Přátelství

Uvědomuje me si jak hodně jsou pro nás přátelé důležití nebo nám to doopravdy dojde až když je ztrácíme?

Když poznáme nového člověka hned si o něm uděláme obrázek. Ať říkáme nebo si myslíme cokoliv stejně hodnotíme člověka podle zevnějšku, jde jen o tom kolik nás to ovlivní do příštího setkání. Pokud nás člověk hned při první setkání natolik očaruje svým zevnějškem chceme abycho go viděli i příště pokud nás naopak odradí raději se mu vyhýbáme. Avšak abych uvedla na pravou míru, zevnějškem nemyslím pouze vzhled, ale také jak působí na lidi, jak se chová k ostatním, jak se tváří, jaká z něj vyzařuje nálada atd. Protože to všechno je na ostatních viděty, pokud jedete metrem a vedle vás si sedne nádherný kluk (/holka) hned si tu osobu začnete prohlížet, notak dělá to každý.. Zastavte se u všeho co vám příjde zajímavé- úsměv, nálada atd. Takže pokud se budete vybočovat ať už jedním (pozitivním) nebo druhým (negativním) způsobem vždycky to na lidech nechá nějakou stopu. A potom už jde o to jakou. U každého je to individfuální, někomu se líbí to a někomu ono. Ale můžu vám říct, že neznám někoho komu by se líbil stýl tzv. Podprsenkáčů. Víte co to je? Nevíte? Tak já vm to vysvětlím- je to styl oblékání převážně můžů, jde o to, když máte vytažené kalhoty až nad pas skoro ke krku. A nejlepší je pokud máte např. kraťasy, na které navazují tlusté podkolenky a máte boty sandály. To je potom vrchol "krásy". To si pokud jdete na rande, nebo do divadla, kina, na výstavu určitě vemte a budete za "kinga" :)
Ale to jsem odbočila od tématu... omlouvám se ti, můj milý čtenáři :)

Uvědomujeme si vůbec, co všechno pro nás přátelé dělají? Někdy je pro nás samozřejmopstí. To, že jsou tu pro nás, když je potřebujemem ale ikdyž si myslíme, že je nepotřebujeme (nakonec zjistíme, že je potřebujeme).
Bez přátel je jako být bez rodiny. Jako být sám v celém světě, nemít se na koho obrátit, s kým se zasmát, komu pomoci, s kým si pokecat a na koho vzpomínat.
Proto- važme si přátel nežli je ztratíme, pečujme o přátelství. Musíme nejen brát, ale také dávat. Protože pokud to uděláme přátelství bude zkvétat a my s ním.
Bohužel se, ale občas nevyhneme diskuzím (až hádkám), protože kdo nediskutuje nedává najevo svoje názory. A to potom není rovnocenný vztah. Jde jen o to, jestli poté dokážeme uznat svou chybu. Protože nikdy není konflikt chybou jednoho jedince, vždy jde o kombinaci obou (a více) viníků. Proto jde o to umět dobře vyjednávat a dohodnout se na výsledku- kompromisu. Protože každý vztah, ať je to láska či přátelství, je založen na kompromisech. SAmozřejmě se může stát a stává se to, že je to chyba více jednoho nežli toho druhéhop. Potom jde o to, umět se omluvit, projevit lítost a možná se i odprosit o odpuštění. Protože to k tomu patří, jak odpouštět tak také omlouvat se. Pokud to jedna ze stran nějak pokazí může v nejhorším případě dojít až ke ztrátě přítele/přátel.

Ztráta přítele vždy zamrzí, vzlášť pokud je to přítel dlouholetý. Většinou ji jen tak něco nezmírní. Stejně jako skoro nic nezmírní ztrátu partnera. Člověk ať je sebesilnější a ať tvrdí cokoliv vždycky se cítí být zraněn, zrazen. A pokud se ihned vrhá na něco jiné, jeho rána je hlubší nežli si ´dokáže přiznat. Netvrdím, že by se v tom měl dlouho nípat, ale měl by si uvědomit co se stalo a pokusim se propříště se podobným situacím se vyhýbat (prostě se poučit). Také by si měl uvědomit, že se trápí a že má problém a někomu o něm říci.. Protože to vidí pouze z jednoho (a to toho svého) svého úhlu, kdežto někdo jiný to uvidí jinak a může vám nabídnout jinou perspektivu pro vás lépe stravitelnou. Pokud na to nenajdete nikoho vhodnějšího dobrý je i psycholog, který je v takovýchto situacích zběhlý.
ale platí to i obráceně, pokud vidíte, že se někdo ve vašem okolí trápí je samozřejmé mu nabíédnout pomoc. Udělat pro něj jeho trápení lépe stravitelné, či ho (pokud je to v našich silách) zminimalizovat či úplně odstranit.

Tak takhle já vidím své přtele. Vážím si jich. A doufám, že oni to vědí. Nevím, kde bych bez nich dnes byla. A upřímně řečeno snad to ani vědět nechci. Prožila jsem toho spoustu a spoustu mě toho ještě čeká, ale zatím mám sloní paměť. Tatkže na své přátelé nezapomenu. Budu jim vždy vděčná a to bez ohledu na to, co oni cítí ke mě. Jsem ráda že je mám, jsem ráda, že mi stáli po boku a doufám, že já jsem jim v důležitých okamžicích též stála po boku. A že i oni se na mě mohli natolik spolehnout jako já na ně.