4.den - pátek 24.4.

Ráno jsem vstávala v osm hodin. Zase se ozvalo lehké zaklepání a otázka zda spím či jsem vzhůru. Byla jsem samozřejmě vzhůru. Šla jsem se nasnídat a jako vždy jsem měla jogurt a juice. Tentokráte pomerančový, předtím byl jablkový. Nasnídala jsem se, šla si nahoru pro věci a čekala až se uvolní koupelna. Zase jsme odcházely později, než jsme měly a tentokráte jsme už přišly asi o 15 minut později. Přiznávám, že to možná částečně bude i moje vina, protože jsem chtěla, nějakou láhev s vodou a jablko. Přišly jsme do školy, kde už většina lidí byla, ale nebyly jsme poslední, jen asi předposlední…
Čekala nás hodina divadla, pevně jsem doufala, že monsieurové splní svůj slib a nechají mne nehrát divadlo, stejně jsme totiž lichí. Slib splněn, do ruky mi byl dán foták a tak jsem se ho snažila co nejvíce zužitkovat. Fotila jsem kde co, kde koho. Nejdříve se rozcvičovali v pozornosti- stáli v kruhu a měli bez toho aby se domlouvali říkat po sobě jdoucí čísla. Tedy abych to specifikovala, číslo měl vždy říci jeden, protože pokud více lidí řeklo najednou číslo, počítalo se od jedničky. A najednou může jedna osoba říci pouze jedno číslo, poté musí někdo jiný… To bylo zajímavé. Maximální číslo, kam se dopočítali, bylo 19. A prý, že rekord Davidových studentů je 40. Máme co dohánět.
Poté se pohybovali po celém prostoru a každý mohl říci jen jedno číslo, takže se mohli dopočítat max. do 14. Povedlo se jim to asi na čtvrtý pokus. Poté dostali text, nejdříve ho přečetli David a prof. Drlíková, byl to totiž dialog muže a ženy. A poté to četli po dvojicích všichni a já fotila… Potom si nacvičili ve dvojicích ztvárnit tento text a potom ho ukázat ostatním. David to vždy okomentoval, řekl co se mu líbilo a co by pozměnil a všechny pochválil. Všechna ztvárnění se mi velice líbila, některá byla více originální, některá méně. Ale všechny byly fakt dobrý J.
Potom jsme měli asi tak dvacet minut, než se šlo na oběd. Tak jsem společně se třema klukama z Kvinty, s těma, co jsem s nima byla v Quicku, čekala v hale té jejich školy. Objevili se tam nějací poločernoši a začali se nás vyptávat na různý věci. Mluvili na nás anglicky, to bylo fakt vtipný…
Potom se šlo na oběd, který byl fakt moc dobrý. Měli jsme hranolky a nějaké mleté maso (nebo mušle). A spoustu a spoustu zeleninových možností. Tolik zeleniny kolik tam měli, by vystačil u nás na rok. Nacpala jsem se k prasknutí. Myslela jsem, že už se nikdy nezvednu z té židle.
Potom jsme zase měli volno a od dvou jsme měli něco jako tělocvik, který jsme si vymohli. Do těch dvou hodin jsem jela s některými čechy do jednoho obchodu, kde mají takové zvláštní věci. Jenže měli zavřeno, tak jsme se vrátili zpět ke škole. Potom jsme šli na tělocvik, většina lidí chtěla hrát (já ne) a tak nejdřív hráli pouze proti sobě 5x5 (protože dva lidi nešli vůbec ti byli koukat na vyučování, dva běhali a já se koukala). A potom hráli proti volejbalovému výběru (v něm byly 4 ze 6 hráčů volejbalisti/tky), mimo to, to byla třída Célie, korespondentky Lenky z minulého roku. Vlastně ani nevím, jak jsme dopadli, protože jsem se snažila se učit a potom si se mnou povídali nějací místní ikdyž nemístní. Jeden z nich byl Němec zde v St. Etienne na rok studující a druhý byl z Bolívie. A taky mě trefil míč do obličeje, mám já to ale štěstí. Potom se hrálo jen tak a tak jsem si šla taky zapinkat. A při jednom podání kluků, dostala zase míčem Denisa, prý se jí i zatmělo před očima a potom jí celý den bolela hlava. Tak jsem jí poradila, aby pila jen vodu a držela se mimo slunce.
Potom jsme se potkali s Anne, a společně ještě s dalšími dvěma Francouzkami jsme šli do nějaké kavárny. Tam byl docela hezký číšník J. A tam jsme byli asi do šesti, potom jsme jeli sem domů, kde si Anne vzala peníze, vyměnila si šáličku a jely jsme do Quicku na večeři. Nepochopila jsem sice, proč zrovna do Quicku, protože Mekáč je blíž a možná je i levnější. Možná proto, že potom se k nám připojili další dva kluci a ti potom s námi zůstali i v baru, kam jsme šli rovnou z Quicku. Cestou na sraz čechů a francouzů, do autobusu nastoupil docela hezký polosněný chlap. Usmál se na mě a já na něj. A tak jsme po sobě celou cestu pokukovali. Potom jsme vystoupili a šli jsme na tramvaj, on šel též. Chvilku byl za námi potom nás i předešel. Na té zastávce, když jsem se šla podívat v kolik to přijede na mě promluvil: Ahoj, jak se máš? Tak jsem mu odpověděla, ale prošla kolem něj dál. Potom na mě udělal at přijdu a tak jsem sebrala odvahu a šla za ním, povídali jsme si. Pak přijela tramvaj a mi si stále povídali. Až když jsme vystoupili, dala jsem mu svůj email a on odešel. Jakou já z toho měla srandu J Na srazu jsme ještě chvíli čekali, potom jsme si na jednu stanici označili jízdenku, což bylo absolutně zbytečné, mohli jsme jít pěšky. A zašli do snad skoro největší putyky v St. Etienne. Bylo to dost hrozné. Pití drahé, společnost (mimo čechů) příšerná,.. Povídala jsem si s čechama. Potom oni postupně odcházeli, až jsme tam zůstali jen Kuba a já (s Francouzem a jejich kamarády). Okolo půl dvanácté se zvedli i oni. Moje byla přiopilá- měla piva a taky jahodovou vodku a já naštvaná. Jenže Kuba a Aurelián se od nás odpojili takže jsem cestu domů musela přežít v doprovodu nějakých tří klučičích kamarádů Anne. Oni se chovali jako praví puberťáci, zvonit na zvonky, hulákat o půlnoci na ulici, vrážet do popelnic,.. A možná si chtěli povídat, ale já byla naštvaná a tak jsem na ně nadávala česky a když to chtěli přeložit odmítla jsem..
Byla jsem neskonale šťastná, když jsme po dvanácté došli sem, domů, a já mohla jít spát.

výběr z fotek z divadla (foceno mnou): http://zezipare.free.fr/index.php?post/2009/05/01/L-infusion