První týden v nové práci

Od pondělí 14.1. 2013 jsem nastoupila do nové práce. Náplň mé nové práce je přibližně stejná, jako byla náplň mé minulé práce. Starám se o seniory.
Rozdíl je v tom, že tentokráte je to na poloviční úvazek a že zatím přesně nevím, jak to bude fungovat. Tento týden jsem totiž strávila na jednom z oddělení, takové respitní službě pro klienty trpící Alzheimerem a nebo "syndromem demence". A příští týden budu na denním stacionáři pro tyto osoby a další týden na jiném oddělení a až se pak jednoho dne se dostanu ke své práci: osobní asistent pro klienty v terénu.

Můj první týden byl velice zajímavý. Měla jsem možnost poznat velice zblízka, jaké to je starat se o někoho trpícího "syndromem demence" (tento termín je již méně používaný a proto je v uvozovkách, také slovo demence a natož dementní zní pejorativně, takže budu tomu říkat "A"). A z mého poznání vám můžu říct- obdivuji lidi, kteří se o své blízké, kteří trpí "A" starají doma. Je to extrémně náročné a to jak fyzicky, ale hlavně psychicky. Ráno se probudíte a ten druhý Vás nepoznává, neví kdo jste, neví kde je a třeba chce za svými rodiči (kteří již jsou dávno po smrti). Nebo před ně dáte talíř s polévkou a do ruky jim dáte lžíci a oni jen tak koukají, nemají tušení co je ten nástroj v jejich ruce a jak se má používat. Dokud jim názorně nepředvedete (asi 3x za sebou) k čemu např. lžíce slouží a neukážete jim, jak ji používat nepochopí to a nenají se. A druhý den znovu a třetí znovu atd.
Ne nepřeháním... ale to, co popisuji je již velice pokročilá fáze nemoci. V prvotních fázích vypadávají slova, jména, krátkodobá paměť atd.

No ale představte si mít někoho takového doma. Starat se o něj každý den, každou hodinu a dokonce i každou minutu. Hlídat ho, pomáhat mu, mýt ho, krmit ho, uklidňovat ho a být s ním ačkoliv on Vás už nepoznává a někdy se Vás dokonce bojí. Protože nejen on Vás po čase nepoznává, to ani Vy jeho ne. Jelikož tito lidé se mění i charakterově a již to nejsou ti, které jste znali, milovali, kteří Vás vychovávali atd jsou to jiní lidé a Vám nezbývá nežli je jako nové osoby přijmout.  A starat se o někoho kdo nepoznává Vás a ani vy jeho s láskou vyžaduje mnoho a mnoho odhodlání a síly. Mimoto tito lidé jsou extrémně "emocionálně nakažlivý" (což je opravdu vědecký termín) což znamená, že jakákoliv emoce se na ně přenese, takže musíte i při nejtěžších situacích zachovávat klid, pozitivní myšlení a chovat se tak, aby z Vás mohlo přenést jen to pozitivní. Zkuste si takhle žít, třeba byť jen týden a zblázníte se. A tito lidé tak žijí dlouhodobě a chodí k tomu ještě do práce a obstarávají třeba i vlastní rodiny a děti.  Proto říkám- obdivuji lidi, kteří se doma starají o někoho takového.

Já sama jsem na oddělení byla jen týden a to pouze 8:00-12:00, ale i tak mě to "poznamenalo". Nebylo to pro mě ani tak náročné, protože jsem tam byla jen týden, ale pochopila jsem jak se člověk musí radovat i z maličkostí. Nedovedete si ani představit, jak mě potěšilo, když si mě dneska (po pěti dnech strávených na tom oddělení) jedna paní vzpomněla, že mé příjmení je jako nějaký pták. To byl opravdu pokrok a překvapení! Nebo když jiná paní začala mluvit a komunikovat... člověk si začne mnohem více vážit věcí, které považoval za samozřejmost a to třeba i toho, že stále ještě víte k čemu složí lžíce a kde je záchod. Nelze si nalhávat, že je to lehká práce, ale je potřebná a je záslužná a mě zatím docela baví a naplňuje. Mám pocit, že ačkoliv si mě ti lidé nebudou zítra pamatovat pomohla jsem jim prožít den důstojně a to mi prozatím stačí. (ikdyž s tou důstojností je to složité jelikož tito lidé trpící "A" jsou jako malé děti, ale nesmí se s nimi jednat jako s malými dětmi..)

No uvidíme, co budu říkat příští týden o tom, jak mě baví má práce a jak ji zvládám. Zatím se do ní těším. Jsem zvědavá, co mi každý den přinese a práce mi přináší relativně uspokojení a mám radost, že mám čas i na jiné věci. (ačkoliv jsem si na tento týden mnoho naplánovala a ne moc stihla :( )