7.den - pondělí 27.4.

Ráno jsem vstávala o hodinu dříve, nežli by bylo nutné, protože jsem se chtěla osprchovat. Anne mě přišla vzbudit, protože o mém záměru věděla. Jenže co se nestalo, hned od mých dveří (klepání na mé dveře abych se probudila a mohla jít do koupelny) odešla ona sama na hodinu do koupelny. Tim mi, v té době již skoro skolené pokusem o chřipku udělala velikou radost Nejen že jsem nemohla do sprchy, ale já si ani nemohla vyčistit zuby. To se mi ale nakonec podařilo, v době, kdy si ona nahoře něco dolaďovala. A také mi řekla, že v určitou dobu odcházíme, když jsem se jí deset minut po tom co jsme měly odejít zeptala, jestli mi dá sebou do Lyonu nějaké pití, začala být poněkud nevrlá. Zarazil mě i fakt, že v mém programu výměnného pobytu je psáno, že sraz je v 8:30, ale v programu francouzů je psáno 8:10. Nevím čím to je, ale asi tím, že Francouzi všude chodí pozdě tak aby měly rezervu. V tramvaji jsme potkaly jinou česko-francouzskou dvojici, která též jela pozdě na sraz jako my. Ale vlastně to nebylo ani zas až tak pozdě, protože to bylo v limitu. Již v autobuse mi ta češka řekla že vypadám strašně a měla pravdu. Taky jsem se strašně cítila, bolela mě hlava, krk, nos od rýmy, celou noc jsem nespala a byla jsem neosprchovaná.
Když jsme dojely ke škole, autobus už tam stál. Čekalo se jen na profesorky. A když už i ty přišly, vlezly jsme do autobusu a odjely směr Lyon. Průvodce nám měl dělat Stéphane, který v Lyonu bydlí a připojí se tedy tam, a Jean-Paul, oblečený v jeho obvyklých šedých tepláčkách. Během cesty jsem spala, nemohu říci sladce protože to mi rýma znemožnila, ale spánek to byl. Vylezli jsme z autobusu kousek od jednoho z mostů přes řeku Rhonu. Poté jsme šli k bazilice, kterou jsem již viděla dvakrát, kde jsme čekali na Stéphana, který chodí vždy pozdě. Tentokráte se asi překonal, protože přišel včas.Ale zato přinesl málo lístků na lanovku na cestu nahoru na kopec. Tam se nachází nejznámější bazilika, jmenuje se Fourviére. Tu už jsem taky viděla. Rovnou dvakrát…
Šli jsme dovnitř, kde mě to nebavilo, ale venku byla větší zima a samotné se mi tam nechtělo být. Potom jsme šli do podzemí, kam se mi sice nechtělo, ale musela jsem jít, protože se mi nechtělo zůstat samotné. Stéphane se nás pokoušel fotit, měl poloprofesionální foták, ale protože mi bylo blbě a taky nesnáším focení utíkala jsem z míst kde fotil.
Po bazilice jsme sešli dolů z kopce, abychom mohli jít zase do jiného kopce. Také jsme se procházeli po městě a měli asi dvou hodinovou pauzu na oběd. Celou tuto pauzu jsem strávila v parčíku s ostatními čechy. Kluci si kopali s hakisákem a holky pospávaly nebo koukaly do blba.
Po obědě jsme ještě před výstupem do dalšího kopce navštívili zbytky antického divadla, tedy spíše jsme ho viděli přes plot. A potom jsme stoupali do kopce zvaného „kopec pracujících“. Tam byl pokus o moderní umění, ale byl odtamtud docela zajímavý pohled dolů na město. Potom jsme sešli dolů, potom jsme šli nahoru a to vše se opakovalo milionkrát dokud jsme nedošli k jednomu otevřenému baru. Protože ostatní bary měli z důvodu že je pondělí zavřeno. V tomto otevřeném baru jsme si došli všichni na záchod a na účet francouzů si dali coca-colu. To vše pod okny scientologické církve. J
Potom už následovalo pouze dojít k autobusu, rozloučit se pro tento den se Stéphanem a odjet domů.
Po cestě jsem zase spala, ale jak jsem později zjistila byla jsem jedna z mála. Ti ostatní popíjeli alkohol. Po příjezdu do St. Etienne jsme se potkali s korespondenty a zamířili do nedalekého parku. Co jsme dělali? Přeci zevlovali, ostatně jako to děláme celý pobyt.
Odešly jsme dříve a já se stavila koupit tatíkovi něco na domů a potom jsme již byly doma. Tady jsem se osprchovala a poté jsme dodělaly projekt. Ten jsme však stihly i sníst, jelikož by do středy nevydržel. Navečeřeli se, já se omlouvila a šla brzy spát. Bylo mi totiž fakt dost blbě.