Dne 18.10. 2011 jsem se zúčastnila svého již druhého setkání s mým oblíbeným spisovatelem R. Fulghumem.
Tentokráte jsem ho měla možnost vidět dokonce nadvakrát. Poprvé na autogramiádě jeho knihy a podruhé na divadelním představení pod projektem Listování.
Začnu popořadě. Koupila jsem si jeho knihu v pondělí 17. a pevně jsem doufala, že nebude vadit, že ji nemám z Václavského Luxoru, kde se měla nazítří autogramiáda konat.
Již od dvou hodin odpoledne jsem byla natěšená a nemohla se na tu čtvrtou dočkat. Dlouho jsem přemýšlela, v kolik že mám vyrazit, abych tam nebyla moc brzo ani moc pozdě.
A hlavně jsem nevěděla, jestli se potom stihnu stavit doma, abych se převlékla a tak jsem se musela obléci tak, abych nebudila veřejné pohoršení v Nové scéně ND. Když jsem okolo čtvrt vyrážela vzala jsem si sebou vzala klíče od babičky, že se nebudu nakonec stavovat doma a půjdu ji raději na chvilku navštívit.
K Luxoru jsem dorazila lehce po třičtvrtě na čtyři. A fronta už se linula až k tomu casinu mezi Luxorem a CaA, poslušně jsem se zařadila a doufala jsem, že těch lidí předemnou není tolik, aby se na mě nedostalo. Při čekání se se mnou daly do řeči dvě paní (obě se později ve frontě shodly, že jim je kolem padesáti) a tak jsme tak nezávazně mluvily. Dozvěděla jsem se například to, že fronta na Madelaine Albrigh byla dlouhá od Luxoru až k hornímu MC´Donaldu, nebo že jsou obě zdravotní sestry.
Když se po půlhodině fronta začala hýbat, byla jsem velice šťastná. A po další asi půlhodině jsem se dosunula až k jezdícím schodům, kde byl nějaký securiťák, který pouštěl nahoru. A v další "várce" nahoru jsem byla i já. Celkové čekání mi trvalo asi hodinu deset. A podpis Fulghumovi trval asi pět sekund, a ani věnování jsem nedostala- kvůli nedostatku času a mnoha lidem za mnou.
Pak jsem vyrazila k babičce, kde jsem pobyla necelou hodinu a už jsem jela metrem na Mírák, kde jsem si narychlo koupila večeři (mají tam fakt dobré párky v rohlíku za 20Kč) a nasedla na 22 směrem Národní divadlo.
Okolo ND už bylo docela hodně lidí a uvnitř jich bylo ještě více. Vyšla jsem tedy nahoru, kde jsem odevzdala svůj kabát do šatny a pomalu se šinula ke svému místu.
Můj doprovod, maminka, přišla asi pět minut po začátku představení, ale uvaděčka ji již nepustila na její místo- dala jí židličku do uličky.
Celé představení začalo prezentací autora tedy Fulghuma a jeho partnerky, možná je to jeho žena to nevím. Ale vím, že je to ta, co ilustrovala tuto jeho knihu.
Potom se oba (pan F a ta jeho partnerka) usadili do první řady v hledišti a vše mohlo začít. Na pódiu se objevily rekvizity, byly velice jednoduché- jednoduchý bar a pár různě rozestavěných židlí. Celou knihu hrálo/četli vlastně tři herci (dva muži a jedna žena) a tedy každý z nich představoval tak dvě až tři role. Celé představení bylo v češtině, kromě pár španělských slov, které se objevují též v knížce. Asi tak uprostřed vstoupili na pódium pan F a jeho partnerka a zatancovali tango, celý tento výjev zapadla do představení, protože oba představovali postavy z knihy. Ona byla slepá tanečnice Dulci-Maria a on byla španělský tanečník, kterého překřtili na "Roberta Fulgumeri". Tancování jim oběma opravdu šlo, jen mi přišlo, že je to nějak pomalé, vždy jsem si myslela, že tango je tanec rychlý.
Potom už zase pokračovalo čtení/hraní. Po konci následoval opravdu dlouhý potlesk a na pódiu se objevil pan F. A pronesl jedinou větu (vlastně souvětí) v angličtině, která během celého večera zazněla. Týkala se zavřených dveří, které nejsou zamčené, ale pouze zavřené. Tyto dveře jdou otevřít a je to na nás, abychom vzali za kliku a vstoupily. Pro něj to byly dveře k tanci, on je otevřel a .... (napsal knihu) :)
A tím to všechno skončilo, následoval znovu veliký potlesk a šlo se domů. Na chodbě ještě prodávaly jeho knihy a on je podepisoval. To kdybych věděla nešla bych na autogramiádu do Luxoru. Ale co, nevadí... o věnování mi tolik už nešlo, jedno už mám..
Celé to Fulghumovské odpoledne jsem si velice užila. Jen musím přiznat, že mě to Listování překvapilo. Nebylo to přesně to, co jsem čekala. Bylo tam málo Fulghuma, on skoro nic nedělal- jeden tanec (jeden a půl vlastně) a jedna věta. A také jsem po shlédnutí představení již věděla obsah celé knihy a tak ji dočít byla jen otázka chvilky a neužila jsem si to tolik. Už před představením jsem ji totiž měla tak z půlky přečtenou, takže jsem věděla co příjde... Ale musím uznat, že herci byli opravdu dobří a vtipy uměli podat velice dobře, takže jsem se velice nasmála.
Ale kolem a kolem- ještě dlouho na to budu ráda vzpomínat a to jako úžasný zážitek :)
Žádné komentáře:
Okomentovat