Děti

Protože jsem tu rozebírala dúležitost rodičovského elementu, je na čase rozebrat složitosti býti nečím dítětem.

Začíná to starostmi jakého pohlaví vlastně budete, to je těžká volba. Bud budetem mít výhodu čůrání ve stoje, ale zase hrozbu rakoviny prostaty, nebo budete čůrat vsedě a hrozbu rakoviny prsu nebo děložního čípku. Z toho částečně vyplívá, že být mužem je lehčí. A je to asi i tak, neříkám to kvůli tomu, že já jsem žena, ale kvůli tomu, že ženy musí absolvovat mnohem těžší životní zkoušky nežli muži. Ikdyž oni to také nemají lehké. I tak stojí za to být ženou, to jen tak naokraj :)
No a když už víte co budete, buďte ženou!, tak stojíte na prahu dalšího rozhodnutí, jak si lehnete. Budete originální a lehnete si naštorc nebo ještě nepojmenovaně, nebo budete v klasické hlavonožcové poloze? Taky dost důležité a nelehké rozodnutí, které většinou děláme ve stresu. A občas ho kvůli tomu stresu nestihneme nebo ho uděláme špatně a dopadá to katastrofálně, naší předčasnou smrtí a smutkem naší maminky a i tatínka.
Pokud se však povede máme částečně vyhráno, pokud jsme teda vznikly z čisté lásky a jsme chtění a vymodlení. Protože když ne, nastává průšvih a možná jedno z nejtěžších rozhodnutí našich rodičů, popř. pouze matky. Ale to se naštěstí stává jen málokdy, takžeto nemusíme řešit.
Také je důležité zjistit, zda jsme v děloze sami, pokud ano máme více prostoru pro sebezdokonalování a není nutno se dělit o mateřské mléko. Pokud však ne, je nutno si rychle promluvit a dohodnout se na určitých pravidlech fungování. A určit si i tresty za porušení, např. bez snídaně,.. a při soustavném porušování spolknout nebo jinak pohltit tohoto narušitele.
No a pak už jenom růst, občas si kopnout, nechat se párkrát zultrazvukovat a vyfotit a nakonec dorůst do příslušné velikosti.
Potom nastává další problém- porod. Musíme se rychle rozloučit s tak milovaným prostředím a narodit se do světa, odkud už není úniku. A pak nastává skoro hamletovské dilema - začít brečet, být zabalená do zavinovačky a jít spát, nebo nezačít brečet, pozorovat svět úplně mlčky a tiše se jim smát, to vás dají do takové velké krabice a vedou k vám hadičky a jste v měkoučku. No ale věřte mi, lepší je začít ječet a pokusit se těm doktorům protrhnout bubínky.
No a tímn začíná období kdy pochopíte, že rodiče ikdyž se moc snaží vám absolutně nerozumí.
Máte hlad a začnete tedy brečet, nejdříve dělají, že to neslyší, potom tedy přijdou a začnou s vámi houpat, když brečíte dál přebalí vás, a mezitím už skoro šilháte hlady a tak zkusíte naznačit pusou jakože jídlo, ale oni se začnou smát a položí vás zpět do posrýlky. No tak začnete ječet ještě víc, když už tedy nic jiného nepomůže, dají vám tedy jíst. Tak to je typický průběh dorozumívání se s rodiči. A ikdyž se postupem času naučíte mluvit a dávat rodičům jasně najevo, co že si to právě přejete, nikdy to nepochopí. A když jim to dojde je už skoro pozdě.
Nebo to pochopí, ale nechce se jim to udělat a tak udělají všechno možné, aby se tomu vyhly. Nakonec když se provalí, tento úskok, rodiče řeknou, že to přeci bylo ve vašem zájmu. Že přeci jednají vždy a ve všem pouze ve vašem zájmu. Zní to sice krásně, ale často to tak není, často jsou to pouze řeči.
V pubertě si říkáme, jak nikdy nebudeme opakovat to, co považujeme za chyby. Nakonec se však ukáže, že přeci jenom občas měli pravdu. A že přeci jenom i občas jednali v našem zájmu. A my budeme za hlupáky, že jsme to nepoznali včas. A tak to zamaskujeme takovou salvou kritiky všezho, co oni udělají, že si rodiče ani neuvědomí, že my si uvědomujeme, že oni mají pravdu. Nakonec už všechno zkritizujeme natolik, že už není jediná nit suchá a tak je našase dospět a začít opakovat to, co jsme považovali za chyby. A ještě k tomu přidat chyby vlastní. A pod tíhou bytím dospělým zapomeneme jaké to bylo býti dítětem. Neuvědomíme si, na co jsme mysleli my, co jsme dělali my.. a myslíme zase "v zájmu dětí". A paradoxní je, že my si opravdu myslíme, že to je v zájmu dětí ale ono často není. Ale to pochopíme až když je příliš pozdě něco změnit. A tak se opakuje rodičodětský koloběh.