Je i čas rozcházet se?

Existuje Čas žít, čas umírat (kniha od E.M. Remarque), ale i čas se rozejít?

Předem upozorňuji případného jednoho určitého čtenáře, že PÍŠU POUZE A JEDINĚ HYPOTETICKY a našeho vztahu se NIC Z TOHO NETÝKÁ. Z mé strany určitě, jelikož jsem velice ale velice šťastná a doufám, že u té jeho to platí též...

Ale abych se vrátila k tématu, existuje ve vztahu nějaký moment, kdy poznáte, že přesně tohle je ten konec? Upozorňuji předem, že vše píši ze své perspektivy tedy budu používat jako protějšek ve vztahu muže, což ovšem neznamená, že popisovaná fakta neplatí i na opačné straně.
Co je vlastně konec vztahu? To asi vnímá každý (každá) jinak. Dokonce i oba v páru mohou mít jiný pohled na to, jak vztah končí a jak oni ho jednou ukončí.
Je koncem "vystřízlivění" ze zamilovanosti? Je jím to, když si začnete více uvědomovat chyby toho druhého a vadí vám čím dál tím více? A nebo je jím až to, když se zamilujete do někoho jiného?
A má cenu zůstávat s někým do něhož již nejste zamilovaná, ale není vám ještě odpudivý? Má cenu mít vztah s někým kdo je vám vlastně lhostejný jen z například "delšího vedení" nebo prostě ze setrvačnosti, protože už jste spolu dlouho, máte něco za sebou atd? Má takový vztah ještě cenu či budoucnost a je to vlastně ještě vztah?
Úskalí této lhostejnosti je dle mého názoru to, že nemusí a asi často zpočátku není oboustranná. Pokud začne u jednoho partnera, pro příklad u ženy, neznamená to automaticky, že tak vztah vnímá i muž. Protože muži mají, řekněme si to na rovinu v některých věcech delší (a v některých zase kratší) vedení, takže muž se může ještě nacházet v zamilované fázi a nebo to prostě takhle nevnímat- další věc, co nás od sebe odlišuje je to, jak vztah vlastně vnímáme a jak moc se v něm pitváme (to je dost často výslovná doména žen).
Otázka tedy zní má, v tomto hypotetickém případě, žena zůstávat s mužem, který je jí lhostejný pouze z nostalgie či setrvačnosti ikdyž by mohla (ale nemusela) najít někde venku někoho "lepšího" (ačkoliv může být i horší)? A nebo má s tímto mužem zůstat a doufat, že se třeba vše vrátí do zamilovanosti a nebo, že to dojde i jemu a rozchod bude oboustranný?
A je vlastně něco takového, jako "ideální" rozchod? Je lepší se rozejít nebo být rozejit? Asi je lepší být ten, kdo dá pomyslné "kopačky" nežli je dostat, ale ani jednomu se asi člověk v životě nevyhne. A jak je ideální to udělat? Všichni víme, že po telefonu to určitě není. Po emailu, icq či "ksichtknize" též ne. Natož pak tím, že nás partner uvidí s někým jiným v obětí či hůř. Ale jak tedy? Jak takový rozchod udělat snesitelným pro oba?
A kdy to udělat? Má cenu se v tom ohlížet na kalendář a brát v úvahu narozeniny, svátky, dovolené, státnice či jiná data? Nebo je to jako s náplastí a musí se to strhnout rychle jinak to bolí více? Jinak řečeno, má v tomto ohledu smysl čekat a vybrat si "ideální" dobu (po narozeninách, státnicích, ...) a nebo prostě to ukončit a doufat, že to toho druhého nerozhodí natolik, že mu to tím zkazíme? Doufat, třeba i naivně, že to toho druhého třeba popostrčí ke změně návyků,... a stane se z něj třeba i lepší člověk? (a nás pak bude zpětně mrzet, že jsme opustili takového člověka, co se z něj po našem rozchodu stane a budeme se proklínat a víte co, bude nám to patřit! ) No přiznávám, že se společnou dovolenou je to trošku složitější. V tom můj názor, ten jste už asi poznali pokud ne- jako náplast raději hned než prodlužovat agónii, trošku pokulhává jelikož jsou to společné peníze, společné plánování (bydlení, doprava,...) a sehnat někoho na poslední chvíli je trošku ošemetné (a mimo to tomu, kdo tam pojede bude jasné s kým tam měl být a není a to mu na radosti z dovolené asi nepřidá).

Znovu se tedy vrátím k původní otázce, kdy je ten správný čas se rozejít? Co jsou ty správné pohnutky? Jsou vlastně nějaké "správné" a máme my, jakožto v tom vztahu, vůbec šanci je rozpoznat a nebo nám je musí někdo naznačit z venčí? Musí nám někdo říct: "tak tohle už je dost, to je na rozchod" nebo to poznáme sami? A chceme to vlastně dost často poznat? Nezlenivěli jsme dost a nechceme raději zůstat v "nepohodlném" vztahu než riskovat, že nově vyhlédnutý "objekt" nebude takový, jak si představujeme? Nebo dokonce, že jsme kvůli někomu opustili svého minulého partnera a ten "nový" není takový, jaký se nám zdál a ve světle toho zjištění bychom dali cokoliv za stroj času a návrat k minulému?
Co mi příjde jako nejhorší, říkám tomu možnost "absolutní mrcha", je to nechat si někoho jakoby v záloze. Znám jednu takovou, která se rozešla se super klukem (tedy ona to bere jako rozešla on jako "pauzu"), aby si užila a pak se k němu jako ke své jistotě mohla vrátit? To mi příjde HNUSNÉ! Ten kluk v tom sice vypadá jako trošku trouba, že si toho nevšiml nebo tomu nezabránil, ale přístup té holky mi přijde opravdu hnusný. Copak má cenu nechávat ho takhle v záloze, když s ním nechce být tak ho má nechat jít a ne si ho držet jako pejska na vodítku a až se mi zachce se k němu vrátit?

Takže kdy a jak se "správné" se rozejít?
Podle mě, nikdy! Ale to ze mě mluví má šťastně-ve vztahu-stránka, která řídí mé myšlení. Pokud vám příjde, že s tím moc neladí předešlý obsah příspěvku tak vězte, že části jsou napsány již dávno (a teď pouze publikovány) a ten zbytek je inspirován nedávnými událostmi z kruhu mých známých či dokonce známých mých známých atd.
 A vězte, že já nic takového NEŘEŠÍM a ani v nejbližší budoucnosti řešit nebudu (jo jen jednu věc budu řešit, a to společnou dovolenou a k tomu mám jen jedno slovo: JUPÍ!!! )