Val di Sole, Itálie

V neděli jsem se vrátila z týdenního pobytu v Itálii. Nebyla jsem se slunit na pobřeží, ale zalyžovat si. Celá akce vznikla díky akci Freeski, která je na začátku zimní sezóny. Jednáse o to, že v ceně ubytování je zahrnuta i permanentka, mělo by to být jakoby zadarmo, ale ty ubytování

No cesta tam byla o něco pomalejší nežli bychom si my, jezdci tmavým fordem Mondeo, přáli. Ale nakonec uběhla a my po jisté malé zajížďce kvůli minutí odbočky a komunikačním šumu stáli před agenturou která nás měla dovést do našeho apartmánu. Zaplatili jsme kauci atd a vydali jsme se k baráku. Barák byl velice hezký, ale co mě úplně ohromilo bylo to apartmá. A dokonce jsme měli dole u vchodu do baráku lyžárnu, kde byly skřínky a v nich takové ty bodáky na lyžáky, aby přes noc vyschly. No krása!

Náš barák měl i vlastní wellness, kam část z naší výpravy jeden den zašla a jedna osoba se tak zrelaxovala až z toho měla noční migrénu. A jednou jela část osazenstva do bazénu a my jsme s Míšou osiřeli, já si vlezla na chvilku do vany a bylo to lepší než se mačkat v bazénu :)

Jinak lyžování mělo zlepšující se tendenci.

První den, kdy jsme si jeli vyzvednout permanentky do Marillevy jsme zjistili, že tam jezdí jen dva nebo tři vleky. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme raději do Tonále. Doufali jsme, že tam toho pojede více. Popravdě by to hrozný šok, již jsem tam několikrát byla a nikdy to tam nevypadalo takhle hnědě. Celé stráně bývají pokryté bílou celistvou vrstvou sněhu ale teď to bylo hnědé. Jen asi asi tak jedna pětina sjezdovek co znám jezdily. Na ledovci byla spousta lidí a trošku i zima, ale nebyli jsme tam dlouho i proto, že snowbordářům to tam nevyhovovalo- bolí to do nohou... No a cestou zpět začalo sněžit a to hustě a tak serpentýny dolů z Tonále zpět k nám do Pellizzana byla velice zajímavá... Jednou měl Míša jako řidič docela dost práce, ale vše dopadlo dobře.

Druhý den jsme jeli do Madonny do Campiglio, kde mělo jezdit více sjezdovek. Počasí se zdálo být dobré a i kvůli tomu tam byla spousta lidí. Fronty byly docela dlouhé ale v době oběda se to trošku vyklidilo. Zajezdili jsme si docela dobře a byli jsme večer i trochu unavení. Večer jsme se šichni společně koukali na film Krakonoš a lyžníci, bylo to opravdu srandovní a vtipné. Nikdy jsem předtím tento film neviděla. Myslím, že se líbil všem a bylo to dobře zvolené téma filmu vzhledem k tomu, že jsme sami byli na horách.

A kluci si ještě v koupelně voskovali lyže (teda Dan sobě a Janě lyže a Ríša si snb)

Třetí den jsme vyrazili do Marillevy, to je středisko blízko od nás a tak jsme nemuseli projednou jet auty, ale jeli jsme skibusem. Nejdíve jsme nevěděli kde staví a přešli jsme bližší zastávku, aby nám mohl skibus odjet ale nakonec jsme nečekali na další dlouho (náhodou jen asi 5 minut). Lyžování (to je zavádějící pojem takže raději ježdění) bylo docela dobré, ale počasí nic moc. Obecně se nám střídalo hezky a sněžení po celý týden a na tento den vyšlo to sněžení. Ale zajímavostí dne bylo, že jsme si s Ríšou na chvilku vyměnili instrumenty- já byla na jeho super snb a on na mých ošuntělých lyžích. Šlo mu to o poznání lépe, nežli jsem si myslela- asi jsem ho dost podcěnila. Mě to na jeho snb moc nesedlo- byly mi fakt veliké boty a volné vázání tak jsem se bála. A potom jsme se vraceli skibusem, s trochou bloudění, domů.

Myslím, že jsme večer koukali na film s názvem Synové hor Je to o Hančovi s Vrbatou, kteří neodhadli počasí a nedopadlo to zrovna šťastně, no hold to není hollywoodský trhák. Ale film byl pěkný...

Čtvrtý den se stejně tak jako pátý odehrávaly v Madonně di Campiglio. Čtvrtý den bylo krásně a byla otevřena jedna sjezdovka navíc oproti tomu, jak jsme tam byli předtím. Bylo asi tak stejně lidí. Na obědě jsme byli u prostřední stanice kabinové lanovky. Je tam taková veliká restaurace a protože bylo hezky tak jsme seděli venku. Bylo tam spousta ostatních lidí a dokonce i DJ. Mixoval tam hudbu a postupně začali i lidé tančit, nejdříve tančily jen děti, ale časem přitáhly i rodiče a tak. Nakonec se to rozjelo natolik, že pár lidí tančilo v přezkáčích na stolech. Byla to sranda...

Pátý den naopak bylo opravdu hnusně a nebyla skoro žádná viditelnost, ale alespoň bylo málo lidí. Jenom takoví blázni jako jsme my jezdili. Jak to charakterizoval Dan, jeden z lidí co byli s námi, jenom ti blázniví Češi jezdí, protože oni si to zaplatili a oni nechtějí přijít o své investice. A byla to pravda. Jezdili jsme i přes to, že jsme neviděli kam jedem a foukal tak silný vítr že se nám to cestou dolů po červené sjezdovce div nezastavilo. Naštěstí bylo málo lidí a ti co byli tak naštěstí měli kontrastní barvy a čirou náhodou byli vidět. Ale i tak nás zima, vítr a sněžení (i únava) donutili jet do apartmánu dříve.

Šestý den, poslední, jsme jeli znovu do Tonále. Moc jsem tam chtěla ostatní moc ne, ale nějakou shodou okolností jsme tam stejně jeli... Sněhu už bylo o mnoho více, ale stejně ne dostatek. Třeba maminky oblíbená Alpina nejezdila, ale tam bývá často málo sněhu a tak je to pochopitelné. Ale vypadalo to běleji a nebylo tolik hněda. Jezdili jsme hlavně Contrabandieri, což je červená. Byla sice hezká, ale mě to nebavilo jezdit ji furt. Udělala jsem trošku scénu a projevila se jako hysterka ale dosáhla jsem svého (ikdyž jsem si proti sobě potštvala všechny a hlavně Míšu) a jeli jsme na Pressenu (to je můj oblíbený ledovec). Jenže abychom se tam dostali museli jsme jít docela kus pěšky a ztratili tak čas, který jsme mohli jezdit. Navrch když jsme dojeli kabinovou lanovkou a potom ještě sedačkovou k ledovci zjistili jsme, že ho zavřeli. Ti blbci nedali nikde ceduli a prachspostě si to zavřeli. Upřímně myslela jsem, že mě Míša zabije a asi by měl i právo.

Nakonec jsme si alespoň sjeli taťkovu oblíbenou černou Paradiso (má asi 3km a je to právem černá). Byly tam tři rozdílné úseky- rozvoraný sníh, málo sněhu a krásné. Míša ve slabé chvilce prohlásil, že aby to příště sjel bez zastavení bude celý rok posilovat, tak jsem na to zvědavá.. :)

No a pak jsme se museli začít vracet k autu, kde byl sraz s ostatími.

No a potom jsem si sjela ještě jednu jízdu modrou, vrátili jsme permanentky a jeli jsme smutně (alespoň já byla smutná) do apartmánu.

Večer jsme šli do pravé italské pizzerie, srandovní označení, abychom si dali pizzu. Prošli jsme část města abychom se vrátili do té, co jsme měli hned u domu. Design té pizzerie byl opravdu hrozný, ale pizzu dělali dobrou a nebylo to ani tak moc drahé. No a potom jsme šli zpět do apartmánu. Večer se zasmáli a šli spát.

Ráno jsme zbalili, skontrolovali apartmán a šli odevzdat klíče. Paní si ho šla zkontrolovat a naštěstí nám vrátila zpět zálohu ikdyž nebylo vše v naprostém pořádku- omylem jsme vyhodili kartu na internet a zmizely dvě lžičky.

Cesta zpět byla rychlejší. Dlouhá, s poslechem Lynchovy písničky co nemám ráda ale jinak ušla. No potom jsme odevzdali lyže, rozházeli lidi po domovech a sami jeli na domácí guláš a do domácí postýlky.

Celkově se lyžovačka velmi podařila a když bude příští rok zase možnost určitě bych jela.

Více fotek k nalezení na mém rajčeti:
http://helcium.rajce.idnes.cz/Val_di_Sole%2C_Italie_11._-_18.12._2011/

Začarovaný kruh

Dokážeme být spokojení s tím, co máme? A nebo jsme prostě banda nenasytů, kteří nikdy nedokáží ocenit, co mají přímo před nosem?

Proč když něco máme hledáme, jestli soused/přítel/nepřítel/kdokoliv náhodou nevlastní něco lepšího nežli my. Není špatné to, že nás poblouzní každá blyštivá věcička ostatních lidí, ale když ji máme tak nás už tolik nezajímá? Proč nedokážeme ocenit, co máme ale hledáme něco lepšího?

Chápu, že je to pokrok a nebýt jeho nebyla by spousta věcí, ale občas je potřeba se zastavit a uvědomit si co máme. Protože honbou za něčím "lepším" často ztrácíme to původní. A ikdyž si to často neuvědomujeme pro někoho jsme my a naše věc byli ti, kterým záviděli. Je to takový začarovaný kruh.

Popravdě kdyby měl teď skončit svět vadilo by mi, že poslední rok na zemi byl zrovna tento. paradoxně bych mnohem raději, kdyby svět skončil již Silvestrem 2010/2011. Rok 2010 měl sice své mouchy a nebyla jsem s ním (samozřejmě) spokojená, ale v porovnání s tímto rokem byl mnohem lepší. Rok 2011 je prostě zakletý. Stala se spousta věcí, které neměly být. A nejhorší je, že se prostě shlukly do jednoho roku. Kdyby snad byly v rozmezí řekněme pěti let dalo by se s tím žíti mnohem lépe. Jenže tak to ve světě asi nechodí.

Takže pokud má skončit svět udělejte ať si v posmrtném životě (pokud nějaký je) nepamatuju rok 2011. Nebo alespoň si pamatuju jen to dobré.

Scarlett O´Hara a jiní

Na popud své mamky a ještě z důvodu hledání něčeho na čtení a tak jsem se nakonec pustila i do knihy Jih proti severu (Margaret Mitchell).

Rozhodla jsem se, že abych mohla porovnat své dojmy během knihy budu si to zapisovat. A vzhledem k úvahu, že mě docela začalo bavit si psát blog tak to budu psát sem. Pokud si to někdo chce přečíst a nevědět moje postřehy je čas přestat číst.

Mé postřehy do str. 393
Hlavní postava Scarlett- je mi docela sympatická, ikdyž to, jak koketuje s muži (chlapci) a manipuluje jimi, přebírá je jiným dívkám a potom je odhodí a tak není zrovna mravně správné ale což. Někdy je mi jí velice líto, třeba v momentě, kdy je jejímu vyznání lásky Ashleymu přítomen další muž, ktrerý byl prezentován jako darebák. Také ji obdivuji ya to, jak se později zachová ke své "sestře" tedy ženě, ktreá si vzala jejího milovaného (a je to sestra jejího zemřelého manžela Charlese) když porodí. Není od ní hezké jak se k ní chová během pobytu v Atlantě, kdy jí dle mého názoru občas dává najevo, že ji nemá ráda. Ale v těžké situacio s ní zůstane a vlastně jí zachrání život.
Její rozhodnost a vlastní hlava jsou jedny z jejích předností před ostatními, fádními, dívkami jejího věku.

Melánie- slušná ,možná až moc, manželka Scarlettiného milovaného Asleyho. Je mírná, milá, sečtělá a dorosrdečná. Ale podle toho, jak nevnímá nebo bez povšimnutí přechází všechny Scarlettiny komentáře její osoby a neustále ji brání a dává ji najevo, jak ji má ráda. Aniž by se zamyslela nad jejími (Scarlettinými) myšlenkami nebo postranními úmysly z Melánie utvářejí přihlouplou a naivní dívenku. Samozřejmě je velice hodná, její ochota pomáhat v lazaretu a její vděčnost Rhettovi za navrácení snubního prstenu a vlastně i to, jak statečně přečkala těžký porod a celou cestu do Tary ji ukazují ve velice pozitivním světle. A také to, že i přes svoje tělesné vyčerpání a nezotavení se z porodu byla schopna v kritickém momentu (napadení Yankeem) vzít do rukou meč a pomoci Scarlett. Ikdyž to nakonec nebylo potřeba, protože byl již mrtvý Melánie dokázala přemici sama sebe a svou lásku a pacifismus a bránila sebe a ostatní. Takže tak naivní, nevýrazná a bojácná nemůže být.

Velice sympatickou osobou je mi zatím Rhett Butler. Jedná se sice o namyšleného a ironicky se projevujícího muže se skrytými postraními úmyslu u kterého nikdy nevíte, jak a kdy zareaguje ale je to jediný opravdový protějšek Scarlett. Jedině s ním se ona může měřit a jsou si v mnoha věcech (jak řekl sám Rhettú podobní. Ač zatím nechápu, proč se na poslední chvilku přidal k vojákům na nedoprovodil "zachráněné" Scarlett, Melánii atd až do Tary. Bylo to pro mě překvapením. Co pro mě nebylo překvapení bylo, že ji miluje. Upřímně již od první zmínky o této postavě jsem si byla jistá, že se se Scarlett nějak zaplete. Byl popisován takovým zajímavým způsobem, že mi bylo jasné, že bude hrát velikou roli.
Jestli můžu dělat predikce řekla bych že se ještě uvidí a možná se i vezmou, ale nevím jak je to s happyendy během válek a tak.

Po dočtení obou knih musím dodat některé věci. A hlavně poupravit některé své dřívější názory.

Scarlett: Je mi jí líto. Po dočtení jsem pochopila, jakým prošla vývojem. Ze sebestředné, koketující, rozmazlené a sobecké dívky se stala méně sebestředná, méně koketující, méně rozmazlená a méně sobecká žena. Tím, jak se s ní život "mazlil" jen v jejím dětství, ale od svatby s Charlesem a narozením syna to měla těžké. Hlavně pak po začátku války a když začali bombardovat Atlantu bylo to ještě horší. V tu chvilku se rozhodovalo o jejím budoucím charakteru a ona se zachovala nesobecky. Zůstala s Melánii (ikdyž kdyby bylo na ní odešla by, ale slíbila to milovanému Ashleymu), pomohla jí porodit dítě (ikdyž se toho strašně štítila a neuměla to) a nakonec ji odvezla do Tary. Postarala se o ni a snažila se, aby měla dostatek jídla a všeho, aby přežila ona i její napůl pomatený otec. Přestože se naprosto štítila veškeré práce byla schopna se do ni pustit, orat, dojit a udělat vše pro přežití. Objevila v sobě dostatek síly aby vedla celou farmu, ale její způsob byl dosti krutý a direktivní (všem nařizovala a zastrašovala je)

A když se vrátil její milovaný Ashley ubytovala i jeho a krmila ho. Nedělalo jí to takové problémy, jako kdyby musela živit někoho jiného- Ashleyho milovala.

Ale její charakter a touha dostat vše a hlavně zachránit Taru se znovu objevila když odloudila snoubence své sestry a vzala si ho za manžela, aby měla na splacení daní za Taru. (Daní, které byly vysoké, protože Taru chtěli odkoupit). Dokonce Frankovi nalhala, že její sestra si bude brát někoho jiného. Nepřemýšlela nad tím, že možná kdyby si vzal tu sestru i tak by zachránil Taru. Manželovi se nevěnovala a pokud nebylo po její stropila scénu. Dělala ostudu své rodině tím, že pracovala a nenechala Franka, aby se o ni postaral. Jenže nikomu neřekla pravý důvod svého hromadění peněz- toužila již nikdy nebýt chudá a proto musel a neustále vydělávat aby si to zajistila. Dokonce poté přemluvila Ashleyho aby nastoupil do její pily, aby mu mohla být nablízku. Nerespektovala jeho přání postavit se na vlastní nohy- šlo jí pouze o to, co chtěla ona. A Melánie si přitom myslela, že Scarlett myslí na to, jak se Melánie touží vráti do Atlanty.

Nevěnovala pozornost svému muži, jen pracovala a když ji přepadli zlobila se na něj, že neraguje. Nedošlo jí, že on reaguje, ale jinak nežli ona čekala- kdyby si ho více všímala zjistila by, že je členem Kuklux klanu, ale ona byla zahleděna do sebe.

A když ho zabili a celé město jí vyčítalo, že za jeho (a ještě jednoho muže) smrt může nevěděla co dál. I ona sama toho litovala.

Následně si vzala Rhetta, ale ani jemu nevěnovala pozornost. Žila vedle něj a toužila po jeho pozornosti ale sama mu ji neoplácela. Utrhovala se na něj za jeho poznámky a stále hledala něco, čím by mu mohla ublížit. Vzdalovali se od sebe, ale ona to neviděla. Znepřátelila si celou jižanskou (starou) Atlantu a nikdo se s ní nechtěl stýkat. Jedinou výjimkou byla Melánie, která ji navštěvovala, hlídala jí děti a neustále ji před všemi bránila. Zvala si do domu návštěvy a pořádala párty pro lidi, jimiž opovrhovala ale chtěla je využít ke svým cílům.

Ani nebyla nadšená, když zjistila že je těhotná. A když se holčička narodila rychle se postavila na nohy a zase pracovala. Jak moc na ni žárlila když si dcerunka tak rozumněla s tatínkem. A jak mu poté vmetla do očí, že je jeho vina, že zemřela (ikdyž to tak sama necítila ale potřebovala si vybít zlost).

Po tomto incidentu a ještě poté, co potratila a málem zemřela šlo to s jejím vztahem s Rhettem do háje. A korunku tomu nasadila svým neuváženým obejmutím Ashleyho. Tím si poštvala proti sobě i ty, kteří díky Melánii byli schopni ji alespoň snášet. A Rhetta tím asi definitivně ztratila.

Když poté zemřela Melánie a posledním dechem poprosila Scarlett aby se o Ashleyho postarala zdálo se, že je to to nejlepší, co se mohlo stát. Jenže v tu chvíli, ji došla pravda. Nikdy nemilovala Ashleyho, ale pouze takovou představu o to, jaký je. A další koho miluje je její manžel Rhett, ta myšlenka ji velice překvapila. No a v neposlední řadě ji došlo, jakou přítelkyni ztratila tím, že Melánie je po smrti. Celou dobu si Scarlett myslela, jak ji nesnáší a jak vše zvládá sama, teď ji ale došlo, že neví, kdy by bez Melánie byla, neví co by bez ní dělala.

Toužila vše Rhettovi říci a znovu se shoulit do jeho náručí, ale již bylo pozdě. Příliš dlouho ho trápila a on příliš dlouho čekal až ji vše dojde. Měl toho plné zuby. A opustil ji....

Melánie: zpočátku byla takovou nevýraznou osůbkou. Ale stála v pozadí a pomáhala vše a kdykoliv bylo potřeba. Byla sice naivní, že jí nedošlo jak se Scarlett pokouší o jejího manžela. Ale je dost pravděpodobné, že ji došlo, koho opravdu Scarlett miluje a tak ji to nedělalo starosti. Bránila vše, co Scarlett udělala bez ohledu na to, jestli s tím souhlasila či nikoliv (dost často nikoliv) a byla ochotna si proti sobě kvůli tomu poštvat celou Atlantu. Byla mnohem chytřejší nežli se mohlo zdát. A vždycky uměla nalézt na lidech tu lepší stránku a byla Scarlett neskonale vděčná, za vše, co pro ni udělala.

Byla to ta nejlepší přítelkyně, jakou si mohla Scarlett přát a ta nejlepší manželka, jakou mohl Ashley mít. On si to naštěstí uvědomil, ale Scarlett si to uvědomila až příliš pozdě.

A tak zoufale toužila po druhém dítěti, ale to přesně se ji stalo osudným.

Ashley: Byl to gentleman, ale neuměl žít. Miloval Scarlett, ale sám nevěděl proč. Po návratu z války z něj byla troska a Scarlett si ho vzala k sobě, sice neměl hlad a mohl se zotavit, ale nepostavil se na vlastní nohy. Nesmířil se s novými podmínkami. Neuměl pracovat na poli, neuměl vlastně nic. Byl jako stvořen pro dřívější doby otrokářství, ale pro dobu osvobození nebyl. A nepomohlo mu ani to, že si ho vzala k sobě na pilu. Jedinou jeho "svobodnou" aktivitou byl Kukluxklan.

Naštestí věděl, jaké štěstí má s Melánií. Ale i tak občas ujel a dal najevo svoje city ke Scarlett. Jednou v nepravou chvíli (viděla ho jeho sestra a pár jiných), ale naštěstí to nějak jeho žena přešla (nevěřila tomu).

Rhett Butler: Asi neoblíbenější postava. Nevím, jestli jsem to už psala, ale hned jak se objevil na scéně bylo mi jasné, že je jiný. A také to, že bude hrát velikou roli v celé knize, autorka ho totiž popsala jinak nežli ostatní a tak věděla, že je nějak důležitý. A byl...

Nechoval se vždy podle uznávaného bontonu a nebyl zrovna vrchol všech ctností, ale když ho "jeho milovaná" Scarlett potřebovala byl tam (sehnal koně a dovezl je mimo nebezpečí, byl ochoten jí za nějakou dobu půjčit peníze na Taru, utěšoval ji,..). Je pravda, že většinou mělo jeho chování postranní úmysly (větší zisk, blaho pro dcerku,...), ale ochraňoval ty, co miloval. Neměl ale nekonečnou trpělivost snášet neustálé hledání slabého místa od Scarlett a také nechtěl čekat, až jí přejde Ashley. Dokonce pomohl ho zachránit, ale to jen kvůli Scarlett.

Miloval svou dcerku a když ho nechtěla žena tak svou lásku soustřeďoval na dceru. Rozmazloval ji a pyšnil se jí, snažil se jí vytvořit dobrou společenskou pozici přesto, že to znamenalo změnit přátele a podlézat těm, co něco znamenají. Ale udělal to pro svou dceru. A když zemřela a manželka mu vmetla do tváře, že je to jeho vina již to nemohl vydržet. Nebylo sice správné, jak se zachoval následně, ale nevěděl jak dál. Když se vrátil ze své cesty a Scarlett mu vmetla do tváře, že je zase těhotná (ona si dítě nepřála, ale já myslím že on ano) a on ji nevybíravě sjel, že určitě není jeho. Myslím, že si nikdy neodpustí, jak spadla, potratila a málem umřela.

Marně doufal, že se jeho žena změní dříve nežli z něj vyprchá poslední cit (láska) k ní. Ale stalo se, uvědomila si pozdě, co pro ni znamená a jak ho potřebuje.

Opustil ji, ona se sice bude snažit získat ho zpět, ale jen Bůh ví jakou má šanci po tom všem, co mu provedla a jak mu ublížila.

Některé další postavy:

Frank- nebylo jen chybou Scarlett, že ho odloudila od snoubenky. I on měl možnost se nenechat, nebyl to pouze tupý nástroj. Ale snášel relativně dobře excesy své ženy a snažil se s ní nevyvolávat zbytečné konflikty. A to, že se on relativní stydlín zapojil do Kuklux klanu značí, jak moc mu na ni záleželo. A protože se mi zdá, že byl docela hodný, myslím, že i kdyby si vzal tu sestru Scarlett a ne ji stejně by zaplatil za Taru tu daň.

Scarlettiny sestry: neměla jsem je příliš ráda. Ale pravdou je, že neměly příliš příležitost se prosadit. Nebyl tam pro ně prostor. A byly tam jen jako další obtíž Scarlett, jen další hladové krky, co musí nakrmit. Možná se snažily pomoci jí (hlavně ta jedna), ale i tak se neuměly (jako Ashley) srovnat s válkou, novým životem a s osvobozením otroků. No a tak se s tím vyrovnaly každá po svém jedna šla do kláštera a tu druhou si vzal muž, který ji nemiloval.

Tetička Pitty: křehká (neustálé omdlévání), nevýrazná postavička, která lpěla na morálce a starých mravech. Nechala se podporovat Scarlettinými penězi (když je vydělávala na pile), ale byla velice hodná.

Will- byl pro Scarlett a Taru velikým přínosem. Byl chytrý a uměl to s penězi. Hlavně když bylo třeba uměl zabrat a postarat se o bavlnu a tak. Nakonec si vzal jednu ze Scarlettiných sester kterou nemiloval (miloval tu, co odešla do kláštera) protože ji chtěl zabezpečit. Zabránil Scarlett v některých rozhodnutích a byl na ni velice hodný.

Elen a Gerald- rodiče Scarlett, kteří oba zemřeli během knihy. Elen zemřela za války na chorobu, kterou chytila díky pomoci ostatním a Gerald zemřel steskem po ní (pomátl se a chtěl přeskočit ohradu a zlomil si vaz). Oba byli však pro Scarlett velikým vzorem, matka ji vychovávala ve správnou dámu a i po její smrti si Scarlett často říkala, co by asi matka říkala na její jednání. A otec byl Ir a tak byl temperamentní, což po něm Scarlett zdědila.

Chůva- byla to nejdříve chůva Elen a potom Scarlett ( a jejích sester) a nakonec i dětí Scarlett. Byla velice zásadová a měla svou hlavu. Ale byla velice hodná a věrná, i přes své "osvobození" zůstávala ve službě. Na své "děti" měla veliký vliv a často se řídily jejími názory. Zpočátku neměla ráda Rhetta (měl špatnou pověst) ale poté si jej oblíbila. Což ukazuje to, že byla ochotna přiznat si svůj omyl a dát najevo, že umí ocenit změnu.

Tak toť asi vše... Kniha se mi líbila. Zabrečela jsem si u ní, bylo mi líto, jak to se Scarlett dopadlo. Nějak jsem doufala v happy end, který se nedostavil.

Sice jsem se zpočátku nějak nemohla začíst, říkala jsem si že tentokráte se mamka asi spletla a že se mi knížka moc nelíbí, ale poté jsem se dostala do fáze že na každém kroku byla Scarlett se mnou. V metru, na přednášce, v posteli a možná i ve vaně :)

Zbabělci! Debilové! Politici!

Včera jsem se vracela z baru (nejsem sice tak moc barový typ, ale občas..) no a v tramvaji se objevil pán. Tipovala bych ho tak kolem padesátky, docela slušně oblečen a i upraven.
Přistoupil k manželskému páru sedícímu přede mnou a snažil se zapojit do jejich konverzace. Nejdříve jen tak pokyvoval hlavou, smál se a nakonec i něco nesrozumitelného řekl. (měla jsem na uších sluchátka, tak nevím co přesně) Jenže tím se on pánem konverzace a stočil téma tam, kam chtěl- na politiku. Manželský pár se tak dostal do pozice přikyvovačů a občasně se i pousmáli. A začal velice hlasitě (slyšela jsem ho i přes U2 z iPodu) nadávat na dnešní politiky. Jak kdyby měl pušku postřílel by je. Pana Kalouska, Béma a všechny do jednoho. Že kdyby mu nestačil jeden zásobník, jak podotkl jeden pán ve srandě, vzal by si náhradní a střílel dál. A pak se jeho proslov stočil k nám cestujícím a obecně všem obyvatelům ČR. Jak si prý dovolujeme být takoví zabedněnci a nic s tím nedělat a že ani za těch "blbejch bolševiků" to nebylo takovýhle a tak.

Zajímavé bylo, jak se za každým sprostým slovem omluvil všem přítomným s tím, jak moc ho to mrzí ale říct to musí. Srandovní pán...

Tím jak tento pán mluvil jsem si ale něco uvědomila. Má částečně pravdu. Jsme zbabělí. V jednom z mých oblíbených filmů je řečeno, že "lidé by se neměli bát své vlády, to vláda by se měla bát jich". A já upřímně dost pochybuju, že se naše vláda obává lidí. Ti se bojí akorát tak o své peníze. A jediný efektivní způsob jak je usměrnit je ty peníze jim omezit. Proč by měli politici mít plat okolo 100tisíc měsíčně? K čemu ho potřebují? Kamkoliv jedou mají svého řidiče, svá letadla a své milenky. To není správné. Jak se potom mají starat o potřeby obyčejných lidí, když jsou od nich na míle daleko? To se dělají daňové reformy, to se to zdražuje když máte tolik peněz. Jim je jedno jestli odvedou státu 17 nebo 19% stejně jim zbudou peníze na nové domy a na tunelování. K čemu jim je, že zavedou státní maturity když jejich děti je mají předplacené na samé jedničky a již jim zahřívají místa na nejlepších univerzitách?

Neříkám sebrat jim všechen plat a nechat jim jen to nejnutnější a jednu společnou manželku, jak navrhovali v antickém Řecku. Ale plat by měli mít nižší. Alespoň poloviční. A měli by platit pokuty za rychlou jízdu a nemít možnost jezdit na semaforech na červenou (s majáčkem nebo ne). Dokonce by měli platit větší pokuty, protože stejně jako policisté tak i oni se zavázali společnosti a tak by měli zákony nejen tvořit ale hlavně dodržovat.

Chápu, že je to nereálné, ale je na čase se o to alespoň pokusit. Teď je větší šance nežli kdy dříve obměnit politiky za ty nezkažené. Již dorostla generace těch, kteří tvořili Sametovou revoluci a tak jsou nepříliš pokaženi komunismem. Znají jeho idee a tak jsou více odlišní. Nebyli členy Strany a tak nemohou mít závazky. Je čas si vybrat!

Budeme stále pozadu a mít mezinárodní ratingové hodnocení AA- nebo se pokusíme se vyrovnat jiným státům a mít AA+ nebo dokonce AAA? (http://www.finance.cz/ekonomika/rating/)

A budeme mít stále dřívější komunisty, momentální nevzdělance a ignoranty ve vládě/parlamentu/senátu a nebo je obměníme za ty, kteří bojovali za svobodu, jsou vzdělaní ve svých oborech a jsou mezinárodně uznávanými odborníky? Je čas (volit a) zvolit :) Ne že by byly v dohlednu volby (pokud tedy nebude přímá volba prezidenta), ale čas změn je neustále.

... ?! Jenže?!

Řešíme problémy a nebo od nich prostě jen utíkáme?

Poslední dobou mi přijde, že je lidskou podstatou od nastalých situací (problémů) raději utéci nežli se jim postavit. A proč? Je to přeci jednodušší. Nechce to po nás vlastně nic, jenom se otočit a zapojit svaly na nohou a prostě utéct. Nechce to po nás se kriticky podívat na sebe a situaci a zhodnotit ji, ani hledat řešení či to řešení poté uskutečnit. Chce to jen utéct.

Jenže. I toto "řešení" má svá negativa. Jednou, ne hned a asi ani zítra, se to vrátí. Problémy mají tendenci chovat se jako hodně ošemetný bumerang, hodíte je pryč a ony cestou zlámou několik větví a pak se i s nimi vrátí zpět a udeří vás do hlavy tak, že ztratíte vědomí. Tak to bývá. Ono nakonec když už máte za sebou jedno či dvě takovéto zkušenosti pochopíte, že tak to chodí. To však ještě není ta správná cesta, tou je je začít je řešit a neutíkat od nich.

Jenže. To není tak jednoduché, že? Jenže co je na světě jednoduché? A co na světě je fér? A proč by to mělo být fér? (jak říká jedna z kamarádek mé maminky)
Řeknu vám proč by to mělo být fér- protože to moc chci! :) A protože jsem doufala, že takový svět je. Jenže.

Tak abych se vrátila k řešení problémů. Prostě utíkáme a doufáme, že až se zastavíme nebude za námi ten bumerang a nebude mít s sebou ty polámané větve. Jenže, on je má. A čím déle utíkáme tím je větví více a našich sil hledat řešení méně. Bylo by tedy nejlepší otočit se hned. Otočit se, natáhnout ruku a čekat. On přiletí a možná se nám trefí do napřažené ruky. Ruka nás sice bude pár dní bolet, ale na to se neumírá, že? Bude to rozhodně lepší než když nás uhodí do hlavy, protože zranění hlavy bývají většinou vážnější a dlouhodobější.

No ale jak chcete, jestli se vám chce utíkat do posledního zbytku sil, můžete. Budou vám to sice možná vymlouvat, možná jako se snažím teď i já, ale je pouze a pouze na vás kdy se otočíte. Věřte mi však, že až se otočíte bude to rána.

Už přestanu s těmi ujetými příměry. Začínají mi lézt na nervy a to si je sama vymýšlím :)

Nejsem spisovatelka a nemám na to vlohy a čelím tomu statečně (moc a moc se snažím). Ale to s tím souvisí jen okrajově.

Jde o to, že z několika svých "životních" zkušeností jsem pochopila několik věcí. Třeba i to, že odkládáním věcí nic nevyřeším. (Bohužel mě to však neodnaučilo to činit) Už ale vím, že odložené věci mají téměř nezastavitelnou tendenci se kupit. A nejhorší na nich je to, že se objeví v nejvíc nečekané situaci. A v té chvíli jsou schopné vás naprosto dokonale odrovnat úplnou maličkostí, která by vás nebýt nakupení nikdy nerozhodila. Zní to jako z nějaké poučky, možná vám ne ale mě ano, jenže bohužel to tak je. Ve chvílích, kdy potřebujeme být stoprocentní se nám může jednoduše stát, že nás přepadne nevyřešená věc z naší minulosti a my budeme nahraní a namydlení. A věřte mi, že to si nikdo z nás nepřeje.

Co to tedy znamená? Popravdě, nevím. Asi to, že až se příště dostaneme do krize pokusíme se ji řešit. Třeba za pomoci rodiny, přátel nebo tedy i nějakého od(p-b)orníka. Vlastně není důležité kdo pomůže, důležitý je ten akt řešení. A ten důsledek- tedy najití nějakého řešení a tedy způsobu úlevy od akutní (chronické) krizové situace.

Pokud však budu upřímná, což bych asi měla alespoň sama k sobě, obávám se že již zakořeněný způsob "řešení" krizových situací (v mém případě zadupat co nejhlouběji) je již tak zažitý, že se bude velmi pomalu měnit. I když první krok jsem již učinila a tak jsem již na cestě ke zlepšení. Je natolik zakořeněný, že člověka v té situaci napadne právě jen to problém zadupat (=utéct) a nikoliv ho řešit. Takže jako vlastně skoro všechno v dnešní době je i tohle běh na dlouhou trať. A stejně když už ho začneme řešit mnohokrát nás to bude pokoušet s tím přestat, můžeme se dostat do nepříjemných situací a objevit v sobě velmi nepříjemné vzpomínky/pocity či cokoliv. Jenže to nezměníme, takoví jsme. Asi je prostě potřeba zatnout zuby a pokračovat. A hlavně uvědomit si, že každý někdy něčím prochází a nejhorší na tom je to, že čím více takových krizí přežijeme, tedy zdárně vyřešíme, nás posílí do dalšího života a pomůže nám s ostatními krizemi, kterým se v životě prostě nevyhneme.

Hezké povídání, ale já jsem teď právě "na útěku" před svou krizí. Takže to výše napsané jsou jen taková zbožná přání toho racionálního ve mě. Ale stále převládá to pudové- uteč!

Výlet s Elinkou

Dne 10.10. jsem si zakoupila dvě jízdenky na vlak. Nebyly to ale ledajaké jízdenky, byly od Lidla a to hlavní je, že stály JEN 199 Kč a mohli jste na ně jet kamkoliv během 28. nebo 29.10. vlastně jste jeden z těchto dnů mohli projezdit vlaky nebo tak jako dnes my s Elinkou.

Dlouho jsme se, jako dvě nerozhodné osoby, nemohly rozhodnouti, kam pojedeme. Zavrhly jsme předem směr jih (již prošmějděné) a sever (nic moc zajímavého). Zbýval západ a nebo východ. Zpočátku převažovala idea východu- na Olomouc a potom jeho okolí. Ale nakonec zvítězil Elinčin nápad na Karlovy Vary a lázeňské okolí.

Po dalším dlouhém dojednávání jsme se dobraly výsledku- pojedeme do Karlových Varů odtamtud do Bečova nad Teplou a odtamtud do Mariánských Lázní.

Sešly jsme se v nekřesťanskou hodinu (v 5:05) na hlaváku a již v 5:19 nasedaly do vlaku směrem Karlovy Vary. Hledaly jsme kupé, které bude volné a také jsme nakonec našly, ale nebylo ideální (to ani zdaleka) - hrozně to tam smrdělo. Vyvětraly jsme tedy, ale pak nešlo zavřít okno a tak jsme po zbytek jízdy trochu mrzly. I přes to, že s námi v kupé seděli ještě dva muži, které nenapadlo okno zavřít- na ně přeci netáhlo, že...

Oběma se nám podařilo jistou část cesty prospat. Já se vzbudila když svítalo a velice mě rozladil pohled ven. Bylo tam opravdu ošklivo a ještě k tomu to nevypadalo na brzké zlepšení. Ale nakonec jsem se s tím nějak musela smířiti.

Před koncem cesty se vzbudila i Elinka a tak jsme zdárně vystoupily. Nevěděly jsme kam máme jít, ani jedna jsme si nenastudovaly nic Karlových Varech. Sice jsme tam již obě byly, ale ani jedna jsme si moc nepamatovaly (ikdyž Elinka si poté na něco vzpomněla), ale hlavně jsme neznaly cestu z nádraží. Držely jsme se tedy davu, ten nás naštěstí dovedl dolů do města. Tam jsme zjistily, že jsme vystoupily na Horním nádraží a tedy že musí existovat i nějaké Dolní.

Ve městě jsme se chvilku tak trošku snažily zorientovat, našly jsme nějakou mapu a uvědomily si, jak jsme po dlouhé době zase za turistky. Vyrazily jsme směrem ke kolonádě, protože to byl předmět našeho zájmu.

Po cestě jsem objevila obchod s lázeňskými oplatkami a co bych to byla za turistku, kdybych si nedala oplatku. Byla teplá cukrová a stála mě 5Kč, pokud bych ji chtěla s krémem byla by o dvě koruny dražší. Oplatka mi docela chutnala a tak jsme pokračovaly v cestě na kolonádu.

Tam jsme po nějaké chvíli dorazily, objevily jsme první minerální pramen (Hadí pramen) a odhodlaly se ochutnat- byl pěkně hnusný.

Takhle jsme postupně ochutnaly ještě několik dalších, ale vždy se stejným výsledkem a to, že jsou všechny hnusné. Dokonce i vřídlo, které se nám s Elinkou oběma moc líbilo. To se při teplotě 70 stupňů Celsia nedá pít, ale čím je studenější tím je snad ještě horší.

Posilněny tímto zážitkem jsme objevily Grandhotel Pupp, já si ho jako správná turistka vyfotila a pokračovaly jsme v prohlídce dále. Našly jsme náhodou pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla, který byl velice hezký. A potom jsme se vydaly směrem k nádraží. Hledaly jsme Dolní nádraží, ale nenašly. Došly jsme tedy na to horní, kde jsme zjistily, že vlak do Bečova jezdí jen z toho dolního. A tak jsme musely jít hledat tedy to dolní. To jsme našly, ale mezitím nám ujel vlak a tak jsme měly dvě hodiny času a došly si na horkou čekuládičku. Ta byla moc dobrá a ani ne moc drahá- 44Kč.

Potom jsme nasedly na vlak, tentokráte to byl vlak velice hezký a připomínal nám pražské metro. Dojely jsme do Bečova a vydaly se hledat tamější hrad-zámek.

Moje maminka mi totiž poradila, že je tam nějaká velice zajímavá expozice relikviáře sv. Maura. A měla, ostatně jako vždy, pravdu. Relikviář je opravdu zajímavá podívaná. Prohlídkový okruh číslo 1, který jsme ve Státním hradě a zámku Bečov absolvovaly stojí 80Kč pro studenta a trvá 45 minut. Dozvíte se o historii relikviáře a nakonec ho i uvidíte, ale dejte si pozor je přísně střežen! :) Opravdu se jedná o skvost. Představovala jsem si ho jako nějakou maličkou krabičku na kosti, ale jeho velikost mě zaskočila. Musí mít přes metr. A to si představte, že pokud jej zrestaurovat trvalo bezmála 11 let, kolik let muselo trvat jej během 13.století vytvořit? Rozhodně stojí za to jej vidět...

Potom jsme si zašly na dorta a následně se vrátily na vlak směrem Mariánské Lázně. Vlak má však výluku a tak jsme jely autobusem, na který lístek platil též.

V Mariánských Lázních se znovu opakovalo nevědění, kam jít. Nepamatovaly jsme si, kde že je tam kolonáda a kam se tedy máme vypravit. Nakonec jsme vybraly směr a bylo to správně, orientovaly jsme se podle autobusu č. 7.

A tak jsme po určité době došly, díky Eliščinu vedení, k zamýšlenému cíli- kolonádě.

Byla tam spousta lidí, mnohem více nežli bylo ve Varech. Hrála tam dokonce i hudba, ale byla indiánská. Znovu jsme ochutnaly spoustu pramenů a znovu jsme musely konstatovat, že nám nechutnají. Jediný přijatelný byl Rudolfův pramen, který jsme si načepovaly do lahviček na domů. No a potom jsme se začaly pomalu vracet, tedy ještě se zastávkou v obchůdku s oplatkami- chtěla jsem si koupit další, přeci nevynechám možnost dát si oplatku. Tahle byla ještě lepší nežli ta ve Varech, dala jsem si teplou lískooříškovou za 9Kč.

A také jsme si došly koupit něco k jídlu čekala nás totiž ještě dlouhá cesta domů. Došly jsme na nádraží, které je mimochodem velice hezky zrekonstruované a moderní, sedly si na nástupiště a jedly. Potom přijel vlak, my nasedly a měly jsme po celou cestu kupé jen a jen pro sebe. Dokonce to bylo mnohem lepší kupé nežli na začátku dne- bylo čistší, voňavější (až na mé nohy) a modernější.

Cesta zpět ubíhala až překvapivě rychle, povídaly jsme si s Elinkou a najednou jsme byly na Smíchově a pak na hlaváku. Tam jsme se po společně stráveném dobrodružství rozdělily, každá jsme mířily na jinou stranu metra.

Celý výlet se mi velice líbil. Jen mě trochu zaskočilo, jak moc jsou hlavně Vary plné Rusů. Není tam snad jediný nápis pouze v češtině. Všechno je přeloženo do ruštiny nebo spíše napsáno rusky a pro pořádek přeloženo do češtiny. A to je odporné. Nechci vypadat (působit) jako xenofob, ale co je moc to je opravdu moc.

To však nesouvisí s tím, že jsem si to velice užila. Doufám, že Elinka také. :)

Deštník

Dneska právě dneska se mi ztratil můj oblíbený deštník.

Ten deštník, který se mnou zažil skautskou akademii a moje "vystupování" na písničku Pátá právě teď odbila. Byla to taková předělávka na http://www.youtube.com/watch?v=HmBEWkUWeo8&feature=related.

Bylo to naše sýkorčí vystoupení, měly jsme letní šaty a tancovaly s barevnými deštníky. Mohlo mi být takových třináct a bylo to fajn. Ikdyž jsem to tam trošku popletla a jako jediná si u toho zpívala, ale stejně se to líbilo...

A teď jsem ho ztratila. Achjo!

Vypadal podobně, jako tenhle, ale jen podobně. Ten samý to není a ikdyby ho teď někde prodávali už to nebude ten stejný. Ten z akademie...

Kdybyste ho tedy někde na stanici metra A Muzeum viděli, vraťte mi ho, prosím. Pro nálezce je to "jen" deštník, ale pro mě je to dlouholetý kamarád do deště...

Afrika párty

Dne 20.10. 2011 se uskutečnila obdoba Plesu Afrika pod jménem Afrika párty. Nebylo to v Lucerně, jako minulé ročníky, ale v klubu Roxy.

A protože jedno z OS, které akci pořádaly bylo i to, ve kterém jsem dělala svou školní praxi a myslím (tedy doufám), že jsem se tam i tak trošku skamarádila , měla jsem tu možnost se k tomu nachomýtnout.

Již měsíc dopředu jsem věděla o datu a místu konání, ale až 14 dní předem byla informační schůzka ohledně věcí, se kterými je potřeba pomoci. Přišla jsem tam, nafasovala si spoustu letáčků a zavázala se, že je roznesu na spoustu míst. Ale hlavně tam, kam často chodím. Hned druhý den jsem si koupila tu trhací lepenku a výlep mohl začít.

Dala jsem letáček k sobě do školy, do čajovny, do fitka, kamarádkám do škol, bráchovi ať je vylepí dokonce jsem zaúkolovala i maminku, aby nějaké vylepila. Věnovala jsem tomu den, kdy jsem jezdila po fakultách UK (hlavně těch v centru) a vylepovala letáčky- na PrF, PedF, FF i MatFyz. Opravdu jsem se snažila, aby si jich někdo všiml. Nosila jsem je všude sebou a při příležitosti je vylepila na frekventovaném místě. A také jsem se snažila agitovat své spolužáky, ikdyž asi ne dostatečně. Tu další agitaci zařídila moje vyučující paní Měrotská.

Tím končila moje předakcová pomoc...

V den akce jsem na místo dorazila ve čtyři, podle rozpisu služeb. V klubu už bylo rušno, protože tam bylo mnoho lidí, kteří přišli pomoci stejně tak jako já. Jedni nafukovali balónky (k nim jsem se potom i se svými spolužačkami přidala), jiní aranžovali Fair-Trade výrobky a další zase pomáhali s kapelami. Nafukování balónků byla docela namáhavá práce, to myslím opravdu, na plíce to byla docela makačka a potom ještě na ruce, to zavazování potmě bylo složité. No a potom jsme je pověsili podle přesných instrukcí přihlížejících :)

Potom jsme si sedli a čekali. Dostali jsme takové ty pásky na ruku, aby bylo vidět, že jsme tamější "pomoc" a měli tak přístup i ke kapelám (ale nikdo toho nevyužil pokud vím). Ostatní "normální" návštěvníci měli pouze své lístky a žádné pásky, takže po opuštění Roxy se nemohli vrátit zpět. Část z pomáhajících šla hlídat prostor pro kapely, aby tam nechodili nepovolaní lidé a věci kapel zůstaly bez újmy. Já šla nahoru k východu pomoci s lístky. Bylo totiž předpokládáno, že dorazí okolo 300 lidí (nebo více), protože do Lucerny jich přišlo tak 1200- ale to byl pátek a Lucerna...

No a nahoře jsem stála s ještě s třemi pomáhajícími. Dvě zařizovaly pásky pro kapely a lidi na Guest listu a my obyčejné návštěvníky. Měly jsme vytisknuté lístky od Ticketpro a pro sponzory razítko na ruku. Stály jsme u dveří a byla tam opravdu zima, ale naštěstí tam bylo takové to přenosné topení na proud, takže to šlo přežít. A další osobou stojící u vchodu byl securiťák. Později jsem si s ním povídala, byl docela milý, ale dost ukecaný a sdílný :)

Okolo sedmé přišli asi dva lidi, koupili si lístky a sešli dolů. Po několika minutách dorazili další tři. Trousilo se to velice pomalu. Kolem půl osmé jsem opustila toto stanoviště a vydala se se svojí spolužačkou do Palladia koupit si něco k snědku, protože potom nás čekala společná směna hlídání backstage (místa pro kapely). Koupily jsme si kyblík v KFC a vrátily se zpět. Šly jsme na místo, kde jsme vystřídaly jiné dvě moje spolužačky. Seděly jsme tam, jedly a povídaly si a ta hodina nám ubíhala docela rychle. Pak dokonce přišla i holka, co měla být po nás, my ji poslaly pryč, ještě jsme si chvilku poté povídaly.

No a potom jsem šla zase nahoru k lístkům, kouknout se, jak to jde. Nechtělo se mi být dole, bolela mě z toho kouře hlava a tam nahoře byl vzduch. Sice studený, ale vzduch.

Jediná chvíle, kdy mě mrzelo, že nejsem dole bylo když hrála ta jedna kapela. Nebyla to přímo kapela, ale spíše uskupení bubeníků. Hráli na ty africké bubny a byli opravdu, ale opravdu dobří. Ještě k tomu u nich do rytmu tancovaly nějaké holky, které tomu dodávaly tu správnou atmosféru. A potom se holky stáhly do pozadí a začali tam tancovat dva černoši, a ti byli naprosto úžasní. Předháněli se, kdo udělá lepší trik a byla sranda na ně koukat. Byli opravdoví "šoumeni" :) Bohužel však nevím jméno té kapely, takže ji nemohu doporučit...

Potom následovala tombola. Vím to, protože jsem se tam byla podívat s lístkem toho sekuriťáka. On totiž nesměl opustit místo a tak jsem mu nabídla, že tam dojdu. Ale nic nevyhrál...

Tak jsem se vrátila nahoru. Psala jsem si SMS s Míšou a dohodli jsme se, že mě dojde vyzvednout. A tak se také stalo. Vlastně jsem většinu večera strávila nahoře u vchodu. I přesto, že nepřišlo vůbec tolik lidí, kolik se očekávalo takže nebylo nutné, abych nahoře pomáhala stejně jsem se tam motala. Přišlo totiž tak 80 lidí. Což je velice, ale velice málo a nepokrylo to náklady, které do toho byly vloženy.

Jen mám špatné svědomí, že jsem je opustila tak brzo. Okolo půl dvanácté, měla jsem totiž hlídat backstage místo jednoho človíčka, který už musel jít. Ale já na to nějak zapomněla a když jsem se ptala, zda už můžu jít nějak mě nenapadlo, jestli to stále platí či nikoliv. Takže jsem odešla bez toho, abych to zjistila a teď mě to mrzí. A také jsem jim nepomohla s úklidem, ale bylo mi řečeno, že můžu jít tak jsem šla...

Jinak se mi Afrika párty líbila a je škoda, že nepřišlo více lidí. Už kvůli těm OS a kvůli kapelám, asi čekali větší zájem. Prý to bylo chybou propagace, ale já dělala co mohla... (snažila jsem se dělat)

Drž mě pevně, miluj mě zlehka...

Dne 18.10. 2011 jsem se zúčastnila svého již druhého setkání s mým oblíbeným spisovatelem R. Fulghumem.

Tentokráte jsem ho měla možnost vidět dokonce nadvakrát. Poprvé na autogramiádě jeho knihy a podruhé na divadelním představení pod projektem Listování.

Začnu popořadě. Koupila jsem si jeho knihu v pondělí 17. a pevně jsem doufala, že nebude vadit, že ji nemám z Václavského Luxoru, kde se měla nazítří autogramiáda konat.

Již od dvou hodin odpoledne jsem byla natěšená a nemohla se na tu čtvrtou dočkat. Dlouho jsem přemýšlela, v kolik že mám vyrazit, abych tam nebyla moc brzo ani moc pozdě.

A hlavně jsem nevěděla, jestli se potom stihnu stavit doma, abych se převlékla a tak jsem se musela obléci tak, abych nebudila veřejné pohoršení v Nové scéně ND. Když jsem okolo čtvrt vyrážela vzala jsem si sebou vzala klíče od babičky, že se nebudu nakonec stavovat doma a půjdu ji raději na chvilku navštívit.

K Luxoru jsem dorazila lehce po třičtvrtě na čtyři. A fronta už se linula až k tomu casinu mezi Luxorem a CaA, poslušně jsem se zařadila a doufala jsem, že těch lidí předemnou není tolik, aby se na mě nedostalo. Při čekání se se mnou daly do řeči dvě paní (obě se později ve frontě shodly, že jim je kolem padesáti) a tak jsme tak nezávazně mluvily. Dozvěděla jsem se například to, že fronta na Madelaine Albrigh byla dlouhá od Luxoru až k hornímu MC´Donaldu, nebo že jsou obě zdravotní sestry.

Když se po půlhodině fronta začala hýbat, byla jsem velice šťastná. A po další asi půlhodině jsem se dosunula až k jezdícím schodům, kde byl nějaký securiťák, který pouštěl nahoru. A v další "várce" nahoru jsem byla i já. Celkové čekání mi trvalo asi hodinu deset. A podpis Fulghumovi trval asi pět sekund, a ani věnování jsem nedostala- kvůli nedostatku času a mnoha lidem za mnou.

Pak jsem vyrazila k babičce, kde jsem pobyla necelou hodinu a už jsem jela metrem na Mírák, kde jsem si narychlo koupila večeři (mají tam fakt dobré párky v rohlíku za 20Kč) a nasedla na 22 směrem Národní divadlo.

Okolo ND už bylo docela hodně lidí a uvnitř jich bylo ještě více. Vyšla jsem tedy nahoru, kde jsem odevzdala svůj kabát do šatny a pomalu se šinula ke svému místu.

Můj doprovod, maminka, přišla asi pět minut po začátku představení, ale uvaděčka ji již nepustila na její místo- dala jí židličku do uličky.

Celé představení začalo prezentací autora tedy Fulghuma a jeho partnerky, možná je to jeho žena to nevím. Ale vím, že je to ta, co ilustrovala tuto jeho knihu.

Potom se oba (pan F a ta jeho partnerka) usadili do první řady v hledišti a vše mohlo začít. Na pódiu se objevily rekvizity, byly velice jednoduché- jednoduchý bar a pár různě rozestavěných židlí. Celou knihu hrálo/četli vlastně tři herci (dva muži a jedna žena) a tedy každý z nich představoval tak dvě až tři role. Celé představení bylo v češtině, kromě pár španělských slov, které se objevují též v knížce. Asi tak uprostřed vstoupili na pódium pan F a jeho partnerka a zatancovali tango, celý tento výjev zapadla do představení, protože oba představovali postavy z knihy. Ona byla slepá tanečnice Dulci-Maria a on byla španělský tanečník, kterého překřtili na "Roberta Fulgumeri". Tancování jim oběma opravdu šlo, jen mi přišlo, že je to nějak pomalé, vždy jsem si myslela, že tango je tanec rychlý.

Potom už zase pokračovalo čtení/hraní. Po konci následoval opravdu dlouhý potlesk a na pódiu se objevil pan F. A pronesl jedinou větu (vlastně souvětí) v angličtině, která během celého večera zazněla. Týkala se zavřených dveří, které nejsou zamčené, ale pouze zavřené. Tyto dveře jdou otevřít a je to na nás, abychom vzali za kliku a vstoupily. Pro něj to byly dveře k tanci, on je otevřel a .... (napsal knihu) :)

A tím to všechno skončilo, následoval znovu veliký potlesk a šlo se domů. Na chodbě ještě prodávaly jeho knihy a on je podepisoval. To kdybych věděla nešla bych na autogramiádu do Luxoru. Ale co, nevadí... o věnování mi tolik už nešlo, jedno už mám..

Celé to Fulghumovské odpoledne jsem si velice užila. Jen musím přiznat, že mě to Listování překvapilo. Nebylo to přesně to, co jsem čekala. Bylo tam málo Fulghuma, on skoro nic nedělal- jeden tanec (jeden a půl vlastně) a jedna věta. A také jsem po shlédnutí představení již věděla obsah celé knihy a tak ji dočít byla jen otázka chvilky a neužila jsem si to tolik. Už před představením jsem ji totiž měla tak z půlky přečtenou, takže jsem věděla co příjde... Ale musím uznat, že herci byli opravdu dobří a vtipy uměli podat velice dobře, takže jsem se velice nasmála.

Ale kolem a kolem- ještě dlouho na to budu ráda vzpomínat a to jako úžasný zážitek :)

Svoboda

Nedávno jsem tak přemýšlela o tom, jak človíček tím, jak roste nabývá i svobodu.

Postupem času si osvojujeme nové a nové dovednosti a tím se stáváme dospělejšími a možná i svobodnějšími.

Ale opravdu je svoboda to, co tolik chceme?

Není lepší mít nad sebou určitou formu kontroly a nějakého hlídače? Není to důvod, proč existuje Bůh?

Protože Bůh, je podle mě, jakási forma hlídače. Je tu, protože ho tu chceme mít (někteří z nás více a někteří méně). Myslím, že každý potřebuje mít nad sebou někoho, na koho si občas může zanadávat, koho občas může úpěnlivě prosit o něco a kdo ho podpoří když je třeba. Hlídá nás, abychom se drželi své cesty. Nezáleží na tom, jestli je někde v nebi nebo jestli je Bohem nějaká část z nás nebo v nás. V obou případech nás hlídá a vede a v obou případech je vlastně na nás jestli ho posloucháme a jak si jeho slova vyložíme.

Takže proč vlastně všichni tak strašně bažíme po tom, býti svobodnými? Vždyť tu svobodu stejně nevyužíváme plně. A nikdo nikdy nemůže být absolutně svobodný. Vždycky musí brát ohled na svobodu jiných lidí/tvorů/rostlin/živočichů/nerostů/čehokoliv. A když nebude brát ohled neznamená to, že bude svobodným. Protože svoboda sebou nese i svá pravidla a povinnosti. Svoboda nikoho ještě sama o sobě nanakrmila, nikdy nikoho neochránila před ostatními, aby se jím najedli a nikomu nepomohla založit rodinu. Když chceme s někým být, musíme omezit svobodu vlastní a smířit se s tím.

A vlastně k čemu je nám svoboda, když ji nevyužíváme? Můžeme jezdit po celém světě, ale popravdě kolik z nás to dělá. Že na to nemáte peníze, ale když jsme žili v komunismu také jste je neměli a tolik vám chyběla ta svoboda. Takže jde jen o tu potencionální možnost někam vyjet? Tak to je svoboda naprd!

Znamená svoboda dělat si cokoliv a kdykoliv? Takže kdybych těď chtěla mohla bych všem říci, jak mě celý svět sere a vyzradit tajemství všech lidí, na kterých mi kdy záleželo? Ne nemůžu, mou svobodu omezuje moje morálka. Mou vlastní svobodu ovlivňují nejenom vnější faktory (stát,..) ale i mé vnitřní (schopnosti, vlastnosti,...). Morálka je někde mezi- je totiž tak něco vnějškově zvnitřnělého u většiny z nás. Pochází od našich vzorů- rodičů, prarodičů, opatrovatelů,..- ale je do nás natolik zažraná, že se nad ní u sebe už tolik nepozastavujeme.

Je to asi nesrozumitelá koláž myšlenek, ale doufám že alespoň někomu to dává smysl. Pro mě je svoboda něco, o čem si myslím že v určité míře mám ale jen v malé míře využívám. Nevím, na kolik je to správně. A na kolik toho budu za nějakou dobu litovat (v něčem lituju už teď).

Fulghum!

Můj oblíbený spisovatel přijede! Tedy on nejenom přijede do matičky Prahy, ale on bude mít autogramiádu v Luxoru a potom scénické čtení v Národním divadle. A ani tím to nekončí, ještě bude mít den poté (19.10.) taneční vystoupení v divadle Ponec.

Jů! Já se tak těším!

Vydal novou knihu, kterou zatím nemám ale určo si ji pořídím, a podepíše mi jí... Něco mi to připomíná, takovou "postarší" vzpomínku na jednu akci, kam též přijel. A popravdě okolnosti a moje vystupování tehdá bylo velice zajímavé. Naštěstí mě tentokráte moc lidí, kteří si o mě myslí, že jsem normální, neuvidí takže hurá jásat a křepčit!

Rozhodně si půjdu pro podpis a rezervovala jsem si lístek na to čtení. Přemýšlela jsem i o tom tančení, ale mám v té době francouzštinu tak to budu brát jako znamení, že všeho (i Fulghuma) moc škodí :)

více info na:
http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3287&Itemid=4174

Rybičky, rybičky rybáři jedou!

Nevím jestli jsem to již sem nepsala, ale můj tatík dostal k svým Xtým narozeninám od své manželky, tedy mé maminky, extraordinérní dárek. Rybičky.. Nejsou to takové rybičky, jaké byste čekali. Jsou sice v akvárku, ale nemáte je doma. Ani ty rybičky nejsou tak úplně normální a asi nejsou ani tak moc levné. To jsem asi moc neprozradila, co?

Takže jde o to, že jsou to rybičky, které fungují tak trochu jako pemza. Tedy ožírají starou kůžičku z nohou. V dolní části Václaváku se nachází "Thajský ráj", kde ve výloze mají dvě akvárka a sedačky.

Tak právě na ty sedačky si sednete, ponoříte nohy do akvárka a hostina pro rybičky začíná.

Samozřejmě vám předtím umyjí nohy a poučí vás co a jak....

Potom už je tedy vnoříte dovnitř a necháte se okusovat (prý to lochtá) a necháte kolemjdoucí okukovat a hodnotit. Je to totiž opravdu dobrá zábava pro turisty a veliká část z nich si to fotí... Dobře, přiznávám, i já jsem fotila... (více foto mám na rajčeti- tedy další tři foto a jedno kratičké video)

Tak......

Dnes je ten rozhodující den. Buď jsem se jsem rozhodla správně a nasměrovala se tam, kde chci být a nebo jsem udělala jednu z největších chyb v životě.

Nevím, podle čeho se rozhodne, která možnost je ta správná. Protože já teď necítím vlastně nic, teda kromě kočičky, která mi leží na klíně. V hlavě mám najednou prázdno.

Žádné rozčarování, smutek nebo naopak radost... vymeteno, nic..

A o co že se vlastně jedná?

Dneska v 15:00 se odehrála v mé škole "finální" schůzka ohledně Afriky. Předcházelo tomu spoustu věcí, třeba to, že jsme věděli den, ale nevěděli čas. Nebo to, že jsme nevěděli, komu napsala a komu ne a jak vše bude.

No abych to zkrátila, ona mě sice vybrala, abych jela do té Afriky. Ale já to odmítla. Řekla jsem, že nemám dost peněz na to abych mohla jet. Neřekla jsem to, co jsem cítila, ale prostě jsem se vymluvila. Částečně na to, co je pravda a něco jsem trošku zveličila. Jen málo lidí ví a bude vědět, jak to bylo. Někomu to říct musím nebo asi prasknu, ale nevím jakou emocí. Protože jak jsem již řekla vlastně nevím co cítím...

Jsem nešťastná ze svého rozhodnutí nebo naopak šťastná? Mám se vztekat, brečet, jásat? Poraďte mi! Já už nevím.. Vím jen, že mě vybrala a to mě poctilo. A že já jsem to odmítla a spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Pojede tam moje kamarádka a pravděpodobně můj kamarád., moc jim držím palce a přeju jim ať sui to užijí. Já si do té doby snad uvědomím, jestli to byla chyba nebo ne.

Popravdě ještě při vcházení do dveří jsem nevěděla, co bude. Nevěděla jsem jestli jí řeknu, že jsem do toho stále nadšená a že jedu nebo to, co jsem nakonec udělala.

Možná bych to mohla svádět na rodiče (popravdě mamku), která do mě hučela svůj postoj až mi to lezlo krkem. Ale nebylo by to fér, bylo to moje rozhodnutí. Asi k němu přispěla, ale nebyla to jen ona. Byl to můj dlouhý pocit, zmatení, nervozita a popravdě i strach. I on fakt, že když nám řekla, že nás vybrala té mé kamarádce se rozzářily oči ale já necítila nic, jen tu poctu, ale radost se neobjevila. A to měla. Pocta nebyla ta správná emoce, pro kterou bych měla jet do Afriky. To mělo být zapálení, radost a fascinace, ale ty tam náhle nebyly.

Takže až v listopadu (nebo prostě někdy) odletí do čudu, já budu v Praze a budu se vyrovnávat se svým rozhodnutím. Snad si jednou poděkuju, ale teď popravdě jsem spíš ráda než nerada. Tak snad to tak i zůstane, kvůli sobě doufám, že jsem se rozhodla správně. A že toho nebudu litovat. Sice už se tam nikdy nepodívám s HTF ale tím život nekončí. V nejhorším si na to našetřím jinak a nebo se tam nepodívám. Jak jsem řekla i jí, najednou mám pocit že na tom nestojí celý můj svět a že s tím nespadne jako domek s kostek.¨

Sice to byl můj dlouholetý sen, ale nějak se změnil. Zmizel, nebo se přetvořil co já vím...

Snad budu spokojená i takhle... jak mamka s oblibou říká, lidé se mění. Asi jsem se pod neustálou nervozitou jak to bude a co bude prostě změnila aniž bych si toho všimla (nebo to chtěla).

Teď se jdu odreagovat. A nechci na to už myslet. Chci si udělat pořádek v hlavě a ve všem.

Dárek!

Včera (29.8.) jsem dostala dárek ke svým červnovým narozeninám. U nás doma jsme totiž trošku opožděni :) Ne tak to není, ale od svého brášky jsem k narozeninkám dostala poukázku na nějakou věc. Ale nevěděla jsem na jakou, vlastně jsem nevěděla nic, jen že to musím užít do konce srpna.

A tak jsme se včera vydali pro mě do neznáma.

Jeli jsme autíčkem značky BMW, což podle mého brášky je prý samo dárek takové hodnoty, že přeci ani nemohu chtít více :D Ale naštěstí to nebylo ono. Jedinou nápovědu, kterou jsem dostala bylo, že to bude blízko Sadské (brali jsme si s sebou plavky abychom se pak mohli smočit) a že mám mít pevné boty. Trošku jsem se bála, co mě čeká.

A ani po cestě mi nechtěl říci, kam že to vlastně jedeme a co tam budeme dělat. Teda spíš, co já tam budu dělat. On prý nebude, jen mě bude pozorovat.

Když jsme jeli kolem prodejce brambor dělal si ze mě srandu, že to ony jsou dárek. Já si pak z něj dělala srandu, že dárek jsou balíky slámy, co ležely kousek od silnice. Ale naštěstí ani to nebyl můj dárek.

Když jsme ale zabočili podle šipky na "jízdárnu" bylo mi vše o něco jasnější a když jsme míjeli hospodu Na Jízdárně bylo mi vše naprosto jasné. A proto když jsme obkroužili celou ves (omylem, my totiž bloudíme všude) a skončili u té hospody věděla jsem, co si pro mě přichystal.

Vešli jsme dovnitř a chvilku se dohadovali jak vše bude, protože se vyskytly nenadálé minikomplikace, ale vše se vyřešilo a koňská projížďka mohla začít. Vyhoupnout se na její hřbet nebylo zas tak složité, zato potom si stoupat do třmenů a "odlepit" zadek od sedla bylo složitější. Protože jsem dlouho nejezdila, teda když se to tak vezme tak jsem nikdy sama nejezdila. Vždycky toho koně někdo vedl a ještě k tomu už je to fakt dlouho, co jsem seděla na koňském hřbetě. Takže jsem s koněm chodila dokola, tedy on byl uvázán a vodila ho nějaká tamější uklízečka stájů. Snažila se mi říkat, co mám dělat, jak sedět a tak. Ale protože jsem tam byla jen na hodinu nezmohla jsem se na víc. Ale podařilo se mi donutit koníka aby zastavil když jsem chtěla a potom aby se zase rozešel :) to byl vrchol mého umu :D

Bylo to super! Debbie narozená 2003 byla velice hezká a nakonec i hodná. Svět z jejího hřbetu vypadal velice hezky, jen to tam trošku drncalo. Moc jsem si užila její klus a tak, jen moje nožičky a můj zadek dneska trošku naříká. Moc se mu nelíbilo to drncání a moje nožičky zase nejsou zvyklé na třmeny a to všechno. Ale bylo to super!

A měli tam krásné bílé lísavé koťátko a spoustu jiných zvířat. Byla to taková veliká farma. Celá farma se nachází v obci s názvem Hořátev a je to právě asi 10km od koupání Sadská. Dá se tam dojet autem po dálnici na Hradec Králové. pro více informací: http://www.equichannel.cz/statek-horatev-jezdecka-spolecnost

http://www.konicci.cz/kone/jizdarny-hipoterapie-agroturistika/cesky-statek-horatev-254/

Moc děkuju bráškovi za hezkou hodinu na koňském hřbetě! Moc jsem si to užila..

Jo ale těš se, já ti oplatím tu nevědomost, co na tebe kdo chystá... :)

GRRRRRRRRRRRRRRRRRR!

Najednou se ve mě nahromadilo takové zlosti, že bych nejraději něco roztřískala. Ale obávám se, že by mi to nepomohlo. Pokusím se tedy vysvětlit, co se stalo a budu doufat, že si tím utřídím myšlenky natolik, že se mi podaří se uklidnit a přestat mlátit do klávesnice takovou silou.

Všechno to začalo možností stáže v Africe. Popravdě to bylo splnění mého dlouholetého snu. vždycky jsem si přála jet do Afriky pomáhat. A když jedna z mých vyučujících přišla s nabídkou nemohla jsem odolat. Nehledě na mé osobní názory na tuto paní, tohle byla "nabídka, která se neodmítá". Ovšem ve svých plánech jsem udělala několik chyb- bála jsem se reakce rodičů a tak jsem jim tuto nabídku dlouho nesdělila. Odhalila jsem ji až v momentě, kdy jsem věděla o něco (velice nepatrně) málo více. Ale jejich reakce mě polekala, neměla jsem v nejmenším úmyslu jim způsobit to, co jsem tím spustila. Moc mě to mrzelo (a stále mrzí) můžu jen doufat, že mi odpustí a že jsem se poučila.

Abych se vrátila k tématu, bylo nám na "informační schůzce" řečeno., kam je možnost vyjet. Mezi nabídkami byly i Zimbabwe, Zambezi a Malawi (ty jsem si vybrala já). Vše vypadalo docela dobře do momentu, kdy přišla řada na rozhodnutí, kdo vlastně pojede. Bylo nás tam asi 10 zájemců (plus asi 4 z nižšího ročníku), nejdříve se to zredukovalo pouze na těch deset- prváci mají smůlu. A potom nám byl rozdán papír, kam jsme měli napsat jméno a spojení- mail a telefon. S tím, že nám bude do poloviny července sděleno, kdo pojede.

Už v té chvíli mi to přišlo divné, co nějaké pohovory? Výběrové řízení? Něco?! Ale ne, ona to chtěla rozhodnout asi sama podle bůhvíčeho. A přitom každý z nás má jinou motivaci a jinou věc, která ho jaksi privileguje. Někdo je jejím oblíbencem, jiní píšou na ono téma bakalářku, další ten rok končí ve škole atd. Ale ona se rozhodne sama!

No a teď k momentální situaci. Je polovina srpna a rozhodnutí, kdo pojede není nikde. Polovina července už dávno byla, ale zpráva od této vyučující jaksi nikde. Žádná omluva, žádné vysvětlení prostě nic.

A já? Na mě je vyvíjen tlak. Moje mamka si zubynechty nepřeje abych tam jela, je dokonce ochotna připustit abych jela s důvěryhodnou organizací (uznávám, že top je obrovský pokrok), ale nesmím jet s ní (kvůli svému názoru na její důvěryhodnost, který jsem si řekla). A já nevím, hlodá ve mě to samé jako v ní, můj pocit z toho všeho je hrozně blbý a nejasný. Upřímně nevěřím jí, že se nic nepokazí. A nevím jestli jí věřím, že pokud se něco pokazí ona nás z toho vytáhne. A co když tam odjedeme a zjistíme, že s naší návštěvou vůbec nepočítali a že o nás nevědě, jak se pak vrátíme domů? Ale přeci to nemůže být tak nezodpovědná osoba, když (jak tvrdí ona) organizovala podobnou akci na jiné univerzitě s úspěchem. A přeci by nedostala grant (o které tvrdí, že ho má), kdyby to neměla dohodnuté, připravené a promyšlené.

Já se bojím! Bojím se pustit se do takového dobrodružství s někým jako je ona. Zase na druhou stranu nebojím se pustit se do dobrodružství se svými dvěma spolužáky (kteří tam chtějí jet též).

Upřímně, jedině s nimi si dovedu představit, že bych jela. Ale co mám říct té vyučující? mám jí říci, že odstupuji od účasti na té akci? Nebo nemám. Zatím jsem si nechala obě možnosti otevřené. A to i po dnešku, kdy jsem jí napsala SMS, jak to vypadá s Afrikou a ona mi odpověděla, že je v zahraničí a že rozhodnutí padne na přelomu srpna/září. (Což je ale o více jak měsíc a půl později nežli mělo původně rozhodnutí padnout.)

A jak se SAKRA má rozhodnout, když mi každý našeptává do ucha něco jiného? Mamka ať nejezdím, za žádných okolností a spolužáci zase, že se to společně zvládne.

A tak zuřím, nadávám a prostě se vztekám. Snažím se srovnat si v hlavě, jak moc to chci a jak moc se bojím. Jestli to nezveličuju a nebo tak. Ale popravdě, nevím. Potřebovala bych si o tom s někým nezaujatým promluvit. Potřebovala bych, aby mi někdo poradil ohledně její důvěryhodnosti a jejích akcí. Protože já s nimi nemám dobré zkušenosti, to ale nemusí znamenat, že je to tak neustále.

Londýn 2011

V pátek jsem se vrátila z návštěvy Londýna. Byla jsem tam již podruhé, poprvé to bylo minulý rok, ale znovu a znovu mě tamější prostředí udivuje.

Byl jsem tam od pondělí (1.8.), kdy jsem přiletěla s Ryanairem na letiště London- Stansted. Ale jelikož tato irská letecká společnost jaksi již nelétá z naší matičky Prahy musela jsem se nejdříve dostat do "zapadákova" Brna :) Ne, Brno jako takové je docela hezké město, ale je pro mě fascinující nakolik se liší mluva tamějších lidí o té naší "pražštiny". Jejich spisovnost mě ji lezla krčkem.

No takže, London Stansted je docela veliké letiště. Když ho porovnám s letištěm v Brně (ale i v porovnání s letištěm London- Lutton, kam jsem letěla minule. A vyznat se tam je docela obtížné a a když máte jen omezený čas na přestup na Easybus do Central London je docela kumšt rychle to vše projít (kontroly a pasové uvítání). Ale nakonec poté, co jsem se musela zeptat, jsem dorazila na stanoviště. Musíte totiž projít podchodem pod parkovištěm pro auta a to já jsem nevěděla, myslela jsem, že autobus bude stavět přímo před východem, ale to on ne :) Musela jsem tedy projít temným a tmavým podchodem abych se ocitla na parkovišti snad ještě větším nežli bylo to nahoře se spoustou autobusových stanic a míst na autobusy všech velikostí. Nastoupila jsem do autobusíku k nějakému dredatému černochovi, který mluvil takovou hatmatilkou, že jsem mu nerozumněla ani slovo. Ale když se nevztekal, že jsem nastoupila tak jsem si řekla, že asi je to ten správný. Ale v tu chvíli jsem litovala, že jsem jela sama. Být tam s někým dalším poradil by mi, zda jedu správně a zda mě vyklopí tam kde má (a kde jsem měla mít sraz s Maki). Jel jako blázen a z mého pohledu po divné straně silnice (ale pro Angličany a vlastně i nás ve dvacátých letech minulého století normální).

A tím vším jsme dojeli do Londýna dříve nežli bylo plánováno. A tak jsem měla ještě čas se porozhlédnout, málem se nechat přejet. Potom jsem si koupila denní jízdenku (travelcard) na druhý den, která stála 8liber! Minulý rok stála 7,5 a teď ji zdražili. No a taky zdražili jednotlivou jízdu z Baker Street (kde mě vyhodil autobusík) až do Uxbridge stálo minulý rok 3,5 a teď 5 liber. No nejdražší na tom je prost to jízdné. Chce to bydlet co nejvíc v centru, protože jezdit v rámci pásma jedna (mají dohromady devět pásem) nevyjde tak hrozně draho, ale přejíždět pásma se vysloveně prodraží.

No další věc je to, že i takové krámy jako Tesco zavírají v deset večer, a potom si sehnat něco k jídlu je hotový horor. Ale nechci jim to upírat, najde se pár krámků (Indů) kteří mají otevřeno i později, ale ceny jsou tam vyšší a kvalita může být nižší.

Další věc ke zmínění je to, jak vypadají jejich koleje. S těmi našimi je to tedy nesrovnatelné. Tedy pokud porovnávám s Brunell university, kde jsem je již dvakrát navštívila. To, že má každý student svůj pokoj s postelí, stolem, oknem a jednou židlí a vlastní koupelnou. Čtyři (nebo pět) takovýchto pokojů mají jednu společnou kuchyň (se sporáky, ledničkami, mrazákem a prostě vybavením). No a perličkou jsou uklízečky- jednou denně tam chodí. Uklízejí pokoje, převlékají postele, vynášejí koše, myjí stoly, dávají ručníky a šampónky. No jo, ale za 110 liber týdně.

Také mě velice překvapuje, jak Londýnské ženy zvládají udělat si perfektní namalování během cesty metrem, které hrozně skáče. Viděla jsem spoustu takových žen, které si takhle malovaly pusu rtěnkou, oči řasenkou a nebo dokonce linky. Já bych si buďto pomalovala celý obličej a nebo si vypíchla minimálně jedno oko. Ale to ony ne:)

Další zajímavost na jejich metru je to, že mimo zónu jedna jede metro nad zemí. V nejužším centru (zóna jedna) jede pod povrchem. A to, jak dlouho jedete. Z toho Uxbridge dojet do centra, třeba na to Baker Street, trvalo asi 45 minut čisté jízdy, takže pokud jste pak ještě přestupovali na nějakou z jejich kvilionu linek trvalo vám cestování klidně i dvě hodiny. A to je to ještě dobrý, kdyby jste jeli autobusem bylo by to ještě na delší dobu. Ale zase se projedete double-deckerem. Co je zajímavé a rozhodně stojí za to zvážit to před cestou je typ jízdenek. Pokud totiž jedete do Londýna na delší dobu a máte v plánu moc necestovat jen ráno do centra večer z centra asi se vylatí si předem přes internet objednat Oyster card. Ale pokud jedete, jako jsem jela já, jen na pár dní a vlastně neustále přejíždíte a bydlíte daleko za centrem, kam jen dvě jednosměrné jízdenk stojí více nežli jedna celodenní mimošpičková vyplatí si kupovat ji. Ale má to svá úskalí a to je špička (6:00-9:30 a pak 16-19:00) protože tam je to dvousečné. Bylo mi řečeno, že v té době jízdenka neplatí na metro (tube) ale jen na autobusy. Ale já sama jsem si vyzkoušela, že v půl šesté mě turnikety pustili do metra a na cílové stanice zase z metra ven (tak to mají s dopravou-turniket pro vstup a výstup, takže se nevyplatí někam si uklidit jízdenku).

S metrem souvisí i další postřeh, vzhledem k příštím olympijským hrám pořádaných právě Londýnem příští rok jsou na některých stanicích metra rozmístěny reklamy, ale nejsou to žádné okaté reklamy s logem olympiády. Jen tak lehké naznačení, žádná loga, žádná jména.. Jen tedy ne Trafalgar square je odpočítávadlo, jak dlouho ještě zbývá.

Tentokráte jsem nenavštívila příliš moc "turistických míst", jako minule (viz Londýn (4-9.8.2010) ) ale spíše jsem tak bloumala. Byla jsem v National Gallery(http://www.nationalgallery.org.uk/), kde jsou díla mnoha uznávaných umělců snad ze všech časových etap od 13. století až po impresionisty a možná i dál. Ale galerie, tak jako skoro všechny muzea, zavírá v šest takže už ve třičtvrtě oznamují, že za chvilku zavírají a vyhánějí lidi ven a nepustí nikoho už ani na záchody. Také jsem navštívila Imperial War Museum (http://www.iwm.org.uk/), které bylo velice zajímavé. Myslím si, že hlavně kluci si tam najdou své, protože jsou tam vystavená letadla, děla a různá jiná bojová technika. Ale i ženám se tam může líbit, mě samotnou nejvíce zaujala výstava o holocaustu (mají tam dokonce kus vlaku, nějaké boty a brýle), která je velice autentická ale nehodí se pro děti do 14 let a nesmí se tam fotit. Také se mi velice líbila část o tajných službách, byla tam tabule o MI5 i MI6, ale i o válečných operacích a dokonce i o opreraci Anthropoid (zneškodnění Heydricha). A i v jiných místech výstav byly zmínky o Československu (dokonce i v popisu Mnichovské dohody, kde je snaha popsat onu zradu).

A dalším superzážitkem je piknik v Hyde parku, tedy ono je to prakticky spojení dvou zelených prostor- Hyde parku a Kensington gardens. Byla jsem tam s Maki a jejím přítelem, ale předtím jsme si koupili v Harrods každý jeden cupcake. Oni si koupili ty větší za 2,5 libry a já ten menší, který byl o libru levnější. Bylo to moc dobré, akorát ten den bylo fakt hrozné vedro a tak jsem měla strach, aby se nám to v tašce nerozteklo. Chtěla jsem tam jít na šlapadlo, ale dát za jednoho člověka 8,5 libry na půl hodiny?! To je vyděračství! Kdyby to bylo za jedno šlapadlo a ne za člověka tak nic nenamítám, ale takhle... Takže jsme si ho nepůjčili. Maki vyzkoušela svůj Polaroid (od Polaroidlove samozřejmě), ale měla fotku přesvětlenou. Naštěstí ji to ale chytlo a tak si hned několik dní nato koupila další film a ten již bude naprosto perfektní..

Celkově hodnotím svůj pobyt v Londýně velice velice pozitivně. Jen kdyby nebylo úděsné rýmy, kterou jsem dostala po své noční procházce (kvůli nedbalému oblečení). A kvůli té jsem nemohla jít poslední den s ostatními do hospody a užívat si, ležela jsem v posteli a snažila se alespoň trochu dýchat. (moc mi to nešlo) A cesta zpět letadlem, když musíte každých deset sekund smrkat a to stoupání a nakonec klesání pro rýmu naprosto to pravé (hrozně mě z toho bolela hlava a dutiny, zaléhaly mi uši i nos a prostě super pocit)...

Moc děkuji Maki, Šárce a čechům i nečechům, se kterými jsem se tam potkala, za vše. Byli na mě velice hodní a já si díky nim užila krásný pobyt.

CodeMode!

Co? Letní Code:Mode!

Kde? Odehrává se to na Smíchovském nábřeží, nejblíže je asi zastávka Na Knížecí, Anděl nebo Zborovská

Více info na: http://codemode.cz/

Tak hurá!

Byla jsem tam. Dokonce dvakrát.

Jednou ve čtvrtek, tedy ten de, co to všechno začalo, a potom dnes (sobota). V ten čtvrtek to bylo o něco lepší, už kvůli počasí- dnes prší a ve čt bylo krásně. Také kvůli tomu, tam již dnes nebylo ani tolik lidí a ani vystavovatelů. Jen část z vystavovatelů, asi ta alkoholem opojenější, zůstala a popíjela nadále v naději, že třeba přestane pršet a snažila se něco ještě prodat.

Naopak ve čtvrtek to na Code:Mode žilo. Lidi proudili, fotili se na polaroid a něco možná i kupovali. Já sama jsem vyhlížela něco pro kamarádku Maki, vybrala jsem jeden "náhrdelník", ale (naštěstí) jsem ho nekoupila. A Maki mi potom řekla, že již pro ni má knížku, tak jsem byla ráda, že jsem ho nekoupila.¨

Za to jsem si dneska udělala tři placky (jedna stála deset korun)- jednu s čápem, druhou s U2 a tu třetí barevnou. A koupila jsem Maki náušnice, tak snad se jí budou líbit.

Jinak celý Code:Mode se mi moc líbil. K mému překvapení tam bylo opravdu hodně vystavovatelů s opravdu hezkými věcičkami. Některé byly velmi potrhlé, jiné velice seriózní. Mezi ty potrhlé bych zařadila třeba Minimone (www.minimon.cz), ale některé jejich věci prý teď hodně "frčí" :) ale popravdě, pověsit si na krk nápis kunda nebo si na uši dát náušnice s hovínkem a na tričku mít kakajícího psa? Ale originální jsou, to se jim musí nechat. :)

Mě se ale nejvíce líbil obchod MySquare, kde jsem Maki koupila ty náušnice a jednou jsem tam koupila dárek (taky náušnice) jedné mé spolužačce z htf. Mají opravdu hezké náušnice a ostatní věci, jsou to placky, takové jaké jsem si sama vyrobila (ale to bylo u jiného stánku) různých velikostí a tvarů a jsou to náušnice, brože, náhrdelníky no co si kdo vzpomene.

Také se mi velice líbily náušnice ze zátek od piva, ty jsem si chtěla koupit pro sebe, ale ten stánek už tam dneska bohužel nebyl. Snad se mi ho podaří vyzkoumat z mapky a najít jejich web a potom snad i krámek.

Byla tam i spousta stánků s oblečením, ale jejich ceny byly mimo mé finanční možnosti. Daly se tam najít velice pěkné kousky všech střihů, druhů, barev i zaměření. Mě se nejvíce líbily mikiny, ale nemám momentálně žádné peníze na kupování oblečení. Pro ty, kteří mají peníze doporučuji si projít webové stránky vystavovatelů z Code:Mode a následně prolézt jejich krámky a úžasný úlovek nikoho nemine. :)

Harry Potter a relikvie smrti 2. část

Včera (20.7. 2011) jsem byla v kině CineStar na posledním díle dlouholeté ságy o Harry Potterovi. Pokud jste někdo ten film ještě neviděli, raději si to dál nečtěte, jinak si zkazíte překvapení.

A ten, kdo nečetl knihu nebo alespoň neviděl předešlé díly v kině tak ať na to do kina nechodí. Nejdřív si přečtěte knihy, podívejte se na filmy a potom hurá! Dříve, ale nikoli :)

Nebudu tady popisovat o čem film je, protože to si všichni přečtete v knížce. ( A to určitě udělejte). Pokusím nastínit několik věcí, které mě zaujaly a to jak negativně tak i pozitivně.

Začnu kinem. nechápu proč tento film v originálním znění s titulky dávají pouze v jednom kině. Vždyť Harry má růst se svými čtenáři, takže jeho čtenářům má být jako jemu a tedy kolem řekněme 18. A neříkejte mi, že v 18 letech po všech těch školních rocích angličtiny si nemůžete dovolit jít na film v angličtině. Vždyť je hrozné, jak herci mluví a pusa se jim hýbe do anglických slov, ale dabing jim tam vloží jiné-naprosto nepasující do artikulace herce. Chápu, že pro malé děti, sice to pro ně moc není obsahem, ale budiž. Tak jsem ráda, že alespoň Cinestar mělo v originálním znění.

Na samotný film jsem se velice těšila. Ale na druhou stranu mě hrozně mrzelo, když dopsala knihu a vyšel tedy poslední díl a teď poslední film. Příběh malého čaroděje ve světě mudlů a jeho boj s Vy-víte-kým byla taková hezká pohádka. Ale zase je fakt, že jsem ráda, že to utla jedním koncem, a tedy že se to nebude nadále prodlužovat a to ani kniha a ani film.

Mám několik připomínek. Jsou tak, jak jsem si na ně vzpomněla a ne jak jsou chronologicky ve filmu.

Nádraží King´s Cross a jeho nástupiště 9 a 3/4. To je kapitola sama pro sebe, minulý rok při svém několikadenním pobytu v Londýně jsem toto nádraží navštívila a můj objev mě velice překvapil. Zjistila jsem, že se ve filmu nástupiště 9 a 3/4 nachází mezi nástupišti 8 a 9, ale logicky by mělo být mezi 9 a 10. Ale to nejde z důvodu oddělení stěnou se sloupy, takže by to nevypadalo tak efektně. A též jsem zjistila, že je v této stěně ze strany od nástupiště č. 10 přibližně uprostřed takový výklenek. Nevím k čemu sloužil dříve, ale teď se tam fotí turisté, protože je ( a skutečně polohově má být) nástupiště 9 a 3/4. Avšak nenatáčelo se tam. Ale to jim nemám za zlé, spíše je to taková zajímavá připomínka...

Další mou připomínkou je ten závěr. Paní Rowling napsala i tu část po závěru (to po 19 letech) i do knihy takže žádný div, že se to objevilo i ve filmu. Ale herci jsou tam stejní, jako celou dobu a namaskovaní jsou fakt děsivě. Neříkám, že to byl jednoduchý úkol namaskovat je, aby vypadali o skoro dvacet let starší. Inspirovali se tím, jak to udělali v Podivuhodném příběhu Benjamina Buttona (kde hrdina, na rozdíl od normálních lidí, mládne), jenže tam to dokázali mnohem lépe... Tady Harry, Ginny, MAlfoy, Hermiona a Ron vypadali opravdu komicky....

Než jsem šla do kina četla jsem na idnes nějakou recenzi od nenovináře. Byla docela zajímavá a v některých bodech s ní souhlasím. Jako třeba v chybějících emocích. V bitvě o Bradavice jakoby to nebyl jeden z hlavních bodů filmu. Vždyť to k tomu celé tak nějak směřovalo. V knize z toho emoce skoro kapou (odvaha bojovat, smutek, vztek,...) ale zde se tomu příliš nevěnují. Dávají hlavní pozornost Harrymu, což není špatné, ale podle mě to není jen o něm. On celou bitvu sice nakonec vyhraje, ale bez svých přátel a celých Bradavic (mimo koleje Zmijozelu, kterou velice vtipně pošle McGonagall pošle do sklepení) by to jistě nezvládl. I to, jak když Voldemort odvlá své bojovníky a na hradě se sbírají ranění a mrtví Harry kolem nich jen tak projde. Moc se tomu nevěnují, jen si Ron pobrečí nad bratrovou smrtí...

Ještě k této bitvě, hrozně moc se mi líbili kamenní rytíři, které McGonagall povolala ochraňovat hrad. I to, jak dodala, že vždycky toužila po tom to zaklínadlo použít. Jak tito rytíři pochodovali bylo velice hezké. I to, jak se profesoři (a studenti) spojí a vytvářejí štít z ochranných kouzel nad celým hradem, aby Harrymu dali dostatek času je taky velice hezké. Také se mi velice líbila scéna, jak se Neville směje lapkům, které nepustí štít z ochranných kouzel a to, jak poté co se štít zhroutí musí utíkat. Ale to jak se na poslední chvilku zachytí kousku trámu a nespadne někam hluboko už zavání americkým filmem.

Další má připomínka se týká vlastní smrti lorda Voldemorta. Harry se nechá zabít a pak tedy obživne, přibližně jako v knize, to ano. Potom zničí jeho hada Naginiho, vlastně nevím kdo ho zabije v knize, ale ve filmu je to Neville (který jako zázrakem už není takové nemehlo jako dříve). A Voldemort cítí, že se zbavil posledního viteálu a ve filmu je to to, co ho zabije. Nebo to tak alespoň vypadá. Měla jsem ale pocit, že v knize ho musí Harry (nebo někdo) zabít smrtelnou kletbou. A to jak se Voldemort rozletí na kousky nevím, příjde mi to přehnané.

Co se mi ale na Voldemortovi líbí, to jak je na první pohled odpudivý a záporák. To je takové pohádkové.

Co je zajímavé je to, že se změnila myslánka v pracovně ředitele. Nebo jsem o tom alespoň přesvědčená. Měla jsem pocit, že v minulých dílech je to jen taková mystička, ale tady je to takové veliké blíštivé létající UFO. Ale zpětně si už nejsem tak jistá o tom, jaká myslánka se objevila jindy. Může se totiž stát, že při čtení jsem si ji představila jako obyčejnou mystičku a tak to teď porovnávám (neúmyslně) s ní, Co se ale neupře je to, že je to dost divná nádoba. To jak si sama vyletí ze skříně mi přišlo divné. Teď mě vlastně napadá, že ui kdyby se lišily není to tak závažný problém, protože to lze celkem realisticky odůvodnit tak, že toto je myslánka Snapea a tamto byla Brumbálova.

Při poslední bitvě mi pak vrtalo hlavu, na čí straně jsou vlastně pavouci. Jsou to potomci toho prapůvodního Aragoga, který byl Hagridův a jeho i poslouchal. A jeho potomci zase poslouchali jeho. Ale mě se zdálo, že tam byli spíše provoldemortí. Ikdyž vlastně nevím, protože se tam více objevili jen v jediné scéně, kde je pak zastihne elektrický proud (nebo tak něco). Takže nevím. Ptám se tedy, na čí straně jsou pavouci?

No a americké chvilky. Kniha je anglická ale film je v některých momentech naprosto americký. Jako třeba, kdy se Neville jakoby zázrakem zachrání nebo to, jak "musí najít Lenku před rozbřeskem, a říct jí, že ji miluje, protože pak už nemusí mít možnost" a ten jeho proslov skoro na konci. To mi nepřišlo příliš anglické ale přímo jako z amerických dojáků, už jen stačilo aby se tam objevilo nějaké dítě a svatby. Vlastně okolo Nevilla bylo hodně "amerických momentů". Další takový je, když Hermiona zničí viteál (je to v knize ona?) a z něj jakoby vytryskne duch Voldemorta (což v jiných dílech není, tam vytryskne před zničením a snaží se jej odvrátit tady až po něm) a pošle na ni a Rona "vodní tsunami". Poté co je oba smočí a rozbije se o sklepení otočí se ti dva (Ron s Hermionou) k sobě a políbí se. Zase strašně patetické a v knize to myslím není. (a jestli je, tak to je pro mě velikým zklamáním)

No a třeba to, jak se Harry zmíní Lupinovi o tom, co chudáček jejich dítě? Nikde předtím tam není zmíněno, že Tonksová čeká dítě...

A o relikviích smrti se zmiňují naprosto okrajově a ten kdo nečetl knihu ani neví, že Harry jednu nosí neustále u sebe- je majitelem neviditelného pláště, který dostal třetí bratr. Dokonce je, jeho potomkem.

Ale když se to vezme kolem a kolem jsem velice ráda že jsem to viděla. A při nějaké příležitosti si ráda pustím v domácím pohodlí znovu tento film (mimo epilog, ten už znova fakt nechci).

Ale mnohem raději si znovu a znovu budu číst celou ságu o Harrym Potterovi, chlapci který přežil. A možná to zkusím i v angličtině :)

Vinnetou

Včera (2.7. 2011) jsem po hrozně dlouhé době zase viděla film Vinnetou. Jako malá jsem se na něj dívala velice ráda, úplně si pamatuju, jak jsme s Míšou seděli každý v jednom z našich šedivých křesel, zakryti dekou se sloníky a koukali na Vinnetoua a jeho pokrevního bratra Old Shatterhanda.

Pamatuju si, jak jsme obdivovali tamější krajinu, až později jsem zjistila, že na filmovém plátně není krajina americká ale jsou to Plitvická jezera v Chorvatsku.

Uchvacovala mě odvaha indiánů, jejich relativně "spravedlivé" zákony (u Apačů je souzen stejně ten, kdo křivdu udělal jako ten, kdo jí nezabránil) a jejich láska k soukmenovcům a k přírodě.

Nezapomenu na Nšo-či, která se tak lehce zamilovala do tehdy ještě zajatce Old Shatterhanda a neváhala kvůli němu jet pro jeho bundu, aby dokázala jeho pravdomluvnost. Také na to, že byla ochotna se vzdát celého kulturního dědictví Apačů a jet do "města bílých tváří", aby tam studovala. Bohužel jí to však padouch nedovolil a ona tak společně se svým otcem, velikým náčelníkem, umírá.

Nezapomenu na to, jak jsem v posledním díle brečela a brečela když to s Vinnetouem nedopadne dobře. Doufala jsem, že ho Velký Mannitou zachrání i přes to, že střelné zranění, které Vinnetou utrpěl, vypadalo smrtelně.

Příští týden dávají znovu zfilmovanou knihu Karla Maye a já se, pokud budu mít tu možnost, budu velmi ráda dívat. Protože to jsou filmy, které jsem jako malá měla ráda a naivita ve mě se mě při nich snaží přesvědčit, že to podobně může fungovat i v dnešním světě. Že i zde zvítězí dobro (Vinnetou a Old Shatterhand) nad všemi možnými podobami zla a padouchy.