...

Již dávno jsem pochopila, že ne všichni máme stejný postoj k učení.
A to jde o všechny typy učení: učení se, učení někoho,... Ale spíše se budu věnovat tomu učení se.
Vím, že každý jsme jiný co se týče spousty věcí a tak tedy i učení, tedy četnosti, stylu, obsahu a mnoho jiného.

Já sama vím, že můj postoj není ani zdaleka ideální a také není takový, jaký by měl v mém postavení být. Tím myslím, že na to abych mohla nějaký styl kritizovat musela bych mít lepší řešení. To ale pro některé platit může a pro některé nemusí. Takže vlastně nemám co do toho komukoli kecat.
Můj styl učení totiž snad ani nelze nazvat učením- jde o zoufalý a skoro nemožný pokus dostat nějaký balík informací do mého již přeplněného a informace odmítajícího mozku v co nejkratší době a dost často i v časové tísni.
Nedovedete si ani představit jak obdivuju lidi, kteří si umějí ve správný čas sednout k učení a učit se. Nikoli dlouho, ale efektivně. Zdůraznuji ve "správný čas", což podle mě není každou volnou minutu ale ani minutu před zkouškou. To je ten čas, který já nikdy neodhadnu. Ten čas, který vždycky promarním děláním něčeho mnohem zábavnějšího a v tu chvíli si myslím že i prospěšnějšího, ale později se ukáže můj omyl. Takových lidi, kteří tohle umí si velice vážím. Upřímně nevím ani kolik jich jem protože tohle většina lidí tají. Nikdo se totiž na ulici nebo někde jinde nebaví s lidimi o tom kdy a kolik se učí/učil. Protože většina lidí to schledává osobním a trapným, že se vůbec musí učit. Sama to chápu. Ikdyž racionálně vzato na tom není nic tak divného, všichni se během života neustále něco učíme takže je to vlastně přirozené. Teď mi vlastně došlo, že se učíme neustále, takže nelze srovnávat kdo a kolik se učí. Ale to nelze tak brát (naštěstí i naneštěstí). Naštěstí-protože já se nerada učím takže se mi nelíbí zjištění o neustálém se učení. Naneštěstí- takže budu porovnáváva s jinými lidmi a s počtem jejich hodin strávených nad knihami.

Ale na druhou stranu zatím jsem nenarazila natolik tvrdě, aby mi došlo jak moc špatně to dělám. Uvědomuji si neideálnost a uvědomuji si nutnost změny a myslím si, že na ní pracuji. Takže se možná někdy doberu zlepšení, které je zatím v nedohlednu. (protože pokrok v tomto směru u mě postupuje rychlostí prázdné ulity).
A objevila jsem i jiné učící se postupy, které mi přišly pro me, ale nutno říci že i celkově mnohem více neideální nežli ty postupy mé. (to však neznamená, že by to tak objektovně bylo, pouze se to tak jeví mě) Jedná se o učení se neustále a neučení se vůbec. Obě tyto "filosofie" lze považovat za extrémy. A je již dlouholetou praxí dokázáno, že žít v extrémech není dobré.

Učení se neustále- je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak ztratit většinu ne li všechny své přátelé, důstojnost, zbytky zdravého rozumu a mnoho jiného. Protože kdo by chtěl být až na druhém (až stotřiadvacátém) místě za učením?! No musím uznat, že i já občas věci odsouvám na další místa za učení, ale to pouze v nestáhací fázi- tedy když mám zítra zkoušku ještě jsem to neviděla a neumím to a umět to musím. Ale tito lidé, se učí neustále a u nich ikdyž se to učí stále občas též dochází k těmto panikám, ale ti je (narozdíl od mě podobných) mají neopodstatnělé. Tedy z části, jelikož si myslím, že našprtanou věc zapomenete stokrát rychleji nežli věc pochopenou. Učit se neustále není to samé jako učit se průběžně. Učit se neustále je přijít domů, sundat si tašku, sednout k pracovnímu stolu vyndat si úkoly- udělat je a začít se učit na další den. A u této činnosti zústat do večeře a dokud nejdete spát. A ráno dokud nejdete do školy. A po příchodu ze školy se koloběh opakuje. Lidé tohoto typu nemají čas na kroužky, zábavu, okolí- musí se totiž učit.
Je mi jich líto. Asi si totiž myslí, že když budou nejlepší svět se bude zdát a něco růžovější- bohužel se mýlí. Svět je takový, jaký si ho uděláme a pokud si ho stvoříme pouze ze sešitů, skript, knih a pouček nebude barevný vůbec. Barvy mu totiž dodají naše zážitky, emoce, naši přátelé, naše rodina a mnoho jiných věcí -ikdyž ta škola a ta práce mezi nimi je, ale NENÍ TO JEDINÁ NÁPLŇ.

Druhým a tedy opačným extrémem je neučení se vůbec to by se dalo též popsat odporem k učení se, přičemž minulý odstavec by byl láskou k učení se. V neučení se vůbec nachází zalíbení mnoho z lidí. Je to přitažlivé hlavně na základních školách, kde ještě není potřeba žádná nebo skoro žádná snaha, aby člověk měl dobrý,přijatelný nebo často i vynikající výsledek. (to často nežli na člověku záleží na kvalitě školy) Nebo i na středních školách a prváku školy vysoké. Není toho totiž tolik nutné k prospění, tedy alespoň zpočátku. A tak si mnoho z nás raději zajde do kina,na procházku, nakupovat nebo prostě jen ať více či méně tupě zírá do počítače či televize. Hlavně se proboha neučit. (sama tomu dost často propadnu... a vím určitě že nejsem sama :P ) A tak vydrží docela dlouho, ale najednou příjde okamžik, kdy to nestačí. Nestačí, že jste viděli spoustu filmů (ať více či méně inteligentních) ale musíte znázt svět a to jak funguje, jeho historii a jeho budoucnost. A když vás čeká nějaká zkouška a vy se na ni nenaučíte- neuděláte ji. Znovu se neučíte znovu ji neuděláte. Jenže poté je člověk pokládán za hlupáka, blba, tupce nebo prostě primitiva. Protože pokud není naprosto vyjímečně geniální (což upřímně řečeno taky není úplná výhra) je po několika pokusech vyřazen ze života vzdělaných a alespoň občas se učících. Takže jste odkázáni sami na sebe a podobně se neučící přátele.
Nevýhodou je, že pokud se nenaučíte se učit v době kdy nic nehoří nebudete to umět v době kdy něco hořet bude. Nemetaforicky řečeno: je lepší naučit se se učit v době kdy o nic nejde, protože až o něco půjde dá vám dost práce se naučit se učit a na to, co potřebujete ke zkoušce nezbyde čas ani místo v mozku.

Myslím si, že o tom vím hodně. Ikdyž samozřejmě, jako ve všem, jsou tam mezery. Ale to je normální a je mo teprv devatenáct tak nemůžu, a ani snad nechci, být dokonalá.
A ikdyž si teď uvědomuji, že bych se měla průběžně a včas učit tak se na zkoušky, které dělám v lednu podávám až těsně před termíny. Najde se totiž kvilión zajímavějších věcí, co dělat a já je budu dělat kvilionkrát raději nežli se učit.
Ale to jsem já. A váš přístup je jiný, možná že i můj bude jednou o trošku jiný, ale teď je takový. A víte co, možná jsem i ráda. Nechci odpoledne trávit pouze s knihou v ruce místo hraní si venku. Jsem ráda venku a hraju si. A doufám, že to tak vždycky bude (vlastně vím, že to tak vždycky bude...)