U2, I love you!

Byl to nádherný zážitek, kdo neviděl a nebyl tam prohloupil. Přiel o skvostný koncert a nádhernou atmosféru koncertu irské skupiny U2. Konal se 6.srpna v polském Chrzowě na fotbalovém stadionu pro 70 tisíc lidí.

Celé to začalo, když je můj bratr začal poslouchat. Nejdříve to byla jen další kapela, nikdy jsem ji předtím neslyšela a vlastně jsem po tom ani netoužila. Pouštěl ji ale nahlas a často, opravdu často. Ale časem jsem si i zvykla. To bylo před dávnem, a teď poslední roky už jsem přinejmenším srovnatelný fanda jako je on. Jejich písničky znám, díky bráškovi, nazpamět a jejich nová CD se u nás též najdou.

Takže když oznámili evropské koncertní turné, nemohli jsme na tom přeci chybět. Bohužel ale je Strahov v desolátním stavu, takže v ČR se koncert nekonal (je to věčná škoda), takže nejblíže byl v Berlíně a právě v Chorzově. NMichal někde našel, že minule (při turné k albu Vertigo, byl koncert též v Chorzově) se koncert v Polsku velice vydařil, takže bylo rozhodnuto. Jakmile se prodávaly lístky netrpělivě jsme klikali na koupit - a POVEDLO SE! Byla jsem nadšená, že máme to štěstí!

A protože bráškův kamarád Honza a jeho celá rodina (Honza, jeho sestra Anča a jejich máma- Liba a táta- Milan) mají též rádi U2, koupili si i oni lístky. Takže jsme jeli společně. My, bývalá dětská část, jsme si koupili lístky na stání asi za 1200 a Liba s Milanem lístky na sezení na tribunu. Naplánovalo se to tak, protože nás bylo šest, že my s Míšou pojedeme jeho BMW a oni pojedou jejich autem, a sejdeme se kousek od Olomouce, takže do Polska dojedeme společně. A také jsme si (celá šestičlenná výprava) objednali a zaplatili dva noclehy v Krakowě, který je asi 80 km od Chorzova. Bylo to lepší nežli jet až domů, což je asi 600 km, také to bylo nejbližší volné ubytování od Chorzova a v neposlední řadě krásné město, které stálo za prohlédnutí.

No vyjeli jsme asi v sedm ráno. Jeli jsme Míšovým BMW (Míša, Honza a já), seděla jsem vepředu (juchůů :) ). Jeli jsme po dálnici až do před Olomoucem. Tedy s nějakými přestávkami, jako např k MC Donalds, kde kluci připevnili českou vlaječku k anténě, kterou tím skoro zlomili takže to po krátké jízdě s tím museli těžko sundavat. Sice částečně splnila účel a vlála za autem, ale dělalo to kravál a ohýbalo to tu anténu. Takže jsme to sundali. Dojeli jsme k pumpě u Olomouce, kde byl sraz se Záruby. Oni totiž nejeli z Prahy jako my, ale z jejich chaty. Chvilku jsme na ně čekali, protože jsme tam přijeli o něco dříve. Když Zárubovi přijeli, koukli jsme se do mapy kudy vlastně pojedeme a vyrazili jsme. Zárubovi jeli vepředu a my za nimi. Měli a používali jsme vysílačky abychom věděli, když chce někdo zastavit na wc atd.

Do Chorzova jsme dorazili někdy okolo druhé. A začalo hledání parkování, našli jsme ho. Byl to sice kus od stadionu a museli jsme zaplatit 10 zlotých (= 3 eura), ale parkovali jsme a vedle sebe ještě k tomu. No a potom jsme - Míša, Honza, Anča a já- vyrazili ke stadionu. Protože Milan s Libou měli adresné lístky na sezení, tedy jim nikdo nemohl místo zasednout.

Před vchodem na stadion, tím, kterým jsme měli jít i my, stál už veliký dav lidí. Fronta se táhla od vchodu, který byl zavřen a hlídán securiáky, kde seděli lidé, kteří tam byli očividně již dlouho - občas měli i spacáky. Poté následovala další a další spousta lidí. Stoupli jsme si tedy poslešně do fronty a čekali. Bylo totiž asi půl třetí a stadion otevírali až v pět. Čekalo nás tedy dlouhé čekání ve vedru, obklopeni spoustou lidí a pod pařícím sluncem. Čekání bylo úporné. Po chvíli jsme se dokonce snížili i k tomu, abychom si sedli na zem. Tedy Anča rozbalila pláštěnku a sedli jsme si na ní. Došlo nám už pití, jídlo jsme už také neměli. A na záchod (toi toi) se čekalo asi dvacet minut. No tak jsme čekali. Když se okolo páté poprvé dav pohnul úplně jsem vyskočila. Ale byl to jen planý poplach, ale raději jsem si již nesedala. No a v pět začala mačkanice. Všichni tam, chtěli být první. Všichni chtěli ukořistit to nejlepší místo. Takže se dav hrnul sdo dveří, kde stáli securitci a prohledávali tašky a člověka, kvůli bezpečnosti. No nějak se mi podařilo se prodrat dopřeději nežli ostatní, ale zato jsem měla strach, že budu rozmašírována. A foťák, co jsem měla s sebou jsem myslela že nepřežije..(přežil) Kdzyž jsem se konečně dostala ke vchodu, byla jsem prohledána a vpuštěna oddechla jsem si. Tak, na stadionu, již nebyla mačkanice, bylo to obrovský. Hned mi došlo jakou mám žízeň a že ostatní na tom budou stejně. tak jsem běžela ke stánku s pitím, kde byla sice fronta, ale co se dalo dělat. Koupila jsem tři pití, víc mi nechtěli dát, protože jsem měla pouze 20ti eurovku a na tu nevraceli a v drobných jsem měla pouze tři eura tedy na tři pití. Koupila jsem pití a běžela k Míšovi, který se již též prodral. Podala jsem mu pití a vyhlížel ostatní. Za chvilku už jsme si to šťastně vykračovali do středu stadionu na trávník, který byl překryt nějakými dřevy asi abychom nezničili hřiště fotbalistům. Našli jsme si docela dobré místo, skoro uprostřed a nedaleko od pódia. A zase jsme si sedli, věděli jsme totiž, že koncert hned tak nezačne. Nejdřív se stadion musí zaplnit. Čekali jsme tedy asi další hodinu a půl. Ve chvilkách čekání jsem si prohlížela. jak, že to tam vypadá. Pódium tvořila jakási vesmírná loď. Vypadalo to trošku jako pavouk. No a uprostřed z toho jakoby dovnitř trčel takový hrot, který držel obrovskou LCD televizi, ta se poté rozkládala a skládala. Na té se asi později bude něco objevovat... Pak si postupně lidé začali stoupat tak jsem si stoupla též a najednou se začalo něco dít. Na pódiu se objevili nějací lidé a zkoušeli ozvučení. No a potom..

Přišla irská kapela SnowPatrol. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela, ale byli docela dobří. Hráli několik fakt dobrých a několik o něco slabších písniček. Lidé, mimo to češi, co stáli vedle mě je očividně znali, protože občas něco tak mírně pořvávali a zpívali slova. Zpívali okolo půl až hodiny a potom se rozloučili s tím, že přenechjí pódium těm, na ktré čekáme.. :)

Měli pravdu, zase jsme čekali. Protože se muselo pódium přeorganizovat tak jsme zase čekali, tentokráte asi hodinu, hodinu a půl. Pouštěli nám nějakou hudbu, ale to nikoho neuspokojovalo, protože už jsme byli učekaní. Všichni už jsme chtěli vidět a slyšet JE. A pokaždé, když se hudba jakoby ztišila lidé propukli v jásot, jenže hudba pak znovu začala.. Ale pak jednou, skončila a potom... potom.. se ozvala písnička. Sice to nebyli U2, jenže všichni už jsme věděli, že je to tu. Cítili jsme to.. Z horní části té stavby, co byla jako pódium, vypadala jako vesmírná loď, se řinul dým a tak už to tu bylo! :)

Přišli a celý stadion skandoval a jáásal. Začali hned několika vypalovačkami. Breathe, No Line On The Horizon, Get On Your Boots, Magnificent, Beautiful Day ,.. No prostě paráda, skvielost, nádhera jinak to snad ani nejde nazvat!
Více o programu a videa na: www.u2gigs.com/show1582.html

Moje vlastní foto z koncertu: www.helcium.rajce.idnes.cz/U2
Než hráli New Years Day na pódiu se objevil nápis Solidarnosť (na památku polského hnutí, které pomohlo pádu tamějšího komunismu) a úžasná věc- Poláci se dohodli, že ti, kdo stojí dole budou mít něco červeného a ti na tribunách něco bílého, takže složí Polskou vlajku. Vypadalo to opravdu báječně... Celý koncert jsem proskákala a občas i prozpívala.. Několikrát se na LCD obrazovce objevily slova písničky tak celý stadion začal zpívat s Bonem... Koncert byl zvláštní i tím, že The Edge má 8.8. narozeniny takže se vlastně slavily. Bono na pódiu bouchnul šampáňo a celý stadion mu zpíval Happy Birthday to you! A The Edge měl sólíčko... Hustý!
Potom jakoby odešli a všichni začali řvát.. Po chvilce jsem uslyšela zvuk jako běžícív stádo slonů. Bylo to, jak celý ten dav začal dupat a vyvolávat aby se U2 vrátili. A oni se vrátili. Bonova laserová bunda tvořila fakt hustý efekty. A zase zpívali a všichni je podporovali, po každé písničce byl obrovský aplaus... Také v publiku byli ti Češi, které Bono na koncertě v Berlíně vytáhl y publika aby si s nimi zahráli celou jednu písničku. Muselo to být skvielé, co já bych dala za to moct si s nimi zahrát.
Během většiny písniček se na LCD objevovali hrající U2. V těch ostatních písničkách na obrazovce byly různé doprovodné obrázky. Jedna byla přesně zaměřená na podporu jedné zahraniční političky, která byla uvězněna právě kvůli tomu, že měla velikou šanci na úspěch. Bono ji takhle chtěl podpořit, dokonce dobrovolníci na sebe vzali škrabošky s její podobou a stáli na pódiu.
Bylo to super duper nádherný, ale potom ke konci už mě všechno bolelo- záda, krk, nemohla jsem mluvit,... Ale i tak jsem nechtěla, aby to skončilo.

Jenže ono skončilo. Všichni ještě čekali, že něco bude, jenže začala hrát zase ta "rádiová" hudba tedy jakoby signál, bychom už šli. Škoda!

Vydali jsme se směrem k autům. Byla tam hrozivá fronta, štosující se auta a nebylo vůbec možný vyjet z parkovišt. Naštěstí to měli, ti Poláci, dost dobře zařízené a organizované. Na silnicích stáli policisté a navigovali nás ven z města.

Sice koncert končil před dvanáctou, ale do Krakowa k ubytování jsme se dostali v půl čtvrté ráno....