No a potom jsme opustili naše dočasné bydliště nadobro. Klíče jsme tam nechali a zabouchli za sebou věci. Museli jsme si s sebou vzít všechny naše saky paky protože vracení se zpět z města by nám zabralo moc z drahocenného času. A toho nebylo kvůli našemu zaspání nazbyt.
Jeli jsme k Design museu. Oba jsme se tam chtěli podívat. Již jednou jsme šli okolo a jen jsme nakukovali. Tentokráte jsme šli i dovnitř. Bylo to snad jedno z mála míst, kam jsme platili vstupné. Ale nebylo to tak strašné- za jednoho studenta to bylo pět liber tedy asi stopadesát korun. Uvnitř bylo hned několik výstav. První patro bylo s vynálezy. Takové různé sarapatičky a kejklátka. Některé vynálezy byly docela zajímavé a některé již překonané a naprosto zbytečné. Byly tam i různé technické vymoženosti. Ale z tohoto patra mě nejvíce zaujalo kolo. Nebylo to obyčejné kolo, ale bylo skládací, ale žádná troska eska. Bylo to kvalitní kolo, které se dalo složit do takového speciálního kufru. Bylo to srandovní. Další patro bylo zaměřeno trochu na šetření energiemi. A na různé solární vymoženosti. Psali tam, že existuje nějaké město, kde na jednoho občana vychází asi okolo 700m2. Což je opravdu hodně. Také tam byly fotky od člověka, který dokumentoval život v Africe, a jedna fotka mě jako češku velice potěšila. Na jedné z Nairobi byla česká firma. Firma, kterou sice v jiných zemích přejmenovali (odebrali háček) a některé národy si myslí, že je to jejich firma ALE JE NAŠE. Kdo ví o čem mluvím? O Baťovi! Kdo by si byl pomyslel, že v Nairobi bude Baťa? Tedy Bata… J Zajímavé, jak se Česká firma rychle rozšířila i do zapadlých částí světa. No a fotky ještě obsahovaly popisky kolik je v dané oblasti lidí a přepočet na člověka na m2 a tak.
V muzeu jsme si nechali věci a polehoučku se vytratili. Chtěli jsme jít ven koupit si k něco k jídlu. Míša si pamatoval, že byl poblíž Mark´s and Spencer, který má v Anglii úplně jinou podobu nežli tady. Jsou tam i Mark´s and Spencer potraviny a mají tam opravdu dobré věci. Koupili jsme si čerstvou bagetu, šunku a vodu (s příchutí citrónu a lunetky- mňamka!). A sedli jsme si přímo proti Tower bridge do parku a pojídali svůj „poslední oběd“.
Seděli jsme tam proti tomu krásnému mostu, blízko té nové radnice a mě se nechtělo domů. Ač jsem to tam zpočátku neměla ráda, nikomu jsem nerozuměla a nikdo mě tak se mi tam líbilo. Bylo to jiné. Ta kultura, ti lidé a celá země.
Vrátili jsme se pro věci do muzea, nakoupili design suvenýry v jejich design obchodě a mířili směrem na metro abychom se dostali na Finchley road, odkud nám měl jet bus na letiště. Myslím, že ani Míšovi se nechtělo opouštět Londýn. Dojeli jsme na Finchley road, tam jsme se ještě chvilku chtěli projít a podívat se jaké to tam je, a co tam vlastně je. Jenže Míša táhl náš těžký kufr, já měla na zádech batoh a svou puntíkatou tašku od Maki na rameni. Takže se nám nechtělo chodit moc daleko. Nakonec jsme se vrátili a šli jsme hledat poštu. Měli jsme totiž již napsané ty pohledy ale ještě jsme se nedostali k tomu, abychom je odeslali.
Na Uxbridge sice byla pošta a já tam toho rána šla, ale byla tam taková fronta, že bych tam byla asi hodinu a tak jsme to odložili. Teď jsme ale měli čas a tak jsem se zeptala v nějaké trafice a zamířili jsme podle instrukcí. Poštu jsme opravdu našli a fronta rychle ubíhala. Koupila jsem známku do Česka za šedesát pencí, naše pohledy letěly letadlem a byly tu ve středu. (k příjemcům šly jen dva dny!) No a potom jsme se šourali zpět k zastávce busu, odkud jsme měli odjíždět. Cestou jsme se ještě zastavili pro něco k snědku a potom si sedli na zastávku a čekali.
Asi o dvě minuty později nežli měl přijel autobus, který už byl skoro plný takže jsme s Míšou neseděli vedle sebe ale přes uličku. A hodinová cesta moc neubíhala. Byla jsem unavená, s Míšou nebyla řeč- měl iPoda a tak jsem zavírala a otevírala oči a snažila se krátit čas jak to jen šlo. Potom už jsme konečně vystoupili z busu na letišti. Měli jsme ještě čas.
Tak jsme se ještě poohlíželi po nějakých suvenýrech. Něco málo jsme koupili a potom jsme prošli kontrolou a zamířili do duty free areálu. Sice jsme měli již méně nežli půl hodiny do odletu (asi o dvě minuty), ale stále tam nebyla napsaná brána a tak se šel Míša ještě projít. Za dvě vteřiny poté co odešel se tam číslo brány objevilo, ale to už byl Míša fuč. Tak jsem ho prozváněla, ale on nereagoval. Naštěstí se pak objevil tak jsme popadli zavazadla a šli jsme k bráně a čekali na nástup do letadla. Bylo tam docela hodně lidí a fronta byla docela dlouhá. Bála jsem se, že se snad do toho letadla ani nevejdeme natož abychom seděli.
Zkontrolovali nás, šli jsme venkem, nastoupili jsme vstupem na zádi letadla a ještě našli úplně volnou sedačku. Tentokráte jsem seděla u okénka já a Míša uprostřed. Vedle něj z druhé strany seděl někdo cizí tak jako vedle mě při cestě tam.
Chvilku jsme ještě čekali, potom jsme jeli na tu správnou runway a potom vzlétli. Letušky a jeden letušák (docela hezký) nám ukazovali jak si nandat a sundat záchranou vestu, jak dýchat za pomoci toho dýchacího přístroje a potom nám nabízeli nápoje. Přesně stejný postup jako při cestě tam. Až na tu letušku co při turbulencích omylem zvrhla kávu na nějakou asiatku. I tentokráte Míša nedbal pokynů o vypnutí elektroniky a poslouchal iPoda. Asi mu to přišlo lepší než poslouchat mě. Jenže já ho stejně furt rušila: „hele, támhle je moře“ a za pět minut : „koukej na ty lodě..“ a tak to bylo celou cestu. Když jsme z okénka viděli západ slunce vyfotila jsem si ho mobilem a i křídlo.
Finální zhodnocení? Bylo to super. Jensuprovatější jaké to mohlobýt. Nebylo to levné, každého to přišlo asi na osm tisíc, ale stálo to za to.
Nelze říct co se mi líbilo nejvíc. Ani neumím říct, jestli je lepší Paříž nebo Londýn. Obojí je super. Paříži nahrává francouzština a Londýnu zase upravenost a Maki. Těžké rozhodování!
Doporučuji navštívit a to oboje!
Nebýt Maki nikdy by se to neuskutečnilo a tak jí patří obrovský, přímo gigantický, dík! Dík!
Žádné komentáře:
Okomentovat