Vánoce!

"Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí zpívejme přátelé,

po roce Vánoce, Vánoce přicházejí šťastné a veselé!"

Už se těšíte na Vánoce? Na ty svátky komerce?

Nebo se těšíte na rodinu, kruh přátel, pečení cukroví, povídání si, možnost někomu udělat radost, odpočinek, klid a pohodu a mnoho jiných..

Já se těším... A bohužel komerce k tomu už patří. To ale neznamená, že mě to neštve. Protože mě to štve a moc! To jak již v polovině října jsou obchody vyzdobeny, hrají koledy a v letácích a časopisech apelují na naši mysl, abychom utratili co nejvíce.

Přitom se ale vytrácí původní smysl Vánoc- není jím utratit co nejvíce peněz, ale udělat radost. Takže nemá cenu se předhánět, kolik jste dali dárků loni takže letos to musí být více. Nebo v ceně darovaného. Stačí přeci něco malého, nebo i velkého, ale pro toho člověka potěšujícího.

Moje představa o letošních Vánocích:

Letošní Štědrý den bych chtěla strávit v klidu, což je v naší všenaposledníchvíli rodině asi nesplnitelné. Chtěla bych mít všechno již udělané předem, abychom mohli jít k babičce nazdobit stromeček, potom jet pro světílko a potom ho rozvážet. Přijet domů, s maminkou si sednout k cukroví a čekat na příchod Ježíška.Koukaly bychom z okna na to, jak venku sněží a je všude klid a bílo.Navečeřet se a poté se pomalu a jemně přesunout ke stromku. Pustili bychom si nějakou hezkou muziku, tatínek by rozbaloval dárky a prostě by bylo vše super...

Jako tečka za krásným večerem by maminka usnula pod stromečkem, já si četla knihu, Míša si též četl a tatínek by šel třeba na půlnoční nebo se rozvaloval na pohovce a sladce spinkal. No a my s Míšou bychom odvezli babičky k nim domů. nebo by obě přespaly u nás. A ještě bychom vyrazili řádit do sněhu... a potom přišli unaveni domů a do postýlek.

Druhý den bychom vařili, aby maminka nemusela na své narozeniny nic dělat. A potom bychom varazili ven. Jen tak se projít nebo bruslit. rodiče by pak šli na běžky a my s Míšou šli stavět iglů nebo tak něco.

Dál to ještě nemám moc promyšlené, vlastně ani tohle nemám ještě moc promyšlené. Ale to nevadí, mám jen takovou představu.

Já na Vánocích nejvíc miluju to cukroví. Nikoliv, že bych byla tak na jídlo, ale miluju hňácat rukama těsto, miluju jak když ho dáme do trouby tak provoní celý byt, miluju ho společně s celou rodinou jíst. Spojuje všechno Vánoční. Rodinu, vůni a pohodu :)

Hurá sníh!

Jaké to pro mě bylo milé překvapení když jsem v neděli dopekla poslední z vykrajovánek, podívala jsem se ven a tam jsem HO viděla. Krásnějšího si snad ani nedovedu představit...

Ano, mluvím o sněhu.. :)

Jsem do něj zamilovanána již dlouho. A tak jsem šla přesvědčit svého brášku a jeho kamamrády, aby se mnou šli ven. Museli jme přeci využít takovéhle nadílky. Kdy zase napadne...

Nakonec se mi podařilo je přesvědčit, teda Honzu jsem musela podplatit snickers ale Míša a Ríša šli i bez podplácení...

Nejdříve jsme šli k Honzovi, chtěl ještě něco donést z auta domů. Když byl Honza pryč pokoušel se Ríša hodit mu kouli do okna. Ale asi na třetí pokus se mu podařilo to hodit do okna nějakému pánovi, který byl celý nerudný a vyhrožoval, že na nás zavolá policii... :)

Mezitím jsme si s Míšou povídali a koulovali se... :)

Potom (KONEČNĚ) jsme šli směrem k parku. Ale kluci chtěli ještě něco zkoušet ohledně aut a tak já jsem šla napřed. Zastavila jsem se před místí průmyslovkou a nenapadlo mě nic jiného nežli stavět sněhuláka. A tak jsem vzala maličkou kouli a začala ji válet, snad nikdy jsem neviděla tak lepivý sníh. Během pěti minut válení jsem z kuličky o průměru 10cm měla kouli o průměru 1metr... Ale protože takhle veliké koule už jsou opravdu dost těžké musela jsem nejdříve udělat všechny tři a počkat, až se kluci vyblbnou (ať už dělali cokoliv a kdekoliv). Udělala jsem tedy jednu největší kouli (cca 1metr) jednu menší (cca 0,75metru) a jednu menší (cca 0,5metru) Mezitím jsem vymýšlala co dál. Tak jsem si uválela další kouli, asi tak metr v průměru, že si z ní udělám sedátko. Pak ale přišli kluci a pomohli mi nanadat koule na sebe a udělat tedy sněhuláka.

(jen zatím neměl ruce, oči, nos... byly to jen tři koule na sobě) Ta poslední koule byla tak vysoko, že ji tam kluci skoro nemohli dát, ale podařilo se to a sněhuláček byl vyšší nežli my všichni :)

Kluci se potom snažili postavit tu největší kouli na světě. Nejdříve je napadlo, že ji složí ze čtyř koulí (tři dole jako podstavec a jednu nahoru) jenže tu poslední se jim nedařilo dát nahoru, byla moc veliká a tak museli uválet novou. A tu nakonec zvládli dát nahoru, ale další postup byl ještě méně pravděpodobný. Chtěli tuto "kouli" válet a tím ji zaoblit a udělat tak největrší kouli na světě. Ale koule se jim zpočátku nedařila ani zvednout natož přetočit a když už se jimto podařilo tak se jim rozbila... takže je nešlo válet dohromady.

Tak nakonec hledali jiné využití pro koule nežli postavení největší na světě. Nakonec vymysleli plán snad ještě šílenější...

V pondělí celý den sněžilo a tak je pochopitelné, že jsewm večer chtěla jít zase "řádit" do sněhu. Ještě během dne jsem se šla podívat s maminkou na svého sněhuláka, spojili jsme to s mini nákupem. Můj sněhuláček byl trošku nakřivo, tak jsem ho narovnaly a daly mu nos (mrkev) a oči (víčka od přesnídávek).

A potom když jsem šla na francouzštinu, bylo okolo šesté, tam sněhuláček nebyl :( Někdo ho zbořil!!!! Dolní dvě koule ("nohy a tělo") musel odvalit kamsi protože tam bylo jen ta hrorní ("hlava") rozbitá! Proč to udělal? Takový hezký sněhuláček to byl!

Po příchodu z FJ odcházeli rodiče a teta se strejdou na běžky. A potom večer jsme i my vyrazily (já a Klára) zase ven řádit :) půjčila jsem jí oblečení co máme doma, protože ona s sebou měla jen takové pro tento účel nepoužitelné. A vyrazily jsme. Nejdříve jsme se snažily pohnout jednou z koulí, které tam zbyly z předešlého večera, ale posunuly jsme ji s nasazením všech sil jen o jeden metr a pak jsme to vzdaly.

Místo toho jsme se pokusily postavit iglů. Ze zbytků koulí, ze zbytků mého sněhuláčka a všeho možného. Ale ani to moc nešlo, změnily jsme to tedy na půlkruh, ale i od toho jsme odstoupily protože sníh nebyl tak dobrý. Nelepil se a vůbec nedržel pohromadě. Tak jsme nakonec šly bobovat, protože jsme shodou okolností pod jednou koulí našly polozdemolovaný pekáč, tak jsme si ho vzaly a šly na něm blbnout. Jezdily jsme na všechny možné (i nemožné) způsoby, ale bylo to dost složité, protože to vůbec ale vůbec nejelo. Sněhu bylo sice dost ale není to ten správný sníh na ježdění na bobech. Byl to prašan, žůžo na lyže ale...

Pak přišli kluci (Míša a Honza) a ještě chvilku jsme byli v parku, a potom jsme se trošku prali a nakonec promáčené až na kost a kluci skoro suší jsme vyrazili domů.

Ještě ráno, když jsem si oblékala bundu byla kapičku mokrá, ale co... Za tu srandu to milionkrát stálo! :)

A až bude možnost zase s radostí vyrazím.. Nevadí mi oteklá kolena, všude modřiny a bolavá záda.. :)

Harry Potter a relikvie smrti 1. část

Shrnutí předtím nežli začnu:

Včera jsme tedy byli na tomto filmu.

Předtím nežli jsem na něj šla, přečetla jsem si knihu.
Bylo nás tam šest (Maki, Honza, elinka, Lukáš, Šárka a já)

Lísky jsme měly koupené předem přes net.

Kino bylo naprosto narvané k prasknutí.

Ikdyž se tvrdí, že již to není "pohádka" jako ze začátku má to něco do sebe.

Moc jsem se těšila na film, tím spíše, že jsem četla znovu tu knihu a tak si obnovila všechny ty potterovské pocity.

Sraz jsme si u pokladen, vyzvedla jsem lístky a šli jsme všichni nahoru do sálu číslo jedna, kam se již hrnuly i davy jiných lidí. Kino bylo úplně plné, jediné místečko byste tam nenašli. A všichni byli nadšeni a napnuti k prasknutí, jaký že ten Harry Potter bude....

Musím říci, že hned po dosednutí jsem začala trošku litovat, že jsem si pět dní předtím přečetla knihu. Ale během filmu a po filmu už jsem nelitovala, můžu říci, že jsem spíše byla ráda :)

Film začal, všichni ztichli... Za chvilku se celý sál zasmál a hned poté zatajoval dech, když Harry a jeho kamarádi znovu riskovali životy.

Divák roste s hrdinou. Sice to již není pro "dnešní" mládež ale pro generaci mého věku je to jako šité. A ti menší se prostě "musí" přizpůsobit. :)Nechci nikomu říkat, o čem film je. Pokud to chcete vědět, přečtěte si knihu nebo běžet na film. Řeknu jen, že film mě velice bavil a užila jsem si ho. Jen mě dost štve, že je rozdělen na dvě části- jedna teď a druhá v polovině července?! Já vím, má to asi vzbuzovat očekávání, ale tak dlouhé?! To snad ani není fér! :) Ale přiznám se, už se těším :) Zajímá mě jak udělají ten střih po 19 letech, prý tomu pomohla technika užitá ve filmu Podivuhodný příběh Benjamina Buttona.

Prostě super film! A super kniha.. :)

Asi mám raději knihu, to hlavně kvůli tomu, že je možné si postavy stvořit dle fantazie. Ale je pravda, že některé postavy ve filmu se velice podobají tomu, jak jsem je viděla ve fantazii. Třeba takový Snape, nebo i Lenka Láskorádová. Naopak pana Láskoráda jsem si představovala jinak, nebo Ginny,Billa a Fleur. Ti se opravdu liší, ale to nevadí, třeba se podobají fantazii někoho jiného.

Mnozí namítají, že to již není pohádka, což je samozřejmě pravda. Ale je dobré, že hrdina roste jako "prvotní" čtenáři knihy. Přizpůsobuje se věku, kdy se poprvé kniha dostala do oběhu a roste s těmi, kteří ji čtou. To je "moje" generace, dnešní 17-24 let tomu rozumí nejlépe (alespoň myslím). Když by se mě někdo zeptal, zda bych knihu doporučila ke shlédnutí dítěti okolo 7 let, doporučím to vidět. S titulkama samozřejmě... Ale i takto "malé" dítě si může Harryho užít, protože ikdyž se to na první pohled nemusí zdát má to pohádkové rysy. Je jasné, kdo má jakou roli (kladnou versus zápornou) a je jasné, že dobro zvítězí, ale cesta k vítězství nebude jednoduchá.

Cesta k Harrymu Potterovi a relikvii smrti 1.část

Včera jsem se třema kamarádkama a dvěma jejich přítely byla na tomto filmu. (Bylo nás šest, čtyři holky, dvě z nich si přivedly své přituly)

Nejdříve však krátce o tom, jak jsem se dostala k tomu, že jsem koupila lístky na pátek 19.11 do Slovanského domu na 19:30 na film Harry Potter a relikvie smrti 1. část.

Včechno to začalo tím, že se mě Maki zeptala jestli bych na to nechtěla jít na premiéru. Ta myšlenka se mi velice zalíbila, tím spíše, že Maki chtěla do IMAXu takže by to bylo 3D. To nešlo odmítnout. Tak jsem napsala do cinemacity, zda a jak je možné rezervovcat si lístky. Za pár dní, zroivna v době, kdy jsem byla venku s Elinkou a pojídali jsme dorty ve Flóře mi přišla odpověď. Bylo mi řečeno, že rezervační systém byl už dávno spuštěn. A že je to přes net, ale že se to musí hned koupiti. Koukala jsem se (za pomoci Elinčiného notebooku) na možné lístky a do cinemacity ani do IMAXu nebylo jediné volné místo... Tak jsme zkusily palacecinemas, kde míst také nebylo mnoho. Ale nějaká přijatelná byla v Hostivaři, tak jseme se tam vydaly, protože tam nešlo rezervovat lístky ale bylo nutné je rovnou koupit. Tak jsem zuřivě smskovala Maki, jestli by chtěla jíát do Hostivaře na premiéru a nedočkavě sledovala mobil co mi odpoví. Nakonec mi odpověděla, že nepůjde, že raději půjde po premiéře, na 3D. ( v té době jsme nevěděly že ani v IMAXu to není 3D... to jsme zjistily později)

Dojely jsme do Hostíku a tam jsme zjistily, že tamější pokladana má otevřeno až od 14:30 a to bylo za téměř tři hodiny :( A tak jsme si sedly do Mekáče a čekaly. Když už nám zbývala jen hodina šly jsme se projít a prohlédnout si obchody. Nejhorší čekání je posledních dvacet minut, to se mi pověřilo. Tak dlouhých dvacet minut bylo snad jen u maturity.

No asi tak minutu před půl se otevřely pokladny, pokladní se nás zeptala jestli chcem,e lístky na Pottera (protože jací jiní blázni by tam čekali) a my řekly že jo. Dokonce měla výběr ze dvou sálů a tak jsem se zeptala, ve kterém je to s titulkama a kde s dabinkem. K mému překvapení (hlavně zděšení) bylo s dabinkem obojí. Co teď?! Pro skrácení řeknu, že jsme se dlouho rozhodovaly, dokonce jsme i volaly Míšovi jestli by se podíval na net, kde jsou volná místa. (protože Mekáč v Hostíku NEMÁ wi-fi!) No a nakonec jsme se dohodly že nejdeme.

Na tom, že poůjdeme v páetk jsme se dohadovali fáááákt dloouho a stálo mě to fááákt hodně mého času, úsilí a peněz (neustálé sms). Hlavně , když se někomu hodil jeden termín těm ostatním se nehodil a tak. Nakonec jsem se prostě rozhodla, že půjdeme v 19:30 do SLováče ať souhlasí či ne... a oni souhlasili... a všichni... :) Ale zase to nešlo rezervovat, přčstože to už nebyla premiéra, tak jsem to v sobotu 13.11. koupila přes net díky Míšově kreditní kartě.

V úterý na koncertě mi Maki, jako první, splatila svůj lístek. A jako poslední mi ho splatí Šárka, která mi peníze pošle na účet.

Již s koupenými (nevyzvednutými) lístky jsem se dala do čtení knihy. Musela jsem si obnovit, co jsem zapomněla. Chtěla jsem vědět, co ve filmu bude. A zajímalo mě, co naopak vynechají. Zhlhtla jsem knihu za dva dny (plus části noci). Nejedla jsem, nechodila njikam jenm a jen si četla.

Přiznávám, že je to výhodné koupit si lístek přes net. Protože si ho zaplatíte, pošlou Vám sms a email s číslkem a to poté zadáte do takové mašinky odkud vyjedou lístky. Žádné dlouhé fronty nic... A jsem fákt ráda, že jsem ty lístky koupila docela s předstihem, protože jinak bychom nešli. Již ve ščtvrtek bylo mkino zaplněné (mmimo první řadu) a včera v kině nebylo jediné místo volné.

Darujte, darujeme...

Ani vlastně nevím jak to vzniklo a možná to ani nevzniklo a zanikne.

A co čem že to mluvím?

No.. minulý pátek jsem byla ještě s pár svými spolužáky (většinou holky až na jednoho kluka) v jedné organizaci zabývající se pomoci Africe. Hlavně zprostředkovávají adopce na dálku, ale i jiné charitativní projekty (pořádali i např. Ples Afrika).

No a nějak tam vznikl nápad/projekt udělání Bazárku pro Afriku. Jedná se přibližně o to, že by každý přinesl své nepoužívané oblečení, které by si někdo jiný za symbolický poplatek koupil. sice nepoužívané oblečení, ale pravděpodobně takové, jaké by si někdo koupil. Sice je pravda, že tato organizace disponuje v tuto chvíli kontejnerem na oblečení, který bude posílat do Afriky, ale účelem této akce NENÍ tento kontejner zaplnit, ale získat peníze.

Takže pokud máte doma nějaké nepoužívané věci od Versace,D&G,.. :) (prostě jekékoliv oblečení), které již nechcete přineste toto oblečení na tuto akci. Tedy vlastně to oblečení musí být vyprané, nepříliš zničené a koupitelné.

Tato akce se bude konat některý čtvrtek ještě před Vánoci, aby se tam dalo nějaké dárky koupit. Místo tomu propůjčí moje fakulta (HTF-UK).

Takže přijdťe a pomozte Africe!

Další informace poskytnu hned jak je budu vědět.. a teda poskytnu i to, jestli se to uskuteční :)

Takže nejdříve to vypadalo, že se Bazárek uskuteční tento čtvrtek (16.12. 2010) ale po "organizačních" problémech se přesouvá na neurčito!

UDG koncert

Když se podívám na svou pravou ruku uvidím žlutý páseček, který mi připomíná, co jsem dělala včera večer. Byla jsem v cirkusovém šapitó na koncertě UDG. Kapely, kterou jsem měla a mám docela ráda.Na to, že půjdu na tento koncert jsem se těšila už dlouho, měla jsem koupený lístek (Maki mi ho koupila v předprodeji) a při každém pohledu na něj sem se těšila ještě více. Ale jak se koncert přibližoval a přibližoval mé nadšení opadávalo, ale při vstupu do šapitó zase rychle přišlo. :)Nakonec nás tam šlo vícero: Maki s Honzou, Klára, Šárka, Káťa a já.

Předkapelu jim dělala skupina O5a Radeček. Slyšela jsem je poprvé, ale nejsou zas tak špatní. Jejich písničky se mi docela líbily. Jen mi jich bylo líto, protože ne mnoho lidí na ně přišlo, skákalo či vyjadřovalo nadšení. Spíše přicházeli během jejich půlhodinového vystoupení.

Poté následovalo půlhodinové čekání... Příprava pódia, zkoušky zvuku, instalování playlistu na jednu z beden, aby Petr Vrzák (zpěvák) a celé UDG věděli, jak jdou písničky po sobě.

Potom jsme se konečně dočkali. Na pódiu se objevili UDG v kostýmech cirkusáků, podle nich vypůjčených na Barrandově. Jenom Jugi (bubeník a největší šašek) byl v kostýmu klauna. A začali hrát. Diváci šíleli :) Všichni skákali, dupali si po nohách, ve vzduchu byl cítit pot a málem mi třikrát vyrazili zuby.
UDG byli dobří, během celého koncertu měli spoustu hostů, dokonce i cirkusové povahy :) Jedna z hostek (ženský host) byla naprosto gumová a byla to akrobatka. Kusy, které předváděla vzbuzovaly u diváků větší ohlas nežli písnička, kterou v tu samou chvíli zpíval zpěvák UDG společně s jednou z finalistek Superstar.

Spousta dalších hostů, spousta dalších písní.. :)

Moje bolavá hlava, stála jsem totiž asi až moc blízko nebo mi možná vaadilo, jak mě do ní každou chvilku někdo bouchnul.. Kdo ví..

Posledním hostem byl ještě nedávno člen kapely UDG Guillaume Kondracki. Toho na jeho kytarovém místě nahradil mladší (menší a o něco méně hubený) Tomáš Vohradský řečený Volt.

A taky, přiznávám se trošku jsem nemyslela na UDG ale na jinou kapelu začínající písmenkem u. Moji nejoposlouchanější kapelu díky věčnému pouštění mým bratrem, kapelu U2. Myslela jsem na ten koncert v Chorzově, na to jak tam bylo tolik lidí a jak jsem si to užila. Nějak jsem přitom zapomněla, že jsem na koncertě UDG, ale další rána do hlavy od potřeštěné patnáctileté zmalované fanynky mě probrala...

Jetše jsem ani neřekla, jak to dopadlo s naším plánem se zmalovat jako klauni. To byl nápad Maki, ne můj! :) Ale pod jejím vlivem jsem se tím tedy smířila, dokonce jsem si s sebou na koncert vzala ten klaunský nos, co mám od přispění na Konto bariéry. A škarbošku, co jsem měla na oslavu Báry, ale nakonec jsem na ni k mému velikému zklamání (opravdu mě to moc mrzí) něšla z důvodu rekreace v Itálii. Ale Maki na to zapomněla, a upřímně já jsem byla jedině ráda. Nemusela jsem být za klauna... A na to abych byla klaun přece nepotřebuji líčení :)

Po skončení koncertu (asi v deset z důvodu nočního klidu) jsme se přesunuli na oficiální afterpárty do paláce Akropolis. Jeli jsme tam všichni kromě Šárky, která zamířila domů. Došli jsme tam a šli na panáka. (kromě Kláry, která si dala Mojito) Tak jsme povídali, potom se i jaklštakš vlnili do rytmu DJ co tam bůhvíco dělal za tím pultem.

No a asi tak deset minut před půlnocí se Káťa a Klára vzvedly, že půjdou na metro a tak. A já jetš dopila svoje Cuba libre (docela dobroučké) a odešla směrem Bukowski. Tam byl Míša, Honza a Ríša. Předtím tam byli i další Míšovi známí, ale ti odešli. A zůstali tam jen oni tři a narvaný Bukowski. Tak jsme odelši a já relativně přiopilá (po jednom panáku Havany, jednom Cuba Libre a třech panácích Morgana s jednou coca-colou) jsem vyzpovídávala Honzu. Měla jsem totiž spoustu nevybité energie. Ani cesta domů a vyzpovídávání mi ale nepomohli a tak jsem si ještě chtěla povídat, ale unavený Míša nechtěl. Jednou za čas mám chuť o půl jedné ráno si povídat o on si zrovna musí chtít spát! Hrůza! :D

Afrika

Moje nová vyučující na mé staré (už 60 let) fakultě je ve vedení Společnosti přátel Afriky a tak nějak ji napadlo, že by vlastně studenti mohli jet na stáž (asi dvoutýdenní) do tohoto koutu planety Země.

Jenže už ji asi nedošlo, že tím nabourá všechno co před mou osobou moje maminka po dlouhá léta schovávala :) Existuje totiž mnoho možností jak do těchto koutů jet, ale předemnou byly jaksi zatím zatajeny a to s úmyslem mě od toho držet co nejdále. Jistě si pak dovedete představit rozčarování mé maminky, když jsem ji nadšeně řekla o této naší profesorce a jejím nápadu.

Maminka zbledla... (a nejen to..)

Chápu že se s tím nemohla smířit. A snažila se na mě apelovat argumenty jako, že bych musela absolvovat milióny injekcí (protože já mám z těchto věcí hrůzu), že by mě tam usmažilo sluníčko (mám citlivou kůži) nebo že jsou tam různé nemoci.

Ale neuvědomila si, že já to všechno vím. A že i já si moc dobře uvědomuji, že je to nebezpečné. Že mám citlivou kůži a tak bych nemohla trávit dny na přímém slunečním světle, protože kdybych trávila byla bych poseta milionem půpínků. Vím, že před cestou do těchto končin je nutné absolvovat lékařskou prohlídku (což je pro mě problém) a ještě k tomu několik vakcinací proti tamějším nemocem (což je ještě větší problém). Taky si moc dobře uvědomuji, že je tam nestabilní politická situace a že člověk nikdy neví co bude dnes natož zítra.

Zase na druhou stranu už pod mala jsem chtěla pomáhat v Africe. Tento sen je sice dosti ovlivněn filmy, které jsou jistě velice zkreslené, ale to nic nezměnilo. Naopak čím déle jsem se angažovala v sociálních věcech a tak nějak rostla tak mi to více a více přirůstalo k srdci. A tak nějak jsem pociťovala sympatie k občanům černé pleti. A teď ještě ta možnost dělat praxi v organizaci pořádající adopce na dálku a tedy možnost jet se tam podívat za těmi dětmi.

No všechno má svá pro a proti. Jsem si vědoma obou pólu. A tak vím, že některé sny se mi prostě nesplní a tento bude asi jeden z nich. Bylo by to krásné jet tam a pomoci. Ale nebyla by to tak pomoc jim, ale oni by spíše pomohli mě ( v osobnostním růstu, přerovnání žebříčku hodnot,..). Protože jeden človíček z maličké České republičky sám asi nic nezmění. A při prvním setkáním s Afrikou bych měla dost práce s orientací tam a na "pomoc" by nezbyl ani čas. Na to, aby mohla přijít pomoc je třeba tam jet vícekrát. Jedna návštěva pomůže k orientaci (velice hrubé) v situaci v tom onom místě, ale nepomůže od hladomoru a negramotnosti.
Ale ta cena za ty cesty do Afriky- musela bych si zaplatit jen letenku (asi 30tisíc), ale existuje i možnost že bych za to zaplatila zdravím (nějaká nemoc tam chycená) či dokonce životem.

Na to, zda by mělo cenu tam jet či ne bude mít veliký vliv i cílová skupina, na kterou bych se chtěla ve své budoucí práci orientovat. A tuto skupinu zatím nemám ujasněnou. Takže vlastně nevím nic. Mám jen spoustu (dosti neuskutečnitelných) snů.

Móře chybíš mi!

Chybí mi ta voda, co člověka tak krásně nadnáší.

Chybí mi ta naprosto nezaměnitelná vůně moře.
Chybí mi vlny, které z člověka smyjí všechno a naplaví na něj miliardu maličkých zrníček soli.

Chybí mi ta sůl, která tak moc štípe do očí.

Chybí mi ty veliké vlny, které mi podrazily nohy pokaždé co jsem se s nimi setkala.

Chybí mi i ty maličké vlnky na kterých se s radostí pohoupu.

Chybí mi to plavání, cachtání, šplouchání, lokání si, potápění se.

Chybí mi ty ostré a rozpálené kamínky, přes které mi vždycky tak vadilo chodit.

Chybí mi ten písek, který jsem měla všude.

Chybí mi ten klid vyzařující ze všeho kolem.

Chybí mi to slunce, které mě tolik pálí do kůže.

Chybí mi ta zmrzlina, která v horku tolik osvěží.

Chybí mi ta terasa s výhledem na moře, na které se snažím všechny přemluvit že je to špatně, že se máme koukat z moře na terasu nikoli opačně...

Chybí mi to všechno a moc...

Ale k tomu abych se k tomu všemu mohla vrátit mi chybí ty peníze :(

Po čem se nám stýská?

Po čem se nám v životech stýská? A proč tomu tak je?

Jsme fixovaní na věci, osoby a živočichy proto, abychom nebyli sami? A nebo jsme na ně fixovaní aby oni nebyli sami? A nebo je to prostě lidská přirozenost fixovat se na nějaké věci,lidi, živočichy,...

Je to tím, že jsme tak slabé osobnosti a potřebujeme mít nějaké "berličky", které když jsou nám odebrány tak se nám stýská? Ta věc nám natolik chybí, že po ní toužíme a dost často bychom dali skoro cokoliv, aby se nám vrátila. Ale někdy to nejde. Ten starý plyšový medvěd ačkoliv je to ten samý Brumla, jakého si pamatujeme z dětství už není tak hebký a voňavý a ani vyprání to nenapraví. Nebo Tamagoči, které někdo někam založil už nenajdeme a to ani na Aukru :)

A občas se stává, že se nám stýská po věcech, kterých jsme si předtím nevážili a nepovažovali je za nezbytné a berličkoidní. Ty nám scházejí nejvíce. A nejhůře se získávají zpět. Třeba takové nohy. Kolik z nás si denně uvědomujeme, jak bychom bez nich byli nemožní? A pak se může stát nějaká nehoda a někdo zůstane ochrnutý a již se na ně nikdy nepostaví. Co by v tu chvíli dal za to, aby mohl zase chodit, běhat a poskakovat. A když se stane zázrak, že se vyléčí začne se nohám věnovat. Prostě si jich začne vážit, protože už je jednou ztratil a ví jaké to je a nechce, aby k tomu došlo znovu.

Někdy je asi lepší netruchlit po věcech, které už nemáme a vážit si těch, které ještě máme. Jenže tohle si uvědomit a následně začít dělat je velice těžká a dlouhá cesta. Někdo se na ni vydá dříve a někdo později.

Mě třeba, uvědomila jsem si to docela nedávno, docela chybí jeden les. Jako malá jsem tam chodila s rodiči. Říkali jsme mu Mechový domeček a je jistě strašně složité představit si proč. Byly tam vysoké jehličnaté stromy na mírném svahu a na zemi byly ty nejhezčí mechy. Takové ty zelené bochánky, které připomínají polštářky a vybízejí k tomu, aby si na ně člověk lehl. Pamatuju si, jak jsem běhala po tom lese a hledala ten nejhezčí abych z něj udělala střechu pro svůj domeček, co jsem tam stavěla. Šišky jsem použila jako plot, klacík místo komínu, kamínky na chodníček a všechno bylo krásné. V lese byl klid, občas se ozvali rodiče nebo bráška, co stavěl kousek odemě a všechno šlo krásně.

Chodili jsme tam ikdyž už jsem vyrostla a mechové domečky už jsem nestavěla, ale vždycky jsem měla tu možnost

Ale jednoho dne jsme tam cestou na houby došli a zjistili jsme, že někdo ty krásné vysoké jehličnany vykácel. Už zbyly tam jen pařezy. Nebyl už tam ten krásný příjemný stín, lesní vůně a hlavně slunce spálilo mechy a ty zežloutly a uschly. Byl to strašlivý pohled. Skoro se mi chtělo brečet. Jak si někdo mohl dovolit vykácet mi můj oblíbený les?!

Sice tam po nějaké době znovu vysázeli stromečky, část se tam vysazenila sama a část tam je uměle, ale nežli ty dorostou bude ze mě už stařenka. Musím ale uznat, že ty maličké stromky jsou strašně roztomilé a vtipné.

Výstava

Dnes jsem s Maki navštívila jednu velice zajímavou výstavu. Jistě o ní již všichni co v poslední době četli noviny, internetové zpravodajství nebo poslouchali rádio slyšeli.

Jedná se o "mírně" kontroverzní výstavu s názvem Decadence Now!- Za hranicí krajnosti.

Já sama jsem se o ní dozvěděla díky její kontroverzi. Někteří říkají, že je to nevkusné a že se nejedná o výstavu natož o umění. Ale existují i názory, a není jich málo dokonce by se dalo říci že je jich více nežli těch odsuzujících, že je to jedna z nejlepších výstav vůbec. A co je umění tak to je víceméně filosofická otázka, kterou si musí položit každý sám.

Samotná výstava je převážně v galerii Rudolfína, kam se vchází jako od Vltavy, a část je též v UMPRUM (Umělecko průmyslové muzeum), jejož vchod je u zastávky autobusu 133. Část v Rudolfínu se nazývá jako celá výstava- "Decadence Now!" a ta v UMPRUM se jmenuje "Pokoj č.13". Vstup na obě části stojí studenta 120 Kč, pouze do Rudolfina 90Kč a pouze do UMPRUM 40Kč. My jsme si koupily na obě části najednou a projít je nám trvalo asi dvě až dvě a půl hodiny. Dokonce jsme měly dohromady jeden lístek, bylo na něm napsáno, že je pro dvě osoby.

Galerie Rudolfinum je otevřena út,st, pá,so,ne 10-18 a čt 10-20. UMPRUM je otevřeno út 10-19 a st-ne 10-18 v pondělí mají (jako ostatně většina muzeí) obě zavřeno.

Nejdříve jsme šly do Rudolfína, kde nás ale překvapila nemalá fronta lidí čekajících na lístky. Proto je lepší lístky koupit buď v UMPRUM nebo prodejních místech Ticketpro. To totiž nemusíte čekat frontu a můžete jít rovnou do prvního patra nechat si otrhnout část lístku a vstoupit do první z pěti částí výstavy.

První část se věnuje „Krajnost sebe: bolest“ jsou tam většinou dekadentní aqutoportréty.

Spousta z nich již pronikla na internet takže si je lze prohlídnout předem a tak si přibližně představit co tam čeká. Ale rozhodně to tam má lepší atmosféru.

Toto je autoportrét ženy jménem Catherine Opie, která má na výstavě ještě mnoho jiných děl. Často jsou dosti zarážející.

Další část nese název: „Krajnost těla: sex“. Z fotek a vlastně všech exponátů v této části je jasné, proč je výstava až od 15 let (pod 15 nutné mít doprovod, ikdyž to asi moc nepomůže). Řekla bych že by to mělo být s doprovodem pro všechny věkové kategorie. Jsou zde exponáty skoro pornografické až perverzní či nechutné. Ale i to k dekadenci patří. Mezi ty méně pobuřující patří například rentgenové snímky penisu atd.

Další část je „Krajnost krásy: pop“. Zde jsou obrázky vůči kapitole předešlé málo pobuřující. Má to být odraz masového umění a tedy být nepobuřující a zábavné. Musím přiznat, že některé zábavné opravdu byly. Hitler stažený z kůže, topless Alžběta II a Benedikt XIV jako Hello Kity mě k pousmání opravdu nutí...

Další se jmenuje „Krajnost mysli: šílenství“. Zde jsou exponáty velice těžko zařaditelné. Je zde něco málo náboženského, tedy dekadentně náboženského. a také dekadentně mystického.

Ve stejné sekci jsou také jsou zde předměty od Gottfrieda Helnweina, který často maluje tak, že není rozeznat zda se jená o obraz či fotku. No a nebo tedy fotí. Pracoval například i s Marylinem Mansonem.

A poslední část v Rudolfínu s názvem „Krajnost života: smrt“ se opravdu věnuje smrti. Nejsou tu mrtvoly, jak by si mnozí mohli představit. Jsou zde obrázky, katré jen evokují smrt či odchod někoho. Nabízejí otázky kam odešli a jak.

A v UMPRUM je jen jedna sekce a ta s názvem: Pokoj č.13. Nevím, proč se to jmenuje takhle. Ale jsou tam díla opravdu zajímavá. Hned při vchodu zaujme dílo proslule známého Davida Černého. Neprozradím, co je to za dílo, ale řeknu jen, že je to velice pro něj typické. Volbou tématu i tím, že ho vlastně zesměšní. Nedivím se, proč stvořil Entropu takovou jakou ji udělal..

Další díla jsou také velice zajímavá, jsou tam figurky z různých filmů. A v horním patře je něco, co mě velice zaujalo. Jedná se o využití kokainu ve spojení s cukrem. Jedná se o dílo Comenia Roethlisbergera. Vytořil tímto způsobem názvy předních módních firem, jako je Versace, Dior, D&G, YSL, Chanel, Gucci a nebo značku Lamborghini.

Celkově se mi výstava velice líbila, ale musím uznat že jednou mi to stačilo. Přiznávám, že jsem asi v něčem puritánkou a tak hlavně v sekci sex měla občas co dělat abych se nezačala červenat a neutekla z místnosti. Jinde se mi však velice líbily nápady. Nezapomenu na předložku Hitlera staženého z kůže, papeže Hello Kitty, Alžbětu II a mnoho jiného. Ale jsou tam také věci, které ač se mi ze zásady nelíbily tak zpracování a nápad je nutno ocenit- LEGO koncentrační tábor, nápad p.Černého, některé autoportréty atd.

Jsem ráda, že jsem na tom byla, ale v tomto případě nezastávám hledisko: „Opakování matka moudrosti.“

Kolem a kolem: Běžte tam! Nelekejte se, ale také neočekávejte takový šok. A rozhodně běžte na obě části. Jedna bez druhé není ono. V Rudolfínu je více věcí, ale v UMPRUM to stojí za to.

Přidávám pár odkazů, kde se dozvíte více o výstavě, nebo si můžete prohlédnout více fotek.

http://www.praha.eu/jnp/cz/home/zabava/muzea_a_vystavy/no_to_je_teda_dekadence.html

http://www.decadencenow.cz/

http://kultura.idnes.cz/obrazem-moc-krev-i-papez-v-neglize-zacina-vystava-prekracujici-hranice-1zs-/vytvarneum.asp?c=A100929_133455_vytvarneum_jaz

Zase ty volby!

Další volby.. Druhé kolo senátních voleb! Ach jo, jak já je nemám ráda. Že já se tam hlásila. Už chápu že nikdo nechtěl. Kdo by taky chtěl celé dny sedět na píp, když někdo příjde šlohnout mu občanku zkontrolovat ji se seznamem voličů, vrátit mu ji a přidat mu volební lístky a obálku. Když není tak dokola omílat co kam (si) má strčit. Sedím tu od dvou, jo přišla jsem trošku později ale kvůli škole, kde jsem nechtěně schodila svého spolužáka, protože on nebyl na přednášce kvůli volbám a tupě před profesorkou zmínila, že i já jdu k volbám a tak jsem vlastně naznačila že kdyby chtěl tak to stihne.. Nějak mi to nemyslelo L No a prostě tu sedím od dvou na jednom místě, nejdříve jsem dělala úkoly na fj, teď jsem psala referát na jeden předmět do školy a teď píšu tohle a zoufale mě bolí zadek a mám hlad. Jediné, co mi trošku zvedlo náladu byl můj bývalý spolužák Tonda Cvrček, co tu byl volit. Sice jsme spolu neprohodili žádná mimovolební slova, ale známá tvář potěší… Asi se za chvilku zvednu a půjdu nám s mumínkem koupit něco k papůhamů. Mám totiž hlad, ale to už jsem říkala. Jo a bolí mě kolena od sezení. Jů to je skvielé postěžování si… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ můj zadek, tak na tři se zvedám… no tak ne no, počkám ještě deset minut než bude osm hodin (večer) a potom se tedy zvednu a půjdu koupit papků.

Mezitím popíšu jak to tu vypadá. Sedím ve třídě pro prvňáčky. Je tu tabule, na které bylo minulý pátek napsáno: „Má-ma me-le ma-so“. Jak já jim to závidím, to bych ještě možná taky zvládla přečíst a pochopit, ale to co do mě snaží hustit ti divní lidé v té divné instituci už nechápu od mámy co mlela maso a Emmy co jí pomáhala J. No pak jsou tu slabikáře s opravdu duchaplnými větami, něco o tátovi Jirkovi co má jitrnici. Ale je tu i několik krásných dětských výtvorů z listů, šípků a namalovaná sluníčka. Taky je tu horda toaletních papírů, papírových utěrek, na stěnách jsou učební pomůcky jako sčítání a odčítání, psaní velkých a malých psacích písmen a tak. Prostě taková typická třída na prvním stupni. Jenže tady jsou teĎ lavice vystěhované, ručníčky nejsou na háčcích, žádné děti tu nepobíhají jen občas ty, které přivedou volící rodičové. Ale ty tu moc dlouho nesetrvají. Jsou tu jen členové volební komise (deset plus předseda a paní OÚ= obecní úřad) šest mužů a šest žen. Nejsem tu nejmladší, ale druhá nejmladší J No už je osm…

Střípky co mi zůstaly v hlavě..

V září jsem byla hned u dvou moří. U toho v Chorvatsku a poté v Itálii. Oboje bylo super duper! Chorvatsko bylo s rodiči, což je výhoda tak i nevýhoda jistě víme proč.A Itálie byla s bráškou a jeho přítulkyní, což je též výhodo-nevýhoda. (nevýhoda je to pouze z hlediska křenění)

Ale obojí jsem si móc užila.

V obou mořích jsem se mockráte koupala, ale ve výsledku to bylo málo. A z obou zemí se mi nechtělo odjet. Možná o trošku méně se mi chtělo z Itálie, protože při odjezdu z Chorvatska jsem věděla že mě ještě čeká Itálie, ale po Itálii již nebylo nic, jen škola L

Nejdříve nikdo z naší, již tři roky pětičlené domácnosti, nevěděl kam vlastně a jestli vůbec někam pojedeme. Skoro den před naplánovaným datem odjezdu, kdy si oba rodičové vzali dovolenou a všichni jsme se tak psychicky připravili na odjezd jsme se konečně dohodli na tom, že pojedeme. No dobrá, že pojedeme do Chorvatska. Míša našel že ostrov Krk je podle obrázků na googlu docela hezký, a že by tam mohlo být hezky.No cesta. Jedním slovem- strastiplná. Žádné veliké strasti, jen že jsme jeli k moři, ale venku bylo asi deset stupňů a pršelo. Jinak nic důležitého...

Ale NAŠTĚSTÍ jsme po příjezdu blíže k mému miláčkovi moři za pomoci teploměru u nás v autě zjistili, že venku se o deset (jedenáct) stupňů oteplilo a že tedy teplota má tendenci stoupat, což je příjemné. Doufajíce, že se ještě tak minimálně o pět stupňů vyšplhá dojeli jsme na "otok Krk" což je v překladu z chorvatštiny ostrov Krk. Impozantní most vede na tento ostrov. Je dlouhý asi jeden a půl km. A Krk je prý nejbliží mořský ostrov vůbec. Je pravdam, že pevnina není příliš daleko. Ale plavat s autem na zádech bych to nechtěla :)

Na ostrově si nás odchytl postarší chorvat s tím, že v městečku Njivice (tak nějak se to jmenuje) se nachází jeho domek, kde nás rád ubytuje. Nabídl nám i velice přívětivou cenu a tak jsme jeli za ním a prohlédli si nabízené ubytování. Nebylo to špatné, ale proti mluvilo hned několik skutečností. První- bylo to naše první prohlížené ubytování a tak nikdo nechtěl vzít bez poohlédnutí se po nabídkáh. Druhá- městečko sice hezké, ale Míša nám nalezl jiné a urputně si na něm trval. Třetí- (vlastně už nevím, ale určitě nějaká byla)Takže jsme se sebrali, pánovi řekli, že se poohlídneme a že se kdyžtak do dvou hodin vrátíme. Nevrátili jsme se... Jeli jsme si prohlédnout jiná města a hledali ubytování tam. V městu Krk, a nakonec i v městečku Vrbnik (to je to Míšou vyhlídnuté). Tam jsme nakonec zakotvili páč jsme našli bydleníčko blízko moříčka, u jednoho hodného pána a za rozumnou ceničku. Měli jsme docela velký apartmán s dvěma balkóny s výhledem na moře a jednou terasou do velice nefrekventované ulice. Projelo tam tak jedno auto za hodinu.

A také jsme měli kočku, né tu naší, ale tamější. Asi jí ta naše zavolala a poprosila jí, ať nás hlídá. Protože přesně to dělala. Seděla nám na židli, chtěla nám ochutnat všechno jídlo jestli není náhodou zkažené a prostě byla miláček. Byla i trošku té naší podobná, možná jsou vzdálené příbuzné (třeba přes několik tlapek). A tento komplex nebyl zas tak drahý, vyšlo to asi na 44euro na noc. Měli tam dobrou zmrzlinu a pichlavé kamínky na oblázkové pláži J Počasí jsme měli hezké (až na jeden den kdy pršelo) a móře studené J Protože už nebylo zas takové teplo. Ale stále bylo teplo dost na koupání, čvachtání, skákání do vln, opalování se, pojídání zmrzliny, pojídání pizzy, konzumaci hektolitrů coca-coly, večeření venku a večerní procházky.

A mnoho jiného. Pohled na moře z našeho pokojíku byl super, nebydleli jsme sice hned na pláži, ale nebylo to tam moc daleko. Ta pláž byla oblázko kamenitá, teda oblázko betonová. Na části byly oblázky a po stranách byla vybetonovaná místa na ležení, sezení a tak. Moře bylo hluboké a průzračně modré. Obloha krásná. Objeli jsme spoustu pláží, spoustu měst, několik kláštěrů a jiných ať udržovaných nebo neudržovaných budov. Jednou jsme dokonce jeli skoro dva kilometry nikým neobydlenou krajinou a jednou nezavřenou závorou abychom našli polozarostlou, ale pěknou, rotundu románsko-gotického stylu. Nejsem si ani jistá, která pláž se mi líbila nejvíce. Byla tam písková Baška, ale písek pak máte všude i tam kde ho nechcete. Také tam bylo takové krásné molo, na které narážely vlny. No a já se na něj šla podívat. No a…..prostě jsem já a moje oblečení na vlastní kůži pocítili slanost a mokrost vody! J pro ty méně chápavé- ohodila mě vlna od hlavy až k patě! :D Další pláží byla ta oblázková, kde foukal studený vítr, ale bylo tam pusto a jen pár lidí. Nemůžu si nějak vybavit jiné názvy pláží, vím, že jedna byla taková hrozně studená. (tak si ji pamatuju) ale byly tam krásné vlny a Míša se tam nekoupal. Asi mu byla zima, když je ta pláž „studená“ J

V Itálii bylo skoro vše naopak. Nejeli jsme na ostrov, ale na poloostrov apeninský. Do oblasti národního parku Cinque-terre. Pršelo večer a přes den tam bylo hezky. Nebydleli jsme na jednom místě, ale na vícero (dvou- Corniglia a Monterosso). Nebyla tam kočka, ale za to miliarda lidí. Snad všichni turisti z celé Evropy se museli sjet tam co my. Nemohli jsme zaparkovat v Manarole, protože tam bylo jen šest míst na všechny turisty. Tak jsme se tam ani neptali na ubytování a jeli dále. Dojeli jsme do většího- Riomaggiore, kde jsme již zaparkovali, ale za dosti penízků. A hledali ubytování, snad nikdy více jsem neslyšela slovo „full“ než ve spojení s tím, že nemají ubytování. Takže další protiklad, v chorvatsku nám hned při vjezdu na ostrov jeden místní pán nabízel levné a docela útulné ubytování a tady nebylo žádné volné. Dojeli jsme to tedy zkusit do dalšího města- Corniglie. Tam jsme nějakou záhadnou náhodou s narazili na jednu paní, co znala jinou paní co má volné ubytování. Zaradovali jsme se, ale čekalo nás nemilé překvapení (další protiklady). Paní neuměla jediné slovo jinou řečí nežli italsky, což je v turistické oblasti velice k podivu a v Chorvatsku se nám to nestalo (když nutno uznat, že chorvatština je češtině podobnější nežli italština ale pán se snažil a to se cení). A dalším nemilým překvapením byla cena. Za devadesát euro za noc v jednom pokoji bez výhledu na moře, sice s parkováním ale žádné balkóny jen s dalšími apartmány společná terasa a miniaturní koupelnička. Ano, dostali jsme sice utěrky (tedy já je našla v přihrádce pod svou postelí tak nevím zda byly pro nás, ale my je použili- neřekla že nesmíme nebo možná jo ale my ji nerozuměli :D ) a ručníky, ale to jsme

dostali i v Chorvatsku. Ale vzali jsme to na dvě noci, už jsme totiž chtěli být někde ubytovaní. Zmáhala nás únava z neustálého hledání. Večer jsme si tedy vyrazili na zmrzlinu, do móře a tak se projít. Museli jsme ještě vyzvednout páč to paní chtěla zaplatit hned a na ruku… Druhý den večer nás pak navštívila paní a něco se nás ptala, ale nikdo jí nerozuměl. Nakonec jsme se nějak domluvili, že další den odjíždíme a že si o den prodlužovat nebudeme. Ale stihli jsme tam udělat ostudičku- celá pláž na nás něco řvala, asi to byla různá směsice jazyků. Šly jsme totiž (já a Klára= Míšova přítulkyně) do zákazu vstupu, ale my si ho nevšimly. Asi tam padalo kamení. No a pak jsme to tedy pochopili a vraceli se pak připlaval nějaký děsivě akční Ital a začal na nás řvát jak jsme hloupé a cákal nám do obličejíků. Div nás neutopil. No přiznávám se, měla jsem z toho docela srandu, ikdyž se to teď asi nezdá moc vtipné ještě teď se směju jen na to pomyslím. No ale je pravda že jsme byly rády že je to den našeho odjezdu, že už tam neuděláme jinou ostudu, koukali tam na nás totiž divně. JOdjeli jsme do dalšího města Vernazza, kde jsme hledali ubytování, ale marně. Nakonec jsme to tam vzdali a odjeli do Monterossa, kde jsme v ufficio turistico dostali mapičku s označenými volnými pokoji, kde to máme zkusit. Vtipné bylo, že jsme tam u jednoho z potencionálních ubytovatelů potkali nějaké kanaďany, kteří jedli do ČR na Erasmus. Jeden na rok, druhý na půl a ten třetí to si nepamatuju, ale sranda. Dokonce studovali techniku na ČVUT. J No našli jsme ubytování ještě dražší nežli to minulé, museli jsme jet taxíkem (Michal ho platil ikdyž ta ubytovatelka řekla že ho zaplatí). Ale ikdyž to zpočátku vypadalo jako daleko do centra ukázalo se, že existuje zkratka a není to tak daleko. Ale s autem byl problém. Bylo tam placené parkoviště, ale to bylo hrozně drahé. Nebo pak zákaz stání.

Jediné přijatelné místo bylo děsivě daleko do kopce, ale nakonec jsme tam zaparkovali- byla to jediná možnost. No a když jsme pak zjistili, že nemáme čaj- byl v autě, nůž a jiné užitečné vecičky museli jsme pro to dojít až dááááleko… Také se zpočátku zdálo, že nebudeme mít ani povlečení a já spala na rozkládací posteli a to jsme platili 100e za noc!!! Ale nakonec jsme dostali ručníky, povlečení i mini terasu. A dokonce i velice hezkého souseda Kanaďana, který uměl trošku italsky. Což pro mě bylo ohromné vysvobození, páč naše ubytovatelka uměla tak dvacet slov francouzsky, takže bráška samozřejmě k mému nadšení určil že to budu vyjednávat všechno já. NAŠTĚSTÍ její dcera, též naše sousedka, se kterou jsme pak řešili to povlečení byla učitelka (snad nikdy jsem tak ráda neviděla učitelku angličtiny jako teď :D ) Takže řešení tohoto zůstalo na ostatních… No ale s paní ubytovatelkou jsem to musela řešit já, ikdyž její znalost fj byla velice mizivá. Míša a Klára měli pocit jak krásně jsme si popovídali, ale já jsem věděla jak to bylo- ona neustále říkala jak mi nerozumí a já se snažila jí to vysvětlit jinak, ale nešlo to. Ale furt to bylo lepší nežli v Corniglii, kde nám nerozuměli vůbec. No jeli jsme vlakem podívat se do druhých měst, tak abychom viděli všechny. Vyšlo nás to mnohem levněji než kdybychom jeli autem. Platili bychom benzín a za parkování. Při navštěvování měst jsme okusili i jejich místní víno a to jak tekuté (Míša s Klárou si koupili nějaké a popíjeli ještě v Corniglii) i to bobuloidní (ukradli jsme si ho na vinicích, kde mě málem uštknul had :) a také v místě bydlení od sousedů).
Cestu zpátky nám trošku uspíšil neplánovaný déšť, takže místo do dalšího městečka jsme jeli domů. Do Rakouska, kde nás navigace vedla po silnici šířky pravítka a rovnosti křivítka, kde se hned vedle pásly krávy místo toho aby nás vedla po hlavní. A potom do Německa, kde Míša prohnal BMW pérka a v polovině noci jsme se ocitli v našich pražských postýlkách.

Těch pět měst co jsme navštívili byli: Riomaggiore, Manarola, Vernazza, Corniglia a Manarola… Pokud je zadáte do google a budete chtít vidět obrázky dozvíte se, za co jsem utratila poslední zbytky svých peněz... :D

Módní peklo

Už jste zaregistrovali webovou stránku s názvem Módní peklo? (www.modnipeklo.cz)

Já jsem na ni narazila čistě náhodou při návštěvě u bratrance. A hned jsem si musela přečíst snad všechny články.

Abych tedy napsala o co se jedná. Autorka/y (předpokládám, že žena protože je to psané v ženském rodě) při procházení Prahou občas vyfotí nějakou osobu (začerní obličej) a poté totálně kriticky ohodnotí oblečení a styl. Vlastně nenechají jedinou nitku suchou.

A nebo výtvory nabízené na stránce fler.cz (www.fler.cz), jestli neznáte tak to je stránka, kde zruční lidičkové nabízejí své výtvory. A to svetry, tašky, kabelky, trička prostě všehochuť. Jsou batikované nebo ne, ale jsou vlastnoručně vyrobené a jsou relativně cenově dostupné. Tak i výtvory nabízené na této stránce jsou na Módním peklu občas "na paškále".

Četla jsem si články na této stránce a nemůžu říci, že bych se vším souhlasila ale hlavně že bych schvalovala styl psaní článků. Ale na druhou stranu něco pravdy na tom je.

Sama občas trnu, když vidím jak se dnešní lidé oblékají. Přiznávám, že na mě by bylo možné také mnoho věcí kriticky ohodnotit a tedy nejsem naprosto dokonalá (kdo je?). Ale snažím se a zas tak hrozně nevypadám (tedy doufám:) ).

Na ulici občas potkáte lidi, kteří naprosto nevědí co nosit a co vyhodit. Nevědí, že sed mají nosit barvy co k sobě alespoň trošku sedí. Nebo že se nemá nosit oblečení, které je již na první pohled malé.

No prostě naši spoluobčané, a bohužel musím uznat že většinou se jedná o příslušnice ženského pohlaví, by se měli naučit jak se oblékat.

A abych nepila víno když káži vodu, pokud se udělá nějaký kurz správného oblékání přihlásím se též :)

Další velice zajímavý a z části i poučný blog je: http://blbablondyna.blogspot.com

Volby

Ve dnech 15-16.10. 2010 se na Praze 10 (mé domovině) konaly volby. Nebyly to ale jen tak jedajaké volby. Byly to volby nejen do komunálního zastupitelstva, kam se volilo po celé ČR ale též do Senátu.

Takže se nevolil jenom zastupitel, který bude sedět a pobírat peníze pro nic za nic ale i senátora co bude pobírat peníze pro nic za nic.

Mě osobně a spoustu jiných chudáků se to týkalo více nežli človíčka z jiné části Prahy (nežli je desítka). Protože my jsme seděli ve volební komisi. Od jedné v pátek do půl jedenácté a v sobotu od osmi do půl osmé jsme seděli na místě a přijímali voliče.

Celé dny jsme seděli na jednom místě a chodili lidi. Přišli, my se usmáli, poprosili je o občanský průkaz, odškrtli si je v seznamu voličů, podali jim dvě obálky a vysvětlili jim, že ta žlutá je na senátní volby a mají tam dát jen jeden papírek o velikosti A5 a že ta druhá obálka je na komunální volby a příjde tam ta velká plachta (magistrát) a ten papír A4 na obvod Phy 10.

Unavující, nudné a strašlivé.

A co je na tom nejhorší? Za týden znovu!!!!!!!!!!!!!!

O tom, jak jsem pekla cookies

Ještě v Anglii jsme ráno jednou na stole objevili jakési sušenky. A za vteřinku se nám dostalo vysvětlení , že to jsou cookies co upekla Tove (Švédka též používající tuto kuchyň a spolupracovnice Maki). Jednu jsem ochutnala a byly tak dobré, to si snad ani nelze představit.

Takové měkkoučké a chuťově se rozplývající na jazyku, prostě jedním slovem mňamózní!

Takže když mi Maki prozradila, že jí Tove napsala recept ihned jsem věděla, že ho též musím mít. Takže před pár dny jsem Maki poprosila aby mi jej poslala. Je to přesně to, co jí napsala Tove, takže je v angličtině.

Zní přesně takto:

the recipe:
Hmm... Slightly salted butter, sugar, cinnamon, milk, flour and baking powder. The cookies were baked for about 10 min at high heat to get a brown colour. When it comes to the dough you just have to improviser a bit with the ammount of ingredients. The consistence should be like regular pie dough. :) Start with the butter and sugar and work them together, then add baking powder, flour and cinnamon. The dough should be crumbly. Then add milk and work it togehter. Voila!

Jo a problém nastává ve chvíli, kdy jsem si ho přečetla. Peču sice ráda a často, ale cookies jsem nikdy předtím nepekla, takže hutnost těsta neznám a tak neumím poznat kolik jaké ingrediece dát. A tak jsem prolezla google a hledala nějaký recept, který by odpovídal tomu od Tove. A ještě musel obsahovat ovesné vločky, které jsem asi půl hodiny hledala v tescu v domnění, že tam patří.
Našla jsem několik receptů, jenže žádný neodpovídal mým nárokům. No a tak jsem jeden nakonec vybrala. Byl to šálkový recept.

Umíchala jsem ho, jenže mi přišlo že jeden šálek mouky na 150g másla je nějak málo a tak jsem přidávala a přidávala. Ale do kdy? Jak má takové těsto na cookies vypadat? A mám tam dávat ty vločky ač nejsou v receptu?

Když jsem udělala první zkušební várku tak ta se v troubě roztekla a staly se z původně cookies nějaké smaženkies. Mamince sice chutnají, ale jsou tenké, rozteklé a příšerně mastné.

Tak jsem přidala mouku. A znovu to zkusila. Zpočátku to vypadalo dobře a tak jsem znovu začala doufat, ale pak se zase roztekly a bylo po doufání. Vyndala jsem je a viděla, znovu mastné a jakoby smažené nikoliv pečené. A vůbec nevyběhly a po chuti by i soukromý detektiv pátral dlouho.

To mě už kapičku naštvalo a tak jsem do těsta nasypala nějaké ovesné vločky, nějakou nastrouhanou čokoládu a prostě to naplácala na plech a dala péct. Už mě vlastně ani nezajímal výsledek. A ani tyhle se nepovedly.

Rodičové sice tvrdí, jak jim to chutná, ale mě to nechutná a mé očekávání to nesplnilo ani za mák. Mělo to být absolutně ale absolutně jiné. No jo, co můžu dělat. Příště se prostě nebudu pouštět do něčeho co neznám a budu péct bábovky, vídeňské dorty a něco co zkazím jen občas. Tedy poseldní dobou je to půl napůl, ale i to je lepší statistika nežli nepovedeno.

Londýn - den šestý (9.8.)

Den poslední, ach jo!

Ráno nikoli jako každé jiné. Budík nastavený na osm třicet možná zazvonil ale my ho neslyšeli. Takže jsme propásli jedinou možnost vstát a poděkovat Maki za všechno a rozloučit se. Probudili jsme se asi v deset. A to už byla Maki pryč a v kuchyňce byla jen jedna ze Švédek, Tove, která také ten den odlétala domů. Tak jsme se s ní rozloučili, byla totiž hrozně sympatická a velice milá. A anglicky uměla fakt dobře. Tak jsme se s ní rozloučili a ona odešla. My jsme ještě dobalili poslední věci, napsali děkovný vzkaz. Vlastně dva, jeden Maki a ten druhý tak neadresně. Ten Maki jsem psala já, ten druhý psal Míša.

No a potom jsme opustili naše dočasné bydliště nadobro. Klíče jsme tam nechali a zabouchli za sebou věci. Museli jsme si s sebou vzít všechny naše saky paky protože vracení se zpět z města by nám zabralo moc z drahocenného času. A toho nebylo kvůli našemu zaspání nazbyt.

Jeli jsme k Design museu. Oba jsme se tam chtěli podívat. Již jednou jsme šli okolo a jen jsme nakukovali. Tentokráte jsme šli i dovnitř. Bylo to snad jedno z mála míst, kam jsme platili vstupné. Ale nebylo to tak strašné- za jednoho studenta to bylo pět liber tedy asi stopadesát korun. Uvnitř bylo hned několik výstav. První patro bylo s vynálezy. Takové různé sarapatičky a kejklátka. Některé vynálezy byly docela zajímavé a některé již překonané a naprosto zbytečné. Byly tam i různé technické vymoženosti. Ale z tohoto patra mě nejvíce zaujalo kolo. Nebylo to obyčejné kolo, ale bylo skládací, ale žádná troska eska. Bylo to kvalitní kolo, které se dalo složit do takového speciálního kufru. Bylo to srandovní. Další patro bylo zaměřeno trochu na šetření energiemi. A na různé solární vymoženosti. Psali tam, že existuje nějaké město, kde na jednoho občana vychází asi okolo 700m^2. Což je opravdu hodně. Také tam byly fotky od člověka, který dokumentoval život v Africe, a jedna fotka mě jako češku velice potěšila. Na jedné z Nairobi byla česká firma. Firma, kterou sice v jiných zemích přejmenovali (odebrali háček) a některé národy si myslí, že je to jejich firma ALE JE NAŠE. Kdo ví o čem mluvím? O Baťovi! Kdo by si byl pomyslel, že v Nairobi bude Baťa? Tedy Bata… J Zajímavé, jak se Česká firma rychle rozšířila i do zapadlých částí světa. No a fotky ještě obsahovaly popisky kolik je v dané oblasti lidí a přepočet na člověka na m² a tak.

V muzeu jsme si nechali věci a polehoučku se vytratili. Chtěli jsme jít ven koupit si k něco k jídlu. Míša si pamatoval, že byl poblíž Mark´s and Spencer, který má v Anglii úplně jinou podobu nežli tady. Jsou tam i Mark´s and Spencer potraviny a mají tam opravdu dobré věci. Koupili jsme si čerstvou bagetu, šunku a vodu (s příchutí citrónu a lunetky- mňamka!). A sedli jsme si přímo proti Tower bridge do parku a pojídali svůj „poslední oběd“.

Seděli jsme tam proti tomu krásnému mostu, blízko té nové radnice a mě se nechtělo domů. Ač jsem to tam zpočátku neměla ráda, nikomu jsem nerozuměla a nikdo mě tak se mi tam líbilo. Bylo to jiné. Ta kultura, ti lidé a celá země.

Vrátili jsme se pro věci do muzea, nakoupili design suvenýry v jejich design obchodě a mířili směrem na metro abychom se dostali na Finchley road, odkud nám měl jet bus na letiště. Myslím, že ani Míšovi se nechtělo opouštět Londýn. Dojeli jsme na Finchley road, tam jsme se ještě chvilku chtěli projít a podívat se jaké to tam je, a co tam vlastně je. Jenže Míša táhl náš těžký kufr, já měla na zádech batoh a svou puntíkatou tašku od Maki na rameni. Takže se nám nechtělo chodit moc daleko. Nakonec jsme se vrátili a šli jsme hledat poštu. Měli jsme totiž již napsané ty pohledy ale ještě jsme se nedostali k tomu, abychom je odeslali.

Na Uxbridge sice byla pošta a já tam toho rána šla, ale byla tam taková fronta, že bych tam byla asi hodinu a tak jsme to odložili. Teď jsme ale měli čas a tak jsem se zeptala v nějaké trafice a zamířili jsme podle instrukcí. Poštu jsme opravdu našli a fronta rychle ubíhala. Koupila jsem známku do Česka za šedesát pencí, naše pohledy letěly letadlem a byly tu ve středu. (k příjemcům šly jen dva dny!) No a potom jsme se šourali zpět k zastávce busu, odkud jsme měli odjíždět. Cestou jsme se ještě zastavili pro něco k snědku a potom si sedli na zastávku a čekali.

Asi o dvě minuty později nežli měl přijel autobus, který už byl skoro plný takže jsme s Míšou neseděli vedle sebe ale přes uličku. A hodinová cesta moc neubíhala. Byla jsem unavená, s Míšou nebyla řeč- měl iPoda a tak jsem zavírala a otevírala oči a snažila se krátit čas jak to jen šlo. Potom už jsme konečně vystoupili z busu na letišti. Měli jsme ještě čas.

Tak jsme se ještě poohlíželi po nějakých suvenýrech. Něco málo jsme koupili a potom jsme prošli kontrolou a zamířili do duty free areálu. Sice jsme měli již méně nežli půl hodiny do odletu (asi o dvě minuty), ale stále tam nebyla napsaná brána a tak se šel Míša ještě projít. Za dvě vteřiny poté co odešel se tam číslo brány objevilo, ale to už byl Míša fuč. Tak jsem ho prozváněla, ale on nereagoval. Naštěstí se pak objevil tak jsme popadli zavazadla a šli jsme k bráně a čekali na nástup do letadla. Bylo tam docela hodně lidí a fronta byla docela dlouhá. Bála jsem se, že se snad do toho letadla ani nevejdeme natož abychom seděli.
Zkontrolovali nás, šli jsme venkem, nastoupili jsme vstupem na zádi letadla a ještě našli úplně volnou sedačku. Tentokráte jsem seděla u okénka já a Míša uprostřed. Vedle něj z druhé strany seděl někdo cizí tak jako vedle mě při cestě tam.

Chvilku jsme ještě čekali, potom jsme jeli na tu správnou runway a potom vzlétli. Letušky a jeden letušák (docela hezký) nám ukazovali jak si nandat a sundat záchranou vestu, jak dýchat za pomoci toho dýchacího přístroje a potom nám nabízeli nápoje. Přesně stejný postup jako při cestě tam. Až na tu letušku co při turbulencích omylem zvrhla kávu na nějakou asiatku. I tentokráte Míša nedbal pokynů o vypnutí elektroniky a poslouchal iPoda. Asi mu to přišlo lepší než poslouchat mě. Jenže já ho stejně furt rušila: „hele, támhle je moře“ a za pět minut : „koukej na ty lodě..“ a tak to bylo celou cestu. Když jsme z okénka viděli západ slunce vyfotila jsem si ho mobilem a i křídlo.

Po přistání jsme vystoupili z letadla a šli jsme do připravených autobusů, co nás zavezli k východu. Ani nevím proč pro nás přijeli. Nebylo to tak daleko. Ještě z autobusu jsem volala tatínkovi, který pro nás přijel na letiště. Přiletěli jsme totiž v jedenáct pražského času a nechtělo se nám se potom ještě plahočit hodiny domů. Tatík musel udělat třikrát patnáctiminutové kolečko, tedy dvakrát a potom jsme už přišli. Možná na tom nic neušetřil protože projel ten benzín, takže mohl rovnou zaplatit tu stovku a čekat déle než 15 minut. A možná ne…Dojeli jsme domů, přivítali se rodiči a čičimiči. Ukázali pár fotek a konečně se šli pořádně vyspat. Bez hádek, bez tvrdé země.

Finální zhodnocení? Bylo to super. Jensuprovatější jaké to mohlobýt. Nebylo to levné, každého to přišlo asi na osm tisíc, ale stálo to za to.

Nelze říct co se mi líbilo nejvíc. Ani neumím říct, jestli je lepší Paříž nebo Londýn. Obojí je super. Paříži nahrává francouzština a Londýnu zase upravenost a Maki. Těžké rozhodování!
Doporučuji navštívit a to oboje!

Nebýt Maki nikdy by se to neuskutečnilo a tak jí patří obrovský, přímo gigantický, dík! Dík!