Doma, kde to je?

Podle čeho určujeme, kde to budeme nazvývat "doma"?
Je to podle toho, kde zrovna žijeme? Kde jsou rodiče? Kde jsou prarodiče? Kde jsou naše ať více či méně drahé polovičáci/polovičky? Tedy zjednodušeně, závisí to na lidech? Nebo to odvíjíme od toho, kam jsem si koupili postel, kde máme oblečení, věci, knihy, učení?
Nebo to závisí na srdci? Kam nás táhne? (ikdyby to bylo třeba do pekel...)

Samozřejmě se to označení, a mnoho jiných věcí jakož i my, vyvíjí. To, co nazýváme domovem v útlém dětství nebude to samé, co si vybavíme pod tímto slovem v dospělosti či ve stáří.
Ale kdy se to změní? A co to změní? Je to rychlé, jako lusknutí prstu? Prostě příjdeme někam a najednou je to pro nás domov? (ikdyž tam třeba bydlí někdo cizí? :D ) Nebo je to postupně/dlouhodobě trvající proces změny domova?

Já mám asi domov zatím tam, kde jsem mo měla od malička. Ve strašnicích. Ikdyž se jeho základy otřásají a možná se časem přesunou jinam. Ale zatím je ve strašnicích. Na druhou stranu, nemám srdce a domov na správném (tom samém) místě. Srdce se jaksi odtrhlo a přebývá v hrudi někoho kdesi na periferii o 16 kilometrů dál. Ale mé srdce je tam spokojené.... (ale nejspokojenější je když je poblíž svého původního těla...)


Sama nevím, podle čeho jsem si určila, že mám domov ve strašnicích a ne jinde. Asi podle rodičů, ale také takových banálních věcí jako oblečení, knihy, plyšáci,...
Možná až jednou budu bydlet sama, ačkoliv se mi ta myšlenka příliš nezamlouvá (nechce se mi vracet se po práci do prázdného bytu, jen já a nikdo), změní se lokace mého domova. Zatím je ve strašnicích. Ikdyž "doma" trávím jen půl týdne a druhou půlku jsem pryč. Stále když se sem vrátím cítím se jako doma. Už ale neříkám, všude dobřa doma nejlíp. Protože to je více než sporné. Doma je mi samozřejmě dobře, ba přímo skviele. Ale o 16km dál, no je to tam jiné... na periferii se probouzím vedle drahého polovičky, chodím vedle něj spát, jím s ním, koukám na filmy s ním a jaksi žiju s ním. A pak doma mi chybí... ale jsem přeci doma... Jen vždy co příjdu domů, už vyhlížím chvíli, kdy zase odejdu, přestože jsem doma šťasná a vděčná rodičům, kočičce i bráchovi za skvielý domov.... Je to zvláštní a přirozené a krásné a možná i částečně správné...