Klavír

Dlouho jsem na něj hrála, asi deset let (plusmínus). A ty poslední roky již byly utrpením, jak pro mě tak i pro moji učitelku. (sice to nikdy neřekla ale já si to myslím..) A když jsem se po dlouhém přemlouvání rozhodla s tím seknout, udělala jsem to v polovině roku. Tedy v lednu. Nikdo to nechápal, všichni se mě ptali, jestli to nevydržím do konce.
Jenže já jsem věděla že pokud to neudělám ted tak mi to potom dá ještě větší práci se k tomu dokopat. Muselo to být co nejdříve, muselo to být v době kdy na to mám ještě sílu.. Protože potom bůh ví.. Pak už by to bylo o dost delší, již takhle jsem jí to řekla skoro z hodiny na hodinu. Protože ikdyž jsem tam šla s tím, že jí to řeknu, vždy se vyskytlo něco co mi v tom zabránilo..
Když už jsem to tedy konečně udělala, ulevilo se mi. Ona to ale nechápala, nechápala proč v lednu,.. ale mě to bylo jedno, věděla jsem, že budu mít volný čtvrtek. Už se nebudu muset stresovat tím, že jsem zase celý týden necvičila a že to za jeden den (ten čtvrtek) musím dohnat. Nešlo mi to a hlavně mě to už ani nebavilo.
Jediní kvůli komu jsem hrála byli moji rodiče, jenže pak jsem si jednou uvědomila že už mi to nestačí jako důvod k pokračování. Nebylo to dost silné. A tak jsem se rozhodla to zkusit, zkusit svět bez klavíru.. Jaké to bude? Bude mi to chybět?

Čekala jsem že bude, dokonce jsem s tím i počítala. Proto mě velice překvapilo, že mi to je jedno. Nějak jsem se od toho oprostila a to že nám ten klavír stojí v rohu místnosti, občas na něm leží kočička a jinak nemá jiné použití mi nevadí. Upřímně je mi to fuk...
Ale tak by to nemělo být.. Ale je!
já jsem se s ukončením kapitoly klavíru smířila jednoduše. Moji rodiče, ikdyž už je to rok, ještě ne. Nechápu to, protože to oni mi pořád říkali (teda maminka), že nemá smysl hrát pokud mě to nebaví, nemá smysl hrát kvůli nim. A když jsem se tím řídila jsou nespokojení. Tak sakra co chtějí? Když hraju kvůli nim, nelíbí se jim to a když nehraju a řídím se jejich radou též se jim to nelíbí.. S rodiči je to občas složité..
Bohužel se mnou také.
Já bych si i na ten klavír zahrála být v totálně izolované místnosti nikým nepozorována, nikým neposlouchána. To mi totiž vždy vadilo, když na mě někdo koukal nebo mě poslouchal. I u paní učitelky mi to vadilo, jakýkoliv třídní koncert i postupové zkoušky to byl horor. A co když mě někdo vyzval abych něco zahrála- to nešlo, někdo mě poslouchal a tak jsem i skladbu co jsem měla zpředu dozadu i poslepu vorala jako kdybych ji nikdy nehrála.

Takže rodičové, až bude doma naprosto vakuové a nikým nesledované a nikým neslyšné prostředí bude to čas na to abych si něco zahrála na klavír, do té doby na něj s největší pravděpodobností nesáhnu. A prosím nevyčítejte mi to! Vadí mi když poté půjdu po chodbě a tam mi někdo řekne, že jak jsem včera hrála určitou skladbu tak v třetím taktu druhého dějství byla špatně pomlka.
Možná přeháním a hned zítra se odhodlám a zkusím naostro jak hodně zapomíná mozek pokud se neprocvičuje. A možná taky ne. Ale rozhodně se nenechám nikým nutit či přemlouvat, ta vůle k hraní musí být má. Má vůle. To je totiž jedna z mála věcí, na kterou jsem přišla sama :)
Pokud to nebude z mé hlavy a mou vůlí, zase mě to po čase nebude bavit a zase skončím a zase se to bude opakovat- nenaléhejte tedy a už se o tom nebudeme bavit...