Mé plány...

Již před nějakou dobou jsem vymyslela, že bych se ráda o prázdninách jela podívat na skautí tábor za lidmi a na místa, která tak důvěrně znám.
Naplánovali jsme to na tento víkend. Domluvila jsem to všechno: počítali s námi a s naším přespáním. Oba, můj drahý polovička i já, jsme se těšili. I proto, že polovička nikdy nebyl na táboře. Sice oproti původnímu plánu nakonec neměl být táborák, protože byl zahajovací a bude ukončovací (a nikoliv uprostřed), ale to nevadilo. Cestou jsme si chtěli udělat výlet, večer tam dorazit, povečeřet z ešusů a poskautit se..

Jenže... mé plány prostě poslední dobou nějak ne a ne vycházet. Asi mi to někdo nepřeje.
Nejdříve mě začalo pobolívat v krku, potom se zhoršilo polykání až do došlo do té fáze, že jsem se předem bála momentu, kdy budu muset polknout a bude mě to zase bolet. Taky bych málem zapomněla, že mě začala bolet čelist a uši a když mluvím (a já mluvím ráda a často) tak mi můj vlastní (a později začaly i cizí) hlas rezonuje v hlavě.
No v pátek jsem to již nevydržela a chtěla jsem vědět, co to je. Nějak jsem doufala, že mi řeknou, že jsem nastydla (v tomhle vedru?!) a musím to prostě přetrpět. Nebo, že si mám tohle kloktat a bude to dobré. JENŽE paní doktorce se nelíbily moje krásné mandle. Udělala mi nějaký test z krve z prstu, prý jestli je to bakteriální či virové. A potom přišla ještě pro mě horší věc- brala mi krev. Já tak nemám ráda odběry krve a přímo mě děsí injekce, ale musela jsem to nějak přetrpět. Sestřička viděla mou bledou tvář a tak mi raději poradila ať se položím na jejich tamější lehátko. Taky mi chvilku hledala, kde vlastně a zda vůbec nějaké žíly mám (protože je nemám příliš viditelné). Nakonec je však napoprvé nalezla, je šikovná, a odebrala mi krve kolik potřebovala. Mou krev poslali do laboratoře, že v pondělí se dozvíme výsledek.
Paní doktorka mi řekla, že se jí mé mandle nelíbí. Protože jsou celé potažené hnisem, že prý mám buď angínu (to bych ale na mandlích měla pouze tečky) a nebo spíše asi infekční mononukleózu. No není to super?!
Hned mi napsala neschopenku do práce, kam jsem odpoledne musela jít a poslala mě domů. Popravdě byla jsem z toho vedle. I vevnitř ordinace mě doktorka i sestřička uklidňovaly, že to nevadí a není má chyba, ale mě to tak štvalo (a stále štve). Opravdu moc jsem se těšila na tábor a teď mám útrum.
Pokud je to mononukleóza tak musím dodržovat dietu a musím se šetřit. Podle internetu lidé bývají doma až měsíc! To já nechci! Mám spoustu plánů!!!
V práci jsem způsobila velký zmatek, protože jsem musela narychlo sehnat někoho, kdo za mě vezme klientku, kterou nikdo kromě mě nezná. Taky jsem musela odvolat rodiče z dovolené na chatě, protože jsem nemohla starat o svou babičku ze strachu, abych ji nenakazila. A hlavně jsem musela poslat pryč svého drahého polovičku a sešlo z našeho plánovaného víkendu :( Jen moc a moc doufám, že to ode mě nechytl a že se jeho krček ubránil a zabránil nákaze.

Takže já jsem teď o víkendu doma. Koukám na televizi, včera jsem vařila hovězí polévku a pekla koláč s třešněmi. Dneska jsem pekla koláč s borůvkami, které nevím jestli s jaterní dietou smím (někde píšou že ano, někde že ne). A takhle mám vydržet měsíc? A s dietou až půl roku? A to budu chodit každé dva týdny na krev, jako chodil bráška když měl mononukleózu před dvěma roky?
No potěš koště!

AKTUALIZACE dne 22.7.
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Přišly totiž mé výsledky.. a hádejte co! Mám mononukleózu! Radujme se, veselme se, "monču" máme podělme se! (to je parodie na RVHP)
No nic. V pátek se jdu nechat vysát od doktorky, zase na jaterní testy. V úterý jdu na kontrolu a pak se prý dohodneme na vycházky, no není to super? Od příštího úterý bych mohla mít vycházky.
Hned jakmile jsem tohle napsala tak mi to došlo. (Ještě mi k tomu trochu pomohl film, co jsem dokoukala- It´s kind of funny story) Jsem hrozně malicherná, povrchní a vůbec mi nedochází, že mám vlastně štěstí. Mohlo to být něco mnohem horšího, v mnohem horší době či mnohem horší formě. ALE NENÍ! Takže mám vlastně štěstí. Jen mi to trvá déle si ho uvědomit, ale mám vlastně štěstí. Teď už to vím. Už se nebudu tolik litovat (pokusím se o to), stejně tím nic nezměním. (Jen otrávím lidi okolo sebe a to nechci) Budu se radovat, budu číst a možná ALE JENOM MOŽNÁ si zase někdy sednu k piánu a budu si hrát pro sebe.