3.den - čtvrtek 23.4.

Ráno jsem vstala bez větších problémů, teda ještě jsem ležela v postýlce, když se ozvalo lehké zaklepání s otázkou, zda jsem vzhůru. Poté co zjistila že jsem odešla zpět do svého pokoje. Já jsem si připravila věci, ještě jsem nevěděla přesně co mě ten den čeká, protože se ještě nedomluvilo, zda se půjde do Muzea hornictví (kde už jsem byla dvakrát což je naprosto dostačující). Ale vzala jsem si batoh, foták a peníze, abych měla vše případně potřebné. Dorazily jsme ke škole, kde už někteří byli, ale když přišla Drlíková, řekla, že máme sraz až v devět, takže jsme mohly jít do školy na internet. Toho jsem využila.
Po deváté přišel jeden z tamějších profesorů, znám ho již z dřívějších výměn, jmenuje se Jean-Paul. Měl na sobě tepláky a pohorky, což mě zarazilo, a utvrdilo v podezření, že Musée de la Mine nebude a místo toho se půjde na ten samý kopec co minule. Mě by možná více vyhovovalo kdyby ostatní šli do toho muzea a já měla volno- mohla si dělat co chci. Ale ono ne. Mé podezření se vyplnilo a opravdu jsme šli na ten samý kopec. Tentokráte sice opačně, cestou, kterou jsme minule šli dolu jsme šli nahoru a cestou co jsme minule šli nahoru jsme šli dolu. A mě zase bolelo břicho takže super! Možná kdyby mě to břicho nebolelo tak bych nebyla skoro protivná a k výletu se stavila méně negativně.
Po návštěvě zříceniny, jsme šli do kavárny, kde měli turecké záchody což je ve Francii dost obvyklé, tam jsem si dala horkou čokoládu. Nakonec z Jean-Paula v teplákách vylezlo, že platit budou frantíci. Při sestupu dolů, ještě přes jednu vyhlídku a další zevling, jsme ztratili nějaké členy výpravy a tak jsme poté seděli a čekali. Přišli asi po půl hodině, poté se jelo do města, kde byla plánována prohlídka (doufala jsem že se nebudu muset účastnit). Jenže naštěstí se Jean-Paul musel vrátit do školy, takže z prohlídky sešlo. Tak jsem jela do Centre-Deux (=obchodní centrum), abych obhlédla Mekáčovský přístup na net. Poté jsem se rozhodla, že se vrátím „domů“ a vezmu si notebook a půjdu tam. A rovnou odtamtud na plánovanou a vždy velice „zábavnou“ česko-francouzskou párty v jejich škole. Tak jsem tedy jela domů, jenže tam nikdo neodpovídal na zvonek, tak jsem napsala Anne. Bylo asi okolo třetí hodiny. Přišla mi odpověď že ona příjde do 17:30. Nebo to snad chci jinak? Samozřejmě že chci, ale protože ji nechci příliš omezovat tak jsem řekla že to nechám na ní, ale odkryla jsem jí své plány v domnění, že jí dojde co chci. Nedošlo. Objevila se ve čtvrt na šest. Tak jsem rychle vběhla do domu, sebrala notebook, vzala si sandály a utíkala do Centre-Deux, přesněji do Mekáče. Nejenže mi někdo obsadil jedinou zastrčenou zásuvku, kde by nikdo nepoznal, že tam mám napáječ, to jsem překonala. Ale horší bylo že mi ten net nefungoval, zkoušela jsem to asi milionkrát ale nešlo to. A já měla pouze dost omezený čas, protože v půl sedmé (mezi 30 a 45) jsem musela být před školou. A mimo tento nepovedený výlet za internetem se mi ještě absolutně rozpadly sluchátka do MP3, ty sluchátka, které mi půjčila maminka. Já jsem byla tak naštvaná, ale tak!
Dorazila jsem na párty s předstihem, asi okolo 33, a povídala si s čechy, ohledně odpoledního programu. Když párty začala, bylo tam jídlo, pak Anne přinesla pizzu a ještě někdo ji přinesl též. Já, protože jsem šla rovnou z Centra Deux jsem s sebou měla notebook a tak jsem ho vyndala a ukazovala Leticii (jedna z fra. Korespondentek, mimo to u nás spala, skoro žádný francouz ji nemá rád-vyžaduje totiž neustále pozornost a ptá se na něco- mě to ale nevadí) fotky z Nice.Potom jsdem notebook zase dala do batohu, protože mi to přišlo neslušné. A šla jsem ven, protože hudba byla neuvěřitelně příšerná!Venlku jsem si povídala s čechy strejného či podobného názoru na hudbu a párty. Jenže ti poté odešli dovnitř na písničku, která se jim bude, jak říkala jedna z francouzek, určitě líbit. Já tam též nakoukla ale hned jsem zase šla ven, kde mi chvilkami sice byla zima, ale stále to bylo lepší než vevnitř. Venku jsem se potkala s jedním z francouzských profesorů- Olivierem, je to, jak jsem později zjistila, původně informatik co začal učit. S tím jsem si velice dobře popovídala, ikdyž mě občasně opravoval, bylo to zábavné. Poté se k nám na chvilku připojil i David a Stéphane (oba učitelé divadla), které se má hrát v pátek.To byla pro mě příležitost jako se je pokusit přesvědčit abych nemusela zítra hrát to divadlo. Stálo mě to docela námahy, ale povedlo se! Budu je fotit při hraní! Super!!!! J No a pak na chvilku přišli ostatní,pak zase zmizeli a tak okolo půl desáté párty skončila. A Anne zavelela, že se jde k Dylanovi. Říkám si tak tedy jo, ale snažím se loudat se abych mohla zjistit co ostatní. Nakonec po hádkách a spoustě zevlingu jsme zůstali n chodníku před školou, odkud poté postupně lidé odcházeli až jsme tam zbyly jen dvě dvojice. Aurelián- Kuba, Anne- já. Během toho čekání na odchod, většina totiž čekala na rodiče, jsme se zabavili různými zůsoby- hymny obou států, Bratře, kubo,.. atd.
Přišli jsme domů asi okolo jedenácté. Tak jsem se zeptala v kolik vstáváme a šla jsem spát.