Cucflek

Od jisté doby, asi tak před měsícem, se má drahá polovička (můj drahý polovičák :D) rozhodl, že se mu líbí dělat mi na krku cucfleky.
Já se samozřejmě bráním, protože komu by se líbilo chodit po městě, do práce a doma před rodiči a bratrem s cucflekem, že? Polovička to bere jako takové vyznačení teritoria, tedy že nikdo jiný na mě nemá nárok (označkoval si mě jako pejsek značkuje patníky...). A sice to občas způsobuje poněkud zvláštní momenty, jako když se mě jedna klientka zeptala, co to mám na krku, zda mě v březnu kousl komár nebo jsem se odřela. A zkuste devadesátileté paní vysvětlit, že ne... "Víte paní XY to je od mého přítele, on mi rád dělá cucfleky?" to si nedovedu představit..

Ale přiznávám, že s posledním cucflekem na krku mi něco došlo. Vlastně pokud ho mohu skrýt a kochat se jím jen sama tak mi tak nevadí. Pomáhá mi když se na sebe podívám do zrcadla nešklebit se nad tím co vidím, ale začít se smát. Protože uvidím cucflek a vzpomenu si, jak vznikal a kde a s kým a hned je mi skviele. Hned mi nevadí co v tom zrcadle vidím, ale koukám se na cucflek docela ráda...