Postupem času si osvojujeme nové a nové dovednosti a tím se stáváme dospělejšími a možná i svobodnějšími.
Ale opravdu je svoboda to, co tolik chceme?
Není lepší mít nad sebou určitou formu kontroly a nějakého hlídače? Není to důvod, proč existuje Bůh?
Protože Bůh, je podle mě, jakási forma hlídače. Je tu, protože ho tu chceme mít (někteří z nás více a někteří méně). Myslím, že každý potřebuje mít nad sebou někoho, na koho si občas může zanadávat, koho občas může úpěnlivě prosit o něco a kdo ho podpoří když je třeba. Hlídá nás, abychom se drželi své cesty. Nezáleží na tom, jestli je někde v nebi nebo jestli je Bohem nějaká část z nás nebo v nás. V obou případech nás hlídá a vede a v obou případech je vlastně na nás jestli ho posloucháme a jak si jeho slova vyložíme.
Takže proč vlastně všichni tak strašně bažíme po tom, býti svobodnými? Vždyť tu svobodu stejně nevyužíváme plně. A nikdo nikdy nemůže být absolutně svobodný. Vždycky musí brát ohled na svobodu jiných lidí/tvorů/rostlin/živočichů/nerostů/čehokoliv. A když nebude brát ohled neznamená to, že bude svobodným. Protože svoboda sebou nese i svá pravidla a povinnosti. Svoboda nikoho ještě sama o sobě nanakrmila, nikdy nikoho neochránila před ostatními, aby se jím najedli a nikomu nepomohla založit rodinu. Když chceme s někým být, musíme omezit svobodu vlastní a smířit se s tím.
A vlastně k čemu je nám svoboda, když ji nevyužíváme? Můžeme jezdit po celém světě, ale popravdě kolik z nás to dělá. Že na to nemáte peníze, ale když jsme žili v komunismu také jste je neměli a tolik vám chyběla ta svoboda. Takže jde jen o tu potencionální možnost někam vyjet? Tak to je svoboda naprd!
Znamená svoboda dělat si cokoliv a kdykoliv? Takže kdybych těď chtěla mohla bych všem říci, jak mě celý svět sere a vyzradit tajemství všech lidí, na kterých mi kdy záleželo? Ne nemůžu, mou svobodu omezuje moje morálka. Mou vlastní svobodu ovlivňují nejenom vnější faktory (stát,..) ale i mé vnitřní (schopnosti, vlastnosti,...). Morálka je někde mezi- je totiž tak něco vnějškově zvnitřnělého u většiny z nás. Pochází od našich vzorů- rodičů, prarodičů, opatrovatelů,..- ale je do nás natolik zažraná, že se nad ní u sebe už tolik nepozastavujeme.
Je to asi nesrozumitelá koláž myšlenek, ale doufám že alespoň někomu to dává smysl. Pro mě je svoboda něco, o čem si myslím že v určité míře mám ale jen v malé míře využívám. Nevím, na kolik je to správně. A na kolik toho budu za nějakou dobu litovat (v něčem lituju už teď).
Žádné komentáře:
Okomentovat