Poslední dobou už sem nepíšu tak často jako dříve. Nebo, jinak řečeno, jak často bych měla, když tento blog mám.
JENŽE já jsem tento blog používala často místo mluvení s opravdovými lidmi. V dobách, kdy mé podivné, bláznovské, patetické, pesimistické, zážitkové, veselé,... poznámky zajímaly pouze malou sortu lidí.
To se sice nezměnilo. Co se však změnilo je, že už dva roky (něco málo víc) mám skutečného člověka, koho můžu těmito řečmi "krmit". Ne, že bych mu říkala všechno, co bych kdy (v případech největší nudy či krize) napsala sem, ale velkou část mu řeknu. Proč? Protože můžu a protože alespoň někdy vypadá tak, že ho to zajímá :D
A co vám tedy neříkám?
Například, že se drahý polovička nedávno přestěhoval. Tedy předcházelo tomu ještě jedno stěhování v červnu, přičemž to vypadalo, že to bude na rok a půl (minimálně) poslední stěhování. ALE v říjnu se ukázalo, že to tak není a tak jsme začali hledat a hledat. Byli jsme na několika (asi čtyřech) prohlídkách bytů až se nám poštěstilo (zaklepat na dřevo). Přestěhoval se (za velké pomoci mého tatínka, mého bráchy, jeho bráchy a jeho kamaráda) a teď už jen zbývá věci z bývalého většího bytu narvat do momentálního menšího (ale ne zas tak malého) bytu. A hlavně je uspořádat :)
Dále polovička změnil práci. Z práce z domova přešel na práci v práci. Je to skvielá příležitost a pro něj i kariérní posun vpřed (jupí!). Jenže pro mě to byl (stále trošku je) šok. Najednou není stále doma, když příjdu z práce (školy). Není stále na netu, abych si s ním mohla povídat při přednášce (teda je, ale nepovídá si se mnou, protože má přeci pracovní dobu a je v práci). Na to jsem nebyla zvyklá.. A hlavně- vstáváme (oba) v sedm! Třeba včera jsme oba vstávali v sedm, ačkoliv já jsem musela být v práci až ve dvanáct. (Zpět do postýlky si vléz nemůžu, protože bych byla pak večer čilá a nemohla spát až bude čas). No a kvůli tomu, že brzo vstáváme (a ještě na to nejsme zvyklí) tak chodíme i brzo spát (a na to taky nejsme zvyklí). Takže se minimalizoval náš společný čas a na to JÁ nejsem zvyklá.
Dále jsem teď v sobotu byla ve Vídni. Mé dojmy jsou: déšť, mokro, ošklivo, nic moc stromky, jeden alternativní trh moc pěkný, dobrý guláš, fotka z fotobudky, hodný Ford že nás dovezl tam i zpět, nevyspání, žádný Sachr,...
Dále jsem ještě nestihla upéct cukroví, co jsem chtěla. Obávám se, že mi nezměknou perníčky a nevím, kdy nakoupím dárky (protože je nemám ani vymyšlené). Ale dnes jsem (konečně) napsala Ježíškovi a dala to za okno! :D
A nestíhám věci do školy. Nerozumím programu SPSS a doufám, že ho nebudu muset používat.
úterý 9. prosince 2014
úterý 2. prosince 2014
Zima je tu!
Včera večer jsme se (drahý polovička a já) vraceli AUTOBUSEM z Krče (v nějakém příštím článku vysvětlím proč :D ) a byli jsme rádi, že jedeme tímto způsobem. Tramvaje na Barrandov totiž stály, celý most nahoru na barrandov byl ucpaný nepojízdnými tramvajemi. Chudáci lidi.
Říkali jsme si, proč se to asi stalo. Návrhy byly buď spadlá trolej a nebo zamrzlá. Já jsem si myslela, že se tohle stát nemůže. Vždť přeci není žádná arktická zima, ale pouze pár stupňů nad či pod nulou. Jenže asi spojení toho větru, zimy a deště způsobilo totální kolabs.
Ještě večer jsem se koukala na ropid (webová stránka dopravního podniku Prahy) a tam psali, že tramvaje nejezdí nikde (nejen na Barrandov) a že asi nebudou jezdit ani v úterý (tj. dnes).
Ráno (asi v sedm, teď totiž vstáváme s polovičkou docela brzo) jsem vykoukla z okna a tramvaje se od včerejška ani nehnuly. Stále stojí na stejných místech a nemají proud. Podle ropidu byla zavedena náhradní doprava ze smícháče, tak se snad lidé dostanou do centra na metro (to totiž asi jako jediné jezdí bez omezení). Já sama nevím, jak pojedu. Do školy se asi dostanu (náhradním busem a metrem), ale do práce nevím, jak dojdu (náhradní doprava mezi Palmovkou a Kobylisy, za tram 3 a 10 nebyla zavedena a já se do práce jinak nedostanu).
Jsem na to zvědavá...
POZDĚJŠÍ POZNATKY: Do školy jsem se dostala bez problémů, jen co jsem vyrazila z baráku jel náhradní autobus na Smícháč. Nebyl ani moc plný a metro mi jelo taky hned. Problém byl až cestou do práce. Metrem jsem dojela na Palmovku, odkud MĚLY jezdit náhradní busy směrem Kobylisy. Došla jsem na nástupiště (původně tramvají), kde jsem zhlédla odjíždějící bus. Říkala jsem si, že tak za 10/15 minut mi snad pojede další. Jenže to jsem se spletla. Když po 40 minutách čekání jedna z čekajících slečen volala na dispečink a tam jí řekli, že pánové řidiči si jezdí jak chtějí, docela mě to naštvalo. Prý nejsou jízdní řády, asi je ve spěchu nestihli (což je v dané situaci pochopitelné), ale pak se opačným směrem řítily dva kloubové autobusy. Po dalších pěti minutách mrznutí konečně jeden z autobusů přijel, ale všichni čekající se tam prostě nemohli narvat. A co teprve ti, co stáli dál po trase a nikoliv na začátku, jako my? Jedna paní s kočárkem se podívala dovnitř a pak udělala tak devzdaný obličej.
K paní jsem tedy dojela o 45 minut později nežli jsem původně měla, ale naštěstí jsem předtím zatáhla školu, takže jsem k paní dojela vlastně dříve než obyvkle.
Ale moc se mi to líbí! Někdo totiž strašil, že bude letos "zima" jako minulý rok (tj. suchá a relativně teplá). Odvozovali to od toho, že minulý rok se také zima ozvala v USA a u nás pak skoro vůbec ne. Tak jsem ráda, že se tito pochybovači spletli. Alespoň na chvilku.... :D
Neříkám, že to nekomplikuje život a asi se kvůli tomu spousta lidí zraní, ale uznejte absurditu situace. Zamrzlá Praha, vlastně celá ČR.
To je tak, když si lidé myslí,že svými moderními vymoženostmi (tramvaje, elektrika, vlaky,..) porazí přírodu. Jenže ona má navch- spadne trocha deště, zafouká vítr a lidé jsou nahraní. A to přitom není ani arktická zima, co budeme dělat, až opravdu udeří mrazy?
Říkali jsme si, proč se to asi stalo. Návrhy byly buď spadlá trolej a nebo zamrzlá. Já jsem si myslela, že se tohle stát nemůže. Vždť přeci není žádná arktická zima, ale pouze pár stupňů nad či pod nulou. Jenže asi spojení toho větru, zimy a deště způsobilo totální kolabs.
Ještě večer jsem se koukala na ropid (webová stránka dopravního podniku Prahy) a tam psali, že tramvaje nejezdí nikde (nejen na Barrandov) a že asi nebudou jezdit ani v úterý (tj. dnes).
Ráno (asi v sedm, teď totiž vstáváme s polovičkou docela brzo) jsem vykoukla z okna a tramvaje se od včerejška ani nehnuly. Stále stojí na stejných místech a nemají proud. Podle ropidu byla zavedena náhradní doprava ze smícháče, tak se snad lidé dostanou do centra na metro (to totiž asi jako jediné jezdí bez omezení). Já sama nevím, jak pojedu. Do školy se asi dostanu (náhradním busem a metrem), ale do práce nevím, jak dojdu (náhradní doprava mezi Palmovkou a Kobylisy, za tram 3 a 10 nebyla zavedena a já se do práce jinak nedostanu).
Jsem na to zvědavá...
POZDĚJŠÍ POZNATKY: Do školy jsem se dostala bez problémů, jen co jsem vyrazila z baráku jel náhradní autobus na Smícháč. Nebyl ani moc plný a metro mi jelo taky hned. Problém byl až cestou do práce. Metrem jsem dojela na Palmovku, odkud MĚLY jezdit náhradní busy směrem Kobylisy. Došla jsem na nástupiště (původně tramvají), kde jsem zhlédla odjíždějící bus. Říkala jsem si, že tak za 10/15 minut mi snad pojede další. Jenže to jsem se spletla. Když po 40 minutách čekání jedna z čekajících slečen volala na dispečink a tam jí řekli, že pánové řidiči si jezdí jak chtějí, docela mě to naštvalo. Prý nejsou jízdní řády, asi je ve spěchu nestihli (což je v dané situaci pochopitelné), ale pak se opačným směrem řítily dva kloubové autobusy. Po dalších pěti minutách mrznutí konečně jeden z autobusů přijel, ale všichni čekající se tam prostě nemohli narvat. A co teprve ti, co stáli dál po trase a nikoliv na začátku, jako my? Jedna paní s kočárkem se podívala dovnitř a pak udělala tak devzdaný obličej.
K paní jsem tedy dojela o 45 minut později nežli jsem původně měla, ale naštěstí jsem předtím zatáhla školu, takže jsem k paní dojela vlastně dříve než obyvkle.
Ale moc se mi to líbí! Někdo totiž strašil, že bude letos "zima" jako minulý rok (tj. suchá a relativně teplá). Odvozovali to od toho, že minulý rok se také zima ozvala v USA a u nás pak skoro vůbec ne. Tak jsem ráda, že se tito pochybovači spletli. Alespoň na chvilku.... :D
Neříkám, že to nekomplikuje život a asi se kvůli tomu spousta lidí zraní, ale uznejte absurditu situace. Zamrzlá Praha, vlastně celá ČR.
To je tak, když si lidé myslí,že svými moderními vymoženostmi (tramvaje, elektrika, vlaky,..) porazí přírodu. Jenže ona má navch- spadne trocha deště, zafouká vítr a lidé jsou nahraní. A to přitom není ani arktická zima, co budeme dělat, až opravdu udeří mrazy?
středa 8. října 2014
Podzim, podzim přichází...
Je podzim. Přicházejí deštivé dny (jako dnes dopoledne) a s tím i věčné posmrkování, pokašlávání, chrchlání a prostě obecně nemoci.
Jenom dneska při cestě do školy metrem jsem napočítala na trase mezi Můstkem a Jinonicemi 8 osob, které kašlaly, 5 osob s rýmou a jednoho s rouškou přes ústa (nebyl to Asiat).
Tento trend se bude zvašovat, časem se i vy budete možná počítat mezi ty, kteří pokašlávají/smrkají/kýchají/...
Já se tomuto stavu snažím zabránit každodenním pitím hnusného sirupu z čínské rostliny Goji (česky kustovnice). Má se pít každý den půl hodiny před jídlem a vskutku je to tak hnusné, že vyydržet tu půl hodiny než tu chuť zajíte, že po prvé máte dost práce udržet žaludek dole v břiše.
ALE je pravda, že jsem ji pila minulý podzim až jaro (po čase si na tu chuť zvyknete) a byla jsem vskutku méně nemocná. Znamená to tedy, že ačkoliv lidé kolem mě kýchaly/smrkaly/... já jsem přežila relativně bez úhony. Neříkám, že jsem občas nebyla "nachcípaná", ale nebylo to tak, že bych byla úplně nemocná/práce neschopná atd.
Tahle lahvička stojí v lékárně něco kolem 300Kč. Vydrží tak dva měsíce pití a je na vás, zda se vám to vyplatí...
Nebo zda zkusíte prostě to risknout a nechat se nakazit někým v MHD/práci/škole/... a pak nakazit někoho v MHD/práci/škole/... NEBO zda budete něco pro své zdraví dělat. Neříkám, že musíte pít hnusou Goji, ale říkám ať pro své zdraví něco děláte. Minimálně jezte ovoce :D (a nenakazte mě, prosím.... nemohu si dovolit být nemocná kvůli své práci se seniory. Existuje totiž reálné riziko, že běžné nemoci pro dospělého mohou být pro seniory fatální).
Jenom dneska při cestě do školy metrem jsem napočítala na trase mezi Můstkem a Jinonicemi 8 osob, které kašlaly, 5 osob s rýmou a jednoho s rouškou přes ústa (nebyl to Asiat).
Tento trend se bude zvašovat, časem se i vy budete možná počítat mezi ty, kteří pokašlávají/smrkají/kýchají/...
Já se tomuto stavu snažím zabránit každodenním pitím hnusného sirupu z čínské rostliny Goji (česky kustovnice). Má se pít každý den půl hodiny před jídlem a vskutku je to tak hnusné, že vyydržet tu půl hodiny než tu chuť zajíte, že po prvé máte dost práce udržet žaludek dole v břiše.
Tahle lahvička stojí v lékárně něco kolem 300Kč. Vydrží tak dva měsíce pití a je na vás, zda se vám to vyplatí...
Nebo zda zkusíte prostě to risknout a nechat se nakazit někým v MHD/práci/škole/... a pak nakazit někoho v MHD/práci/škole/... NEBO zda budete něco pro své zdraví dělat. Neříkám, že musíte pít hnusou Goji, ale říkám ať pro své zdraví něco děláte. Minimálně jezte ovoce :D (a nenakazte mě, prosím.... nemohu si dovolit být nemocná kvůli své práci se seniory. Existuje totiž reálné riziko, že běžné nemoci pro dospělého mohou být pro seniory fatální).
čtvrtek 2. října 2014
Barrandovské popelnice
Tady na Barrandově jsou asi nějaké extra popelnice...
Téměř každý den jsou před vchodem do baráku, kde přebývá můj drahý polovička, nějací lidé, co si z popelnic něco vybírají.
Někdy se jedná o skupinku, co systematicky vybírá popelnice (je jich tu asi pět) a někdy jsou to jen jednotlivci, co si vyberou jen jednu a tu prohrabou až na dno.
Co tam ale hledají? Zbytky jídla? Kovy na prodej? Něco na sebe?
Nevypadají, že by neměli co jíst... ale je pravda, že lidé z paneláků obecně vyhazují spoustu jídla- nahnilé, už nevypadá hezky... a často by tomu stačilo jen trošku oškrábat, ale to nám lenost nedovolí. Taky tady na barrandově není, na rozdíl od mého rodného centra Prahy 10, kontejner na tříděný bioodpad. Takže všechno jde do jednoho pytle a ten do popelnice a tam se dívají tito lidé.
Popravdě nejsem si jistá, co přesně mi na tom vadí. Nevadí mi myšlenka, že moje věci ještě jednou někdo použije (od toho recyklace a odkládání použitého oblečení je), ale to, že nekdo prohrabává moje odpadky se mi nelíbí. Občas člověk odhazuje něco, co ne všichni musí vidět. Některé věci jsou osobní, intimní a ne pro cizí oči. Jenže tito lidé prostě prohrabou vše.
Nepředpokládám, že si vezmou všechno, ale uvidí všechno a to se mi moc nelíbí.
Taky mám občas i trošku strach, když ty odpadky vyhazuju. Jakoby ti lidé lačně čekali, co jim tam tentokrát hodím. Čekají a těší se, co vyhazuju, co si budou moci vzít, co zajímavého objeví... Občas z nich mám docela strach..
Téměř každý den jsou před vchodem do baráku, kde přebývá můj drahý polovička, nějací lidé, co si z popelnic něco vybírají.
Někdy se jedná o skupinku, co systematicky vybírá popelnice (je jich tu asi pět) a někdy jsou to jen jednotlivci, co si vyberou jen jednu a tu prohrabou až na dno.
Co tam ale hledají? Zbytky jídla? Kovy na prodej? Něco na sebe?
Nevypadají, že by neměli co jíst... ale je pravda, že lidé z paneláků obecně vyhazují spoustu jídla- nahnilé, už nevypadá hezky... a často by tomu stačilo jen trošku oškrábat, ale to nám lenost nedovolí. Taky tady na barrandově není, na rozdíl od mého rodného centra Prahy 10, kontejner na tříděný bioodpad. Takže všechno jde do jednoho pytle a ten do popelnice a tam se dívají tito lidé.
Popravdě nejsem si jistá, co přesně mi na tom vadí. Nevadí mi myšlenka, že moje věci ještě jednou někdo použije (od toho recyklace a odkládání použitého oblečení je), ale to, že nekdo prohrabává moje odpadky se mi nelíbí. Občas člověk odhazuje něco, co ne všichni musí vidět. Některé věci jsou osobní, intimní a ne pro cizí oči. Jenže tito lidé prostě prohrabou vše.
Nepředpokládám, že si vezmou všechno, ale uvidí všechno a to se mi moc nelíbí.
Taky mám občas i trošku strach, když ty odpadky vyhazuju. Jakoby ti lidé lačně čekali, co jim tam tentokrát hodím. Čekají a těší se, co vyhazuju, co si budou moci vzít, co zajímavého objeví... Občas z nich mám docela strach..
úterý 30. září 2014
Známkování
Nedávno mi jedna moje kamarádka vyprávěla o škole, kde učí. Jedná se o nejmenovanou základní školu tady v Praze. Možná ji během mého popisu poznáte a pokud ne, tak se nic neděje. Já ji jmenovat nebudu, bude to prostě "ZŠ".
Já osobně jsem absolvovala základku s normálním typem známkování- 1-5. Šlo prostě o styl umíš, tak máš jedna, neumíš máš za 5. Nikdo se s námi nijak zvlášť "nepáral", tedy mimo prvních pár let. Na svou první třídu mám velice hezké (ale málo) vzpomínky, naše paní učitelka Kadlecová byla poklad. Hráli jsme hry, vyhrávali plyšáky a učili se učit se. Poté jsme se postupem času načili nějak procházet školou a vyrovnat se s nástrahami vzdělávacího procesu každý po svém. Někdo měl stále jedničky a uměl, někdo ne :) Všichni jsme ale věděli, co naše známka znamená- uměli jsme a nebo neuměli.
Kdežto na ZŠ, o které mi říkala kamarádka je to jinak. Zde se děti hodnotí slovně a to bez slov označující známky (výborně, chvalitebně, dobře,...). Ve výsledku to znamená, že děti na vysvědčení mají, že " obtížně zvládají minulý čas a ještě obtížněji zvládají budoucí, ale přítomný čas jim jde". Ani v průběžných testech nemají známkování- pouze body. Například mohou dostat 5 bodů ze 30, ale jim to vlastně nic moc neřekne. Kamarádka mi říkala, že tam občas přejdou děti z jiných škol a ty pak naprosto ztrácejí motivaci se snažit- nedostanou pětku za test, ale "pouze" mínus, tak proč by se snažily? Nejhorší to však musí být pro děti v deváté třídě, nebo prostě v době odchodu na střední školu (i víceletý gympl). Učitelé jsou totiž vedeni k tomu, aby v posledním roce zapisovali i známkové hodnocení, protože to se píše na přihlášku na SŠ. Děti tyto známky neznají, z nařízení vedení školy ani nesmí, a tak se pak často musí divit, kde se ty jejich známky vzaly. Ony přece obtížně zvládají minulý čas, obtížněji budoucí, ale přítomný jim jde tak to přeci nemůže být čtyřka. Jenže kdyby byly na jiné základce věděly by to, protože by jim to známky během školního roku již napověděly. Další nevýhodou je, že tyto děti zvyklé na slovní hodnocení a plus a mínus přejdou na SŠ, kde se tyto zvyky nedodržují. Všechny děti tam jsou zvyklé na známky 1-5 a tyto děti ze ZŠ budou v menšině a zmatené.
Také mi bylo řečeno, že jsou zde velice benevolentní k dětem s nějakým typem poruchy učení typu dyslexie, ale nejen to, dokonce si děti mohou sehnat papír na to, že se stydí tak nebudou zkoušeny u tabule (pouze písemně). Já se taky stydím, ale nikdy a nikde jsem neměla (a asi ani nebudu mít) takové úlevy. Až budu jednou zaměstnaná taky to nebude nikoho zajímat, nikdo neřekne "jé, to nevadí že se stydíš, tak já za tebe dojdu na úřad vařešit to a to." Naopak bude to: jdi a překonej to! Hlavně ve chvíli, kdy si jde sehnat "papír" na všechno tyto dokumnety naprosto ztrácejí smysl a spíše děti degradují než aby jim pomáhaly. Takové dítě má úlevy (prý mu stačí umět méně a dostane stejnou známku), ale ostatní "bezpapírové" děti se mu budou smát. Ony nejsou hloupí, poznají rozdíl a ani samotné dítě se nebude cítit dobře. Tím pádem budou tato opatření ztrácet veškerý smysl, protože ředitel/ředitelka této ZŠ si si přál, aby tím napomohl odstranit traumata ze známkování a rozdíl mezi dětmi.
Jenže odstranit nerovnosti se nikdy nepovede. Děti jsou prostě rozdílné, mají různá rodinná zázemí, různé předpoklady, různé vlohy, odlišné povahy,... prostě jsou každé jiné. Takže by si vlastně mohlo každé najít důvod na to, aby mělo "papír". Nám třeba (vymyslím si) před nástupem do první třídy zemřel pískomil a to mně tak ovlivnilo, že prostě potřebuji individuální přístup a tak nebudu chodit na přírodovědu, aby mi to nic nepřipomínalo? Nebo se mi nelíbí zvuk mého hlasu a tak se budu moci vyjadřovat jen písemně? (všechno psát na papírek a nebo na tabuli i v komunikaci se spolužáky). Připadaly by vám tyto dva příklady odůvodněné? A normální? A přiměřené? Mě tedy NE!
Chápu, že děti s tímto typem handikepu (i s jinými) si zaslouží jiný přístup. Třeba na test více času, ale ne celý den. Ale bohužel se prostě musí naučit se s tím sžít a nějak si to vykompenzovat. Asi budou prostě muset více dřít, snášet horší známky, atd. Ale pak v životě se jim to vyplatí, vše čeho dosáhnou bude zasloužené a jejich poctivou prací a nikoliv nějakými úlevami.
A co se týče známkování... Jsem pro, aby slovní známkování bylo v první, druhé a možná i třeba do pololetí třetí třídy, ale pak už ne. Protože část z nich už bude v 5.třídě chtít na gymnnázium a bylo by dobré, kdyby již tam šly připravené. (Nebo chcete tento styl známkování zavést všude? I na VŠ?) Vím, že pět stupňů je pro 25 dětí ve třídě málo, ale v životě taky prostě není pro každého jiné ohodnocení. A lidé dostávají stejné peníze i za jinak dobře odvedenou práci. Vím, že je těžké porovnávat a rozlišit, kde začíná a končí dvojka a co je již trojka, ale z nějakého důvodu tento známkový systém máme, tak se ho držme. Neměli bychom plést dětem hlavu tím, co zvládají lépe a co naopak hůře, když pak za půl roku najednou mají 3 a nevědí, co to je.
Určitým kompromisem je mít obojí, třeba známku s vysvětlujícím komentářem, co dítěti jde a co naopak zlepšiti.
Ale až jednou budu mít (snad) dítě, dám ho do "normální" školy. Do takové, která mé dítě připraví na to, co ho bude čekat v dalším vzdělávání a později i životě. Sice postupně, takže třeba v první třídě ještě hraním (a možná i slovním hodnocením), ale dále již prostě 1-5 a basta.
Já osobně jsem absolvovala základku s normálním typem známkování- 1-5. Šlo prostě o styl umíš, tak máš jedna, neumíš máš za 5. Nikdo se s námi nijak zvlášť "nepáral", tedy mimo prvních pár let. Na svou první třídu mám velice hezké (ale málo) vzpomínky, naše paní učitelka Kadlecová byla poklad. Hráli jsme hry, vyhrávali plyšáky a učili se učit se. Poté jsme se postupem času načili nějak procházet školou a vyrovnat se s nástrahami vzdělávacího procesu každý po svém. Někdo měl stále jedničky a uměl, někdo ne :) Všichni jsme ale věděli, co naše známka znamená- uměli jsme a nebo neuměli.
Kdežto na ZŠ, o které mi říkala kamarádka je to jinak. Zde se děti hodnotí slovně a to bez slov označující známky (výborně, chvalitebně, dobře,...). Ve výsledku to znamená, že děti na vysvědčení mají, že " obtížně zvládají minulý čas a ještě obtížněji zvládají budoucí, ale přítomný čas jim jde". Ani v průběžných testech nemají známkování- pouze body. Například mohou dostat 5 bodů ze 30, ale jim to vlastně nic moc neřekne. Kamarádka mi říkala, že tam občas přejdou děti z jiných škol a ty pak naprosto ztrácejí motivaci se snažit- nedostanou pětku za test, ale "pouze" mínus, tak proč by se snažily? Nejhorší to však musí být pro děti v deváté třídě, nebo prostě v době odchodu na střední školu (i víceletý gympl). Učitelé jsou totiž vedeni k tomu, aby v posledním roce zapisovali i známkové hodnocení, protože to se píše na přihlášku na SŠ. Děti tyto známky neznají, z nařízení vedení školy ani nesmí, a tak se pak často musí divit, kde se ty jejich známky vzaly. Ony přece obtížně zvládají minulý čas, obtížněji budoucí, ale přítomný jim jde tak to přeci nemůže být čtyřka. Jenže kdyby byly na jiné základce věděly by to, protože by jim to známky během školního roku již napověděly. Další nevýhodou je, že tyto děti zvyklé na slovní hodnocení a plus a mínus přejdou na SŠ, kde se tyto zvyky nedodržují. Všechny děti tam jsou zvyklé na známky 1-5 a tyto děti ze ZŠ budou v menšině a zmatené.
Také mi bylo řečeno, že jsou zde velice benevolentní k dětem s nějakým typem poruchy učení typu dyslexie, ale nejen to, dokonce si děti mohou sehnat papír na to, že se stydí tak nebudou zkoušeny u tabule (pouze písemně). Já se taky stydím, ale nikdy a nikde jsem neměla (a asi ani nebudu mít) takové úlevy. Až budu jednou zaměstnaná taky to nebude nikoho zajímat, nikdo neřekne "jé, to nevadí že se stydíš, tak já za tebe dojdu na úřad vařešit to a to." Naopak bude to: jdi a překonej to! Hlavně ve chvíli, kdy si jde sehnat "papír" na všechno tyto dokumnety naprosto ztrácejí smysl a spíše děti degradují než aby jim pomáhaly. Takové dítě má úlevy (prý mu stačí umět méně a dostane stejnou známku), ale ostatní "bezpapírové" děti se mu budou smát. Ony nejsou hloupí, poznají rozdíl a ani samotné dítě se nebude cítit dobře. Tím pádem budou tato opatření ztrácet veškerý smysl, protože ředitel/ředitelka této ZŠ si si přál, aby tím napomohl odstranit traumata ze známkování a rozdíl mezi dětmi.
Jenže odstranit nerovnosti se nikdy nepovede. Děti jsou prostě rozdílné, mají různá rodinná zázemí, různé předpoklady, různé vlohy, odlišné povahy,... prostě jsou každé jiné. Takže by si vlastně mohlo každé najít důvod na to, aby mělo "papír". Nám třeba (vymyslím si) před nástupem do první třídy zemřel pískomil a to mně tak ovlivnilo, že prostě potřebuji individuální přístup a tak nebudu chodit na přírodovědu, aby mi to nic nepřipomínalo? Nebo se mi nelíbí zvuk mého hlasu a tak se budu moci vyjadřovat jen písemně? (všechno psát na papírek a nebo na tabuli i v komunikaci se spolužáky). Připadaly by vám tyto dva příklady odůvodněné? A normální? A přiměřené? Mě tedy NE!
Chápu, že děti s tímto typem handikepu (i s jinými) si zaslouží jiný přístup. Třeba na test více času, ale ne celý den. Ale bohužel se prostě musí naučit se s tím sžít a nějak si to vykompenzovat. Asi budou prostě muset více dřít, snášet horší známky, atd. Ale pak v životě se jim to vyplatí, vše čeho dosáhnou bude zasloužené a jejich poctivou prací a nikoliv nějakými úlevami.
A co se týče známkování... Jsem pro, aby slovní známkování bylo v první, druhé a možná i třeba do pololetí třetí třídy, ale pak už ne. Protože část z nich už bude v 5.třídě chtít na gymnnázium a bylo by dobré, kdyby již tam šly připravené. (Nebo chcete tento styl známkování zavést všude? I na VŠ?) Vím, že pět stupňů je pro 25 dětí ve třídě málo, ale v životě taky prostě není pro každého jiné ohodnocení. A lidé dostávají stejné peníze i za jinak dobře odvedenou práci. Vím, že je těžké porovnávat a rozlišit, kde začíná a končí dvojka a co je již trojka, ale z nějakého důvodu tento známkový systém máme, tak se ho držme. Neměli bychom plést dětem hlavu tím, co zvládají lépe a co naopak hůře, když pak za půl roku najednou mají 3 a nevědí, co to je.
Určitým kompromisem je mít obojí, třeba známku s vysvětlujícím komentářem, co dítěti jde a co naopak zlepšiti.
Ale až jednou budu mít (snad) dítě, dám ho do "normální" školy. Do takové, která mé dítě připraví na to, co ho bude čekat v dalším vzdělávání a později i životě. Sice postupně, takže třeba v první třídě ještě hraním (a možná i slovním hodnocením), ale dále již prostě 1-5 a basta.
úterý 16. září 2014
Burger mánia
Není burger jako burger..
Dříve jsem si pod slovem "burger" představovala hlavně hamburger/cheeseburger z Mekáče. ALE od jisté doby již nejsem tak naivní :)
Začalo to tím, že jsem ochutnala burger v Hard Rock Café Prague (Malé náměstí, kousek od Staromáku), kde je sice "malý" burger za něco kolem tří stovek (včetně hranolků), ale určitě stojí za ochutnání. Velký burger, ten jsem nikdy neměla (ale už dlouho se na něj chystám) je prý opravdu velký, ale ta cena.. :(
Pokračovalo to burgerem v "Tavern", což je restaurace kousek od Riegerových sadů (v ulici Chopinova) a cena burgerů se tam pohybuje od 140Kč (bez přílohy). Mají tam spoustu druhů od normálního "lokálu" až po "tower of power" se dvěma masy. Bulky mají vlastní, maso a zeleninu moc dobrou a hranolky taky :)
No a od té doby, co jsem byla na výletě v Nižboru tak mám úplně jiné představy o burgeru. Tamější Keltovna je příkladem burgrárny s velice příhodným poměrem cena (130Kč včetně přílohy), chuť (vynikající) a prostředí (dá se sedět venku a je to docela příjemné). Dokonce tam mají i malinovku k pití :D
Aby toho nebylo málo tak o víkendu 6-7.9. se na výstavišti v Holešovicích pořádal BurgerFest. Byla jsem tam s drahým polovičkou. Docela jsem se tam těšila, byla jsem zvědavá na to, co se tam bude prodávat a zajímalo mě, za jaké ceny se tam bude prodávat. Potěšilo mě, že vstup je zadarmo, ale nepotěšil mě počet lidí- mnoho. Byla tam spousta stánků a u každého stánku tak půl až třičtvrtě hodinová fronta na burger. Další věc, co se mému nadšení moc nepřidala bylo vedro a pálící slunce- byli jsme tam kolem poledne, takže jsem večer zjistila, že mám spálený krk a možná lehčí úžeh/úpal. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme šli k TGI Friday´s (také tam měli stánek, ale fronta ubíhala opravdu rychle) a dali si tam jejich burger. Byl dobrý, ALE čekala jsem asi víc za tu cenu 140Kč (jinde s delší frontou je měli i za 60/70/85/90/... Kč..). Takže jsme se najedli, napili přineseného pití a jeli pryč...
Další burger, co jsem ochutnala byl jednou v rámci cyklovýletu. Bylo to kousek od Zbraslavi (https://plus.google.com/+UPosledn%C3%ADhoKeltaPraha/about?gl=cz&hl=cs) jmenuje se to tam U posledního kelta. Mají tam venkovní gril a jiné občarstvení. My (můj drahý cyklistický polovička a já) jsme si tam dali kuřecí burger s opečenou bramborou. Cenově to tam bylo relativně příznivé (burger asi 85 a brambora 29) a chuť byla taky velice dobrá. Místo k sezení jsme sice v jejich areálu nenašli, ačkoliv je velký, ale přes cestu je trávník, kde měli taková ta lehátka a tak jsme obědvovečeřeli tam a bylo to super... Nevýhodu je právě, že je to hned u cyklo bruslařské stezky, takže v sezóně (a nevím zda maji otevřeno mimo ni) a hezkém počasí je tam často narváno...
Jediný burger, který NEdoporučuji je ten v Globusu. Sice je stále dražší než ten v Mekáči, stojí 49 Kč, ale možná je ten mekáčový přeci jen lepší. Měla jsem ho tam jednou a stačilo mi to. Tatarku, samozřejmě tu nejlevnější, jsem měla všude, ZELÍ mi lezlo mezi zuby (co má dělat zelí v burgeru?!) a maso tedy ni moc. To už je opravdu lepší dát si tam housku se sekanou, co nabízejí proti pokladnám, za 29 Kč a člověk se tím nají mnohem lépe...
Samozřejmě ještě zbývá objevit mnoho burgerů, mnoho dobrých hospod (bohužel se určitě objeví i trošku horší), utratit mnoho peněz, pokapat si mnoho oblečení omáčkou a nacpat do sebe spoustu tuku :D
Ale burgery, hlavně ten v Tavern a v Keltovně, za to stojí. Tak je běžte ochutnat!
AKTUALIZACE 2.10.
Dále jsme ochutnali burger v Yes burgeru na žižkově v Seifertově ulici. Sami se prezentují jako fast food a je pravda, že jídlo je tam připraveno opravdu rychle. Po objednání a zaplacení (předem) jsme dostali jídlo asi za 5 minut. Zase umístění a vnitřek restaurace není nijak závratný a překrásný. Je stylizovaný do "pravých amerických burgráren", tedy alespoň to tvrdí. Burger byl docela dobrý, hranolky taky (měli jsme jedny velké s příplatkem asi 5 Kč a jedny malé uvnitř menu), omáčka taky a celkový dojem také dobrý. Výhodou je také dopravní dostupnost a hlavně otevření NON-STOP. Kdy tedy přes noc není otevřena restaurace celá, ale pouze okénko na výdej, ale stejně kde jinde dostanete dobrý burger ve tři v noci?
AKTUALIZACE 2.12.
Nedávno jsme byli oslavovat a tak jsme použili jeden z voucherů na burger. Koupila jsem jej přes slevový portál SlevaDne. Byl to voucher na 300g burger s domácími hranolky a salátem coleslaw v restauraci Sametová revoluce na Národní třídě.
Nejdříve zklamala rezervace (podle voucheru měla být minimálně 48 hod předem, ale na webu píší zase 24... tak se dohodněte...), dělala jsem ji 24 hod předem, ale nepřišel mi potvrzovací mail. Proto jsem tam druhý den ráno (tj. den kdy jsme tam chtěli jít) volala, ale o mé rezervaci nevěděli a již neměli místo. Přeobjednali nás tedy na jindy.
Vytiskli jsme tedy voucher a vydali se na místo. Prošli podloubím a hledali, kde je ta restaurace. Jenže v místě, kde měla být byla jiná- "V podloubí" ale my měli jít do "Sametové revoluce". Takže co teď? Vešla jsem dovnitř a číšnice cizinka byla velice překvapená, že vidí Češku. Sama mi česky nerozumněla a tak přešla do angličtiny. Chvilku jsme se dohadovali, ona hledala naši rezervaci (ani tu po telefonu tam neměla!!!) a pak si vzala voucher a poslala nás po schodech dolů do restaurace s tím, že se nedávno přejmenovali a jsme správně. Tak tedy dobrá. Nejdříve jsme si sedli do kuřácké části, ale pak jsme byli (naštěstí) přesměrováni do nekuřácké (hezčí). Objednali jsme si vodu s limetkou (litr za 40 Kč, což jde) a čekali.
Samotý burger byl docela dobrý. Ale hranolky byly strašně mastné a místy málo udělané. Bulka na burger byla moc opečená, takže místy tvrdá a salátu coleslaw bylo tak na dvě lžíce (ale byl dobrý). Myslela jsem si, že to bude 300g masa a pak burger, ale celkově to mělo 300g. Je pravdou, že i tak byl tak velký, že ukousnout šel velice nesnadno (skoro jsem si vylomila pant).
Platili jsme pouze 40Kč za vodu a žádné dýško od nás nedostali (ani jej nemohli čekat...)
Dříve jsem si pod slovem "burger" představovala hlavně hamburger/cheeseburger z Mekáče. ALE od jisté doby již nejsem tak naivní :)
Začalo to tím, že jsem ochutnala burger v Hard Rock Café Prague (Malé náměstí, kousek od Staromáku), kde je sice "malý" burger za něco kolem tří stovek (včetně hranolků), ale určitě stojí za ochutnání. Velký burger, ten jsem nikdy neměla (ale už dlouho se na něj chystám) je prý opravdu velký, ale ta cena.. :(
Pokračovalo to burgerem v "Tavern", což je restaurace kousek od Riegerových sadů (v ulici Chopinova) a cena burgerů se tam pohybuje od 140Kč (bez přílohy). Mají tam spoustu druhů od normálního "lokálu" až po "tower of power" se dvěma masy. Bulky mají vlastní, maso a zeleninu moc dobrou a hranolky taky :)
No a od té doby, co jsem byla na výletě v Nižboru tak mám úplně jiné představy o burgeru. Tamější Keltovna je příkladem burgrárny s velice příhodným poměrem cena (130Kč včetně přílohy), chuť (vynikající) a prostředí (dá se sedět venku a je to docela příjemné). Dokonce tam mají i malinovku k pití :D
Aby toho nebylo málo tak o víkendu 6-7.9. se na výstavišti v Holešovicích pořádal BurgerFest. Byla jsem tam s drahým polovičkou. Docela jsem se tam těšila, byla jsem zvědavá na to, co se tam bude prodávat a zajímalo mě, za jaké ceny se tam bude prodávat. Potěšilo mě, že vstup je zadarmo, ale nepotěšil mě počet lidí- mnoho. Byla tam spousta stánků a u každého stánku tak půl až třičtvrtě hodinová fronta na burger. Další věc, co se mému nadšení moc nepřidala bylo vedro a pálící slunce- byli jsme tam kolem poledne, takže jsem večer zjistila, že mám spálený krk a možná lehčí úžeh/úpal. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme šli k TGI Friday´s (také tam měli stánek, ale fronta ubíhala opravdu rychle) a dali si tam jejich burger. Byl dobrý, ALE čekala jsem asi víc za tu cenu 140Kč (jinde s delší frontou je měli i za 60/70/85/90/... Kč..). Takže jsme se najedli, napili přineseného pití a jeli pryč...
Další burger, co jsem ochutnala byl jednou v rámci cyklovýletu. Bylo to kousek od Zbraslavi (https://plus.google.com/+UPosledn%C3%ADhoKeltaPraha/about?gl=cz&hl=cs) jmenuje se to tam U posledního kelta. Mají tam venkovní gril a jiné občarstvení. My (můj drahý cyklistický polovička a já) jsme si tam dali kuřecí burger s opečenou bramborou. Cenově to tam bylo relativně příznivé (burger asi 85 a brambora 29) a chuť byla taky velice dobrá. Místo k sezení jsme sice v jejich areálu nenašli, ačkoliv je velký, ale přes cestu je trávník, kde měli taková ta lehátka a tak jsme obědvovečeřeli tam a bylo to super... Nevýhodu je právě, že je to hned u cyklo bruslařské stezky, takže v sezóně (a nevím zda maji otevřeno mimo ni) a hezkém počasí je tam často narváno...
Jediný burger, který NEdoporučuji je ten v Globusu. Sice je stále dražší než ten v Mekáči, stojí 49 Kč, ale možná je ten mekáčový přeci jen lepší. Měla jsem ho tam jednou a stačilo mi to. Tatarku, samozřejmě tu nejlevnější, jsem měla všude, ZELÍ mi lezlo mezi zuby (co má dělat zelí v burgeru?!) a maso tedy ni moc. To už je opravdu lepší dát si tam housku se sekanou, co nabízejí proti pokladnám, za 29 Kč a člověk se tím nají mnohem lépe...
Samozřejmě ještě zbývá objevit mnoho burgerů, mnoho dobrých hospod (bohužel se určitě objeví i trošku horší), utratit mnoho peněz, pokapat si mnoho oblečení omáčkou a nacpat do sebe spoustu tuku :D
Ale burgery, hlavně ten v Tavern a v Keltovně, za to stojí. Tak je běžte ochutnat!
AKTUALIZACE 2.10.
Dále jsme ochutnali burger v Yes burgeru na žižkově v Seifertově ulici. Sami se prezentují jako fast food a je pravda, že jídlo je tam připraveno opravdu rychle. Po objednání a zaplacení (předem) jsme dostali jídlo asi za 5 minut. Zase umístění a vnitřek restaurace není nijak závratný a překrásný. Je stylizovaný do "pravých amerických burgráren", tedy alespoň to tvrdí. Burger byl docela dobrý, hranolky taky (měli jsme jedny velké s příplatkem asi 5 Kč a jedny malé uvnitř menu), omáčka taky a celkový dojem také dobrý. Výhodou je také dopravní dostupnost a hlavně otevření NON-STOP. Kdy tedy přes noc není otevřena restaurace celá, ale pouze okénko na výdej, ale stejně kde jinde dostanete dobrý burger ve tři v noci?
AKTUALIZACE 2.12.
Nedávno jsme byli oslavovat a tak jsme použili jeden z voucherů na burger. Koupila jsem jej přes slevový portál SlevaDne. Byl to voucher na 300g burger s domácími hranolky a salátem coleslaw v restauraci Sametová revoluce na Národní třídě.
Nejdříve zklamala rezervace (podle voucheru měla být minimálně 48 hod předem, ale na webu píší zase 24... tak se dohodněte...), dělala jsem ji 24 hod předem, ale nepřišel mi potvrzovací mail. Proto jsem tam druhý den ráno (tj. den kdy jsme tam chtěli jít) volala, ale o mé rezervaci nevěděli a již neměli místo. Přeobjednali nás tedy na jindy.
Vytiskli jsme tedy voucher a vydali se na místo. Prošli podloubím a hledali, kde je ta restaurace. Jenže v místě, kde měla být byla jiná- "V podloubí" ale my měli jít do "Sametové revoluce". Takže co teď? Vešla jsem dovnitř a číšnice cizinka byla velice překvapená, že vidí Češku. Sama mi česky nerozumněla a tak přešla do angličtiny. Chvilku jsme se dohadovali, ona hledala naši rezervaci (ani tu po telefonu tam neměla!!!) a pak si vzala voucher a poslala nás po schodech dolů do restaurace s tím, že se nedávno přejmenovali a jsme správně. Tak tedy dobrá. Nejdříve jsme si sedli do kuřácké části, ale pak jsme byli (naštěstí) přesměrováni do nekuřácké (hezčí). Objednali jsme si vodu s limetkou (litr za 40 Kč, což jde) a čekali.
Samotý burger byl docela dobrý. Ale hranolky byly strašně mastné a místy málo udělané. Bulka na burger byla moc opečená, takže místy tvrdá a salátu coleslaw bylo tak na dvě lžíce (ale byl dobrý). Myslela jsem si, že to bude 300g masa a pak burger, ale celkově to mělo 300g. Je pravdou, že i tak byl tak velký, že ukousnout šel velice nesnadno (skoro jsem si vylomila pant).
Platili jsme pouze 40Kč za vodu a žádné dýško od nás nedostali (ani jej nemohli čekat...)
neděle 31. srpna 2014
Sportu zdar!
Mám relativně sportovní období :) (částečně ne svým vlastním přičiněním)
Založila jsem si Sports-Tracker, kam dávám co, kdy, kde, jak ujedu/ujdu... Sice nejsem nějak přehnaně aktivní, ale líbí se mi myšlenka vidět, kolik jsem ušla/ujela km popřípadě nastoupala výškových metrů. Ačkoliv těm od Sports-Trackeru se asi nedá moc věřit, často ukazuje nesmysly a někdy to nezapočítá celou délku trasy. (např. pokud jdete pěšky cik cak do/z ostrého kopce).
takže, se pochlubím: http://www.sports-tracker.com/#/view_profile/helcium
Dále jsem konečně uplatnila svůj dárek k minulým narozeninám- vodní lyže. Byl to dárek od drahého polovičky a popravdě- byl geniální :) Moc se mi líbilo, jak přišel na spojení dvou mých velice oblíbených věcí- lyží a vody. Prostě mě zná :) Samotnému uplatnění poukazu však předcházela anabáze a proto jsem ho uplatnila až s 13 měsíčním zpoždením.. (nejdříve má mononukleóza, rozbité lyže, konec sezóny a zima, rozbitý člun či cosi a pak konečně 30.7.)
Ačkoliv je pravdou, že když jsme dojeli do Měchenic, kde jsem měla jezdit, už jsem tak nadšená nebyla. Byla jsem vystrašená... v tu chvíli bych si to klidně s kýmkoliv vyměnila. Ale to nešlo... A voda nevypadala nijak moc lákavě, bylo po deštích a tak kolem břehu byly naplaveniny a obecně voda vypadala hnědě a nelákavě. Maminka i drahý polovička mě tam doprovázeli a měli s sebou plavky (ačkoliv drahý polovička nedobrovolně..), aby se mohli vykoupat, ale ani jeden se k tomu neodhodlal.
Pak instruktor mi dal neoprén, nikdy předtím jsem ho neměla na sobě je to velice zajímavé až divné oblečení, tak jsem si ho oblékla přes plavky. Podle instrukcí se nazula do vodních přeskáčů (neoprénové "boty" přímo na vodních lyžích), které jsou měkké (aby z nich noha mohla vyklouznout), ale při jízdě nohu drží a lyže se tak dá relativně ovládat. Navléknutá do neoprénu, plovací vesty a vodních lyží jsem si sedla na bok lodi (kde seděli maminka, drahý polovička a instruktor) a vydali jsme se dál od břehu do míst, kde se smí jezdit. Tam teprve začala ta největší sranda :) Instruktor mi vysvětlil, jak se mám zvedat, ale ono na souši se to zdá mnohem jednodušeji nežli je tomu na vodě. Musí se zvedat postupně- nejdříve si musíte sednout jakoby na bobek a v natažeých rukou z vnější strany kolen držet madlo od taženého lana. (jde to relativně dobře, protože lyže i vy plavete.. jen pro mě bylo těžké v té vodě nepřepadávat na stranu...) Pak se lano začne natahovat, jak loď přidává plyn, a vodního lyžaře to začně táhnout. V té chvíli se třeba chvilku být ještě na bobku a jakoby nabírat rychlost a pak (instinktivně poznáte kdy) se pomalu narovnávat. První chvíle narovnávání jde ztuha, protože tlačíte jakoby proti lanu, ale pak vás to samo vyhoupne do stoje. Když už stojíte a jedete máte relativně vyhráno. V tu chvíli to chce jen se nepředklánět, ruce s madlem tlačit jako k pasu a užívat si. Mě jeden nebo dva pády trvalo nežli jsem na to přišla, ale pak už to docela jelo. Drahý polovička mi říkal (a i na to vypadal) že čekal, jak budu vtipně padat, jako jsou videa na youtube, ale já moc nepadala :D
Člun co mě táhl jezdil jakoby ovál a ty zatáčky, trochu jsem se jich bála, ale nebyly vůbec složité. Člověk si to jen nesměl chtít zkracovat, ale jet v brázdě po člunu a pak to bylo jako na normálních (sněhových) lyžích- prostě přenášení váhy.
Jezdila jsem asi 15 minut, ale úplně mi to stačilo. Byla jsem unavená jako pes. Bolely mě ruce a chvilkama i záda. Ale bylo to super! Chvilkama jsem se stihla dívat i okolo sebe na břehy, ale většinu času jsem potorovala vodu pod nohama (fascinovalo mě, jak se tou rychlostí hladina stane tak tvrdou, že se po ní dá takhle jezdit...).
Nakonec jsem přeci jen udělala menší trapas- po skončení jízdy jsem se měla vyhoupnout zpět do člunu. Ale to mi zaboha nešlo. Byla jsem unavená a tak jsem zaboha nemohla vyhoupnout svoje tělo do toho člunu. Instruktor mě tam musel doslova vytýhnout a to bylo opravdu trapné...
Jinak to ale bylo SUPER! A všem to doporučuji!!!!
Další sportovní zážitek jsem měla předevčírem- kamarádka Elinka mi dala zorbing na vodě (Vltavě). Už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem to nezoušela a tak jsem měla příležitost. Byla jsem tam zase s drahým polovičkou a chvilku mě viděl i brácha. Oba se mohli smíchy potrhat (teda nejen oni i dvě holky co měly jít předemnou, ale taktně mě pustily- aby viděly co je čeká).
Je to tak, že si vlezete do vyfouknuté koule, kterou pak kolem vás nafukují. Když je dostatečně nafouklá, pomalu vás spustí k vodě a pak už je to jen a jen na vás. Popravdě je to sranda, ale opravdu složité. Zaboha se mi nedařilo se udržet na nohou- stále jen jen padala a padala. Jen co jsem se zvedla na nohy už jsem zase ležela. Nevěděla jsem, jak tam udržet rovnováhu. Třeba jsem se postavila, ale jakmile jsem se byť jen minimálně opřela rukama o tu kouli už se kývala a já padala. Vodní hladina je v tomhle opravdu zrádná :) Zorbovala jsem deset minut, ale byla to opravdu sranda. Jen kdyby mě nenatáčeli a já pak na tom videu neslyšela, jak se mi všichni smějí. Ale víte co, až si to zkusíte na vlastní kůži a nebudete padat jako hrušky tak pak se mi smějte! :D
Dále jsem k narozeninám dostala batoh, tedy poukázku na batoh, a já si ho po dlouhém vybíráni vybrala.
A tak mám v úmyslu si letos už konečně snad koupit lyže. Ty co mám jsou totiž už opravdu staré, rodiče mi je koupili v šesté třídě (tedy před 12 lety...). Koupit si je plánuju už dlouho, nejdříve nebyly peníze (ty už jsou), ale teď zase ta lenost nebo nerozhodnost, co mi brání... Tak snad letos :)
Taky jsem od brášky dostala poukázku do akvaparku v Čestlicích. Pro dvě osoby na tři hodiny! Jupí! Takže se tam někdy během podzimu s drahým polovičkou chystáme a já se na to těším :) Budeme se tam tři hodiny čvachtat a blbnout :D
Založila jsem si Sports-Tracker, kam dávám co, kdy, kde, jak ujedu/ujdu... Sice nejsem nějak přehnaně aktivní, ale líbí se mi myšlenka vidět, kolik jsem ušla/ujela km popřípadě nastoupala výškových metrů. Ačkoliv těm od Sports-Trackeru se asi nedá moc věřit, často ukazuje nesmysly a někdy to nezapočítá celou délku trasy. (např. pokud jdete pěšky cik cak do/z ostrého kopce).
takže, se pochlubím: http://www.sports-tracker.com/#/view_profile/helcium
Dále jsem konečně uplatnila svůj dárek k minulým narozeninám- vodní lyže. Byl to dárek od drahého polovičky a popravdě- byl geniální :) Moc se mi líbilo, jak přišel na spojení dvou mých velice oblíbených věcí- lyží a vody. Prostě mě zná :) Samotnému uplatnění poukazu však předcházela anabáze a proto jsem ho uplatnila až s 13 měsíčním zpoždením.. (nejdříve má mononukleóza, rozbité lyže, konec sezóny a zima, rozbitý člun či cosi a pak konečně 30.7.)
Ačkoliv je pravdou, že když jsme dojeli do Měchenic, kde jsem měla jezdit, už jsem tak nadšená nebyla. Byla jsem vystrašená... v tu chvíli bych si to klidně s kýmkoliv vyměnila. Ale to nešlo... A voda nevypadala nijak moc lákavě, bylo po deštích a tak kolem břehu byly naplaveniny a obecně voda vypadala hnědě a nelákavě. Maminka i drahý polovička mě tam doprovázeli a měli s sebou plavky (ačkoliv drahý polovička nedobrovolně..), aby se mohli vykoupat, ale ani jeden se k tomu neodhodlal.
Člun co mě táhl jezdil jakoby ovál a ty zatáčky, trochu jsem se jich bála, ale nebyly vůbec složité. Člověk si to jen nesměl chtít zkracovat, ale jet v brázdě po člunu a pak to bylo jako na normálních (sněhových) lyžích- prostě přenášení váhy.
Jezdila jsem asi 15 minut, ale úplně mi to stačilo. Byla jsem unavená jako pes. Bolely mě ruce a chvilkama i záda. Ale bylo to super! Chvilkama jsem se stihla dívat i okolo sebe na břehy, ale většinu času jsem potorovala vodu pod nohama (fascinovalo mě, jak se tou rychlostí hladina stane tak tvrdou, že se po ní dá takhle jezdit...).
Nakonec jsem přeci jen udělala menší trapas- po skončení jízdy jsem se měla vyhoupnout zpět do člunu. Ale to mi zaboha nešlo. Byla jsem unavená a tak jsem zaboha nemohla vyhoupnout svoje tělo do toho člunu. Instruktor mě tam musel doslova vytýhnout a to bylo opravdu trapné...
Jinak to ale bylo SUPER! A všem to doporučuji!!!!
Další sportovní zážitek jsem měla předevčírem- kamarádka Elinka mi dala zorbing na vodě (Vltavě). Už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem to nezoušela a tak jsem měla příležitost. Byla jsem tam zase s drahým polovičkou a chvilku mě viděl i brácha. Oba se mohli smíchy potrhat (teda nejen oni i dvě holky co měly jít předemnou, ale taktně mě pustily- aby viděly co je čeká).
Dále jsem k narozeninám dostala batoh, tedy poukázku na batoh, a já si ho po dlouhém vybíráni vybrala.
A tak mám v úmyslu si letos už konečně snad koupit lyže. Ty co mám jsou totiž už opravdu staré, rodiče mi je koupili v šesté třídě (tedy před 12 lety...). Koupit si je plánuju už dlouho, nejdříve nebyly peníze (ty už jsou), ale teď zase ta lenost nebo nerozhodnost, co mi brání... Tak snad letos :)
Taky jsem od brášky dostala poukázku do akvaparku v Čestlicích. Pro dvě osoby na tři hodiny! Jupí! Takže se tam někdy během podzimu s drahým polovičkou chystáme a já se na to těším :) Budeme se tam tři hodiny čvachtat a blbnout :D
sobota 30. srpna 2014
Vánoce, Vánoce...
Není to tak, že bychom se inspirovali Alzou, která udělala letní Vánoce, ale také jsme si je svým způsobem udělali.
Tedy částečně... vlastně to začalo o normálních zimních Vánocích, kdy jsme si s mým drahým polovičkou uvědomili, že nám opravdu chutnají vosí hnízda. Oprabdu moc.... Tak jsme se dohodli, že si je uděláme někdy v létě...
A to nás přivádí do přítomnosti. Dnes jsem dodělala druhou várku hnízd. První zmizela za několik minulých dní rychlostí blesku. Je hrozně srandovní, přiznávám občas i deprimující, jakou rychlostí drahý polovička likviduje některé sladké (sušenky Derby, čokoládové zlaté oplatky, vídeňský dort,... a vosí hnízda). Člověk se na minutu otočí a najednou zmizelo pět hnízd :) Jsem moc ráda, že mu chutnají...
Co ale nechápu je, kolik lidí na mne divně kouká, když se zmíním o dělání vosích hnízd v létě. Každý se na mě podívá tak skrz prsty a řekne, že je to vánoční cukroví a teď přeci nejsou Vánoce, tak co dělám... Ale mě to cukroví chutná a baví mě ho dělat... a takže vy pochybovači, kritizátoři máte smůlu :)
A vy, kdo mě nekritizujete tak si, pokud máte chuť na vosí hnízda (recept bez oříšků) tak si řekněte, já vám pošlu recept a podporu :) Hnízda bohužel nabídnout nemůžu, protože ačkoliv jsem dnes udělala dalších 15 hnízd tak se vsadím, že nepřežijí do zítra či pozítří...
Celkem jsem už udělala 107 hnízd... v první (již téměř snědené várce) to bylo 92 kusů a teď už jen taková mini dodělávaka 15ks. Ale abyste si nemysleli, že jsme to všechno snědli ve dvou- moji rodiče něco dostali (asi 20ks) a něco rodiče drahého polovičky no a zbytek my dva :) Mňami :D
Jen doporučuji skladovat v ledničce, protože máslu moc teplo (ačkoliv to co je venku moc teplem, natož létem nazvat nelze..) neprospívá...
Tedy částečně... vlastně to začalo o normálních zimních Vánocích, kdy jsme si s mým drahým polovičkou uvědomili, že nám opravdu chutnají vosí hnízda. Oprabdu moc.... Tak jsme se dohodli, že si je uděláme někdy v létě...
A to nás přivádí do přítomnosti. Dnes jsem dodělala druhou várku hnízd. První zmizela za několik minulých dní rychlostí blesku. Je hrozně srandovní, přiznávám občas i deprimující, jakou rychlostí drahý polovička likviduje některé sladké (sušenky Derby, čokoládové zlaté oplatky, vídeňský dort,... a vosí hnízda). Člověk se na minutu otočí a najednou zmizelo pět hnízd :) Jsem moc ráda, že mu chutnají...
Co ale nechápu je, kolik lidí na mne divně kouká, když se zmíním o dělání vosích hnízd v létě. Každý se na mě podívá tak skrz prsty a řekne, že je to vánoční cukroví a teď přeci nejsou Vánoce, tak co dělám... Ale mě to cukroví chutná a baví mě ho dělat... a takže vy pochybovači, kritizátoři máte smůlu :)
A vy, kdo mě nekritizujete tak si, pokud máte chuť na vosí hnízda (recept bez oříšků) tak si řekněte, já vám pošlu recept a podporu :) Hnízda bohužel nabídnout nemůžu, protože ačkoliv jsem dnes udělala dalších 15 hnízd tak se vsadím, že nepřežijí do zítra či pozítří...
Celkem jsem už udělala 107 hnízd... v první (již téměř snědené várce) to bylo 92 kusů a teď už jen taková mini dodělávaka 15ks. Ale abyste si nemysleli, že jsme to všechno snědli ve dvou- moji rodiče něco dostali (asi 20ks) a něco rodiče drahého polovičky no a zbytek my dva :) Mňami :D
Jen doporučuji skladovat v ledničce, protože máslu moc teplo (ačkoliv to co je venku moc teplem, natož létem nazvat nelze..) neprospívá...
pátek 22. srpna 2014
Ženský koutek místo dětského...
Jistě jste si již všimli, že některé obchody (obchodní domy,...) mají v rámci své obchodní strategie ve svém areálu (obchodě, ...) dětský koutek. Některé tam mají hlídání (IKEA) jinde tam musíte ať více či méně se svými ratolestmi být... Ale těmto obchodům to prospívá, rodiče tam odloží své děti a nakupují.. Nakoupí toho tak více, ikdyž další co obchody objevily (určitě k neradosti rodičů... i těch mých) je, že cukrovinky u pokladen se prodávají zázračně. Určitě mnoho dětí tam svým rodičům za pomoci svých netečných ručiček něco přidá na jezdící pás... a paní pokladní je v markování tak rychlá (zdatná obchodnice/pohotová), že to rodič nestihne sundat a zaplatí... Často se pak doma diví, jak se mu na účtu objevila ta sušenka, když on si ji do košíku nedával...
Na druhou stranu bez dítěte se určitě nakupuje lépe a to ví i obchodníci (rodič si odpočine a vzpomene si co všechno potřeboval, nají se)...normální člověk (/rodič) ve výsledku utratí více peněz nežli chtěl a ani neví jak...
Tak a teď opusťmě téma dětí a přesuňme se tam, o čem jsem chtěla mluvit... Tedy že by takový koutek (samozřejmě že s jiným druhem hraček nežli u malých dětí) by měli zařídit i pro ženy. Hlavně v těch technických obchodech jako je Hornbach, Obi, Baumax,... Muži tam vždy přijedu a začnou se hrabat ve všem možném (i nemožném), přehrabovat šroubky, hledat hmoždinky, matičky... a žena? jen tak stojí, kouká, nudí se a nebo něco drží. V mém případě drží krabici s věcmi a drahý polovička vybírá šroubky do nové předsíně. Chvilku kouká na ten kousek nábytku koupený v IKEI, kde to má dírky a jak velké a pak dlouhou chvíli vybírá správný šroubek (se zápustou hlavou, nebo bez? a jaký je v tom rozdíl? a proč bych to JÁ měla vědět? :D )
No v té chvíli by pro něj určitě bylo jednodušší kdyby věděl, že jsem v ženském koutku, kde mám o zábavu postaráno. Třeba by i v tom onom krámě i utratil více...
Sama ale nevím, jak by takový koutek měl vypadat. Určitě by tam ale byla pohodlná pohovka, něco k pití, příjemná obsluha- muži (aby ti naši žárlili a byli rychle zpět... ale to by se zase asi nelíbilo obchodníkům... achjo, svět je složitý...), něco ke čtení/koukání/dělání, někdo na tlachání atd.
Já sama bych v takovém koutku byla raději nežli byla podržtaškou u regálu se šroubky. Nerozumím tomu, kdyby to bylo na mě tak vezmu první šroubky, co uvidím (a to i ve chvíli, kdy mám použít hřebíky...). No a když zvolím špatně, což se samozřejmě stane, tak bych si zavolala nějakého pomocníka, co to za mě udělá... Takže nač chodit do Hornbachu (a jeho podobných)?
U mužů je to však jiné, někteří se ve šroubcích vyžívají... A někteří jim rozumí, alespoň na mě dělá dojem že drahý polovička jim rozumí- ví co má vzít (sice po určitém čase hledání), ale hlavně ony ty věcičky pak pasují a drží co mají... To by, kdybych je vybírala já, asi neplatilo :D
Takže, proč tyto obchody zaměřené na mužské věci, nemají ženský koutek? Myslím, že oddělení s květinami se za ženský koutek považovat nedá... tam si moc nezarelaxujete (tedy alespoň já ne... z té tekoucí vody z fontánek se mi neustále chce na onu místnost..)
No a abych byla korektní, proč nemít pánský koutek v obchodních domech, když si jdou ženy kupovat oblečení? Vím, že většinu mužů to asi nebaví.. Ačkoliv ten můj drahý polovička z nějakého důvodu stále chodí se mnou a snaží se mě narvat do kdejaké sukně/šatů a abych si je koupila... asi jsem ho ještě neprotáhla dostatečně velkým počtem obchodů a nákupů :)
Takový mužský koutek, ani nevím co by tam bylo ale ženská obsluha URČITĚ NE! (zas tak přející a korektní nejsem... vše má své meze..) :D
Možná jsem dala obchodníkům podnět k zamyšlení, možná se za nějakou dobu tyto koutky objeví, ale dost pravděpodobně jsem si jen postěžovala... tak či onak to bylo přínosné :)
Na druhou stranu bez dítěte se určitě nakupuje lépe a to ví i obchodníci (rodič si odpočine a vzpomene si co všechno potřeboval, nají se)...normální člověk (/rodič) ve výsledku utratí více peněz nežli chtěl a ani neví jak...
Tak a teď opusťmě téma dětí a přesuňme se tam, o čem jsem chtěla mluvit... Tedy že by takový koutek (samozřejmě že s jiným druhem hraček nežli u malých dětí) by měli zařídit i pro ženy. Hlavně v těch technických obchodech jako je Hornbach, Obi, Baumax,... Muži tam vždy přijedu a začnou se hrabat ve všem možném (i nemožném), přehrabovat šroubky, hledat hmoždinky, matičky... a žena? jen tak stojí, kouká, nudí se a nebo něco drží. V mém případě drží krabici s věcmi a drahý polovička vybírá šroubky do nové předsíně. Chvilku kouká na ten kousek nábytku koupený v IKEI, kde to má dírky a jak velké a pak dlouhou chvíli vybírá správný šroubek (se zápustou hlavou, nebo bez? a jaký je v tom rozdíl? a proč bych to JÁ měla vědět? :D )
No v té chvíli by pro něj určitě bylo jednodušší kdyby věděl, že jsem v ženském koutku, kde mám o zábavu postaráno. Třeba by i v tom onom krámě i utratil více...
Sama ale nevím, jak by takový koutek měl vypadat. Určitě by tam ale byla pohodlná pohovka, něco k pití, příjemná obsluha- muži (aby ti naši žárlili a byli rychle zpět... ale to by se zase asi nelíbilo obchodníkům... achjo, svět je složitý...), něco ke čtení/koukání/dělání, někdo na tlachání atd.
Já sama bych v takovém koutku byla raději nežli byla podržtaškou u regálu se šroubky. Nerozumím tomu, kdyby to bylo na mě tak vezmu první šroubky, co uvidím (a to i ve chvíli, kdy mám použít hřebíky...). No a když zvolím špatně, což se samozřejmě stane, tak bych si zavolala nějakého pomocníka, co to za mě udělá... Takže nač chodit do Hornbachu (a jeho podobných)?
U mužů je to však jiné, někteří se ve šroubcích vyžívají... A někteří jim rozumí, alespoň na mě dělá dojem že drahý polovička jim rozumí- ví co má vzít (sice po určitém čase hledání), ale hlavně ony ty věcičky pak pasují a drží co mají... To by, kdybych je vybírala já, asi neplatilo :D
Takže, proč tyto obchody zaměřené na mužské věci, nemají ženský koutek? Myslím, že oddělení s květinami se za ženský koutek považovat nedá... tam si moc nezarelaxujete (tedy alespoň já ne... z té tekoucí vody z fontánek se mi neustále chce na onu místnost..)
No a abych byla korektní, proč nemít pánský koutek v obchodních domech, když si jdou ženy kupovat oblečení? Vím, že většinu mužů to asi nebaví.. Ačkoliv ten můj drahý polovička z nějakého důvodu stále chodí se mnou a snaží se mě narvat do kdejaké sukně/šatů a abych si je koupila... asi jsem ho ještě neprotáhla dostatečně velkým počtem obchodů a nákupů :)
Takový mužský koutek, ani nevím co by tam bylo ale ženská obsluha URČITĚ NE! (zas tak přející a korektní nejsem... vše má své meze..) :D
Možná jsem dala obchodníkům podnět k zamyšlení, možná se za nějakou dobu tyto koutky objeví, ale dost pravděpodobně jsem si jen postěžovala... tak či onak to bylo přínosné :)
středa 2. července 2014
Top Gear
Nedávno měl můj drahý polovička narozeniny. Dlouho předlouho před tím, nežli nastal osudný den jsem si lámala hlavu, co bych mu tak mohla dát. Přeci jenom byly to přelomvé narozeniny, 25 neslaví člověk každý den :)
Měla jsem nápad, ale pak mi bylo řečeno, že si tento dárek pořídí polovička sám. Takže jsem byla zase na začátku. Až jsem jednoho krásného dne na zastávce MDH objevila plakát s tím, že do Prahy přijede Top Gear show. Jeho oblíbená show a bude v Praze, no to by byl přeci ideální dárek! Tak jsem přiběhla domů, koukla na net a zděsila se. O2 aréna je opravdu velká a já neměla absolutně nejmenší tušení, jaké lístky mám vybrat. Vybrala jsem tedy první řadu v sektoru 421 a doufala, že to bude správně...
Předání dárku proběhlo na mém vánočním dárku, pobytu na Mezních Loukách v ČS Švýcarsku. Sice jsem předání plánovala nějak jinak, ale nakonec proběhlo velice dobře. Už se jen musela povést show, aby se dárek vydařil...
No a tuto sobotu v O2 to bylo. Koupila jsem dva lístky a měla jsem dilema, jak s tím druhým. Zda mám dát polovičce druhý lístek, ať si vezme nějakého kamaráda či bráchu. Nakonec si vybral, že s ním půjdu já... (bylo to od něj moc pěkné, že mě vzal).. Jen jsem nevěděla, jestli se mi bude show llíbit. Přeci jen nejsem autonadšenec a Top Gear jsem viděla jen jednou a to díl se škodu Yetti (mmch ten díl je moc pěkný a zajímalo by mě kolik Škodovka zaplatila za tu recenzi..). Zaparkovali jsme, prošli jsme těmi bezpečnostními rámy a vyjeli do patra, kde jsme měli místa. Ještě jsme si koupili pití, půl litrová Fanta stála 50Kč!!! a bez víčka takže všechny bublinky rychle vyprchaly.
Sedli jsme si na místa, ale bylo docela málo místa na nohy. Na druhou stranu jsme seděli hned u plexiskla a měli jsme dobrý výhled na "jeviště/jezdiště". Co bylo ale příšerné byla hudba, ani ne tak žánr, ale hlasitiost. Nevím proč to pouštěli, ale ohluchla jsem snad ještě před začátkem show.
Když se pak na jevišti/jezdišti objevili ti tři Top Gearáci a začal překlad (protože show byla v aj, tak organizátoři na FM frekvenci pouštěli překlad). Čeština se dala poslouchat buď zakoupeným rádiem (za 150Kč, což při ceně lístků bylo vydřidušství) a nebo vlastním chytrým mobilem. Zkusila jsem poslouchat překlad, ale nakonec jsem to vypnula, protože byl zpožděný a když se diváci smáli tak z překladu ještě nebylo vědět proč. Poslouchala jsem krásnou angličtinu a snažila porozumnět. Když mluvili (Clarkson, Hammond a May) byla hlasitost dobrá, ale jakmile byla nějaká mezihra byla hlasitost nesnesitelná. (ještě dva dny potom mě bolela hlava a hučelo mi v hlavě) A ty mezihry nebyly nic moc, polonahé ženy s plameny- no jako nějaký cirkus. Líbily se mi komentáře těch tří, také když spolu závodili (a hráli autofotbal mezi anglií a českem, češivyhráli!) a blbli. Ale jakmile tam nebyli oni, moc se mi to nelíbilo.
Celkově jsem moc ráda, že mě polovička vzal. Doufám, že se mu to líbilo a že si to moc užil. Vypadl, že se mu to líbilo.
Opravdu jsem se snažila, aby to byl dárek s velkým "D"...
Ještě k tomu Dárku chybí burger v Hard Rock Café, kde je prý jeden z nejlepších burgerů v Praze.. Já ho už měla, ale moc si nepamatuju jak moc byl dobrý.. Zatím v tomhle vede burger v Tavern (Chopinova ulice) a nebo v Keltovně v Nižboru.
Měla jsem nápad, ale pak mi bylo řečeno, že si tento dárek pořídí polovička sám. Takže jsem byla zase na začátku. Až jsem jednoho krásného dne na zastávce MDH objevila plakát s tím, že do Prahy přijede Top Gear show. Jeho oblíbená show a bude v Praze, no to by byl přeci ideální dárek! Tak jsem přiběhla domů, koukla na net a zděsila se. O2 aréna je opravdu velká a já neměla absolutně nejmenší tušení, jaké lístky mám vybrat. Vybrala jsem tedy první řadu v sektoru 421 a doufala, že to bude správně...
Předání dárku proběhlo na mém vánočním dárku, pobytu na Mezních Loukách v ČS Švýcarsku. Sice jsem předání plánovala nějak jinak, ale nakonec proběhlo velice dobře. Už se jen musela povést show, aby se dárek vydařil...
No a tuto sobotu v O2 to bylo. Koupila jsem dva lístky a měla jsem dilema, jak s tím druhým. Zda mám dát polovičce druhý lístek, ať si vezme nějakého kamaráda či bráchu. Nakonec si vybral, že s ním půjdu já... (bylo to od něj moc pěkné, že mě vzal).. Jen jsem nevěděla, jestli se mi bude show llíbit. Přeci jen nejsem autonadšenec a Top Gear jsem viděla jen jednou a to díl se škodu Yetti (mmch ten díl je moc pěkný a zajímalo by mě kolik Škodovka zaplatila za tu recenzi..). Zaparkovali jsme, prošli jsme těmi bezpečnostními rámy a vyjeli do patra, kde jsme měli místa. Ještě jsme si koupili pití, půl litrová Fanta stála 50Kč!!! a bez víčka takže všechny bublinky rychle vyprchaly.
Sedli jsme si na místa, ale bylo docela málo místa na nohy. Na druhou stranu jsme seděli hned u plexiskla a měli jsme dobrý výhled na "jeviště/jezdiště". Co bylo ale příšerné byla hudba, ani ne tak žánr, ale hlasitiost. Nevím proč to pouštěli, ale ohluchla jsem snad ještě před začátkem show.
Když se pak na jevišti/jezdišti objevili ti tři Top Gearáci a začal překlad (protože show byla v aj, tak organizátoři na FM frekvenci pouštěli překlad). Čeština se dala poslouchat buď zakoupeným rádiem (za 150Kč, což při ceně lístků bylo vydřidušství) a nebo vlastním chytrým mobilem. Zkusila jsem poslouchat překlad, ale nakonec jsem to vypnula, protože byl zpožděný a když se diváci smáli tak z překladu ještě nebylo vědět proč. Poslouchala jsem krásnou angličtinu a snažila porozumnět. Když mluvili (Clarkson, Hammond a May) byla hlasitost dobrá, ale jakmile byla nějaká mezihra byla hlasitost nesnesitelná. (ještě dva dny potom mě bolela hlava a hučelo mi v hlavě) A ty mezihry nebyly nic moc, polonahé ženy s plameny- no jako nějaký cirkus. Líbily se mi komentáře těch tří, také když spolu závodili (a hráli autofotbal mezi anglií a českem, češivyhráli!) a blbli. Ale jakmile tam nebyli oni, moc se mi to nelíbilo.
Celkově jsem moc ráda, že mě polovička vzal. Doufám, že se mu to líbilo a že si to moc užil. Vypadl, že se mu to líbilo.
Opravdu jsem se snažila, aby to byl dárek s velkým "D"...
Ještě k tomu Dárku chybí burger v Hard Rock Café, kde je prý jeden z nejlepších burgerů v Praze.. Já ho už měla, ale moc si nepamatuju jak moc byl dobrý.. Zatím v tomhle vede burger v Tavern (Chopinova ulice) a nebo v Keltovně v Nižboru.
čtvrtek 12. června 2014
Dinosaurium
Dneska jsem se vrátila o mnoho mnoho (miliónů) let zpátky do minulosti Matičky Země. Byla jsem se pozdravit s Tyranousaurem a jeho kamarády...
A věřte mi, když říkám, že "Tyranosaurus Rex, slupne Tě jak keks. Jenom se koukni jak z huby, trčí mu zuby" (jak se zpívá v jedné z písní). Nechtěla bych tohle "zvířátko" potkat někde v přírodě na procházce...
No abych shrnula svůj dnešní zážitek, tak to bylo zajímavé. Kdyby tam bylo dobrovolné vstupné (což nebylo, ale KDYBY) a platilo se při odchodu zaplatila bych něco mezi 50-75 Kč za zážitek jež mi byl poskytnut.
Neříkám, že se mi to nelíbilo. Jsem ráda, že jsme tam šli a viděli to než 29.6. uzavřou. ALE za tu cenu (ve všední den pro studenta za 250,-) jsem čekala něco ohromného. Naopak co jsem dostala bylo na ploše 1500m2 (což sice vypadá ohromně, ale vemte si, že je to POUZE něco kolem 50m na 30 m a to už tak obrovsky nevypadá..) rozmístěných několik výstavek odlitků koster ještěrek a mloků, které jsou sice hezké ale. Byly u nich popisky, ale je mi líto, zdály se mi velice popisné (což není překvapivé), ale postrádala jsem nějaký nápad, něco originálního, vtipného,... ale MARNĚ. Dále výstava obsahovala několik velice pěkných "opravdových" koster s zase nudnými popisky. Tyhle kostry se mi líbily, bylo velice zajímavé podívat se, z nás všech za několik těch miliónu let zbyde- pouze kostry a to ještě po odlišných pouštích rozházené. Třeba se budou budoucí obyvatelé těšit z toho,když najdou náš zub/kousek naší lebky/otisk našich (občas)smradlavých nohou, jako se těší dnešní a minulí archeologové. Zajímavé bylo, že někteří měli horní končetiny s pěti prsty a někteří měli končetiny zakrslé, proč tomu tak bylo? To nevím, protože to tam nikde nikdo nepsal (ačkoliv by to dle mě stálo za zmínku). Co mě, ale zarazilo hned na začátku byl nějaký dinosaurus (replika s masem a kůží), jehož jméno si bohužel nepamatuju. Čím mě zaujal bylo, že myslím, že měli v popisku chybu a nebo je to nějaké divné... Byl to dinosaurus velký asi jako člověk, možná o něco více s dlouhým ocasem a takovou tou typickou hlavou ALE podle popisků měl vážit JEN kolem 35kg. Což je fakt divné... chápu, kdyby byl maličký, ale tohle už nebyl takový drobeček a tak nemůže být tak lehký i kdyby měl kosti z polystyrenu.
Nejhorší však bylo, že se tam nedalo pořádně dýchat. Byl tam strašlivě těžký vzduch a dusno. Kdyby ti dinosauři nebyli již dávno mrtví, tak by určitě umřeli během výstavy (nebo minimálně omdleli z horka). Je možné, že stálou teplotu a nehybnost vzduchu udržují kvůli kostrám, pak bych ale očekávala, že tam budou mít takové automaty na vodu, aby se návštěvníci mohli občerstvit. ALE očekávala jsem špatně...
Také tam na můj vkus bylo moc popisků. Neříkám, že nebyly (minimálně ta část, co jsem četla) zajímavé, ale už si z nich nic nepamatuju a to jsem tam byla dneska.... Tabulí s textem tam prostě bylo moc a ten text byl takový suchý, nezáživný...
Co bylo naopak hezké byl dětský koutek. Šlo se tam otevřenou tlamou Tyranosauruse Rexe (asi trošku zvětšenou a takovou mírumilovnou) a uvnitř byly další kostry, místo na hraní a naučné tabule. Jenže ty byly psané zábavnou, sice dětskou (ale to se v dětském koutku očekává a vítá), formou. Byly zde takové ty "víte, že" a srovnávali počet snědeného jídla jednoho bíložravce (myslím, že se jednalo o 200kg za den) s počtem hamburgerů- něco kolem 4000 :D. (To si pamatuju, protože se mi to líbilo, ale "dospělácké" popisy si prostě nepamatuju... to o něčem vypovídá).
Ono samotná cesta k pavilonu, kde se celá výstava odehrává je takové Gulliverovo putování :) Potkáte tam velice "zajímavé" lidi, můžete se svézt na rozhrkané staré horské dráze, nebo se kouknout ze snad ještě staršího a rozvrzanějšího ruského kola abyste pak došli do takového omšelého pavilonu s vlastní ochrankou. Možná by se po cestě našli i nějací liliputi, ale na ty jsme naštěstí nenarazili... :)
Pokud by se mě někdo ptal, zda mu výstavu doporučím tak asi jo. Ale s tím, že nemá mít přehnané očekávání. Uvidí sice několik koster, může si poslechnout části nějakého dokumentu o archeologických vykopávákách, ale musí přitom držet sebe před omdlením. ( a to dnes nebylo ani takové vedro, před pár dny bylo mnohem hůře... jak muselo být vevnitř snad ani vědět nechci...). Doporučím určitě tam nejít o víkendu, kdy jsou ceny ještě vyšší. Očividně je výstava myšlena pro davy lidí, jelikož uličky jsou široké a prostorné.. s námi tam však bylo lidí asi tak co by na prstech spočátal. Dokonce tam mají i "gift shop"... (mají tam docela hezké batohy... ale takové dosti nepraktické)
Nebo jestli chcete vidět dinosaury tak si pusťte Jurský park. ALE pozor, nesmíte u něj usnout uprostřed, jako někdo, že? :D
(odkaz na dinosaurium: http://www.ticketpro.cz/jnp/spolecenske-akce/vystavy/1262351-dinosaurium.html)
A věřte mi, když říkám, že "Tyranosaurus Rex, slupne Tě jak keks. Jenom se koukni jak z huby, trčí mu zuby" (jak se zpívá v jedné z písní). Nechtěla bych tohle "zvířátko" potkat někde v přírodě na procházce...
No abych shrnula svůj dnešní zážitek, tak to bylo zajímavé. Kdyby tam bylo dobrovolné vstupné (což nebylo, ale KDYBY) a platilo se při odchodu zaplatila bych něco mezi 50-75 Kč za zážitek jež mi byl poskytnut.
Neříkám, že se mi to nelíbilo. Jsem ráda, že jsme tam šli a viděli to než 29.6. uzavřou. ALE za tu cenu (ve všední den pro studenta za 250,-) jsem čekala něco ohromného. Naopak co jsem dostala bylo na ploše 1500m2 (což sice vypadá ohromně, ale vemte si, že je to POUZE něco kolem 50m na 30 m a to už tak obrovsky nevypadá..) rozmístěných několik výstavek odlitků koster ještěrek a mloků, které jsou sice hezké ale. Byly u nich popisky, ale je mi líto, zdály se mi velice popisné (což není překvapivé), ale postrádala jsem nějaký nápad, něco originálního, vtipného,... ale MARNĚ. Dále výstava obsahovala několik velice pěkných "opravdových" koster s zase nudnými popisky. Tyhle kostry se mi líbily, bylo velice zajímavé podívat se, z nás všech za několik těch miliónu let zbyde- pouze kostry a to ještě po odlišných pouštích rozházené. Třeba se budou budoucí obyvatelé těšit z toho,když najdou náš zub/kousek naší lebky/otisk našich (občas)smradlavých nohou, jako se těší dnešní a minulí archeologové. Zajímavé bylo, že někteří měli horní končetiny s pěti prsty a někteří měli končetiny zakrslé, proč tomu tak bylo? To nevím, protože to tam nikde nikdo nepsal (ačkoliv by to dle mě stálo za zmínku). Co mě, ale zarazilo hned na začátku byl nějaký dinosaurus (replika s masem a kůží), jehož jméno si bohužel nepamatuju. Čím mě zaujal bylo, že myslím, že měli v popisku chybu a nebo je to nějaké divné... Byl to dinosaurus velký asi jako člověk, možná o něco více s dlouhým ocasem a takovou tou typickou hlavou ALE podle popisků měl vážit JEN kolem 35kg. Což je fakt divné... chápu, kdyby byl maličký, ale tohle už nebyl takový drobeček a tak nemůže být tak lehký i kdyby měl kosti z polystyrenu.
Nejhorší však bylo, že se tam nedalo pořádně dýchat. Byl tam strašlivě těžký vzduch a dusno. Kdyby ti dinosauři nebyli již dávno mrtví, tak by určitě umřeli během výstavy (nebo minimálně omdleli z horka). Je možné, že stálou teplotu a nehybnost vzduchu udržují kvůli kostrám, pak bych ale očekávala, že tam budou mít takové automaty na vodu, aby se návštěvníci mohli občerstvit. ALE očekávala jsem špatně...
Také tam na můj vkus bylo moc popisků. Neříkám, že nebyly (minimálně ta část, co jsem četla) zajímavé, ale už si z nich nic nepamatuju a to jsem tam byla dneska.... Tabulí s textem tam prostě bylo moc a ten text byl takový suchý, nezáživný...
Co bylo naopak hezké byl dětský koutek. Šlo se tam otevřenou tlamou Tyranosauruse Rexe (asi trošku zvětšenou a takovou mírumilovnou) a uvnitř byly další kostry, místo na hraní a naučné tabule. Jenže ty byly psané zábavnou, sice dětskou (ale to se v dětském koutku očekává a vítá), formou. Byly zde takové ty "víte, že" a srovnávali počet snědeného jídla jednoho bíložravce (myslím, že se jednalo o 200kg za den) s počtem hamburgerů- něco kolem 4000 :D. (To si pamatuju, protože se mi to líbilo, ale "dospělácké" popisy si prostě nepamatuju... to o něčem vypovídá).
Ono samotná cesta k pavilonu, kde se celá výstava odehrává je takové Gulliverovo putování :) Potkáte tam velice "zajímavé" lidi, můžete se svézt na rozhrkané staré horské dráze, nebo se kouknout ze snad ještě staršího a rozvrzanějšího ruského kola abyste pak došli do takového omšelého pavilonu s vlastní ochrankou. Možná by se po cestě našli i nějací liliputi, ale na ty jsme naštěstí nenarazili... :)
Pokud by se mě někdo ptal, zda mu výstavu doporučím tak asi jo. Ale s tím, že nemá mít přehnané očekávání. Uvidí sice několik koster, může si poslechnout části nějakého dokumentu o archeologických vykopávákách, ale musí přitom držet sebe před omdlením. ( a to dnes nebylo ani takové vedro, před pár dny bylo mnohem hůře... jak muselo být vevnitř snad ani vědět nechci...). Doporučím určitě tam nejít o víkendu, kdy jsou ceny ještě vyšší. Očividně je výstava myšlena pro davy lidí, jelikož uličky jsou široké a prostorné.. s námi tam však bylo lidí asi tak co by na prstech spočátal. Dokonce tam mají i "gift shop"... (mají tam docela hezké batohy... ale takové dosti nepraktické)
Nebo jestli chcete vidět dinosaury tak si pusťte Jurský park. ALE pozor, nesmíte u něj usnout uprostřed, jako někdo, že? :D
(odkaz na dinosaurium: http://www.ticketpro.cz/jnp/spolecenske-akce/vystavy/1262351-dinosaurium.html)
středa 30. dubna 2014
Helma či nehelma?
Jsem zrovna v procesu kupování cyklo helmy.
Původně nejsem její zastánce, ba naopak. Nejraději jezdím bez ní. Možná je to do jisté míry způsobeno tím, že moje momentální cyklistická helma není zrovna ideálně tvarovaná na mou hlavu. Nejsem si přesně jistá, jakým způsobem mi byla tato helma vybrána, ale myslím, že to bylo bez přítomnosti a aktivní účasti mé hlavy. Takže teď mě při delším nošení z helmy hlava bolí, trhá mi to vlasy (a protože mám tři vlasy děda vševěda, tak teď už je mám jen dva...)
No, ale protože můj drahý polovička je cyklista a zastánce helmy tak jsem neměla moc na výběr. Musela jsem ji začít nosit. No a protože si stále stěžuju, že mi helma nevyhovuje, začali jsme mi spolu hledat nějakou novou helmu.
Byli jsme na ForBikes (samozřejmě jsme tam nebyli pouze kvůli helmě, to byla spíše výmluva :D) kde má hlava získala přezdívku "divná", protože téměř žádná vystavovaná helma mi neseděla. Téměř všechny helmy mě někde tlačily, neseděly mi a nebo něco takového.
Nakonec jsme v kamených obchodech našli dvě helmy, které mi na hlavě seděly. Jedna je Uvex a druhá Giro. Obě mají své výhody a také nevýhody. Hlavní nevýhodou obou je cena- obě stojí více než 1800,-, ta Giro dokonce 2400,-. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla pro to Giro, i protože se mi více líbí (protože je červená, podle prodavačky mi sluší a to, co se mi líbí budu asi nosit více). Má samozřejmě také jiné výhody (větrání, zapínání, chrání větší část hlavy,...). ALE je výrazně dražší. Šest set korun, někde i více (záleží na tom, kde se koupí) je docela velká částka a vzhledem k úvahu, že v následujících týdnech budu obracet každou korunu, může být mít či nemít tuto částku zásadní.
Má vůbec cenu si kupovat helmu? Na tuto otázku jsem si již sice odpověděla, když jsem začala hledat novou helmu, ale znovu se mi objevila v hlavě, když jsem objevila na idnesu článek. (http://cestovani.idnes.cz/helma-na-kolo-a-diskuze-0bl-/na-kolo.aspx?c=A140429_135835_na-kolo_tom)
Pro drahého polovičku helmu smysl nosit MÁ, on považuje jezdit bez helmy za hazard a nedovolí mi to. Sice se jedná o mou hlavu, co je helmu nemá (on ji má a nosí), ale on se mnou bez helmy nepojede. Popravdě ze začátku jsem si říkala: "super! alespoň nemusím jet na kolo! Mám výmluvu!" Jenže pak jsem si uvědomila, že pokud chci s drahým polovičkou sportovat- musí to být kolo. No a rodiče bohužel též razí tezi nosit helmu... No a jak jsem začala s polovičkou jezdit, začalo mě to i docela bavit (ačkoliv mě z helmy bolí hlava) a v určitých chvílích je mi jasné, proč polovička helmu nosí (na ty single-tracky, lesní cesty,...). Ale já tohle nikdy předtím nejezdila a dost se bojím. Na druhou stranu, když jsme jeli nějakou takovou cestičku a já to sjela a přežila on byl rád a možná i nadšen. (a tím i já..) Líbí se mi ta radost a adrenalin v jeho očích, možná i hrdost na mě, že jsem to sjela.
No když to vezmu kolem a kolem, prostě si musím koupit helmu, abych mohla sdílet se svým drahým, co ho baví a mě bavit pomalu začíná (ale bojím se stále).
Takže vypláznu 2400,- a budu mít helmu. Červenou, drahou a snad i vyhovující...
Původně nejsem její zastánce, ba naopak. Nejraději jezdím bez ní. Možná je to do jisté míry způsobeno tím, že moje momentální cyklistická helma není zrovna ideálně tvarovaná na mou hlavu. Nejsem si přesně jistá, jakým způsobem mi byla tato helma vybrána, ale myslím, že to bylo bez přítomnosti a aktivní účasti mé hlavy. Takže teď mě při delším nošení z helmy hlava bolí, trhá mi to vlasy (a protože mám tři vlasy děda vševěda, tak teď už je mám jen dva...)
No, ale protože můj drahý polovička je cyklista a zastánce helmy tak jsem neměla moc na výběr. Musela jsem ji začít nosit. No a protože si stále stěžuju, že mi helma nevyhovuje, začali jsme mi spolu hledat nějakou novou helmu.
Byli jsme na ForBikes (samozřejmě jsme tam nebyli pouze kvůli helmě, to byla spíše výmluva :D) kde má hlava získala přezdívku "divná", protože téměř žádná vystavovaná helma mi neseděla. Téměř všechny helmy mě někde tlačily, neseděly mi a nebo něco takového.
Nakonec jsme v kamených obchodech našli dvě helmy, které mi na hlavě seděly. Jedna je Uvex a druhá Giro. Obě mají své výhody a také nevýhody. Hlavní nevýhodou obou je cena- obě stojí více než 1800,-, ta Giro dokonce 2400,-. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla pro to Giro, i protože se mi více líbí (protože je červená, podle prodavačky mi sluší a to, co se mi líbí budu asi nosit více). Má samozřejmě také jiné výhody (větrání, zapínání, chrání větší část hlavy,...). ALE je výrazně dražší. Šest set korun, někde i více (záleží na tom, kde se koupí) je docela velká částka a vzhledem k úvahu, že v následujících týdnech budu obracet každou korunu, může být mít či nemít tuto částku zásadní.
Má vůbec cenu si kupovat helmu? Na tuto otázku jsem si již sice odpověděla, když jsem začala hledat novou helmu, ale znovu se mi objevila v hlavě, když jsem objevila na idnesu článek. (http://cestovani.idnes.cz/helma-na-kolo-a-diskuze-0bl-/na-kolo.aspx?c=A140429_135835_na-kolo_tom)
Pro drahého polovičku helmu smysl nosit MÁ, on považuje jezdit bez helmy za hazard a nedovolí mi to. Sice se jedná o mou hlavu, co je helmu nemá (on ji má a nosí), ale on se mnou bez helmy nepojede. Popravdě ze začátku jsem si říkala: "super! alespoň nemusím jet na kolo! Mám výmluvu!" Jenže pak jsem si uvědomila, že pokud chci s drahým polovičkou sportovat- musí to být kolo. No a rodiče bohužel též razí tezi nosit helmu... No a jak jsem začala s polovičkou jezdit, začalo mě to i docela bavit (ačkoliv mě z helmy bolí hlava) a v určitých chvílích je mi jasné, proč polovička helmu nosí (na ty single-tracky, lesní cesty,...). Ale já tohle nikdy předtím nejezdila a dost se bojím. Na druhou stranu, když jsme jeli nějakou takovou cestičku a já to sjela a přežila on byl rád a možná i nadšen. (a tím i já..) Líbí se mi ta radost a adrenalin v jeho očích, možná i hrdost na mě, že jsem to sjela.
No když to vezmu kolem a kolem, prostě si musím koupit helmu, abych mohla sdílet se svým drahým, co ho baví a mě bavit pomalu začíná (ale bojím se stále).
Takže vypláznu 2400,- a budu mít helmu. Červenou, drahou a snad i vyhovující...
úterý 8. dubna 2014
Psí historka
Minulou neděli jsme s drahým polovičkou byli na výletě.
Dojeli jsme autem do jedné vesnice, kde jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce na procházku. Když jsme procházeli kolem hospody vyběhli proti nám dva psi. Jeden relativně velký, huňatý černý postarší vlčák a to druhé byla asi holka- nějaký světlý skoro kudrnatý kříženec labradora s něčím. Popravdě přiznávám, že jsem se jich lekla a stiskla více ručku drahého polovičky. Myslím, že ani jemu se to příliš nelíbilo. Ale psi si nás pouze očichali.
Oddechli jsme si a podél hospody pokračovali dál. Jenže psi také. Ten vlčák se stále motal kolem nás a ta světlá byla vepředu, ale kontrolovala si nás.
Jak jsme šli dál a opouštěli vesnici psi se nás stále drželi. Myslela jsem si, že se vrátí k té hospodě, že tam asi mají majitele, ale oni stále nic. Vešli jsme do lesa a vydali se do relativně strmého kopce. Vlčák stále byl poblíž nás, chvilku před a chvilku za námi. Kdežto ta světlá byla vepředu, ale ohlížela se, zda jdeme a když jsme zastavili oba psi také.
Tak jsme šli dál, stále se to opakovalo- když jsme zastavili my, zastavili i psi. Vlčák si sedl a ta světlá se vrátila blíž k nám a oba čekali, co se bude dít.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Přiznávám, že zpočátku mi přeběhl po zádech mráz pokaždé, co jsem slyšela funění vlčáka za sebou a byla jsem ráda, když nás předešel. Bála jsem se ho. Ale postupně jsem si na něj nějak zvykala. Světlá naopak vypadala stále trošku jako štěně, měla spoustu energie, do většiny kopců vyběhla a pak se vracela a zase vyběhla. Dále se světlá musela vykoupat v každé ať více či méně bahnité louži, co jsme cestou potkali (takže na ni označení "světlá" již moc nepasovalo). Mimo to jsem měla hlad, měli jsme s sebou housky a klobásu, ale to jsme nemohli vyndat, protože co by na to řekli psi? Loudili by? Nebyli by agresivní, když bychom jim nedali? Čím jsme si však byli jistí, že pokud existuje nějaká možnost jak se psi sami vrátí do vesnice tak určitě již nebude poté, co jim dáme naše jídlo. Takže jsem musela svůj hlad přemoci do té doby, než budeme zase jen my dva a žádní psi.
Tak jsme šli dál a dál se dvěma psama. Rozvíjeli jsme teorie, co s nimi uděláme. Konzultovali s různými členy rodin a stále více se psi zžívali.
Když tu najednou nějaká dvojice se psem šla proti. To byl další problém, protože jsme nevěděli, jak zareagují oni (lidi), oni ("naši" psi) a jejich pes. Já sama jsem se bála, co řeknou (něco jako "proč si je nezavoláte k sobě?" nebo "vemte si ty psy na vodítko!") tak jsme na ně předem zavolali, že se nejedná o naše psy a tedy, že je neumíme a nemůžeme ovládat. Oni si tedy svého psa vzali na vodítko. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, žádná kolize se nekonala (ikdyž světlá trošku zavrčela na jejich psa, ale asi jen aby nedotíral..). Drahý polovička jim dal své číslo, aby se nám ozvali v případě, že narazí na někoho hledajícího dva psy.
Tak jsme šli dál a psi s námi. Občas se stalo, že se světlá vzdálila a my nevěděli, kde je. Zkoušeli jsme volat, ale nevěděli jsme jak, když neznáme jméno. Oba psi sice měli obojky a možná i známku, ale sáhnout na ně (hlavně na vlčáka) jsme se neodvažovali. Když se tedy světlá ztratila z dohledu, zkoušeli jsme na ni volat (já na ni volala "ňam ňam" protože když šla ještě s námi otočila se při těchto slovech :D ). Nakonec se ukázalo, že na povel od mého drahého polovičky a tlesknutí se ukáže, takže jsme to používali.
Když jsme došli zpět k vesnici, kde jsme měli auto a odkud pocházeli psi, světlá se vykoupala v říčce, takže byla zase světlá. Nějaká paní si světlou pak začala hladit a tak jsme se jí ptali, zda neví čí psi to jsou. Odpověděla nám, že si myslela, že sjou naše, ale pokud nejsou tak tři baráky nad tím jejím je rozestavěný dům a tam prý mají podobné psy. Tak jsme se vydali k tomu baráku, zvonili jsme tam, ale bez výsledku. Vlčák však vypadal, že to tam zná, protože ihned zamířil k misce s vodou, která byla za plotem (ovšem plot nebyl celistvý, chyběl mu dost velký kus takže bez problému mohli psi a vlastně kdokoliv na zahradu a z ní). Mysleli jsme si, že tím naše dobrodružství končí a psi zůstanou na pozemku, ale mýlili jsme se - psi stále šli s námi. Došli jsme tedy k té hospodě, kde se k nám původně přidali, vešli dovnitř a ptali se tam, zda je někdo nezná. Dozvěděli jsme se, že maldá dvojice již asi hodinu hledá a jezdí po celé vesnici. V hospodě však na ně spojení neměli, museli jsme se tedy odhodlat sáhnout na světlou a hledat, zda nemá kontakt na majitele. Odvážný drahý polovička to udělal a uspěl, našel číslo, zavolali jsme na něj a majitelé přijeli do pěti minut. Světlá byla ráda, že je vidí a vlčákovi to bylo nějak jedno. Ale na dvojici bylo vidět, že je vidí rádi a že je mají rádi.
Tak jsme opustili "naše" psi a vydali se sami k autu. Už jsme nemuseli řešit, kam je dáme, co bychom s nimi dělali když pojedeme na dovolenou a podobné... Jak říkám, časem jsem si zvykla na jejich funění (hlavně vlčákovo, protože se držel pobléž a byl postarší tak funěl víc) a když najednou nebylo tak mi chybělo. Přestože jsem se ho zpočátku bála tak mi pak trošku chyběl :D
Zpravili jsme si chuť moooc dobrým jídlem v restauraci Keltovna v Nižboru (http://www.keltovna.cz/o_nas). Dali jsme si burgery s hranolkama a malinovku. Najedli jsme se tak, že jsme se pak nemohli ani hnout. Bylo to mooc dobré a porce mooc velké. Asi by nám dvěma příště stačila jedna porce napůl :D
Dojeli jsme autem do jedné vesnice, kde jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce na procházku. Když jsme procházeli kolem hospody vyběhli proti nám dva psi. Jeden relativně velký, huňatý černý postarší vlčák a to druhé byla asi holka- nějaký světlý skoro kudrnatý kříženec labradora s něčím. Popravdě přiznávám, že jsem se jich lekla a stiskla více ručku drahého polovičky. Myslím, že ani jemu se to příliš nelíbilo. Ale psi si nás pouze očichali.
Oddechli jsme si a podél hospody pokračovali dál. Jenže psi také. Ten vlčák se stále motal kolem nás a ta světlá byla vepředu, ale kontrolovala si nás.
Jak jsme šli dál a opouštěli vesnici psi se nás stále drželi. Myslela jsem si, že se vrátí k té hospodě, že tam asi mají majitele, ale oni stále nic. Vešli jsme do lesa a vydali se do relativně strmého kopce. Vlčák stále byl poblíž nás, chvilku před a chvilku za námi. Kdežto ta světlá byla vepředu, ale ohlížela se, zda jdeme a když jsme zastavili oba psi také.
Tak jsme šli dál, stále se to opakovalo- když jsme zastavili my, zastavili i psi. Vlčák si sedl a ta světlá se vrátila blíž k nám a oba čekali, co se bude dít.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Přiznávám, že zpočátku mi přeběhl po zádech mráz pokaždé, co jsem slyšela funění vlčáka za sebou a byla jsem ráda, když nás předešel. Bála jsem se ho. Ale postupně jsem si na něj nějak zvykala. Světlá naopak vypadala stále trošku jako štěně, měla spoustu energie, do většiny kopců vyběhla a pak se vracela a zase vyběhla. Dále se světlá musela vykoupat v každé ať více či méně bahnité louži, co jsme cestou potkali (takže na ni označení "světlá" již moc nepasovalo). Mimo to jsem měla hlad, měli jsme s sebou housky a klobásu, ale to jsme nemohli vyndat, protože co by na to řekli psi? Loudili by? Nebyli by agresivní, když bychom jim nedali? Čím jsme si však byli jistí, že pokud existuje nějaká možnost jak se psi sami vrátí do vesnice tak určitě již nebude poté, co jim dáme naše jídlo. Takže jsem musela svůj hlad přemoci do té doby, než budeme zase jen my dva a žádní psi.
Tak jsme šli dál a dál se dvěma psama. Rozvíjeli jsme teorie, co s nimi uděláme. Konzultovali s různými členy rodin a stále více se psi zžívali.
Když tu najednou nějaká dvojice se psem šla proti. To byl další problém, protože jsme nevěděli, jak zareagují oni (lidi), oni ("naši" psi) a jejich pes. Já sama jsem se bála, co řeknou (něco jako "proč si je nezavoláte k sobě?" nebo "vemte si ty psy na vodítko!") tak jsme na ně předem zavolali, že se nejedná o naše psy a tedy, že je neumíme a nemůžeme ovládat. Oni si tedy svého psa vzali na vodítko. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, žádná kolize se nekonala (ikdyž světlá trošku zavrčela na jejich psa, ale asi jen aby nedotíral..). Drahý polovička jim dal své číslo, aby se nám ozvali v případě, že narazí na někoho hledajícího dva psy.
Tak jsme šli dál a psi s námi. Občas se stalo, že se světlá vzdálila a my nevěděli, kde je. Zkoušeli jsme volat, ale nevěděli jsme jak, když neznáme jméno. Oba psi sice měli obojky a možná i známku, ale sáhnout na ně (hlavně na vlčáka) jsme se neodvažovali. Když se tedy světlá ztratila z dohledu, zkoušeli jsme na ni volat (já na ni volala "ňam ňam" protože když šla ještě s námi otočila se při těchto slovech :D ). Nakonec se ukázalo, že na povel od mého drahého polovičky a tlesknutí se ukáže, takže jsme to používali.
Když jsme došli zpět k vesnici, kde jsme měli auto a odkud pocházeli psi, světlá se vykoupala v říčce, takže byla zase světlá. Nějaká paní si světlou pak začala hladit a tak jsme se jí ptali, zda neví čí psi to jsou. Odpověděla nám, že si myslela, že sjou naše, ale pokud nejsou tak tři baráky nad tím jejím je rozestavěný dům a tam prý mají podobné psy. Tak jsme se vydali k tomu baráku, zvonili jsme tam, ale bez výsledku. Vlčák však vypadal, že to tam zná, protože ihned zamířil k misce s vodou, která byla za plotem (ovšem plot nebyl celistvý, chyběl mu dost velký kus takže bez problému mohli psi a vlastně kdokoliv na zahradu a z ní). Mysleli jsme si, že tím naše dobrodružství končí a psi zůstanou na pozemku, ale mýlili jsme se - psi stále šli s námi. Došli jsme tedy k té hospodě, kde se k nám původně přidali, vešli dovnitř a ptali se tam, zda je někdo nezná. Dozvěděli jsme se, že maldá dvojice již asi hodinu hledá a jezdí po celé vesnici. V hospodě však na ně spojení neměli, museli jsme se tedy odhodlat sáhnout na světlou a hledat, zda nemá kontakt na majitele. Odvážný drahý polovička to udělal a uspěl, našel číslo, zavolali jsme na něj a majitelé přijeli do pěti minut. Světlá byla ráda, že je vidí a vlčákovi to bylo nějak jedno. Ale na dvojici bylo vidět, že je vidí rádi a že je mají rádi.
Tak jsme opustili "naše" psi a vydali se sami k autu. Už jsme nemuseli řešit, kam je dáme, co bychom s nimi dělali když pojedeme na dovolenou a podobné... Jak říkám, časem jsem si zvykla na jejich funění (hlavně vlčákovo, protože se držel pobléž a byl postarší tak funěl víc) a když najednou nebylo tak mi chybělo. Přestože jsem se ho zpočátku bála tak mi pak trošku chyběl :D
Zpravili jsme si chuť moooc dobrým jídlem v restauraci Keltovna v Nižboru (http://www.keltovna.cz/o_nas). Dali jsme si burgery s hranolkama a malinovku. Najedli jsme se tak, že jsme se pak nemohli ani hnout. Bylo to mooc dobré a porce mooc velké. Asi by nám dvěma příště stačila jedna porce napůl :D
středa 2. dubna 2014
Videa o skutečné kráse
http://www.youtube.com/watch?v=pEEAZKbul4w
http://www.youtube.com/watch?v=XpaOjMXyJGk
http://www.youtube.com/watch?v=iYhCn0jf46U
http://www.youtube.com/watch?v=17j5QzF3kqE
Popravdě nevím, co by nakreslil ten kreslíř o mě. Jsem si jistá, že pohled můj a někoho z venčí by se diametrálně lišil. Také si však nejsem jistá, jestli bych se dokázala popsat (ať reálně či jak se vidím). Jak bych popsala svou bradu? Své oči? Nos? Pusu?
Jsou velké? Malé? Tenké? Tlusté? Dominantní?
A pro zasmání:
http://www.collegehumor.com/video/6956694/photoshop-has-gone-too-far
http://www.youtube.com/watch?v=XpaOjMXyJGk
http://www.youtube.com/watch?v=iYhCn0jf46U
http://www.youtube.com/watch?v=17j5QzF3kqE
Popravdě nevím, co by nakreslil ten kreslíř o mě. Jsem si jistá, že pohled můj a někoho z venčí by se diametrálně lišil. Také si však nejsem jistá, jestli bych se dokázala popsat (ať reálně či jak se vidím). Jak bych popsala svou bradu? Své oči? Nos? Pusu?
Jsou velké? Malé? Tenké? Tlusté? Dominantní?
A pro zasmání:
http://www.collegehumor.com/video/6956694/photoshop-has-gone-too-far
sobota 15. března 2014
Pomáhat a chránit
Všichni známe to heslo: "pomáhat a chránit"... všichni víme, že patří Policii ČR.
Ale pomáhá nám a chrání nás?
Sama naštěstí nemám s policisty příliš zkušeností, takže ani těch špatných. Pamatuji se jen na to, když nám tenktát někdo vlezl na verandu, tak jsme volali policii a ta si očividně myslela, že jsme si to buď vymysleli (protože nám nic neukradl, všimli jsme si ho dříve nežli stačil cokoliv) a nebo prostě jsme policii otravovali úplně zbytečně. (co si k tomu ještě pamatuji, jsou silácké řeči mého brášky, který PO incidentu řekl, že jsme na zloděje utíkající přes náš domovní dvorek měli zavolat: "stůj, nebo zakopneš") Má druhá zkušenost pochází ze střetu mého kola s psem, kdy jsme to byli řešit na policii.
Tím to naštěstí končí, snad se moje sbírka nerozmnoží... :)
Ale tuhle jsem viděla něco, co mě velice pobouřilo. Nebylo to poprvé... Šla jsem ke své bývalé základce, jednou náhodou jsem čekala na semaforech na zelenou, když jsem si všimla blížícího se policejního auta. Toto auto přibližně 5metrů před semaforem začalo houkat a blikat, aby mohlo na semaforech otočit (což pravidla silničního provozu zakazují) a o několik metrů za křižovatkou vypnout sirénu i blikačku a nerušeně se projíždět dál.
Není to poprvé, co jsem viděla jak policie takhle zneužívá své postavení. Proč bychom my, normální nepolicisté, měli dodržovat zákony, když ti, co je mají vymáhat je sami nedodržují? Policie by měla být zářným příkladem dodržování těchto předpisů, když pak chce pokutovat ostatní pokud se jimi neřídí. Jaké morální právo vlastně mají nám říkat, jak se máme chovat a jak jezdit, když se tím sami neřídí? Jak mám "ochotně" či jakkoliv zaplatit pokutu policistovi, který sám nedodžuje předpisy? Ano, asi (snad) to tak nedělají všichni, ale obávám se, že je to časté. Prostě si zjednodušují život, nechce se jim čekat na semaforu/ujet dalších dvacet metrů a obrátit tam atd a tak si prostě pomůžou nedovoleně...
Štvou mě... nemyslím si, že se tím vůbec trápí... nemyslím, že mají pocit, že dělají něco špatného... ALE DĚLAJÍ!
Ale pomáhá nám a chrání nás?
Sama naštěstí nemám s policisty příliš zkušeností, takže ani těch špatných. Pamatuji se jen na to, když nám tenktát někdo vlezl na verandu, tak jsme volali policii a ta si očividně myslela, že jsme si to buď vymysleli (protože nám nic neukradl, všimli jsme si ho dříve nežli stačil cokoliv) a nebo prostě jsme policii otravovali úplně zbytečně. (co si k tomu ještě pamatuji, jsou silácké řeči mého brášky, který PO incidentu řekl, že jsme na zloděje utíkající přes náš domovní dvorek měli zavolat: "stůj, nebo zakopneš") Má druhá zkušenost pochází ze střetu mého kola s psem, kdy jsme to byli řešit na policii.
Tím to naštěstí končí, snad se moje sbírka nerozmnoží... :)
Ale tuhle jsem viděla něco, co mě velice pobouřilo. Nebylo to poprvé... Šla jsem ke své bývalé základce, jednou náhodou jsem čekala na semaforech na zelenou, když jsem si všimla blížícího se policejního auta. Toto auto přibližně 5metrů před semaforem začalo houkat a blikat, aby mohlo na semaforech otočit (což pravidla silničního provozu zakazují) a o několik metrů za křižovatkou vypnout sirénu i blikačku a nerušeně se projíždět dál.
Není to poprvé, co jsem viděla jak policie takhle zneužívá své postavení. Proč bychom my, normální nepolicisté, měli dodržovat zákony, když ti, co je mají vymáhat je sami nedodržují? Policie by měla být zářným příkladem dodržování těchto předpisů, když pak chce pokutovat ostatní pokud se jimi neřídí. Jaké morální právo vlastně mají nám říkat, jak se máme chovat a jak jezdit, když se tím sami neřídí? Jak mám "ochotně" či jakkoliv zaplatit pokutu policistovi, který sám nedodžuje předpisy? Ano, asi (snad) to tak nedělají všichni, ale obávám se, že je to časté. Prostě si zjednodušují život, nechce se jim čekat na semaforu/ujet dalších dvacet metrů a obrátit tam atd a tak si prostě pomůžou nedovoleně...
Štvou mě... nemyslím si, že se tím vůbec trápí... nemyslím, že mají pocit, že dělají něco špatného... ALE DĚLAJÍ!
čtvrtek 6. března 2014
Muži a "chvilička"
UPOZORNĚNÍ NEŽ ZAČNETE ČÍST (platí hlavně pro mužské čtenáře, ale obecně pro všechny): některé/většina informací (hlavně časových údajů) je pro názornost trošku/hodně nadsazená/nadhodnocená, argumenty vyšperkované a emoce též...
Taky se vám už někdy stalo, že vám muž řekl "za chviličku to bude" a trvalo mu to ještě hodinu né li dvě tři či déle?! Taky vás to tak rozčiluje?
Mě totiž ano. Přímo mě to dovádí k šílenství a třeba i slzám.
Byla bych mnohem raději kdybych slyšela konkrétnější informaci, ačkoliv vím, že se často tento údaj uvádí těžko. Ale přecijen mezi chviličkou a hodinou (či ještě delším úsekem) je prostě markantní rozdíl. Chvilička/chvilka je tak 2/5/10 maximálně 15 minut, ale ne jedna/dvě/tři hodiny.
Řeknu vám, co slyším když mi někdo řekne: "za chvilku". Pro mne to znamená něco jako minutku/ ani si nemusíš odkládat hned to bude a nebo něco takového. NIKOLIV najdi si zábavu tak na hodinu/ pusť si třeba dvouhodinový film nebo dokonce jdi spát a já se k tobě pak přidám. To už NENÍ chvilička! To není ani chvíle! To je "za dlouho". To je "nečekej na mě", "najdi si svou zábavu na ceý večer", "možná jsi raději měla zůstat doma" nebo něco takového.
Jenže, kdo by chtěl něco takového říci potažmo slyšet? Raději čekáme, že když slyšíme z mužských úst "chvilička" bude to opravdu jen ta chvilička. Tak čekáme a čekáme.. ztrácíme naději a přesto čekáme... až se na konec za dlouho dočkáme. Jenže koho by bavilo jen čekat?
Koho by bavilo jet hodinu, aby mohl dvě hodiny čekat, jít sám spát a za hodinu se teprve moci přitulit? Copak toho chci tolik?
Když řeknete chviličku, prostě já blbá naivka očekávám, že to opravdu bude chvilička. Víte vy vůbec, jak je to nepříjemné sedět a čekat? Jak je to potupné muset koukat na ubíhající minuty a v duchu se stále ptát: "už je to chvilička" a co teď? a nebo teď?
Chápu, že ani pro vás to není jednoduché. DOufám, že se také těšíte až se k vám po té hodině dotrmácíme. Asi vás i mrzí, že musíte ještě něco nutně dodělat, ačkoliv se to zdá jako prkotina na "chviličku". Jenže ona to NIKDY/nebo téměř nikdy není jen chvilička. Ale i to jsem schopna občas pochopit, přeci jen někdo si hold nosí práci domů a někomu hold volá šéf téměř kdykoliv během dne (i noci?). Co ale nechápu je, co je tak těžkého na tom, když už je očividné, že to nebude jen chvilička, hned to řešit. Důležité je tam to hned, nikoliv poté co se ještě pětkrát (a čím dál zoufaleji a s větším otrávením v hlase) žena zeptá "už?". Udělá to totiž velký rozdíl, pokud to uděláte na začátku a nebo až po hodině/dvou. Prozradím proč:je to právě díky tomu, že ze začátku má žena ještě více pochopení, to ale s narůstajícím časem rapidně klesá. Tedy čím déle ji necháte čekat, tím větší očekávejte scénu/výčitky/smutek/atd. Když to ale společně vyřešíte (to společně je důležité) hned, je mnohem větší pravděpodobnost že událost (ikdyž opakovaná, protože prostě očividně takoví jste) proběhne ve větším klidu pro vás OBA! Pokud se hned na začátku omluvíte, že náhle něco někdo někde pořebuje vaši nedocenitelnou/nenahraditelnou/neodkladnou pomoc a veškerou pozornost a nabídnete alternativy (dostatečně zajímavé) hned bude pro vás oba situace schůdnější. Důležitá je ta vaše mužská iniciativa to řešit, nikoliv nás nechat na pospas, že se zabavíme samy (my se zabavíme, ale také se vám to nemusí líbit). Mělí byste si uvědomit, že to vaše "ještě chviličku" neovlivní jen vás, ale i toho druhého. Jste v tom oba, spolu a tak je třeba k tomu tak i VČAS přistupovat...
Aby to nevypadalo, že mluvím pouze ze své nespokojenosti tak vás všechny ujištuji, že znám ještě minimálně X dalších žen, které to pociťují stejně (či obdobně). Některé se to dokonce již léta na svých partnerech (bezvýsledně) snaží změnit....
zopakujeme si tedy, co si z toho mají muži odnést:
Taky se vám už někdy stalo, že vám muž řekl "za chviličku to bude" a trvalo mu to ještě hodinu né li dvě tři či déle?! Taky vás to tak rozčiluje?
Mě totiž ano. Přímo mě to dovádí k šílenství a třeba i slzám.
Byla bych mnohem raději kdybych slyšela konkrétnější informaci, ačkoliv vím, že se často tento údaj uvádí těžko. Ale přecijen mezi chviličkou a hodinou (či ještě delším úsekem) je prostě markantní rozdíl. Chvilička/chvilka je tak 2/5/10 maximálně 15 minut, ale ne jedna/dvě/tři hodiny.
Řeknu vám, co slyším když mi někdo řekne: "za chvilku". Pro mne to znamená něco jako minutku/ ani si nemusíš odkládat hned to bude a nebo něco takového. NIKOLIV najdi si zábavu tak na hodinu/ pusť si třeba dvouhodinový film nebo dokonce jdi spát a já se k tobě pak přidám. To už NENÍ chvilička! To není ani chvíle! To je "za dlouho". To je "nečekej na mě", "najdi si svou zábavu na ceý večer", "možná jsi raději měla zůstat doma" nebo něco takového.
Jenže, kdo by chtěl něco takového říci potažmo slyšet? Raději čekáme, že když slyšíme z mužských úst "chvilička" bude to opravdu jen ta chvilička. Tak čekáme a čekáme.. ztrácíme naději a přesto čekáme... až se na konec za dlouho dočkáme. Jenže koho by bavilo jen čekat?
Koho by bavilo jet hodinu, aby mohl dvě hodiny čekat, jít sám spát a za hodinu se teprve moci přitulit? Copak toho chci tolik?
Když řeknete chviličku, prostě já blbá naivka očekávám, že to opravdu bude chvilička. Víte vy vůbec, jak je to nepříjemné sedět a čekat? Jak je to potupné muset koukat na ubíhající minuty a v duchu se stále ptát: "už je to chvilička" a co teď? a nebo teď?
Chápu, že ani pro vás to není jednoduché. DOufám, že se také těšíte až se k vám po té hodině dotrmácíme. Asi vás i mrzí, že musíte ještě něco nutně dodělat, ačkoliv se to zdá jako prkotina na "chviličku". Jenže ona to NIKDY/nebo téměř nikdy není jen chvilička. Ale i to jsem schopna občas pochopit, přeci jen někdo si hold nosí práci domů a někomu hold volá šéf téměř kdykoliv během dne (i noci?). Co ale nechápu je, co je tak těžkého na tom, když už je očividné, že to nebude jen chvilička, hned to řešit. Důležité je tam to hned, nikoliv poté co se ještě pětkrát (a čím dál zoufaleji a s větším otrávením v hlase) žena zeptá "už?". Udělá to totiž velký rozdíl, pokud to uděláte na začátku a nebo až po hodině/dvou. Prozradím proč:je to právě díky tomu, že ze začátku má žena ještě více pochopení, to ale s narůstajícím časem rapidně klesá. Tedy čím déle ji necháte čekat, tím větší očekávejte scénu/výčitky/smutek/atd. Když to ale společně vyřešíte (to společně je důležité) hned, je mnohem větší pravděpodobnost že událost (ikdyž opakovaná, protože prostě očividně takoví jste) proběhne ve větším klidu pro vás OBA! Pokud se hned na začátku omluvíte, že náhle něco někdo někde pořebuje vaši nedocenitelnou/nenahraditelnou/neodkladnou pomoc a veškerou pozornost a nabídnete alternativy (dostatečně zajímavé) hned bude pro vás oba situace schůdnější. Důležitá je ta vaše mužská iniciativa to řešit, nikoliv nás nechat na pospas, že se zabavíme samy (my se zabavíme, ale také se vám to nemusí líbit). Mělí byste si uvědomit, že to vaše "ještě chviličku" neovlivní jen vás, ale i toho druhého. Jste v tom oba, spolu a tak je třeba k tomu tak i VČAS přistupovat...
Aby to nevypadalo, že mluvím pouze ze své nespokojenosti tak vás všechny ujištuji, že znám ještě minimálně X dalších žen, které to pociťují stejně (či obdobně). Některé se to dokonce již léta na svých partnerech (bezvýsledně) snaží změnit....
zopakujeme si tedy, co si z toho mají muži odnést:
- Chvilička je mnohem kratší úsek, než za co ho považujete. Chvilička je 5-15 minut. NIKOLIV déle!
- Dejte si třeba budík, jakmile vaše "chvilička" přesáhne onu hranici IHNED začněte řešit. (nikoliv že to začnete řešit za "chviličku")
- Řešení musí být OMLUVA (ikdyž ta se nemusí zdůrazňovat, ta je praktikována...), SPOLU, HNED a alespoň trošku uspokojivé pro oba.
úterý 18. února 2014
Hokej
Vím, že ve většině rodin/domácností/vztahů je muž ten, co hltá hokejová utkání a žena ta, kterou to nebaví. U nás je to přesně obráceně. Já jsem velký hokejový fanoušek a mého drahého polovičku hokej téměř (nebo naprosto) vůbec nezajímá.
Pamatuji si na Nagano. Na to, jak jsme celá třída se zatajeným dechem sledovali hokej na jedné velké televizi. Není to tak, že bych sledovala všechna utkání, tedy i extraligu, ba právě naopak ta mě nudí. Mě zajímají, a obecně celou naší rodinu, pouze mezinárodní utkání- mistrovství světa, olympiády...
Jako celá republika s v takových chvílích stávám i já trenérem. Radila bych našim hokejistům, co a jak. Protože já to přeci vím nejlíp. Proč střílí tam, proč si nehlídá toho útočníka, vždyť jede do offsidu atd. Někdy dokonce při sledování křičíme tolik, že ať jsou naši hokejisté kdekoliv musí nás slyšet (i od Sochi). Dnes jsem moc křičet nemohla, ačkoliv jsem moc chtěla, protože jsem hokej sledovala ze školy. Když jsme hráli se Slovenskem, tu bratrovražednou bitvu, byla jsem zrovna na úvodní přednášce v tomto letním semestru.
Málem jsem byla někde jinde, byla jsem ve větším než velkém pokušení zůstat u mého drahého polovičky, ale zastavilo mne to, že to měl být seminář (tedy by vyla třeba docházka). Jenže nakonec to byla "jen" přednáška... takže jsem vlasně málem ani nemohla sledovat tu bitvu.
No a teď jako samozvaný trenér:
To, co jsme viděli bylo zajímavé.
První třetina se vyvíjela tak, jak by měla. Dávali jsme góly a hráli jsme.
No a ta třetí?! COPAK jste zapomněli hrát?! Co jste to dělali? Chápu, že se vám v situaci 4:1 pro čr nezdá, že jste v ohrožení. ALE JSTE! Takže víte co, raději myšlení nechte někomu jinému a vy hrajte. Vím, že je to náročná hra, také jste za to placeni a je to vaše zaměstnání, takže jste si to vybrali sami. A olympiáda to je přeci sen každého hokejisty, ne? Tak si toho važte a hrajte! Nenechávejte si z téměř jednoznačného zápasu do bitvy o holý život. Tímto vzdámám hold Slovákům: obdivuji, že se v situaci 4:0 a poté 4:1 dokázali vzchopit a neztratili motivaci. Jejich úsilí bylo, k naší české smůle, ale zaslouženě odměněno dalšími dvěma rychlými góly na 3:4 (sr:čr). Takže se z toho stála bratrovražedná bitva, hlavně v situaci kdy jeden na olympiádě končí. Obdivuji jejich motivaci a kdyby hráli s někým jiným nežli s námi, moc bych jim přála dát ještě ten jeden gól. Ale takhle, jsem ráda, že jsme to vyhráli (ikdyž to bylo vydřené vítězství).
Je mi líto, že Slováci končí na turnaji. Mrzí mě to, ale jsem ráda, že naši pokračují. Ale musí se začít snažit. Žádné další vypouštění hry, i kdybychom vyhrávali třeba 10:0 nebo 100:0! Musíme hrát až do konce. Tak se snažte, "hoši"! Ať stojí za to, že jste poslali domů bývalé bratry Slováky..
Asi je naivní doufat v medaily, ale já naivně doufám...
Pamatuji si na Nagano. Na to, jak jsme celá třída se zatajeným dechem sledovali hokej na jedné velké televizi. Není to tak, že bych sledovala všechna utkání, tedy i extraligu, ba právě naopak ta mě nudí. Mě zajímají, a obecně celou naší rodinu, pouze mezinárodní utkání- mistrovství světa, olympiády...
Jako celá republika s v takových chvílích stávám i já trenérem. Radila bych našim hokejistům, co a jak. Protože já to přeci vím nejlíp. Proč střílí tam, proč si nehlídá toho útočníka, vždyť jede do offsidu atd. Někdy dokonce při sledování křičíme tolik, že ať jsou naši hokejisté kdekoliv musí nás slyšet (i od Sochi). Dnes jsem moc křičet nemohla, ačkoliv jsem moc chtěla, protože jsem hokej sledovala ze školy. Když jsme hráli se Slovenskem, tu bratrovražednou bitvu, byla jsem zrovna na úvodní přednášce v tomto letním semestru.
Málem jsem byla někde jinde, byla jsem ve větším než velkém pokušení zůstat u mého drahého polovičky, ale zastavilo mne to, že to měl být seminář (tedy by vyla třeba docházka). Jenže nakonec to byla "jen" přednáška... takže jsem vlasně málem ani nemohla sledovat tu bitvu.
No a teď jako samozvaný trenér:
To, co jsme viděli bylo zajímavé.
První třetina se vyvíjela tak, jak by měla. Dávali jsme góly a hráli jsme.
No a ta třetí?! COPAK jste zapomněli hrát?! Co jste to dělali? Chápu, že se vám v situaci 4:1 pro čr nezdá, že jste v ohrožení. ALE JSTE! Takže víte co, raději myšlení nechte někomu jinému a vy hrajte. Vím, že je to náročná hra, také jste za to placeni a je to vaše zaměstnání, takže jste si to vybrali sami. A olympiáda to je přeci sen každého hokejisty, ne? Tak si toho važte a hrajte! Nenechávejte si z téměř jednoznačného zápasu do bitvy o holý život. Tímto vzdámám hold Slovákům: obdivuji, že se v situaci 4:0 a poté 4:1 dokázali vzchopit a neztratili motivaci. Jejich úsilí bylo, k naší české smůle, ale zaslouženě odměněno dalšími dvěma rychlými góly na 3:4 (sr:čr). Takže se z toho stála bratrovražedná bitva, hlavně v situaci kdy jeden na olympiádě končí. Obdivuji jejich motivaci a kdyby hráli s někým jiným nežli s námi, moc bych jim přála dát ještě ten jeden gól. Ale takhle, jsem ráda, že jsme to vyhráli (ikdyž to bylo vydřené vítězství).
Je mi líto, že Slováci končí na turnaji. Mrzí mě to, ale jsem ráda, že naši pokračují. Ale musí se začít snažit. Žádné další vypouštění hry, i kdybychom vyhrávali třeba 10:0 nebo 100:0! Musíme hrát až do konce. Tak se snažte, "hoši"! Ať stojí za to, že jste poslali domů bývalé bratry Slováky..
Asi je naivní doufat v medaily, ale já naivně doufám...
sobota 15. února 2014
Zimo, zimo, kdepak jsi?
Vidíte to venku?
Vždyť je únor! Kde je sníh? Kde jsou sáňkující děti řvoucí radostí? Hlavně, kde jsou sněhuláci?
Já jsem ještě letos žádného nepostavila.. to je strašné... Já takový sněhulákový maniak a ještě jsem žádného nepostavila..
Mrzí mne, že při pohledu ven nevidím to všezahalující bílo.. Jediné bílo jsem si užila za svého pobytu v Itálii (viz: http://helcium.rajce.idnes.cz/Zimni_dovolena_Livigno_10.-18.1._2014/). Tam bylo krásně, asi 1,5m sněnu a někdy až -17 stupňů... Jenže sněhuláka jsem tam nepostavila :( Těšila jsem se, že sněhuláka postavím zde s drahým polovičko... Jenže když jsem se vrátila sníh nikde :(
No a dneska jsem se byla podívat na Letné, v Olympijském parku. Neříkám, že schvaluji ten monstrózní projekt, co tam vznilk. Ale když už to tam je, tak jsem se tam šla s kamarádkou podívat. Nuže, možná kdyby byl sníh, tak by to tam bylo hezké. Jenže teď nebyl sníh a za to tam byly kvanta a kvanta lidí. Na půjčení bruslí by člověk čekal minimálně půl hodiny, pokud by na něj vůbec brusle zbyly, a pak by se stejně nevešel na dráhu. Protože tam byla téměř hlava na hlavě. (Co jsem ale ocenila bylo, že většina malých dětí měla prřilbu- ať lyžařskou nebo třeba pouze cyklo, ale přišlo mi to docela dobté..) No Maki sice s sebou měla brusle své, ale já mám ty své někde zašantročené komoře, takže bych si je musila půjčiti (za půl hodiny čekání) a pak bych se ještě musela dlouhosáhle prodírat davy na kluzišti.. Věřte mi, to za to nestálo.. Takže jsme si prošly areál, koukly se na jezdící lidi, téměř roztátý sníh na bobové dráze, šedivou hmotu (to ani nelze nazvat sněhem) na dráze pro snb/lyže... Říkala jsem si, kolik peněz asi musí stát udržovat zmrzlou tu dráhu (stále chladit, aby neroztál led ani v tomhle počasí)...
Potom jsme s Maki šly na čoko, abychom si zpravily chuť :) a ze stejného důvodu jsme se šly podívat do Paladia :D
Všechno tohle mě přivádí zpět k otázce, kam zmizela zima?! Slyšela jsem, že na medvědy už jdou jarní choutky a že už nemají zásoby na zimu a roste jim "jarní" kožich! ZASTAVTE TO!!! Já chci a potřebuju zimu.. (jinak budu muset jet s drahým polovičkou na kolo!! a to přece nemůžete dovolit :D ) Chtěla bych se zase válet ve sněhu, jako minulý rok, kdy napadlo asi 30cm toho nejlepšího sněhulákového sněhu a my vyrazili do Prokopáku. A tam si tak krásně zablbli, jako už dlouho ne... Navzájem jsme se házeli do sněhu, koulovali, podráželi si nohy a pak jsme postavili asi 2m velkého sněhuláka. (za velice krátkou dobu, protože to byl ideální sněhulákový sníh). Chybí mi to.. Moc se mi to líbilo...
Takže zimo, kde jsi? (nemyslím svého spolužáka, co má příjmení Zima... ten vím kde je.. na ČVUTu) zimo, zimo vrať se... alespoň na chvilku, na několik měsíců :) Nasněž mnoho a mnoho tun sněhu... Bíla krásného bíla... To ticho, když je sníh... To křupání pod nohama... To všechno mi chybí....
Vždyť je únor! Kde je sníh? Kde jsou sáňkující děti řvoucí radostí? Hlavně, kde jsou sněhuláci?
Já jsem ještě letos žádného nepostavila.. to je strašné... Já takový sněhulákový maniak a ještě jsem žádného nepostavila..
Mrzí mne, že při pohledu ven nevidím to všezahalující bílo.. Jediné bílo jsem si užila za svého pobytu v Itálii (viz: http://helcium.rajce.idnes.cz/Zimni_dovolena_Livigno_10.-18.1._2014/). Tam bylo krásně, asi 1,5m sněnu a někdy až -17 stupňů... Jenže sněhuláka jsem tam nepostavila :( Těšila jsem se, že sněhuláka postavím zde s drahým polovičko... Jenže když jsem se vrátila sníh nikde :(
No a dneska jsem se byla podívat na Letné, v Olympijském parku. Neříkám, že schvaluji ten monstrózní projekt, co tam vznilk. Ale když už to tam je, tak jsem se tam šla s kamarádkou podívat. Nuže, možná kdyby byl sníh, tak by to tam bylo hezké. Jenže teď nebyl sníh a za to tam byly kvanta a kvanta lidí. Na půjčení bruslí by člověk čekal minimálně půl hodiny, pokud by na něj vůbec brusle zbyly, a pak by se stejně nevešel na dráhu. Protože tam byla téměř hlava na hlavě. (Co jsem ale ocenila bylo, že většina malých dětí měla prřilbu- ať lyžařskou nebo třeba pouze cyklo, ale přišlo mi to docela dobté..) No Maki sice s sebou měla brusle své, ale já mám ty své někde zašantročené komoře, takže bych si je musila půjčiti (za půl hodiny čekání) a pak bych se ještě musela dlouhosáhle prodírat davy na kluzišti.. Věřte mi, to za to nestálo.. Takže jsme si prošly areál, koukly se na jezdící lidi, téměř roztátý sníh na bobové dráze, šedivou hmotu (to ani nelze nazvat sněhem) na dráze pro snb/lyže... Říkala jsem si, kolik peněz asi musí stát udržovat zmrzlou tu dráhu (stále chladit, aby neroztál led ani v tomhle počasí)...
Potom jsme s Maki šly na čoko, abychom si zpravily chuť :) a ze stejného důvodu jsme se šly podívat do Paladia :D
Všechno tohle mě přivádí zpět k otázce, kam zmizela zima?! Slyšela jsem, že na medvědy už jdou jarní choutky a že už nemají zásoby na zimu a roste jim "jarní" kožich! ZASTAVTE TO!!! Já chci a potřebuju zimu.. (jinak budu muset jet s drahým polovičkou na kolo!! a to přece nemůžete dovolit :D ) Chtěla bych se zase válet ve sněhu, jako minulý rok, kdy napadlo asi 30cm toho nejlepšího sněhulákového sněhu a my vyrazili do Prokopáku. A tam si tak krásně zablbli, jako už dlouho ne... Navzájem jsme se házeli do sněhu, koulovali, podráželi si nohy a pak jsme postavili asi 2m velkého sněhuláka. (za velice krátkou dobu, protože to byl ideální sněhulákový sníh). Chybí mi to.. Moc se mi to líbilo...
Takže zimo, kde jsi? (nemyslím svého spolužáka, co má příjmení Zima... ten vím kde je.. na ČVUTu) zimo, zimo vrať se... alespoň na chvilku, na několik měsíců :) Nasněž mnoho a mnoho tun sněhu... Bíla krásného bíla... To ticho, když je sníh... To křupání pod nohama... To všechno mi chybí....
pátek 14. února 2014
Valentýn
Nemám ten svátek ráda...
Ale... kytička, co jsem dostala se mi líbí... A moc!
Ale ten svátek nemám ráda, protože už není o těch dvou zamilovaných. Je to o penězích. O utrácení, předhánění se a možná i povinnosti "něco" tomu druhému koupit.
Ale tak to nemá být... Má se kupovat z lásky... Protože chceme obdarovat, ukázat, že nám na tom druhém záleží.
Vlastně bychom k tomu neměli ani potřebovat den v roce, což samo o sobě je špatné... Toho druhého bychom měli obdarovávat častěji a z vlastního popudu, nikoli protože si to "svátek" či naše polovičky vyžadují... Také dárek by neměl být co nejhodnotnější/nejdražší. Protože to nejdražší má být naše polovička a ne dárek... Pro mě je můj polovička to nejdražší, za žádnou cenu bych ho neprodala/nedala a ani nepůjčila (jsem to ale sobec) :D
Ačkoliv se může polovičkovi zdát, že kážu vodu a piju víno. Povím proč... Sama jsem už večer před tímto svátkem prohlásila, že pro něj něco mám. Ale nemyslela jsem to tak, že musím něco dostat. Ani vlastně jsem původně to, co jsem mu dala nemyslela jako dárek na valentýna. Byl to poukaz na lívanečky s borůvkami a horkou čokoládou na lodi.. Původně mě to prostě na tom slevovém portálu zaujalo a tak jsem to koupila.. Chtěla jsem tam zajít spolu, jedno kdy... ale pak jsem si vzpoměla na minulý rok. Říkali jsme si s polovičkou, že si nedáme dárky (že ani jeden nemáme rádi valentýna), ale nakonec jsme oba tomu druhému něco koupili :D a tak v obavě, že to tak bude i letos jsem to měla v záloze. Taky jsem si všimla, že jeho tkaničky už nejsou zrovna ve funkčím stavu, takže jsem mu pořídila tkaničky. A OPRAVDU JSEM NEOČEKÁVALA NIC ZA TO. Pro mě bylo dárkem, že jsme spolu. Vaříme spolu, jíme spolu, spinkáme vedle sebe, povídáme si, smějeme se, škádlíme se a já jsem šťastná... to je dostatečný dárek. On je vlastně takový můj dáreček :D
No ale dostala jsem kytku, krásnou kytku.. růže... a oběd, mooooc dobrý... děkuju, děkuju, děkuju :)
Ale Valentýna stejně nemám ráda... Je to americké a komerční. Já mám ráda první máj (lásky čas), líbání pod rozkvetlou třešní (a hledání třešně, abychom to ještě stihli těch pár minut před půlnocí) a snad letos i líbání na Petříně.
Taky ráda dávám dárky po celý rok... Když se mi něco líbí tak mu to koupím, ať je leden, březen, září či cokoliv... Nezáleží na tom, kdy, ale na tom komu a že je to z lásky.. I proto jsem mu to tedy dala na onoho valentýna, protože to bylo z lásky...
Ale... kytička, co jsem dostala se mi líbí... A moc!
Ale ten svátek nemám ráda, protože už není o těch dvou zamilovaných. Je to o penězích. O utrácení, předhánění se a možná i povinnosti "něco" tomu druhému koupit.
Ale tak to nemá být... Má se kupovat z lásky... Protože chceme obdarovat, ukázat, že nám na tom druhém záleží.
Vlastně bychom k tomu neměli ani potřebovat den v roce, což samo o sobě je špatné... Toho druhého bychom měli obdarovávat častěji a z vlastního popudu, nikoli protože si to "svátek" či naše polovičky vyžadují... Také dárek by neměl být co nejhodnotnější/nejdražší. Protože to nejdražší má být naše polovička a ne dárek... Pro mě je můj polovička to nejdražší, za žádnou cenu bych ho neprodala/nedala a ani nepůjčila (jsem to ale sobec) :D
Ačkoliv se může polovičkovi zdát, že kážu vodu a piju víno. Povím proč... Sama jsem už večer před tímto svátkem prohlásila, že pro něj něco mám. Ale nemyslela jsem to tak, že musím něco dostat. Ani vlastně jsem původně to, co jsem mu dala nemyslela jako dárek na valentýna. Byl to poukaz na lívanečky s borůvkami a horkou čokoládou na lodi.. Původně mě to prostě na tom slevovém portálu zaujalo a tak jsem to koupila.. Chtěla jsem tam zajít spolu, jedno kdy... ale pak jsem si vzpoměla na minulý rok. Říkali jsme si s polovičkou, že si nedáme dárky (že ani jeden nemáme rádi valentýna), ale nakonec jsme oba tomu druhému něco koupili :D a tak v obavě, že to tak bude i letos jsem to měla v záloze. Taky jsem si všimla, že jeho tkaničky už nejsou zrovna ve funkčím stavu, takže jsem mu pořídila tkaničky. A OPRAVDU JSEM NEOČEKÁVALA NIC ZA TO. Pro mě bylo dárkem, že jsme spolu. Vaříme spolu, jíme spolu, spinkáme vedle sebe, povídáme si, smějeme se, škádlíme se a já jsem šťastná... to je dostatečný dárek. On je vlastně takový můj dáreček :D
No ale dostala jsem kytku, krásnou kytku.. růže... a oběd, mooooc dobrý... děkuju, děkuju, děkuju :)
Ale Valentýna stejně nemám ráda... Je to americké a komerční. Já mám ráda první máj (lásky čas), líbání pod rozkvetlou třešní (a hledání třešně, abychom to ještě stihli těch pár minut před půlnocí) a snad letos i líbání na Petříně.
Taky ráda dávám dárky po celý rok... Když se mi něco líbí tak mu to koupím, ať je leden, březen, září či cokoliv... Nezáleží na tom, kdy, ale na tom komu a že je to z lásky.. I proto jsem mu to tedy dala na onoho valentýna, protože to bylo z lásky...
čtvrtek 16. ledna 2014
Co je dnes za den?
Víte, co je dnes za den? Co významného se tento den, vlastně o tři dny dříve, stalo, co ovlivnilo naší historii? Poradím- stalo se tak před 45 lety, bylo to 19.1. 1969 (či 16.1. 1969).
Víte? Pokud nevíte, nestydíte se? Protože byste měli....
19.1. 1969 zemřel na následky popálení téměř 85% těla student Jan Palach. Ten, ktrerý se snažil svým činem probudit v československé společnosti odpor a nějakou akci, proti okupaci ze srpna 1968. Student, který obětoval to nejvyšší co měl, aby vzburcoval společnost. Již mu, dle jeho názoru, nezbývalo nic jiného, stejně účinného a tak se na Václavském náměstí dne 16.1. 1969 upálil. Zanechal po sobě dopis, podle kterého budou další "živé pochodně" pokračovat, pokud se veřejnost nějak nepostaví proti okupaci.
Přesné znění dopisu:
Tento dopis byl adresován předsednictvi Svazu československých spisovatelů, kam také došel a zachoval zde originál i s obálkou.
Odezva na jeho čin, bohužel však nebyla taková, jakou si přál. Veřejná bezpečnost začala vyšetřovat, kdo byl, proč to udělal a snažila se ututlat jeho oběť před veřejností. To se VB naštěstí nepodařilo, protože média (rozhlas) a hlavně ústní předávání si mezi sebou způsobili, že za chvilku o jeho činu věděla téměř celá Praha.
Mezitím byl Jan Palach v nemocnici a obojoval o život. VB se ho opakovaně snažila vyslechnout a zjistit, kdo jsou jeho následovníci (aby je mohla zatknout, ututlat vše atd). Nebylli k Palachovi vůbec vpuštěni a stejně si nemyslím, že by si s nimi chtěl povídat. Musel mít strašné bolesti, protože popáleniny druhého a třetího stupně na 85% těla nemohly zmírnit ani ty nejlepši analgetika. Viděli ho jen rodina (matka a bratr Jiří), personál nemocnice a dva z FF pro které si poslal (Bednáriková a Holeček, v den smrti). Dne 19.1. svým zraněním podlehl, což pro něj bylo asi vysvobozením.
VB poté přišla se snahou znehodnotit jeho snažení tvrzením, že se Palach neupálil opravdovým, ale tzv.studeným ohněm- ten nepálí a jeho působením nic nezničí. Nikdo jim však nevěřil...
Reakce na jeho čin byly různorodé- od hladovky (4 dny u Nár. Muzea), po pochody (až desetitisíce lidí). komentáře v médiích ale i v zahraničí.... A také další "živé pochodně" jako např. Jan Zajíc.
Bohužel však vše postupem času utichlo, Palachovo tělo bylo převezeno k pitvě (kde se podařilo sochaři Zoubkovi sejmout jeho posmrtnou masku) a poté spáleno. S jeho popelem se děly divy- původně byl na Olšanech, poté přesunut do rodné vesnice (aby se nemohly konat pietní akce) a po revoluci zase na Olšany. Jeho hrob byl hlídán a hrozily velké perzekuce a zatýkání za jakoukoliv peitu.
Hodnocení jeho činu je na každém z nás. Jednalo se o hrdinství? Byla to přiměřená oběť? Mělo to smysl a nebo se tím nic nezměnilo?
Na poslední otázku lze v odpovědi zmínit tzv. Palachův týden v roce 1989 (přesně dvacet let po činu). Kdy se mnoho z opozičních skupin (např. Charta 77) a příznivci JP shromářžidli na Václavském náměstí, aby si připomenuly jeho památku a snahu změnit poměry. Přerostlo to ve velká shromáždění, která rozháněla VB vodními děly a jinými prostředky. Zatýkala organizátory (Václav Havel dostal 9 měsíců) a snažila se potlačit, vše co se dalo. Jenže, jakmile jednou začaly demonstrace už se valila lavina a ta skončila až v listopadu Sametovou revolucí.
Nejhorší na tom všem je, že dnes je výročí. Ale kdo to ví? Kdo si vzpomene? V médiích nejsou skoro žádné zmínky (tedy co jsem viděla), ráno jsem v Metru viděla malý kraťoučký článeček, na idnesu je malý článek. TO JE ŠPATNĚ!!! Vždyť je nutné si jeho čin připomenout, jeho oběť vlastně pro dobro nás všech. Cožpak nám jeho snaha vymanit čs z okupace SSSR nestojí za více než pár článků?! Vždyť je relativně důležité výročí? Tímto tepmem za pár let /desítek let úplně zapomeneme a když při procházce na Václaváku narazíme na místo jeho upálení, nebudeme to vědět. Vlastně ani nebudeme vědět kdo to byl, co udělal a o co se snažil. a TO JE ŠPATNĚ!!!
Proč se ve školách učí tolik pravěk, když na dvacáté století nezbyde čas? Sama to vím, studovala jsem nedávno a jméno JP nepadlo v dějepise skoro vůbec! Co je lidem platné dozvědět se pětkrát během let, co se učí dějepis, že australopithekus byl dříve než ramapithekus?! Proč se místo toho alespoň třikrát nedozvíme něco o komunistickém režimu v Československu v letech 1948-1989?! Vždyť dnešní děti, vlastně ani já, to nezažily na vlastní kůži. Nevíme, jaké to bylo a lidi mají krátkou paměť a pokud se o to nebude mluvit, zapomeneme.
Zapomeneme, co a kdo pro nás a naši samostatnost udělal, a jen doufám, že to nedopadne zvolením další komunistické vlády. Protože to k tomu spěje, cožpak nevidíte, kolik mají procent voličů? Nelze se vymlouvat na starou generaci, protože ta (odpusťte mi to) vymírá takže by měla klesat procenta, ale ony stoupají!!!!
Nezapomínejte! Připomeňte si jeho čin, ať s ním souhlasíte či nikoliv. Udělal to pro všechny, pro mé rodiče, vaše rodiče a dokonce i nás a naše děti.
Nějaké připomínkové akce přeci jen jsou (přednášky, mše,..) pořádané hlavně Palachovou domovskou školou- Filosofickou Fakultou UK. Napádám vás občané ČR/SR/světa- zajímejte se o nedávnou historii, protože ta do velké míry utváří naši přítomnost. Nezapomínejte na ty, kdo položili své životy (dobrovolně i nedobrovolně) pro vlast či obecné dobro. Připomeňte si jejich památku.
A vy, kdož máte na starosti učební osnovy: UDĚLEJTE PROBOHA NĚCO S TÍM, ŽE SE VE ŠKOLÁCH (základních i středních) NEUČÍ 20.STOLETÍ!!! ZAŘAĎTE NEJNOVĚJŠÍ HISTRORII DO UČEBNÍCH OSNOV!!!
více info na: http://www.janpalach.cz/
Víte? Pokud nevíte, nestydíte se? Protože byste měli....
19.1. 1969 zemřel na následky popálení téměř 85% těla student Jan Palach. Ten, ktrerý se snažil svým činem probudit v československé společnosti odpor a nějakou akci, proti okupaci ze srpna 1968. Student, který obětoval to nejvyšší co měl, aby vzburcoval společnost. Již mu, dle jeho názoru, nezbývalo nic jiného, stejně účinného a tak se na Václavském náměstí dne 16.1. 1969 upálil. Zanechal po sobě dopis, podle kterého budou další "živé pochodně" pokračovat, pokud se veřejnost nějak nepostaví proti okupaci.
Přesné znění dopisu:
Vzhledem k tomu, že naše národy se octly na pokraji beznaděje a odevzdanosti,rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa.Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši
věc upálit.Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2)zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak.Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969,a nevystoupíNli lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich
požadavků, vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
P.S. Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora,leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).
Tento dopis byl adresován předsednictvi Svazu československých spisovatelů, kam také došel a zachoval zde originál i s obálkou.
Odezva na jeho čin, bohužel však nebyla taková, jakou si přál. Veřejná bezpečnost začala vyšetřovat, kdo byl, proč to udělal a snažila se ututlat jeho oběť před veřejností. To se VB naštěstí nepodařilo, protože média (rozhlas) a hlavně ústní předávání si mezi sebou způsobili, že za chvilku o jeho činu věděla téměř celá Praha.
Mezitím byl Jan Palach v nemocnici a obojoval o život. VB se ho opakovaně snažila vyslechnout a zjistit, kdo jsou jeho následovníci (aby je mohla zatknout, ututlat vše atd). Nebylli k Palachovi vůbec vpuštěni a stejně si nemyslím, že by si s nimi chtěl povídat. Musel mít strašné bolesti, protože popáleniny druhého a třetího stupně na 85% těla nemohly zmírnit ani ty nejlepši analgetika. Viděli ho jen rodina (matka a bratr Jiří), personál nemocnice a dva z FF pro které si poslal (Bednáriková a Holeček, v den smrti). Dne 19.1. svým zraněním podlehl, což pro něj bylo asi vysvobozením.
VB poté přišla se snahou znehodnotit jeho snažení tvrzením, že se Palach neupálil opravdovým, ale tzv.studeným ohněm- ten nepálí a jeho působením nic nezničí. Nikdo jim však nevěřil...
Reakce na jeho čin byly různorodé- od hladovky (4 dny u Nár. Muzea), po pochody (až desetitisíce lidí). komentáře v médiích ale i v zahraničí.... A také další "živé pochodně" jako např. Jan Zajíc.
Bohužel však vše postupem času utichlo, Palachovo tělo bylo převezeno k pitvě (kde se podařilo sochaři Zoubkovi sejmout jeho posmrtnou masku) a poté spáleno. S jeho popelem se děly divy- původně byl na Olšanech, poté přesunut do rodné vesnice (aby se nemohly konat pietní akce) a po revoluci zase na Olšany. Jeho hrob byl hlídán a hrozily velké perzekuce a zatýkání za jakoukoliv peitu.
Hodnocení jeho činu je na každém z nás. Jednalo se o hrdinství? Byla to přiměřená oběť? Mělo to smysl a nebo se tím nic nezměnilo?
Na poslední otázku lze v odpovědi zmínit tzv. Palachův týden v roce 1989 (přesně dvacet let po činu). Kdy se mnoho z opozičních skupin (např. Charta 77) a příznivci JP shromářžidli na Václavském náměstí, aby si připomenuly jeho památku a snahu změnit poměry. Přerostlo to ve velká shromáždění, která rozháněla VB vodními děly a jinými prostředky. Zatýkala organizátory (Václav Havel dostal 9 měsíců) a snažila se potlačit, vše co se dalo. Jenže, jakmile jednou začaly demonstrace už se valila lavina a ta skončila až v listopadu Sametovou revolucí.
Nejhorší na tom všem je, že dnes je výročí. Ale kdo to ví? Kdo si vzpomene? V médiích nejsou skoro žádné zmínky (tedy co jsem viděla), ráno jsem v Metru viděla malý kraťoučký článeček, na idnesu je malý článek. TO JE ŠPATNĚ!!! Vždyť je nutné si jeho čin připomenout, jeho oběť vlastně pro dobro nás všech. Cožpak nám jeho snaha vymanit čs z okupace SSSR nestojí za více než pár článků?! Vždyť je relativně důležité výročí? Tímto tepmem za pár let /desítek let úplně zapomeneme a když při procházce na Václaváku narazíme na místo jeho upálení, nebudeme to vědět. Vlastně ani nebudeme vědět kdo to byl, co udělal a o co se snažil. a TO JE ŠPATNĚ!!!
Proč se ve školách učí tolik pravěk, když na dvacáté století nezbyde čas? Sama to vím, studovala jsem nedávno a jméno JP nepadlo v dějepise skoro vůbec! Co je lidem platné dozvědět se pětkrát během let, co se učí dějepis, že australopithekus byl dříve než ramapithekus?! Proč se místo toho alespoň třikrát nedozvíme něco o komunistickém režimu v Československu v letech 1948-1989?! Vždyť dnešní děti, vlastně ani já, to nezažily na vlastní kůži. Nevíme, jaké to bylo a lidi mají krátkou paměť a pokud se o to nebude mluvit, zapomeneme.
Zapomeneme, co a kdo pro nás a naši samostatnost udělal, a jen doufám, že to nedopadne zvolením další komunistické vlády. Protože to k tomu spěje, cožpak nevidíte, kolik mají procent voličů? Nelze se vymlouvat na starou generaci, protože ta (odpusťte mi to) vymírá takže by měla klesat procenta, ale ony stoupají!!!!
Nezapomínejte! Připomeňte si jeho čin, ať s ním souhlasíte či nikoliv. Udělal to pro všechny, pro mé rodiče, vaše rodiče a dokonce i nás a naše děti.
Nějaké připomínkové akce přeci jen jsou (přednášky, mše,..) pořádané hlavně Palachovou domovskou školou- Filosofickou Fakultou UK. Napádám vás občané ČR/SR/světa- zajímejte se o nedávnou historii, protože ta do velké míry utváří naši přítomnost. Nezapomínejte na ty, kdo položili své životy (dobrovolně i nedobrovolně) pro vlast či obecné dobro. Připomeňte si jejich památku.
A vy, kdož máte na starosti učební osnovy: UDĚLEJTE PROBOHA NĚCO S TÍM, ŽE SE VE ŠKOLÁCH (základních i středních) NEUČÍ 20.STOLETÍ!!! ZAŘAĎTE NEJNOVĚJŠÍ HISTRORII DO UČEBNÍCH OSNOV!!!
více info na: http://www.janpalach.cz/
středa 15. ledna 2014
Nemám ráda Windows 8 a 8.1 je ještě horší
Mám "nový" notebook- oranžádu. Kdo ho viděl, ví proč mu tak říkám a kdo ho neviděl, prozradím mu to- je totiž oranžový.. (překvapivé, že?)
Jsem s notebookem spokojená, pomohl mi napsat seminárky a ještě ho toho mnoho čeká. Jenže má nevýhodu- má Windows verze 8. Bez nich bohužel nešel koupiti :( Moc jsem chtěla nový notebook se starými windows, ale to prý nešlo :(
No takže mám osmičky. A ty jsou naprd!
Chápete to, nemají nabídku start? Místo toho mají dlaždice, jako třeba na mobilu. Člověče vyznej se v tom... Naštěstí mám skvielého, úžesného a dokonalého drahého polovičku, který nějakým iťákovským kouzlem zajistil, že jsem měla nabídku start a všechny staré vymoženosti. Byla jsem nadšená... mohla jsem konečně fungovat... Sice se mi občas stávalo, že jsem se nějakým přehmatem dostala bůhvíkam, ale stačilo pár kliků a už jsem byla na dobře známé ploše s obrázke naší čičimiči.
Jenže pak přišli ti zlí a oškliví Windows 8.1. Že prý zlepšení! Pche! Instalovalo se to spoustu času, musela jsem oranžádu několikrát restartovat a ještě k tomu jsem si musela zařídit uživatele u Microsoftu. Že prý budu moct mít přístup ke svým dokumentům z jakéhokoliv počítače... ale to já nechci...stačí mi oranžáda... Ale nešlo to jinak :( Což však není to nejhorší...
Jsem s notebookem spokojená, pomohl mi napsat seminárky a ještě ho toho mnoho čeká. Jenže má nevýhodu- má Windows verze 8. Bez nich bohužel nešel koupiti :( Moc jsem chtěla nový notebook se starými windows, ale to prý nešlo :(
No takže mám osmičky. A ty jsou naprd!
Chápete to, nemají nabídku start? Místo toho mají dlaždice, jako třeba na mobilu. Člověče vyznej se v tom... Naštěstí mám skvielého, úžesného a dokonalého drahého polovičku, který nějakým iťákovským kouzlem zajistil, že jsem měla nabídku start a všechny staré vymoženosti. Byla jsem nadšená... mohla jsem konečně fungovat... Sice se mi občas stávalo, že jsem se nějakým přehmatem dostala bůhvíkam, ale stačilo pár kliků a už jsem byla na dobře známé ploše s obrázke naší čičimiči.
Jenže pak přišli ti zlí a oškliví Windows 8.1. Že prý zlepšení! Pche! Instalovalo se to spoustu času, musela jsem oranžádu několikrát restartovat a ještě k tomu jsem si musela zařídit uživatele u Microsoftu. Že prý budu moct mít přístup ke svým dokumentům z jakéhokoliv počítače... ale to já nechci...stačí mi oranžáda... Ale nešlo to jinak :( Což však není to nejhorší...
- Zmizela mi "vítací" obrazovka a nahradila jí jiná (a já nevím jak ji změnit)
- Už zase nemám dobře známý start, tedy je tam něco takového, ale odkáže to na dlaždice. Nikoliv na seznam programů.
- Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem přišla na to, jak oranžádu vypnout. A to, kde se uvádí do režimu hybernace jsem nenašla zatím vůbec!
- Furt mě to nutí přejít do "windows store" ale já tam NECHCI!!!
- Když zapnu počítač nejsem na ploše, ale u dlaždic... ale ty já používat NECHCI!!!
středa 8. ledna 2014
Doma, kde to je?
Podle čeho určujeme, kde to budeme nazvývat "doma"?
Je to podle toho, kde zrovna žijeme? Kde jsou rodiče? Kde jsou prarodiče? Kde jsou naše ať více či méně drahé polovičáci/polovičky? Tedy zjednodušeně, závisí to na lidech? Nebo to odvíjíme od toho, kam jsem si koupili postel, kde máme oblečení, věci, knihy, učení?
Nebo to závisí na srdci? Kam nás táhne? (ikdyby to bylo třeba do pekel...)
Samozřejmě se to označení, a mnoho jiných věcí jakož i my, vyvíjí. To, co nazýváme domovem v útlém dětství nebude to samé, co si vybavíme pod tímto slovem v dospělosti či ve stáří.
Ale kdy se to změní? A co to změní? Je to rychlé, jako lusknutí prstu? Prostě příjdeme někam a najednou je to pro nás domov? (ikdyž tam třeba bydlí někdo cizí? :D ) Nebo je to postupně/dlouhodobě trvající proces změny domova?
Já mám asi domov zatím tam, kde jsem mo měla od malička. Ve strašnicích. Ikdyž se jeho základy otřásají a možná se časem přesunou jinam. Ale zatím je ve strašnicích. Na druhou stranu, nemám srdce a domov na správném (tom samém) místě. Srdce se jaksi odtrhlo a přebývá v hrudi někoho kdesi na periferii o 16 kilometrů dál. Ale mé srdce je tam spokojené.... (ale nejspokojenější je když je poblíž svého původního těla...)
Sama nevím, podle čeho jsem si určila, že mám domov ve strašnicích a ne jinde. Asi podle rodičů, ale také takových banálních věcí jako oblečení, knihy, plyšáci,...
Možná až jednou budu bydlet sama, ačkoliv se mi ta myšlenka příliš nezamlouvá (nechce se mi vracet se po práci do prázdného bytu, jen já a nikdo), změní se lokace mého domova. Zatím je ve strašnicích. Ikdyž "doma" trávím jen půl týdne a druhou půlku jsem pryč. Stále když se sem vrátím cítím se jako doma. Už ale neříkám, všude dobřa doma nejlíp. Protože to je více než sporné. Doma je mi samozřejmě dobře, ba přímo skviele. Ale o 16km dál, no je to tam jiné... na periferii se probouzím vedle drahého polovičky, chodím vedle něj spát, jím s ním, koukám na filmy s ním a jaksi žiju s ním. A pak doma mi chybí... ale jsem přeci doma... Jen vždy co příjdu domů, už vyhlížím chvíli, kdy zase odejdu, přestože jsem doma šťasná a vděčná rodičům, kočičce i bráchovi za skvielý domov.... Je to zvláštní a přirozené a krásné a možná i částečně správné...
Je to podle toho, kde zrovna žijeme? Kde jsou rodiče? Kde jsou prarodiče? Kde jsou naše ať více či méně drahé polovičáci/polovičky? Tedy zjednodušeně, závisí to na lidech? Nebo to odvíjíme od toho, kam jsem si koupili postel, kde máme oblečení, věci, knihy, učení?
Nebo to závisí na srdci? Kam nás táhne? (ikdyby to bylo třeba do pekel...)
Samozřejmě se to označení, a mnoho jiných věcí jakož i my, vyvíjí. To, co nazýváme domovem v útlém dětství nebude to samé, co si vybavíme pod tímto slovem v dospělosti či ve stáří.
Ale kdy se to změní? A co to změní? Je to rychlé, jako lusknutí prstu? Prostě příjdeme někam a najednou je to pro nás domov? (ikdyž tam třeba bydlí někdo cizí? :D ) Nebo je to postupně/dlouhodobě trvající proces změny domova?
Já mám asi domov zatím tam, kde jsem mo měla od malička. Ve strašnicích. Ikdyž se jeho základy otřásají a možná se časem přesunou jinam. Ale zatím je ve strašnicích. Na druhou stranu, nemám srdce a domov na správném (tom samém) místě. Srdce se jaksi odtrhlo a přebývá v hrudi někoho kdesi na periferii o 16 kilometrů dál. Ale mé srdce je tam spokojené.... (ale nejspokojenější je když je poblíž svého původního těla...)
Sama nevím, podle čeho jsem si určila, že mám domov ve strašnicích a ne jinde. Asi podle rodičů, ale také takových banálních věcí jako oblečení, knihy, plyšáci,...
Možná až jednou budu bydlet sama, ačkoliv se mi ta myšlenka příliš nezamlouvá (nechce se mi vracet se po práci do prázdného bytu, jen já a nikdo), změní se lokace mého domova. Zatím je ve strašnicích. Ikdyž "doma" trávím jen půl týdne a druhou půlku jsem pryč. Stále když se sem vrátím cítím se jako doma. Už ale neříkám, všude dobřa doma nejlíp. Protože to je více než sporné. Doma je mi samozřejmě dobře, ba přímo skviele. Ale o 16km dál, no je to tam jiné... na periferii se probouzím vedle drahého polovičky, chodím vedle něj spát, jím s ním, koukám na filmy s ním a jaksi žiju s ním. A pak doma mi chybí... ale jsem přeci doma... Jen vždy co příjdu domů, už vyhlížím chvíli, kdy zase odejdu, přestože jsem doma šťasná a vděčná rodičům, kočičce i bráchovi za skvielý domov.... Je to zvláštní a přirozené a krásné a možná i částečně správné...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
