Všechno to začalo možností stáže v Africe. Popravdě to bylo splnění mého dlouholetého snu. vždycky jsem si přála jet do Afriky pomáhat. A když jedna z mých vyučujících přišla s nabídkou nemohla jsem odolat. Nehledě na mé osobní názory na tuto paní, tohle byla "nabídka, která se neodmítá". Ovšem ve svých plánech jsem udělala několik chyb- bála jsem se reakce rodičů a tak jsem jim tuto nabídku dlouho nesdělila. Odhalila jsem ji až v momentě, kdy jsem věděla o něco (velice nepatrně) málo více. Ale jejich reakce mě polekala, neměla jsem v nejmenším úmyslu jim způsobit to, co jsem tím spustila. Moc mě to mrzelo (a stále mrzí) můžu jen doufat, že mi odpustí a že jsem se poučila.
Abych se vrátila k tématu, bylo nám na "informační schůzce" řečeno., kam je možnost vyjet. Mezi nabídkami byly i Zimbabwe, Zambezi a Malawi (ty jsem si vybrala já). Vše vypadalo docela dobře do momentu, kdy přišla řada na rozhodnutí, kdo vlastně pojede. Bylo nás tam asi 10 zájemců (plus asi 4 z nižšího ročníku), nejdříve se to zredukovalo pouze na těch deset- prváci mají smůlu. A potom nám byl rozdán papír, kam jsme měli napsat jméno a spojení- mail a telefon. S tím, že nám bude do poloviny července sděleno, kdo pojede.
Už v té chvíli mi to přišlo divné, co nějaké pohovory? Výběrové řízení? Něco?! Ale ne, ona to chtěla rozhodnout asi sama podle bůhvíčeho. A přitom každý z nás má jinou motivaci a jinou věc, která ho jaksi privileguje. Někdo je jejím oblíbencem, jiní píšou na ono téma bakalářku, další ten rok končí ve škole atd. Ale ona se rozhodne sama!
No a teď k momentální situaci. Je polovina srpna a rozhodnutí, kdo pojede není nikde. Polovina července už dávno byla, ale zpráva od této vyučující jaksi nikde. Žádná omluva, žádné vysvětlení prostě nic.
A já? Na mě je vyvíjen tlak. Moje mamka si zubynechty nepřeje abych tam jela, je dokonce ochotna připustit abych jela s důvěryhodnou organizací (uznávám, že top je obrovský pokrok), ale nesmím jet s ní (kvůli svému názoru na její důvěryhodnost, který jsem si řekla). A já nevím, hlodá ve mě to samé jako v ní, můj pocit z toho všeho je hrozně blbý a nejasný. Upřímně nevěřím jí, že se nic nepokazí. A nevím jestli jí věřím, že pokud se něco pokazí ona nás z toho vytáhne. A co když tam odjedeme a zjistíme, že s naší návštěvou vůbec nepočítali a že o nás nevědě, jak se pak vrátíme domů? Ale přeci to nemůže být tak nezodpovědná osoba, když (jak tvrdí ona) organizovala podobnou akci na jiné univerzitě s úspěchem. A přeci by nedostala grant (o které tvrdí, že ho má), kdyby to neměla dohodnuté, připravené a promyšlené.
Já se bojím! Bojím se pustit se do takového dobrodružství s někým jako je ona. Zase na druhou stranu nebojím se pustit se do dobrodružství se svými dvěma spolužáky (kteří tam chtějí jet též).
Upřímně, jedině s nimi si dovedu představit, že bych jela. Ale co mám říct té vyučující? mám jí říci, že odstupuji od účasti na té akci? Nebo nemám. Zatím jsem si nechala obě možnosti otevřené. A to i po dnešku, kdy jsem jí napsala SMS, jak to vypadá s Afrikou a ona mi odpověděla, že je v zahraničí a že rozhodnutí padne na přelomu srpna/září. (Což je ale o více jak měsíc a půl později nežli mělo původně rozhodnutí padnout.)
A jak se SAKRA má rozhodnout, když mi každý našeptává do ucha něco jiného? Mamka ať nejezdím, za žádných okolností a spolužáci zase, že se to společně zvládne.
A tak zuřím, nadávám a prostě se vztekám. Snažím se srovnat si v hlavě, jak moc to chci a jak moc se bojím. Jestli to nezveličuju a nebo tak. Ale popravdě, nevím. Potřebovala bych si o tom s někým nezaujatým promluvit. Potřebovala bych, aby mi někdo poradil ohledně její důvěryhodnosti a jejích akcí. Protože já s nimi nemám dobré zkušenosti, to ale nemusí znamenat, že je to tak neustále.
Žádné komentáře:
Okomentovat