Docela ráda bych žila v takové polovině 19. až počátku 20. století. Protože jsem však dalo by se říci moderní člověk, chtěla bych tam mít všechny moderní vymoženosti. Takže vlastně bych gentlemanství z tehdy přenesla ve stejném stavu do dnešní doby.
19 a 20. století jsem vybrala kvůli tomu, že podle mě jsou to výkvěty gentlemanství. Myslím, že v té době bylo gentlemanství na vrcholu a poté už stagnovalo do dnešní nepatrné a skoro neviditelné formy.
Dnes vám (nám ženám) nikdo nepodá kabát, nepodrží dveře, nepřisune židli, nedá nám kabát když je zima, nedonese nám pití... Nevím vlastně ani čím to je. Možná dáváme najevo, že to nechceme a možná to vlastně ani nechceme. Ale já ano. Mě se to líbí, mám ráda pokud někdo udělá alespoň jedno gentlemanské gesto..
Dříve to bylo normální, a dnes to většina mužů asi považuje za staré a nepotřebné. Už není tak samozřejmé vážit si žen. Částečně si to způsobujeme samy naší touhou se mužům ve všem vyrovnat, protože oni si nás přestanou vážit jako něčeho drahého a nebudou nás tak ochraňovat. Protože si budeme rovni a tedy na to nebude místo ani příležitost.
Ikdyž to samozřejmě neznamená, že gentlemani vymřeli. Nevymřeli, jenom je jich mnohem méně a jsou méně postřehnutelní. A řekla bych ženami velice vytížení. Podle mě se totiž s gentlemanstvím váže i spousta jiných v této době ještě naštěstí stále vážených ctností. Jako například resekt, úcta, smysl pro humor, schopnost se prosadit, ale i se uskromnit atd. Takového muže jen tak nepotkáte a pokud ano- skočte po něm a nepouštějte ho! :)
pondělí 28. prosince 2009
Kluk jak z porcelánu
Také občas koukáte na ty romantické komedie?
Já jo.. a otevřeně to přiznávám :) Ale uvědomuju si, že je to brak. Dřív jsem to tak neviděla, ale potom mi došlo, že je to skoro jako vymývání mozků. Vždyť takhle to ve skutečnosti není. A tak teď na tyhle filmy chodím se zasmát a spíš než film mě zajímají reakce diváků.
Protože na ty filmy většinou chodí lidi nikoli kvůli příběhu, ale kvůli těm hezkým chlapům. A tak se hold předhhání v tom, který film má hezčího hlavního představitele a zpočátku ošklivější hlavní představitelku, která se během filmu změní v krásku ve všech směrech.
Zpočátku se tímto poněkud pochybným "receptem" řídily pouze telenovely, poté začaly levnější filmy a teď je to všude. Už jim tolik nezáleží na tom, jestli umíte hrát, jestli vám role sedí nebo tak. Záleží na tom, abyste byl krasavec, odhalil co nejvíc a máte zaručenou skvielou roli a milionový honorář.
Bohužel tím, že chodíme na tyto filmy a právě tím, že na ně chodíme kvůli těm chlapům přispívám k úpadku filmografie.
Ale většinu lidí nepřesvědčíte, aby na to nechodili. Protože pokud na ně přestanu chodit, kde pak budu vídat ty krásně namakané, perfektně vypadající a skoro ideální muže? Nebudu, protože takoví neexistují. Budou jim chybět. Takoví muži a vlastně obecně lidé, jako jsou v těch filmech, ve skutečném světě nejsou. A ani by být nemohli. A to nejenom kvůli tomu, že ve filmech mají neustále peníze a skoro nepracují, jsou hubení (mimo Bridget Jones :D ) a přesto pro to nic nedělají, ani starší generace nemá vrásky (protože herečky si je nechaly odstranit plastickými operacemi).
Takoví lidé nejsou, nebudou a nikdy nebyli. Ale na jednu stranu nebylo by to špatné. Třeba otevřít každý den peněženku a mít ji plnou peněz bez toho, aby člověk pracoval. Nebo mít manžela takového, jací jsou v těch filmech. Milujícího, všechno pro domácnost dělajícího, dávající nám neustálý komfort, přinášejícího květiny každý den....
Jenže to by to musel být kluk/muž z porcelánu :)
Na druhou stranu tím, že to vidíme v těch filmech možná nás to inspiruje to od "našich" mužů též očekávat. Což nás prvotně sice velice zklame, protože takoví nejsou. Ale možná se nám časem podaří je zčásti převychovat. Ikdyž se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Nemusí to být nové kousky, vždyť to v sobě mají, dříve byli gentelamani možná by byli zase, kdyby od nás dostali impulz. Jenže to jsou jen pouhé dohady a domněnky...
Dr. Horrible
Znáte seriál HIMYM? Tedy How I met your mother?
Pokud ano, tak určitě znáte Barnyho... je to snad ta nejlepší postava celého seriálu. Jeho hlášky, styl jeho mluvení a prostě všechno. Prostě nemůžu uvěřit, že chalp, jako on, se rozhodl pro druhou stranu- tedy že je gay.
No a pokud to neznáte, tak se na to musíte podívat. Přinejmenším, alespoň první sérii.. Potom uznáte, že je prostě legendární. A pokud můžu radit, raději se koukejte v originálním znění s titulky, hlášky totiž mnohem lépe znějí v té angličtině..
No a pokud už to máte za sebou musíte vidět Dr.
Horribles Sing Along Blog. To prostě musíte vidět.. Sám Barney (Neil Patrick Harris) je prostě legendární, zpívá a dost dobře...
A ty Elinko, doufej, že se k tobě ten USB disk dostane brzo, abys to konečně mohla vidět. :)
tady je trailer: http://www.youtube.com/watch?v=mXI3obHfwgU
a tady jedna z nejlepších písniček: http://www.youtube.com/watch?v=NOKm7mxGV6w
tady odkaz na ČSFD: http://www.csfd.cz/film/244171-dr-horribles-singalong-blog/
Takže hned to musíte vidět! Hned!
sobota 26. prosince 2009
...
Již dávno jsem pochopila, že ne všichni máme stejný postoj k učení.
A to jde o všechny typy učení: učení se, učení někoho,... Ale spíše se budu věnovat tomu učení se.
Vím, že každý jsme jiný co se týče spousty věcí a tak tedy i učení, tedy četnosti, stylu, obsahu a mnoho jiného.
Já sama vím, že můj postoj není ani zdaleka ideální a také není takový, jaký by měl v mém postavení být. Tím myslím, že na to abych mohla nějaký styl kritizovat musela bych mít lepší řešení. To ale pro některé platit může a pro některé nemusí. Takže vlastně nemám co do toho komukoli kecat.
Můj styl učení totiž snad ani nelze nazvat učením- jde o zoufalý a skoro nemožný pokus dostat nějaký balík informací do mého již přeplněného a informace odmítajícího mozku v co nejkratší době a dost často i v časové tísni.
Nedovedete si ani představit jak obdivuju lidi, kteří si umějí ve správný čas sednout k učení a učit se. Nikoli dlouho, ale efektivně. Zdůraznuji ve "správný čas", což podle mě není každou volnou minutu ale ani minutu před zkouškou. To je ten čas, který já nikdy neodhadnu. Ten čas, který vždycky promarním děláním něčeho mnohem zábavnějšího a v tu chvíli si myslím že i prospěšnějšího, ale později se ukáže můj omyl. Takových lidi, kteří tohle umí si velice vážím. Upřímně nevím ani kolik jich jem protože tohle většina lidí tají. Nikdo se totiž na ulici nebo někde jinde nebaví s lidimi o tom kdy a kolik se učí/učil. Protože většina lidí to schledává osobním a trapným, že se vůbec musí učit. Sama to chápu. Ikdyž racionálně vzato na tom není nic tak divného, všichni se během života neustále něco učíme takže je to vlastně přirozené. Teď mi vlastně došlo, že se učíme neustále, takže nelze srovnávat kdo a kolik se učí. Ale to nelze tak brát (naštěstí i naneštěstí). Naštěstí-protože já se nerada učím takže se mi nelíbí zjištění o neustálém se učení. Naneštěstí- takže budu porovnáváva s jinými lidmi a s počtem jejich hodin strávených nad knihami.
Ale na druhou stranu zatím jsem nenarazila natolik tvrdě, aby mi došlo jak moc špatně to dělám. Uvědomuji si neideálnost a uvědomuji si nutnost změny a myslím si, že na ní pracuji. Takže se možná někdy doberu zlepšení, které je zatím v nedohlednu. (protože pokrok v tomto směru u mě postupuje rychlostí prázdné ulity).
A objevila jsem i jiné učící se postupy, které mi přišly pro me, ale nutno říci že i celkově mnohem více neideální nežli ty postupy mé. (to však neznamená, že by to tak objektovně bylo, pouze se to tak jeví mě) Jedná se o učení se neustále a neučení se vůbec. Obě tyto "filosofie" lze považovat za extrémy. A je již dlouholetou praxí dokázáno, že žít v extrémech není dobré.
Učení se neustále- je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak ztratit většinu ne li všechny své přátelé, důstojnost, zbytky zdravého rozumu a mnoho jiného. Protože kdo by chtěl být až na druhém (až stotřiadvacátém) místě za učením?! No musím uznat, že i já občas věci odsouvám na další místa za učení, ale to pouze v nestáhací fázi- tedy když mám zítra zkoušku ještě jsem to neviděla a neumím to a umět to musím. Ale tito lidé, se učí neustále a u nich ikdyž se to učí stále občas též dochází k těmto panikám, ale ti je (narozdíl od mě podobných) mají neopodstatnělé. Tedy z části, jelikož si myslím, že našprtanou věc zapomenete stokrát rychleji nežli věc pochopenou. Učit se neustále není to samé jako učit se průběžně. Učit se neustále je přijít domů, sundat si tašku, sednout k pracovnímu stolu vyndat si úkoly- udělat je a začít se učit na další den. A u této činnosti zústat do večeře a dokud nejdete spát. A ráno dokud nejdete do školy. A po příchodu ze školy se koloběh opakuje. Lidé tohoto typu nemají čas na kroužky, zábavu, okolí- musí se totiž učit.
Je mi jich líto. Asi si totiž myslí, že když budou nejlepší svět se bude zdát a něco růžovější- bohužel se mýlí. Svět je takový, jaký si ho uděláme a pokud si ho stvoříme pouze ze sešitů, skript, knih a pouček nebude barevný vůbec. Barvy mu totiž dodají naše zážitky, emoce, naši přátelé, naše rodina a mnoho jiných věcí -ikdyž ta škola a ta práce mezi nimi je, ale NENÍ TO JEDINÁ NÁPLŇ.
Druhým a tedy opačným extrémem je neučení se vůbec to by se dalo též popsat odporem k učení se, přičemž minulý odstavec by byl láskou k učení se. V neučení se vůbec nachází zalíbení mnoho z lidí. Je to přitažlivé hlavně na základních školách, kde ještě není potřeba žádná nebo skoro žádná snaha, aby člověk měl dobrý,přijatelný nebo často i vynikající výsledek. (to často nežli na člověku záleží na kvalitě školy) Nebo i na středních školách a prváku školy vysoké. Není toho totiž tolik nutné k prospění, tedy alespoň zpočátku. A tak si mnoho z nás raději zajde do kina,na procházku, nakupovat nebo prostě jen ať více či méně tupě zírá do počítače či televize. Hlavně se proboha neučit. (sama tomu dost často propadnu... a vím určitě že nejsem sama :P ) A tak vydrží docela dlouho, ale najednou příjde okamžik, kdy to nestačí. Nestačí, že jste viděli spoustu filmů (ať více či méně inteligentních) ale musíte znázt svět a to jak funguje, jeho historii a jeho budoucnost. A když vás čeká nějaká zkouška a vy se na ni nenaučíte- neuděláte ji. Znovu se neučíte znovu ji neuděláte. Jenže poté je člověk pokládán za hlupáka, blba, tupce nebo prostě primitiva. Protože pokud není naprosto vyjímečně geniální (což upřímně řečeno taky není úplná výhra) je po několika pokusech vyřazen ze života vzdělaných a alespoň občas se učících. Takže jste odkázáni sami na sebe a podobně se neučící přátele.
Nevýhodou je, že pokud se nenaučíte se učit v době kdy nic nehoří nebudete to umět v době kdy něco hořet bude. Nemetaforicky řečeno: je lepší naučit se se učit v době kdy o nic nejde, protože až o něco půjde dá vám dost práce se naučit se učit a na to, co potřebujete ke zkoušce nezbyde čas ani místo v mozku.
Myslím si, že o tom vím hodně. Ikdyž samozřejmě, jako ve všem, jsou tam mezery. Ale to je normální a je mo teprv devatenáct tak nemůžu, a ani snad nechci, být dokonalá.
A ikdyž si teď uvědomuji, že bych se měla průběžně a včas učit tak se na zkoušky, které dělám v lednu podávám až těsně před termíny. Najde se totiž kvilión zajímavějších věcí, co dělat a já je budu dělat kvilionkrát raději nežli se učit.
Ale to jsem já. A váš přístup je jiný, možná že i můj bude jednou o trošku jiný, ale teď je takový. A víte co, možná jsem i ráda. Nechci odpoledne trávit pouze s knihou v ruce místo hraní si venku. Jsem ráda venku a hraju si. A doufám, že to tak vždycky bude (vlastně vím, že to tak vždycky bude...)
A to jde o všechny typy učení: učení se, učení někoho,... Ale spíše se budu věnovat tomu učení se.
Vím, že každý jsme jiný co se týče spousty věcí a tak tedy i učení, tedy četnosti, stylu, obsahu a mnoho jiného.
Já sama vím, že můj postoj není ani zdaleka ideální a také není takový, jaký by měl v mém postavení být. Tím myslím, že na to abych mohla nějaký styl kritizovat musela bych mít lepší řešení. To ale pro některé platit může a pro některé nemusí. Takže vlastně nemám co do toho komukoli kecat.
Můj styl učení totiž snad ani nelze nazvat učením- jde o zoufalý a skoro nemožný pokus dostat nějaký balík informací do mého již přeplněného a informace odmítajícího mozku v co nejkratší době a dost často i v časové tísni.
Nedovedete si ani představit jak obdivuju lidi, kteří si umějí ve správný čas sednout k učení a učit se. Nikoli dlouho, ale efektivně. Zdůraznuji ve "správný čas", což podle mě není každou volnou minutu ale ani minutu před zkouškou. To je ten čas, který já nikdy neodhadnu. Ten čas, který vždycky promarním děláním něčeho mnohem zábavnějšího a v tu chvíli si myslím že i prospěšnějšího, ale později se ukáže můj omyl. Takových lidi, kteří tohle umí si velice vážím. Upřímně nevím ani kolik jich jem protože tohle většina lidí tají. Nikdo se totiž na ulici nebo někde jinde nebaví s lidimi o tom kdy a kolik se učí/učil. Protože většina lidí to schledává osobním a trapným, že se vůbec musí učit. Sama to chápu. Ikdyž racionálně vzato na tom není nic tak divného, všichni se během života neustále něco učíme takže je to vlastně přirozené. Teď mi vlastně došlo, že se učíme neustále, takže nelze srovnávat kdo a kolik se učí. Ale to nelze tak brát (naštěstí i naneštěstí). Naštěstí-protože já se nerada učím takže se mi nelíbí zjištění o neustálém se učení. Naneštěstí- takže budu porovnáváva s jinými lidmi a s počtem jejich hodin strávených nad knihami.
Ale na druhou stranu zatím jsem nenarazila natolik tvrdě, aby mi došlo jak moc špatně to dělám. Uvědomuji si neideálnost a uvědomuji si nutnost změny a myslím si, že na ní pracuji. Takže se možná někdy doberu zlepšení, které je zatím v nedohlednu. (protože pokrok v tomto směru u mě postupuje rychlostí prázdné ulity).
A objevila jsem i jiné učící se postupy, které mi přišly pro me, ale nutno říci že i celkově mnohem více neideální nežli ty postupy mé. (to však neznamená, že by to tak objektovně bylo, pouze se to tak jeví mě) Jedná se o učení se neustále a neučení se vůbec. Obě tyto "filosofie" lze považovat za extrémy. A je již dlouholetou praxí dokázáno, že žít v extrémech není dobré.
Učení se neustále- je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak ztratit většinu ne li všechny své přátelé, důstojnost, zbytky zdravého rozumu a mnoho jiného. Protože kdo by chtěl být až na druhém (až stotřiadvacátém) místě za učením?! No musím uznat, že i já občas věci odsouvám na další místa za učení, ale to pouze v nestáhací fázi- tedy když mám zítra zkoušku ještě jsem to neviděla a neumím to a umět to musím. Ale tito lidé, se učí neustále a u nich ikdyž se to učí stále občas též dochází k těmto panikám, ale ti je (narozdíl od mě podobných) mají neopodstatnělé. Tedy z části, jelikož si myslím, že našprtanou věc zapomenete stokrát rychleji nežli věc pochopenou. Učit se neustále není to samé jako učit se průběžně. Učit se neustále je přijít domů, sundat si tašku, sednout k pracovnímu stolu vyndat si úkoly- udělat je a začít se učit na další den. A u této činnosti zústat do večeře a dokud nejdete spát. A ráno dokud nejdete do školy. A po příchodu ze školy se koloběh opakuje. Lidé tohoto typu nemají čas na kroužky, zábavu, okolí- musí se totiž učit.
Je mi jich líto. Asi si totiž myslí, že když budou nejlepší svět se bude zdát a něco růžovější- bohužel se mýlí. Svět je takový, jaký si ho uděláme a pokud si ho stvoříme pouze ze sešitů, skript, knih a pouček nebude barevný vůbec. Barvy mu totiž dodají naše zážitky, emoce, naši přátelé, naše rodina a mnoho jiných věcí -ikdyž ta škola a ta práce mezi nimi je, ale NENÍ TO JEDINÁ NÁPLŇ.
Druhým a tedy opačným extrémem je neučení se vůbec to by se dalo též popsat odporem k učení se, přičemž minulý odstavec by byl láskou k učení se. V neučení se vůbec nachází zalíbení mnoho z lidí. Je to přitažlivé hlavně na základních školách, kde ještě není potřeba žádná nebo skoro žádná snaha, aby člověk měl dobrý,přijatelný nebo často i vynikající výsledek. (to často nežli na člověku záleží na kvalitě školy) Nebo i na středních školách a prváku školy vysoké. Není toho totiž tolik nutné k prospění, tedy alespoň zpočátku. A tak si mnoho z nás raději zajde do kina,na procházku, nakupovat nebo prostě jen ať více či méně tupě zírá do počítače či televize. Hlavně se proboha neučit. (sama tomu dost často propadnu... a vím určitě že nejsem sama :P ) A tak vydrží docela dlouho, ale najednou příjde okamžik, kdy to nestačí. Nestačí, že jste viděli spoustu filmů (ať více či méně inteligentních) ale musíte znázt svět a to jak funguje, jeho historii a jeho budoucnost. A když vás čeká nějaká zkouška a vy se na ni nenaučíte- neuděláte ji. Znovu se neučíte znovu ji neuděláte. Jenže poté je člověk pokládán za hlupáka, blba, tupce nebo prostě primitiva. Protože pokud není naprosto vyjímečně geniální (což upřímně řečeno taky není úplná výhra) je po několika pokusech vyřazen ze života vzdělaných a alespoň občas se učících. Takže jste odkázáni sami na sebe a podobně se neučící přátele.
Nevýhodou je, že pokud se nenaučíte se učit v době kdy nic nehoří nebudete to umět v době kdy něco hořet bude. Nemetaforicky řečeno: je lepší naučit se se učit v době kdy o nic nejde, protože až o něco půjde dá vám dost práce se naučit se učit a na to, co potřebujete ke zkoušce nezbyde čas ani místo v mozku.
Myslím si, že o tom vím hodně. Ikdyž samozřejmě, jako ve všem, jsou tam mezery. Ale to je normální a je mo teprv devatenáct tak nemůžu, a ani snad nechci, být dokonalá.
A ikdyž si teď uvědomuji, že bych se měla průběžně a včas učit tak se na zkoušky, které dělám v lednu podávám až těsně před termíny. Najde se totiž kvilión zajímavějších věcí, co dělat a já je budu dělat kvilionkrát raději nežli se učit.
Ale to jsem já. A váš přístup je jiný, možná že i můj bude jednou o trošku jiný, ale teď je takový. A víte co, možná jsem i ráda. Nechci odpoledne trávit pouze s knihou v ruce místo hraní si venku. Jsem ráda venku a hraju si. A doufám, že to tak vždycky bude (vlastně vím, že to tak vždycky bude...)
čtvrtek 17. prosince 2009
Bílo!
Pdší, pdší, pdší, kapičky se vdší... (to je říkanka na to, aby jste se naučili říkat "R", pokud to budete říkat velice rychle bude to znít jako prší, prší, prší, kapičky se vrší...)
Ale to není co jsem chtěla napsat :D
Původní sdělení se týká toho, jak jśem nadšená z toho napadnutího sněhu.. Co když budou po šesti letech zase bílo Vánoce? To by bylo žůžo bomba! Ale i když nebudou Vánoce si užiju a budou to svátky klidu, míru, pohody a rodiny.
ALE VENKU JE BÍÍÍÍÍLO! A MRZNE! A SNĚŽÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!
Ježišky já jsem tak ráda, miluju sníh... miluju když je venku to bílo, celá příroda spí, všichni spí (a mě se zavírají očiikdyž to bude asi i tím že jsou dvě v noci :P )
Ale to není co jsem chtěla napsat :D
Původní sdělení se týká toho, jak jśem nadšená z toho napadnutího sněhu.. Co když budou po šesti letech zase bílo Vánoce? To by bylo žůžo bomba! Ale i když nebudou Vánoce si užiju a budou to svátky klidu, míru, pohody a rodiny.
ALE VENKU JE BÍÍÍÍÍLO! A MRZNE! A SNĚŽÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!
Ježišky já jsem tak ráda, miluju sníh... miluju když je venku to bílo, celá příroda spí, všichni spí (a mě se zavírají očiikdyž to bude asi i tím že jsou dvě v noci :P )
pondělí 14. prosince 2009
Biblistika
Je to jeden z mých povinných předmětů. Byl to předmět, ze kterého jsem měla opravdu strach. Jelikož o sobě nemůžu říct, že bych byla křesťankou, evangeličkou, protestantkou či členkou jiného náboženství. Ale v nějaké to transcendentno věřím. Ale jelikož již delší dobu nenavštěvuji kostel a tedy neposlouchám kázání a neznám Bibli budu mít tento předmět těžší. Protože ta profesorka řekla, že ten kdo není
praktikující věřící (to je ten správný politically correct termín) to bude mít skoro až nesplnitelně těžké. Tedy pokud nebude navštěvovat Proseminář Starého zákona v tomto a Nového zákona v příštím semestru, ten totiž potom bude mít extra další tři pokusy na splnění v letním semestru. Jo jenže tento proseminář je ve čtvrtek naprosto uprostřed odpoledne, takže se tím zabije celý den. A to jsem nechtěla. Takže jsem tam nechodila.
No a minulý týden, přesněji v pátek 4.12., byl předtermín. Nepočítala jsem s tím, že bych měla šanci to udělat, šla jsem tam hlavně abych si prohlédla jak vůbec ten test vypadá. Celý ten průběh toho testu byl dosti zábavný, jelikož ona řekla, že ten kdo nebude mít více jak polovinu testu vyplněnou že to má rovnou roztrhnout, aby jí ušetřil práci. Takže polovina lidí to roztrhala a druhé polovině to roztrhala ona. Z těch čtyřiceti , co to psali, to dalo pouze 6 lidí. No a mezi nimi i má nejlepšíhtfkamarádka Bára. A druhá dobrá kamarádka Eliška. Gratuluji jim :)
No ale dost lidí to nedalo a ani není divu, bylo to dost těžký. Byly tam i věci o kterých jsem v životě neslyšela.
A tento pátek (11.12.) byl první regulérní termín. Bála jsem se že to zase neudělám. Mělo to být těžší než minule a tak. Ale stále jsem se neučila tak moc jak jsem mohla a možná i měla. No nicméně jsem tam v pátek šla, s tím, že když to nedám jsou ještě dva termíny a v nejhorším si to zapíšu příští rok znovu. Tentokráte nás tam taky bylo okolo padesáti, tedy více nežli minule.
Měla jsem asi jednodušší verzi, protože toho testu bylo asi okolo pěti verzí a ona dala ten samý tak se mohlo stát, že bych měla přesně ten samý test, ale neměla jsem. Což je štěstí.. tenhle byl lehčí.. Byl víceméně zaměřen na údaje o biblistice nikoli na obsah bible, takže to šlo se naučit. Seděla jsem vedle svých dvou kamarádek a navzájem jsme si radily, tedy ono to moc nešlo ale pokoušely jsme se..
No a potom jme to všichni v celé aule odevzdali. Ptali jsme se kdy to bude mít opravené, ona řekla, že teď bude psát v jedné své hodině co učí test a že si můžeme počkat na výsledek. že prý když nebudou zlobit, že to opraví a řekne nám. Tak nás asi osm čekalo.
A představte si, že já to UDĚLALA! Nechápu jak, ale řekla, že se rozhodne mezi dvojkou a trojkou. Podle seminárek.. A dnes (14.12.) jsem na nástěnce biblistika našla na papíře rukou napsané, že mám 2! Není to sice 100% jisté, ale asi to tak bude.. Já mám takovou radost. Měla jsem z toho fakt veliký stres a teď je to pryč.. Jsem tak ráda...
čtvrtek 26. listopadu 2009
Milý Ježíšku!
Milý Ježíšku!
Takže, jelikož se Vánoce stávají více a více svátky chaosu a nepohody ikdyž by tomu mělo být přesně obráceně. Mé přání je, abychom se na Vánoce sešli všichni v pořádku u jednoho stolu, pověděli si něco hezkého, hezky se zasmáli a udělali si navzájem radost. Není lepšího způsobu, jak si užít Vánoce, než si odpočinout. Nemají to být Chaosnoce… jsou to svátky klidu, míru a pohody. Takže žádné jančení, žádné nestíhání.. Nestíháš? Nevadí, jsme tu od toho, abychom ti pomohli!
Chtěla bych péct vánoční cukroví, smát se při tom a být se svou rodinou. Na tom není nic špatného.
· nová čelovka (pokud možno taková co svítí, nějaká outdoorová, polohovatelná)
· chrániče na kolena (kvůli snowboardu)
· nějaký hezký plakát (U2 nebo film)
· Fulghum (Slova, která jsem si přál napsat sám)
Děkuju moc!
středa 25. listopadu 2009
Staré rány rezaví
Už se vám někdy stalo, že jste potkali někoho, koho jste neviděli fakt dlouho?
A tím se vám obnovily všchny pocity dříve spojené s tímto člověkem? Nebo se vám neobnovily ?
Mě se právě vrátily a v až překvapivém rozsahu. Ikdýž nutno uznat, že jsem je vnímala poněkud jinak. Tak jaksi z povzdálí.. Jako bych to snad ani nebyla já. Byl to někdo jiný, to lepší mé já co umí zapomenout na křivky a nepravosti, co se umí opravdu radovat jako malé milé dítě. Tak tento človíček se na tohoto "hříšníka" podívá a usměje se. Sice záleží jak moc vám ublížil, od toho se totiž odvýjí doba, za kterou mu odpustíte (ikdyž tvrdíte, že nikdy) ale jednou se tak stane. A vy vyjdete ven a potkáte ho/ji. Usměje te se a možná dokonce pozdravíte. Pochopíte, že je čas jít dál a přenést se. Vy jste jinde ten člověk je jinde nemá cenu dál dělt ublíženou.
A tím se vám obnovily všchny pocity dříve spojené s tímto člověkem? Nebo se vám neobnovily ?
Mě se právě vrátily a v až překvapivém rozsahu. Ikdýž nutno uznat, že jsem je vnímala poněkud jinak. Tak jaksi z povzdálí.. Jako bych to snad ani nebyla já. Byl to někdo jiný, to lepší mé já co umí zapomenout na křivky a nepravosti, co se umí opravdu radovat jako malé milé dítě. Tak tento človíček se na tohoto "hříšníka" podívá a usměje se. Sice záleží jak moc vám ublížil, od toho se totiž odvýjí doba, za kterou mu odpustíte (ikdyž tvrdíte, že nikdy) ale jednou se tak stane. A vy vyjdete ven a potkáte ho/ji. Usměje te se a možná dokonce pozdravíte. Pochopíte, že je čas jít dál a přenést se. Vy jste jinde ten člověk je jinde nemá cenu dál dělt ublíženou.
pondělí 23. listopadu 2009
Uvědomění si..
Nedávno jsem se vracela ze školy, bylo už docela pozdě (asi okolo půl sedmé), jela jsem přes Florenc, jelikož jsem doprovázela jednu svou spoluoboračku a kamarádku (v jedné osobě). Když jsem najednou zažila šok a následné uvědomnění si spousty věcí.
První důležitou událostí byl pán ležící na schodech. Na první pohled si člověk řekne, že je to jen bezdomovec (osoba bez přístřeší), ale na druhý - lepší pohled jsem si všimla, že mu teče z ucha krev. To nebylo dobré znamení. Naštěstí již okolo něj byl hlouček lidí, kteří vypadali uvědomněle a krev mu otírali a nežli jsem došla na jejich úroveň, přišli i policisté. Takže jsem si řekla, že má pomoc nebude třeba, je jich tam dost a asi bych už více nesvedla, pouze bych překážela a byla další čumil...
Donutilo mě to přemýšlet, kolik lidí asi přešlo okolo nežli se k němu někdo sehl aby mu pomohl? Kolik lidí se spokojilo s prvním pohledem a s rychlým úsudkem, že je to opilý bezdomovec? Ale na druhou stranu, byl tu někdo, komu to nebylo jedno. Kdo se k tomuto pánovi sehl, zjistil co potřebuje a snažil se mu pomoci. Dokonce, což jsem zjistila později, zavolali sanitku.
Druhou a ještě důležitjší událostí pro mě bylo to, co se stalo mě samotné na zastávce autobusu. (Zní to tak strašidelně, co?) Stála jsem tam a přemýšlela jestli nepůjdu do Meka na číze, když jsem zpozorovala paní, jak vede slepce směrem k zastávce. Jedním uchem jsem zaslechla, jak mu říká, že je asi 2 metry od zastávky a že ona se omlouvá, ale že už musí jít. On jí poděkoval a ona odešla. Já jsem si tak stála na té zastávce a přemýšlela jsem, jestli mu mám a můžu nějak pomoci. Nakonec jsem se odhodlla, přistoupila jsem ze předu k němu a zeptala se, jestli mu mohu nějak pomoci. Jestli čeká na nějaký autobus. On řekl, že na "trojku".
Mě to zarazilo. Nečekala jsem, že bude používat tenhle žargon. Myslela jsem, vlastně nevím co jsem si myslela.. Do té doby jsem ho brala jako někoho handicapovaného, jiného, ale až tímto jsem si uvědomila, že se vlastně příliš neliší. Pouze nevidí... A možná se má lépe, co když vlastně není on "jiný" ale jsme to my? Jaké by bylo nám, kdyby se na nás takhle někdo díval?
Potom jsem mu řekla, že jede asi za dvě minuty a jestli ho tam mám dovést, on řekl, že ne. Že ho mám DOPROVODIT. Další nová zkušenost pro mě. Dovedla jsem ho tedy do autobusu, pomohla mu si sednout a on prohlásil něco, co mě zase zarazilo. Řekl: "Tak tuhle sedačku jsem ještě neviděl" Snažila jsem se na sobě nedát znát, že mě to zaskočilo, připomělo mi to Českou sodu. Ani nevím proč.
Potom jsem jen stála opodál a tento pán vystoupil s pomocí několika mladíků, kteří nastupovali. A odešel pryč a já pokračovala v cestě..
První důležitou událostí byl pán ležící na schodech. Na první pohled si člověk řekne, že je to jen bezdomovec (osoba bez přístřeší), ale na druhý - lepší pohled jsem si všimla, že mu teče z ucha krev. To nebylo dobré znamení. Naštěstí již okolo něj byl hlouček lidí, kteří vypadali uvědomněle a krev mu otírali a nežli jsem došla na jejich úroveň, přišli i policisté. Takže jsem si řekla, že má pomoc nebude třeba, je jich tam dost a asi bych už více nesvedla, pouze bych překážela a byla další čumil...
Donutilo mě to přemýšlet, kolik lidí asi přešlo okolo nežli se k němu někdo sehl aby mu pomohl? Kolik lidí se spokojilo s prvním pohledem a s rychlým úsudkem, že je to opilý bezdomovec? Ale na druhou stranu, byl tu někdo, komu to nebylo jedno. Kdo se k tomuto pánovi sehl, zjistil co potřebuje a snažil se mu pomoci. Dokonce, což jsem zjistila později, zavolali sanitku.
Druhou a ještě důležitjší událostí pro mě bylo to, co se stalo mě samotné na zastávce autobusu. (Zní to tak strašidelně, co?) Stála jsem tam a přemýšlela jestli nepůjdu do Meka na číze, když jsem zpozorovala paní, jak vede slepce směrem k zastávce. Jedním uchem jsem zaslechla, jak mu říká, že je asi 2 metry od zastávky a že ona se omlouvá, ale že už musí jít. On jí poděkoval a ona odešla. Já jsem si tak stála na té zastávce a přemýšlela jsem, jestli mu mám a můžu nějak pomoci. Nakonec jsem se odhodlla, přistoupila jsem ze předu k němu a zeptala se, jestli mu mohu nějak pomoci. Jestli čeká na nějaký autobus. On řekl, že na "trojku".
Mě to zarazilo. Nečekala jsem, že bude používat tenhle žargon. Myslela jsem, vlastně nevím co jsem si myslela.. Do té doby jsem ho brala jako někoho handicapovaného, jiného, ale až tímto jsem si uvědomila, že se vlastně příliš neliší. Pouze nevidí... A možná se má lépe, co když vlastně není on "jiný" ale jsme to my? Jaké by bylo nám, kdyby se na nás takhle někdo díval?
Potom jsem mu řekla, že jede asi za dvě minuty a jestli ho tam mám dovést, on řekl, že ne. Že ho mám DOPROVODIT. Další nová zkušenost pro mě. Dovedla jsem ho tedy do autobusu, pomohla mu si sednout a on prohlásil něco, co mě zase zarazilo. Řekl: "Tak tuhle sedačku jsem ještě neviděl" Snažila jsem se na sobě nedát znát, že mě to zaskočilo, připomělo mi to Českou sodu. Ani nevím proč.
Potom jsem jen stála opodál a tento pán vystoupil s pomocí několika mladíků, kteří nastupovali. A odešel pryč a já pokračovala v cestě..
sobota 14. listopadu 2009
Přípravy na Vánoce
Přímo mě irituje jak se už dva měsíce před Vánoci plní města, obchody a prostě všechno výzdobou. Je to tak komerční...
Vadí mi, jak již v říjnu se v Tescu objevují vánoční ozdoby, stromky. Vždyť lidé tou dobou ještě ani nemají plány na to co budou dělat zítra natož co bzudou dělat o Vánocích. Nebo co za dárky budou kupovat. Myslím, že tímto způsobem to lidem akorát zprotivíte, protože jim to budete neustále připomínat a stresovat je tím. Protože jim budete připomínat, že za dva měsíce jsou Vánoce, to ten život letí a oni si ještě ani nestihli koupit zimní kabát atd.
Vím, že je to výhodné pro obchodníky, ale pro normální lidi ne. A obchodníci by se tím měli řídit! :)
Vím, že je to výhodné pro obchodníky, ale pro normální lidi ne. A obchodníci by se tím měli řídit! :)
A co mě irituje tak stejně je to, co ty lidi nevymyslí, aby zaujali lidi- tak například nedávno jsem viděla adventní kalendář pro kočky. No chápete to? Co tam ty kočky mohou mít? Granule? :) Na druhou stranu, tím že doma kočičku máme tak jsem přemýšlela, že jí to koupím..
neděle 1. listopadu 2009
Kulturní Praha
Již delší dobu pozoruji, jak se naše matička Praha snaží být kulturní. A alespoň podle mého názoru jí to jde. Podle mě je to dobře.
Toto je letošní vítězný snímek. Oficiální popisek zní: Hospodářství USA v krizi: detektiv Robert Kole kontroluje byt, opuštěný v důsledku nuceného vystěhování neplatících nájemníků, Cleveland, Ohio, 26. březen (z webové stránky http://www.wpppraha.cz/)
Například teď v centru Prahy lze shlédnout výstavu s názvem: "My jsme to nevzdali- Příběhy 20. století". Jedná se výstavu více nežli jednoho témata, věnují se gulagům, komunistickým lágrům, českému odboji, demonstracím v roce 1989 a mnoho jinému. Zpracování je poněkud netradiční v pozitivním slova smyslu, jde o to, že každé výstavní místo se věnuje jinému tématu. Takže například na horním konci Václavskéhom náměstí je možno shlédnout výstavu právě o demonstracích v roce 1989. Jedná se o výstavu velice zajímavou a určitě poučnou.Hlavně pro mé vrstevníky, tedy ty, kteří komunistickou éru zažili buď v prenatálním stavu nebo v útlém dětství.
Nebo jistě všichni znáte Czech Press Photo. Pro ty, kteří nevíte o co se jedná- jde o výstavu fotek novinářů. Tyto fotky jsou hodnoceny odbornou porotou a oceněny. Velice často jde o dost zajímavé fotky ze všech možných i nemožných koutů světa. Některé zachycují známé lidi, některé zachycují lidi nám neznámé. Tato výstava se koná každoročně a je možné ji shlédnout ve Staroměstské radnici. (http://czechpressphoto.cz/cz.php?st=home)
A obdobou je i World Press Photo. To bývá mnohdy ještě zajímavější. Letos jsem tuto výstavu bohužel neviděla (velice mě to mrzí). Ale příští rok ji určitě v Karolínu, kde se každý rok koná, navštívím. (http://www.wpppraha.cz/)
Toto je letošní vítězný snímek. Oficiální popisek zní: Hospodářství USA v krizi: detektiv Robert Kole kontroluje byt, opuštěný v důsledku nuceného vystěhování neplatících nájemníků, Cleveland, Ohio, 26. březen (z webové stránky http://www.wpppraha.cz/)
To by bylo pouze pro ilustraci. V Praze se každoročně koná spoustu výstav a to jak těch co jsou venku a tedy veřejnosti kdykoliv a zadarmo přístupné tak i těch, které jsou v budovách. Ty mají tu výhodu, že si při tom můžete prohlédnout interiér té oné budovy. Já sama jsem takto objevila spoustu budov např. Karolinum, Tereziánské křídlo Pražského hradu a mnoho dalších.
sobota 31. října 2009
This is it!
Ano, viděla jsem to. A ano stojí to za vidění. A to ikdyž nejste skalními fanoušky.
Odvážím si tvrdit, že je to velice dobře zpracovaný film. Poznáte Michaela z jiné stránky.
Já sama jsem si nikdy nemyslela, že je takový puntičkář. Například v tom, jak mají znít jeho písničky. Všechny je měl tak přesně do detailů promyšlené, že když nějaký z hudebníků hrál o něco jinak, hned ho opravil. Melodii mu vybroukal.
Já sama jsem si nikdy nemyslela, že je takový puntičkář. Například v tom, jak mají znít jeho písničky. Všechny je měl tak přesně do detailů promyšlené, že když nějaký z hudebníků hrál o něco jinak, hned ho opravil. Melodii mu vybroukal.
Nebo to, jak perfektně měl propracované pohyby na pódiu. Ten se opravdu uměl hýbat. Ikdyž to asi taky byl jeden z hřebíčků do rakve. Tím, jak neustále tancovat huntoval si tělo, vždyť kolik padesátiletých lidí by dokázalo to co on? Kolik lidí jeho věku by dokázalo Moonwalk? A také byl hrozně hubený, až nepřirozeně.
Nikdy jsem si nemyslela, že Michael Jackson je i ekologicky zaměřený. Ale v jedné písničce nejenom, že má "ekologicky" zaměřený klip (Holčička běží po pralese, honí motýlky. Potom si lehne do krásně zelené trávy a usne. Když se probudí, je okolo ní pouze spoušť, všechno vypálené. Všechno okolo pustoší bagr. A najednou holčička zahlédne jediné zelené semínko v celé té spoušti. Běží ho vytrhnout, aby o bagr také nezničil....) Může se to podle mého popisu zdát velice jednoduché. Důležité však je že to nese určité poselství. Snaží se nám to ukázat to, co s
i mnozí z nás neuvědomují nebo uvědomovat nechtějí. A právě proto mě to u Michaela tak překvapilo. A to příjemně...
Také to, jaké měl tanečníky. Protože on na pódiu tančí a zpívá a kulisu za ním dovytváří i taneční skupina. A právě na začátku filmu uvidíte/uslyšíte, jak se na Michaela dívají tito tanečníci. Pokud to mohu shrnout tak všichni jsou jeho fanoušky, někteří kvůli tomu přijeli až z Austrálie, někteří ho poslouchají už od mala,... Prostě jsou velice šťastní, že mohou tancovat s ním.
A to jak se hýbou tito tanečníci? No to je fakt hustý, ikdyž nemají příliš prostoru pro improvizaci (Michael to má vše přesně promyšlené) tak je na nich vidět jak dobře tanec ovládají.
A to jak se hýbou tito tanečníci? No to je fakt hustý, ikdyž nemají příliš prostoru pro improvizaci (Michael to má vše přesně promyšlené) tak je na nich vidět jak dobře tanec ovládají.
Alespoň mě tedy uchvátili. Jak přesně kopírovali pohyby Michaela, jak dokázali jít s hudbou...
Je opravdu škoda, že tak precizně připravované turné se nikdy před diváky doopravdy neukázalo. Že fanoušci neviděli poslední koncertní šňůru, která (alespoň podle This is it) vypadala pravdu úžasně.
Je mi líto všech účinkujících, kteří se nedočkali toho potlesku, který by nepatřil jenom Michelu Jacksonovi, ale i jim. Těm, kteří mu pomáhali koncerty dovést právě na to pódium.
pátek 30. října 2009
Včera...
Včera jsem viděla film o Michaelu Jacksonovi.
Myslela jsem si, že když se film promítá pouze 14 dní bude tam obrovský nával. A ještě když se někdo zmínil, že je nutno si lístky rezervovat a že je nejlépe co nejdříve. Bylo mi jasné, že si budu muset nechat zajít chuť to vidět v kině.
Jenže včera jsem byla s Elinkou venku. Setkaly jsme se na Václaváku, nejdříve jsme měly kulturní plán se projít a shlédnout nějaké výstavy. Ale nejdříve jsme se šly posilnit do Meka. Elí si dala Latté a já taštičku (teď mají mňamózní je s příchutí lesní směs) no a tam jsme narazily na časopis Metropolis (nebo Houser) no a tam na to, jak často dávají This is it.
Tak jsme si řekly že tam se přeci nějaká dvě místa najít musí. Já si vzpomněla, že doma máme slevenku z Teska do Palace cinemas, tedy že ve Slovanském domě. No tak
jsme vyrazili do nejbližšího Tesca za účelem sehnání dalších slevenek. No došly jsme do My, ale tam je neměly. No tak jsme vyrazily k nám domů. Tady jsem vzaly slevenky a pádily zase do Slováče.
Tam jsme s hrůzou zjistily, že před námi je spousta lidí ve frontě, a s nadšením to, že za chvilku dávají ten film a jsou tam volná místa.
No takže jsme se na ten film dostaly...
A věřte mi, stálo to za to... Bylo to zaujímavé. Upřímně nemůžu říct, že bych byla skalní fanda Michaela, ale některé jeho písničky se mi fakt líbí. Jako např Beat it, Billy Jean, ... Ale nešla na jeho koncert.
Je nediskutovatelným faktem, že hudební průmysl dostal velikou ránu jeho úmrtím. Protože ať jste ho měli rádi či ne, je faktem že hudbě mnohé dal. Nikdo se neumí tak kroutit, nikdo předtím netančil Moonwalk, atd.
Také mě velice překvapilo, jak přesnou měl Michael Jackson představu o jednotlivých písničkách. Musely být přesně takové jako na CD. Musely být přesně ta jak je chtěl on. Ale je pravdou, že jeho představa písniček a to jak to ve výsledku vypadalo a znělo bylo fakt dobrý, hustý,...
úterý 27. října 2009
Kde to žijeme?
Včera (pondělí 26.10.) jsem zažila šok. Uvědomila jsem si, že svět ve kterém žiju není tak ideální jak jsem si myslela. Není takový, že ose lidé koukají i okolo sebe. Koukají pouze na sebe.
Někdo mi říkal, že dnešní společnost je individualistická, ale tolik?
No dobrá- má příhoda.
Čekala jsem s Bárou (svou kamarádkou z HTF) na Elinku (mou kamarádku z gymplu) nahoře na Budějovický nad eskalátory. Povídaly jsme si, přišla Elinka a už jsme skoro vyrazily, když jsme ucítily ten puch. Někde něco hořelo.
Kouknu a vidím, jak hoří odpadkový koš na zastávce autobusů (124,188,..). Lidé okolo chodí, koukají se na jízdní řád, ale nikoho nenapadne , že je to špatně. Občas někdo prohodí, jak to smrdí. Ale že by se sebral a něco s tím dělal?! Ne, to ne...
Tak jsem rychle vymýšlela co dál, hlavou mi běželo zda má cenu volat hasiče-to jsem zamítla (protože to bylo na v kovovém koši a plamen nešlehal moc vysoko- asi 5cm nad okraj).
No tak jsem se rozhlédla okolo a napadlo mě někde sehnat hasící přístroj. Jenže ho
neumím používat- neměla jsem díkybohu příležitost si to vyzkoušet.
Tak jsem to zavrhla no a zbývala voda. Tak jsem vrazila Elince tašku, potom jsem si ji od ní zase vzala a vyrazila směrem ke KFC. Tam jsem na prodavačku vychrlila jestli by mi mohla dát kýbl s vodou, že támhle hoří odpadkový koš. Ona na mě dost divně koukala, potom se tam koukla a řekla něco ve smyslu jestli má zavolat hasiče. tak jsem zase spustila jestli mi nedá kýbl s vodou. Zase se na mě podívala divně, potom přišla jiná prodavačka a já jí to řekla znovu. Ta se tam taky koukla. Nakonec přišla asi manažerka, ta už ale očividně slyšela co jsem tam řikala a pak se vrátila a nesla konvici na zalévání kytek a podala mi ji.
Vyběhla jsem z KFC a "běžela" jsem k tomu koši. Už nehořel hjenom doutnal. tak jsem tam vylila celou konev. Protože to bylo určitě smontovánno ještě za SSSR, takže voda protékala na zam a cákala mi tak na kalhoty, ale co...
Uhasila jsem tedy odpadkový koš. Ale ti lidi na mě koukali, jako kdybych ten oheň zakládala nikoli hasila. Jakto, že to nikoho jiného nenapadlo? Jakto, že ti lidé tam stáli, koukali jak hoří obsah koše a nic s tím nedělali?
Co je to za svět, společnost a prostě obecně? Jakto, že lidi nezajímá jejich okolí? Jakto, že hořící odpadkový koš nikoho nevyburcuje? A jak vůbec mohl vzplát?
sobota 24. října 2009
Okidi doukidy
Tý jo.. Za chvilku přijede Elinka na Sídliště malešice a já jí půjdu naproti. Půjdu k nám na zastávku a pojedu busíkem a potom se s ní sejdu a potom jí dovedu domů a tady si pustíme miliony filmů, budeme se bavit a smát.
Jenže mám já právo se v takovéto situaci smát? Smím se vůbec bavit?
Doufám, že ano, protože bych velice ráda zapomněla na dnešek, včerejšek a vrátila se tak o pět měsíců zpět. Měla bych čerstvě po maturitě, spoustu volna před sebou. Méně starostí a vše by bylo jedmodušší.. Jenže to nejde. Achjo...
Takže teď příjde Elísek a budeme se bavit nehledě na to, co se děje na Vinohradech, ve Vršovicích v Budějovicích či někde jinde..
Jenže mám já právo se v takovéto situaci smát? Smím se vůbec bavit?
Doufám, že ano, protože bych velice ráda zapomněla na dnešek, včerejšek a vrátila se tak o pět měsíců zpět. Měla bych čerstvě po maturitě, spoustu volna před sebou. Méně starostí a vše by bylo jedmodušší.. Jenže to nejde. Achjo...
Takže teď příjde Elísek a budeme se bavit nehledě na to, co se děje na Vinohradech, ve Vršovicích v Budějovicích či někde jinde..
neděle 11. října 2009
Rozhodnutí
Zajímá vás to?
No takže, rozhodla jsem se, že skončím s alkoholem. Tedy že se ze mě zase stane abstinent.
Má to hned několik důvodů:
1, Leze to do peněz.
1, Leze to do peněz.
2, Není to zdravé, ničí to játra,..
3, Potřebuji oddych, poslední dobou jsem si alkohol (cuba libre obzvlášť) dávala až příliš často.
Takže ze mě na chvilku (doufám, že to vydržím co nejdéle :D ) stane abstinent. Sbohem Cuba Libre! Uvidíme se až za nějakou dobu. Teď tě nahradí jemně perlivá bonaqua..
To ovšem neznamená, že nepůjdu s přáteli do hospody. Pouze to, že si nedám "alkáč", ale levnější, zdravější a pro mě často i chutnější nealko... :)
Přiznávám ale, že mi bude Cuba Libre scházet. Nějak jsem tomuto kokteilu přišla na chuť.... Vlastně je to jediný alkohol, který piju protože mi chutná. Narozdíl od toho ostatního, co piju protože musím...
středa 7. října 2009
Postavme školu v Africe!
Vím, že už je mnoho charitativních sbírek. Vím, že spoustu lidí to již odrazuje. Ale nad některými sbírkami je nutno se zamyslet. Vím, že když vás někdo na ulici zastaví s tím, jestli byste nechtěli přispět na tu či onu charitativní sbírku většině lidí se nechce vytahovat peněženku a něco do kasičky vhodit. Zvlášť v případě, že "výběrčí" nemá žádné viditelné označení či když kasička vypadá nedůvěryhodně. Takovýmto lidem asi nevěříme, že si z kasičky nevyberou nějké ty peníze nebo, jestli opravdu taková sbírka je. Proto je často lepší přispět pomocí DMS, která se v našem prostředí již velice rozšířila.Ale existují i opačné případy, kdy vás někdo na ulici zastaví a má jak zapečetěnou kasičku a je jasné pro koho dělají, ale my jim stejně nepřispějeme. Proč? Nevěříme jim? Nebo jme prostě škrti a nechceme ostatním dopřát štěstí? Ne, to si nemyslím. Myslím, že si málo uvědomujeme, že co mám my ostatní mít nemusí, že i to s čím nejsme my spokojeni a nestačí nám to tak pro to by ostatní udělali skoro cokoliv. Možná je načase si to uvědomit..
Zamysleme se jestli my jakožto zhýčkaní Evropané nemáme nějakou možnost pomoci lidem, kteří takové štěstí nemají. A tomu se právě venuje charitativní sbírka Postavme školu v Africe. Je to sbírka pořádaná organizací Člověk v tísni společně se Skautem Junákem. Ale nevěnuje se tomu pouze tato sbírka. Věnuje se tomu např i adopce na dálku. Nebo problémům zde v ČR se věnuje sbírky orientované např na slepé- Světluška, na darování kostní dřeně pro lidi trpící leukémií- Kapka naděje a mnoho dalších.
Sbírka "Postavme školu v Africe "má již dlouholetou tradici a právě díky tomu, bylo již postaveno devět škol v předem vybraných vesnicích. Tatio sbírka tedy není žádným nováčkem a je možno vidět i výsledek- spousta šťastných dětí. První škola se postavila již roku 2005 ve vesničce Asore, druhá roku 2006 ve vesnici Lante, třetí - Yirgacheffe 2006, čtvrtá- Boricha 2007, pátá- Teffo Cheffo 2007, šestá- Lenda 2008, sedmá- Tulla 2008, osmá- Loke Abaya 2009 a zatím poslední v Fiseha Genet 2009. tak doufám, že se jich postaví ještě alespoň několikrát tolik...
Proč zrovna Etiopie? Kvůli tomu, že je podle Etiopie jednou ze nejzaostalejších zemí světa, přesněji 8. A nejen to, dále je tam i vysoká negramotnost, okolo 60% ti dětí opravdu číst, psát ani počítat neumí. Pro jejich rodiče se nevyplatí je do školy poslat, a to hned z několika důvodů např. pokud budou ve škole kdo jim pomůže, škol je málo a jsou daleko, chodit do školy stojí spoustu peněz- musíte koupit učebnice, pomůcky a právě na to často lidé nemají atd.
Jenže se pohybujeme v začarovaném kruhu, protože je tam i vysoká nezaměstnanost. Jenže pokud nemáte školu nikam vás nevezmou, ale škola je finančně náročná. Proto právě při stavbě školy se postupuje tak, že se nakoupí suroviny a ti co staví jsou místní Etiopané, lidé z Člověka v tísni je pouze organizují a zajištují jím plat. Má to několik účinků- první je, že se lidé naučí si školu sami postavit tak, aby vydržela vítr a občasný déšť, také dostávají plat a jídlo, takže mají vlastně práci a v neposlední řadě efektem je právě postavení školy. A také postavení příslušenství k té škole, studně,.. a zaměstnání lidí, jako učitelů.
Je to velice důležité, aby se tam situace změnila, protože pokud bude více lidí gramotných bude pro ně v budoucnu lepší možnost najít kvalifikovanou práci a tím pomoci sobě a své rodině z bídy. A také se většina malých dětí do školy těší, tady si to děti školního věku nedovedou představit, ale tam děti opravdu do školy chtějí, právě proto, že si uvědomují tu investici do budoucnosti.
Takže až bude další ročník sbírky, pomůžete postavit školu v Africe? A můžete pomoci i teď, pošlete DMS ve tvaru: "DMS AFRIKA" na číslo: 87777. Stojí to 30 kč, přičemž 27 kč z toho putuje na konto a postaví se z toho škola. Třeba právě za vaše peníze se koupí část střechy nebou učebnice pro děti.
více informací o projektu naleznete na: http://www.skolavafrice.cz/
Přátelství
Uvědomuje me si jak hodně jsou pro nás přátelé důležití nebo nám to doopravdy dojde až když je ztrácíme?
Když poznáme nového člověka hned si o něm uděláme obrázek. Ať říkáme nebo si myslíme cokoliv stejně hodnotíme člověka podle zevnějšku, jde jen o tom kolik nás to ovlivní do příštího setkání. Pokud nás člověk hned při první setkání natolik očaruje svým zevnějškem chceme abycho go viděli i příště pokud nás naopak odradí raději se mu vyhýbáme. Avšak abych uvedla na pravou míru, zevnějškem nemyslím pouze vzhled, ale také jak působí na lidi, jak se chová k ostatním, jak se tváří, jaká z něj vyzařuje nálada atd. Protože to všechno je na ostatních viděty, pokud jedete metrem a vedle vás si sedne nádherný kluk (/holka) hned si tu osobu začnete prohlížet, notak dělá to každý.. Zastavte se u všeho co vám příjde zajímavé- úsměv, nálada atd. Takže pokud se budete vybočovat ať už jedním (pozitivním) nebo druhým (negativním) způsobem vždycky to na lidech nechá nějakou stopu. A potom už jde o to jakou. U každého je to individfuální, někomu se líbí to a někomu ono. Ale můžu vám říct, že neznám někoho komu by se líbil stýl tzv. Podprsenkáčů. Víte co to je? Nevíte? Tak já vm to vysvětlím- je to styl oblékání převážně můžů, jde o to, když máte vytažené kalhoty až nad pas skoro ke krku. A nejlepší je pokud máte např. kraťasy, na které navazují tlusté podkolenky a máte boty sandály. To je potom vrchol "krásy". To si pokud jdete na rande, nebo do divadla, kina, na výstavu určitě vemte a budete za "kinga" :)
Ale to jsem odbočila od tématu... omlouvám se ti, můj milý čtenáři :)
Uvědomujeme si vůbec, co všechno pro nás přátelé dělají? Někdy je pro nás samozřejmopstí. To, že jsou tu pro nás, když je potřebujemem ale ikdyž si myslíme, že je nepotřebujeme (nakonec zjistíme, že je potřebujeme).
Bez přátel je jako být bez rodiny. Jako být sám v celém světě, nemít se na koho obrátit, s kým se zasmát, komu pomoci, s kým si pokecat a na koho vzpomínat.
Proto- važme si přátel nežli je ztratíme, pečujme o přátelství. Musíme nejen brát, ale také dávat. Protože pokud to uděláme přátelství bude zkvétat a my s ním.
Bohužel se, ale občas nevyhneme diskuzím (až hádkám), protože kdo nediskutuje nedává najevo svoje názory. A to potom není rovnocenný vztah. Jde jen o to, jestli poté dokážeme uznat svou chybu. Protože nikdy není konflikt chybou jednoho jedince, vždy jde o kombinaci obou (a více) viníků. Proto jde o to umět dobře vyjednávat a dohodnout se na výsledku- kompromisu. Protože každý vztah, ať je to láska či přátelství, je založen na kompromisech. SAmozřejmě se může stát a stává se to, že je to chyba více jednoho nežli toho druhéhop. Potom jde o to, umět se omluvit, projevit lítost a možná se i odprosit o odpuštění. Protože to k tomu patří, jak odpouštět tak také omlouvat se. Pokud to jedna ze stran nějak pokazí může v nejhorším případě dojít až ke ztrátě přítele/přátel.
Ztráta přítele vždy zamrzí, vzlášť pokud je to přítel dlouholetý. Většinou ji jen tak něco nezmírní. Stejně jako skoro nic nezmírní ztrátu partnera. Člověk ať je sebesilnější a ať tvrdí cokoliv vždycky se cítí být zraněn, zrazen. A pokud se ihned vrhá na něco jiné, jeho rána je hlubší nežli si ´dokáže přiznat. Netvrdím, že by se v tom měl dlouho nípat, ale měl by si uvědomit co se stalo a pokusim se propříště se podobným situacím se vyhýbat (prostě se poučit). Také by si měl uvědomit, že se trápí a že má problém a někomu o něm říci.. Protože to vidí pouze z jednoho (a to toho svého) svého úhlu, kdežto někdo jiný to uvidí jinak a může vám nabídnout jinou perspektivu pro vás lépe stravitelnou. Pokud na to nenajdete nikoho vhodnějšího dobrý je i psycholog, který je v takovýchto situacích zběhlý.
ale platí to i obráceně, pokud vidíte, že se někdo ve vašem okolí trápí je samozřejmé mu nabíédnout pomoc. Udělat pro něj jeho trápení lépe stravitelné, či ho (pokud je to v našich silách) zminimalizovat či úplně odstranit.
Tak takhle já vidím své přtele. Vážím si jich. A doufám, že oni to vědí. Nevím, kde bych bez nich dnes byla. A upřímně řečeno snad to ani vědět nechci. Prožila jsem toho spoustu a spoustu mě toho ještě čeká, ale zatím mám sloní paměť. Tatkže na své přátelé nezapomenu. Budu jim vždy vděčná a to bez ohledu na to, co oni cítí ke mě. Jsem ráda že je mám, jsem ráda, že mi stáli po boku a doufám, že já jsem jim v důležitých okamžicích též stála po boku. A že i oni se na mě mohli natolik spolehnout jako já na ně.
Když poznáme nového člověka hned si o něm uděláme obrázek. Ať říkáme nebo si myslíme cokoliv stejně hodnotíme člověka podle zevnějšku, jde jen o tom kolik nás to ovlivní do příštího setkání. Pokud nás člověk hned při první setkání natolik očaruje svým zevnějškem chceme abycho go viděli i příště pokud nás naopak odradí raději se mu vyhýbáme. Avšak abych uvedla na pravou míru, zevnějškem nemyslím pouze vzhled, ale také jak působí na lidi, jak se chová k ostatním, jak se tváří, jaká z něj vyzařuje nálada atd. Protože to všechno je na ostatních viděty, pokud jedete metrem a vedle vás si sedne nádherný kluk (/holka) hned si tu osobu začnete prohlížet, notak dělá to každý.. Zastavte se u všeho co vám příjde zajímavé- úsměv, nálada atd. Takže pokud se budete vybočovat ať už jedním (pozitivním) nebo druhým (negativním) způsobem vždycky to na lidech nechá nějakou stopu. A potom už jde o to jakou. U každého je to individfuální, někomu se líbí to a někomu ono. Ale můžu vám říct, že neznám někoho komu by se líbil stýl tzv. Podprsenkáčů. Víte co to je? Nevíte? Tak já vm to vysvětlím- je to styl oblékání převážně můžů, jde o to, když máte vytažené kalhoty až nad pas skoro ke krku. A nejlepší je pokud máte např. kraťasy, na které navazují tlusté podkolenky a máte boty sandály. To je potom vrchol "krásy". To si pokud jdete na rande, nebo do divadla, kina, na výstavu určitě vemte a budete za "kinga" :)
Ale to jsem odbočila od tématu... omlouvám se ti, můj milý čtenáři :)
Uvědomujeme si vůbec, co všechno pro nás přátelé dělají? Někdy je pro nás samozřejmopstí. To, že jsou tu pro nás, když je potřebujemem ale ikdyž si myslíme, že je nepotřebujeme (nakonec zjistíme, že je potřebujeme).
Bez přátel je jako být bez rodiny. Jako být sám v celém světě, nemít se na koho obrátit, s kým se zasmát, komu pomoci, s kým si pokecat a na koho vzpomínat.
Proto- važme si přátel nežli je ztratíme, pečujme o přátelství. Musíme nejen brát, ale také dávat. Protože pokud to uděláme přátelství bude zkvétat a my s ním.
Bohužel se, ale občas nevyhneme diskuzím (až hádkám), protože kdo nediskutuje nedává najevo svoje názory. A to potom není rovnocenný vztah. Jde jen o to, jestli poté dokážeme uznat svou chybu. Protože nikdy není konflikt chybou jednoho jedince, vždy jde o kombinaci obou (a více) viníků. Proto jde o to umět dobře vyjednávat a dohodnout se na výsledku- kompromisu. Protože každý vztah, ať je to láska či přátelství, je založen na kompromisech. SAmozřejmě se může stát a stává se to, že je to chyba více jednoho nežli toho druhéhop. Potom jde o to, umět se omluvit, projevit lítost a možná se i odprosit o odpuštění. Protože to k tomu patří, jak odpouštět tak také omlouvat se. Pokud to jedna ze stran nějak pokazí může v nejhorším případě dojít až ke ztrátě přítele/přátel.
Ztráta přítele vždy zamrzí, vzlášť pokud je to přítel dlouholetý. Většinou ji jen tak něco nezmírní. Stejně jako skoro nic nezmírní ztrátu partnera. Člověk ať je sebesilnější a ať tvrdí cokoliv vždycky se cítí být zraněn, zrazen. A pokud se ihned vrhá na něco jiné, jeho rána je hlubší nežli si ´dokáže přiznat. Netvrdím, že by se v tom měl dlouho nípat, ale měl by si uvědomit co se stalo a pokusim se propříště se podobným situacím se vyhýbat (prostě se poučit). Také by si měl uvědomit, že se trápí a že má problém a někomu o něm říci.. Protože to vidí pouze z jednoho (a to toho svého) svého úhlu, kdežto někdo jiný to uvidí jinak a může vám nabídnout jinou perspektivu pro vás lépe stravitelnou. Pokud na to nenajdete nikoho vhodnějšího dobrý je i psycholog, který je v takovýchto situacích zběhlý.
ale platí to i obráceně, pokud vidíte, že se někdo ve vašem okolí trápí je samozřejmé mu nabíédnout pomoc. Udělat pro něj jeho trápení lépe stravitelné, či ho (pokud je to v našich silách) zminimalizovat či úplně odstranit.
Tak takhle já vidím své přtele. Vážím si jich. A doufám, že oni to vědí. Nevím, kde bych bez nich dnes byla. A upřímně řečeno snad to ani vědět nechci. Prožila jsem toho spoustu a spoustu mě toho ještě čeká, ale zatím mám sloní paměť. Tatkže na své přátelé nezapomenu. Budu jim vždy vděčná a to bez ohledu na to, co oni cítí ke mě. Jsem ráda že je mám, jsem ráda, že mi stáli po boku a doufám, že já jsem jim v důležitých okamžicích též stála po boku. A že i oni se na mě mohli natolik spolehnout jako já na ně.
neděle 4. října 2009
Energie...
Jak ti lidi, co chodí každý den do práce, můžou mít energii potom večer ještě něco kloudného dělat?
Já jsem se vždycky vrátila y práce naproisto unavená a vyčerpaná. Nikoli náročností práce, ikdyž možná, no stejně. Unavená jsem byla z toho, že jsem byla vzhůru od rána a musela se plně soustředit na to, co dělám.
Obdivuji je, že jsou schopni přijít domů a potom ještě dělat něco pro ostatní.
Já jsem se vždycky vrátila y práce naproisto unavená a vyčerpaná. Nikoli náročností práce, ikdyž možná, no stejně. Unavená jsem byla z toho, že jsem byla vzhůru od rána a musela se plně soustředit na to, co dělám.
Obdivuji je, že jsou schopni přijít domů a potom ještě dělat něco pro ostatní.
Práce
Do včerejška, soboty 3.10. 2009 jsem pracovala v jedné firmě , která se zabývá jak prodejem počítačů, sportovních potřeb tak nově i společenských her.
Byla jsem na dvou výstavách, kde jsem hry prodávala. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, ale docela mě to bavilo. A doufám, že mi to i šlo. Akorát to bylo dlouhé a velice únavné. Ale bavilo mě to :)
Ze začátku mě to nebavilo a hlavně mi to nešlo, tak jsem se těšuila až to konečně bude za mnou a já dostanu vytoužené peníze. Samozřejmě jsem si představovala, jak se ze mě strane milionářka a budu si moci koupit takových různých věcí. Jenže postupem času jsem dopadla na zem, a zjistila jsem, že budu ráda, když si zaplatím autoškolu a něco málo mi zbyde.
Takže jsem musela říci sbohem notebooku, kurzům FJ ve francouzském institutu atd.
Jsem ale ráda, že mám tu zkušenost něco mi to dalo, něco vzalo- třeba takovou spoustu energie a času.
Byla jsem na dvou výstavách, kde jsem hry prodávala. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, ale docela mě to bavilo. A doufám, že mi to i šlo. Akorát to bylo dlouhé a velice únavné. Ale bavilo mě to :)
Ze začátku mě to nebavilo a hlavně mi to nešlo, tak jsem se těšuila až to konečně bude za mnou a já dostanu vytoužené peníze. Samozřejmě jsem si představovala, jak se ze mě strane milionářka a budu si moci koupit takových různých věcí. Jenže postupem času jsem dopadla na zem, a zjistila jsem, že budu ráda, když si zaplatím autoškolu a něco málo mi zbyde.
Takže jsem musela říci sbohem notebooku, kurzům FJ ve francouzském institutu atd.
Jsem ale ráda, že mám tu zkušenost něco mi to dalo, něco vzalo- třeba takovou spoustu energie a času.
Zpátky do lavic!
Všichni tam už jsou- základkoškoláci, středoškoláci a vysokoškoláci. Jen já ne :)
Tedy alespoň zítra budu nastupovat. Sama nevím, jestli se mi tam chce. Bude to totiž velice divné. A samozřejmě jiné, nežli doposavad a to mě možná trošku děsí.
Na střední škole jsme měli všechno předpřipravené- rozvrh, učebnice,.. prostě všechno a tady? Rozvrh si sestavujeme sami všechno je na nás. Na jednu stranu je to samozřejmě osvobozující- nemusím mít předměty nesouvisející s mou orientací. Ikdyž je pravdou, že ne všechny předměty co mě čekají jsou přesně podle mého gusta. (Teologická propedeutika, Biblistika) Ale na druhou stranu některé budou fakt dobré a těším se- Komunikační dovednosti, sociologii,...
Jen mě trošku napíná, jak to vlastně bude se zápisem nepovinných předmětů, jelikož se to spustí až okolo pátku. A to se asi všichni nahrnou na ty samé předměty, co bych chtěla i já. Tak se toho trošku obávám..
pondělí 28. září 2009
Výstava
Článek o tom, jak jsme se s Elinkou, mou drahou exspolužačkou, vydaly na World Press Photo a došly na výstavu fotek z roku 1989 s názvem: "Rok 1989 očima fotografů".
Všechno to začalo rozhovorem kam půjdeme, také tím, že jsem měla chuť výstavu (World Press Photo) vidět. Byla jsem na ní mnohokrát a vždy se mi líbila. Tak jsem myslela, že by se líbila i Elince.
No jo, jenže mi nedošlo, že výstava není ve Staroměstské radnici, ale v Karolínu. A to proto, že existuje i výstava s podobným názvem a to: Czech press photo, a ta je právě v Novoměstské radnici. Takže jsme došly ke Staroměstské radnici, která byla kupodivu na to, že je svátek otevřená, a zjistily jsme, že výstava tam je, ale jiná. Ale i tak jsme se na ni zašly podívat. A teď již teda o výstavě.
Pro studenta výstava stojí 50 kč, což někomu může přijít drahé, ale mě se to zdálo býti přiměřené. Pro dospělého to stojí 100kč.
Vystavují se tam fotky jak z osudné Sametové revoluce, ale také pár fotek o pádu Berlínské zdi, o exodu východoněmeckých uprchlíků, kteří přes naši zem prchali do země zaslíbené tedy západního Německa, a o demonstracích na výročí upálení Palacha a 20 a 21 ti let od okupace. 
Všechno to začalo rozhovorem kam půjdeme, také tím, že jsem měla chuť výstavu (World Press Photo) vidět. Byla jsem na ní mnohokrát a vždy se mi líbila. Tak jsem myslela, že by se líbila i Elince.
No jo, jenže mi nedošlo, že výstava není ve Staroměstské radnici, ale v Karolínu. A to proto, že existuje i výstava s podobným názvem a to: Czech press photo, a ta je právě v Novoměstské radnici. Takže jsme došly ke Staroměstské radnici, která byla kupodivu na to, že je svátek otevřená, a zjistily jsme, že výstava tam je, ale jiná. Ale i tak jsme se na ni zašly podívat. A teď již teda o výstavě.
Pro studenta výstava stojí 50 kč, což někomu může přijít drahé, ale mě se to zdálo býti přiměřené. Pro dospělého to stojí 100kč.
Vystavují se tam fotky jak z osudné Sametové revoluce, ale také pár fotek o pádu Berlínské zdi, o exodu východoněmeckých uprchlíků, kteří přes naši zem prchali do země zaslíbené tedy západního Německa, a o demonstracích na výročí upálení Palacha a 20 a 21 ti let od okupace. Nejvíce fotek se však věnujě právě událostem z listopadu 1989, který byl osudný pro pád komunismu ve střední Evropě.
Je zde vyfocen i Václav Havel při promluvě k davu, také při obětí s Dubčekem nebo když se stává prezidentem.
Zajímavé jsou i fotky zásahů VB, kterých by mohlo být i více. Ikdyž je pochopitelné, že se některé nedochovaly, protože Vb zabavovala foťáky a nebo alespoň filmy.
Za zmínku, ale také stojí fotky "exodu" východoněmeckých občanů, kteří přes čechy cestovali do "země zaslíbené" tedy do západního Německa. Bydleli v Praze na ulicích a čekali před ambasádou NSR s napětím, co se bude dít. Trávili tam dny i noci v hrozných podmínkách. Pražané jim nosili teplý čaj či kávu až se jich nakonec ujal Červený kříž, který jim zřídil provizorní stany a zajistil teplou polívku a postele (pod širým nebem).
Nakonec se těmto lidem jejich sen splnil- brány ambasády se otevřely a uprchlíci byli přijati a poté odjeli. Zústal tu po nic nepořádek, což je zvláštní jelikož Němci jsou známí svou upraveností a pořádkem, prázdné postele a stany červeného kříže.
Některé fotky jsou ve velice dobré kvalitě, některé jsou i horší. Většinou však vyznívají velice jasně. A proto stojí za to je vidět, hlavně pro nás, kteří jsme situaci nemohli, ať už z jakýchkoliv důvodů, vidět na vlastní oči.
neděle 30. srpna 2009
Sakra proč?
Nemyslíte, že je čas něco udělat s rozpadající se Strahovem? Tak veliký momentálně zanedbaný a rozpadající se areál by byl skvielý pro koncerty (U2, Rolling Stones,...) Tak co s tím uděláme?
Není čas konečně vystrnadit komunisty z politické scény? Nenapáchali už dost škody?
Není čas konečně vystrnadit komunisty z politické scény? Nenapáchali už dost škody?
Leonard Cohen
Včera 29.srpna 2009 jsem viděla zaplněnou O2 arénu tleskající ve stoje písničkáři Leonardu Cohenovi, který se na Prahu přijel znovu podívat po jedenácti měsících. Minule zde vystupoval v Tesla aréně 27.9. 2008.
Sama vůbec nevím, kdy a kdo u nás v rodině přišel s tím, že bude mít Cohen koncert v Praze. Ale všichni jsme se shodli na tom, že tam musíme jít. Je to hloupé říci, ale kdybychom ho neviděli jako bychom nikdy nežili. Protože nikdy není to samé poslouchat nějakého interpreta doma a potom ho vidět na živo. To je naprosto nesrovnatelné.
Takže to bylo jasné, celá naše rodina jdeme. Vrátili jsme se vůli tomu z chaty, najedli se toasty, vzali auto a dojeli k nádraží Libeň, kde ho nechali. (Protože parkování v O2 aréně by nás vyšlo na 200-250 kč). Byli jsme tam o hodinu dříve, takže jsme si stihli najít místa- měli jsme 4 vedle sebe v sektoru 116 řada 001. Ikdyž to bylo dost dole, od plochy nás dělil pouze schůdek, viděli jsme velice dobře. Také nám pomohlo to, že jsme si přinesli dalekohled. Obešli jsme tedy celou arénu, koupili si coca-colu a kafe a půl hodiny před začátkem jsme si šli sednout.
Cestou k našim místům jsem si nemohla nevšimnout zrzavé hlavy stojící vedle jezdících schodů směrem k horním sektorům. Byl to Glen Hansard! Což byl pro mě šok. Co tam dělá? Bude snad zpívat s Cohenem? Nebo se přišel jen podívat?
Takže to bylo jasné, celá naše rodina jdeme. Vrátili jsme se vůli tomu z chaty, najedli se toasty, vzali auto a dojeli k nádraží Libeň, kde ho nechali. (Protože parkování v O2 aréně by nás vyšlo na 200-250 kč). Byli jsme tam o hodinu dříve, takže jsme si stihli najít místa- měli jsme 4 vedle sebe v sektoru 116 řada 001. Ikdyž to bylo dost dole, od plochy nás dělil pouze schůdek, viděli jsme velice dobře. Také nám pomohlo to, že jsme si přinesli dalekohled. Obešli jsme tedy celou arénu, koupili si coca-colu a kafe a půl hodiny před začátkem jsme si šli sednout.
Cestou k našim místům jsem si nemohla nevšimnout zrzavé hlavy stojící vedle jezdících schodů směrem k horním sektorům. Byl to Glen Hansard! Což byl pro mě šok. Co tam dělá? Bude snad zpívat s Cohenem? Nebo se přišel jen podívat?
Potom zazněl gong, že do začátku představení zbývá patnáct, potom deset a nakonec pět minut.
Už samotný příchod Leonarda Cohena na pódium přiměje skoro plnou O2 arénu k takovému potlesku, o kterém si naše domácí hudební scéna může jen nechat zdát.
Celý koncert byl rozdělen na dvě části- v první zahrál jedenáct písní a v druhé devět.Poté měl ještě několik přídavků (přesněji 7), vždy jakoby odešel a vrátil se a znovu začal hrát. Dvě části od sebe dělila je přestávka asi 30 minut, kterou ale všichni strávili tím, že šli čekat frontu. A to ať na záchody nebo na jídlo/pití. Většina front ubíhala rychle (dokonce rychleji než jsem předpokládala) takže jsme všichni stihli včasný návrat. Protože si ho nikdo nechtěl nechat ujít.
Doprovázela ho spousta hudebníků např. španěl z Barcelony- Javier Mas, který hrál na strunné nástroje (iDnes tyto nástroje nazvala exotickými), se blýsknul hlavně v písni Who by Fire, ale i v ostatních písních měl své zásluhy. Nebo fantasticky všestraně dechově nadaný Din Sold, hrál na saxofon, harmoniku a mnoho dalších nástrojů. Doprovázely ho tři zpěvačky : Shara Robinson, ta si zazpívala sólo v Boogy Street a sestry Hattie a Charley Webbovy. Všichni ymínění, i ti nezmínění, byli skvielí a atmosféru ke zpěvu Cohena dělali skviele padnoucí.
Hned první písní mě okouzlil- Dance Me to the End of Love.. měla jsem sto chutí s ním opravdu tancovat :)
Jeho sametový bručák, texty jeho písní a styl zpěvu snad během koncertu nenechal nikoho na pochybách, že tento pán je nejklepí písničkář dnešní doby.
Obdivuji jeho energii přesto, že je mu 74 a dokázal po pódiu skoro běhat a když se vracel po přestávce a na přídavky vždycky jakoby vskotačil. Emoce předával publiku a z publika si je i bral, choval se jako gentleman (ještě tedy nevymřeli). Klaněl se těm, kteří měli zrovna sólo a pokud ho měly ženy, sundal si svůj pověstný kloubouk.
Byl to naprosto neopakovatelně (pokud znova nepřijede) skvielý zážitek. Pokaždé, když skončila písnička lidé tleskali tak, že jim div neupadly ruce. A když naznačil odchod lidé tleskali ve stoje jen aby se vrátil a hrál dál. A co on? Vrátil se a hrál dál! :)
Dokonce se věčně soustředěný a vážně se tvářící Leonard Cohen usmál. Tedy spíše se usmíval :) A moc děkoval Praze a divákům, prý si to užil. Do své Shrekem profanované písně Hallelujah zakomponoval Prahu :)
A jednu ze svých, jako vždy nádherných písní, nechal zahrát a zazpívat sestry Webbovy, které ho na koncertě doprovázely. Byla to píseň: If It Be Your Will, a byla zazpívaná a zahraná (jedna hrála na kytaru druhá na miniharfu)
Sečteno a podtrženo, pokud bych měla hodnotit dostal by o de mě nikoliv 100% jako od iDnes, ale 110%! Nejen, že jsem si s ním zpívala při jeho koncertě dokonce přehluil U2 v mé hlavě a teď si místo nich zpívám Leonarda Cohena. A protože ještě dlouho na jiný takovýto koncert nepůjdu asi mi bude znít v hlavě ještě dlouho a to jsem nevýslovně ráda.
Pokud vás zajímá jestli jsem raději šla na U2 nebo na Cohena odpověď zní na oba koncerty stejně. Oba koncerty miluju a milovat je budu ještě dlouho. Protože jsou to naprosto odlišné hudebni žánry a styl. U2 jsou prostě úžasní jiným způsobem nežli Cohen. Na U2 skáčete do rytmu a užíváte si laserovou šou, čekáte na Bonův proslov. Kdežto na Cohenovi nemůžete nic z tohoto (mimo něco jako proslov) čekat nemůžete. Tam na vás čeká sezení přikovaně k židli, zavřené oči a poskakující srdce.
Kdo nebyl prohloupil! A myslím, že by měl litovat!
pátek 28. srpna 2009
.... ......
"Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!" To tvrdí Bohumil Hrabal v Postřižinách. Já mám poněkud jiný názor. Je sice pravdou, že jsem nikdy neobývala stejný byt s medvídkem mývalem a ani si ho nikdy nekoupila, takže to nemohu přesně určit, ale přesto mám modifikaci: "Nudíte se? Kupte si kočku!" Protože s kočičkou zkušenosti mám! A jsem za ně vděčná :)
Od chvíle, kdy nám do bytu vkročilo toto čtyřnohé stvoření je celý svět jiný. Hlava rodiny se změnila, střed vesmíru se změnil a i chod domácnosti se změnil. A dost možná jsem se změnila i já a to vše díky čtyřnohé čičimiči jménem Tečka.
Není to pouze o povinnostech, protože samozřejmě, že i na ty došlo, ale i o jakémsi jiném duchu.
Vždycky když jsem ráno vstávala do školy ostatní "lidští" členové domácnosti ještě spali, ale naše Tečka nikoliv. Vstala se mnou, polísala mě, počkala až jí dám jídlo, naštvala se když jsem odcházela a potom si zase asi šla lehnout. A tak to bylo každý den, je příjemné když s vámi někdo ráno je, ikdyž mlčí.. Často je to tak dokonce i lepší :)
A když jsem se vracela vždycky byla doma, často mi dokonce přišla naoproti ke dveřím, ale samozřejmě jen jako. Nesměla jsem poznat, že to kvůli mě vstala, tak dělala že jde na záchod :) Ale přišla ducla mě, protože to jsme jí naučili- ducat (= člověk na kolenou nastaví hlavu dopředu a kočička příjde a mírně do vás strčí hlavičkou). Není lepší přivítání...
Ale samozřejmě že se chová jako kočička, takže ihned po ducnutí se k vám otočí zády, že jste jí doma nechali samotnou a co si to o sobě vlastně myslíte. A tak půl hodiny s vámi nemluví, tedy přehlíží vás a nebo naopak vyhledává vaše černé věci, kam se krásně stulí do klubíčka a tím zanechá po sobě krásná klubka chlupů. Jak tvrdí Murphyho zákony o kočkách a pro kočku (musíte si je přečíst- jsou fakt super :) ) kočkz mají jedinečnou schopnost vyhledávat si k ležení taková místa, kde jejich chlupy nejlépe vyniknou. Naštěstí jí naštvání nevydrží dlouho- nemá totiž ráda být sama a je to velice společenský tvor. Takže příjde a začne po vás koukat, a to se tedy zvednete a jde se s prosíkem omluvit a na to ona čeká. Zase vyhrála! Je to přeci kočka, osobnost, hlava rodiny a paní tvorstva.. :)
Dokáže skoro cokoliv, kdyby chtěla dokázala by nás přimět abychom skočili z okna, jenže kdo by ji potom krmil a dělal jí poskoka? Tak jedině proto nás zatím trpí.. :)
No a není nic lepšího nežli kočičí vrnění a předení nebo prostě ona. Nic tak člověku neudělá dobře, jako kočka, co na vás leží. Kočka má tak ohromnou vlastnost uklidnit a to z čehokoliv- stresu, agresivity, frustrace, smutku... často bych ji nazvala prostě všelékem. Už mnohokrát jsem jejího uklidnování využila. Dokonce ona sama přišla, protože to vycítila. Věděla co přesně v tu chvíli potřebuju, věděla, že nechci mluvit, ale mlčet. Věděla, že když mi bude ležet na břiše přestanu myslet na špatné věci, ale na to, jak je pěkná a že má krásná očka atd.. A pozná, kdy vás "vyléčila" a sama odejde. Člověku se potom skoro chce být smutbý z toho, že odešla...
No a co teprve když kočičku přepadne touha hrát si? To se z normálně mírumilovné kočičky stává opravdová šelma. Běhá z jedné strany bytu do druhé, naráží do všeho co jí příjde do cesty, mého brášku kousne (nikoliv doopravdy, ale pouze tak hravě naznačí). A miluje házení míčků, víček od PET lahvce či čehokoliv. Jenže nemyslete si, že je to házení jako se psem. Kočce to hodíte, ona k tomu tryskem doběhne, ale nepodá. Čeká až k tmu dojdete i vy a zase jí to hodíte... Ale stojí to za to.. :)
A co pro nás, co si tak hloupě říkáme "majitelé koček" přitom víme, že kočku vlastnit nelze, je to největší potěšení? Přeci vyndavat si chlupy odevšud, ze všeho oblečení, z pusy, nosu, uší a prostě odevšud co vás jen napadne...
Ale ano, je to i o povinnostech.
Nutnosti vybírat její záchod a doplňovat pravidelně granule. Přes tože kočky jsou od přírody čistotné a doopravdy chodí pouze na záchod, pokud ho nebude mít vybraný nebude tam chtít jít. Bude jí, ostatně tak jako i nám, smrdět..
Také je nutno jí kupovat jídlo, ale jako vždy to není jednoduché. Musí se čas od času obměňovat, protože jí nechutná jíst pořád to samé, ostatně jako by nechutnalo ani mám..
A měnit vodu, musí přeci něco pít...
Takže pokud se nudíte, kupte si raději kočku. Nebudete litovat. Budete šťastní stejně jako my.. :)
Od chvíle, kdy nám do bytu vkročilo toto čtyřnohé stvoření je celý svět jiný. Hlava rodiny se změnila, střed vesmíru se změnil a i chod domácnosti se změnil. A dost možná jsem se změnila i já a to vše díky čtyřnohé čičimiči jménem Tečka.
Není to pouze o povinnostech, protože samozřejmě, že i na ty došlo, ale i o jakémsi jiném duchu.
Vždycky když jsem ráno vstávala do školy ostatní "lidští" členové domácnosti ještě spali, ale naše Tečka nikoliv. Vstala se mnou, polísala mě, počkala až jí dám jídlo, naštvala se když jsem odcházela a potom si zase asi šla lehnout. A tak to bylo každý den, je příjemné když s vámi někdo ráno je, ikdyž mlčí.. Často je to tak dokonce i lepší :)
A když jsem se vracela vždycky byla doma, často mi dokonce přišla naoproti ke dveřím, ale samozřejmě jen jako. Nesměla jsem poznat, že to kvůli mě vstala, tak dělala že jde na záchod :) Ale přišla ducla mě, protože to jsme jí naučili- ducat (= člověk na kolenou nastaví hlavu dopředu a kočička příjde a mírně do vás strčí hlavičkou). Není lepší přivítání...
Ale samozřejmě že se chová jako kočička, takže ihned po ducnutí se k vám otočí zády, že jste jí doma nechali samotnou a co si to o sobě vlastně myslíte. A tak půl hodiny s vámi nemluví, tedy přehlíží vás a nebo naopak vyhledává vaše černé věci, kam se krásně stulí do klubíčka a tím zanechá po sobě krásná klubka chlupů. Jak tvrdí Murphyho zákony o kočkách a pro kočku (musíte si je přečíst- jsou fakt super :) ) kočkz mají jedinečnou schopnost vyhledávat si k ležení taková místa, kde jejich chlupy nejlépe vyniknou. Naštěstí jí naštvání nevydrží dlouho- nemá totiž ráda být sama a je to velice společenský tvor. Takže příjde a začne po vás koukat, a to se tedy zvednete a jde se s prosíkem omluvit a na to ona čeká. Zase vyhrála! Je to přeci kočka, osobnost, hlava rodiny a paní tvorstva.. :)
Dokáže skoro cokoliv, kdyby chtěla dokázala by nás přimět abychom skočili z okna, jenže kdo by ji potom krmil a dělal jí poskoka? Tak jedině proto nás zatím trpí.. :)
No a není nic lepšího nežli kočičí vrnění a předení nebo prostě ona. Nic tak člověku neudělá dobře, jako kočka, co na vás leží. Kočka má tak ohromnou vlastnost uklidnit a to z čehokoliv- stresu, agresivity, frustrace, smutku... často bych ji nazvala prostě všelékem. Už mnohokrát jsem jejího uklidnování využila. Dokonce ona sama přišla, protože to vycítila. Věděla co přesně v tu chvíli potřebuju, věděla, že nechci mluvit, ale mlčet. Věděla, že když mi bude ležet na břiše přestanu myslet na špatné věci, ale na to, jak je pěkná a že má krásná očka atd.. A pozná, kdy vás "vyléčila" a sama odejde. Člověku se potom skoro chce být smutbý z toho, že odešla...
No a co teprve když kočičku přepadne touha hrát si? To se z normálně mírumilovné kočičky stává opravdová šelma. Běhá z jedné strany bytu do druhé, naráží do všeho co jí příjde do cesty, mého brášku kousne (nikoliv doopravdy, ale pouze tak hravě naznačí). A miluje házení míčků, víček od PET lahvce či čehokoliv. Jenže nemyslete si, že je to házení jako se psem. Kočce to hodíte, ona k tomu tryskem doběhne, ale nepodá. Čeká až k tmu dojdete i vy a zase jí to hodíte... Ale stojí to za to.. :)
A co pro nás, co si tak hloupě říkáme "majitelé koček" přitom víme, že kočku vlastnit nelze, je to největší potěšení? Přeci vyndavat si chlupy odevšud, ze všeho oblečení, z pusy, nosu, uší a prostě odevšud co vás jen napadne...
Ale ano, je to i o povinnostech.
Nutnosti vybírat její záchod a doplňovat pravidelně granule. Přes tože kočky jsou od přírody čistotné a doopravdy chodí pouze na záchod, pokud ho nebude mít vybraný nebude tam chtít jít. Bude jí, ostatně tak jako i nám, smrdět..
Také je nutno jí kupovat jídlo, ale jako vždy to není jednoduché. Musí se čas od času obměňovat, protože jí nechutná jíst pořád to samé, ostatně jako by nechutnalo ani mám..
A měnit vodu, musí přeci něco pít...
Takže pokud se nudíte, kupte si raději kočku. Nebudete litovat. Budete šťastní stejně jako my.. :)
pondělí 24. srpna 2009
Pěšky 1. světovou válkou
Dnes jsem viděla fotografickou výstavu původně neznámého fotografa, který války účastnil. Dlouho se nevědělo, kdo je oním fotografem, až jednoho dne pan Michal Rybák z Velvar v novinách poznal fotku poutající na zahájení výstavy. Ve fotce, tehdy ještě neznámého autora poznal fotku, kterou mu ukazoval jeho dědeček Jindřich Bišický, když byl pan Rybák ještě chlapcem. Kontaktoval tedy autora celé výstavy- Jaroslava Kučeru, kterému doplnil několik chybějících informací jak o dědečkovi, ale i samotných fotkách- poupravili společně popisky, podle toho, co si pan Rybák pamatoval a též podle popisků na zadní straně fotek, které měl pan Rybák u sebe.Byla přesně identifikována vyfocená místa a lidé. Například z obyčejné haličské dívky vyfocené náhodou se stala budoucí snoubenka Zdenka. Nebo z neznámého místa se stalo přesné místo, např. přechod přes řeku Judria na italských hranicích.
Fotky zachycují výjevy z každodenního života vojáků, ale i lze tam najít i několik fotek velikých státníků, např. Karel I (rakousko-uherský vladař), Viktor Emanuel II (italský vladař) atd.
Zachycuje ale i chvíle žalu například vojáky nad hrobem jejich kamaráda, hromadu mrtvých, kteří se musí identifikovat.
A samozřejmě též něco ze života samotného autora fotek. Jeho svatbu se Zdenkou Pekárkovou, jeho vánoce na frontě, jak si vaří čaj,..
Výstava rozhodně stojí za vidění. Je velice zajímavá a poutavá. Vtáhne vás do fotky natolik, že opustíte pevnou podlahu, oblečete si jejich zablácenou uniformu a mokré zablácené boty a stanete se právě fotografem stojícím za foťákem.
Výstava probíhá v Tereziánském křídle na Pražském hradě. Pro studenta stojí 40 kč, dokonce nechtěli ani žádný porůkaz.. A je otevřena pouze do konce září, takže spěchejte tam! :)
více informací na:
www.reflex.cz/clanek37138.html
www.kulturanahrade.cz/index.cmf?event=clanek.detail&id=345
pondělí 10. srpna 2009
U2, I love you!
Byl to nádherný zážitek, kdo neviděl a nebyl tam prohloupil. Přiel o skvostný koncert a nádhernou atmosféru koncertu irské skupiny U2. Konal se 6.srpna v polském Chrzowě na fotbalovém stadionu pro 70 tisíc lidí.
Celé to začalo, když je můj bratr začal poslouchat. Nejdříve to byla jen další kapela, nikdy jsem ji předtím neslyšela a vlastně jsem po tom ani netoužila. Pouštěl ji ale nahlas a často, opravdu často. Ale časem jsem si i zvykla. To bylo před dávnem, a teď poslední roky už jsem přinejmenším srovnatelný fanda jako je on. Jejich písničky znám, díky bráškovi, nazpamět a jejich nová CD se u nás též najdou.
Takže když oznámili evropské koncertní turné, nemohli jsme na tom přeci chybět. Bohužel ale je Strahov v desolátním stavu, takže v ČR se koncert nekonal (je to věčná škoda), takže nejblíže byl v Berlíně a právě v Chorzově. NMichal někde našel, že minule (při turné k albu Vertigo, byl koncert též v Chorzově) se koncert v Polsku velice vydařil, takže bylo rozhodnuto. Jakmile se prodávaly lístky netrpělivě jsme klikali na koupit - a POVEDLO SE! Byla jsem nadšená, že máme to štěstí!
A protože bráškův kamarád Honza a jeho celá rodina (Honza, jeho sestra Anča a jejich máma- Liba a táta- Milan) mají též rádi U2, koupili si i oni lístky. Takže jsme jeli společně. My, bývalá dětská část, jsme si koupili lístky na stání asi za 1200 a Liba s Milanem lístky na sezení na tribunu. Naplánovalo se to tak, protože nás bylo šest, že my s Míšou pojedeme jeho BMW a oni pojedou jejich autem, a sejdeme se kousek od Olomouce, takže do Polska dojedeme společně. A také jsme si (celá šestičlenná výprava) objednali a zaplatili dva noclehy v Krakowě, který je asi 80 km od Chorzova. Bylo to lepší nežli jet až domů, což je asi 600 km, také to bylo nejbližší volné ubytování od Chorzova a v neposlední řadě krásné město, které stálo za prohlédnutí.
No vyjeli jsme asi v sedm ráno. Jeli jsme Míšovým BMW (Míša, Honza a já), seděla jsem vepředu (juchůů :) ). Jeli jsme po dálnici až do před Olomoucem. Tedy s nějakými přestávkami, jako např k MC Donalds, kde kluci připevnili českou vlaječku k anténě, kterou tím skoro zlomili takže to po krátké jízdě s tím museli těžko sundavat. Sice částečně splnila účel a vlála za autem, ale dělalo to kravál a ohýbalo to tu anténu. Takže jsme to sundali. Dojeli jsme k pumpě u Olomouce, kde byl sraz se Záruby. Oni totiž nejeli z Prahy jako my, ale z jejich chaty. Chvilku jsme na ně čekali, protože jsme tam přijeli o něco dříve. Když Zárubovi přijeli, koukli jsme se do mapy kudy vlastně pojedeme a vyrazili jsme. Zárubovi jeli vepředu a my za nimi. Měli a používali jsme vysílačky abychom věděli, když chce někdo zastavit na wc atd.
Do Chorzova jsme dorazili někdy okolo druhé. A začalo hledání parkování, našli jsme ho. Byl to sice kus od stadionu a museli jsme zaplatit 10 zlotých (= 3 eura), ale parkovali jsme a vedle sebe ještě k tomu. No a potom jsme - Míša, Honza, Anča a já- vyrazili ke stadionu. Protože Milan s Libou měli adresné lístky na sezení, tedy jim nikdo nemohl místo zasednout.
Před vchodem na stadion, tím, kterým jsme měli jít i my, stál už veliký dav lidí. Fronta se táhla od vchodu, který byl zavřen a hlídán securiáky, kde seděli lidé, kteří tam byli očividně již dlouho - občas měli i spacáky. Poté následovala další a další spousta lidí. Stoupli jsme si tedy poslešně do fronty a čekali. Bylo totiž asi půl třetí a stadion otevírali až v pět. Čekalo nás tedy dlouhé čekání ve vedru, obklopeni spoustou lidí a pod pařícím sluncem. Čekání bylo úporné. Po chvíli jsme se dokonce snížili i k tomu, abychom si sedli na zem. Tedy Anča rozbalila pláštěnku a sedli jsme si na ní. Došlo nám už pití, jídlo jsme už také neměli. A na záchod (toi toi) se čekalo asi dvacet minut. No tak jsme čekali. Když se okolo páté poprvé dav pohnul úplně jsem vyskočila. Ale byl to jen planý poplach, ale raději jsem si již nesedala. No a v pět začala mačkanice. Všichni tam, chtěli být první. Všichni chtěli ukořistit to nejlepší místo. Takže se dav hrnul sdo dveří, kde stáli securitci a prohledávali tašky a člověka, kvůli bezpečnosti. No nějak se mi podařilo se prodrat dopřeději nežli ostatní, ale zato jsem měla strach, že budu rozmašírována. A foťák, co jsem měla s sebou jsem myslela že nepřežije..(přežil) Kdzyž jsem se konečně dostala ke vchodu, byla jsem prohledána a vpuštěna oddechla jsem si. Tak, na stadionu, již nebyla mačkanice, bylo to obrovský. Hned mi došlo jakou mám žízeň a že ostatní na tom budou stejně. tak jsem běžela ke stánku s pitím, kde byla sice fronta, ale co se dalo dělat. Koupila jsem tři pití, víc mi nechtěli dát, protože jsem měla pouze 20ti eurovku a na tu nevraceli a v drobných jsem měla pouze tři eura tedy na tři pití. Koupila jsem pití a běžela k Míšovi, který se již též prodral. Podala jsem mu pití a vyhlížel ostatní. Za chvilku už jsme si to šťastně vykračovali do středu stadionu na trávník, který byl překryt nějakými dřevy asi abychom nezničili hřiště fotbalistům. Našli jsme si docela dobré místo, skoro uprostřed a nedaleko od pódia. A zase jsme si sedli, věděli jsme totiž, že koncert hned tak nezačne. Nejdřív se stadion musí zaplnit. Čekali jsme tedy asi další hodinu a půl. Ve chvilkách čekání jsem si prohlížela. jak, že to tam vypadá. Pódium tvořila jakási vesmírná loď. Vypadalo to trošku jako pavouk. No a uprostřed z toho jakoby dovnitř trčel takový hrot, který držel obrovskou LCD televizi, ta se poté rozkládala a skládala. Na té se asi později bude něco objevovat... Pak si postupně lidé začali stoupat tak jsem si stoupla též a najednou se začalo něco dít. Na pódiu se objevili nějací lidé a zkoušeli ozvučení. No a potom..
Přišla irská kapela SnowPatrol. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela, ale byli docela dobří. Hráli několik fakt dobrých a několik o něco slabších písniček. Lidé, mimo to češi, co stáli vedle mě je očividně znali, protože občas něco tak mírně pořvávali a zpívali slova. Zpívali okolo půl až hodiny a potom se rozloučili s tím, že přenechjí pódium těm, na ktré čekáme.. :)
Měli pravdu, zase jsme čekali. Protože se muselo pódium přeorganizovat tak jsme zase čekali, tentokráte asi hodinu, hodinu a půl. Pouštěli nám nějakou hudbu, ale to nikoho neuspokojovalo, protože už jsme byli učekaní. Všichni už jsme chtěli vidět a slyšet JE. A pokaždé, když se hudba jakoby ztišila lidé propukli v jásot, jenže hudba pak znovu začala.. Ale pak jednou, skončila a potom... potom.. se ozvala písnička. Sice to nebyli U2, jenže všichni už jsme věděli, že je to tu. Cítili jsme to.. Z horní části té stavby, co byla jako pódium, vypadala jako vesmírná loď, se řinul dým a tak už to tu bylo! :)
Přišli a celý stadion skandoval a jáásal. Začali hned několika vypalovačkami. Breathe, No Line On The Horizon, Get On Your Boots, Magnificent, Beautiful Day ,.. No prostě paráda, skvielost, nádhera jinak to snad ani nejde nazvat!
Více o programu a videa na: www.u2gigs.com/show1582.html
Více o programu a videa na: www.u2gigs.com/show1582.html
Moje vlastní foto z koncertu: www.helcium.rajce.idnes.cz/U2
Než hráli New Years Day na pódiu se objevil nápis Solidarnosť (na památku polského hnutí, které pomohlo pádu tamějšího komunismu) a úžasná věc- Poláci se dohodli, že ti, kdo stojí dole budou mít něco červeného a ti na tribunách něco bílého, takže složí Polskou vlajku. Vypadalo to opravdu báječně... Celý koncert jsem proskákala a občas i prozpívala.. Několikrát se na LCD obrazovce objevily slova písničky tak celý stadion začal zpívat s Bonem... Koncert byl zvláštní i tím, že The Edge má 8.8. narozeniny takže se vlastně slavily. Bono na pódiu bouchnul šampáňo a celý stadion mu zpíval Happy Birthday to you! A The Edge měl sólíčko... Hustý!
Potom jakoby odešli a všichni začali řvát.. Po chvilce jsem uslyšela zvuk jako běžícív stádo slonů. Bylo to, jak celý ten dav začal dupat a vyvolávat aby se U2 vrátili. A oni se vrátili. Bonova laserová bunda tvořila fakt hustý efekty. A zase zpívali a všichni je podporovali, po každé písničce byl obrovský aplaus... Také v publiku byli ti Češi, které Bono na koncertě v Berlíně vytáhl y publika aby si s nimi zahráli celou jednu písničku. Muselo to být skvielé, co já bych dala za to moct si s nimi zahrát.
Během většiny písniček se na LCD objevovali hrající U2. V těch ostatních písničkách na obrazovce byly různé doprovodné obrázky. Jedna byla přesně zaměřená na podporu jedné zahraniční političky, která byla uvězněna právě kvůli tomu, že měla velikou šanci na úspěch. Bono ji takhle chtěl podpořit, dokonce dobrovolníci na sebe vzali škrabošky s její podobou a stáli na pódiu.
Bylo to super duper nádherný, ale potom ke konci už mě všechno bolelo- záda, krk, nemohla jsem mluvit,... Ale i tak jsem nechtěla, aby to skončilo.
Než hráli New Years Day na pódiu se objevil nápis Solidarnosť (na památku polského hnutí, které pomohlo pádu tamějšího komunismu) a úžasná věc- Poláci se dohodli, že ti, kdo stojí dole budou mít něco červeného a ti na tribunách něco bílého, takže složí Polskou vlajku. Vypadalo to opravdu báječně... Celý koncert jsem proskákala a občas i prozpívala.. Několikrát se na LCD obrazovce objevily slova písničky tak celý stadion začal zpívat s Bonem... Koncert byl zvláštní i tím, že The Edge má 8.8. narozeniny takže se vlastně slavily. Bono na pódiu bouchnul šampáňo a celý stadion mu zpíval Happy Birthday to you! A The Edge měl sólíčko... Hustý!
Potom jakoby odešli a všichni začali řvát.. Po chvilce jsem uslyšela zvuk jako běžícív stádo slonů. Bylo to, jak celý ten dav začal dupat a vyvolávat aby se U2 vrátili. A oni se vrátili. Bonova laserová bunda tvořila fakt hustý efekty. A zase zpívali a všichni je podporovali, po každé písničce byl obrovský aplaus... Také v publiku byli ti Češi, které Bono na koncertě v Berlíně vytáhl y publika aby si s nimi zahráli celou jednu písničku. Muselo to být skvielé, co já bych dala za to moct si s nimi zahrát.
Během většiny písniček se na LCD objevovali hrající U2. V těch ostatních písničkách na obrazovce byly různé doprovodné obrázky. Jedna byla přesně zaměřená na podporu jedné zahraniční političky, která byla uvězněna právě kvůli tomu, že měla velikou šanci na úspěch. Bono ji takhle chtěl podpořit, dokonce dobrovolníci na sebe vzali škrabošky s její podobou a stáli na pódiu.
Bylo to super duper nádherný, ale potom ke konci už mě všechno bolelo- záda, krk, nemohla jsem mluvit,... Ale i tak jsem nechtěla, aby to skončilo.
Jenže ono skončilo. Všichni ještě čekali, že něco bude, jenže začala hrát zase ta "rádiová" hudba tedy jakoby signál, bychom už šli. Škoda!
Vydali jsme se směrem k autům. Byla tam hrozivá fronta, štosující se auta a nebylo vůbec možný vyjet z parkovišt. Naštěstí to měli, ti Poláci, dost dobře zařízené a organizované. Na silnicích stáli policisté a navigovali nás ven z města. Sice koncert končil před dvanáctou, ale do Krakowa k ubytování jsme se dostali v půl čtvrté ráno....
sobota 1. srpna 2009
Prázdniny
Tak tohle mají být nejdelší prázdniny které jsem zatím prožila. Jelikož teoreticky začaly 20.5. a skončí nástupem na VŠ tedy 29.9. Ale samozřejmě, že to ne vždy jsou úplně prázdniny v pravém slova smyslu. Jelikož jsem brigádničila v červnu a plánuji to i na září. Také jsem v červnu dělala přijímačky na VŠ a v září budu mít zápis a imatrikulaci.
Ale i tak to budou nejdelší prázdniny a už bylo na čase, moc jsem se na ně po té školní docházce, od první třídy do sexty, moc těšila.
Prvních 14 dní strávených na táboře v Sedle uběhlo očekávanou rychlostí, ale to další se vleče. Ikdyž je pravdou, že některé večery, nejsou na slamníku :), utíkají až nad očekávání rychle. Napoříklad večer v KFC s Elinkou. To jsem si ani neuvědomila, že čas ubíhá. Řešily jsme spoustu otázek a problémů, moooc se smály a přitom najednou: "Pudl prdl pudr" nebo Mudr Drbovou na Otorhinolaryngologii. :)
A také spousta jiných skvielých dnů se vešla do období "čekání". Na co že jsem čekala? Na šestého srpna, kdy jedeme do Polského dvojměstí Chorzow, kde se nachází stadion pro 100 000 lidí (sto tisíc!), kteří se sejdou jen aby si užili koncert irské skupiny U2. Na to se těším a né málo :) Bude to poprvé, co budu na tak obrovském koncertě a též poprvé na koncertě U2. Takže čekání se vyplatí. a taky potom pojedeme do Krakowa, kde máme zajištěno ubytování a tedy si ho stihneme prohlédnout. Prý je to krásný město.
No ale tím koncerty nekončí. Ještě před koncem středoškolských prázdnin se půjdeme koncertit na Leonada Cohena. Toho mám též moc ráda, jeho sametový hlas a styl jeho zpěvorecitace...
No a v září? No to bude, doufám, brigádička. Ale přerušená zápisem na Husitskou teologickou fakultu a pot také imatrikulací v Carolínu. Jsem tak trochu zvědavá, co vlastně ta imatrikulace bude obsahovat, tzv. Akademický slib? No uvidíme :)
Ale i tak to budou nejdelší prázdniny a už bylo na čase, moc jsem se na ně po té školní docházce, od první třídy do sexty, moc těšila.
Prvních 14 dní strávených na táboře v Sedle uběhlo očekávanou rychlostí, ale to další se vleče. Ikdyž je pravdou, že některé večery, nejsou na slamníku :), utíkají až nad očekávání rychle. Napoříklad večer v KFC s Elinkou. To jsem si ani neuvědomila, že čas ubíhá. Řešily jsme spoustu otázek a problémů, moooc se smály a přitom najednou: "Pudl prdl pudr" nebo Mudr Drbovou na Otorhinolaryngologii. :)
A také spousta jiných skvielých dnů se vešla do období "čekání". Na co že jsem čekala? Na šestého srpna, kdy jedeme do Polského dvojměstí Chorzow, kde se nachází stadion pro 100 000 lidí (sto tisíc!), kteří se sejdou jen aby si užili koncert irské skupiny U2. Na to se těším a né málo :) Bude to poprvé, co budu na tak obrovském koncertě a též poprvé na koncertě U2. Takže čekání se vyplatí. a taky potom pojedeme do Krakowa, kde máme zajištěno ubytování a tedy si ho stihneme prohlédnout. Prý je to krásný město.
No ale tím koncerty nekončí. Ještě před koncem středoškolských prázdnin se půjdeme koncertit na Leonada Cohena. Toho mám též moc ráda, jeho sametový hlas a styl jeho zpěvorecitace...
No a v září? No to bude, doufám, brigádička. Ale přerušená zápisem na Husitskou teologickou fakultu a pot také imatrikulací v Carolínu. Jsem tak trochu zvědavá, co vlastně ta imatrikulace bude obsahovat, tzv. Akademický slib? No uvidíme :)
Hmmm...
Je asi dost troufalé očekávat, že si někdo bude chtít číst můj blog. Ne, že bych nebyla ráda za tři čtenáře co mám (těm velice děkuji), ale abych řekla pravdu nějak mě to neuspokojuje. Na druhou stranu je dost pochopitelné, že nikoho nezajímám, nepíšu zde nic tak světoborného aby to muselo všechny zajímat.
Trošku mě zklamal můj pokus konkurovat Facebooku. Naivně jsem si myslela, že když na svůj blog umístím test jak dobře mě znáte ukáže se že můj blog přeci jenom někdo čte. Ale dopadlo to ještě hůře nežli jsem předpokládala. Nikdo, kromě Elinky, která to zkoušela jako první, ho nezkusil a neodpověděl mi. Ach jo!
Dají se z toho vyvodit pouze dva závěry- 1, nikdo mě nezná a 2, nikdo můj blog nečte
Z toho vyvozuji, že si vlastně jen tak píšu sama pro sebe, což je na jednu stranu uklidnující, pokud sem napíšu nějakou tajnou věc, tak se to nikdo nedozví (ne že bych měla v úmyslu to zkoušet :) ) a na druhou zneklidňující- nikoho nezajímám...
Ještě nevím, jestli se pokusím něco s tím dělat nebo budu pokračovat v trendu.. On verra :)
Trošku mě zklamal můj pokus konkurovat Facebooku. Naivně jsem si myslela, že když na svůj blog umístím test jak dobře mě znáte ukáže se že můj blog přeci jenom někdo čte. Ale dopadlo to ještě hůře nežli jsem předpokládala. Nikdo, kromě Elinky, která to zkoušela jako první, ho nezkusil a neodpověděl mi. Ach jo!
Dají se z toho vyvodit pouze dva závěry- 1, nikdo mě nezná a 2, nikdo můj blog nečte
Z toho vyvozuji, že si vlastně jen tak píšu sama pro sebe, což je na jednu stranu uklidnující, pokud sem napíšu nějakou tajnou věc, tak se to nikdo nedozví (ne že bych měla v úmyslu to zkoušet :) ) a na druhou zneklidňující- nikoho nezajímám...
Ještě nevím, jestli se pokusím něco s tím dělat nebo budu pokračovat v trendu.. On verra :)
čtvrtek 25. června 2009
Třídní Orlík
Od soboty 20.6. do 27.6. se měl konat výlet mojí bývalé gymplácké třídy. Jeden můj spolužák- Marek Lněnička, vše potřebné zařídil, sehnal místo, zarezervoval ho a neustále nás bombardoval zprávami o tom, kdo tedy jede. Nakonec bylo vše trošku jinak, ale to se dočtete.
Já jsem na Orlík odjížděla autobusem z Knížecí a to v sobotu 20.6. v osm ráno. Jelo nás asi pět: Mára, Maki, Kája, Káťa a já. Cesta trvala asi hodinu a něco. Autopbusák byl hodný a řekl nám, kde vystoupit, aby to nebylo do kempu Podskalí, kde jsme bydleli, příliš daleko. Vystoupili jsme tedy a zamířili do kempu. Po cestě jsme občas zastavovali, ale jinak to šlo dobře. Také jsme vzpomínali, jak jsme běželi orienťák a kudy všudy jsme kdy šli..
Když jsme tam vešli, bylo to asi 1,5 km od zastávky busu, pan Lněnička (Mára) šel zařizovat ubytování. Dostal klíče od chatek, těch co tam na sporTáku bydlelo efko, a my se šli zabydlet. S holkama (Kája, Káťa a Maki) jsme si zabrali chatku číslo 2. A mára, prozatím jediný zástuppce mužů, si vybral chatku vedlejší tedy číslo 3. Cghudák Mára, byl v obležení holek :) Byly jsme se projít po kemou, abychom zjistli, ýe obchod je zavřený, takže se bude muset pro jídlo jezdit autem. No a tak jsme si poté půjčili loďky a vyjelki jsme na širý Orlík. Na jedné lodi seděla Kája s Káťou, přičemž Kája byla poprvé v životě zadákem a tak se chviklama točily dokolečka a na lodi druhé dělal zadáda Mára a já pádlovala. Maki seděla na břehu, protože nechtěla jezdit a to ani jako porcelán.
Během dne přijížděli ostatní auty a tak nás k večeru už bylo kolem patnácti. Takže nás bylo spoustu. Nakonec se tam, ale prostřídalo dosti lidí, někdo přijel v sobotu a odjížděl v pobndělí (Maki), jiní odjížděli v úterý (Kája) a jiní v úterý přijížděli (Anežka). A někdo nepřijel vůbec- Panker :)
No a samozřejmě že večery jsme trávili v hospodě a někdy jsme tam byli i přes den. Ale s hospodami, to bylo poněkud složitější, protože jedna zavírala v deset a ani o minutu později a ta druhá zase byla přednostně pro hosty tamějšího hotelu Panorama, kde byla ubytovaná ČZU. Ti nás občas ráno budili svou sportovností, jelikož si hráli na kurtech naacházejících se blízko našich chatek. A tam si neustále štěbetali a když někdo dal dobré podání tak si zatleskali, je to sice asi dobrá technika motivace, ale spícího člověka nepotěší. :)
A také nám brali kurty, ty, kvůli kterým jsme platili více za ubytování. Nakonec jsme je stejně příliš nepoužívali, jelikož nám počasí příliš nepřálo- často pršelo. Někteří se občas pokoušeli kurty využít, jenže začalo pršet a tak polopromoklí zabalili a šli do chatek. A když občas přeci jenom slunce vysvitlo, kurty už byly obsazené. Je pravdou, že se ale uvolnili a mohlo se hrát. Někteří také chodili na procházky, do lesa, do Klučenic (vesnice, která se nachází blízko od kempu). Když se vrálili většinou byli naprosto promočení. Ale z lesa si přinesli i houby a ty si potom uvařili k pozdnímu obědu- špagety se smetanovo-houbovou omáčkou.
Také jsme holdovali hře Aktivity, hráli jsme jí asi čtyřikrát a to skoro pokaždé v jiném složení. Jednou hráli kluci proti holkám, hádejte kdo vyhrá? HOLKY! :) Byly tam občas dost těžké věci: nakreslit: Zásobování teplelnou energií, nebo pantomima: Říp,... no prostě sranda :)
Také jsme jeli nakoupit, tedy Vojta řídil a já ještě se Šírou, Jardou a Michalem jme jeli do Sedlčan nakoupit hlavně alkáč, ale nakonec spoustu věcí. Já jsem udělala nákup asi za šest stovek, byl to le nákup pro celou naší chatku, takže to vlastně nebylo tak moc drahé. Cestou zpět mě kluci chtěli vyměnit za soudek s pivem, obléci ho do mého oblečení a prý by rozdíl nikdo nepoznal :)
No a když bylo zataženo a byla i zima tak jsme si pomáhali ohněm, tedy tak, že jsme si udělali táborák a opékali si buřty. Největší zábavou u táboráku byla tichá pošta, chápete banda 19-20 ceti letých lidí hraje tichou poštu :) Posílala se různá slova a vznikaly dosti zajímavé věci. Také se odhalilo několik ohnisek, kde se to cíleně měnilo- ať kvůli nesrozumitelnosti slyšeného nebo kvůli nesouhlasu či tak, no prostě sranda..Také jsme hráli městečko Palermo, takže se vraždilo o stošest :)
No a samozřejmě se pilo, jelikož nás většinou z hospody vyhnali okolo desáté. To jednou, když už se blížila desátá hodina najednou pan výčepní zhasl světlo a celá momentálně skoro plná a prosperující hospoda se ocitla ve tmě. Někdo ho požádal ať zase rozsvítí, ale on řekl že ne, že je čas odejít. Tak hospoda přicházela o kšefty.
Tak když nás vyhnali z hospody, kluci si ještě nechali natočit piva do kelímků, jsme šli k ohni a tam do pozdních hodin kecali, hráli a pili :)
Jenže počasí nám nepřálo, a tak jsme se po veliké schůzi svolané ve středu přesně v poledne dohodli, že pojedeme domů. Nikdo tam nezůstal. Všechno jsme sbalili, uklidili chatky a postupně potupně odjížděli. Mětej nás hodil na autobus a Káťa, Agni, Petr, Erika a já jsme jeli směr Praha tímto způsobem, ostatní se vezli auty.
sobota 13. června 2009
Jak mě znáte?
Nevím jestli to víte, vědět byste měli, že nemám ráda Facebook. Ale něco dobrého na něm je.
Tak jsem se rozhodla, že i já si pro vás, mé čtenáře, vymyslím test: "Jak mě znáš?"
Tak hodně štěstí při luštění...
Jak mě znáš?
Děkuji, že jste se odhodlali. Doufám, že vám to půjde.. Prosím odpovědi mi pošlete mailem, obratem (max do tří dnů) vám pošlu úspěšnost :)
1,Jsem pokřtěná?
a, Ano
b, Ne
2, Jaké zvířátko máme doma?
a, Pískomila
b, Kočičku
c, Pučálkovic Aminu
d, Žádné
3, V jaké městské části bydlím?
a, Malešice
b, Křečovice
c, Strašnice
d, Vršovice
4, Kam jsem chodila do školy?
a, Střední odborné učiliště
b, Vyšší odborná
c, Gympl
d, nestudovala jsem
5, Jakou příchuť zmrzliny mám nejraději?
a, nesnáším zmrzlinu
b, miluju všechny
c, jahodovou
d, čokoládovou
6, Jakou pizzu mám nejraději?
a, Calzone
b, Capriciozu
c, Čtyři druhy sýrů
d, Čtyři roční období
7, Jaké nealkoholické pití mám nejraději v hospodě?
a, Coca-colu
b, Perlivou sodovku
c, Sprite
d, Jemně perlivou sodovku
8, Jaká květina mě nejvíce potěší?
a, Kopretina
b, Růže
c, Lilie
d, všechny
9, Jakého plyšáka mám nejraději?
a, Krtka
b, Kachničku
c, Ježka
d, všechny..
10, Co z nabídky nejraději dělám?
a, Spím
b, Jím
c, Učím se
d, Uklízím si
11, Co mě nejvíce uklidní?
a, Voda
b, Jídlo
c, Alkohol
d, Televize
12, Nejoblíbenější film?
a, Pýcha a předsudek
b, Grudge
c, Mrtvý muž
d, Matrix
13, Nejoblíbenější kniha?
a, Na východ od ráje
b, Hrozny hněvu
c, Marťanská kronika
d, Lasssie se vrací
14, Jakou knihu čtu stále dokola?
a, Smrt na Nilu
b, Luisa a Lotka
c, Vlčák Kazan
d, Smrt klepe na dveře
15. Stíhačkou bych letěla:
a, Nikdy
b, Za milion
c, Touží po tom
d, Už letěla
16, Jakou barvu očí mám ?
a, hnědou
b, modrou
c, zelenou
17, Mám svůj vlastní pokoj?
a, Ano
b, Ne
18, Oblíbená hra?
a, Bananas
b, Tetris
c, Prince of Persia
d, Pampuch
19, Oblíbené kavárna?
a, žádná
b, Vesmírna a Myšák
c, Slavia a Louvre
d, všechny
20, Jako malá jsem chtěla být?
a, Muldrem
b, Sculyovou
c, Popelářem
d, Pilotem letadla
Děkuji za vyplnění, prosím pošlete na adresu: helca.capova@gmail.com
Tak jsem se rozhodla, že i já si pro vás, mé čtenáře, vymyslím test: "Jak mě znáš?"
Tak hodně štěstí při luštění...
Jak mě znáš?
Děkuji, že jste se odhodlali. Doufám, že vám to půjde.. Prosím odpovědi mi pošlete mailem, obratem (max do tří dnů) vám pošlu úspěšnost :)
1,Jsem pokřtěná?
a, Ano
b, Ne
2, Jaké zvířátko máme doma?
a, Pískomila
b, Kočičku
c, Pučálkovic Aminu
d, Žádné
3, V jaké městské části bydlím?
a, Malešice
b, Křečovice
c, Strašnice
d, Vršovice
4, Kam jsem chodila do školy?
a, Střední odborné učiliště
b, Vyšší odborná
c, Gympl
d, nestudovala jsem
5, Jakou příchuť zmrzliny mám nejraději?
a, nesnáším zmrzlinu
b, miluju všechny
c, jahodovou
d, čokoládovou
6, Jakou pizzu mám nejraději?
a, Calzone
b, Capriciozu
c, Čtyři druhy sýrů
d, Čtyři roční období
7, Jaké nealkoholické pití mám nejraději v hospodě?
a, Coca-colu
b, Perlivou sodovku
c, Sprite
d, Jemně perlivou sodovku
8, Jaká květina mě nejvíce potěší?
a, Kopretina
b, Růže
c, Lilie
d, všechny
9, Jakého plyšáka mám nejraději?
a, Krtka
b, Kachničku
c, Ježka
d, všechny..
10, Co z nabídky nejraději dělám?
a, Spím
b, Jím
c, Učím se
d, Uklízím si
11, Co mě nejvíce uklidní?
a, Voda
b, Jídlo
c, Alkohol
d, Televize
12, Nejoblíbenější film?
a, Pýcha a předsudek
b, Grudge
c, Mrtvý muž
d, Matrix
13, Nejoblíbenější kniha?
a, Na východ od ráje
b, Hrozny hněvu
c, Marťanská kronika
d, Lasssie se vrací
14, Jakou knihu čtu stále dokola?
a, Smrt na Nilu
b, Luisa a Lotka
c, Vlčák Kazan
d, Smrt klepe na dveře
15. Stíhačkou bych letěla:
a, Nikdy
b, Za milion
c, Touží po tom
d, Už letěla
16, Jakou barvu očí mám ?
a, hnědou
b, modrou
c, zelenou
17, Mám svůj vlastní pokoj?
a, Ano
b, Ne
18, Oblíbená hra?
a, Bananas
b, Tetris
c, Prince of Persia
d, Pampuch
19, Oblíbené kavárna?
a, žádná
b, Vesmírna a Myšák
c, Slavia a Louvre
d, všechny
20, Jako malá jsem chtěla být?
a, Muldrem
b, Sculyovou
c, Popelářem
d, Pilotem letadla
Děkuji za vyplnění, prosím pošlete na adresu: helca.capova@gmail.com
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
