9. den - středa 29.4.

Jelikož si hned ráno musím zabalit tuto hračku, tak to bude vše v budoucnosti tak jak to vidím, že to dopadne… tak uvidíme…
Ráno budu vstávat okolo sedmé abych si stihla zabalit, poté, předpokládám tak okolo osmé přijde lehké zaklepání na dveře a potom boj o koupelnu. Ona, jako paní domu, vyhraje a já zase budu mít smůlu.
Nasnídám se tedy a upřeně se budu koukat na zamčené dveře od koupelny v domnění, že se mi tím podaří Anne zhypnotizovat natolik, že vyleze. Nepovede se a tak budu ráda když vyleze pět minut před odchodem. A zase tedy půjdeme pozdě, protože tím, že se tam půjdu na chvilku zamknout já omezím její možnost se znova a znova upravovat k dokonalosti.
Do školy tedy přijdeme pozdě nebo jen tak tak. Začínáme v devět, my jako češi máme jít koukat na jejich vyučování, což by mohla být poslední příležitost se něco naučit z mých maturitních otázek. Ale znám se, nepůjde to. Potom přijde oběd, nedokáži určit jaký bude, protože mě vždy nějak překvapí. A pravidelnost v tom nevidím.
Potom přijde prezentace projektu, což bude velice zajímavé vzhledem k tomu, že už je sněden. A taky že o něm nemáme nic připraveného.. No super duper.. Nemyslela jsem sice na výhru, ale takhle to odfláknout taky není úplně to pravé ořechové.
A potom hurá se sem vrátit, dozabalit poslední pomůcky. Poděkovat rodině a všem za přijetí a „hezký“ pobyt. A okolo půl osmé přijíždět na sraz před tu jejich školu, abychom mohli odjet do Lyonu a odtamtud dalších milion hodin do matičky Prahy.
Můžu se jen modlit aby mi můj spolusedící padl do oka., nebo alespoň aby nebyl nesnesitelný..
Ráno jsem opravdu vstala podle plánu. Zabalila jsem si kufr, ikdyž se mi to příliš nepovedlo udělat, protože kufr překypoval a skoro se nedal zavřít. No nakonec se mi to nějak povedlo…
Potom jsme vyšly, teda po snídani a znovu boji o možnost jít do koupelny. Ale zase pozdě, protože ona v té koupelně, kterou v její nepřítomnosti proti mně zavřela, byla příliš dlouho. Do školy jsme tedy dojely v době, kdy se již ostatní pilně učili. Cestou tramvají jsme potkaly ještě Martina s jeho francouzskou André. Přišli jsme ke škole okolo 9:10. Takže mi bylo blbé abychom tam ještě přišli pozdě my, protože tam vejdou Frantíci. Naštěstí se tam objevili francouzští profesoři, kteří nás poslali do jejich počítačové učebny. Tam jsem poslala rodičům email a udělala jsem i jiné důležité věci. Ale odepsat černouškovi jsem zapomněla.
No a potom jsem musela počítač opustit, protože se k němu hrnuli nějací studentíci a ti měli přednost. A tak jsem se šla pokoušet se učit. No ale to místo jsem po chvilce opustila, protože mi začala být zima a tak jsme šli (několik čechů a já) ven. Tam alespoň svítilo sluníčko ikdyž foukal studený vítr. No a poté přišly i profesorky, které mezitím nakupovaly. A potom jsme si až do dvanácti, kdy byl oběd, povídali. K obědu bylo něco dosti zvláštního, docela kejda. Nikomu nechutnala.
Poté byla prezentace projektů. Přišlo mi, že většina lidí vlastně ani nevěděla jak to mají pojmout. A tak to bylo dosti zvláštní. No a Anne a já, jelikož jsme neměly nic připraveného stály jsme tam a ona něco kecala. Mě nebylo sice příliš dobře, ale i tak jsem musela koukat. No a Anne si částečně přivlastnila dílo své maminky, jelikož uši k našemu smajlíkovému dortu udělala její maminka. A to mi nepřišlo fér, ale tak co… Prý to tak dělali i jiní, ale to na věci nic nemění..
Potom mi Anne řekla, že půjdeme nakupovat do Centre-deux. Jenže mě se nechtělo, napadlo mě totiž jak uspořit nějaké místo. A tak mi dala svoje klíče a já šla domů. Tam byla maminka, která poté odešla do práce a já byla sama doma. Nevěděla jsem co mám dělat, nudila jsem se a moc.. dokonce jsem se i donutila učit, ale nešlo to. Hrála jsem i na piáno, sice asi tak dvě minuty ale i to se počítá..
No a potom přijela maminka, udělala mi bagety na cestu (jednu se šunkou a druhou se syrovým rybím masem). A poté přišla i Anne, navečeřely jsme se a šly na sraz k odjezdu. Ten byl v 19:45 před jejich školou s tím, že v osm přijede jejich školní autobus, odveze nás do Lyonu a my v 21:30 nastoupíme do autobusu směrem domů. Všechno až na brzký příjezd autobusu bylo jak by mělo. Takže jsme do Lyonu přijížděli na poslední chvilku a do autobusu naskakovali skoro za jízdy (přeháním J)