Do autobusu jsme nastupovali už když se tam nacházeli lidé z jiných destinací (Marseille,..) ale i lidé dříve přijetí. Asi nespoléhali na dopravu od Francouzů..
Dlouho jsem hledala kam si sednout, velice dobře jsem si totiž pamatovala nezkušenosti z cesty do Nice. Doufala jsem tedy v spolusedící ženu. Bohužel jsem žádnou takovou nenašla a tak jsem vepředu autobusu musela vybrat slušně vypadajícího pána. Jenže jsem objevila volnou dvojsedačka, sice na ní bylo reservé, ale i tak jsem se zeptala řidiče, zda je volná.A byla! Super, hned jsem se tam nahrnula. Jakmile to viděl jeden mladý, asi anglicky mluvící, kluk chtěl si ke mně sednout. Jenže já viděla jednu z holek z naší české výpravy jak hledá místo, zavolala jsem tedy na ní, ať jde ke mě a klukovi pokazila naděje. Byla jsem velice ráda, že vedle mě sedí ona a ne nikdo jiný. Půjčila jsem jí svůj polštářek, povídaly jsme si o všem možném (i nemožném) a bylo to fajn. Zastavovali jsme opravdu každé čtyři hodiny, ale i tak cesta byla nepříjemná a vyspat se zcela nemožné. Dlouho jsem hledala příhodnou pozici, nakonec jsem ji objevila- na kolena jsem si dala batoh a hlavu položila na něj. Sice z toho bolel krk ale záda a zadek ne…J Výhodou též bylo, že jsme seděly za volnou dvojsedačkou, byla to dvojsedačka pro řidiče. Oni tam měli věci, takže jsem o tuto sedačku mohla mít opřené nohy. Ale bylo to i nevýhodou, byli jsme totiž vzdálené od ostatních ze skupiny…
A ani nám nepustili film, velice mi chyběl Steven Segal a jeho bojové umění.. J… Jeli jsme přes spoustu zajížděk a stavěli a po cestě nabírali lidi.V Ženevě, Norimberku, Frankfurtu,..Na německé dálnici jsme nabrali asi dvou hodinové zpoždění, sice je tam za normálních okolností neomezená rychlost, jenže teď tyto okolnosti nebyly- opravoval se tam skoro každý úsek, takže to bylo vždy svedeno na jednu stranu a omezena rychlost na max 80 km/h. A taky k tomu dopomohla dokonce dvojnásobná kontrola tajnou celní policií. Nefunguje jim totiž asi informační systém a tak nás zastavili dvakrát, ale řidič jim vysvětlil, že jsme již zkontrolováni byli a tím to urychlil natolik, že si část lidí myslela, že zabloudil.
Toto zpoždění jsme sice poté nějak snížili, ale průjezdem přes ucpanou Motol jsme ho zase nabrali a místo toho, abychom přijeli ve 14:45 jsme přijeli o dvě hodiny později. Pozdě, ale přeci a v pořádku to je hlavní..
čtvrtek 30. dubna 2009
9. den - středa 29.4.
Jelikož si hned ráno musím zabalit tuto hračku, tak to bude vše v budoucnosti tak jak to vidím, že to dopadne… tak uvidíme…
Ráno budu vstávat okolo sedmé abych si stihla zabalit, poté, předpokládám tak okolo osmé přijde lehké zaklepání na dveře a potom boj o koupelnu. Ona, jako paní domu, vyhraje a já zase budu mít smůlu.
Nasnídám se tedy a upřeně se budu koukat na zamčené dveře od koupelny v domnění, že se mi tím podaří Anne zhypnotizovat natolik, že vyleze. Nepovede se a tak budu ráda když vyleze pět minut před odchodem. A zase tedy půjdeme pozdě, protože tím, že se tam půjdu na chvilku zamknout já omezím její možnost se znova a znova upravovat k dokonalosti.
Do školy tedy přijdeme pozdě nebo jen tak tak. Začínáme v devět, my jako češi máme jít koukat na jejich vyučování, což by mohla být poslední příležitost se něco naučit z mých maturitních otázek. Ale znám se, nepůjde to. Potom přijde oběd, nedokáži určit jaký bude, protože mě vždy nějak překvapí. A pravidelnost v tom nevidím.
Potom přijde prezentace projektu, což bude velice zajímavé vzhledem k tomu, že už je sněden. A taky že o něm nemáme nic připraveného.. No super duper.. Nemyslela jsem sice na výhru, ale takhle to odfláknout taky není úplně to pravé ořechové.
A potom hurá se sem vrátit, dozabalit poslední pomůcky. Poděkovat rodině a všem za přijetí a „hezký“ pobyt. A okolo půl osmé přijíždět na sraz před tu jejich školu, abychom mohli odjet do Lyonu a odtamtud dalších milion hodin do matičky Prahy.
Můžu se jen modlit aby mi můj spolusedící padl do oka., nebo alespoň aby nebyl nesnesitelný..
Ráno jsem opravdu vstala podle plánu. Zabalila jsem si kufr, ikdyž se mi to příliš nepovedlo udělat, protože kufr překypoval a skoro se nedal zavřít. No nakonec se mi to nějak povedlo…
Potom jsme vyšly, teda po snídani a znovu boji o možnost jít do koupelny. Ale zase pozdě, protože ona v té koupelně, kterou v její nepřítomnosti proti mně zavřela, byla příliš dlouho. Do školy jsme tedy dojely v době, kdy se již ostatní pilně učili. Cestou tramvají jsme potkaly ještě Martina s jeho francouzskou André. Přišli jsme ke škole okolo 9:10. Takže mi bylo blbé abychom tam ještě přišli pozdě my, protože tam vejdou Frantíci. Naštěstí se tam objevili francouzští profesoři, kteří nás poslali do jejich počítačové učebny. Tam jsem poslala rodičům email a udělala jsem i jiné důležité věci. Ale odepsat černouškovi jsem zapomněla.
No a potom jsem musela počítač opustit, protože se k němu hrnuli nějací studentíci a ti měli přednost. A tak jsem se šla pokoušet se učit. No ale to místo jsem po chvilce opustila, protože mi začala být zima a tak jsme šli (několik čechů a já) ven. Tam alespoň svítilo sluníčko ikdyž foukal studený vítr. No a poté přišly i profesorky, které mezitím nakupovaly. A potom jsme si až do dvanácti, kdy byl oběd, povídali. K obědu bylo něco dosti zvláštního, docela kejda. Nikomu nechutnala.
Poté byla prezentace projektů. Přišlo mi, že většina lidí vlastně ani nevěděla jak to mají pojmout. A tak to bylo dosti zvláštní. No a Anne a já, jelikož jsme neměly nic připraveného stály jsme tam a ona něco kecala. Mě nebylo sice příliš dobře, ale i tak jsem musela koukat. No a Anne si částečně přivlastnila dílo své maminky, jelikož uši k našemu smajlíkovému dortu udělala její maminka. A to mi nepřišlo fér, ale tak co… Prý to tak dělali i jiní, ale to na věci nic nemění..
Potom mi Anne řekla, že půjdeme nakupovat do Centre-deux. Jenže mě se nechtělo, napadlo mě totiž jak uspořit nějaké místo. A tak mi dala svoje klíče a já šla domů. Tam byla maminka, která poté odešla do práce a já byla sama doma. Nevěděla jsem co mám dělat, nudila jsem se a moc.. dokonce jsem se i donutila učit, ale nešlo to. Hrála jsem i na piáno, sice asi tak dvě minuty ale i to se počítá..
No a potom přijela maminka, udělala mi bagety na cestu (jednu se šunkou a druhou se syrovým rybím masem). A poté přišla i Anne, navečeřely jsme se a šly na sraz k odjezdu. Ten byl v 19:45 před jejich školou s tím, že v osm přijede jejich školní autobus, odveze nás do Lyonu a my v 21:30 nastoupíme do autobusu směrem domů. Všechno až na brzký příjezd autobusu bylo jak by mělo. Takže jsme do Lyonu přijížděli na poslední chvilku a do autobusu naskakovali skoro za jízdy (přeháním J)
Ráno budu vstávat okolo sedmé abych si stihla zabalit, poté, předpokládám tak okolo osmé přijde lehké zaklepání na dveře a potom boj o koupelnu. Ona, jako paní domu, vyhraje a já zase budu mít smůlu.
Nasnídám se tedy a upřeně se budu koukat na zamčené dveře od koupelny v domnění, že se mi tím podaří Anne zhypnotizovat natolik, že vyleze. Nepovede se a tak budu ráda když vyleze pět minut před odchodem. A zase tedy půjdeme pozdě, protože tím, že se tam půjdu na chvilku zamknout já omezím její možnost se znova a znova upravovat k dokonalosti.
Do školy tedy přijdeme pozdě nebo jen tak tak. Začínáme v devět, my jako češi máme jít koukat na jejich vyučování, což by mohla být poslední příležitost se něco naučit z mých maturitních otázek. Ale znám se, nepůjde to. Potom přijde oběd, nedokáži určit jaký bude, protože mě vždy nějak překvapí. A pravidelnost v tom nevidím.
Potom přijde prezentace projektu, což bude velice zajímavé vzhledem k tomu, že už je sněden. A taky že o něm nemáme nic připraveného.. No super duper.. Nemyslela jsem sice na výhru, ale takhle to odfláknout taky není úplně to pravé ořechové.
A potom hurá se sem vrátit, dozabalit poslední pomůcky. Poděkovat rodině a všem za přijetí a „hezký“ pobyt. A okolo půl osmé přijíždět na sraz před tu jejich školu, abychom mohli odjet do Lyonu a odtamtud dalších milion hodin do matičky Prahy.
Můžu se jen modlit aby mi můj spolusedící padl do oka., nebo alespoň aby nebyl nesnesitelný..
Ráno jsem opravdu vstala podle plánu. Zabalila jsem si kufr, ikdyž se mi to příliš nepovedlo udělat, protože kufr překypoval a skoro se nedal zavřít. No nakonec se mi to nějak povedlo…
Potom jsme vyšly, teda po snídani a znovu boji o možnost jít do koupelny. Ale zase pozdě, protože ona v té koupelně, kterou v její nepřítomnosti proti mně zavřela, byla příliš dlouho. Do školy jsme tedy dojely v době, kdy se již ostatní pilně učili. Cestou tramvají jsme potkaly ještě Martina s jeho francouzskou André. Přišli jsme ke škole okolo 9:10. Takže mi bylo blbé abychom tam ještě přišli pozdě my, protože tam vejdou Frantíci. Naštěstí se tam objevili francouzští profesoři, kteří nás poslali do jejich počítačové učebny. Tam jsem poslala rodičům email a udělala jsem i jiné důležité věci. Ale odepsat černouškovi jsem zapomněla.
No a potom jsem musela počítač opustit, protože se k němu hrnuli nějací studentíci a ti měli přednost. A tak jsem se šla pokoušet se učit. No ale to místo jsem po chvilce opustila, protože mi začala být zima a tak jsme šli (několik čechů a já) ven. Tam alespoň svítilo sluníčko ikdyž foukal studený vítr. No a poté přišly i profesorky, které mezitím nakupovaly. A potom jsme si až do dvanácti, kdy byl oběd, povídali. K obědu bylo něco dosti zvláštního, docela kejda. Nikomu nechutnala.
Poté byla prezentace projektů. Přišlo mi, že většina lidí vlastně ani nevěděla jak to mají pojmout. A tak to bylo dosti zvláštní. No a Anne a já, jelikož jsme neměly nic připraveného stály jsme tam a ona něco kecala. Mě nebylo sice příliš dobře, ale i tak jsem musela koukat. No a Anne si částečně přivlastnila dílo své maminky, jelikož uši k našemu smajlíkovému dortu udělala její maminka. A to mi nepřišlo fér, ale tak co… Prý to tak dělali i jiní, ale to na věci nic nemění..
Potom mi Anne řekla, že půjdeme nakupovat do Centre-deux. Jenže mě se nechtělo, napadlo mě totiž jak uspořit nějaké místo. A tak mi dala svoje klíče a já šla domů. Tam byla maminka, která poté odešla do práce a já byla sama doma. Nevěděla jsem co mám dělat, nudila jsem se a moc.. dokonce jsem se i donutila učit, ale nešlo to. Hrála jsem i na piáno, sice asi tak dvě minuty ale i to se počítá..
No a potom přijela maminka, udělala mi bagety na cestu (jednu se šunkou a druhou se syrovým rybím masem). A poté přišla i Anne, navečeřely jsme se a šly na sraz k odjezdu. Ten byl v 19:45 před jejich školou s tím, že v osm přijede jejich školní autobus, odveze nás do Lyonu a my v 21:30 nastoupíme do autobusu směrem domů. Všechno až na brzký příjezd autobusu bylo jak by mělo. Takže jsme do Lyonu přijížděli na poslední chvilku a do autobusu naskakovali skoro za jízdy (přeháním J)
8.den - úterý 28.4.
Během noci mě několikrát vzbudila jedna z jejich dvojčecích koček, tím, že mi vlezly na hrudník. A protože iž takhle s rýmou mám co dělat abych dýchala tak s kočkou na hrudníku to nešlo skoro vůbec.Sundala jsem ji tedy, jenže ona se jen tak nedala a rychle si vylezla zpět. Nakonec jsem se naštvala a ucpala díru, kterou ona leze do pokoje, slyšela jsem sice chvilku škrabání, ale pak to ustalo.
Ráno jsem tedy vstala, ozvalo se zaklepání a já se oblékla. Cítila jsem se mnohem lépe nežli včera. Sešla jsem tedy dolů se nasnídat, prohodila pár slov s její maminkou a vzala si z ledničky jogurt a juice. Anne byla ještě, ostatně jako i její bratr, zalezlá v pokoji. Její maminka je tam šla vzbudit, ale očividně neuspěla, protože se vrátila s zvláštně se usmívající. Spíše šklebící.
Poté co jsem se nasnídala šla jsem do koupelny, mohla jsem v klidu bez strasu protože Anne byla ještě stále u sebe v pokoji. A tak jsem se umyla atd. Poté jsem si připravila věci a dala je před dveře abych je potom jen popadla. A vrátila se do pokoje, bylo již deset minut poté, co jsme měly odcházet, když se ozvalo zavolání abych šla. Tak jsem tedy šla.
V tramvaj jsme zase potkaly Leticii s Yvetou (jako včera). Zase, jako my, jely pozdě. Ale tentokráte to vadilo snad ještě méně, protože ani autobus tam nebyl. Ale profesorky ano. Dnes nebylo nejhůře mě, ale Denise, která u sebe rozpoznávala příznaky počínající angíny. Tak jsem se od ní snažila držet dál. Úplně mi totiž stačí má rýma. Dnes jsme měli jet do antického města Vienne. A společnost nám budou dělat frantíci co se učí latinu. Je mezi nima i jeden, co jsem ho potkala když jsme hráli volejbal, je z Německa. Chvilku jsem si s ním povídalka, ale nijak zvlášť moc.
Po příjezdu nás rozdělili do dvojic (čech-francouz). Byla jsem s tím Němcem, ale příliš jsme se nepaktovali, protože šlo pouze o to během celého dne vyplňovat nějaký dotazník ohledně toho města. Navštívili jsme forum a antické divadlo. Poté byla dvouhodinová pauza na oběd. Během této pauzy jsme stihli zevlovat, hrát pantomimu, opalovat se a kluci si hrát s hakisákem. Potom jsme se přemístili k muzeu. V tomto muzeu se nachází zbytky z antického města, mají tam zahradu, kde jsou naznačeny obvodové zdi některých baráků. Někde, pokud se dochovalo, i zdi pokojů. A jedny lázně, dochovaná je pouze část. tam jsme měli zase zevling. Dvě hodiny. Hráli jsme pantomimu. Ani jsem si nestihla všimnout že ten čas tak plyne a už byl čas jít. Z muzea jsme šli rovnou k autobusu. A autobusem do St. Etienne, kde jsme v té jejich škole čekali asi hodinu na Francouze, protože oni končili v šest.
Potom mě ta moje vzala na palačinky s nutelou, do jednoho obchůdku. Jenže nebyly tak moc dobré, byly dobré ale ne tak moc, jako ty tenkrát na první výměně. A potom jsme jely domů, kde píšu tohle.
No a potom byla večeře. Měli jsme zase spoustu zeleniny. Prostě tvrdím, že tolik zeleniny kolik tady sní za jeden den, možná dokonce večer, by nám, normálním lidem, vydržel na týden (měsíc?). Ochutnala jsem avokádo- bez chuti.
A potom jsme se začaly dohadovat, spíše jsme obě řekly, že nevíme, že je nám to jedno, jestli půjdeme či ne za ostatními do baru. Nakonec rozhodla její maminka a tak jsme někdy po deváté hodině vyrazily. Zpočátku jsem absolutně nevěděla kam, že to jdeme. A ani později jsem to nevěděla, tedy dokud jsme nedorazily do skoro nejzapadlejšího baru v celém St. Etienne. Ale jakmile jsme vešly a já uslyšela českou řeč a výbuch smíchu, věděla jsem, že jsme tam správně. Večer probíhal dosti zvláštně. Chvilku mě to bavilo, chvilkami jsem to tam nesnášela. A nakonec jsem dostala křeče do břicha což byl jasný signál k odchodu, jako poděkování za uposlechnutí přestaly ihned po opuštění baru… Šly jsme kousek pešky a potom jsme chvilku čekaly na jejího tatínka a ten nás poté hodil domů, hodný to pán.
Tady jsem si chtěla jít vyčistit zuby a spát, jenže mé plány mi překazila Anne, která koupelnu okupovala tak dlouho, že jsem stihla dopsat tento článek až sem…
Už mám vyčištěné zuby a jdu spát… Dobrou!
Ráno jsem tedy vstala, ozvalo se zaklepání a já se oblékla. Cítila jsem se mnohem lépe nežli včera. Sešla jsem tedy dolů se nasnídat, prohodila pár slov s její maminkou a vzala si z ledničky jogurt a juice. Anne byla ještě, ostatně jako i její bratr, zalezlá v pokoji. Její maminka je tam šla vzbudit, ale očividně neuspěla, protože se vrátila s zvláštně se usmívající. Spíše šklebící.
Poté co jsem se nasnídala šla jsem do koupelny, mohla jsem v klidu bez strasu protože Anne byla ještě stále u sebe v pokoji. A tak jsem se umyla atd. Poté jsem si připravila věci a dala je před dveře abych je potom jen popadla. A vrátila se do pokoje, bylo již deset minut poté, co jsme měly odcházet, když se ozvalo zavolání abych šla. Tak jsem tedy šla.
V tramvaj jsme zase potkaly Leticii s Yvetou (jako včera). Zase, jako my, jely pozdě. Ale tentokráte to vadilo snad ještě méně, protože ani autobus tam nebyl. Ale profesorky ano. Dnes nebylo nejhůře mě, ale Denise, která u sebe rozpoznávala příznaky počínající angíny. Tak jsem se od ní snažila držet dál. Úplně mi totiž stačí má rýma. Dnes jsme měli jet do antického města Vienne. A společnost nám budou dělat frantíci co se učí latinu. Je mezi nima i jeden, co jsem ho potkala když jsme hráli volejbal, je z Německa. Chvilku jsem si s ním povídalka, ale nijak zvlášť moc.
Po příjezdu nás rozdělili do dvojic (čech-francouz). Byla jsem s tím Němcem, ale příliš jsme se nepaktovali, protože šlo pouze o to během celého dne vyplňovat nějaký dotazník ohledně toho města. Navštívili jsme forum a antické divadlo. Poté byla dvouhodinová pauza na oběd. Během této pauzy jsme stihli zevlovat, hrát pantomimu, opalovat se a kluci si hrát s hakisákem. Potom jsme se přemístili k muzeu. V tomto muzeu se nachází zbytky z antického města, mají tam zahradu, kde jsou naznačeny obvodové zdi některých baráků. Někde, pokud se dochovalo, i zdi pokojů. A jedny lázně, dochovaná je pouze část. tam jsme měli zase zevling. Dvě hodiny. Hráli jsme pantomimu. Ani jsem si nestihla všimnout že ten čas tak plyne a už byl čas jít. Z muzea jsme šli rovnou k autobusu. A autobusem do St. Etienne, kde jsme v té jejich škole čekali asi hodinu na Francouze, protože oni končili v šest.
Potom mě ta moje vzala na palačinky s nutelou, do jednoho obchůdku. Jenže nebyly tak moc dobré, byly dobré ale ne tak moc, jako ty tenkrát na první výměně. A potom jsme jely domů, kde píšu tohle.
No a potom byla večeře. Měli jsme zase spoustu zeleniny. Prostě tvrdím, že tolik zeleniny kolik tady sní za jeden den, možná dokonce večer, by nám, normálním lidem, vydržel na týden (měsíc?). Ochutnala jsem avokádo- bez chuti.
A potom jsme se začaly dohadovat, spíše jsme obě řekly, že nevíme, že je nám to jedno, jestli půjdeme či ne za ostatními do baru. Nakonec rozhodla její maminka a tak jsme někdy po deváté hodině vyrazily. Zpočátku jsem absolutně nevěděla kam, že to jdeme. A ani později jsem to nevěděla, tedy dokud jsme nedorazily do skoro nejzapadlejšího baru v celém St. Etienne. Ale jakmile jsme vešly a já uslyšela českou řeč a výbuch smíchu, věděla jsem, že jsme tam správně. Večer probíhal dosti zvláštně. Chvilku mě to bavilo, chvilkami jsem to tam nesnášela. A nakonec jsem dostala křeče do břicha což byl jasný signál k odchodu, jako poděkování za uposlechnutí přestaly ihned po opuštění baru… Šly jsme kousek pešky a potom jsme chvilku čekaly na jejího tatínka a ten nás poté hodil domů, hodný to pán.
Tady jsem si chtěla jít vyčistit zuby a spát, jenže mé plány mi překazila Anne, která koupelnu okupovala tak dlouho, že jsem stihla dopsat tento článek až sem…
Už mám vyčištěné zuby a jdu spát… Dobrou!
6.den- neděle 26.4.
6.den
Probudila jsem se asi v půl desáté a pak jsem znovu na hodinu usnula. Takže jsem v půl jedenácté vstala. Oblékla jsem se a sešla dolů na snídani, byl tam její brácha a táta. Pozdravila jsem je a vyndala si z jejich ledničky jogurt a pomerančový juice. Potom se objevila rozcuchaná Anne, z čehož jsem usoudila, že vstala později nežli já. Šla jsem si vyčistit zuby a tak, když na mě zavolala a chtěla abychom šli dělat projekt. Musíme udělat nějaký desert. No tak jsem se tedy rychle uhygienila a šla s ní dělat dort. Překvapuje mě, že mají udělátka skoro na vše, mají mixér, strouhač strouhanky, strouhač oříšků,.. No ona vždy připravila ingredienci a já ji zapracovala do těsta. Taky jsem vymazávala formu, přičemž, mě velice překvapilo, že oni to dělají hladkou moukou (my hrubou)… No nic, a taky dala formu do nevyhřátý trouby. Když se to upeklo, ta moje mi řekla že jdeme k babičce na oběd. Taky že jo, nasedli jsme (její táta, jejich pes, Anne a já) do jejich Peugeotu a asi půl hodiny jeli. Dům její babičky je fakt obrovský. Bydlí ta ona a její sestra. Dříve to byl barák jejich otce a ony si ho potom rozpůlily. Obědval tam i bratranec Anny se svou přítelkyní. Hrozivě jsem se přejedla protože její babička servírovala spoustu věcí, nebyly ani tak dobré ale bylo mi blbý to neochutnat.
Potom mi Anne ukázala dům a druhou půlku, seznámila mě se sestřenicí a potom mi ukázala zahradu. Pak jsme se koukaly na nějaký seriál jmenuje se Skins. Byl ve fj bez titulků. Nuda!
Potom jsme odjeli. Cestou mi její táta ukazoval různé věci, teda spíše se snažil ale kvůli počasí (lije jako z konve) to nešlo. Ukázal mi přehradu na Loiře, nějaký hrad, potom údolí,.. spoustu zajímavých věcí.
Potom jsme dali Anne k její nejlepší kamarádce Justin. A odjeli domů. Tady jsem si lehla do postele a píšu tohle.
Ještě musíme dodělat dort, musí se rozpůlit a dovnitř dát šlehačka. My ho máme zatím jen upečený a rozpůlený. Ale protože tu Anne není nevím, kdy to budeme dodělávat. Pokud to za nás neudělá její maminka, která právě (odhaduji podle zvuků) přišla. No nevím.
Vlastně už ani nevím, co jsem dělala, vím však že se mi udělalo blbě: mám rýmu jako trám, škrábě mě v krku a bolí kebule. Jo a taky jsem si povídala s rodičem a Nikol přes icq
Probudila jsem se asi v půl desáté a pak jsem znovu na hodinu usnula. Takže jsem v půl jedenácté vstala. Oblékla jsem se a sešla dolů na snídani, byl tam její brácha a táta. Pozdravila jsem je a vyndala si z jejich ledničky jogurt a pomerančový juice. Potom se objevila rozcuchaná Anne, z čehož jsem usoudila, že vstala později nežli já. Šla jsem si vyčistit zuby a tak, když na mě zavolala a chtěla abychom šli dělat projekt. Musíme udělat nějaký desert. No tak jsem se tedy rychle uhygienila a šla s ní dělat dort. Překvapuje mě, že mají udělátka skoro na vše, mají mixér, strouhač strouhanky, strouhač oříšků,.. No ona vždy připravila ingredienci a já ji zapracovala do těsta. Taky jsem vymazávala formu, přičemž, mě velice překvapilo, že oni to dělají hladkou moukou (my hrubou)… No nic, a taky dala formu do nevyhřátý trouby. Když se to upeklo, ta moje mi řekla že jdeme k babičce na oběd. Taky že jo, nasedli jsme (její táta, jejich pes, Anne a já) do jejich Peugeotu a asi půl hodiny jeli. Dům její babičky je fakt obrovský. Bydlí ta ona a její sestra. Dříve to byl barák jejich otce a ony si ho potom rozpůlily. Obědval tam i bratranec Anny se svou přítelkyní. Hrozivě jsem se přejedla protože její babička servírovala spoustu věcí, nebyly ani tak dobré ale bylo mi blbý to neochutnat.
Potom mi Anne ukázala dům a druhou půlku, seznámila mě se sestřenicí a potom mi ukázala zahradu. Pak jsme se koukaly na nějaký seriál jmenuje se Skins. Byl ve fj bez titulků. Nuda!
Potom jsme odjeli. Cestou mi její táta ukazoval různé věci, teda spíše se snažil ale kvůli počasí (lije jako z konve) to nešlo. Ukázal mi přehradu na Loiře, nějaký hrad, potom údolí,.. spoustu zajímavých věcí.
Potom jsme dali Anne k její nejlepší kamarádce Justin. A odjeli domů. Tady jsem si lehla do postele a píšu tohle.
Ještě musíme dodělat dort, musí se rozpůlit a dovnitř dát šlehačka. My ho máme zatím jen upečený a rozpůlený. Ale protože tu Anne není nevím, kdy to budeme dodělávat. Pokud to za nás neudělá její maminka, která právě (odhaduji podle zvuků) přišla. No nevím.
Vlastně už ani nevím, co jsem dělala, vím však že se mi udělalo blbě: mám rýmu jako trám, škrábě mě v krku a bolí kebule. Jo a taky jsem si povídala s rodičem a Nikol přes icq
7.den - pondělí 27.4.
Ráno jsem vstávala o hodinu dříve, nežli by bylo nutné, protože jsem se chtěla osprchovat. Anne mě přišla vzbudit, protože o mém záměru věděla. Jenže co se nestalo, hned od mých dveří (klepání na mé dveře abych se probudila a mohla jít do koupelny) odešla ona sama na hodinu do koupelny. Tim mi, v té době již skoro skolené pokusem o chřipku udělala velikou radost Nejen že jsem nemohla do sprchy, ale já si ani nemohla vyčistit zuby. To se mi ale nakonec podařilo, v době, kdy si ona nahoře něco dolaďovala. A také mi řekla, že v určitou dobu odcházíme, když jsem se jí deset minut po tom co jsme měly odejít zeptala, jestli mi dá sebou do Lyonu nějaké pití, začala být poněkud nevrlá. Zarazil mě i fakt, že v mém programu výměnného pobytu je psáno, že sraz je v 8:30, ale v programu francouzů je psáno 8:10. Nevím čím to je, ale asi tím, že Francouzi všude chodí pozdě tak aby měly rezervu. V tramvaji jsme potkaly jinou česko-francouzskou dvojici, která též jela pozdě na sraz jako my. Ale vlastně to nebylo ani zas až tak pozdě, protože to bylo v limitu. Již v autobuse mi ta češka řekla že vypadám strašně a měla pravdu. Taky jsem se strašně cítila, bolela mě hlava, krk, nos od rýmy, celou noc jsem nespala a byla jsem neosprchovaná.
Když jsme dojely ke škole, autobus už tam stál. Čekalo se jen na profesorky. A když už i ty přišly, vlezly jsme do autobusu a odjely směr Lyon. Průvodce nám měl dělat Stéphane, který v Lyonu bydlí a připojí se tedy tam, a Jean-Paul, oblečený v jeho obvyklých šedých tepláčkách. Během cesty jsem spala, nemohu říci sladce protože to mi rýma znemožnila, ale spánek to byl. Vylezli jsme z autobusu kousek od jednoho z mostů přes řeku Rhonu. Poté jsme šli k bazilice, kterou jsem již viděla dvakrát, kde jsme čekali na Stéphana, který chodí vždy pozdě. Tentokráte se asi překonal, protože přišel včas.Ale zato přinesl málo lístků na lanovku na cestu nahoru na kopec. Tam se nachází nejznámější bazilika, jmenuje se Fourviére. Tu už jsem taky viděla. Rovnou dvakrát…
Šli jsme dovnitř, kde mě to nebavilo, ale venku byla větší zima a samotné se mi tam nechtělo být. Potom jsme šli do podzemí, kam se mi sice nechtělo, ale musela jsem jít, protože se mi nechtělo zůstat samotné. Stéphane se nás pokoušel fotit, měl poloprofesionální foták, ale protože mi bylo blbě a taky nesnáším focení utíkala jsem z míst kde fotil.
Po bazilice jsme sešli dolů z kopce, abychom mohli jít zase do jiného kopce. Také jsme se procházeli po městě a měli asi dvou hodinovou pauzu na oběd. Celou tuto pauzu jsem strávila v parčíku s ostatními čechy. Kluci si kopali s hakisákem a holky pospávaly nebo koukaly do blba.
Po obědě jsme ještě před výstupem do dalšího kopce navštívili zbytky antického divadla, tedy spíše jsme ho viděli přes plot. A potom jsme stoupali do kopce zvaného „kopec pracujících“. Tam byl pokus o moderní umění, ale byl odtamtud docela zajímavý pohled dolů na město. Potom jsme sešli dolů, potom jsme šli nahoru a to vše se opakovalo milionkrát dokud jsme nedošli k jednomu otevřenému baru. Protože ostatní bary měli z důvodu že je pondělí zavřeno. V tomto otevřeném baru jsme si došli všichni na záchod a na účet francouzů si dali coca-colu. To vše pod okny scientologické církve. J
Potom už následovalo pouze dojít k autobusu, rozloučit se pro tento den se Stéphanem a odjet domů.
Po cestě jsem zase spala, ale jak jsem později zjistila byla jsem jedna z mála. Ti ostatní popíjeli alkohol. Po příjezdu do St. Etienne jsme se potkali s korespondenty a zamířili do nedalekého parku. Co jsme dělali? Přeci zevlovali, ostatně jako to děláme celý pobyt.
Odešly jsme dříve a já se stavila koupit tatíkovi něco na domů a potom jsme již byly doma. Tady jsem se osprchovala a poté jsme dodělaly projekt. Ten jsme však stihly i sníst, jelikož by do středy nevydržel. Navečeřeli se, já se omlouvila a šla brzy spát. Bylo mi totiž fakt dost blbě.
Když jsme dojely ke škole, autobus už tam stál. Čekalo se jen na profesorky. A když už i ty přišly, vlezly jsme do autobusu a odjely směr Lyon. Průvodce nám měl dělat Stéphane, který v Lyonu bydlí a připojí se tedy tam, a Jean-Paul, oblečený v jeho obvyklých šedých tepláčkách. Během cesty jsem spala, nemohu říci sladce protože to mi rýma znemožnila, ale spánek to byl. Vylezli jsme z autobusu kousek od jednoho z mostů přes řeku Rhonu. Poté jsme šli k bazilice, kterou jsem již viděla dvakrát, kde jsme čekali na Stéphana, který chodí vždy pozdě. Tentokráte se asi překonal, protože přišel včas.Ale zato přinesl málo lístků na lanovku na cestu nahoru na kopec. Tam se nachází nejznámější bazilika, jmenuje se Fourviére. Tu už jsem taky viděla. Rovnou dvakrát…
Šli jsme dovnitř, kde mě to nebavilo, ale venku byla větší zima a samotné se mi tam nechtělo být. Potom jsme šli do podzemí, kam se mi sice nechtělo, ale musela jsem jít, protože se mi nechtělo zůstat samotné. Stéphane se nás pokoušel fotit, měl poloprofesionální foták, ale protože mi bylo blbě a taky nesnáším focení utíkala jsem z míst kde fotil.
Po bazilice jsme sešli dolů z kopce, abychom mohli jít zase do jiného kopce. Také jsme se procházeli po městě a měli asi dvou hodinovou pauzu na oběd. Celou tuto pauzu jsem strávila v parčíku s ostatními čechy. Kluci si kopali s hakisákem a holky pospávaly nebo koukaly do blba.
Po obědě jsme ještě před výstupem do dalšího kopce navštívili zbytky antického divadla, tedy spíše jsme ho viděli přes plot. A potom jsme stoupali do kopce zvaného „kopec pracujících“. Tam byl pokus o moderní umění, ale byl odtamtud docela zajímavý pohled dolů na město. Potom jsme sešli dolů, potom jsme šli nahoru a to vše se opakovalo milionkrát dokud jsme nedošli k jednomu otevřenému baru. Protože ostatní bary měli z důvodu že je pondělí zavřeno. V tomto otevřeném baru jsme si došli všichni na záchod a na účet francouzů si dali coca-colu. To vše pod okny scientologické církve. J
Potom už následovalo pouze dojít k autobusu, rozloučit se pro tento den se Stéphanem a odjet domů.
Po cestě jsem zase spala, ale jak jsem později zjistila byla jsem jedna z mála. Ti ostatní popíjeli alkohol. Po příjezdu do St. Etienne jsme se potkali s korespondenty a zamířili do nedalekého parku. Co jsme dělali? Přeci zevlovali, ostatně jako to děláme celý pobyt.
Odešly jsme dříve a já se stavila koupit tatíkovi něco na domů a potom jsme již byly doma. Tady jsem se osprchovala a poté jsme dodělaly projekt. Ten jsme však stihly i sníst, jelikož by do středy nevydržel. Navečeřeli se, já se omlouvila a šla brzy spát. Bylo mi totiž fakt dost blbě.
5.den - sobota 25.4.
5.den
Dnes ráno jsem vstávala asi okolo deváté hodiny. Venku se toho již spoustu dělo. A odněkud bylo slyšet francouzský štěbetání dvou kluků. Myslela jsem, že je to z venku, ale ukázalo se, že to tu má Anny brácha nějakého kamaráda. Došla jsem dolů na snídani (jogurt a pomerančový juice) a povídala si s Aninou maminkou. Ta mezitím lísala jednu z jejich dvojčecích koček. Ptala se mě na můj program, jenže já nevím, to záleží na Anne. Tak jsem si zalezla nahoru do „svého pokoje“, kde jsem si dopsala denník. Mezitím přišla Anne s tím, jestli nechci nějaké sušenky, co upekla její maminka. Přinesla mi tedy tři, byly zajímavé a moc dobré.
Když tak přemýšlím co budu dělat, asi bych chtěla dojít koupit ostatním a sobě něco jako suvenýr. A protože zítra mají obchody zavřeno musím to udělat dnes. Taky bychom měly udělat letošní projekt- nějaké jídlo či desert. Tak uvidíme..
Jen co jsem vyšla z pokoje abych si zašla na záchod zastavila mě moje francouzska s tím, že za pět minut odcházíme.Kam zeptala jsem se…Jdeme nakupovat ingredience do našeho dezertu, tedy abychom mohly udělat projekt. Tím mě vyšokovala protože jsem nebyla zrovna připravena někam jít, tak jsem rychle odběhla na záchod, rychle na sebe hodila nějaké slušnější oblečení a vyšly jsme. Ani jsem si neuvědomila, že musím vypadat strašně- nemám umyté vlasy.Tak jsme šly, nejdříve jsme koupily smetanu na šlehání, potom jsme šly do tureckého obchodu abychom koupily oříšky. Tam byl fakt obrovský výběr. Nevěděly jsme jaké koupit. Viděly jsme tam nějaké Brazilské ořechy, a když jsem řekla, že je má mumínek ráda, hned jí je chtěla Anne koupit (to od ní bylo milé). Nakonec jsme našly kešu oříšky, teda doufám, že jsou to kešu, a tak jsme koupily je. Potom jsme jely domů. Tady jsem zalezla do pokoje, kde jsem najednou začala zničeno nic pšikat. No a potom byl oběd. Měli jsme nějaký salát, byl z jablek a červené řepy, byl dost divný. A potom jsme měli na plátky nakrájené brambory a k tomu bylo nedopečené maso. Uprostřed bylo skoro syrové a na okrajích skoro hotové. Bylo to zajímavé, ještě nikdy jsem to nejedla a hlavou mi přitom, mimo odpovědí na otázky, které mi kladl Anin tatínek, že z toho můžu mít tasemnici,..
Už nepšikám, ale mám děsnou rýmu a tak nevím co bude. Doufám, že je to třeba jen přechodná alergie, ale nevím ne co... Asi si vezmu ten protoParalen.
Tak a ted se budu chystat do Centre-Deux. Teda chtěla bych. Nemám ještě ale plány co komu koupit. Něco babičkám (víno?), tatínkovi, Míšovi (martini?), mumínkovi, Nikol, Vladce (kompoty), Maki, Kláře,.. a sobě. No uvidíme jak to dopadne.
No takže se u mě po chvilce objevila Anne, s tím, že za chvilku odcházíme. Upřímně myslela jsem, že půjdu sama, ale to nevadí. Tak jsme vyrazily, šly jsme jakoby směrem k Centre-Deux, jenže když jsme nastoupili jely jsme tramvají na opačný směr nežli je Centre-Deux. Prý že je tam sraz s ostatními. Ukázalo se, že tam měla sraz ona s kamarády, to by mi ani tak nevadilo, jenže žádní češi tam nebyli!!! No byla tam sice jedna francouzska, která zde má češku, jenže její češka byla na jinde. No super! Tak jsme dojeli do Centra-Deux, kde se snažili mi naznačit že budou chodit a nakupovat se mnou. To jsem odmítla a řekla jsem že se tu sejdeme, že když už nakupuji tak sama.. Sraz byl v půl páté. Stihla jsem nakoupit vše, co jsem chtěla a utratit tak spoustu peněz. Taky jsem stihla ztratit a poté nalézt dárek pro Káju.
Když jsem před půl pátou, asi dvě minuty, už seděla na smluveném místě, říkala jsem si, že určitě budou mít zpoždění. A měla jsem pravdu. Asi ve 40 mi napsala Anne, že jsou v mekáči. Tak jsem sebrala své saky paky (nebylo jich málo) a vydala se do dolního podlaží k mekáči v domění, že tam sedí a tak že si sednu k nim a popř. něco pojím. Ale ne. Už byli u východu a hnali mě s mými taškami do schodů, potom k obchodu s potravinami potom támhle, pak zas támhle. Až jsem toho měla dost a požádala jsem Anne o klíče. Abych mohla zajít „domů“ dát si tam věci. S brbláním mi je tedy předala. S tím, že jsme se dohodly, že se později někde setkáme.
Tak jsem tedy odjela. Vyšla s častými zastávkami až na kopec, kde Anne bydlí. Odemkla si dveře a s obrovskou radostí si odložila batoh a lehla si do postele. Ne na dlouho. Za chvilku mi přišla SMS od Anne, kde jsou. Tak jsem se tedy zvedla, vzala si věci, Anniny klíče a vytratila se. Domnívala jsem se, že je s ostatními čecho-francouzi, ale realita byla jiná. Ještě však než jsem na to přišla, ale dost pozdě na to, abych se mohla vrátit k ní domů, mi Anne napsala SMS, že asi bude lepší zůstat doma. Já na to koukala a nepochopila jsem, tedy dokud jsem nepřišla na to, že náš program nebude čechofrancouzký ale s Anninými kamarády. Těmi puberťáckými nevychovanci a spratky. Jeli jsme k jednomu z nich domů. Byla tam fakt ohromná nuda, seděla jsem na pohovce a hrála si s mobilem. Ve vedlejší místnosti se někdo pomocí napodobeniny el. kytary snažil napodobit zvuky, ze zvolené písničky. Jakoby hrát na kytaru a přitom zpívat, ježiš to bylo falešný. Já nemám skoro žádný hudební sluch, ale tohle by tahalo i hluchého. No tam jsme strávili asi hodinu a půl, potom z Anne vylezlo, že večer je nějaká párty organizovaná Anais. Taky z ní vylezlo, že se půjdeme najíst k jejímu příteli. Na to jsem se na ní zadívala způsobem- ty si klidně jdi, já jdu k tobě domů, ohledně klíče mám. Pravděpodobně pochopila, tak navrhla abychom se najedly v místní putyce. Tak jsem jí řekla, že se chci osprchovat. Tím jsem jí naštvala natolik, že se zvedla a řekla že jdeme. Jdeme znamenalo ještě asi dvacet minut tak postávat ve dveřích. Když jsme nakonec vyrazili, zjistila jsem, že pozvala i své přátele do toho baru. Naštěstí se tam potom nedostavili. Cesta domů, jely jsme jen já a Anne, byla dosti strohá, ani jedna jsme nepromluvily. Ona šla asi dva metry za mnou. Před domem jsem jí dala klíče. U ní doma byl její brácha a nějaký jeho kamarád a kamarádka. Já se rychle osprchovala a oblékla tak, abych mohla jít. Ona se postarala o večeři, protože její mamka byla pryč a táta přišel až když jsme odcházely. Vyrazily jsme na sraz, tedy já si myslela že je to sraz bylo to setkání jejich kamarádů. Teprve s nimi jsme šli na sraz, kde jsme byli s předstihem asi 20 minut. Nějací češi už tam byli a tak jsem se bavila s nimi.
Poté dorazila již mírně dost napitá skupina čechofrancouzů, která si již předtím nakoupila alkohol a konzumovala ho. Bára a Denisa dokonce vlezly do fontány. J No a potom jsme vyrazili do baru. Nikdo nevěděl kam půjdeme, tak jsme se nakonec utábořili tam kde minule a spoustukrát během minulých výměn. Tentokráte jsme ale seděli venku, aby mohli kouřit (a tím to mě, jako nekuřákovi, foukat pod nos). Byla tam děsná nuda a ošidili nás asi o jedno euro. Anne tam byla v doprovodu svého přítula. A asi okolo půl desáté se zvedla s tím, že jde k němu a potom se pro mě okolo dvanácté staví. Ježiš to byly jedny z nejdelších dvou a půl hodin, co jsem kdy zažila. Taková nuda. Není to chyba těch lidí, ale tím že jsou z jedné třídy tak se zabaví mnohem lépe. Hrozně jsem litovala toho, že jsem kdy dovolila tu výměnu Francouzek.
No a asi okolo dvanácté se tam objevila Anne s přítulem, že jdeme domů. Byla jsem ráda že jdeme, konečně! Jenže jsem jim musela dělat křena, když pak jednou zastavili a začali se líbat myslela jsem že je zabiju, jenže to bylo loučení, on šel domů a my pokračovaly. Přijel pro nás tatínek a já byla šťastná, že jdeme konečně domů. Doma jsem ulehla do postele a spala a spala..
Dnes ráno jsem vstávala asi okolo deváté hodiny. Venku se toho již spoustu dělo. A odněkud bylo slyšet francouzský štěbetání dvou kluků. Myslela jsem, že je to z venku, ale ukázalo se, že to tu má Anny brácha nějakého kamaráda. Došla jsem dolů na snídani (jogurt a pomerančový juice) a povídala si s Aninou maminkou. Ta mezitím lísala jednu z jejich dvojčecích koček. Ptala se mě na můj program, jenže já nevím, to záleží na Anne. Tak jsem si zalezla nahoru do „svého pokoje“, kde jsem si dopsala denník. Mezitím přišla Anne s tím, jestli nechci nějaké sušenky, co upekla její maminka. Přinesla mi tedy tři, byly zajímavé a moc dobré.
Když tak přemýšlím co budu dělat, asi bych chtěla dojít koupit ostatním a sobě něco jako suvenýr. A protože zítra mají obchody zavřeno musím to udělat dnes. Taky bychom měly udělat letošní projekt- nějaké jídlo či desert. Tak uvidíme..
Jen co jsem vyšla z pokoje abych si zašla na záchod zastavila mě moje francouzska s tím, že za pět minut odcházíme.Kam zeptala jsem se…Jdeme nakupovat ingredience do našeho dezertu, tedy abychom mohly udělat projekt. Tím mě vyšokovala protože jsem nebyla zrovna připravena někam jít, tak jsem rychle odběhla na záchod, rychle na sebe hodila nějaké slušnější oblečení a vyšly jsme. Ani jsem si neuvědomila, že musím vypadat strašně- nemám umyté vlasy.Tak jsme šly, nejdříve jsme koupily smetanu na šlehání, potom jsme šly do tureckého obchodu abychom koupily oříšky. Tam byl fakt obrovský výběr. Nevěděly jsme jaké koupit. Viděly jsme tam nějaké Brazilské ořechy, a když jsem řekla, že je má mumínek ráda, hned jí je chtěla Anne koupit (to od ní bylo milé). Nakonec jsme našly kešu oříšky, teda doufám, že jsou to kešu, a tak jsme koupily je. Potom jsme jely domů. Tady jsem zalezla do pokoje, kde jsem najednou začala zničeno nic pšikat. No a potom byl oběd. Měli jsme nějaký salát, byl z jablek a červené řepy, byl dost divný. A potom jsme měli na plátky nakrájené brambory a k tomu bylo nedopečené maso. Uprostřed bylo skoro syrové a na okrajích skoro hotové. Bylo to zajímavé, ještě nikdy jsem to nejedla a hlavou mi přitom, mimo odpovědí na otázky, které mi kladl Anin tatínek, že z toho můžu mít tasemnici,..
Už nepšikám, ale mám děsnou rýmu a tak nevím co bude. Doufám, že je to třeba jen přechodná alergie, ale nevím ne co... Asi si vezmu ten protoParalen.
Tak a ted se budu chystat do Centre-Deux. Teda chtěla bych. Nemám ještě ale plány co komu koupit. Něco babičkám (víno?), tatínkovi, Míšovi (martini?), mumínkovi, Nikol, Vladce (kompoty), Maki, Kláře,.. a sobě. No uvidíme jak to dopadne.
No takže se u mě po chvilce objevila Anne, s tím, že za chvilku odcházíme. Upřímně myslela jsem, že půjdu sama, ale to nevadí. Tak jsme vyrazily, šly jsme jakoby směrem k Centre-Deux, jenže když jsme nastoupili jely jsme tramvají na opačný směr nežli je Centre-Deux. Prý že je tam sraz s ostatními. Ukázalo se, že tam měla sraz ona s kamarády, to by mi ani tak nevadilo, jenže žádní češi tam nebyli!!! No byla tam sice jedna francouzska, která zde má češku, jenže její češka byla na jinde. No super! Tak jsme dojeli do Centra-Deux, kde se snažili mi naznačit že budou chodit a nakupovat se mnou. To jsem odmítla a řekla jsem že se tu sejdeme, že když už nakupuji tak sama.. Sraz byl v půl páté. Stihla jsem nakoupit vše, co jsem chtěla a utratit tak spoustu peněz. Taky jsem stihla ztratit a poté nalézt dárek pro Káju.
Když jsem před půl pátou, asi dvě minuty, už seděla na smluveném místě, říkala jsem si, že určitě budou mít zpoždění. A měla jsem pravdu. Asi ve 40 mi napsala Anne, že jsou v mekáči. Tak jsem sebrala své saky paky (nebylo jich málo) a vydala se do dolního podlaží k mekáči v domění, že tam sedí a tak že si sednu k nim a popř. něco pojím. Ale ne. Už byli u východu a hnali mě s mými taškami do schodů, potom k obchodu s potravinami potom támhle, pak zas támhle. Až jsem toho měla dost a požádala jsem Anne o klíče. Abych mohla zajít „domů“ dát si tam věci. S brbláním mi je tedy předala. S tím, že jsme se dohodly, že se později někde setkáme.
Tak jsem tedy odjela. Vyšla s častými zastávkami až na kopec, kde Anne bydlí. Odemkla si dveře a s obrovskou radostí si odložila batoh a lehla si do postele. Ne na dlouho. Za chvilku mi přišla SMS od Anne, kde jsou. Tak jsem se tedy zvedla, vzala si věci, Anniny klíče a vytratila se. Domnívala jsem se, že je s ostatními čecho-francouzi, ale realita byla jiná. Ještě však než jsem na to přišla, ale dost pozdě na to, abych se mohla vrátit k ní domů, mi Anne napsala SMS, že asi bude lepší zůstat doma. Já na to koukala a nepochopila jsem, tedy dokud jsem nepřišla na to, že náš program nebude čechofrancouzký ale s Anninými kamarády. Těmi puberťáckými nevychovanci a spratky. Jeli jsme k jednomu z nich domů. Byla tam fakt ohromná nuda, seděla jsem na pohovce a hrála si s mobilem. Ve vedlejší místnosti se někdo pomocí napodobeniny el. kytary snažil napodobit zvuky, ze zvolené písničky. Jakoby hrát na kytaru a přitom zpívat, ježiš to bylo falešný. Já nemám skoro žádný hudební sluch, ale tohle by tahalo i hluchého. No tam jsme strávili asi hodinu a půl, potom z Anne vylezlo, že večer je nějaká párty organizovaná Anais. Taky z ní vylezlo, že se půjdeme najíst k jejímu příteli. Na to jsem se na ní zadívala způsobem- ty si klidně jdi, já jdu k tobě domů, ohledně klíče mám. Pravděpodobně pochopila, tak navrhla abychom se najedly v místní putyce. Tak jsem jí řekla, že se chci osprchovat. Tím jsem jí naštvala natolik, že se zvedla a řekla že jdeme. Jdeme znamenalo ještě asi dvacet minut tak postávat ve dveřích. Když jsme nakonec vyrazili, zjistila jsem, že pozvala i své přátele do toho baru. Naštěstí se tam potom nedostavili. Cesta domů, jely jsme jen já a Anne, byla dosti strohá, ani jedna jsme nepromluvily. Ona šla asi dva metry za mnou. Před domem jsem jí dala klíče. U ní doma byl její brácha a nějaký jeho kamarád a kamarádka. Já se rychle osprchovala a oblékla tak, abych mohla jít. Ona se postarala o večeři, protože její mamka byla pryč a táta přišel až když jsme odcházely. Vyrazily jsme na sraz, tedy já si myslela že je to sraz bylo to setkání jejich kamarádů. Teprve s nimi jsme šli na sraz, kde jsme byli s předstihem asi 20 minut. Nějací češi už tam byli a tak jsem se bavila s nimi.
Poté dorazila již mírně dost napitá skupina čechofrancouzů, která si již předtím nakoupila alkohol a konzumovala ho. Bára a Denisa dokonce vlezly do fontány. J No a potom jsme vyrazili do baru. Nikdo nevěděl kam půjdeme, tak jsme se nakonec utábořili tam kde minule a spoustukrát během minulých výměn. Tentokráte jsme ale seděli venku, aby mohli kouřit (a tím to mě, jako nekuřákovi, foukat pod nos). Byla tam děsná nuda a ošidili nás asi o jedno euro. Anne tam byla v doprovodu svého přítula. A asi okolo půl desáté se zvedla s tím, že jde k němu a potom se pro mě okolo dvanácté staví. Ježiš to byly jedny z nejdelších dvou a půl hodin, co jsem kdy zažila. Taková nuda. Není to chyba těch lidí, ale tím že jsou z jedné třídy tak se zabaví mnohem lépe. Hrozně jsem litovala toho, že jsem kdy dovolila tu výměnu Francouzek.
No a asi okolo dvanácté se tam objevila Anne s přítulem, že jdeme domů. Byla jsem ráda že jdeme, konečně! Jenže jsem jim musela dělat křena, když pak jednou zastavili a začali se líbat myslela jsem že je zabiju, jenže to bylo loučení, on šel domů a my pokračovaly. Přijel pro nás tatínek a já byla šťastná, že jdeme konečně domů. Doma jsem ulehla do postele a spala a spala..
4.den - pátek 24.4.
Ráno jsem vstávala v osm hodin. Zase se ozvalo lehké zaklepání a otázka zda spím či jsem vzhůru. Byla jsem samozřejmě vzhůru. Šla jsem se nasnídat a jako vždy jsem měla jogurt a juice. Tentokráte pomerančový, předtím byl jablkový. Nasnídala jsem se, šla si nahoru pro věci a čekala až se uvolní koupelna. Zase jsme odcházely později, než jsme měly a tentokráte jsme už přišly asi o 15 minut později. Přiznávám, že to možná částečně bude i moje vina, protože jsem chtěla, nějakou láhev s vodou a jablko. Přišly jsme do školy, kde už většina lidí byla, ale nebyly jsme poslední, jen asi předposlední…
Čekala nás hodina divadla, pevně jsem doufala, že monsieurové splní svůj slib a nechají mne nehrát divadlo, stejně jsme totiž lichí. Slib splněn, do ruky mi byl dán foták a tak jsem se ho snažila co nejvíce zužitkovat. Fotila jsem kde co, kde koho. Nejdříve se rozcvičovali v pozornosti- stáli v kruhu a měli bez toho aby se domlouvali říkat po sobě jdoucí čísla. Tedy abych to specifikovala, číslo měl vždy říci jeden, protože pokud více lidí řeklo najednou číslo, počítalo se od jedničky. A najednou může jedna osoba říci pouze jedno číslo, poté musí někdo jiný… To bylo zajímavé. Maximální číslo, kam se dopočítali, bylo 19. A prý, že rekord Davidových studentů je 40. Máme co dohánět.
Poté se pohybovali po celém prostoru a každý mohl říci jen jedno číslo, takže se mohli dopočítat max. do 14. Povedlo se jim to asi na čtvrtý pokus. Poté dostali text, nejdříve ho přečetli David a prof. Drlíková, byl to totiž dialog muže a ženy. A poté to četli po dvojicích všichni a já fotila… Potom si nacvičili ve dvojicích ztvárnit tento text a potom ho ukázat ostatním. David to vždy okomentoval, řekl co se mu líbilo a co by pozměnil a všechny pochválil. Všechna ztvárnění se mi velice líbila, některá byla více originální, některá méně. Ale všechny byly fakt dobrý J.
Potom jsme měli asi tak dvacet minut, než se šlo na oběd. Tak jsem společně se třema klukama z Kvinty, s těma, co jsem s nima byla v Quicku, čekala v hale té jejich školy. Objevili se tam nějací poločernoši a začali se nás vyptávat na různý věci. Mluvili na nás anglicky, to bylo fakt vtipný…
Potom se šlo na oběd, který byl fakt moc dobrý. Měli jsme hranolky a nějaké mleté maso (nebo mušle). A spoustu a spoustu zeleninových možností. Tolik zeleniny kolik tam měli, by vystačil u nás na rok. Nacpala jsem se k prasknutí. Myslela jsem, že už se nikdy nezvednu z té židle.
Potom jsme zase měli volno a od dvou jsme měli něco jako tělocvik, který jsme si vymohli. Do těch dvou hodin jsem jela s některými čechy do jednoho obchodu, kde mají takové zvláštní věci. Jenže měli zavřeno, tak jsme se vrátili zpět ke škole. Potom jsme šli na tělocvik, většina lidí chtěla hrát (já ne) a tak nejdřív hráli pouze proti sobě 5x5 (protože dva lidi nešli vůbec ti byli koukat na vyučování, dva běhali a já se koukala). A potom hráli proti volejbalovému výběru (v něm byly 4 ze 6 hráčů volejbalisti/tky), mimo to, to byla třída Célie, korespondentky Lenky z minulého roku. Vlastně ani nevím, jak jsme dopadli, protože jsem se snažila se učit a potom si se mnou povídali nějací místní ikdyž nemístní. Jeden z nich byl Němec zde v St. Etienne na rok studující a druhý byl z Bolívie. A taky mě trefil míč do obličeje, mám já to ale štěstí. Potom se hrálo jen tak a tak jsem si šla taky zapinkat. A při jednom podání kluků, dostala zase míčem Denisa, prý se jí i zatmělo před očima a potom jí celý den bolela hlava. Tak jsem jí poradila, aby pila jen vodu a držela se mimo slunce.
Potom jsme se potkali s Anne, a společně ještě s dalšími dvěma Francouzkami jsme šli do nějaké kavárny. Tam byl docela hezký číšník J. A tam jsme byli asi do šesti, potom jsme jeli sem domů, kde si Anne vzala peníze, vyměnila si šáličku a jely jsme do Quicku na večeři. Nepochopila jsem sice, proč zrovna do Quicku, protože Mekáč je blíž a možná je i levnější. Možná proto, že potom se k nám připojili další dva kluci a ti potom s námi zůstali i v baru, kam jsme šli rovnou z Quicku. Cestou na sraz čechů a francouzů, do autobusu nastoupil docela hezký polosněný chlap. Usmál se na mě a já na něj. A tak jsme po sobě celou cestu pokukovali. Potom jsme vystoupili a šli jsme na tramvaj, on šel též. Chvilku byl za námi potom nás i předešel. Na té zastávce, když jsem se šla podívat v kolik to přijede na mě promluvil: Ahoj, jak se máš? Tak jsem mu odpověděla, ale prošla kolem něj dál. Potom na mě udělal at přijdu a tak jsem sebrala odvahu a šla za ním, povídali jsme si. Pak přijela tramvaj a mi si stále povídali. Až když jsme vystoupili, dala jsem mu svůj email a on odešel. Jakou já z toho měla srandu J Na srazu jsme ještě chvíli čekali, potom jsme si na jednu stanici označili jízdenku, což bylo absolutně zbytečné, mohli jsme jít pěšky. A zašli do snad skoro největší putyky v St. Etienne. Bylo to dost hrozné. Pití drahé, společnost (mimo čechů) příšerná,.. Povídala jsem si s čechama. Potom oni postupně odcházeli, až jsme tam zůstali jen Kuba a já (s Francouzem a jejich kamarády). Okolo půl dvanácté se zvedli i oni. Moje byla přiopilá- měla piva a taky jahodovou vodku a já naštvaná. Jenže Kuba a Aurelián se od nás odpojili takže jsem cestu domů musela přežít v doprovodu nějakých tří klučičích kamarádů Anne. Oni se chovali jako praví puberťáci, zvonit na zvonky, hulákat o půlnoci na ulici, vrážet do popelnic,.. A možná si chtěli povídat, ale já byla naštvaná a tak jsem na ně nadávala česky a když to chtěli přeložit odmítla jsem..
Byla jsem neskonale šťastná, když jsme po dvanácté došli sem, domů, a já mohla jít spát.
výběr z fotek z divadla (foceno mnou): http://zezipare.free.fr/index.php?post/2009/05/01/L-infusion
Čekala nás hodina divadla, pevně jsem doufala, že monsieurové splní svůj slib a nechají mne nehrát divadlo, stejně jsme totiž lichí. Slib splněn, do ruky mi byl dán foták a tak jsem se ho snažila co nejvíce zužitkovat. Fotila jsem kde co, kde koho. Nejdříve se rozcvičovali v pozornosti- stáli v kruhu a měli bez toho aby se domlouvali říkat po sobě jdoucí čísla. Tedy abych to specifikovala, číslo měl vždy říci jeden, protože pokud více lidí řeklo najednou číslo, počítalo se od jedničky. A najednou může jedna osoba říci pouze jedno číslo, poté musí někdo jiný… To bylo zajímavé. Maximální číslo, kam se dopočítali, bylo 19. A prý, že rekord Davidových studentů je 40. Máme co dohánět.
Poté se pohybovali po celém prostoru a každý mohl říci jen jedno číslo, takže se mohli dopočítat max. do 14. Povedlo se jim to asi na čtvrtý pokus. Poté dostali text, nejdříve ho přečetli David a prof. Drlíková, byl to totiž dialog muže a ženy. A poté to četli po dvojicích všichni a já fotila… Potom si nacvičili ve dvojicích ztvárnit tento text a potom ho ukázat ostatním. David to vždy okomentoval, řekl co se mu líbilo a co by pozměnil a všechny pochválil. Všechna ztvárnění se mi velice líbila, některá byla více originální, některá méně. Ale všechny byly fakt dobrý J.
Potom jsme měli asi tak dvacet minut, než se šlo na oběd. Tak jsem společně se třema klukama z Kvinty, s těma, co jsem s nima byla v Quicku, čekala v hale té jejich školy. Objevili se tam nějací poločernoši a začali se nás vyptávat na různý věci. Mluvili na nás anglicky, to bylo fakt vtipný…
Potom se šlo na oběd, který byl fakt moc dobrý. Měli jsme hranolky a nějaké mleté maso (nebo mušle). A spoustu a spoustu zeleninových možností. Tolik zeleniny kolik tam měli, by vystačil u nás na rok. Nacpala jsem se k prasknutí. Myslela jsem, že už se nikdy nezvednu z té židle.
Potom jsme zase měli volno a od dvou jsme měli něco jako tělocvik, který jsme si vymohli. Do těch dvou hodin jsem jela s některými čechy do jednoho obchodu, kde mají takové zvláštní věci. Jenže měli zavřeno, tak jsme se vrátili zpět ke škole. Potom jsme šli na tělocvik, většina lidí chtěla hrát (já ne) a tak nejdřív hráli pouze proti sobě 5x5 (protože dva lidi nešli vůbec ti byli koukat na vyučování, dva běhali a já se koukala). A potom hráli proti volejbalovému výběru (v něm byly 4 ze 6 hráčů volejbalisti/tky), mimo to, to byla třída Célie, korespondentky Lenky z minulého roku. Vlastně ani nevím, jak jsme dopadli, protože jsem se snažila se učit a potom si se mnou povídali nějací místní ikdyž nemístní. Jeden z nich byl Němec zde v St. Etienne na rok studující a druhý byl z Bolívie. A taky mě trefil míč do obličeje, mám já to ale štěstí. Potom se hrálo jen tak a tak jsem si šla taky zapinkat. A při jednom podání kluků, dostala zase míčem Denisa, prý se jí i zatmělo před očima a potom jí celý den bolela hlava. Tak jsem jí poradila, aby pila jen vodu a držela se mimo slunce.
Potom jsme se potkali s Anne, a společně ještě s dalšími dvěma Francouzkami jsme šli do nějaké kavárny. Tam byl docela hezký číšník J. A tam jsme byli asi do šesti, potom jsme jeli sem domů, kde si Anne vzala peníze, vyměnila si šáličku a jely jsme do Quicku na večeři. Nepochopila jsem sice, proč zrovna do Quicku, protože Mekáč je blíž a možná je i levnější. Možná proto, že potom se k nám připojili další dva kluci a ti potom s námi zůstali i v baru, kam jsme šli rovnou z Quicku. Cestou na sraz čechů a francouzů, do autobusu nastoupil docela hezký polosněný chlap. Usmál se na mě a já na něj. A tak jsme po sobě celou cestu pokukovali. Potom jsme vystoupili a šli jsme na tramvaj, on šel též. Chvilku byl za námi potom nás i předešel. Na té zastávce, když jsem se šla podívat v kolik to přijede na mě promluvil: Ahoj, jak se máš? Tak jsem mu odpověděla, ale prošla kolem něj dál. Potom na mě udělal at přijdu a tak jsem sebrala odvahu a šla za ním, povídali jsme si. Pak přijela tramvaj a mi si stále povídali. Až když jsme vystoupili, dala jsem mu svůj email a on odešel. Jakou já z toho měla srandu J Na srazu jsme ještě chvíli čekali, potom jsme si na jednu stanici označili jízdenku, což bylo absolutně zbytečné, mohli jsme jít pěšky. A zašli do snad skoro největší putyky v St. Etienne. Bylo to dost hrozné. Pití drahé, společnost (mimo čechů) příšerná,.. Povídala jsem si s čechama. Potom oni postupně odcházeli, až jsme tam zůstali jen Kuba a já (s Francouzem a jejich kamarády). Okolo půl dvanácté se zvedli i oni. Moje byla přiopilá- měla piva a taky jahodovou vodku a já naštvaná. Jenže Kuba a Aurelián se od nás odpojili takže jsem cestu domů musela přežít v doprovodu nějakých tří klučičích kamarádů Anne. Oni se chovali jako praví puberťáci, zvonit na zvonky, hulákat o půlnoci na ulici, vrážet do popelnic,.. A možná si chtěli povídat, ale já byla naštvaná a tak jsem na ně nadávala česky a když to chtěli přeložit odmítla jsem..
Byla jsem neskonale šťastná, když jsme po dvanácté došli sem, domů, a já mohla jít spát.
výběr z fotek z divadla (foceno mnou): http://zezipare.free.fr/index.php?post/2009/05/01/L-infusion
3.den - čtvrtek 23.4.
Ráno jsem vstala bez větších problémů, teda ještě jsem ležela v postýlce, když se ozvalo lehké zaklepání s otázkou, zda jsem vzhůru. Poté co zjistila že jsem odešla zpět do svého pokoje. Já jsem si připravila věci, ještě jsem nevěděla přesně co mě ten den čeká, protože se ještě nedomluvilo, zda se půjde do Muzea hornictví (kde už jsem byla dvakrát což je naprosto dostačující). Ale vzala jsem si batoh, foták a peníze, abych měla vše případně potřebné. Dorazily jsme ke škole, kde už někteří byli, ale když přišla Drlíková, řekla, že máme sraz až v devět, takže jsme mohly jít do školy na internet. Toho jsem využila.
Po deváté přišel jeden z tamějších profesorů, znám ho již z dřívějších výměn, jmenuje se Jean-Paul. Měl na sobě tepláky a pohorky, což mě zarazilo, a utvrdilo v podezření, že Musée de la Mine nebude a místo toho se půjde na ten samý kopec co minule. Mě by možná více vyhovovalo kdyby ostatní šli do toho muzea a já měla volno- mohla si dělat co chci. Ale ono ne. Mé podezření se vyplnilo a opravdu jsme šli na ten samý kopec. Tentokráte sice opačně, cestou, kterou jsme minule šli dolu jsme šli nahoru a cestou co jsme minule šli nahoru jsme šli dolu. A mě zase bolelo břicho takže super! Možná kdyby mě to břicho nebolelo tak bych nebyla skoro protivná a k výletu se stavila méně negativně.
Po návštěvě zříceniny, jsme šli do kavárny, kde měli turecké záchody což je ve Francii dost obvyklé, tam jsem si dala horkou čokoládu. Nakonec z Jean-Paula v teplákách vylezlo, že platit budou frantíci. Při sestupu dolů, ještě přes jednu vyhlídku a další zevling, jsme ztratili nějaké členy výpravy a tak jsme poté seděli a čekali. Přišli asi po půl hodině, poté se jelo do města, kde byla plánována prohlídka (doufala jsem že se nebudu muset účastnit). Jenže naštěstí se Jean-Paul musel vrátit do školy, takže z prohlídky sešlo. Tak jsem jela do Centre-Deux (=obchodní centrum), abych obhlédla Mekáčovský přístup na net. Poté jsem se rozhodla, že se vrátím „domů“ a vezmu si notebook a půjdu tam. A rovnou odtamtud na plánovanou a vždy velice „zábavnou“ česko-francouzskou párty v jejich škole. Tak jsem tedy jela domů, jenže tam nikdo neodpovídal na zvonek, tak jsem napsala Anne. Bylo asi okolo třetí hodiny. Přišla mi odpověď že ona příjde do 17:30. Nebo to snad chci jinak? Samozřejmě že chci, ale protože ji nechci příliš omezovat tak jsem řekla že to nechám na ní, ale odkryla jsem jí své plány v domnění, že jí dojde co chci. Nedošlo. Objevila se ve čtvrt na šest. Tak jsem rychle vběhla do domu, sebrala notebook, vzala si sandály a utíkala do Centre-Deux, přesněji do Mekáče. Nejenže mi někdo obsadil jedinou zastrčenou zásuvku, kde by nikdo nepoznal, že tam mám napáječ, to jsem překonala. Ale horší bylo že mi ten net nefungoval, zkoušela jsem to asi milionkrát ale nešlo to. A já měla pouze dost omezený čas, protože v půl sedmé (mezi 30 a 45) jsem musela být před školou. A mimo tento nepovedený výlet za internetem se mi ještě absolutně rozpadly sluchátka do MP3, ty sluchátka, které mi půjčila maminka. Já jsem byla tak naštvaná, ale tak!
Dorazila jsem na párty s předstihem, asi okolo 33, a povídala si s čechy, ohledně odpoledního programu. Když párty začala, bylo tam jídlo, pak Anne přinesla pizzu a ještě někdo ji přinesl též. Já, protože jsem šla rovnou z Centra Deux jsem s sebou měla notebook a tak jsem ho vyndala a ukazovala Leticii (jedna z fra. Korespondentek, mimo to u nás spala, skoro žádný francouz ji nemá rád-vyžaduje totiž neustále pozornost a ptá se na něco- mě to ale nevadí) fotky z Nice.Potom jsdem notebook zase dala do batohu, protože mi to přišlo neslušné. A šla jsem ven, protože hudba byla neuvěřitelně příšerná!Venlku jsem si povídala s čechy strejného či podobného názoru na hudbu a párty. Jenže ti poté odešli dovnitř na písničku, která se jim bude, jak říkala jedna z francouzek, určitě líbit. Já tam též nakoukla ale hned jsem zase šla ven, kde mi chvilkami sice byla zima, ale stále to bylo lepší než vevnitř. Venku jsem se potkala s jedním z francouzských profesorů- Olivierem, je to, jak jsem později zjistila, původně informatik co začal učit. S tím jsem si velice dobře popovídala, ikdyž mě občasně opravoval, bylo to zábavné. Poté se k nám na chvilku připojil i David a Stéphane (oba učitelé divadla), které se má hrát v pátek.To byla pro mě příležitost jako se je pokusit přesvědčit abych nemusela zítra hrát to divadlo. Stálo mě to docela námahy, ale povedlo se! Budu je fotit při hraní! Super!!!! J No a pak na chvilku přišli ostatní,pak zase zmizeli a tak okolo půl desáté párty skončila. A Anne zavelela, že se jde k Dylanovi. Říkám si tak tedy jo, ale snažím se loudat se abych mohla zjistit co ostatní. Nakonec po hádkách a spoustě zevlingu jsme zůstali n chodníku před školou, odkud poté postupně lidé odcházeli až jsme tam zbyly jen dvě dvojice. Aurelián- Kuba, Anne- já. Během toho čekání na odchod, většina totiž čekala na rodiče, jsme se zabavili různými zůsoby- hymny obou států, Bratře, kubo,.. atd.
Přišli jsme domů asi okolo jedenácté. Tak jsem se zeptala v kolik vstáváme a šla jsem spát.
Po deváté přišel jeden z tamějších profesorů, znám ho již z dřívějších výměn, jmenuje se Jean-Paul. Měl na sobě tepláky a pohorky, což mě zarazilo, a utvrdilo v podezření, že Musée de la Mine nebude a místo toho se půjde na ten samý kopec co minule. Mě by možná více vyhovovalo kdyby ostatní šli do toho muzea a já měla volno- mohla si dělat co chci. Ale ono ne. Mé podezření se vyplnilo a opravdu jsme šli na ten samý kopec. Tentokráte sice opačně, cestou, kterou jsme minule šli dolu jsme šli nahoru a cestou co jsme minule šli nahoru jsme šli dolu. A mě zase bolelo břicho takže super! Možná kdyby mě to břicho nebolelo tak bych nebyla skoro protivná a k výletu se stavila méně negativně.
Po návštěvě zříceniny, jsme šli do kavárny, kde měli turecké záchody což je ve Francii dost obvyklé, tam jsem si dala horkou čokoládu. Nakonec z Jean-Paula v teplákách vylezlo, že platit budou frantíci. Při sestupu dolů, ještě přes jednu vyhlídku a další zevling, jsme ztratili nějaké členy výpravy a tak jsme poté seděli a čekali. Přišli asi po půl hodině, poté se jelo do města, kde byla plánována prohlídka (doufala jsem že se nebudu muset účastnit). Jenže naštěstí se Jean-Paul musel vrátit do školy, takže z prohlídky sešlo. Tak jsem jela do Centre-Deux (=obchodní centrum), abych obhlédla Mekáčovský přístup na net. Poté jsem se rozhodla, že se vrátím „domů“ a vezmu si notebook a půjdu tam. A rovnou odtamtud na plánovanou a vždy velice „zábavnou“ česko-francouzskou párty v jejich škole. Tak jsem tedy jela domů, jenže tam nikdo neodpovídal na zvonek, tak jsem napsala Anne. Bylo asi okolo třetí hodiny. Přišla mi odpověď že ona příjde do 17:30. Nebo to snad chci jinak? Samozřejmě že chci, ale protože ji nechci příliš omezovat tak jsem řekla že to nechám na ní, ale odkryla jsem jí své plány v domnění, že jí dojde co chci. Nedošlo. Objevila se ve čtvrt na šest. Tak jsem rychle vběhla do domu, sebrala notebook, vzala si sandály a utíkala do Centre-Deux, přesněji do Mekáče. Nejenže mi někdo obsadil jedinou zastrčenou zásuvku, kde by nikdo nepoznal, že tam mám napáječ, to jsem překonala. Ale horší bylo že mi ten net nefungoval, zkoušela jsem to asi milionkrát ale nešlo to. A já měla pouze dost omezený čas, protože v půl sedmé (mezi 30 a 45) jsem musela být před školou. A mimo tento nepovedený výlet za internetem se mi ještě absolutně rozpadly sluchátka do MP3, ty sluchátka, které mi půjčila maminka. Já jsem byla tak naštvaná, ale tak!
Dorazila jsem na párty s předstihem, asi okolo 33, a povídala si s čechy, ohledně odpoledního programu. Když párty začala, bylo tam jídlo, pak Anne přinesla pizzu a ještě někdo ji přinesl též. Já, protože jsem šla rovnou z Centra Deux jsem s sebou měla notebook a tak jsem ho vyndala a ukazovala Leticii (jedna z fra. Korespondentek, mimo to u nás spala, skoro žádný francouz ji nemá rád-vyžaduje totiž neustále pozornost a ptá se na něco- mě to ale nevadí) fotky z Nice.Potom jsdem notebook zase dala do batohu, protože mi to přišlo neslušné. A šla jsem ven, protože hudba byla neuvěřitelně příšerná!Venlku jsem si povídala s čechy strejného či podobného názoru na hudbu a párty. Jenže ti poté odešli dovnitř na písničku, která se jim bude, jak říkala jedna z francouzek, určitě líbit. Já tam též nakoukla ale hned jsem zase šla ven, kde mi chvilkami sice byla zima, ale stále to bylo lepší než vevnitř. Venku jsem se potkala s jedním z francouzských profesorů- Olivierem, je to, jak jsem později zjistila, původně informatik co začal učit. S tím jsem si velice dobře popovídala, ikdyž mě občasně opravoval, bylo to zábavné. Poté se k nám na chvilku připojil i David a Stéphane (oba učitelé divadla), které se má hrát v pátek.To byla pro mě příležitost jako se je pokusit přesvědčit abych nemusela zítra hrát to divadlo. Stálo mě to docela námahy, ale povedlo se! Budu je fotit při hraní! Super!!!! J No a pak na chvilku přišli ostatní,pak zase zmizeli a tak okolo půl desáté párty skončila. A Anne zavelela, že se jde k Dylanovi. Říkám si tak tedy jo, ale snažím se loudat se abych mohla zjistit co ostatní. Nakonec po hádkách a spoustě zevlingu jsme zůstali n chodníku před školou, odkud poté postupně lidé odcházeli až jsme tam zbyly jen dvě dvojice. Aurelián- Kuba, Anne- já. Během toho čekání na odchod, většina totiž čekala na rodiče, jsme se zabavili různými zůsoby- hymny obou států, Bratře, kubo,.. atd.
Přišli jsme domů asi okolo jedenácté. Tak jsem se zeptala v kolik vstáváme a šla jsem spát.
2.den - středa 22.4.
Mnou nařízený budík snad ani nezazvonil, nebo jsem ho nezaregistrovala. Ale už jsem byla vzhůru, když se ozvalo lehké zaklepání a ve dveřích se objevila Anne s tím, že bych měla vstávat a že za půl hodiny (tedy asi v 7:30) odcházíme směr škola a sraz je tam v 8:15- jedeme do asi hodinu vzdáleného města jménem P???. Tak jsem vstala, oblékla se a připravila jsem si batoh a do něj důležité věci (peněženku, mobil, foták, deštník,..). Pak jsem šla na snídani, již tam byla maminka, která se mne hned zeptala, co si dám. Jedla jsem jako vždy jogurt a pila juice. Poté jsem chtěla jít do koupelny abych si vyčistala svůj chrup, jenže v té době se tam již krášlila má korespondentka. A tak jsem čekala, bylo již chvilku po půl (poté co jsme měly odcházet), když vylezla s tím že jdeme. Jenže já jsem ještě potřebovala se učesat a vyčistit si zuby tak musela ještě počkat! Poté jsme šly na tramvaj a tou do školy. I přesto, že jsme vycházely později do školy jsme dorazily včas (chvilku před, začíná se mi v tom podobat J). Ještě v tramvaji z ní vylezlo, že si něco zapomněla, ale nevěděla jsem co. Dokud nepřijela její maminka a nepřivezla jakýsi papír o tom, že oni jako její rodiče souhlasí s tím, aby ona ten den nešla do školy a jela s námi. Prý pokud by to neměla musela by zůstat ve škole-zvláštní..
Poté přijel autobus, nasedli jsme a protože bylo dosti ospalé počasí a nás čekala cca hodina jízdy usnula jsem. Prospala jsem více než dvě třetiny cesty, ale nebyla jsem sama asi všichni spali.
Autobus nás vyhodil kdesi v tom městě pod nějakým sopečným výrůstkem na jehož vrcholku, kam jsme se po schodech pracně poté drápali, se nacházel kostelík sv. Michala. Měli jsme průvodkyni, kterou jsem poslouchala dokud byla asi tak dva metry blízko, jenže ona pak poodešla aby nám něco ukázala, ale to už bylo moc daleko a tak jsem poslouchala už každé x té slovo a potom už vůbec. Mezitím jsem pozorovala okolí a bavila se s čechy. Zjistila jsem, že jeden z těch kluků (říká se mu Šmudlí) byl na matějské pouti na té atrakci po které toužím, to nás částečně sblížilo.
Potí jsme byli dovezeni do centra města, kde nás vysadili abychom došli ke škole, jmenující se stejně jako lyceum do kterého zde chodí Frantíci tedy Lycée Simone Weil. V té škole jsme měli dostat oběd. Jenže to bylo bráno jako rozchod asi tak na půl hodiny, ale pouze cesta z centra k té škole trvala asi 20 minut. Vyrazila jsem tedy směr škola s tím, že pokud mě někde něco zaujme (= bude obchod se zmrzlinou) zastavím se. Za mnou šli kluci a tak mě dohnali a šli jsme společně do Quicku, obdoba mekáče, kde jsem si koupila zmrzlinu a dva ze tří si koupili menu s hamburgerem a ten třetí, na mé doporučení, si koupil jahodový shake. Poté následoval oběd v té škole, bylo to velice zajímavé, protože jídelna byla dosti plná a tak jsme se pro „místní Frantíky“ stali zvířátky a oni nás museli okukovat jako v zoo. Jídlo bylo docela dobré.
Potom jsme jeli navštívit baziliku, kde nám nejdříve dali chvilku na prohlédnutí, pak nás zahnali tam, pak jinak, pak dovnitř hned zase ven. Nakonec jsme byli všichni tak znechucení jak to jen šlo. A vzniklo nové sloveso: zevler (=zevlovat, nic nedělat). Časuje se to jako parler.
Pak zase chvilka volno, tentokráte asi hodina a půl. Znovu do Quicku, znovu na zmrzlinu J A poté cesta zpět do St. Etienne. Znovu jsem, jako většina autobusu, usnula. Tady jsme poté jeli nakupovat, nikdo se mě neptal zda chci. Ona chtěla tak jsem asi chtěla i já. A potom domů na večeři.
Sešla se skoro celá rodina (máma, brácha, ona) a já, její tatík přišel v polovině večeření. Měli jsme salát z čínského zelí, nějakou něco jako jítrnici se zelím, jablko, jogurt a spoustu sýrů.
Potom, asi okolo půl deváté byl naplánován odchod do baru, kam jdou všichni češi i Frantíci. Jenže ona vlezla do koupelny, takže i prostá potřeba dojít si na záchod se stala neuspokojitelnou. Takže ona musela počkat, když vylezla z koupelny ona já tam vlezla místo ní.. (ale na rozdíl od ní asi tak na dvě minuty). Ten bar už znám z minulých výměn, ale ještě nikdy jsem nebyla v jeho horním patře. Je to tam docela hezké a nesmí se tam kouřit (J)… Povídali jsme ta s čechy a byla sranda.
Odešly jsem okolo jedenácté, došly jsme domů, já šla do sprchy a ted píšu tohle aby mi uschly vlasy. Super už jsou suché tak můžu jít spát, je půl jedné a já zítra vstávám v sedm.. tak dobrou!
Poté přijel autobus, nasedli jsme a protože bylo dosti ospalé počasí a nás čekala cca hodina jízdy usnula jsem. Prospala jsem více než dvě třetiny cesty, ale nebyla jsem sama asi všichni spali.
Autobus nás vyhodil kdesi v tom městě pod nějakým sopečným výrůstkem na jehož vrcholku, kam jsme se po schodech pracně poté drápali, se nacházel kostelík sv. Michala. Měli jsme průvodkyni, kterou jsem poslouchala dokud byla asi tak dva metry blízko, jenže ona pak poodešla aby nám něco ukázala, ale to už bylo moc daleko a tak jsem poslouchala už každé x té slovo a potom už vůbec. Mezitím jsem pozorovala okolí a bavila se s čechy. Zjistila jsem, že jeden z těch kluků (říká se mu Šmudlí) byl na matějské pouti na té atrakci po které toužím, to nás částečně sblížilo.
Potí jsme byli dovezeni do centra města, kde nás vysadili abychom došli ke škole, jmenující se stejně jako lyceum do kterého zde chodí Frantíci tedy Lycée Simone Weil. V té škole jsme měli dostat oběd. Jenže to bylo bráno jako rozchod asi tak na půl hodiny, ale pouze cesta z centra k té škole trvala asi 20 minut. Vyrazila jsem tedy směr škola s tím, že pokud mě někde něco zaujme (= bude obchod se zmrzlinou) zastavím se. Za mnou šli kluci a tak mě dohnali a šli jsme společně do Quicku, obdoba mekáče, kde jsem si koupila zmrzlinu a dva ze tří si koupili menu s hamburgerem a ten třetí, na mé doporučení, si koupil jahodový shake. Poté následoval oběd v té škole, bylo to velice zajímavé, protože jídelna byla dosti plná a tak jsme se pro „místní Frantíky“ stali zvířátky a oni nás museli okukovat jako v zoo. Jídlo bylo docela dobré.
Potom jsme jeli navštívit baziliku, kde nám nejdříve dali chvilku na prohlédnutí, pak nás zahnali tam, pak jinak, pak dovnitř hned zase ven. Nakonec jsme byli všichni tak znechucení jak to jen šlo. A vzniklo nové sloveso: zevler (=zevlovat, nic nedělat). Časuje se to jako parler.
Pak zase chvilka volno, tentokráte asi hodina a půl. Znovu do Quicku, znovu na zmrzlinu J A poté cesta zpět do St. Etienne. Znovu jsem, jako většina autobusu, usnula. Tady jsme poté jeli nakupovat, nikdo se mě neptal zda chci. Ona chtěla tak jsem asi chtěla i já. A potom domů na večeři.
Sešla se skoro celá rodina (máma, brácha, ona) a já, její tatík přišel v polovině večeření. Měli jsme salát z čínského zelí, nějakou něco jako jítrnici se zelím, jablko, jogurt a spoustu sýrů.
Potom, asi okolo půl deváté byl naplánován odchod do baru, kam jdou všichni češi i Frantíci. Jenže ona vlezla do koupelny, takže i prostá potřeba dojít si na záchod se stala neuspokojitelnou. Takže ona musela počkat, když vylezla z koupelny ona já tam vlezla místo ní.. (ale na rozdíl od ní asi tak na dvě minuty). Ten bar už znám z minulých výměn, ale ještě nikdy jsem nebyla v jeho horním patře. Je to tam docela hezké a nesmí se tam kouřit (J)… Povídali jsme ta s čechy a byla sranda.
Odešly jsem okolo jedenácté, došly jsme domů, já šla do sprchy a ted píšu tohle aby mi uschly vlasy. Super už jsou suché tak můžu jít spát, je půl jedné a já zítra vstávám v sedm.. tak dobrou!
1.den - úterý 21.4.
Můj první pocit ze St.Etienne byla zima. Po celé té miliardu hodin dlouhé cestě mi byla prostě zima. A chtělo se mi čůrat J…V Lyonu jsem si ani nestihla koupit horkou čokoládu protože se tam objevil David (= francouzský profesor divadla,dosti zvláštní osoba). Museli jsme chvilku čekat, protože většina z nás - tedy i já- jsme museli na záchod. Tak jsme poté podle jeho instrukcí zalezli do nám přistaveného autobusu, což byla skviele příležitost znovu usnout J teda spíš se napolo rozespat a stát se nevrlou nevyspanou.
Přijeli jsme před školu, kde již někteří korespondenti čekali. Anna tam ještě nebyla, musela jsem tedy na ní, spolu ještě s ostatními osamělými čechy a profesorkami, čekat. Po chvilce přijela, teda spíše jí její maminka dovezla autem Peugeot. Vyjeli jsme a já stihla už udělat trapas, kdy jsem řekla, že jsme jeli 19 let (jeli jsme 19 hodin). Takže si o mě její maminka musí myslet bůh ví co… No a jely jsme mimo St. Etienne, jakoby směrem na Lyon,… už jsem si říkala, v jakém zadku světa to budeme bydlet. Nepamatovala jsem si totiž, jestli jsme se o tom když byla Anne u nás bavily. Nakonec jsem vyrozuměla, že jsme jen objížděly město, abychom netrčely v koloně. Bydlíme totiž kousek od školy, teda ted když jsme sem jely míjely jsme to Muzeum hornictví, které je zase na programu. Né že bych ho už asi 2x viděla! Tak doufám, že se mi podaří se z toho nějak vymluvit…No dorazily jsme před dům, potkala jsem jejího tatínka- velice pohledný pán (ale běloch L), ten zas ale odjel, asi mě jen chtěl přivítat, nevím..
Mimo to, ted je tu na návštěvě Mathys (myslím, že se tak jmenuje) je to přítel té mé cácory. Je mu šestnáct, není to zrovna missák, ale zdá se být milý a krásně hraje na klavír (ten tu totiž mají)
Domeček mají velice zajímavý. Takový zanedbaný ikdyž upravený. Mám svůj vlastní pokojík, je to pokoj její sestry, která je teď někde na studiích. Je naprosto skviele až na tu zimu, sedím totiž u okna a klepu se jako ratlík. Tím oknem táhne, ale jinak je to super duper! Vedle má pokoj její mladší ikdyž větší brácha a šikmo vpravo je její pokoj. Jinak tohle je v prvním patře, v patře druhém sídlí její rodiče- je tam tátova pracovna a ložnice.
Jinak mají spoustu zvířátek: dvě kočičky, pejska a andulky.
Asi tak za 15 minut odcházíme ven, jdeme mi koupit jízdenku na bus a pak pojedeme do školy, kde je sraz.
Jo zkoušela jsem se zde připojit na wifinu, ale nevím proč ji můj notas nechce akceptovat- nelíbí se mu. Zkoušela jsem to milionkrát, ale nereaguje. Škoda, no. Tak se zkusím co nejdříve dostat do Meka.
Cesta do školy byla velice zajímavá, protože jsme šli nejdříve doprovázeny jejím přítelem, později se on odpojil a my potkaly její dva kamarády. Takže následující kus cesty tedy až ke škole jsme měli doprovod (během cesty se jeden kluk odpojil..)
Nejdříve jsme šli (ted už všichni) na oběd. Jídelna byla skoro plná. Jídlo bylo dosti zajímavé, vařená mrkev (nebo zelí) s nějakým těžko identifikovatelným ikdyž na chuť dobrým masem. Jinak ve škole- nuda jako vždy. Nejdříve nás nechali asi tak půl hodiny naprosto zbytečně čekat. Poté jsme absolvovali vyčerpávající prohlídku školy (jako by samotná přítomnost tam nebyla dostačující J nebo jako kdyby se v naší škole nenacházela jídelna a ředitelna). No a potom jsme měli asi tak hodinu a půl rozchod před tím, než nás oficiálně přivítá jejich ředitel. Má asi tak stejný dar mluvení jako ředitel náš, takže bylo na co se těšit. J Během volna jsem zajela koupit si kartičku do fotáku, jelikož jsem se zapomněla v Praze ujistit zda tam je a zda je prázdná. Nebyla vůbec a čtečku jsem s sebou taky neměla takže i kdyby se nacházela plná kartička byla by mi na nic. Koupila jsem si tedy za 8,89 euro kartičku novou.
Poté jsem se vrátila ke škole, část lidí už tam byla. Hráli pantomimu, vymýšleli si slova dosti podivná : ztráta inspirace atd.
Ředitel pronesl tradiční proslov, velice podobný tomu, co říká náš ředitel. A poté jsme se bavili a jedli mezi sebou J Bavili se mezi sebou a jedli přichystané „jídlo“- párky v listovém těstíčku a mini pizzičky. A pili coca colu.
Poté jsme šli domů, navečeřeli jsme se- měli jsme nějaké maso, něco jako noky s rajčatovou omáčkou, koláč s houbami, salát a oni ještě sýr. Po večeři jsem unavena ulehla do postele a po náročném dni usnula nevědíce, kdy mám druhý den vstávat.
Přijeli jsme před školu, kde již někteří korespondenti čekali. Anna tam ještě nebyla, musela jsem tedy na ní, spolu ještě s ostatními osamělými čechy a profesorkami, čekat. Po chvilce přijela, teda spíše jí její maminka dovezla autem Peugeot. Vyjeli jsme a já stihla už udělat trapas, kdy jsem řekla, že jsme jeli 19 let (jeli jsme 19 hodin). Takže si o mě její maminka musí myslet bůh ví co… No a jely jsme mimo St. Etienne, jakoby směrem na Lyon,… už jsem si říkala, v jakém zadku světa to budeme bydlet. Nepamatovala jsem si totiž, jestli jsme se o tom když byla Anne u nás bavily. Nakonec jsem vyrozuměla, že jsme jen objížděly město, abychom netrčely v koloně. Bydlíme totiž kousek od školy, teda ted když jsme sem jely míjely jsme to Muzeum hornictví, které je zase na programu. Né že bych ho už asi 2x viděla! Tak doufám, že se mi podaří se z toho nějak vymluvit…No dorazily jsme před dům, potkala jsem jejího tatínka- velice pohledný pán (ale běloch L), ten zas ale odjel, asi mě jen chtěl přivítat, nevím..
Mimo to, ted je tu na návštěvě Mathys (myslím, že se tak jmenuje) je to přítel té mé cácory. Je mu šestnáct, není to zrovna missák, ale zdá se být milý a krásně hraje na klavír (ten tu totiž mají)
Domeček mají velice zajímavý. Takový zanedbaný ikdyž upravený. Mám svůj vlastní pokojík, je to pokoj její sestry, která je teď někde na studiích. Je naprosto skviele až na tu zimu, sedím totiž u okna a klepu se jako ratlík. Tím oknem táhne, ale jinak je to super duper! Vedle má pokoj její mladší ikdyž větší brácha a šikmo vpravo je její pokoj. Jinak tohle je v prvním patře, v patře druhém sídlí její rodiče- je tam tátova pracovna a ložnice.
Jinak mají spoustu zvířátek: dvě kočičky, pejska a andulky.
Asi tak za 15 minut odcházíme ven, jdeme mi koupit jízdenku na bus a pak pojedeme do školy, kde je sraz.
Jo zkoušela jsem se zde připojit na wifinu, ale nevím proč ji můj notas nechce akceptovat- nelíbí se mu. Zkoušela jsem to milionkrát, ale nereaguje. Škoda, no. Tak se zkusím co nejdříve dostat do Meka.
Cesta do školy byla velice zajímavá, protože jsme šli nejdříve doprovázeny jejím přítelem, později se on odpojil a my potkaly její dva kamarády. Takže následující kus cesty tedy až ke škole jsme měli doprovod (během cesty se jeden kluk odpojil..)
Nejdříve jsme šli (ted už všichni) na oběd. Jídelna byla skoro plná. Jídlo bylo dosti zajímavé, vařená mrkev (nebo zelí) s nějakým těžko identifikovatelným ikdyž na chuť dobrým masem. Jinak ve škole- nuda jako vždy. Nejdříve nás nechali asi tak půl hodiny naprosto zbytečně čekat. Poté jsme absolvovali vyčerpávající prohlídku školy (jako by samotná přítomnost tam nebyla dostačující J nebo jako kdyby se v naší škole nenacházela jídelna a ředitelna). No a potom jsme měli asi tak hodinu a půl rozchod před tím, než nás oficiálně přivítá jejich ředitel. Má asi tak stejný dar mluvení jako ředitel náš, takže bylo na co se těšit. J Během volna jsem zajela koupit si kartičku do fotáku, jelikož jsem se zapomněla v Praze ujistit zda tam je a zda je prázdná. Nebyla vůbec a čtečku jsem s sebou taky neměla takže i kdyby se nacházela plná kartička byla by mi na nic. Koupila jsem si tedy za 8,89 euro kartičku novou.
Poté jsem se vrátila ke škole, část lidí už tam byla. Hráli pantomimu, vymýšleli si slova dosti podivná : ztráta inspirace atd.
Ředitel pronesl tradiční proslov, velice podobný tomu, co říká náš ředitel. A poté jsme se bavili a jedli mezi sebou J Bavili se mezi sebou a jedli přichystané „jídlo“- párky v listovém těstíčku a mini pizzičky. A pili coca colu.
Poté jsme šli domů, navečeřeli jsme se- měli jsme nějaké maso, něco jako noky s rajčatovou omáčkou, koláč s houbami, salát a oni ještě sýr. Po večeři jsem unavena ulehla do postele a po náročném dni usnula nevědíce, kdy mám druhý den vstávat.
Cesta tam - 20.-21.4
Sraz byl ve 12:15 na Florenci na nástupišti č. 6. Všechno jsem stihla díky svému bráškovi (který mě vyzvedl u školy, dovezl domů, připravil mi oběd, dovezl mě na nádraží, donesl mi kufr,..) a mumínkovi (pomohla mi sbalit, psychicky mě podporovala,..) a tatínkovi a mnohým dalším lidem.
Jakmile Míša odešel začalo se scházet více a více lidí. Bohužel pro mě už všichni měli předem domluvené s kým budou sedět a také je blbé to, že jsme lichí. Je nás 15 plus dvě profesorky.
Takže někdo musí sedět sám, a kdo to bude samozřejmě já! Má to i své výhody, dlouhou dobu (do Frankfurtu) jsem seděla sama na dvojsedačce a potom do autobusu přistoupil chlap. Byl dost odporný, ale naštěstí předemnou bylo také místo a tak si sedl předemě. A vedle mě seděla nějaká asi dvaadvacetiletá slečna.
Když na nástupiště číslo 6 přijel autobus, všichni jsme se odebrali se svými zavazadly (měla jsem druhý největší kufr) k otevřenému prostoru. Naskládali jsme to tam a postupně si posedávali v autobuse. Seděla jsem naproti přes uličku profesorkám. A předemnou seděl nějaký dost nepříjemný Arab a za mnou jeho kamarád, ten však mluvil i lámanou češtinou (taky prý Nj, Fj a arabsky). Tito dva si k sobě navzájem sedali a odsedali jak se jim chtělo. A když Arabův frankfurtský soused vystoupil brzo, tak si k němu zase jeho kamarád sedl a takže za mnou, mačkající se na jedné sedačce a nemohoucí skroucením usnout, uvolnila dvojsedačka. Teda uvolnila, kamarád Araba tam měl věci, ale nebyl tam. Stavěli jsme docela často, tak průměrně za 3,5 hodiny. Pokaždé jsem vylezla a protáhla si nohy, jinak bych asi už nepřežila, ještě horší to bylo když už jsem měla sousedku. Nesnáším tyhle dlouhé cesty. Každou zastávku jsem šla prozkoumat záchody té oné pumpy, abych měla srovnání. A pokaždé co tam bylo Sanity Fair (typ záchodů, platí se 0,5 eura ale pak se dají použít místo peněz v obchodě) jsem podlezla ten turniket, byl to další typ protahování se. J
Do Lyonu jsme dorazili s předstihem.
Jakmile Míša odešel začalo se scházet více a více lidí. Bohužel pro mě už všichni měli předem domluvené s kým budou sedět a také je blbé to, že jsme lichí. Je nás 15 plus dvě profesorky.
Takže někdo musí sedět sám, a kdo to bude samozřejmě já! Má to i své výhody, dlouhou dobu (do Frankfurtu) jsem seděla sama na dvojsedačce a potom do autobusu přistoupil chlap. Byl dost odporný, ale naštěstí předemnou bylo také místo a tak si sedl předemě. A vedle mě seděla nějaká asi dvaadvacetiletá slečna.
Když na nástupiště číslo 6 přijel autobus, všichni jsme se odebrali se svými zavazadly (měla jsem druhý největší kufr) k otevřenému prostoru. Naskládali jsme to tam a postupně si posedávali v autobuse. Seděla jsem naproti přes uličku profesorkám. A předemnou seděl nějaký dost nepříjemný Arab a za mnou jeho kamarád, ten však mluvil i lámanou češtinou (taky prý Nj, Fj a arabsky). Tito dva si k sobě navzájem sedali a odsedali jak se jim chtělo. A když Arabův frankfurtský soused vystoupil brzo, tak si k němu zase jeho kamarád sedl a takže za mnou, mačkající se na jedné sedačce a nemohoucí skroucením usnout, uvolnila dvojsedačka. Teda uvolnila, kamarád Araba tam měl věci, ale nebyl tam. Stavěli jsme docela často, tak průměrně za 3,5 hodiny. Pokaždé jsem vylezla a protáhla si nohy, jinak bych asi už nepřežila, ještě horší to bylo když už jsem měla sousedku. Nesnáším tyhle dlouhé cesty. Každou zastávku jsem šla prozkoumat záchody té oné pumpy, abych měla srovnání. A pokaždé co tam bylo Sanity Fair (typ záchodů, platí se 0,5 eura ale pak se dají použít místo peněz v obchodě) jsem podlezla ten turniket, byl to další typ protahování se. J
Do Lyonu jsme dorazili s předstihem.
úterý 21. dubna 2009
St. Etienne
ahoj blogu!
jak sam jiste moc dobre vis, jsem ve Francii v St. Etienne!
Mam se zvlastne, snazim se se zahrat jelikoz je tu zima jako (jak rika Nikol) v prdeli ledniho medveda :) tati, napsane sproste slovo se nepocita...
No jinak bydlim v krasnem baracku a mam vlastni pokoj, takze super! Jinak zatim vse klape ikyz uz se nemuzu dockat odjezdu smer domov... Ceka me totiz miliarda veci k udelani a tak mi neprijde nejlepsi travit cas zde... ale coz, kdyz uz jsem jednou rekla ze pojedu a ze si to uziju tak tedy...
jak sam jiste moc dobre vis, jsem ve Francii v St. Etienne!
Mam se zvlastne, snazim se se zahrat jelikoz je tu zima jako (jak rika Nikol) v prdeli ledniho medveda :) tati, napsane sproste slovo se nepocita...
No jinak bydlim v krasnem baracku a mam vlastni pokoj, takze super! Jinak zatim vse klape ikyz uz se nemuzu dockat odjezdu smer domov... Ceka me totiz miliarda veci k udelani a tak mi neprijde nejlepsi travit cas zde... ale coz, kdyz uz jsem jednou rekla ze pojedu a ze si to uziju tak tedy...
středa 8. dubna 2009
Maturitní slohová práce
Tak dnes přišel ten den D.
Psala jsem maturitní slohovku. Bylo to fakt děsivý, napsat ty čtyři stránky. Za útvar jsem si vybrala úvahu´. A téma Jak vidím svět.
Mám z toho dost smí´šený pocity. Ikdyž smíšený asi uplně nevystihuje, protože to znamená dobrý i špatný ale já z toho mám jen špatný, teda až na to, že už to mám za sebou (to je jediný dobrý pocit) Mysloím, že budu ráda pokud dostanu pětku. Protože mi to zpětně připadá jako naprostý blábol, a určitě jsem tam udělala hromadu chyb atd.. Prostě na ty slohy nejsem. teda asi na nic nejsem...
Výsledek se dozvím těsně před svatákem, takže do té doby se budu stresovat. Protože na to nedokážiu nemyslet..
Psala jsem maturitní slohovku. Bylo to fakt děsivý, napsat ty čtyři stránky. Za útvar jsem si vybrala úvahu´. A téma Jak vidím svět.
Mám z toho dost smí´šený pocity. Ikdyž smíšený asi uplně nevystihuje, protože to znamená dobrý i špatný ale já z toho mám jen špatný, teda až na to, že už to mám za sebou (to je jediný dobrý pocit) Mysloím, že budu ráda pokud dostanu pětku. Protože mi to zpětně připadá jako naprostý blábol, a určitě jsem tam udělala hromadu chyb atd.. Prostě na ty slohy nejsem. teda asi na nic nejsem...
Výsledek se dozvím těsně před svatákem, takže do té doby se budu stresovat. Protože na to nedokážiu nemyslet..
pátek 3. dubna 2009
Kdyby prase mělo křídla..
Kdyby prase mělo křídla.. je ať více či méně známá písnička od Petra Zkoumala. Měla jsem ji velice ráda, ale nikdy jsem se nezamýšlela nad tím co by se stalo, kdyby je opravdu mělo. A smysluplnost takového otázky, tedy jaké zvíře by to bylo, je sporná. Protože není jistý smysl zabývání se tím. A takových otázek je spousty. Má smysl je jimi zabývat či ne?
Někdo říká, že ne- nic na té věci nezměníme. Vztáhnuto na prase- Prase s křídly neexistuje tak proč se tím zabývat.
Někdo říká, že ano- je dobré vědět a znát co nás může potkat. Vztáhnuto na prase- Evoluce je mocná čarodějka a vůle přežít je silná a přizpůsobivost též.
Vztáhnuto na jiné věci:
Mnichovská zrada (září 1938)- mělo by smysl se bránit? Zamýšleli jste se nad tím někdy? Ve mě ta otázka hlodá již dlouho, ani nevím, co bylo spouštěcím mechanismem. Ale musím nad tím stále přemýšlet. Mnozí říkají, že je to zbytečná ztráta času- nic nezměním. Ale já myslím, že to ztráta času není- je možno se z toho poučit. Ikdyž doufám, že k podobné situaci nikdy v žádné zemi nedojde.
Než si přečtete,co si myslím já, možná by stálo za to udělat si sami názor. Bránit se- nebránit (=vzdát) se ?
Nastíním několik informací, které jsou důležité:
- Byla svolána tehdy již spojencem Německa Itálií, tedy Mussolinim, 29.září 1938
-Československo v té době mělo špatné vztahy se svými sousedy.
-Již došlo ke spojení (=anšlus) Rakouska s Německem. Tedy z Rakouska byla Německá marka.
- Okolo 75% hraničního pásma byla hranice ČS-Něm.
- Sudetoněmecká strana měla (díky Hitlerovi) velikou podporu v československém pohraničí. Dokonce roku 1935 vyhráli volby, avšak při přepočtu na křesla měli více Agrárníci (díky bohu!)
- Karlovarské požadavky-24.dubna 1938 (požadavky vyhlášené SdP za podpory Hitlera) na čs byly již odsouhlaseny a část pohraničí získala autonomii, čímž utrpěla suverenita státu.
- Politika appeacementu měla ještě hodně příznivců, všichni doufali, že obětováním malého státu ve střední Evropě se zabrání válečnému konfliktu. zástupci: Chamberlain (VB), Daladier(FR),...
- Pakt uzavřený mezi ČS-SSSR-Francie byl na jednu stranu velice výhodný, ale na drhou (která se poté ukázala hlavní) byl k ničemu, pokud totiž nepomohlo SSSR nepomohla FR a naopak.
-Výsledkem nebylo odevzdání pohraničí pouze ve prospěch Německa (Sudety), ale i Polska (Těšínsko), Maďarska (Podkarpatská rus)
- Naši dva politici (oba začínají na písmeno M) jeli do Mnichova pouze na vyslechnutí verdiktu. Nepřijetí nebylo možné.
A mnoho dalšího...
Z mého přemýšlení jsem dospěla k názoru že brnánit se proti Mnichovské zradě se asi nedalo, ale proti obsazení 15.3. 1939 se dalo. A podle mě i mělo!
Je pravdou, že většina pevností narychlo vybudovaných v pohraničí byly zabrány Němci, ale některé přeci jenom zůstaly. Mimo to, Hitler se těchto pevností bál.. Byly totiž vybudované velice pečlivě, z dobrého materiálu a dobře umístěné.. Takže ty se mohly použít. Mimo to, Český stát měl v té době k dispozici pouze o dvě vojenské divize méně nežli 3.říše. Takže pokud by se strhla válka vítězství by se mohlo přiklonit na obě strany. A pokud někdo bojuje za přežití a se silně emotivním cílem (myslím tím vojáky ČS) bojuje lépe a má lepší vyhlídky na výhru. A výhra by změnila mnohé. Třeba i naši národní hrdost, která vzdáním se velice utrpěla. Ale to by změnila i prohra. Protože kdybychom přeci jenom nevyhráli, ale prohráli, tak bychom to schytali a velice.
Ale Ale jsou to pouze mé dohady.. Mohu se mýlit a být absolutně mimo. Protože jsem v té době nebyla, což je částečně i dobře. A tak nemohu posoudit všechny aspekty na rozhodnutí působících.
Takto by se to dalo vztáhnout na spoustu jiných věcí (přiznávám, ted mě nic nenapadá :) )... Takže: "kdyby prase mělo křídla"
Někdo říká, že ne- nic na té věci nezměníme. Vztáhnuto na prase- Prase s křídly neexistuje tak proč se tím zabývat.
Někdo říká, že ano- je dobré vědět a znát co nás může potkat. Vztáhnuto na prase- Evoluce je mocná čarodějka a vůle přežít je silná a přizpůsobivost též.
Vztáhnuto na jiné věci:
Mnichovská zrada (září 1938)- mělo by smysl se bránit? Zamýšleli jste se nad tím někdy? Ve mě ta otázka hlodá již dlouho, ani nevím, co bylo spouštěcím mechanismem. Ale musím nad tím stále přemýšlet. Mnozí říkají, že je to zbytečná ztráta času- nic nezměním. Ale já myslím, že to ztráta času není- je možno se z toho poučit. Ikdyž doufám, že k podobné situaci nikdy v žádné zemi nedojde.
Než si přečtete,co si myslím já, možná by stálo za to udělat si sami názor. Bránit se- nebránit (=vzdát) se ?
Nastíním několik informací, které jsou důležité:
- Byla svolána tehdy již spojencem Německa Itálií, tedy Mussolinim, 29.září 1938
-Československo v té době mělo špatné vztahy se svými sousedy.
-Již došlo ke spojení (=anšlus) Rakouska s Německem. Tedy z Rakouska byla Německá marka.
- Okolo 75% hraničního pásma byla hranice ČS-Něm.
- Sudetoněmecká strana měla (díky Hitlerovi) velikou podporu v československém pohraničí. Dokonce roku 1935 vyhráli volby, avšak při přepočtu na křesla měli více Agrárníci (díky bohu!)
- Karlovarské požadavky-24.dubna 1938 (požadavky vyhlášené SdP za podpory Hitlera) na čs byly již odsouhlaseny a část pohraničí získala autonomii, čímž utrpěla suverenita státu.
- Politika appeacementu měla ještě hodně příznivců, všichni doufali, že obětováním malého státu ve střední Evropě se zabrání válečnému konfliktu. zástupci: Chamberlain (VB), Daladier(FR),...
- Pakt uzavřený mezi ČS-SSSR-Francie byl na jednu stranu velice výhodný, ale na drhou (která se poté ukázala hlavní) byl k ničemu, pokud totiž nepomohlo SSSR nepomohla FR a naopak.
-Výsledkem nebylo odevzdání pohraničí pouze ve prospěch Německa (Sudety), ale i Polska (Těšínsko), Maďarska (Podkarpatská rus)
- Naši dva politici (oba začínají na písmeno M) jeli do Mnichova pouze na vyslechnutí verdiktu. Nepřijetí nebylo možné.
A mnoho dalšího...
Z mého přemýšlení jsem dospěla k názoru že brnánit se proti Mnichovské zradě se asi nedalo, ale proti obsazení 15.3. 1939 se dalo. A podle mě i mělo!
Je pravdou, že většina pevností narychlo vybudovaných v pohraničí byly zabrány Němci, ale některé přeci jenom zůstaly. Mimo to, Hitler se těchto pevností bál.. Byly totiž vybudované velice pečlivě, z dobrého materiálu a dobře umístěné.. Takže ty se mohly použít. Mimo to, Český stát měl v té době k dispozici pouze o dvě vojenské divize méně nežli 3.říše. Takže pokud by se strhla válka vítězství by se mohlo přiklonit na obě strany. A pokud někdo bojuje za přežití a se silně emotivním cílem (myslím tím vojáky ČS) bojuje lépe a má lepší vyhlídky na výhru. A výhra by změnila mnohé. Třeba i naši národní hrdost, která vzdáním se velice utrpěla. Ale to by změnila i prohra. Protože kdybychom přeci jenom nevyhráli, ale prohráli, tak bychom to schytali a velice.
Ale Ale jsou to pouze mé dohady.. Mohu se mýlit a být absolutně mimo. Protože jsem v té době nebyla, což je částečně i dobře. A tak nemohu posoudit všechny aspekty na rozhodnutí působících.
Takto by se to dalo vztáhnout na spoustu jiných věcí (přiznávám, ted mě nic nenapadá :) )... Takže: "kdyby prase mělo křídla"
Moje super duper třída..
"Zavřít oči, usnula bych, pokud ale opravdu musím, udělám to tedy. Má nálada se odvíjí od bláznovství, okolo mě všichni blázní i já blázním. Nemohu se soustředit, moje oči jsou roztěkané a nedokáží zaměřit na jeden objekt. Můj tep narůstá a ja myslí, že jestli to tak půjde dál asi zemřu. A najednou dost. Konec. Zvláštní, jako kdyby mě něco zastavilo těsně před dosažením cíle. Tak budu muset doufat, nic jiného mi nezbyde, že příště se to podaří. A je to tu.. Zavřu oči a cítím sluneční paprsky mířící skrze mě. Jako přes sklo. Jako neviditelná se cítím být. Jsem v místnosti a nejsem. Ostatní mě vidí ikdyž nevidí. Vnímají ikdyž nevnímají.. A můj tep už zase roste." (2.4. 2009 při hodině Čj- popište své aktuální pocity)
Trochu bych to poupravila:
"Zavřít oči, usnula bych, pokud ale opravdu musím, udělám to tedy. Má nálada se odvíjí od bláznovství, okolo mě všichni blázní i já blázním. Všichni okolo mě se chovají jako zvířata, bojují o své teritorium, jako kdyby jim hrozilo vymření. Neuvědomují si, že to není JEJICH teritorium ale je to naše společné. Nemohu se soustředit, moje oči jsou roztěkané a nedokáží zaměřit na jeden objekt. Můj tep narůstá a ja myslí, že jestli to tak půjde dál asi zemřu. A najednou dost. Konec. Zvláštní, jako kdyby mě něco zastavilo těsně před dosažením cíle, tedy smrti. Tak budu muset doufat, nic jiného mi nezbyde, že příště se to podaří. A je to tu.. Zavřu oči a cítím sluneční paprsky mířící skrze mě. Sice mně hřejí, ale procházejí mnou bez sebemenších problémů. Jako přes sklo. Jako neviditelná či průhledná se cítím být. Jsem v místnosti plné lidí a přeci se cítím sama. Jsem ve společnosti lidí a nejsem. Ostatní mě vidí ikdyž nevidí. Vnímají ikdyž nevnímají. Cítím se jako vzduch, který si uvědomíme pouze když ho potřebujeme. Cítím se jako včela, kterou těsně poté co vám dá med, tedy plod svém práce, odeženete. A můj tep už zase roste. A já už zase cítím přicházející temnotu. Temnotu samoty, temnotu strachu z ní.
Kdy už konečně příjde to uklidnění? Jeden den bez hádek, posmívání, úšklebů? Jeden den kamarádství, úsměvu a lásky k bližnímu svému? Odpověď zní asi nikdy..
Jak již řekl někdo před velice dlouhou dobou- Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Můj život již nikdy nebude stejný. Má třída již nikdy nebude stejná, ale mohla by být lepší. Protože horší doufám, že ne. "
Trochu bych to poupravila:
"Zavřít oči, usnula bych, pokud ale opravdu musím, udělám to tedy. Má nálada se odvíjí od bláznovství, okolo mě všichni blázní i já blázním. Všichni okolo mě se chovají jako zvířata, bojují o své teritorium, jako kdyby jim hrozilo vymření. Neuvědomují si, že to není JEJICH teritorium ale je to naše společné. Nemohu se soustředit, moje oči jsou roztěkané a nedokáží zaměřit na jeden objekt. Můj tep narůstá a ja myslí, že jestli to tak půjde dál asi zemřu. A najednou dost. Konec. Zvláštní, jako kdyby mě něco zastavilo těsně před dosažením cíle, tedy smrti. Tak budu muset doufat, nic jiného mi nezbyde, že příště se to podaří. A je to tu.. Zavřu oči a cítím sluneční paprsky mířící skrze mě. Sice mně hřejí, ale procházejí mnou bez sebemenších problémů. Jako přes sklo. Jako neviditelná či průhledná se cítím být. Jsem v místnosti plné lidí a přeci se cítím sama. Jsem ve společnosti lidí a nejsem. Ostatní mě vidí ikdyž nevidí. Vnímají ikdyž nevnímají. Cítím se jako vzduch, který si uvědomíme pouze když ho potřebujeme. Cítím se jako včela, kterou těsně poté co vám dá med, tedy plod svém práce, odeženete. A můj tep už zase roste. A já už zase cítím přicházející temnotu. Temnotu samoty, temnotu strachu z ní.
Kdy už konečně příjde to uklidnění? Jeden den bez hádek, posmívání, úšklebů? Jeden den kamarádství, úsměvu a lásky k bližnímu svému? Odpověď zní asi nikdy..
Jak již řekl někdo před velice dlouhou dobou- Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Můj život již nikdy nebude stejný. Má třída již nikdy nebude stejná, ale mohla by být lepší. Protože horší doufám, že ne. "
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
