Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše?

Tenhle citát se objevuje dosti často a ve velice rozmanitých příležitostech.
Bylo na toto téma zpracováno již tolik knih, filmů a určitě i článků.
Vsadím se s vámi o téměř cokoliv, že nic z toho, co napíšu nebude stoprocentně originální a pouze a pouze z mé hlavy. Ale víte co? Já to stejně napíšu a publikuji na svůj blog a proč? Protože chci a můžu! :D

Má otázka a mé zamyšlení je: Opravdu nás odděluje vesmír? Tedy jinak: opravdu jsme každý z jiné planety?  Ještě jinak: lišíme se natolik a v tak důležitých věcech a nebo si to jen nelháváme?
Opravdu jsme tak odlišní? To opravdu nechceme stejné věci a nebo právě naopak stejné věcí chceme?
Mluvíme jinými jazyky, mluvíme jinak či něco jiného a nebo prostě neumíme správně poslouchat a naslouchat si, abychom slyšeli správně a to správné?
Učíme se od malička, že tohle mají holčičky jinak nežli chlapečci a že se lišíme. Ale učíme se i to, co nás spojuje? Nebo nám říkají pouze ty rozdíly? Kde, kdy a kdo nám řekne, že oba chceme vlastně lásku, přátelství, klid, pohodu, radost ze života, nějakou formu zázemí, zdraví atd (tyto věci v jakémkoliv pořadí). Že to chtějí jak malé děti, tak dospívající, dospělí ale hlavně jak ženy tak i muži?
Řeknou nám to někdy? Nebo slyšíme, že muži chtějí tohle a ženy něco jiného. Například, že muži chtějí koukat na fotbal a ženy nakupovat oblečení (fuj, ošklivý stereotyp). A je to opravdu to, co chceme? No je, jenže to není to nejdůležitější, co od života chceme, to totiž není ani fotbal ani hadry. Nejsou to ani rychlá auta, drahá kola, drahé lyže, ale jeden druhého. Tu společnou lásku, společnou radost a tu chceme ať jsme se narodili jako XY nebo XX.

Takže lišíme se tak moc, že nás má oddělovat vesmírný prostor? Lišíme se tak moc, že nedokážeme sdílet jednu planetu? Nebo že nám nemůže dát vzniknout jedna planeta? Podle mně: NE.
Jen se neumíme správně poslouchat. Neříkám, že je to jednoduché: ženy mají dost dobrou schopnost maskovat to, co momentálně chtějí (a to ikdyž to třeba maskovat ani nechtějí) a muži mají ti schopnost naše nechtěné maskování ať chtěně ale spíše nevědomky neprohlédnout a nepochopit. Na druhou stranu, ženy ve své podstatě zase nechtějí tak moc odlišné věci, pouze třeba jinak uspořádané. Zase neříkám, že všechno: asi ne moc žen touží po tom otevřít si pivo a koukat na fotbal a stejně ne moc mužů si užívá odpolední nakupování oblečení. Ale například vybírat podprsenku by je bavit mohlo :) Ale oba může bavit večerní procházka, jídlo v restauraci, konverzace, společná vířivka, společné zážitky atd. Na tom podle mě záleží.

Není důležité to, co nás odděluje, ale právě naopak to, co nás spojuje. Naše touhy, přání, sny atd. Důležité je, co je očím neviditelné. Správně (a to správné) vidíme pouze srdcem. (ano, máš pravdu Liško).  Nekoukejte tedy na to, co vás od sebe odděluje, ale na to, co vás spojuje a co vás spojilo a drží dohromady. Hýčkejte to, važte si toho a budete dlouho šťastně spolu žíti.
A pokud vás nespojí tohle, tak dvojici nespojí už ani to nejlepší lepidlo. V takovém případě má spojení jaksi po záruční době...
Oba (muži i ženy) jsme ze Země, oba jsme z prapředků (a nikoliv prazadků :D ) a je jen na nás jak s tím naložíme.... a zda se budeme snažit naslouchat a poslouchat se navzájem. Zdokonalovat se v tom a povzbuzovat i ostatní, aby se zdokonalovali s námi...