... ?! Jenže?!

Řešíme problémy a nebo od nich prostě jen utíkáme?

Poslední dobou mi přijde, že je lidskou podstatou od nastalých situací (problémů) raději utéci nežli se jim postavit. A proč? Je to přeci jednodušší. Nechce to po nás vlastně nic, jenom se otočit a zapojit svaly na nohou a prostě utéct. Nechce to po nás se kriticky podívat na sebe a situaci a zhodnotit ji, ani hledat řešení či to řešení poté uskutečnit. Chce to jen utéct.

Jenže. I toto "řešení" má svá negativa. Jednou, ne hned a asi ani zítra, se to vrátí. Problémy mají tendenci chovat se jako hodně ošemetný bumerang, hodíte je pryč a ony cestou zlámou několik větví a pak se i s nimi vrátí zpět a udeří vás do hlavy tak, že ztratíte vědomí. Tak to bývá. Ono nakonec když už máte za sebou jedno či dvě takovéto zkušenosti pochopíte, že tak to chodí. To však ještě není ta správná cesta, tou je je začít je řešit a neutíkat od nich.

Jenže. To není tak jednoduché, že? Jenže co je na světě jednoduché? A co na světě je fér? A proč by to mělo být fér? (jak říká jedna z kamarádek mé maminky)
Řeknu vám proč by to mělo být fér- protože to moc chci! :) A protože jsem doufala, že takový svět je. Jenže.

Tak abych se vrátila k řešení problémů. Prostě utíkáme a doufáme, že až se zastavíme nebude za námi ten bumerang a nebude mít s sebou ty polámané větve. Jenže, on je má. A čím déle utíkáme tím je větví více a našich sil hledat řešení méně. Bylo by tedy nejlepší otočit se hned. Otočit se, natáhnout ruku a čekat. On přiletí a možná se nám trefí do napřažené ruky. Ruka nás sice bude pár dní bolet, ale na to se neumírá, že? Bude to rozhodně lepší než když nás uhodí do hlavy, protože zranění hlavy bývají většinou vážnější a dlouhodobější.

No ale jak chcete, jestli se vám chce utíkat do posledního zbytku sil, můžete. Budou vám to sice možná vymlouvat, možná jako se snažím teď i já, ale je pouze a pouze na vás kdy se otočíte. Věřte mi však, že až se otočíte bude to rána.

Už přestanu s těmi ujetými příměry. Začínají mi lézt na nervy a to si je sama vymýšlím :)

Nejsem spisovatelka a nemám na to vlohy a čelím tomu statečně (moc a moc se snažím). Ale to s tím souvisí jen okrajově.

Jde o to, že z několika svých "životních" zkušeností jsem pochopila několik věcí. Třeba i to, že odkládáním věcí nic nevyřeším. (Bohužel mě to však neodnaučilo to činit) Už ale vím, že odložené věci mají téměř nezastavitelnou tendenci se kupit. A nejhorší na nich je to, že se objeví v nejvíc nečekané situaci. A v té chvíli jsou schopné vás naprosto dokonale odrovnat úplnou maličkostí, která by vás nebýt nakupení nikdy nerozhodila. Zní to jako z nějaké poučky, možná vám ne ale mě ano, jenže bohužel to tak je. Ve chvílích, kdy potřebujeme být stoprocentní se nám může jednoduše stát, že nás přepadne nevyřešená věc z naší minulosti a my budeme nahraní a namydlení. A věřte mi, že to si nikdo z nás nepřeje.

Co to tedy znamená? Popravdě, nevím. Asi to, že až se příště dostaneme do krize pokusíme se ji řešit. Třeba za pomoci rodiny, přátel nebo tedy i nějakého od(p-b)orníka. Vlastně není důležité kdo pomůže, důležitý je ten akt řešení. A ten důsledek- tedy najití nějakého řešení a tedy způsobu úlevy od akutní (chronické) krizové situace.

Pokud však budu upřímná, což bych asi měla alespoň sama k sobě, obávám se že již zakořeněný způsob "řešení" krizových situací (v mém případě zadupat co nejhlouběji) je již tak zažitý, že se bude velmi pomalu měnit. I když první krok jsem již učinila a tak jsem již na cestě ke zlepšení. Je natolik zakořeněný, že člověka v té situaci napadne právě jen to problém zadupat (=utéct) a nikoliv ho řešit. Takže jako vlastně skoro všechno v dnešní době je i tohle běh na dlouhou trať. A stejně když už ho začneme řešit mnohokrát nás to bude pokoušet s tím přestat, můžeme se dostat do nepříjemných situací a objevit v sobě velmi nepříjemné vzpomínky/pocity či cokoliv. Jenže to nezměníme, takoví jsme. Asi je prostě potřeba zatnout zuby a pokračovat. A hlavně uvědomit si, že každý někdy něčím prochází a nejhorší na tom je to, že čím více takových krizí přežijeme, tedy zdárně vyřešíme, nás posílí do dalšího života a pomůže nám s ostatními krizemi, kterým se v životě prostě nevyhneme.

Hezké povídání, ale já jsem teď právě "na útěku" před svou krizí. Takže to výše napsané jsou jen taková zbožná přání toho racionálního ve mě. Ale stále převládá to pudové- uteč!