Jsme fixovaní na věci, osoby a živočichy proto, abychom nebyli sami? A nebo jsme na ně fixovaní aby oni nebyli sami? A nebo je to prostě lidská přirozenost fixovat se na nějaké věci,lidi, živočichy,...
Je to tím, že jsme tak slabé osobnosti a potřebujeme mít nějaké "berličky", které když jsou nám odebrány tak se nám stýská? Ta věc nám natolik chybí, že po ní toužíme a dost často bychom dali skoro cokoliv, aby se nám vrátila. Ale někdy to nejde. Ten starý plyšový medvěd ačkoliv je to ten samý Brumla, jakého si pamatujeme z dětství už není tak hebký a voňavý a ani vyprání to nenapraví. Nebo Tamagoči, které někdo někam založil už nenajdeme a to ani na Aukru :)
A občas se stává, že se nám stýská po věcech, kterých jsme si předtím nevážili a nepovažovali je za nezbytné a berličkoidní. Ty nám scházejí nejvíce. A nejhůře se získávají zpět. Třeba takové nohy. Kolik z nás si denně uvědomujeme, jak bychom bez nich byli nemožní? A pak se může stát nějaká nehoda a někdo zůstane ochrnutý a již se na ně nikdy nepostaví. Co by v tu chvíli dal za to, aby mohl zase chodit, běhat a poskakovat. A když se stane zázrak, že se vyléčí začne se nohám věnovat. Prostě si jich začne vážit, protože už je jednou ztratil a ví jaké to je a nechce, aby k tomu došlo znovu.
Někdy je asi lepší netruchlit po věcech, které už nemáme a vážit si těch, které ještě máme. Jenže tohle si uvědomit a následně začít dělat je velice těžká a dlouhá cesta. Někdo se na ni vydá dříve a někdo později.
Mě třeba, uvědomila jsem si to docela nedávno, docela chybí jeden les. Jako malá jsem tam chodila s rodiči. Říkali jsme mu Mechový domeček a je jistě strašně složité představit si proč. Byly tam vysoké jehličnaté stromy na mírném svahu a na zemi byly ty nejhezčí mechy. Takové ty zelené bochánky, které připomínají polštářky a vybízejí k tomu, aby si na ně člověk lehl. Pamatuju si, jak jsem běhala po tom lese a hledala ten nejhezčí abych z něj udělala střechu pro svůj domeček, co jsem tam stavěla. Šišky jsem použila jako plot, klacík místo komínu, kamínky na chodníček a všechno bylo krásné. V lese byl klid, občas se ozvali rodiče nebo bráška, co stavěl kousek odemě a všechno šlo krásně.
Chodili jsme tam ikdyž už jsem vyrostla a mechové domečky už jsem nestavěla, ale vždycky jsem měla tu možnost
Ale jednoho dne jsme tam cestou na houby došli a zjistili jsme, že někdo ty krásné vysoké jehličnany vykácel. Už zbyly tam jen pařezy. Nebyl už tam ten krásný příjemný stín, lesní vůně a hlavně slunce spálilo mechy a ty zežloutly a uschly. Byl to strašlivý pohled. Skoro se mi chtělo brečet. Jak si někdo mohl dovolit vykácet mi můj oblíbený les?!
Sice tam po nějaké době znovu vysázeli stromečky, část se tam vysazenila sama a část tam je uměle, ale nežli ty dorostou bude ze mě už stařenka. Musím ale uznat, že ty maličké stromky jsou strašně roztomilé a vtipné.
Žádné komentáře:
Okomentovat