Eutanázie- seminárka

Již jeden příspěvek o eutanázii jsem psala, odvolávala jsem se přitom na svou seminárku, tak to je ona - má seminárka..

Termín „eutanázie“ vymyslel a začal používat Francis Bacon (1561-1626), což byl anglický filosof, státník a zakladatel empirismu (filosoficko-psychologický směr zkoumající lidské poznání, které odvozuje od smyslové zkušenosti).Tento termín znamenal bezbolestnou, snadnou a snad i „šťastnou“ smrt.V dnešní době je význam tohoto pojmu poněkud posunut, většina lidí tento pojem chápe jako nesamovolné ukončení života člověka na jeho vlastní žádost . Avšak někteří k tomu ještě dodají přívlastek „trestné“ či „trestuhodné“, což je diskutovatelné. V této mé práci se pokusím nastínit některé z těchto názorů a též se pokusím ukázat na jejich nedostatky a občasnou rozporuplnost.Ale poněvadž je mnoho specialistů v podobných oborech a mnoho lidí se tímto problémem zabývá z mnoha různých hledisek, nastíním zde pouze tu část, kterou považuji za důležitou.
Rozlišujeme dva základní druhyeutanázie. Aktivní a pasivní. Aktivní je když se v dané situaci ocitáme momentálně, pasivní pokud sepíšeme žádost pro případ kdybychom se stali nevyléčitelně nemocnými….
Pro pochopení tohoto tématu je nutno si položit několik otázek. Má vůbec člověk právo na smrt? Tedy spíše na to, aby bylo vyhověno jeho žádosti o ukončení jeho života. O eutanázii žádají většinou nevyléčitelně nemocní lidé - v poslední fázi rakoviny, trpící nemocí AIDS, upoutaní na lůžko, těžce fyzicky tak i psychicky postižení lidé (popř. děti), nebo i staří lidé, kteří již nemají pro co a koho žít. Mají oni právo na „předčasnou“ smrt? Vždyť je to stejné jako sebevražda. Ukončení života. Pokud se tvrdí, že lidé nemají právo na eutanázii, mají právo na sebevraždu? Pokud nemají právo na sebevraždu, mají právo na svobodné rozhodování o svém životě? Což by člověk samozřejmě měl mít, podle Všeobecné deklarace lidských práv (VDLP), přijaté 10.12. 1948 Valným shromážděním OSN (tento den se stal Dnem lidských práv) jako smlouvu jejíž autorita je uznávána po celém světě, avšak není mezinárodní smlouvou. Podle článku 3 VDLP má každý člověk právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. A podle článku 12 nikdo nemá právo zasahovat do soukromého života, rodiny, domova,..Z čehož vyplývá že rozhodování o tom, zda bude člověk žít či ne je věcí toho onoho člověka a nikdo nemá právo do toho zasahovat. I když to částečně odporuje většině právních systémů, kde je dáno, že eutanázie je vražda a v České republice je podle §230 trestního zákona považován jako trestný čin- Účast na sebevraždě- trestem je odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let a v případě zdravotnického personálu ještě zákaz nadále působit v oboru. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je napsáno, že nikdo nesmí nikoho zbavit života, výjimkou jsou soudní tresty, ty jsou však též ve většině zemí pro nehumánnost zakázány.
Většina současných náboženství a věřících lidí se staví proti ukončení života.
Křesťané, kteří se řídí zákony z niž vychází, že Bůh daroval lidem život a oni nemají právo ho násilně ukončit. Odsuzují stejně i sebevraždu, někteří i potrat a homosexualitu. Berou je jako smrtelný a tedy neodpustitelný hřích. Člověka, který se něčeho takového dopustil, ať v pozici lékaře, který tento úkon provedl, nebo člověka , který o eutanázii požádal, není možno pustit nebeskou branou do Ráje. Je však pravdou, že takový člověk většinou ani nebude křesťanem, neboť pokud by jím opravdu byl, trpěl by do posledního dechu bez jediné myšlenky nad eutanázií.
Také muslimové, Židé, ale i jihoasijská náboženství se staví k eutanázii odmítavě. Buddhismus, hinduismus a jiná náboženství východního typu zastává názor, že člověk by se měl zdržovat jednání, které by zabíjelo či jinak zraňovalo jiné dýchající bytosti. Jelikož se tato náboženství zakládají na myšlence reinkarnace, tedy převtělení, a každému člověku přisuzují karmu, podle které se určuje do jaké bytosti se převtělí, určujícím je chování během života. A též tvrdí, že utrpení je neoddělitelnou součástí lidského života, stejně jako radost. Utrpením se očišťujeme od svých nedostatků a pokoušíme odčinit své chyby. A pokud se nějaká bytost předčasně zbaví utrpení, cestou eutanázie či sebevraždy, utrpení se nezbaví, to ho čeká v nějaké podobě i v životě příštím. A kromě toho zanechá to stopu na karmě jak pacienta tak i doktora.
Židé umírajícím věnují všestrannou péči, všichni jsou vyzýváni, aby těmto lidem pomohli nést jejich úděl, aby se modlili za jejich šťastnou smrt. Což může být rozporuplné, jelikož smrt nikdy není úplně šťastná. Vždy někoho udělá nešťastným, příbuzné, lékaře, který nedokázal zachránit pacienta,.. Ale je pravdou, že smrt bývá případech, ve kterých by se eventuelně jednalo o milosrdné usmrcení, vykoupením.
Ale například antická filosofie se k tomuto problému staví naprosto jinak. Řečtí filosofové, lékaři i prostý lid si cenili zdraví a velice podporovali kult zdraví a tělesné zdatnosti. Ve Spartě, jednom z nejznámějších městských států archaického období (8-6. století př.n.l.), kde vládl polovojenský režim. Zde byli v jejich vlastním zájmu ze společnosti vybíráni slabší jedinci, jak tělesně tak i duševně, , pravděpodobně by nepřežili a byli by „lépe vyvinutým“ okolím ponižováni a utlačováni, byli buď vyhnáni nebo častěji zabiti. Jistě v tom také hrál zájem civilizace, touha po co nejlepších bojovnících.Není to sice naprosto typický příklad eutanázie, ale jistá podobnost lze najít. A později jak řečtí (Platón, Zénón), tak římští (Seneca) filosofové zastávají možnost dobrovolného odchodu ze života.
A též v Německu okolo roku 1900 vyšla kniha s názvem: Právo zemřít, jejímž autorem byl A Jost. A o něco později se dva významní profesoři vyslovili pro zabíjení těch, kteří podle nich „nejsou hodni života“. Do této kategorie lidí spadali hlavně mentálně retardovaní a děti s těžkými rozvojovými vadami.Avšak nejvíce případů eutanázie bylo zaznamenáno v nacistickém Německu, ikdyž nevím jestli je tehdejší chápání tohoto pojmu přímo totožný s pojmem dnešním. Akce pod názvem eutanázie tam byla započata roku 1939, jako akce oficiální a celkem si do roku 1941, kdy byla na protest duchovních ukončena, vyžádala přes 75 tisíc obětí z řad dospělých a dětí. Nadále však tato akce pokračovala, ale v utajení a přibylo nejméně dalších 70 tisíc obětí. Hlavním úkolem bylo nejen zbavit lidi životů, zabránit šíření genetických chorob a „nečisté rasy“ ale i uvolnit lůžka v nemocnicích a tím ulehčit zdravotnickému personálu. Personálu, který musel být připraven pro bojující v právě probíhající II. světové válce.
I většina lékařů je resolutně proti uzákonění beztrestnosti eutanázie. Zdůvodňují to rozporem mezi Hippokratovou přísahou, kterou musejí odříkat a dodržovat pokud chtějí být lékaři. V Hippokratově přísaze se problému eutanázie nepřímo věnují dva odstavce, cituji: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).“ (internetový portál Wikipedia, heslo: Hippokratova přísaha)Již v prvním odstavci je zmíněno „ve prospěch nemocného“,což není blíže určitelné. V tomto případě asi záleží na názoru lékaře, zda to pro něj znamená, co je pro pacienta nejlepší. Jestli to bude zohledňovat názor pacienta, a pokud touží po tom neprodlužovat trápení a ukončit život, tak to vykonat.Nebo následovat názor svůj, pokud si tedy lékař myslí že jeho řešení bude pro pacienta lepší, nežli to, se kterým přišel on sám.Zajímavé, jak najednou náš život visí na tom, jaký bude názor našeho lékaře. Zda je náš názor správný, či ne. Pokud vím neexistuje zákon, který by upravoval, kdy je nutno dodržovat rady lékaře a kdy je naopak lékař nucen následovat prosby pacienta. Existuje možnost odmítnout léčbu, avšak s rizikem, že člověk bude zbaven svéprávnosti a léčen proti své vůli. Lékaři zastávají názor, že pokud bude eutanázie legalizována tak dáme průchod vědomému zabíjení a neřeší hrozbu zneužití.Avšak problémem momentální medicíny je to, že umí člověka nepřirozeně dlouho zadržovat ve stavu skoro již smrti. S nejmenšími známkami života se člověka pokoušíme udržovat. Medicína již velice pokročila a dokážeme člověka zachránit již i v takových situacích, které byly ještě před 50ti lety považovány za nemožné.Dítě které se narodí předčasně, lidé žijí s amputovanou nohou, transplantace orgánů a je toho mnohem více. Dost často to jde i proti přírodě, občas musí někdo umřít, aby udělal místo jiným. Jenže, je těžké se vzdát někoho a nechat ho umřít.
Dnešní názor laické populace na tuto problematiku je dosti komplikovaný. Čím dál více se o něm mluví, objevují se nové kauzy. Což přispívá k lepší informovanosti lidí. Proto také procento lidí, kteří souhlasí s eutanázií roste. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z května roku 2008 vyplývá, že 19% dotázaných rozhodně souhlasí s eutanázií, což je o skoro 5% více nežli v roce 2007. A odpověď : „spíše souhlasím“ zvolilo přibližně 43 % dotázaných lidí. Což v součtu ukazuje že pro je celkově 62% lidí. A z výzkumu též vychází, že názory Pro jsou relativně rovnoměrně rozloženy mezi celou testovanou společenskou vrstvu, to znamená lidi od 15 let. Průzkumu se zúčastnilo 1066 lidí.Minulý rok, však Pro byli více muži a Proti nejčastěji lidé nad 60 let, většinou i věřící.
Stejně však když 21. července 2008 senátorka Stanislava Domová z klubu Nezávislých demokratů předložila návrh zákona o důstojné smrti (=eutanázie), tento návrh zákona vyvolal v senátu záporné ohlasy. Pokud by zákon prošel pak by měl pacient ve stavu trvalé psychické nebo fyzické nemoci dostat odpovídající odbornou pomoc při snaze zemřít důstojnou smrtí. Teprve poté by se projednávaly případy, kdy pacient předem požádá o eutanázii, pokud by se dostal do situace trvalé bolesti.Avšak musí být v době podání žádosti plně způsobilý k právním úkonům a plně při vědomí.Lékař který by při tomto úkonu asistoval by to dělal dobrovolně, nesměl by být nikým nucen a beztrestně. Paní Domová tento návrh vyřkla hlavně prý, aby se o něm více diskutovalo na parlamentní půdě. Veřejnost je již obeznámena.Teď nastal čas na to, aby věc prozkoumali znalci z oboru etiky a morálky.Podle jejích slov, nečeká, že se záležitost vyřeší rychle, ale během několika let. Již jednou se ve vládě o podobném tématu diskutovalo, bylo to roku 2005, ale návrh byl nakonec stažen. Možná i pro demonstrace českých křesťanů, muslimů a jiných nesouhlasících lidí. Podle psychologa Jeronýma Klimeše se u pacientů, kteří žádají o tento způsob ukončení života nežádá kvůli fyzické nýbrž kvůli psychické bolesti. Tím že se člověk cítí osamocen, nechtěn. Tomu však, podle pana Klimeše lze zabránit častějšími návštěvami těchto lidí.Tím, že s nimi mluvíte, zajímáte se o ně. Čímž se staví proti možnosti eutanázie.
V několika zemích (evropských tak i mimo evropských) se již dlouze o tomto problému jednalo. V Nizozemí byla eutanázie i lékařsky asistovaná sebevražda, jako v prvním státě vůbec, tolerována. A to již od počátku 70.let. Legalizace se však dočkala až roku 2002, je však výhradně pro nizozemské občany. V zákonech některých zemí, jako je právě např. Nizozemí je řečeno, že lékař nesmí sobecky ukončit něčí život, čímž je myšleno, to aby se tím obohatil. Takže pokud to lékaři vykonávají bezplatně nehrozí jim žádný trestný postih. V Belgii byl též v roce schválen 2002 zákon o legalizaci eutanázie.Má však stejnou podmínku, jen pro občany Belgie. V americkém státě Oregon, je povolena pouze asistovaná sebevražda, podle statistik dosud zemřelo okolo tří set pacientů
Nedávno zákon o eutanázii schválil i Lucemburský parlament, a to velice těsným rozdílem, kdy Pro hlasovalo 31 poslanců, Proti 26 a 3 se zdrželi hlasování. Avšak s výsledkem není spokojen ani lucemburský vévoda natož hlava katolické církve, tedy papež.
Výjimkou je Švýcarsko, které nabízí asistovanou sebevraždu i pro občany cizí národnosti. Tak vznikla tzv. Sebevražedná turistika, kdy do Švýcarska lidé jezdí umírat. Je známo že až ¾ pacientů jsou cizinci a asi tak polovina z celkového počtu pacientů jsou Němci.Albánie, jako jediná východní země, si již v roce 1999 prosadila legalizaci eutanázie. A zvláštní je i osud Severního teritoria (část Austrálie), která roku 1995 sice eutanázii legalizovala, avšak rozhodnutí brzy přehlasoval federální parlament z důvodu obav zneužití domorodými obyvateli Austrálie, kteří jsou ve špatné situaci.
A v tradičně konzervativním státě, jako je Velká Británie, se často vedou diskuze zda by měla být legalizována. Avšak stále je proti anglikánská církev a protože má veliký vliv na lid a též na sněmovnu lordů, zákon ještě neprošel.
V poslední době se v médiích často objevují případy žádostí o eutanázii. Američanka Terri Schiavová byla 18.března 2006 na žádost svého manžela odpojena od přístrojů. Terri byla již od roku 1990, kdy ji doma zastihl srdeční záchvat po němž následovalo vážné poškození mozku a ochrnutí, v komatu. Michael Schiavo, manžel Terri., již dlouho bojoval za právo na to, aby byla odpojena od přístrojů. Avšak rodiče, bratr, prezident Bush a spoustu jiných s tím nesouhlasilo. Došlo to až k 7 soudním řízením, které rodiče prohráli. Byly to jak státní tak federální soudy a dokonce i floridský parlament případ projednával. Terri ještě po odpojení od přístrojů 12 dní žila a pak zemřela. Pitva prokázala, že Terri měla nevratně poškozený mozek.V listopadu v Itálii vrchní odvolací soud rozhodl ve prospěch otce, který žádal o odpojení své dcery, Eluany Englarové, která byla 17 let v komatu. Shodla se na tom i porota navzdory protestu papežského státu.Ve Francii žádala o eutanázii Chantal Sébiová, která měla na obličeji neoperovatelný nádor. Trpěla velmi vzácným, nevyléčitelným a bolestivým nádorem nosní dutiny. Nádor zvaný estezioneuroblastom ji znetvořil a přivodil jí ztrátu čichu, chuti a v podstatě i zraku. Soud ji žádost zamítl a tak se sama předávkovala barbituráty.
Názorů je mnoho, některé jsou více či méně podložené fakty, ale hlavní by mělo být přání pacienta. Nehledě na to, jakou bude mít lékař pověst, nehledě na to jestli je to morální. Ale člověku to uleví od bolesti, to je přeci důležitější. Ale na druhou stranu takhle se na to dá dívat pouze z pohledu pacienta. Avšak z pohledu příbuzných, není vždy tak jisté jak se člověk zachová. Sama si raději nechci představovat co bych dělala na místě, když bych se musela rozhodnout, ale vím, jak bych se chovala na místě soudce. Soudce, který musí vynést rozsudek jestli legalizovat či trestat. Legalizovala bych ji…