Vinnetou

Včera (2.7. 2011) jsem po hrozně dlouhé době zase viděla film Vinnetou. Jako malá jsem se na něj dívala velice ráda, úplně si pamatuju, jak jsme s Míšou seděli každý v jednom z našich šedivých křesel, zakryti dekou se sloníky a koukali na Vinnetoua a jeho pokrevního bratra Old Shatterhanda.

Pamatuju si, jak jsme obdivovali tamější krajinu, až později jsem zjistila, že na filmovém plátně není krajina americká ale jsou to Plitvická jezera v Chorvatsku.

Uchvacovala mě odvaha indiánů, jejich relativně "spravedlivé" zákony (u Apačů je souzen stejně ten, kdo křivdu udělal jako ten, kdo jí nezabránil) a jejich láska k soukmenovcům a k přírodě.

Nezapomenu na Nšo-či, která se tak lehce zamilovala do tehdy ještě zajatce Old Shatterhanda a neváhala kvůli němu jet pro jeho bundu, aby dokázala jeho pravdomluvnost. Také na to, že byla ochotna se vzdát celého kulturního dědictví Apačů a jet do "města bílých tváří", aby tam studovala. Bohužel jí to však padouch nedovolil a ona tak společně se svým otcem, velikým náčelníkem, umírá.

Nezapomenu na to, jak jsem v posledním díle brečela a brečela když to s Vinnetouem nedopadne dobře. Doufala jsem, že ho Velký Mannitou zachrání i přes to, že střelné zranění, které Vinnetou utrpěl, vypadalo smrtelně.

Příští týden dávají znovu zfilmovanou knihu Karla Maye a já se, pokud budu mít tu možnost, budu velmi ráda dívat. Protože to jsou filmy, které jsem jako malá měla ráda a naivita ve mě se mě při nich snaží přesvědčit, že to podobně může fungovat i v dnešním světě. Že i zde zvítězí dobro (Vinnetou a Old Shatterhand) nad všemi možnými podobami zla a padouchy.