázem spadne vina (a to jak oprávněně tak neoprávněně) a MOŽNÁ těm, kteří se z toho pro příště poučí (ale těch bude pomálu).
A co ti ostatní? Co ti, kteří mají zatopené domy, byty, sklepy a nebo dokonce ty byty, sklepy, domy ani nemají, protože si je odnesla nebo je podemlela voda? Kdo pomůže těmto lidem?
Snad dobrovolníci, snad charitativní organizace, snad my- jejich spoluobčané (na webových stránkách Novinky.cz už je seznam kont, či jak poslat DMS na pomoc- zapojte se.. já už peníze poslala.. http://www.novinky.cz/domaci/303722-povodne-dulezite-telefony-informace-weby-a-konta.html ), snad i stát nějak pomůže.
Ve své bakalářce jsem psala, že jsme solidární národ. Psala jsem, že jsme jedni z prvních, kdo se angažuje a kdo posílá peníze na tato konta zřízená na pomoc. Nezklamte mne tedy, prosím a pomozte, jak je ve vašich silách...
A teď moje vlastní zkušenost s povodní.
Jako povodňová turistka jsem byla v pondělí ráno v Berouně. Koukala jsem z mostu na řeknu, která zaplavila vše, co jí stálo v cestě: fotbalové hřiště, ostrůvek a dokonce i za peníze z EU vybudovanou strouhu pro pstruhy (alespoň té se mohla vyhnout, co? ). Voda se tam valila všemi místy a já jsem tam na tom mostě přemýšlela, jak mohl být někdo takový blázen a pokoušet se ji sjet? (narážím na ty raftaře/vodáky/... , kteří jsou pohřešovaní) Vždyť voda je nevyzpytatelná živel a nikdo a nikdy není příliš schopen ji předvídat. Je to sice na ní krásné, na druhou stranu je to děsivé. Také jsem pak byla na nábřeží v Praze a koukala na zatopené náplavky, na bagr na Karlově mostě (odstraňoval velké kusy plující po vodě), na spoustu ostatních povodňových turistů a hlavně ten hnědý rozbouřený živel. Přemýšlela jsem, co se nám tím příroda snaží říci, protože si myslím, že tak to je- snaží se nám něco sdělit. Ale ještě nevím co... myslím však, že to nebude nic optimistického.
Moje další zkušenost je ze včera, jela jsem na přijímačky na Jinonice. Takže bych normálně jela metrem, ale ouha, ono nejezdí. Takže jsem jela tramvají na Knížecí, tam jsem přesedla na XB směrem Radlická, tam s davem na metro. To vtipně pendlovalo na jedné koleji : Radlická-Jinonice- Nové Butovice a druhá kolej Nové Butovice až Zličín. Moc jsem nepochopila ten systém, ale asi jsem nebyla sama. Myslím, že tolik lidí na Radlické už nebylo dlouho a taky dlouho nebude, sama jsem stála pak na zastávce tramvaje čekajíc na cestu zpět na Knížecí s takovým davem lidí, že ho ani dvě kloubové tramvaje nemohly pobrat. Byla jsem tak namačkaná, že jsem stála na jedné a to ještě nikoliv své noze. A co teprve dostat se ven, protože většina lidí se vezla dál, než já.
No a poslední je z Prokopského údolí. Tam se taky valila voda. Tráva mi to prozradila. V některých místech bylo perfektně vidět, kudy se valila, protože tam byly naplavené všelijaké kusy a tráva ležela ve směru valící se vody. A tolik bláta a kaluží všude.. ale to jsem neviděla to "nejlepší"- prý tam stálo až 0,5m vody a nějací "blázni" to projížděli na kolech (dle mých věrohodných informací si sundali boty a ponožky a jeli na kole na boso.. :) ). No zní to zajímavě, ale sama bych to asi nezkoušela...
No snad se Praha, ČR a celá zaplavená Evropa rychle vzpamatuje. Hlavně ať rychle pochopíme, co se nám příroda skrze tuhle stále častěji se opakující událost snaží říci a jsme ochotni se podle jejího přání alespoň trošku zařídit. Protože 1000letá, 100letá či 50tiletá voda má přicházet jednou za 1000, 100 či 50 let a ne jednou za 11.
Naštěstí pro mě, já bydlím na kopečku v Praze a tak se mě osobně žádná rozvodněná Vltava nemůže dotknout. A vlastně ani nikoho z mých příbuzných, jen Elinka, která se nedávno přestěhovala do Štěchovic byla vodičkou ohrožena. Také jsem jí volala, abych se zeptala, jak jsou na tom, naštěstí se zdá, že jsou bez větší úhony.
Předem vyjadřuji soustrast lidem, kteří při záplavách přišli o někoho blízkého s mrtvými, lítost nad zničenými majetky a podporu těm, co ji potřebují. Omlouvám se však, ale do pomocných prací se nezapojím.
Ačkoliv osobně znám dva kluky, kteří se zapojili a dokonce byli ve vysílání ČT24, jak pomáhají na Praze 10 s odklízením tak já zůstanu u přijímaček, v práci a doma v posteli s bolavým břichem. A ty dva kluky obdivuji a jsem asi i hrdá, že je znám a že oni dva patří do stejného skautského střediska, kam jsem se i já dlouho počítala.
V médiích se teď, jen co opadne počítání zemřelých, pohřešovaných, průtoků vody, budoucích či nebudoucích srážek, zničeného majetku atd začne probírat, čí je to vina.
To je "pěkné", že zase budou házet vinu z jednoho na druhého, ale co z toho ti lidé budou mít? Co z toho, že se zjistí, že pan XY měl dříve udělat to a to? Pomůže jim to? NE!
Ten komu to pomůže jsou ti, ze kterých rázem spadne vina (a to jak oprávněně tak neoprávněně) a MOŽNÁ těm, kteří se z toho pro příště poučí (ale těch bude pomálu).
A co ti ostatní? Co ti, kteří mají zatopené domy, byty, sklepy a nebo dokonce ty byty, sklepy, domy ani nemají, protože si je odnesla nebo je podemlela voda? Kdo pomůže těmto lidem?
Snad dobrovolníci, snad charitativní organizace, snad my- jejich spoluobčané (na webových stránkách Novinky.cz už je seznam kont, či jak poslat DMS na pomoc- zapojte se.. já už peníze poslala.. http://www.novinky.cz/domaci/303722-povodne-dulezite-telefony-informace-weby-a-konta.html ), snad i stát nějak pomůže.
Ve své bakalářce jsem psala, že jsme solidární národ. Psala jsem, že jsme jedni z prvních, kdo se angažuje a kdo posílá peníze na tato konta zřízená na pomoc. Nezklamte mne tedy, prosím a pomozte, jak je ve vašich silách...
A teď moje vlastní zkušenost s povodní.
Jako povodňová turistka jsem byla v pondělí ráno v Berouně. Koukala jsem z mostu na řeknu, která zaplavila vše, co jí stálo v cestě: fotbalové hřiště, ostrůvek a dokonce i za peníze z EU vybudovanou strouhu pro pstruhy (alespoň té se mohla vyhnout, co? ). Voda se tam valila všemi místy a já jsem tam na tom mostě přemýšlela, jak mohl být někdo takový blázen a pokoušet se ji sjet? (narážím na ty raftaře/vodáky/... , kteří jsou pohřešovaní) Vždyť voda je nevyzpytatelná živel a nikdo a nikdy není příliš schopen ji předvídat. Je to sice na ní krásné, na druhou stranu je to děsivé. Také jsem pak byla na nábřeží v Praze a koukala na zatopené náplavky, na bagr na Karlově mostě (odstraňoval velké kusy plující po vodě), na spoustu ostatních povodňových turistů a hlavně ten hnědý rozbouřený živel. Přemýšlela jsem, co se nám tím příroda snaží říci, protože si myslím, že tak to je- snaží se nám něco sdělit. Ale ještě nevím co... myslím však, že to nebude nic optimistického.
Moje další zkušenost je ze včera, jela jsem na přijímačky na Jinonice. Takže bych normálně jela metrem, ale ouha, ono nejezdí. Takže jsem jela tramvají na Knížecí, tam jsem přesedla na XB směrem Radlická, tam s davem na metro. To vtipně pendlovalo na jedné koleji : Radlická-Jinonice- Nové Butovice a druhá kolej Nové Butovice až Zličín. Moc jsem nepochopila ten systém, ale asi jsem nebyla sama. Myslím, že tolik lidí na Radlické už nebylo dlouho a taky dlouho nebude, sama jsem stála pak na zastávce tramvaje čekajíc na cestu zpět na Knížecí s takovým davem lidí, že ho ani dvě kloubové tramvaje nemohly pobrat. Byla jsem tak namačkaná, že jsem stála na jedné a to ještě nikoliv své noze. A co teprve dostat se ven, protože většina lidí se vezla dál, než já.
No a poslední je z Prokopského údolí. Tam se taky valila voda. Tráva mi to prozradila. V některých místech bylo perfektně vidět, kudy se valila, protože tam byly naplavené všelijaké kusy a tráva ležela ve směru valící se vody. A tolik bláta a kaluží všude.. ale to jsem neviděla to "nejlepší"- prý tam stálo až 0,5m vody a nějací "blázni" to projížděli na kolech (dle mých věrohodných informací si sundali boty a ponožky a jeli na kole na boso.. :) ). No zní to zajímavě, ale sama bych to asi nezkoušela...
No snad se Praha, ČR a celá zaplavená Evropa rychle vzpamatuje. Hlavně ať rychle pochopíme, co se nám příroda skrze tuhle stále častěji se opakující událost snaží říci a jsme ochotni se podle jejího přání alespoň trošku zařídit. Protože 1000letá, 100letá či 50tiletá voda má přicházet jednou za 1000, 100 či 50 let a ne jednou za 11.
úterý 28. května 2013
Neviditelná výstava
Včera jsem s mým drahým polovičkou navštívila Neviditelnou výstavu, která se koná v Novoměstské radnici.
Byl to úžasný zážitek a mohu to všem jen doporučit.
Je to možnost jak si zakusit, jaké to je být absolutně slepý, v našem případě pouze na něco kolem hodiny a půl. Vyzkoušet si, jaký zvláštní pocit to je, když si před očima máváte rukou a nevidíte nic. Absolutně nic. Když najednou oči neplní svou funkci a vy se musíte spoléhat na ostatní lidi (v tomto případě na průvodce) a na ostatní smysly a narážíte do věcí/lidí...
Nejlepší je vyhradit si tak dvě hodiny z pondělí, zamluvit si termín přes internet a vyrazit na výstavu. V pondělí proto, že je vstupné levnější a je to 120 Kč. Mohlo by se to zdát jako hodně peněz, ale opravdu to stojí za to. Normální vstupné je asi 160 Kč.
Takže si zamluvíte termín, přijdete deset minut předem, vyzvednete si lístky, sundáte si vše svítící a fosforeskující (to, co by rušilo absolutní tmu) a jde se na věc. Jste vtaženi do absolutní tmy, do víru nevidoucna a obdržíte spoustu zážitků. Jdete se skupinkou dalších lidí, u nás to byli další dva páry myslím. Takže se dost často stane, že vrazíte do někoho dalšího z vaší skupinky, který je též nevidoucí.
Popravdě zpočátku je to dost divný pocit, ale vy i vaše oči si po chvilce zvyknete na tmu, absolutní tmu. Na hlas průvodce, který je jediný, kdo se orientuje a pohybuje se v prostoru jakoby "viděl". Sama si moc dobře vybavuji, jak na mě mluvil a stál asi kousek ode mě a pak po chvilince se jeho hlas zdál hrozně daleko. Prostě kvapem přešel celou místnost k dalšímu návštěvníkovi, bez toho, aby do něčeho vrazil, něco shodil či někomu ublížil. On vás naviguje, často luskáním, tleskáním nebo podobnými zvuky. A ačkoliv já sama se dle zvuků v normální viditelnosti moc orientovat neumím, směr přijíždějící sanitky poznám téměř těsně předtím nežli ji vidím, ale ve tmě mi to šlo lépe. Šla jsem za luskáním až na místo, kam jsem dojít měla.
Taky jsem po čichu našla svého drahého polovičku, tedy to není tak, že by smrděl! Právě naopak, jeho deodorant se mi moc líbí a tak ten deodorant poznám, když ho ucítím. Takže když jsem se ve tmě blížila k někomu a ucítila jeho voňavý deodorant, bylo mi jasné, že se jedná o něj. A on říkal, že mě též poznal dle mého deodorantu. Bylo by to totiž trošku trapné, kdybych dloubala do žeber někoho cizího, ale dloubat mého drahého polovičku to se smí :D
No a nakonec si můžete něco malého objednat v jejich kavárně, tedy pokud si s sebou nezapomenete vzít nějaké mince. Což doporučuji si nezapomenout, protože pít potmě je opravdu zajímavé.
A poté, co se stanete "znovuvidícími" najednou začnete vnímat více barvy, světlo stín a oceníte, fakt vidoucnosti.
Já budu ještě dlouho děkovat za své funkční oči.
středa 22. května 2013
Pochod Praha-Prčice 2013
Miluji velice pochod Praha- Prčice!
Pochod Praha-Prčice líbil se nám velice. Tak tohle je absolutní pravda. A nezáleží na tom, jestli je tato věta originální z hlavičky mého drahého polovičky a nebo z nějaké písně či co. Nejlépe stejně zněla, když byla pronesena po pochodu v Sedlci u pumpy hlasem ovlivněným heliem z balónku :D
Letošní pochod se uskutečnil v sobotu 18.5. 2013 a já jsem tam po dlouhé době zase byla. Moc se v době mé nepřítomnosti nezměnilo- botička, tatranka, davy lidí v Prčicích, klobásy a pivo všechno bylo. Jen Prčice se změnily, již tam není ten krásný travnatý parčík, kde si turisté mohli po náročných tůrách sednout a odpočinout. Náměstí je teď vydlážděné, stromy téměř žádné a stín tedy taky ne. Ale to jsem moc přeskočila, takže zpět na začátek.
To, že letos půjdu do Prčic jsem plánovala. Ještě existovala možnost, že se tam dostanu kolmo, ale to se nakonec naštěstí neuskutečnilo. (a asi mě to čeká příští rok) Takže jsem šla pěšmo. Do Prčic šli též moji rodičové, teta, strejda, jedna rodičů kamarádka a můj drahý polovička (ten hraje samozřejmě tu nejdůležitější roli, to jsi rád, když si to čteš, co? :D ) Vyšli jsme tak ve dvou skupinách a sešli jsme se v cíli.
Protože šel každý po svých a ne po cizích lišily se i zážitky. Ty mé jsou těžko popsatelné- asfalt, ležení v trávě, pražení sluníčka, heliové balónky, ukecaná vozíčkářka, kyselé bonbóny, zmrzlina, atd. Prostě těžko popsatelná směsice věcí, které dohromady tvoří super zážitek...
A připomínat mi to bude další botička v mé sbírce- tentokrát je oranžová. Mimochodem jednu oranžovou už mám- je z roku 2003. A ta letošní bota je má 12! Poprvé jsem šla v roce 1999 a přiznávám, že jsem tedy párkrát vynechala (stydím se...).
Ale příští rok, hurá do Prčic! A více co, běžte všichni do Prčic! A nejlépe třetí sobotu v květnu, třeba se tam potkáme. Například v před hospodou U škrpálu, kde mají tedy mnohem lepší WC nežli jsou Toi-Toi, ale dáte za ně 5Kč, ale to už je asi více nežli jste chtěli vědět..
Takže hurá!
pondělí 20. května 2013
Svět knihy 2013
Bylo mi vyčteno, že jsem se již dlouho nepodělila o žádný článek- omlouvám se tedy...
Povím vám tedy o tom, co jsem dělala tento pátek.
Byl Svět knihy, což je výstava na Holešovickém výstavišti. Domluvila jsem si, že budu mít volno z práce a šla měla jsem v plánu tam odpoledne zajít. Zajímaly mě hlavně dvě věci, jedna byla od tří a ta druhá od pěti.
Ještě předtím jsem ráno byla na pracovní poradě (což mi dosti nabouralo plány, jelikož jsem s ní moc nepočítala ale nakonec vše dopadlo úžasně) potom jsem měla sraz s Elinkou a koupila jsem si kalhoty :D. No a potom jsem jela na Svět knihy.
A proč že jsem se tam tak těšila? Protože tam měl být ten, jehož přítomnost způsobila, že jsem roku 2007 měla "úsměv zářící srovnatelně se supernovou krátce před výbuchem" jak bylo již jednou napsáno v Lokali. Víte kdo? Můj oblíbený spisovatel- Robert Fulghum. Vydal novou knihu a byl ji zde, alespoň to jsem si myslela, propagovat. Vzala jsem tedy knihu a šla jsem nechat si ji podepsat.
Mou drahou mužskou polovičku napadlo, abych s sebou vzala i inkriminující fotku, jenž s panem F. mám. Zprvu jsem se děsivě bránila a říkala jsem, že za žádných okolností. Ale vám už jistě dochází, že jsem se nakonec podvolila. Hlavně na mě tlačila mamka, a taky jsem si říkala, že to bude takové překvapení. No a tak jsem ji ve čtvrtek v noci ještě tiskla, nakonec byla v děsivé kvalitě, a snažila jsem si připravit si, co řeknu. Věděla jsem, že tam mi dojdou velice rychle slova a možnost na něj promluvit se už nemusí opakovat. Myslela jsem na to v noci, dokonce se mi o tom i zdálo, myslela jsem na to v práci a pak i cestou na Svět knihy. Ale jakmile jsem ho tam viděla, zapomněla jsem co jsem chtěla říci. Vlastně jsem z toho řekla asi tak 3 věty, protože pak se iniciativy ujal on. Řekl mi, že si mě pamatuje, což mě strašně potěšilo a můj obličej se zbarvil doruda a tu barvu držel ještě několik hodin...
Takže mi podepsal nejen knihu, ale i tu fotku. Dokonce mám další věnování.. :D
A další věc, co byla ten den byla, že pak měl vyprávět o své knize. (Měl autogramiádu a pak tohle povídání). Na povídání měl přijet i můj drahý polovička. Ale shodou super okolností se mu povedlo, že přijel dříve. Vytiskl si totiž ten článek a protože nevěděl, že jsem změnila názor (že mi byl vlastně změněn názor) chtěl ji nechat podepsat sám. Ale já jsem mu prozradila, že je to již zbytečné, jelikož fotku i věnování již mám. Co jsem také měla, byly dva heliové balónky, které jsme pak večer dýchali a způsobovali si tak neuvěřitelně vtipné změny hlasu...
Takže drahý polovička přijel a potom druhý den jsem se dozvěděla, že jsem vypadala, že "levituji radostí"... A mohli za to oba, jak pan F. tak pan M. (zkratka pro mého drahého polovičku a mimochodem i první písmeno jeho příjmení) :D
Byli jsme spolu i na jeho povídání o knize, jenž bylo v angličtině a nakonec i 2 úryvky z knihy v češtině. Ale o knize moc nepovídal, mluvil o Praze a lidech, jak vypadají když jdou do práce a tak. Taky že plánuje napsat knihu o Praze a to navzdory tomu, že ho od toho odrazují. Ale nechtěl nám žádné vtipné historky ze svého pobytu zde sdělit- musíme si prý počkat na knihu... (já si určitě a ráda počkám)
Takže ano, levitovala jsem radostí a měla na tváři úsměv zářící jako supernova krátce před výbuchem. Závidíte? Měli jste tam být! :D
.jpg)
Povím vám tedy o tom, co jsem dělala tento pátek.
Byl Svět knihy, což je výstava na Holešovickém výstavišti. Domluvila jsem si, že budu mít volno z práce a šla měla jsem v plánu tam odpoledne zajít. Zajímaly mě hlavně dvě věci, jedna byla od tří a ta druhá od pěti.
Ještě předtím jsem ráno byla na pracovní poradě (což mi dosti nabouralo plány, jelikož jsem s ní moc nepočítala ale nakonec vše dopadlo úžasně) potom jsem měla sraz s Elinkou a koupila jsem si kalhoty :D. No a potom jsem jela na Svět knihy.
A proč že jsem se tam tak těšila? Protože tam měl být ten, jehož přítomnost způsobila, že jsem roku 2007 měla "úsměv zářící srovnatelně se supernovou krátce před výbuchem" jak bylo již jednou napsáno v Lokali. Víte kdo? Můj oblíbený spisovatel- Robert Fulghum. Vydal novou knihu a byl ji zde, alespoň to jsem si myslela, propagovat. Vzala jsem tedy knihu a šla jsem nechat si ji podepsat.
Mou drahou mužskou polovičku napadlo, abych s sebou vzala i inkriminující fotku, jenž s panem F. mám. Zprvu jsem se děsivě bránila a říkala jsem, že za žádných okolností. Ale vám už jistě dochází, že jsem se nakonec podvolila. Hlavně na mě tlačila mamka, a taky jsem si říkala, že to bude takové překvapení. No a tak jsem ji ve čtvrtek v noci ještě tiskla, nakonec byla v děsivé kvalitě, a snažila jsem si připravit si, co řeknu. Věděla jsem, že tam mi dojdou velice rychle slova a možnost na něj promluvit se už nemusí opakovat. Myslela jsem na to v noci, dokonce se mi o tom i zdálo, myslela jsem na to v práci a pak i cestou na Svět knihy. Ale jakmile jsem ho tam viděla, zapomněla jsem co jsem chtěla říci. Vlastně jsem z toho řekla asi tak 3 věty, protože pak se iniciativy ujal on. Řekl mi, že si mě pamatuje, což mě strašně potěšilo a můj obličej se zbarvil doruda a tu barvu držel ještě několik hodin...
Takže mi podepsal nejen knihu, ale i tu fotku. Dokonce mám další věnování.. :D
A další věc, co byla ten den byla, že pak měl vyprávět o své knize. (Měl autogramiádu a pak tohle povídání). Na povídání měl přijet i můj drahý polovička. Ale shodou super okolností se mu povedlo, že přijel dříve. Vytiskl si totiž ten článek a protože nevěděl, že jsem změnila názor (že mi byl vlastně změněn názor) chtěl ji nechat podepsat sám. Ale já jsem mu prozradila, že je to již zbytečné, jelikož fotku i věnování již mám. Co jsem také měla, byly dva heliové balónky, které jsme pak večer dýchali a způsobovali si tak neuvěřitelně vtipné změny hlasu...
Takže drahý polovička přijel a potom druhý den jsem se dozvěděla, že jsem vypadala, že "levituji radostí"... A mohli za to oba, jak pan F. tak pan M. (zkratka pro mého drahého polovičku a mimochodem i první písmeno jeho příjmení) :D
Byli jsme spolu i na jeho povídání o knize, jenž bylo v angličtině a nakonec i 2 úryvky z knihy v češtině. Ale o knize moc nepovídal, mluvil o Praze a lidech, jak vypadají když jdou do práce a tak. Taky že plánuje napsat knihu o Praze a to navzdory tomu, že ho od toho odrazují. Ale nechtěl nám žádné vtipné historky ze svého pobytu zde sdělit- musíme si prý počkat na knihu... (já si určitě a ráda počkám)
Takže ano, levitovala jsem radostí a měla na tváři úsměv zářící jako supernova krátce před výbuchem. Závidíte? Měli jste tam být! :D
.jpg)
úterý 16. dubna 2013
Cucflek
Od jisté doby, asi tak před měsícem, se má drahá polovička (můj drahý polovičák :D) rozhodl, že se mu líbí dělat mi na krku cucfleky.
Já se samozřejmě bráním, protože komu by se líbilo chodit po městě, do práce a doma před rodiči a bratrem s cucflekem, že? Polovička to bere jako takové vyznačení teritoria, tedy že nikdo jiný na mě nemá nárok (označkoval si mě jako pejsek značkuje patníky...). A sice to občas způsobuje poněkud zvláštní momenty, jako když se mě jedna klientka zeptala, co to mám na krku, zda mě v březnu kousl komár nebo jsem se odřela. A zkuste devadesátileté paní vysvětlit, že ne... "Víte paní XY to je od mého přítele, on mi rád dělá cucfleky?" to si nedovedu představit..
Ale přiznávám, že s posledním cucflekem na krku mi něco došlo. Vlastně pokud ho mohu skrýt a kochat se jím jen sama tak mi tak nevadí. Pomáhá mi když se na sebe podívám do zrcadla nešklebit se nad tím co vidím, ale začít se smát. Protože uvidím cucflek a vzpomenu si, jak vznikal a kde a s kým a hned je mi skviele. Hned mi nevadí co v tom zrcadle vidím, ale koukám se na cucflek docela ráda...
Já se samozřejmě bráním, protože komu by se líbilo chodit po městě, do práce a doma před rodiči a bratrem s cucflekem, že? Polovička to bere jako takové vyznačení teritoria, tedy že nikdo jiný na mě nemá nárok (označkoval si mě jako pejsek značkuje patníky...). A sice to občas způsobuje poněkud zvláštní momenty, jako když se mě jedna klientka zeptala, co to mám na krku, zda mě v březnu kousl komár nebo jsem se odřela. A zkuste devadesátileté paní vysvětlit, že ne... "Víte paní XY to je od mého přítele, on mi rád dělá cucfleky?" to si nedovedu představit..
Ale přiznávám, že s posledním cucflekem na krku mi něco došlo. Vlastně pokud ho mohu skrýt a kochat se jím jen sama tak mi tak nevadí. Pomáhá mi když se na sebe podívám do zrcadla nešklebit se nad tím co vidím, ale začít se smát. Protože uvidím cucflek a vzpomenu si, jak vznikal a kde a s kým a hned je mi skviele. Hned mi nevadí co v tom zrcadle vidím, ale koukám se na cucflek docela ráda...
čtvrtek 11. dubna 2013
Já mám řidičák!
V úterý 9.4. jsem dělala svůj druhý pokus jízd a tentokráte už jsem uspěla. Podle inspektora to nebylo stoprocentně přesvědčivé, ale to bych od sebe ani neočekávala. Já jsem moc ráda, že už to mám za sebou, protože už jsem ho dělala moc dlouho (začala jsem v červenci) a tak už bylo na čase.
Také moje autoškola byla taková zvláštní a poznamenána krachem autoškoly Fresh, kde jsem začala jezdit. Také se mi měnili instruktoři, z původně paní na pána, a nakonec zkoušku jsem musela dělat na Kladně. Domluva ohledně hodin dost často vázla, jednoznačně chybami na obou stranách, a tak se to děsně táhlo. Ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili.
Ještě jsem nepočítala na kolik mě celá ta eskapáda přišla, ale asi to nebude málo. No, takže 7500 za Fresh, 560 za jednu dvojjízdu (ta byla dvakrát), potom jeden výlet na Kladno (910), zkoušky pokus jedna (1500), dodatečné jízdy (700), zkouška pokus dvě (700). Takže celkově (7500+560+560+910+1500+700)= 11730!!!
Tak a to je o mnoho víc nežli jsem očekávala a popravdě asi i byla ochotná dát, kdybych to věděla dopředu tak si rovnou vyberu jinak. Vlastně kdyby nezkrachoval Fresh mohla jsem ušetřit 2070Kč a mohla se vejít do desíti tisíc (vyšlo by mě to na 9700). Ale kdyby kdyby, že...
No ale , musím uznat, že instruktora bych byla ochotná doporučit. Je hodný, příjemný, snaživý, sice dost upovídaný (ale to není na škodu) a dobře vysvětluje. Jen ho musíte uhánět a nečekat až se ozve sám, protože on se zapomíná ozvat a pak čeká, až se ozvete vy.
Autoškolu Trefa, která nás bývalé Fresháky převzala také můžu doporučit. Byli ochotní a všechno. Takže pokud budete někdo chtít ochotně poskytnu kontakty.
A prosím od 29.4. si na mě na silnicích dávejte pozor! Raději se informujte jestli náhodnou neřídím někde poblíž a pokud ano, schovejte se někam, kde vás nepřejedu, neohrozím a nenabourám. Protože já jsem hotová pirátka silnic! :D
Také moje autoškola byla taková zvláštní a poznamenána krachem autoškoly Fresh, kde jsem začala jezdit. Také se mi měnili instruktoři, z původně paní na pána, a nakonec zkoušku jsem musela dělat na Kladně. Domluva ohledně hodin dost často vázla, jednoznačně chybami na obou stranách, a tak se to děsně táhlo. Ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili.
Ještě jsem nepočítala na kolik mě celá ta eskapáda přišla, ale asi to nebude málo. No, takže 7500 za Fresh, 560 za jednu dvojjízdu (ta byla dvakrát), potom jeden výlet na Kladno (910), zkoušky pokus jedna (1500), dodatečné jízdy (700), zkouška pokus dvě (700). Takže celkově (7500+560+560+910+1500+700)= 11730!!!
Tak a to je o mnoho víc nežli jsem očekávala a popravdě asi i byla ochotná dát, kdybych to věděla dopředu tak si rovnou vyberu jinak. Vlastně kdyby nezkrachoval Fresh mohla jsem ušetřit 2070Kč a mohla se vejít do desíti tisíc (vyšlo by mě to na 9700). Ale kdyby kdyby, že...
No ale , musím uznat, že instruktora bych byla ochotná doporučit. Je hodný, příjemný, snaživý, sice dost upovídaný (ale to není na škodu) a dobře vysvětluje. Jen ho musíte uhánět a nečekat až se ozve sám, protože on se zapomíná ozvat a pak čeká, až se ozvete vy.
Autoškolu Trefa, která nás bývalé Fresháky převzala také můžu doporučit. Byli ochotní a všechno. Takže pokud budete někdo chtít ochotně poskytnu kontakty.
A prosím od 29.4. si na mě na silnicích dávejte pozor! Raději se informujte jestli náhodnou neřídím někde poblíž a pokud ano, schovejte se někam, kde vás nepřejedu, neohrozím a nenabourám. Protože já jsem hotová pirátka silnic! :D
pondělí 8. dubna 2013
Já mám kolo!
Včera jsem byla pro kolo v Jičíně. Takže už mám kolo!
Nebyla jsem si jistá tím, zda mám radost z kola. Protože přeci jenom já a kolo moc nejdeme dohromady, ale pak jsem se na dnešek vyspala a ráno jsem viděla relativně hezké počasí a podržte se- dokonce jsem přemýšlela, že se půjdu projet. (Ale nakonec zvítězila lenost a bolest hlavy a tak jsem místo toho skončila na gauči a asi tak dvě hodiny spala..)
Kolo je moc pěkné a dle mého osobního kolového poradce dobré a velice dobrá koupě za cenu (8tisíc). Teď už jen na něm jezdit :)
Nebyla jsem si jistá tím, zda mám radost z kola. Protože přeci jenom já a kolo moc nejdeme dohromady, ale pak jsem se na dnešek vyspala a ráno jsem viděla relativně hezké počasí a podržte se- dokonce jsem přemýšlela, že se půjdu projet. (Ale nakonec zvítězila lenost a bolest hlavy a tak jsem místo toho skončila na gauči a asi tak dvě hodiny spala..)
Kolo je moc pěkné a dle mého osobního kolového poradce dobré a velice dobrá koupě za cenu (8tisíc). Teď už jen na něm jezdit :)
středa 3. dubna 2013
Plány
V poslední době jsem zjistila, že plánovat si něco je naprosto zbytečné.
Měla jsem takových plánů, na dny, víkendy, týdny i celé měsíce a pak se to všechno změnilo. Najednou se změnily okolnosti a moje plány se staly neuskutečnitelnými. Vlastně nevím proč se tak stalo a asi to tak i mělo být, takže za to asi může kdosi kdesi a ne někdo určitý.
A až poté jsem si uvědomila, že tak je to vždycky. Jakmile si začnu něco plánovat téměř vždycky to pak nevyjde nebo to alespoň není takové, jaké jsem to plánovala.
Takže proč vlastně plánovat? Proč se nenechat unášet "proudem" života a prostě neplánovat? Jenže dokážeme to? Já ačkoliv vím, že když plánuji nevyjde to, stejně si nemůžu pomoci a plánuji. Tak se alespoň snažím plánovat bezvýznamné nebo relativně bezvýznamné věci (úklid, umytí oken atd) a ty pro mne důležité prostě neplánovat. Nepřemýšlet o nich, neplánovat je. Protože pak je velká pravděpodobnost, třeba i jistota, že se nějak uskuteční a že pro mě budou překvapivější a hlavně je nebudu moci porovnávat s tím, jak jsem si je naplánovala.
Takže teď nechám život plynout a budu se pokoušet neplánovat a radovat se každým dnem, každou minutou a tak.
Měla jsem takových plánů, na dny, víkendy, týdny i celé měsíce a pak se to všechno změnilo. Najednou se změnily okolnosti a moje plány se staly neuskutečnitelnými. Vlastně nevím proč se tak stalo a asi to tak i mělo být, takže za to asi může kdosi kdesi a ne někdo určitý.
A až poté jsem si uvědomila, že tak je to vždycky. Jakmile si začnu něco plánovat téměř vždycky to pak nevyjde nebo to alespoň není takové, jaké jsem to plánovala.
Takže proč vlastně plánovat? Proč se nenechat unášet "proudem" života a prostě neplánovat? Jenže dokážeme to? Já ačkoliv vím, že když plánuji nevyjde to, stejně si nemůžu pomoci a plánuji. Tak se alespoň snažím plánovat bezvýznamné nebo relativně bezvýznamné věci (úklid, umytí oken atd) a ty pro mne důležité prostě neplánovat. Nepřemýšlet o nich, neplánovat je. Protože pak je velká pravděpodobnost, třeba i jistota, že se nějak uskuteční a že pro mě budou překvapivější a hlavně je nebudu moci porovnávat s tím, jak jsem si je naplánovala.
Takže teď nechám život plynout a budu se pokoušet neplánovat a radovat se každým dnem, každou minutou a tak.
pátek 8. března 2013
Dnes
Víte co je dnes za den?
Dnes se slaví, asi dost postkomunistický, MDŽ tedy Mezinárodní Den Žen. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_%C5%BEen)
Kolik z našich přítelů, manželů, otců, bratrů, bratranců, kamarádů, dědečků, strýčků a všech mužů z našeho okolí si dnes vzpomnělo?
Vím, že někteří muži mohou namítat, že se jedná o:
A proč že se slaví MDŽ?
Protože bez nás žen by svět ani neexistoval. "Protože když Bůh stvořila muže v podstatě jen žertovala".
Ne popravdě, muži by bez nás byli nahraní a neuměli by si poradit. (Na druhou stranu si ani já nedovedu představit život bez nich). Muži a ženy se navzájem mají doplňovat a uznávat, proč tedy neslavit den žen a někdy zase den mužů? Proč si navzájem neprojevovat úctu?
Já sama si například nejsem jistá tím, jestli by se mi líbilo, kdyby mi byla od mužů v mém okolí (a že jich je mnoho :D ) projevována úcta jen jeden den v roce. To jsem ráda, když mě třeba překvapí malým dárkem kdykoliv (kytička atd). Na druhou stranu, by se mi velice líbilo kdyby mi tento den projevovali úctu všichni muži které potkám. Například mě pustili sednout v MHD (samozřejmě že nemyslím, že by kvůli mě měl vstávat nějaký devadesátiletý pán), podrželi mi dveře, pouštěli mě ve frontách atd. Nebylo by to krásné?
A ačkoliv mají muži život jednodušší (pozor neříkám jednoduchý!) tak v jejich den bychom jim zase my ženy projevovaly úctu- hezky se na ně usmívaly, nechaly je ať nás pustí sednout v tramvaji ( :D) a prostě pro ně udělaly nějakou nevinnou maličkost, která nám neublíží a jim udělá radost.
Dovedete si představit, jak bychom se potom třeba i těšili na tento svátek? Na rozdíl od toho, že jsem dnes viděla spoustu na první pohled naštvaných mužů, kteří byli nuceni koupit něco svým ženám, aby je potěšili. Kdyby se jednalo o mne, já bych takový dárek odmítla. Nechtěla bych být obdarována z nutnosti, to si raději svůj dárek nechte a já budu bez dárku. Dárek má být předáván s radostí a má ji vyjadřovat. Nikoliv obdarovat z nutnosti, povinnosti či ze strachu z toho, co příjde (nebo naopak nepříjde) když se tak nestane.
Takže říkám vám obdarujte nás, protože si nás vážíte a máte nás rádi nablízku a my si vás budeme také vážit. Dokonce stoupnete v našich očích a až bude den mužů (a nebo ikdyž nebude den mužů) naši náklonost poznáte :D
Dnes se slaví, asi dost postkomunistický, MDŽ tedy Mezinárodní Den Žen. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_%C5%BEen)
Kolik z našich přítelů, manželů, otců, bratrů, bratranců, kamarádů, dědečků, strýčků a všech mužů z našeho okolí si dnes vzpomnělo?
Vím, že někteří muži mohou namítat, že se jedná o:
- nespravedlivý svátek, protože kdy je svátek mužů? (ale tento argument je již nepoužitelný, protože den mužů dle wikipedie existuje a připadá na 19.11. http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_mu%C5%BE%C5%AF)
- svátek z doby komunismu, který už je v dnešní době "dávno za zenitem"
A proč že se slaví MDŽ?
Protože bez nás žen by svět ani neexistoval. "Protože když Bůh stvořila muže v podstatě jen žertovala".
Ne popravdě, muži by bez nás byli nahraní a neuměli by si poradit. (Na druhou stranu si ani já nedovedu představit život bez nich). Muži a ženy se navzájem mají doplňovat a uznávat, proč tedy neslavit den žen a někdy zase den mužů? Proč si navzájem neprojevovat úctu?
Já sama si například nejsem jistá tím, jestli by se mi líbilo, kdyby mi byla od mužů v mém okolí (a že jich je mnoho :D ) projevována úcta jen jeden den v roce. To jsem ráda, když mě třeba překvapí malým dárkem kdykoliv (kytička atd). Na druhou stranu, by se mi velice líbilo kdyby mi tento den projevovali úctu všichni muži které potkám. Například mě pustili sednout v MHD (samozřejmě že nemyslím, že by kvůli mě měl vstávat nějaký devadesátiletý pán), podrželi mi dveře, pouštěli mě ve frontách atd. Nebylo by to krásné?
A ačkoliv mají muži život jednodušší (pozor neříkám jednoduchý!) tak v jejich den bychom jim zase my ženy projevovaly úctu- hezky se na ně usmívaly, nechaly je ať nás pustí sednout v tramvaji ( :D) a prostě pro ně udělaly nějakou nevinnou maličkost, která nám neublíží a jim udělá radost.
Dovedete si představit, jak bychom se potom třeba i těšili na tento svátek? Na rozdíl od toho, že jsem dnes viděla spoustu na první pohled naštvaných mužů, kteří byli nuceni koupit něco svým ženám, aby je potěšili. Kdyby se jednalo o mne, já bych takový dárek odmítla. Nechtěla bych být obdarována z nutnosti, to si raději svůj dárek nechte a já budu bez dárku. Dárek má být předáván s radostí a má ji vyjadřovat. Nikoliv obdarovat z nutnosti, povinnosti či ze strachu z toho, co příjde (nebo naopak nepříjde) když se tak nestane.
Takže říkám vám obdarujte nás, protože si nás vážíte a máte nás rádi nablízku a my si vás budeme také vážit. Dokonce stoupnete v našich očích a až bude den mužů (a nebo ikdyž nebude den mužů) naši náklonost poznáte :D
Česká spořitelna
Jsem klientkou České spořitelny. Mám u ní vedený studentský účet.
Byla jsem se službami docela spokojená, ale má to několik zádrhelů.
První přišel před několika lety: Byla jsem studentka a věděla jsem, že musím donést studiijní potvrzení, abych mohla nadále využívat výhody studentského účtu. Donesla jsem tedy studentské potvrzení a celou věc považovala za vyřízenou. Chodily mi sice emaily, že mám donést potvrzení, ale dole v každém tom emailu bylo napsáno, že se jedná o automaticky rozposílanou zprávu a pokud již jsem potvrzení dodala nemám si zprávy všímat. Tak jsem si jich nevšímala. Pak jsem měla docela jiné zájmy a tak jsem po dlouhé měsíce nekontrolovala svůj účet a moc nechodila ani na servis24. Nezjistila jsem tedy, že mi změnili účet ze studentského na normální a strhávali mi poplatky. Jakmile jsem to zjistila naštvala jsem se. Nedali mi totiž ani vědět, že mi mění účet... Tak jsem se tam celá naštvaná vypravila. Moje naštvání, alespoň jeho část, cestou vyprchalo a tak když jsem čekala až se uvolní přepážka pro bezhotovost ještě jednou jsem si opakovala, co mě tak štvalo. Přepážka se otevřela a já šla někoho sprdnout... Měla jsem štěstí, sprdla jsem vedoucí pobočky. Ona se dívala do počítače, kde psali, že ho tam nemají a já tvrdila, že jsem ho donesla. Tak prý, že se půjde podívat. No a za chviličku přišla se smutným výrazem, že potvrzení našla. Bylo v mé složce, ale nebylo zavedeno do počítače. A kvůli tomu mi změnili účet.... Omlouvala se a já si řekla, že hlavně že se našlo a nechala to být.
Pro příště jsem si již dávala veliký pozor, abych jim zdůraznila, ať si dobře s hned do počítače poznamenají, že ho dostali. A oni si mně pamatovali, co se tenkrát stalo, musela to slyšet minimálně polovina pobočky (jedná se o malou pobočku a já nemluvila moc potichu..).
Druhý problém je se servisem24. Nejedná se ani tak o můj problém, ale o někoho, kdo má stejné příjmení jako já. Chodi mi totiž emailové potvrzení, když uskuteční nějakou platbu. Takže když paní XY něco někomu zaplatí, já ihned poznám komu a kolik. No není to divné?! Jako že to mohou dovolit?! Již opakovaně jsem je na to upozorňovala. Je sice pravdou, že po každém upozornění mi na pár měsíců tyto emaily přestanou chodit, ale poté se zase vrátí. A tak mám stále možnost sledovat finanční toky paní XY. Jed doufám, že někdo takhle nedostává informace o mém účtu. Jen pro informaci, snažila si paní vygooglovat, že bych ji o tom informovala sama, ale neměla jsem dostatek informací abych mohla vyčlenit tu správnou osobu, které to poslat. Naivně jsem doufala, že sama spořka si v tom udělá pořádek.
Třetí je teď nejvíce aktuální. Koncem února mi končila platnost karty. A protože jsem trávila týden na horách k tomu, abych si novou kartu vyzvedla jsem se dostala až poslední den února, tedy 28.2. 2013. Doběhla jsem tedy na svou pobočku, měla jsem ale velice omezený čas jelikož mne odpoledne čekala autoškola. Naneštěstí byly všechny bezhotovostní přepážky obsazeny. Musela jsem tedy čekat, sledovala jsem jak minuty utíkají a pomalu se začínala bát, že budu muset odejít bez karty a nebudu tak mít přístup k penězům. Naštěstí se uvolnila přepážka. Vběhla jsem tam a řekla, co potřebuji. Pracovník si vzal mou občanku, zkontroloval údaje a vydal se pro kartu. Po chviličce se vrátil, znovu kouknul na monitor a odběhl hledat. To mi přišlo divné, ale co. No a když s vrátil i napodruhé bez karty už to divné bylo hodně. No poradil se s kolegyní vedle a ukázalo se, kde je zakopaný pes. Den předtím si byla vyzvednout kartu nějaká jiná paní, co má stejné příjmení jako já. A jejich spořitelňácká kolegyně, co tam byla na zácvik jaksi omylem paní vydala místo její karty tu moji. Paní si ji podepsala a podepsala i převzetí. Pak si ale asi všimla, že na kartě je jiné jméno a tak kartu vrátila a dostala tu správnou. JENŽE na mě tu zbyla karta, která je sice na mé jméno, ale podepsána někým jiným. A to se mi moc nelíbilo, protože co kdybych musela někde podepisovat a na té kartě by se to neshodovalo?! I samotný fakt, že ta karta je podepsána a byla převzata někým jiným se mi nelíbila. Pracovník se to snažil nějak zlehčovat, ale marně. Takže mi, protože jsem řekla, že kartu nutně potřebuji a ta má stará od následujícícho dne již fungovat nebude, dali tuhle "cizákem podepsanou kartu" a že mi do týdne vystaví jinou a já dostanu tu novou. A protože jsem už fakt musela pádit takhle jsem to odsouhlasila a vyběhla na autobus.
Dnes bylo pokračování. Řekla jsem si, že je to přes týden a že se tam tedy stavím pro novou. Došla jsem k přepážce a dala občanku. Paní se vydala hledat mi novou kartu, zase ji nenašla a šla se znovu podívat na monitor a zase odběhla (= opakování situace). No a pak mi bylo řečeno, že jaksi tam karta není. Že jim to nešlo minule objednat tu novou a že se mám stavit za týden. To mi to nemohli dát vědět?! Můj email mají, adresu také a mobil jakbysmet... tak kde je problém?! No alespoň jsem si mohla vybrat, že nechci bezkontaktní... (ale obávám se, že mi stejně dají bezkontaktní protože, no spořka..)
Čtvrtý problém- protože to s mou školou dopadlo tento rok tak jak to dopadlo přestala jsem být po státnicích studentem. No a nějak jsem se dozvěděla o účtu Absolvent, který by mi přesně vyhovoval. Byl totiž dost podobný jako ten studentský s jedinou výjimkou- nebyl pro studenty :D Takže jsem šla na pobočku, vzala si letáček a ještě se na přepážce informovala. Bylo mi řečeno, že když donesu diplom změní mi účet zadarmo na absolventský a až se zase stanu studentem (snad se mi tentokráte ty přijímačky povedou) dají mi zpět studentský účet. Protože absolventský je možnost mít pouze omezenou dobu, myslím dva roky nebo tak. To mi přišlo výhodné a byla jsem docela spokojená. Když jsem dostala diplom šla jsem na jinou pobočku, protože byla nejblíže, že chci aby mi to překlopili. Jenže ouha, tady mi řekli, že mi mohou udělat účet absolvent, ale že jakmile ho jednou mám tak už nemohu mít zpět účet studentský. Což bylo v rozporu s tím, co mi řekli na té první pobočce.. to jsem jim řekla. Oni, že zavolají nadřízené. Ta potvrdila výrok této pobočky a tak jsem naštvaná odcházela. Jen tak pro jistotu jsem navštívila zase tu první pobočku a informovala se na to samé. A zase mi bylo řečeno, že to jde. Tak jsem jim řekla ať si zavolají na pobočku B a nějak se sakra domluví. Uskutečnil se hovor a výsledek byl, že to nejde.
Tak dobrá nejde to, s tím se smířím. JAK si ale mohou dovolit říkat v každé pobočce něco jiného?! A proč to rovnou nepíšou v tom informačním letáčku? Ušetřili by mi tak spoustu nervů a námahy atd.
No po všem tomhle uvažuji, že změním finanční ústav. Protože jedna chyba se stát samozřejmě může, člověk není dokonalý, ale aby se na mně takhle "vyžívali" to se mi nelíbí...
čtvrtek 7. března 2013
Nuda od nudy pojde a společně pak zajde...
"Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!" víte odkud to je? Ano, je to z filmu. Českého filmu. Hraje v něm Jiří Schmitzer, Magda Vašáryová a třeba Jaromír Hanzlík. Už víte? Jsou to... Postřižiny (http://www.csfd.cz/film/6665-postriziny/).
Já se poslední dva dny relativně nudím. Včera dopoledne jsem spala, takže jsem se nenudila, ale jinak odpoledne jsem neměla co dělat- v televizi nedávají nic než stupidní telenovely, péct jsem nemohla, na icq nebyl nikdo, kdo by si chtěl povídat a tak jsem se nudila sama. Dneska už se však pečící situace změnila- již mi nevadí vůně pečiva a tak jsem se ve chvilce nudy dala na pečení tvarohové bábovky a pochlubím se vám.. koukejte jaká je...
Jediný problém je, že ji asi dnes ještě nebudu moci jíst a je otázkou zda vydrží do zítra..
Abych uvedla na pravou míru: měla jsem být osm hodin v práci, ale můj žaludek se rozhodl, že se mu to nelíbí. Naštěstí se ozval jen jednou a pak už byl klid, takže mi pak už bylo lépe a mohla jsem nejen ležet. Jenže jsem neměla co dělat.
No a pak večer mě z nudy vytrhlo "Zlatíčko", poslal mi link na stránku obsahující spousty a spousty vtipů. Měl pravdu, když mě varoval, že jsou prudce návykové a jakmile jednou na stránku člověk zabrousí už jen těžko se odtrhne. No a tak jsem relativně velkou část dne, mimo to že jsem pekla, mazlila se s kóčkou, mluvila se "Zlatíčkem" po telefonu, čučela na hloupé pořady v televizi a pomaloučku jedla tak jsem taky závislácky koukala na vtipy na této stránce.
Tak co, už toužíte znát link na tu skvielou stránku? Tak já vás ještě trochu napnu.. a okopíruji sem několik vtipů odtamtud, abyste se těšili ještě více.. :D
"Paní Kennedyová: "Dost výmluv, miláčku, malý výlet do Dallasu tě nezabije!"
"Politici sú ako spermie. Iba jeden z miliónov to dotiahne až na ľudskú bytosť."
"Pro všechny milovníky koní zařadila firma IKEA na svůj jídelníček masové kuličky HATÁTITLÁ"
"Are you sure this is beef? Yes, of horse!"
Na závěr jeden pravdivý:
Otec: „Kam jdeš, synu?”
Syn: „Na rande.”
Otec: „To je milé. Nezapomeň si nasadit... víš co...”
Syn: „Co?”
Otec: „Víš co...”
Syn: „Prezervativ?”
Otec: „Čepici, ty nadrženej idiote!”
No a teď konečně přichází ten link: http://www.rouming.cz/roumingJokes.php?
Užijte si konec nudy a nezapomeňte hlídat hodiny ať u toho nestrávíte celý zbytek života!
Já se poslední dva dny relativně nudím. Včera dopoledne jsem spala, takže jsem se nenudila, ale jinak odpoledne jsem neměla co dělat- v televizi nedávají nic než stupidní telenovely, péct jsem nemohla, na icq nebyl nikdo, kdo by si chtěl povídat a tak jsem se nudila sama. Dneska už se však pečící situace změnila- již mi nevadí vůně pečiva a tak jsem se ve chvilce nudy dala na pečení tvarohové bábovky a pochlubím se vám.. koukejte jaká je...
 |
| prosím, neslintat! :D |
Abych uvedla na pravou míru: měla jsem být osm hodin v práci, ale můj žaludek se rozhodl, že se mu to nelíbí. Naštěstí se ozval jen jednou a pak už byl klid, takže mi pak už bylo lépe a mohla jsem nejen ležet. Jenže jsem neměla co dělat.
No a pak večer mě z nudy vytrhlo "Zlatíčko", poslal mi link na stránku obsahující spousty a spousty vtipů. Měl pravdu, když mě varoval, že jsou prudce návykové a jakmile jednou na stránku člověk zabrousí už jen těžko se odtrhne. No a tak jsem relativně velkou část dne, mimo to že jsem pekla, mazlila se s kóčkou, mluvila se "Zlatíčkem" po telefonu, čučela na hloupé pořady v televizi a pomaloučku jedla tak jsem taky závislácky koukala na vtipy na této stránce.
Tak co, už toužíte znát link na tu skvielou stránku? Tak já vás ještě trochu napnu.. a okopíruji sem několik vtipů odtamtud, abyste se těšili ještě více.. :D
"Paní Kennedyová: "Dost výmluv, miláčku, malý výlet do Dallasu tě nezabije!"
"Politici sú ako spermie. Iba jeden z miliónov to dotiahne až na ľudskú bytosť."
"Pro všechny milovníky koní zařadila firma IKEA na svůj jídelníček masové kuličky HATÁTITLÁ"
"Are you sure this is beef? Yes, of horse!"
Na závěr jeden pravdivý:
Otec: „Kam jdeš, synu?”
Syn: „Na rande.”
Otec: „To je milé. Nezapomeň si nasadit... víš co...”
Syn: „Co?”
Otec: „Víš co...”
Syn: „Prezervativ?”
Otec: „Čepici, ty nadrženej idiote!”
No a teď konečně přichází ten link: http://www.rouming.cz/roumingJokes.php?
Užijte si konec nudy a nezapomeňte hlídat hodiny ať u toho nestrávíte celý zbytek života!
středa 6. března 2013
Už zase nemocná?!
Dneska ráno jsem se probudila a nebylo mi zrovna do skoku. A to mám středy dlouhé dny v práci, mám osm hodin a to u jedné klientky.
Tak jsem zatla zuby a doufala, že to nějak samo přejde. Uvařila jsem si černý čaj, odepřela si ranní jogurt a vyrazila do práce. Čerstvý vzduch mi dělal docela dobře a to podpořilo mou teorii, že to bude dobré. Bohužel mi ale bylo jasné, že večerní program je silně ohrožen, protože jestli přežiju práci tak už asi nebudu mít dost síly na fj, večeři a kino. Nasedla jsem do metra, což se mým vnitřnostem moc nelíbilo, ale ještě se tak moc nevztekaly. To začalo teprve na metru C, kde jsem musela i vystoupit a rozdýchávat. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Věděla jsem, že musím zavolat do práce a omluvit se, protože v tomhle stavu bych nebyla ničeho schopná. Bylo však půl osmé ráno a já od osmi měla být u paní a tak jsem se bála, zda jí někoho najdou jako náhradu za mě. Jenže jsem věděla, že i kdyby se mi najednou udělalo lépe nemohla bych tam jít s rizikem, že paní nakazím- mohlo by to mít pro ni přímo fatální následky.
A vše to vyvrcholilo na Ládví, kde se můj milý žaludek rozhodl, že už má dost včerejší číny. Zavolala jsem tedy do práce, vylíčila celou situaci a moc se omlouvala. No a potom jsem vyrazila k doktorce, aby mi napsala neschopenku. Přiznávám, že jsem měla v metru zase nahnáno a tak jsem raději vystoupila na Florenci, abych pak mohla pokračovat busem a nemusela přesedat a jet metrem a pak ještě busem.
U doktorky jsem strávila asi hodinu, neschopenka nebyl problém a tak jsem doma. Na kontrolu mám jít v pondělí, ale do té doby se tu ukoušu nudou a hlavně pokud se mi nepodaří se uzdravit do pátku, abych byla uschopněna musela bych být zavřená doma i o víkendu a to se mi nelíbí- jaksi to nekoliduje s mými plány na víkend. No uvidíme...
Pamatuji si, že když jsem bývala dříve nemocná (nebylo to zas tak často) tak jsem trávila dny u televize a spánkem. To druhé mi stále jde a pomáhá, ale mám strach se přespat, aby mi to pak nechybělo v noci. A to první je problém- nedávají tam nic zajímavého. Díly Gilmorek, co už znám a pak prostě jen telenovely typu "Aliso, vrať se", "Nezkrotná vášeň" či podobné a to mě odpuzuje už při přečtení názvu. Tak co mají nemocní lidé dělat? Seriály taky nejsou, knížky moc číst nemůžu protože se nedovedu na písmenka soustředit moc dlouho (už psaní tohoto článku mi zabírá asi tak 5x delší čas než normálně jelikož každou chvilku odkládám notebook stranou aby se situace zklidnila).
Takže co my chudáčkové nemocní máme dělat? Přejídat se nemůžu, péct taky ne (protože vůně jídla nedělá mým vnitřnostem zrovna dobře) a ve vaně trávit celý den taky nejde.
A další věc: nechci si stěžovat, ale tohle je takové napůl. Není mi ani tak dobře, abych mohla dělat všechno co chci, ale zase ne tak špatně, abych musela trávit celý den v posteli s kyblíkem. Neberte to špatně, já nechci být více nemocná, tohle má i své výhody, jen kdyby to nebylo tak blízko víkendu a nekazilo mi to plány.
No co se dá dělat. Nějak to dopadne. Já se pokusím udělat vše, co je v mých silách, abych byla v pátek schopná být uschopněná a když to nevyjde tak začnu vymýšlet plán B. Ale to až to nastane, máš pravdu Scarlett.
Tak jsem zatla zuby a doufala, že to nějak samo přejde. Uvařila jsem si černý čaj, odepřela si ranní jogurt a vyrazila do práce. Čerstvý vzduch mi dělal docela dobře a to podpořilo mou teorii, že to bude dobré. Bohužel mi ale bylo jasné, že večerní program je silně ohrožen, protože jestli přežiju práci tak už asi nebudu mít dost síly na fj, večeři a kino. Nasedla jsem do metra, což se mým vnitřnostem moc nelíbilo, ale ještě se tak moc nevztekaly. To začalo teprve na metru C, kde jsem musela i vystoupit a rozdýchávat. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Věděla jsem, že musím zavolat do práce a omluvit se, protože v tomhle stavu bych nebyla ničeho schopná. Bylo však půl osmé ráno a já od osmi měla být u paní a tak jsem se bála, zda jí někoho najdou jako náhradu za mě. Jenže jsem věděla, že i kdyby se mi najednou udělalo lépe nemohla bych tam jít s rizikem, že paní nakazím- mohlo by to mít pro ni přímo fatální následky.
A vše to vyvrcholilo na Ládví, kde se můj milý žaludek rozhodl, že už má dost včerejší číny. Zavolala jsem tedy do práce, vylíčila celou situaci a moc se omlouvala. No a potom jsem vyrazila k doktorce, aby mi napsala neschopenku. Přiznávám, že jsem měla v metru zase nahnáno a tak jsem raději vystoupila na Florenci, abych pak mohla pokračovat busem a nemusela přesedat a jet metrem a pak ještě busem.
U doktorky jsem strávila asi hodinu, neschopenka nebyl problém a tak jsem doma. Na kontrolu mám jít v pondělí, ale do té doby se tu ukoušu nudou a hlavně pokud se mi nepodaří se uzdravit do pátku, abych byla uschopněna musela bych být zavřená doma i o víkendu a to se mi nelíbí- jaksi to nekoliduje s mými plány na víkend. No uvidíme...
Pamatuji si, že když jsem bývala dříve nemocná (nebylo to zas tak často) tak jsem trávila dny u televize a spánkem. To druhé mi stále jde a pomáhá, ale mám strach se přespat, aby mi to pak nechybělo v noci. A to první je problém- nedávají tam nic zajímavého. Díly Gilmorek, co už znám a pak prostě jen telenovely typu "Aliso, vrať se", "Nezkrotná vášeň" či podobné a to mě odpuzuje už při přečtení názvu. Tak co mají nemocní lidé dělat? Seriály taky nejsou, knížky moc číst nemůžu protože se nedovedu na písmenka soustředit moc dlouho (už psaní tohoto článku mi zabírá asi tak 5x delší čas než normálně jelikož každou chvilku odkládám notebook stranou aby se situace zklidnila).
Takže co my chudáčkové nemocní máme dělat? Přejídat se nemůžu, péct taky ne (protože vůně jídla nedělá mým vnitřnostem zrovna dobře) a ve vaně trávit celý den taky nejde.
A další věc: nechci si stěžovat, ale tohle je takové napůl. Není mi ani tak dobře, abych mohla dělat všechno co chci, ale zase ne tak špatně, abych musela trávit celý den v posteli s kyblíkem. Neberte to špatně, já nechci být více nemocná, tohle má i své výhody, jen kdyby to nebylo tak blízko víkendu a nekazilo mi to plány.
No co se dá dělat. Nějak to dopadne. Já se pokusím udělat vše, co je v mých silách, abych byla v pátek schopná být uschopněná a když to nevyjde tak začnu vymýšlet plán B. Ale to až to nastane, máš pravdu Scarlett.
úterý 5. března 2013
autoškola
Hurá! Dnes jsem měla poslední jízdu!
Nehurá! Už mě čekají jen zkoušky...
A jelikož má autoškola Fresh před časem zkrachovala tak jsem byla nucena přejít k jiné. Nechala jsem si svého instruktora a rozhodla se, že s ním dojezdím. Jen jsem nevěděla, kolik budu muset doplácet- tedy doufala jsem, že nebudu muset platit celý kurz znovu, protože již jsem měla zaplaceno. Naštěstí jsem platila "jen" zbývající jízdy + budu platit za zkoušku (což bych ale platila i původně). Takže jsem si se "svým" instruktorem domluvila další jízdy a doufala, že se vše nějak vyřeší. Bylo mi řečeno, že autoškola, která byla ochotná převzít klienty zkrachovalého Freshe a tedy i mne je autoškola z Kladna. Z toho vyplývá, že zkoušky a všechno budu muset dělat na Kladně, což mě trošku děsí na druhou stranu tam bude asi menší provoz, méně tramvají atd.
Takže jsem pár jízd odjezdila tady v Praze a na poslední dvě, plus jsem si připlatila jednu kondiční, mě instruktor vzal na Kladno. Jeli jsme po dálnici, já dokonce rychlostí 120, a potom jsme si projížděli různé ulice a situace na Kladně. Jsem mu velice vděčná, že mě tam vzal, ale obávám se, že si z toho nebudu moc pamatovat. A hlavě si nejsem jistá, že jsem připravená na zkoušku- bojím se, že na něco zapomenu. Moc mi nejde podřazování (nepoznám, kdy mám podřadit), nevím, kdy blikat, že objíždím překážku a kdy naopak nemusím atd ale hlavně mi nejde parkování (pokud není celé parkoviště volné tak mám strach, že někoho odřu)
A co teprve technika?! Jak si mám zapamatovat, jaký vzorek mám mít na pneumatikách? A nebo to, kolik se jezdí kde a proč? Jejda.. asi nikdy nebudu mít řidičák...
No na Kladně jsem byla v úterý (tedy dnes 5.3. 2013). A teď čekám, až mi instruktor napíše, kdy jsou volné termíny zkoušek. Snad to nebude moc brzo, ale zase ne moc pozdě. Nejlépe tak za dva týdny? Abych se stihla naučit a srovnat si to v hlavě. Možná poprosím i někoho, aby mě vzal na parkoviště abych si znovu zkusila parkovat....
Nehurá! Už mě čekají jen zkoušky...
A jelikož má autoškola Fresh před časem zkrachovala tak jsem byla nucena přejít k jiné. Nechala jsem si svého instruktora a rozhodla se, že s ním dojezdím. Jen jsem nevěděla, kolik budu muset doplácet- tedy doufala jsem, že nebudu muset platit celý kurz znovu, protože již jsem měla zaplaceno. Naštěstí jsem platila "jen" zbývající jízdy + budu platit za zkoušku (což bych ale platila i původně). Takže jsem si se "svým" instruktorem domluvila další jízdy a doufala, že se vše nějak vyřeší. Bylo mi řečeno, že autoškola, která byla ochotná převzít klienty zkrachovalého Freshe a tedy i mne je autoškola z Kladna. Z toho vyplývá, že zkoušky a všechno budu muset dělat na Kladně, což mě trošku děsí na druhou stranu tam bude asi menší provoz, méně tramvají atd.
Takže jsem pár jízd odjezdila tady v Praze a na poslední dvě, plus jsem si připlatila jednu kondiční, mě instruktor vzal na Kladno. Jeli jsme po dálnici, já dokonce rychlostí 120, a potom jsme si projížděli různé ulice a situace na Kladně. Jsem mu velice vděčná, že mě tam vzal, ale obávám se, že si z toho nebudu moc pamatovat. A hlavě si nejsem jistá, že jsem připravená na zkoušku- bojím se, že na něco zapomenu. Moc mi nejde podřazování (nepoznám, kdy mám podřadit), nevím, kdy blikat, že objíždím překážku a kdy naopak nemusím atd ale hlavně mi nejde parkování (pokud není celé parkoviště volné tak mám strach, že někoho odřu)
A co teprve technika?! Jak si mám zapamatovat, jaký vzorek mám mít na pneumatikách? A nebo to, kolik se jezdí kde a proč? Jejda.. asi nikdy nebudu mít řidičák...
No na Kladně jsem byla v úterý (tedy dnes 5.3. 2013). A teď čekám, až mi instruktor napíše, kdy jsou volné termíny zkoušek. Snad to nebude moc brzo, ale zase ne moc pozdě. Nejlépe tak za dva týdny? Abych se stihla naučit a srovnat si to v hlavě. Možná poprosím i někoho, aby mě vzal na parkoviště abych si znovu zkusila parkovat....
středa 6. února 2013
Hořící keř
Viděla jsem první díl tohoto třídílného seriálu z naší české historie o Janu Palachovi.
Jsem ráda, že jsem to viděla a to hlavně proto, že o něm toho vlastně moc nevím. Ve škole se o něm nemluvilo, už to není kvůli "nepohodlnosti" ale prostě asi nezbyl čas. A mimo školu se o něm taky moc nemluví. Věděla jsem jen, že se upálil, byl z FF a proč to udělal, ale tím to končí.
Nikdy jsem vlastně nepřemýšlela nad tím, jestli měl nějakou rodinu a jaké to tak asi pro ni muselo být. Brala jsem ho jako historickou postavu a nějak jsem ho nebrala jako člověka s okolím přáteli a rodinou. Jenže on byl. Měl kamarády, kamarádky a možná i přítelkyni. Měl bratra a matku, kteří se o jeho činu dozvěděli asi až z třetí strany.
Nepřemýšlela jsem ani, jakou odezvu to vlastně vyvolalo. Je to samozřejmě správně, že to nějakou vyvolalo, ale docela se taky mohlo stát, že by lidé uvěřili lžím a jeho čin by byl zapomenut. Studenti by neplánovali stávku a nikdo by nevěděl, kdo Palach byl a co učinil. Na druhou stranu o jeho činu se teď ví, mluví a možná na těch lepších školách i učí. Ale co ostatní, co se pokusili jeho čin zopakovat a vyburcovat národ z letargie a sklopení hlav? O jejich činech (jejich sebeobětování ve prospěch lepší budoucnosti, kterou oni nezažijí) se nemluví?! Co takový Jan Zajíc, Josef Hlavatý a nebo Evžen Plocek? Jakto, že jejich činy jsou zapomenuty? O jejich osudech toho víme tak málo, jejich životy nejsou tak dobře zpracovány a už vůbec zfilmovány. Nechci tím říci, že je špatné zfilmovat Palachův příběh, ale měl by být vidět a slyšet příběh i těch ostatních. Sice byl Palach první a oni "jen opakovali" jeho čin, ale zaplatili tu nejvyšší daň a nedovedeme si ani představit (a asi je to tak i lepší) jakou bolest museli zakusit a jakou odvahu museli mít.
No abych se vrátila k Hořícímu keři- první díl, který jsem viděla, je docela dobrý. Nemám moc ráda herce Kotka a přišlo mi, že je mu tam věnována až moc veliká role, ale nevím jak velkou roli sehrál a jakou ji ještě dál sehraje. Také tam zatím nebylo vysvětleno, zda byl sám a tedy jeho hrozba, že pokud se do pěti dnů nic nestane budou pokračovat další v sebeupalování byla jen planá a nebo zda za Palachem byla opravdu nějaká skupinka dalších ochotných se upálit.
No snad se to a ještě více dozvíme v druhém (prostředním) díle... už se na něj těším...
Jsem ráda, že jsem to viděla a to hlavně proto, že o něm toho vlastně moc nevím. Ve škole se o něm nemluvilo, už to není kvůli "nepohodlnosti" ale prostě asi nezbyl čas. A mimo školu se o něm taky moc nemluví. Věděla jsem jen, že se upálil, byl z FF a proč to udělal, ale tím to končí.
Nikdy jsem vlastně nepřemýšlela nad tím, jestli měl nějakou rodinu a jaké to tak asi pro ni muselo být. Brala jsem ho jako historickou postavu a nějak jsem ho nebrala jako člověka s okolím přáteli a rodinou. Jenže on byl. Měl kamarády, kamarádky a možná i přítelkyni. Měl bratra a matku, kteří se o jeho činu dozvěděli asi až z třetí strany.
Nepřemýšlela jsem ani, jakou odezvu to vlastně vyvolalo. Je to samozřejmě správně, že to nějakou vyvolalo, ale docela se taky mohlo stát, že by lidé uvěřili lžím a jeho čin by byl zapomenut. Studenti by neplánovali stávku a nikdo by nevěděl, kdo Palach byl a co učinil. Na druhou stranu o jeho činu se teď ví, mluví a možná na těch lepších školách i učí. Ale co ostatní, co se pokusili jeho čin zopakovat a vyburcovat národ z letargie a sklopení hlav? O jejich činech (jejich sebeobětování ve prospěch lepší budoucnosti, kterou oni nezažijí) se nemluví?! Co takový Jan Zajíc, Josef Hlavatý a nebo Evžen Plocek? Jakto, že jejich činy jsou zapomenuty? O jejich osudech toho víme tak málo, jejich životy nejsou tak dobře zpracovány a už vůbec zfilmovány. Nechci tím říci, že je špatné zfilmovat Palachův příběh, ale měl by být vidět a slyšet příběh i těch ostatních. Sice byl Palach první a oni "jen opakovali" jeho čin, ale zaplatili tu nejvyšší daň a nedovedeme si ani představit (a asi je to tak i lepší) jakou bolest museli zakusit a jakou odvahu museli mít.
No abych se vrátila k Hořícímu keři- první díl, který jsem viděla, je docela dobrý. Nemám moc ráda herce Kotka a přišlo mi, že je mu tam věnována až moc veliká role, ale nevím jak velkou roli sehrál a jakou ji ještě dál sehraje. Také tam zatím nebylo vysvětleno, zda byl sám a tedy jeho hrozba, že pokud se do pěti dnů nic nestane budou pokračovat další v sebeupalování byla jen planá a nebo zda za Palachem byla opravdu nějaká skupinka dalších ochotných se upálit.
No snad se to a ještě více dozvíme v druhém (prostředním) díle... už se na něj těším...
pátek 18. ledna 2013
První týden v nové práci
Od pondělí 14.1. 2013 jsem nastoupila do nové práce. Náplň mé nové práce je přibližně stejná, jako byla náplň mé minulé práce. Starám se o seniory.
Rozdíl je v tom, že tentokráte je to na poloviční úvazek a že zatím přesně nevím, jak to bude fungovat. Tento týden jsem totiž strávila na jednom z oddělení, takové respitní službě pro klienty trpící Alzheimerem a nebo "syndromem demence". A příští týden budu na denním stacionáři pro tyto osoby a další týden na jiném oddělení a až se pak jednoho dne se dostanu ke své práci: osobní asistent pro klienty v terénu.
Můj první týden byl velice zajímavý. Měla jsem možnost poznat velice zblízka, jaké to je starat se o někoho trpícího "syndromem demence" (tento termín je již méně používaný a proto je v uvozovkách, také slovo demence a natož dementní zní pejorativně, takže budu tomu říkat "A"). A z mého poznání vám můžu říct- obdivuji lidi, kteří se o své blízké, kteří trpí "A" starají doma. Je to extrémně náročné a to jak fyzicky, ale hlavně psychicky. Ráno se probudíte a ten druhý Vás nepoznává, neví kdo jste, neví kde je a třeba chce za svými rodiči (kteří již jsou dávno po smrti). Nebo před ně dáte talíř s polévkou a do ruky jim dáte lžíci a oni jen tak koukají, nemají tušení co je ten nástroj v jejich ruce a jak se má používat. Dokud jim názorně nepředvedete (asi 3x za sebou) k čemu např. lžíce slouží a neukážete jim, jak ji používat nepochopí to a nenají se. A druhý den znovu a třetí znovu atd.
Ne nepřeháním... ale to, co popisuji je již velice pokročilá fáze nemoci. V prvotních fázích vypadávají slova, jména, krátkodobá paměť atd.
No ale představte si mít někoho takového doma. Starat se o něj každý den, každou hodinu a dokonce i každou minutu. Hlídat ho, pomáhat mu, mýt ho, krmit ho, uklidňovat ho a být s ním ačkoliv on Vás už nepoznává a někdy se Vás dokonce bojí. Protože nejen on Vás po čase nepoznává, to ani Vy jeho ne. Jelikož tito lidé se mění i charakterově a již to nejsou ti, které jste znali, milovali, kteří Vás vychovávali atd jsou to jiní lidé a Vám nezbývá nežli je jako nové osoby přijmout. A starat se o někoho kdo nepoznává Vás a ani vy jeho s láskou vyžaduje mnoho a mnoho odhodlání a síly. Mimoto tito lidé jsou extrémně "emocionálně nakažlivý" (což je opravdu vědecký termín) což znamená, že jakákoliv emoce se na ně přenese, takže musíte i při nejtěžších situacích zachovávat klid, pozitivní myšlení a chovat se tak, aby z Vás mohlo přenést jen to pozitivní. Zkuste si takhle žít, třeba byť jen týden a zblázníte se. A tito lidé tak žijí dlouhodobě a chodí k tomu ještě do práce a obstarávají třeba i vlastní rodiny a děti. Proto říkám- obdivuji lidi, kteří se doma starají o někoho takového.
Já sama jsem na oddělení byla jen týden a to pouze 8:00-12:00, ale i tak mě to "poznamenalo". Nebylo to pro mě ani tak náročné, protože jsem tam byla jen týden, ale pochopila jsem jak se člověk musí radovat i z maličkostí. Nedovedete si ani představit, jak mě potěšilo, když si mě dneska (po pěti dnech strávených na tom oddělení) jedna paní vzpomněla, že mé příjmení je jako nějaký pták. To byl opravdu pokrok a překvapení! Nebo když jiná paní začala mluvit a komunikovat... člověk si začne mnohem více vážit věcí, které považoval za samozřejmost a to třeba i toho, že stále ještě víte k čemu složí lžíce a kde je záchod. Nelze si nalhávat, že je to lehká práce, ale je potřebná a je záslužná a mě zatím docela baví a naplňuje. Mám pocit, že ačkoliv si mě ti lidé nebudou zítra pamatovat pomohla jsem jim prožít den důstojně a to mi prozatím stačí. (ikdyž s tou důstojností je to složité jelikož tito lidé trpící "A" jsou jako malé děti, ale nesmí se s nimi jednat jako s malými dětmi..)
No uvidíme, co budu říkat příští týden o tom, jak mě baví má práce a jak ji zvládám. Zatím se do ní těším. Jsem zvědavá, co mi každý den přinese a práce mi přináší relativně uspokojení a mám radost, že mám čas i na jiné věci. (ačkoliv jsem si na tento týden mnoho naplánovala a ne moc stihla :( )
Rozdíl je v tom, že tentokráte je to na poloviční úvazek a že zatím přesně nevím, jak to bude fungovat. Tento týden jsem totiž strávila na jednom z oddělení, takové respitní službě pro klienty trpící Alzheimerem a nebo "syndromem demence". A příští týden budu na denním stacionáři pro tyto osoby a další týden na jiném oddělení a až se pak jednoho dne se dostanu ke své práci: osobní asistent pro klienty v terénu.
Můj první týden byl velice zajímavý. Měla jsem možnost poznat velice zblízka, jaké to je starat se o někoho trpícího "syndromem demence" (tento termín je již méně používaný a proto je v uvozovkách, také slovo demence a natož dementní zní pejorativně, takže budu tomu říkat "A"). A z mého poznání vám můžu říct- obdivuji lidi, kteří se o své blízké, kteří trpí "A" starají doma. Je to extrémně náročné a to jak fyzicky, ale hlavně psychicky. Ráno se probudíte a ten druhý Vás nepoznává, neví kdo jste, neví kde je a třeba chce za svými rodiči (kteří již jsou dávno po smrti). Nebo před ně dáte talíř s polévkou a do ruky jim dáte lžíci a oni jen tak koukají, nemají tušení co je ten nástroj v jejich ruce a jak se má používat. Dokud jim názorně nepředvedete (asi 3x za sebou) k čemu např. lžíce slouží a neukážete jim, jak ji používat nepochopí to a nenají se. A druhý den znovu a třetí znovu atd.
Ne nepřeháním... ale to, co popisuji je již velice pokročilá fáze nemoci. V prvotních fázích vypadávají slova, jména, krátkodobá paměť atd.
No ale představte si mít někoho takového doma. Starat se o něj každý den, každou hodinu a dokonce i každou minutu. Hlídat ho, pomáhat mu, mýt ho, krmit ho, uklidňovat ho a být s ním ačkoliv on Vás už nepoznává a někdy se Vás dokonce bojí. Protože nejen on Vás po čase nepoznává, to ani Vy jeho ne. Jelikož tito lidé se mění i charakterově a již to nejsou ti, které jste znali, milovali, kteří Vás vychovávali atd jsou to jiní lidé a Vám nezbývá nežli je jako nové osoby přijmout. A starat se o někoho kdo nepoznává Vás a ani vy jeho s láskou vyžaduje mnoho a mnoho odhodlání a síly. Mimoto tito lidé jsou extrémně "emocionálně nakažlivý" (což je opravdu vědecký termín) což znamená, že jakákoliv emoce se na ně přenese, takže musíte i při nejtěžších situacích zachovávat klid, pozitivní myšlení a chovat se tak, aby z Vás mohlo přenést jen to pozitivní. Zkuste si takhle žít, třeba byť jen týden a zblázníte se. A tito lidé tak žijí dlouhodobě a chodí k tomu ještě do práce a obstarávají třeba i vlastní rodiny a děti. Proto říkám- obdivuji lidi, kteří se doma starají o někoho takového.
Já sama jsem na oddělení byla jen týden a to pouze 8:00-12:00, ale i tak mě to "poznamenalo". Nebylo to pro mě ani tak náročné, protože jsem tam byla jen týden, ale pochopila jsem jak se člověk musí radovat i z maličkostí. Nedovedete si ani představit, jak mě potěšilo, když si mě dneska (po pěti dnech strávených na tom oddělení) jedna paní vzpomněla, že mé příjmení je jako nějaký pták. To byl opravdu pokrok a překvapení! Nebo když jiná paní začala mluvit a komunikovat... člověk si začne mnohem více vážit věcí, které považoval za samozřejmost a to třeba i toho, že stále ještě víte k čemu složí lžíce a kde je záchod. Nelze si nalhávat, že je to lehká práce, ale je potřebná a je záslužná a mě zatím docela baví a naplňuje. Mám pocit, že ačkoliv si mě ti lidé nebudou zítra pamatovat pomohla jsem jim prožít den důstojně a to mi prozatím stačí. (ikdyž s tou důstojností je to složité jelikož tito lidé trpící "A" jsou jako malé děti, ale nesmí se s nimi jednat jako s malými dětmi..)
No uvidíme, co budu říkat příští týden o tom, jak mě baví má práce a jak ji zvládám. Zatím se do ní těším. Jsem zvědavá, co mi každý den přinese a práce mi přináší relativně uspokojení a mám radost, že mám čas i na jiné věci. (ačkoliv jsem si na tento týden mnoho naplánovala a ne moc stihla :( )
čtvrtek 17. ledna 2013
The beauty inside
Krása se skrývá uvnitř... jak příznačný název..
Jedná se o seriál, který má 6 dílů. Je ke shlédnutí na videačesky (. http://www.videacesky.cz/serialy-online-zdarma/krasa-se-skryva-uvnitr-1-jmenuju-se-alex) a jakmile se podíváte na jeden musíte vidět i ty ostatní díly. Jen naštěstí/bohužel má každý díl tak 4-9 minut.. já kvůli tomu málem přišla pozdě na školení :)
Je to velice zajímavý seriál a mě donutil přemýšlet, jak moc je pro nás důležitá fyzická stránka ve vztazích. Jak moc by mě ovlivnilo, kdybych se ráno probudila a vypadala jinak. Jestli by byl můj den jiný jestli bych já byla jiná.
Popravdě, pokud by se to stalo na základce asi by několik dní mohlo probíhat jinak a dost pravděpodobně by mě to ovlivnilo a změnilo část mojí minulosti, která mě do jisté míry utvářela.
Nebo jak hodně by to ovlivnilo moje přátele, moji rodinu a lidi mě blízké. A co kdybych se ráno probudila jako muž? Jak bych chodila do práce? Jak bych jezdila MHD? Co občanka?
Pojí se s tím spousta praktických otázek, ale hlavní je to, co se řeší právě v tom seriálu- osamělost. Miloval by mě někdo, kdybych měla každý den jinou podobu? A mohla bych někoho vystavit tomu, že se bude každou noc bát, vedle koho se ráno probudí?
Seriál je to rozhodně povedený.. jen ten konec, no americký :D
Jedná se o seriál, který má 6 dílů. Je ke shlédnutí na videačesky (. http://www.videacesky.cz/serialy-online-zdarma/krasa-se-skryva-uvnitr-1-jmenuju-se-alex) a jakmile se podíváte na jeden musíte vidět i ty ostatní díly. Jen naštěstí/bohužel má každý díl tak 4-9 minut.. já kvůli tomu málem přišla pozdě na školení :)
Je to velice zajímavý seriál a mě donutil přemýšlet, jak moc je pro nás důležitá fyzická stránka ve vztazích. Jak moc by mě ovlivnilo, kdybych se ráno probudila a vypadala jinak. Jestli by byl můj den jiný jestli bych já byla jiná.
Popravdě, pokud by se to stalo na základce asi by několik dní mohlo probíhat jinak a dost pravděpodobně by mě to ovlivnilo a změnilo část mojí minulosti, která mě do jisté míry utvářela.
Nebo jak hodně by to ovlivnilo moje přátele, moji rodinu a lidi mě blízké. A co kdybych se ráno probudila jako muž? Jak bych chodila do práce? Jak bych jezdila MHD? Co občanka?
Pojí se s tím spousta praktických otázek, ale hlavní je to, co se řeší právě v tom seriálu- osamělost. Miloval by mě někdo, kdybych měla každý den jinou podobu? A mohla bych někoho vystavit tomu, že se bude každou noc bát, vedle koho se ráno probudí?
Seriál je to rozhodně povedený.. jen ten konec, no americký :D
čtvrtek 10. ledna 2013
Co jsem dělala poslední dva měsíce?
(Oprava- nejedná se o dva celé měsíce, ale o období od 19.11. 2012 do řekněme 12.1. 2013)
Takže co jsem dělala?
Mnohé :D
Pro nezasvěcené, toto období jest čas, kdy jsem byla zaměstnána na plný úvazek v jedné pečovatelské službě. Za své působení jsem si tam vyzkoušela mnoho pozic (od autoobědářky, pracovnici v terénu až po pracovnici na baráku), poznala mnoho milých a méně milých lidí a možná si udělala obrázek jak to chodí.
Pokud mám začít od začátku, tak narodila jsem se svým rodičům po devíti měsících (to je asi moc velký začátek, co? :D ). Tedy jinak- poté, co mě nevzali na žádnou školu začala jsem si hledat nějaké zaměstnání a to nejlépe v něco v sociální sféře. Dlouho jsem neměla úspěch a tak jsem se jednoho dne osmělila a našla jsem odvahu zeptat se, zda někoho nehledají v kině. Hledali a tak mě i přijali na pozici pokladní. Byla jsem nadšená, že mám práci, sice žádná výhodná pozice natož v sociální sféře, ale alespoň něco. Pak se mi ozvali právě z této pečovatelské služby a pozvali si mě na pohovor. I šla jsem a tam mi poté vlastně naznačili, že mě berou a že vlastně zbývají už jen formality. Takže další radost, druhá práce (vlastně třetí pokud počítám i letáky). No a aby toho nebylo málo ozvali se mi i na další práci- na asistenční službu v jiném podobném zařízení (ale to až v době, kdy jsem věděla, že od pondělí nastupuji do pečovatelské služby a pohovor sem se konal v pátek předtím). Na tomto pohovoru (říkejme tomu práce B) do práce B mi řekli, že mají mnoho zájemců a že se mi s výsledkem ozvou tak do dvou týdnů.
Nastoupila jsem tedy do pečovatelské služby (říkejme tomu práce A). Musela jsem jim donést úředně potvrzený diplom (peripetie s tím vystačí na nový článek) a potvrzení od doktorky, že jsem schopná pracovat jako pečovatelka... obojí jsem sehnala a tak začalo mé působení v práci A. První den bylo školení, seděly jsme (vzali mě a ještě jednu paní) v kanceláři vedoucí pečovatelské služby (=PS) a probíraly jak bude co vypadat. Druhý den jsem již chodila s jednou z teréních pracovnic po klientech, co měla na ten onen den přihlášených. Třetí den mě dali s jinou teréní pracovnicí a zase jsem s ní chodila po klientech. (jen pro upřesnění pracovnice zde v práci A nemají své stálé klienty, takže se u nich často střídají. To k jakým klientům ten den pracovnice jde se dozví ze svého plánu práce v PDA zařízení).
A čtvrtý den mě dali k jedné autoobědářce, se kterou jsem jela její trasu a dávala lidem obědy. Jedná se o to, že se přijede k člověku zazvoní se a pokud je klíč otevře se a vymění se jeho prázdný kastrůlek za kastrůlek s jídlem, který pracovnice přinesla. Je to vlastně kus za kus. S kastrůlky se jezdí autem s řidičem a úkolem pečovatelky je rozvést obědy maximálně do jedné hodiny. Jedná se o hodně běhání do schodů a velice minimální přímý kontakt s klienty. To samé jsem dělala i v pátek. A po víkendu ta moje "zaškolovací" autoobědářka měla dovolenou a já jezdila její trasu již sama (pouze s řidičem).
Poté, když této autoobědářce skončila dovolená, byla jsem zase převelena do terénu. Chodila jsem znovu s pracovnicemi po klientech. Poté jsem jezdila obědy odjinud (protože celkově jsou tři výdejny, odkud každý den vyjíždí minimálně čtyři autoobědářky a každá vozí průměrně tak 50 obědů/den). Nakonec se mi podařilo přesvědčit vedoucí PS, aby mě přesunula na práci na baráku, kterou zastávala původně ta paní, jenž byla přijata ve stejnou dobu jako já, ale ta dala výpověď.
A zrovna ve chvíli, kdy mě přesunuli na barák mi zavolali z práce B, že sice mě předtím nevybrali, ale že je teď druhé kolo pohovorů a zda mám stále zájem. A já měla, jelikož tady v práci A se jednalo o plný úvazek a tedy každý den od 7 do 15:45 a v pátek jen do 14:30 a to na mě pracovně nezkušenou bylo moc. Protože práce B byla poloviční úvazek byla pro mě velice zajímavá. Takže jsem si domluvila schůzku v práci B (po pracovní době práce A), došla tam a zase se nadchla, že by to mohlo vyjít a jak by to bylo super.
No a ono to vyšlo. Přijali mě tam a řekli, že můžu od příštího pondělí nastoupit. Těžkým oříškem však pro mě bylo, jak to řeknu v práci A. Jelikož jsem se bála vedoucí PS, protože ona vypadá velice přísně. Nakonec však rozhovor proběhl velice dobře, dohodli jsme se, že dostanu dovolenou na Silvestra (kterou jsem vyžadovala již od počátku), náhradní volno na den, kdy jdu do práce B na personální oddělení a na oplátku budu pracovat do 12.1. (tedy jednu sobotu napracuji za to náhradní volno a vlastně přejdu z jedné práce přímo do té druhé...). Dalším oříškem bylo, jak to říci ostatním pracovnicím a co třeba klientům? Dodnes jsem se vyhýbala tomu, abych to některému z nich řekla. Ale dnes jsem to tak jakoby naznačila asi čtyřem. Protože někteří mi přirostli k srdci a budou mi chybět, už jsem si na ně nějak zvykla a mám pocit, že i oni na mě. A je mi líto je opouštět zrovna ve chvíli, kdy jsem si k nim našla cestu. To ale neznamená, že ke všem klientům, z těch třeba 50 na baráku mám asi 4-5 oblíbenců, kteří mi budou chybět.
Pro zasmání jen, že sice jsem přeřazená na barák, ale tento týden jsem zase tři dny jezdila obědy (po, út a zítra) a jen dva dny dělala, to co bych měla- byla na baráku (st, čt). Prostě mají málo lidí, dost jim z práce A odchází jinam, a tak si mě předávají jak se jim chce.
Kdybych měla říci, co mě bavilo tak to je povídat si s těmi klienty- je na nich totiž vidět, jak moc jim chybí kontakt a jsou za něj rádi. A naopak mi vadilo, že jako autoobědářka jsem neměla moc času (popravdě žádný) na to, abych s těmi klienty promluvila více než: "dobrý den, nesu Vám oběd. Nechte si chutnat. Na shledanou. ". Velice se mi líbí vana, kterou mají v práci A pro klienty- je totiž hydraulická a mají tam speciální židli, na kterou si klient sedne a oni ho i s židlí dají do vany a vanu zvednou tak, že je klient ponořen ve vodě a může se koupat jak chce. Naopak se mi moc nelíbí administrativa spojená s prací a systém PDA, kdy mají nadřízení plnou kontrolu nad pohybem svých zaměstnanců a mohou do posledních metrů a na minuty přesně zjistit co dělají, jak dlouho a kde.
Ale byli tam na mě hodní a myslím, že se mnou a mou prací byli spokojeni (alespoň doufám)...
Takže co jsem dělala?
Mnohé :D
Pro nezasvěcené, toto období jest čas, kdy jsem byla zaměstnána na plný úvazek v jedné pečovatelské službě. Za své působení jsem si tam vyzkoušela mnoho pozic (od autoobědářky, pracovnici v terénu až po pracovnici na baráku), poznala mnoho milých a méně milých lidí a možná si udělala obrázek jak to chodí.
Pokud mám začít od začátku, tak narodila jsem se svým rodičům po devíti měsících (to je asi moc velký začátek, co? :D ). Tedy jinak- poté, co mě nevzali na žádnou školu začala jsem si hledat nějaké zaměstnání a to nejlépe v něco v sociální sféře. Dlouho jsem neměla úspěch a tak jsem se jednoho dne osmělila a našla jsem odvahu zeptat se, zda někoho nehledají v kině. Hledali a tak mě i přijali na pozici pokladní. Byla jsem nadšená, že mám práci, sice žádná výhodná pozice natož v sociální sféře, ale alespoň něco. Pak se mi ozvali právě z této pečovatelské služby a pozvali si mě na pohovor. I šla jsem a tam mi poté vlastně naznačili, že mě berou a že vlastně zbývají už jen formality. Takže další radost, druhá práce (vlastně třetí pokud počítám i letáky). No a aby toho nebylo málo ozvali se mi i na další práci- na asistenční službu v jiném podobném zařízení (ale to až v době, kdy jsem věděla, že od pondělí nastupuji do pečovatelské služby a pohovor sem se konal v pátek předtím). Na tomto pohovoru (říkejme tomu práce B) do práce B mi řekli, že mají mnoho zájemců a že se mi s výsledkem ozvou tak do dvou týdnů.
Nastoupila jsem tedy do pečovatelské služby (říkejme tomu práce A). Musela jsem jim donést úředně potvrzený diplom (peripetie s tím vystačí na nový článek) a potvrzení od doktorky, že jsem schopná pracovat jako pečovatelka... obojí jsem sehnala a tak začalo mé působení v práci A. První den bylo školení, seděly jsme (vzali mě a ještě jednu paní) v kanceláři vedoucí pečovatelské služby (=PS) a probíraly jak bude co vypadat. Druhý den jsem již chodila s jednou z teréních pracovnic po klientech, co měla na ten onen den přihlášených. Třetí den mě dali s jinou teréní pracovnicí a zase jsem s ní chodila po klientech. (jen pro upřesnění pracovnice zde v práci A nemají své stálé klienty, takže se u nich často střídají. To k jakým klientům ten den pracovnice jde se dozví ze svého plánu práce v PDA zařízení).
A čtvrtý den mě dali k jedné autoobědářce, se kterou jsem jela její trasu a dávala lidem obědy. Jedná se o to, že se přijede k člověku zazvoní se a pokud je klíč otevře se a vymění se jeho prázdný kastrůlek za kastrůlek s jídlem, který pracovnice přinesla. Je to vlastně kus za kus. S kastrůlky se jezdí autem s řidičem a úkolem pečovatelky je rozvést obědy maximálně do jedné hodiny. Jedná se o hodně běhání do schodů a velice minimální přímý kontakt s klienty. To samé jsem dělala i v pátek. A po víkendu ta moje "zaškolovací" autoobědářka měla dovolenou a já jezdila její trasu již sama (pouze s řidičem).
Poté, když této autoobědářce skončila dovolená, byla jsem zase převelena do terénu. Chodila jsem znovu s pracovnicemi po klientech. Poté jsem jezdila obědy odjinud (protože celkově jsou tři výdejny, odkud každý den vyjíždí minimálně čtyři autoobědářky a každá vozí průměrně tak 50 obědů/den). Nakonec se mi podařilo přesvědčit vedoucí PS, aby mě přesunula na práci na baráku, kterou zastávala původně ta paní, jenž byla přijata ve stejnou dobu jako já, ale ta dala výpověď.
A zrovna ve chvíli, kdy mě přesunuli na barák mi zavolali z práce B, že sice mě předtím nevybrali, ale že je teď druhé kolo pohovorů a zda mám stále zájem. A já měla, jelikož tady v práci A se jednalo o plný úvazek a tedy každý den od 7 do 15:45 a v pátek jen do 14:30 a to na mě pracovně nezkušenou bylo moc. Protože práce B byla poloviční úvazek byla pro mě velice zajímavá. Takže jsem si domluvila schůzku v práci B (po pracovní době práce A), došla tam a zase se nadchla, že by to mohlo vyjít a jak by to bylo super.
No a ono to vyšlo. Přijali mě tam a řekli, že můžu od příštího pondělí nastoupit. Těžkým oříškem však pro mě bylo, jak to řeknu v práci A. Jelikož jsem se bála vedoucí PS, protože ona vypadá velice přísně. Nakonec však rozhovor proběhl velice dobře, dohodli jsme se, že dostanu dovolenou na Silvestra (kterou jsem vyžadovala již od počátku), náhradní volno na den, kdy jdu do práce B na personální oddělení a na oplátku budu pracovat do 12.1. (tedy jednu sobotu napracuji za to náhradní volno a vlastně přejdu z jedné práce přímo do té druhé...). Dalším oříškem bylo, jak to říci ostatním pracovnicím a co třeba klientům? Dodnes jsem se vyhýbala tomu, abych to některému z nich řekla. Ale dnes jsem to tak jakoby naznačila asi čtyřem. Protože někteří mi přirostli k srdci a budou mi chybět, už jsem si na ně nějak zvykla a mám pocit, že i oni na mě. A je mi líto je opouštět zrovna ve chvíli, kdy jsem si k nim našla cestu. To ale neznamená, že ke všem klientům, z těch třeba 50 na baráku mám asi 4-5 oblíbenců, kteří mi budou chybět.
Pro zasmání jen, že sice jsem přeřazená na barák, ale tento týden jsem zase tři dny jezdila obědy (po, út a zítra) a jen dva dny dělala, to co bych měla- byla na baráku (st, čt). Prostě mají málo lidí, dost jim z práce A odchází jinam, a tak si mě předávají jak se jim chce.
Kdybych měla říci, co mě bavilo tak to je povídat si s těmi klienty- je na nich totiž vidět, jak moc jim chybí kontakt a jsou za něj rádi. A naopak mi vadilo, že jako autoobědářka jsem neměla moc času (popravdě žádný) na to, abych s těmi klienty promluvila více než: "dobrý den, nesu Vám oběd. Nechte si chutnat. Na shledanou. ". Velice se mi líbí vana, kterou mají v práci A pro klienty- je totiž hydraulická a mají tam speciální židli, na kterou si klient sedne a oni ho i s židlí dají do vany a vanu zvednou tak, že je klient ponořen ve vodě a může se koupat jak chce. Naopak se mi moc nelíbí administrativa spojená s prací a systém PDA, kdy mají nadřízení plnou kontrolu nad pohybem svých zaměstnanců a mohou do posledních metrů a na minuty přesně zjistit co dělají, jak dlouho a kde.
Ale byli tam na mě hodní a myslím, že se mnou a mou prací byli spokojeni (alespoň doufám)...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
