Psí historka

Minulou neděli jsme s drahým polovičkou byli na výletě.
Dojeli jsme autem do jedné vesnice, kde jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce na procházku. Když jsme procházeli kolem hospody vyběhli proti nám dva psi. Jeden relativně velký, huňatý černý postarší vlčák a to druhé byla asi holka- nějaký světlý skoro kudrnatý kříženec labradora s něčím. Popravdě přiznávám, že jsem se jich lekla a stiskla více ručku drahého polovičky. Myslím, že ani jemu se to příliš nelíbilo. Ale psi si nás pouze očichali.
Oddechli jsme si a podél hospody pokračovali dál. Jenže psi také. Ten vlčák se stále motal kolem nás a ta světlá byla vepředu, ale kontrolovala si nás.
Jak jsme šli dál a opouštěli vesnici psi se nás stále drželi. Myslela jsem si, že se vrátí k té hospodě, že tam asi mají majitele, ale oni stále nic. Vešli jsme do lesa a vydali se do relativně strmého kopce. Vlčák stále byl poblíž nás, chvilku před a chvilku za námi. Kdežto ta světlá byla vepředu, ale ohlížela se, zda jdeme a když jsme zastavili oba psi také.
Tak jsme šli dál, stále se to opakovalo- když jsme zastavili my, zastavili i psi. Vlčák si sedl a ta světlá se vrátila blíž k nám a oba čekali, co se bude dít.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Přiznávám, že zpočátku mi přeběhl po zádech mráz pokaždé, co jsem slyšela funění vlčáka za sebou  a byla jsem ráda, když nás předešel. Bála jsem se ho. Ale postupně jsem si na něj nějak zvykala. Světlá naopak vypadala stále trošku jako štěně, měla spoustu energie, do většiny kopců vyběhla a pak se vracela a zase vyběhla. Dále se světlá musela vykoupat v každé ať více či méně bahnité louži, co jsme cestou potkali (takže na ni označení "světlá" již moc nepasovalo). Mimo to jsem měla hlad, měli jsme s sebou housky a klobásu, ale to jsme nemohli vyndat, protože co by na to řekli psi? Loudili by? Nebyli by agresivní, když bychom jim nedali? Čím jsme si však byli jistí, že pokud existuje nějaká možnost jak se psi sami vrátí do vesnice tak určitě již nebude poté, co jim dáme naše jídlo. Takže jsem musela svůj hlad přemoci do té doby, než budeme zase jen my dva a žádní psi.
Tak jsme šli dál a dál se dvěma psama. Rozvíjeli jsme teorie, co s nimi uděláme. Konzultovali s různými členy rodin a stále více se psi zžívali.
Když tu najednou nějaká dvojice se psem šla proti. To byl další problém, protože jsme nevěděli, jak zareagují oni (lidi), oni ("naši" psi) a jejich pes. Já sama jsem se bála, co řeknou (něco jako "proč si je nezavoláte k sobě?" nebo "vemte si ty psy na vodítko!") tak jsme na ně předem zavolali, že se nejedná o naše psy a tedy, že je neumíme a nemůžeme ovládat. Oni si tedy svého psa vzali na vodítko. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, žádná kolize se nekonala (ikdyž světlá trošku zavrčela na jejich psa, ale asi jen aby nedotíral..). Drahý polovička jim dal své číslo, aby se nám ozvali v případě, že narazí na někoho hledajícího dva psy.
Tak jsme šli dál a psi s námi. Občas se stalo, že se světlá vzdálila a my nevěděli, kde je. Zkoušeli jsme volat, ale nevěděli jsme jak, když neznáme jméno. Oba psi sice měli obojky a možná i známku, ale sáhnout na ně (hlavně na vlčáka) jsme se neodvažovali. Když se tedy světlá ztratila z dohledu, zkoušeli jsme na ni volat (já na ni volala "ňam ňam" protože když šla ještě s námi otočila se při těchto slovech :D ). Nakonec se ukázalo, že na povel od mého drahého polovičky a tlesknutí se ukáže, takže jsme to používali.
Když jsme došli zpět k vesnici, kde jsme měli auto a odkud pocházeli psi, světlá se vykoupala v říčce, takže byla zase světlá. Nějaká paní si světlou pak začala hladit a tak jsme se jí ptali, zda neví čí psi to jsou. Odpověděla nám, že si myslela, že sjou naše, ale pokud nejsou tak tři baráky nad tím jejím je rozestavěný dům a tam prý mají podobné psy. Tak jsme se vydali k tomu baráku, zvonili jsme tam, ale bez výsledku. Vlčák však vypadal, že to tam zná, protože ihned zamířil k misce s vodou, která byla za plotem (ovšem plot nebyl celistvý, chyběl mu dost velký kus takže bez problému mohli psi a vlastně kdokoliv na zahradu a z ní). Mysleli jsme si, že tím naše dobrodružství končí a psi zůstanou na pozemku, ale mýlili jsme se - psi stále šli s námi. Došli jsme tedy k té hospodě, kde se k nám původně přidali, vešli dovnitř a ptali se tam, zda je někdo nezná. Dozvěděli jsme se, že maldá dvojice již asi hodinu hledá a jezdí po celé vesnici. V hospodě však na ně spojení neměli, museli jsme se tedy odhodlat sáhnout na světlou a hledat, zda nemá kontakt na majitele. Odvážný drahý polovička to udělal a uspěl, našel číslo, zavolali jsme na něj a majitelé přijeli do pěti minut. Světlá byla ráda, že je vidí a vlčákovi to bylo nějak jedno. Ale na dvojici bylo vidět, že je vidí rádi a že je mají rádi.

Tak jsme opustili "naše" psi a vydali se sami k autu. Už jsme nemuseli řešit, kam je dáme, co bychom s nimi dělali když pojedeme na dovolenou a podobné... Jak říkám, časem jsem si zvykla na jejich funění (hlavně vlčákovo, protože se držel pobléž a byl postarší tak funěl víc) a když najednou nebylo tak mi chybělo. Přestože jsem se ho zpočátku bála tak mi pak trošku chyběl :D

Zpravili jsme si chuť moooc dobrým jídlem v restauraci Keltovna v Nižboru (http://www.keltovna.cz/o_nas). Dali jsme si burgery s hranolkama a malinovku. Najedli jsme se tak, že jsme se pak nemohli ani hnout. Bylo to mooc dobré a porce mooc velké. Asi by nám dvěma příště stačila jedna porce napůl :D