Sraz byl ve 12:15 na Florenci na nástupišti č. 6. Všechno jsem stihla díky svému bráškovi (který mě vyzvedl u školy, dovezl domů, připravil mi oběd, dovezl mě na nádraží, donesl mi kufr,..) a mumínkovi (pomohla mi sbalit, psychicky mě podporovala,..) a tatínkovi a mnohým dalším lidem.
Jakmile Míša odešel začalo se scházet více a více lidí. Bohužel pro mě už všichni měli předem domluvené s kým budou sedět a také je blbé to, že jsme lichí. Je nás 15 plus dvě profesorky.
Takže někdo musí sedět sám, a kdo to bude samozřejmě já! Má to i své výhody, dlouhou dobu (do Frankfurtu) jsem seděla sama na dvojsedačce a potom do autobusu přistoupil chlap. Byl dost odporný, ale naštěstí předemnou bylo také místo a tak si sedl předemě. A vedle mě seděla nějaká asi dvaadvacetiletá slečna.
Když na nástupiště číslo 6 přijel autobus, všichni jsme se odebrali se svými zavazadly (měla jsem druhý největší kufr) k otevřenému prostoru. Naskládali jsme to tam a postupně si posedávali v autobuse. Seděla jsem naproti přes uličku profesorkám. A předemnou seděl nějaký dost nepříjemný Arab a za mnou jeho kamarád, ten však mluvil i lámanou češtinou (taky prý Nj, Fj a arabsky). Tito dva si k sobě navzájem sedali a odsedali jak se jim chtělo. A když Arabův frankfurtský soused vystoupil brzo, tak si k němu zase jeho kamarád sedl a takže za mnou, mačkající se na jedné sedačce a nemohoucí skroucením usnout, uvolnila dvojsedačka. Teda uvolnila, kamarád Araba tam měl věci, ale nebyl tam. Stavěli jsme docela často, tak průměrně za 3,5 hodiny. Pokaždé jsem vylezla a protáhla si nohy, jinak bych asi už nepřežila, ještě horší to bylo když už jsem měla sousedku. Nesnáším tyhle dlouhé cesty. Každou zastávku jsem šla prozkoumat záchody té oné pumpy, abych měla srovnání. A pokaždé co tam bylo Sanity Fair (typ záchodů, platí se 0,5 eura ale pak se dají použít místo peněz v obchodě) jsem podlezla ten turniket, byl to další typ protahování se. J
Do Lyonu jsme dorazili s předstihem.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat