Ta samota je tak ubíjejcí. A dnešhní společnost skoro až diskriminuje lidi, co jsou sami. Existují takové slevy pro dvojice, pron rodiny s dětmi, ale slevy pro jednotlivce nejsou. Vím že to jde těžko udělat, ale myslím že kdybychom opravdu chtěli, šlo by to.
Co má samotný člověk dělat? Když jde do baru, všichni ostatní jsou tam s přítulem/přítulkyní. A vy? Zase jim děláte křena, a zůstanete sami. Tak je možná lepší do toho baru ani nechodit. jenže to potom nemůžete nikam. A zůstanete sami doma před televizí. A bez šance to změnit, namítli by někteří (samozřejmě že ti spárovaní...) Jenže oni asi neví, jak je těžké jít někam když víte že zase zůstanete v rohu, budete se nudit a budete sami. Asi si nikdy nezažili to, že jste v místnosti plné lidí a cítíte se úplně opuštěný. Protože pak by se nedivili mého strachu ze společnosti.
Mimo to, u mě je to ještě o něco složitější. Stěžuji si když jsem mimo společnost ale když se okolo mě shluknou lidi cítím se také nesvá. Tedy si stěžuji. Takže ano, máte pravdu, stěžuji si v bkaždém případě, alespoň to tak vypadá. Ale není, stěžuji si jen v extrémech. Ráda se bavím s pár lidmi (teda nejraději s jedním), protože když je těch lidí více, nestíhám všechno sledovat a pozorovat reakce. Proto je nejlepším 1 až 2 lidi plus já.
Já totiž miluju pozorovat lidi, jak gestikulují, jak reagují na různé podněty,... Je to zajímavé a o člověku Vám to dost často něco poví. A je ton mnohem přímější a pravdivější nežli mluvení. Lidé Vám totiž mohou lhát, něco zatajovat,... ale když se nekontrolují a mluví společně s gesty, prozradí na sebe mnoho. Zda jsou šťastní, spokojení, líbí se jim prostředí kde jsou, sympatie či anipatie k člověku se kterým se baví,... A potom už s tím můžete dál pracovat. A dokonce pokud je ten člověk sám si při povídáním s ním potvrdit a poupravit své závěry. Jenže takhle nelze sledovat více lidí, tedy jde jenže je to dost náročné a tak si nemužete (tedy spíše já nemohu) povídat s ostatními a být přítomen tomu hovoru. Protože to vyžaduje pozornost a ta se právě zaobírá sledováním.
Musíte si však dávat pozor, jak upřeně se díváte. Aby Vás nikdo neobvinil z Voyerství, nebo Vám nedal pěstí, protože i to se stává. Možná to i vyyžaduje umění, to nevím....
Jenže pokud někoho takto sledujete vydělujete se od společnosti a tím se separujete a zaděláváte si na samotu. A ta je strašná, nemít nikoho s kým si popovídat večer po škole, s kým jít ven, do kina, divadla,kdo by se o Vám staral, vyzvedával Vás,... Nebo s kým by jste sdílela své pocity a on s Vámi. Pro koho by jste mohla dělat to co on pro Vás...
Jenže to se někomu s takovou absencí štěstí ani nemůže podařit. Takže asi budu navždy sama samotinká. S hrstkou přátel potrhlou rodinou a bez přítele....
Na druhou stranu být svobodná má i své výhody, nikdo Vás nemůže opustit kvůli jiné osobě. Nemusíte si lámat hlavu, co dát k narozeninám. Nemusíte se bát, aby na někoho nežárlil.
Ale pořád je lepší být s někým... takže gratuluji všem, co někoho mají (velice jim to přeji) a přeji jim dlouhý společný život a štěstí.....
pondělí 30. března 2009
Vánoce
Vánoce mají být svátky klidu, míru, spokojenosti, radosti, rodiny, narození,.. Ale nemají být svátky komerce! Kam jsme se to dostali?
Již delší dobou pozoruji, jak se naše společnost stále více stává závislá na nakupování a prostě komerci. A nejvíce je to vidět právě na Vánocích.
Dříve byly Vánoce svátky, kdy se rodina sešla okolo rodinného krbu. Svátky pohody. Svátky, kdy se rodina sešla v plném osazení, snědla si Štědrovečerní jídlo, pomodlila se a poté rozdala dárky. Jenžo nebyly dárky, jaké známe dnes, byly to předším vyrobené a nebo tedy koupené ale za účelem potěšit, udělat člověku radost. A né šíleného nakupování dárků den před Štědrýkm večerem nebo předhánění se, kdo dostane více a dražších dárků. Také se už vytratilo to, že se dárky dávají za účelem potěšit a ne dávání to, co člověk potřebuje a stejně by si to musel dříve či později koupit, tak ho odbít o Vánocích. Nebo jak je těžké vybrat dárky pro okolí tak, aby všichni byli obdařeni stejně početně i hodnotně, aby se nikdo necítil znevýhodněn.
Pamatuji si, jak když jsem byla malá chodili jsme s maminkou po městě před Vánoci a já se vždycky těšila až si Ježíšek vezme ten dopis, který jsem napsala a dala za okno. Když jsem ještě neuměla psát, pomáhali mi s ním rodiče nebo prarodiče. A nikdy mi nepřišlo divné, že Ježíšek vždycky přišel na to, co přesně jsem chtěla. Vždycky věděl i to, co jsem do dopisu nenapsala, ale proč ne, je to přeci Ježíšek a ten ví všechno :)
Když jsem potom jednou přišla na to, jak to doopravdy je, nechtělo se mi rodičům kazit tu radost z Vánoc a tak jsem jim dávala dárky během celého roku a na Vánoce vždy napsala Ježíškovi, ale sama nic nekupovala. Ale to bylo jen jednou, poté jsem došla k názoru, že tak to nepůjde a tak jsem i já začala Ježíškovat. Moc mě to baví. Ale vždy mám strach z nerovnoměrnosti dárků a hrozně nemám ráda jejich nakupování. Ty předvánoční davy, všude vývěsky (předvánoční, které se objevují jíž od poloviny října), prostě ta uspěchanost doby,... tak to vždy koupím šup šup, neznamená to, že to odbydu ale to, že si předem vytipuju co koupím a pak pouze jdu a koupím.
Proč to nemůže být jako dřív? Tak jako před sto lety? Vím, nelze to, ale mrzí mě to..
Tak mi nezbyde než jen vzpomínat na svá dětská léta, kdy jsem si nikdy takovýchto schonů nevšimla, musely být ale já je neviděla. Stejně jako jsem neviděla ty všude se prodávající vánoční stromky, což je poklona mé mamince. Je tak dokonalá, že i v našem předvánočním měste předemnou dokázala tyto věci schovat a Ježíšek mi je mohl se slávou přinést...
Také dokázal skviele ozdobit stromeček, v přesný čas těsně před večeří nam pod něj dát dárky a zase jít o dům dál..
Doufám, že až já budu jednou Ježíškem (jak je vlastně ženské jméno pro Ježíška? :) ) budu tak dobrá jako byli naši....
Již delší dobou pozoruji, jak se naše společnost stále více stává závislá na nakupování a prostě komerci. A nejvíce je to vidět právě na Vánocích.
Dříve byly Vánoce svátky, kdy se rodina sešla okolo rodinného krbu. Svátky pohody. Svátky, kdy se rodina sešla v plném osazení, snědla si Štědrovečerní jídlo, pomodlila se a poté rozdala dárky. Jenžo nebyly dárky, jaké známe dnes, byly to předším vyrobené a nebo tedy koupené ale za účelem potěšit, udělat člověku radost. A né šíleného nakupování dárků den před Štědrýkm večerem nebo předhánění se, kdo dostane více a dražších dárků. Také se už vytratilo to, že se dárky dávají za účelem potěšit a ne dávání to, co člověk potřebuje a stejně by si to musel dříve či později koupit, tak ho odbít o Vánocích. Nebo jak je těžké vybrat dárky pro okolí tak, aby všichni byli obdařeni stejně početně i hodnotně, aby se nikdo necítil znevýhodněn.
Pamatuji si, jak když jsem byla malá chodili jsme s maminkou po městě před Vánoci a já se vždycky těšila až si Ježíšek vezme ten dopis, který jsem napsala a dala za okno. Když jsem ještě neuměla psát, pomáhali mi s ním rodiče nebo prarodiče. A nikdy mi nepřišlo divné, že Ježíšek vždycky přišel na to, co přesně jsem chtěla. Vždycky věděl i to, co jsem do dopisu nenapsala, ale proč ne, je to přeci Ježíšek a ten ví všechno :)
Když jsem potom jednou přišla na to, jak to doopravdy je, nechtělo se mi rodičům kazit tu radost z Vánoc a tak jsem jim dávala dárky během celého roku a na Vánoce vždy napsala Ježíškovi, ale sama nic nekupovala. Ale to bylo jen jednou, poté jsem došla k názoru, že tak to nepůjde a tak jsem i já začala Ježíškovat. Moc mě to baví. Ale vždy mám strach z nerovnoměrnosti dárků a hrozně nemám ráda jejich nakupování. Ty předvánoční davy, všude vývěsky (předvánoční, které se objevují jíž od poloviny října), prostě ta uspěchanost doby,... tak to vždy koupím šup šup, neznamená to, že to odbydu ale to, že si předem vytipuju co koupím a pak pouze jdu a koupím.
Proč to nemůže být jako dřív? Tak jako před sto lety? Vím, nelze to, ale mrzí mě to..
Tak mi nezbyde než jen vzpomínat na svá dětská léta, kdy jsem si nikdy takovýchto schonů nevšimla, musely být ale já je neviděla. Stejně jako jsem neviděla ty všude se prodávající vánoční stromky, což je poklona mé mamince. Je tak dokonalá, že i v našem předvánočním měste předemnou dokázala tyto věci schovat a Ježíšek mi je mohl se slávou přinést...
Také dokázal skviele ozdobit stromeček, v přesný čas těsně před večeří nam pod něj dát dárky a zase jít o dům dál..
Doufám, že až já budu jednou Ježíškem (jak je vlastně ženské jméno pro Ježíška? :) ) budu tak dobrá jako byli naši....
Klavír
Dlouho jsem na něj hrála, asi deset let (plusmínus). A ty poslední roky již byly utrpením, jak pro mě tak i pro moji učitelku. (sice to nikdy neřekla ale já si to myslím..) A když jsem se po dlouhém přemlouvání rozhodla s tím seknout, udělala jsem to v polovině roku. Tedy v lednu. Nikdo to nechápal, všichni se mě ptali, jestli to nevydržím do konce.
Jenže já jsem věděla že pokud to neudělám ted tak mi to potom dá ještě větší práci se k tomu dokopat. Muselo to být co nejdříve, muselo to být v době kdy na to mám ještě sílu.. Protože potom bůh ví.. Pak už by to bylo o dost delší, již takhle jsem jí to řekla skoro z hodiny na hodinu. Protože ikdyž jsem tam šla s tím, že jí to řeknu, vždy se vyskytlo něco co mi v tom zabránilo..
Když už jsem to tedy konečně udělala, ulevilo se mi. Ona to ale nechápala, nechápala proč v lednu,.. ale mě to bylo jedno, věděla jsem, že budu mít volný čtvrtek. Už se nebudu muset stresovat tím, že jsem zase celý týden necvičila a že to za jeden den (ten čtvrtek) musím dohnat. Nešlo mi to a hlavně mě to už ani nebavilo.
Jediní kvůli komu jsem hrála byli moji rodiče, jenže pak jsem si jednou uvědomila že už mi to nestačí jako důvod k pokračování. Nebylo to dost silné. A tak jsem se rozhodla to zkusit, zkusit svět bez klavíru.. Jaké to bude? Bude mi to chybět?
Čekala jsem že bude, dokonce jsem s tím i počítala. Proto mě velice překvapilo, že mi to je jedno. Nějak jsem se od toho oprostila a to že nám ten klavír stojí v rohu místnosti, občas na něm leží kočička a jinak nemá jiné použití mi nevadí. Upřímně je mi to fuk...
Ale tak by to nemělo být.. Ale je!
já jsem se s ukončením kapitoly klavíru smířila jednoduše. Moji rodiče, ikdyž už je to rok, ještě ne. Nechápu to, protože to oni mi pořád říkali (teda maminka), že nemá smysl hrát pokud mě to nebaví, nemá smysl hrát kvůli nim. A když jsem se tím řídila jsou nespokojení. Tak sakra co chtějí? Když hraju kvůli nim, nelíbí se jim to a když nehraju a řídím se jejich radou též se jim to nelíbí.. S rodiči je to občas složité..
Bohužel se mnou také.
Já bych si i na ten klavír zahrála být v totálně izolované místnosti nikým nepozorována, nikým neposlouchána. To mi totiž vždy vadilo, když na mě někdo koukal nebo mě poslouchal. I u paní učitelky mi to vadilo, jakýkoliv třídní koncert i postupové zkoušky to byl horor. A co když mě někdo vyzval abych něco zahrála- to nešlo, někdo mě poslouchal a tak jsem i skladbu co jsem měla zpředu dozadu i poslepu vorala jako kdybych ji nikdy nehrála.
Takže rodičové, až bude doma naprosto vakuové a nikým nesledované a nikým neslyšné prostředí bude to čas na to abych si něco zahrála na klavír, do té doby na něj s největší pravděpodobností nesáhnu. A prosím nevyčítejte mi to! Vadí mi když poté půjdu po chodbě a tam mi někdo řekne, že jak jsem včera hrála určitou skladbu tak v třetím taktu druhého dějství byla špatně pomlka.
Možná přeháním a hned zítra se odhodlám a zkusím naostro jak hodně zapomíná mozek pokud se neprocvičuje. A možná taky ne. Ale rozhodně se nenechám nikým nutit či přemlouvat, ta vůle k hraní musí být má. Má vůle. To je totiž jedna z mála věcí, na kterou jsem přišla sama :)
Pokud to nebude z mé hlavy a mou vůlí, zase mě to po čase nebude bavit a zase skončím a zase se to bude opakovat- nenaléhejte tedy a už se o tom nebudeme bavit...
Jenže já jsem věděla že pokud to neudělám ted tak mi to potom dá ještě větší práci se k tomu dokopat. Muselo to být co nejdříve, muselo to být v době kdy na to mám ještě sílu.. Protože potom bůh ví.. Pak už by to bylo o dost delší, již takhle jsem jí to řekla skoro z hodiny na hodinu. Protože ikdyž jsem tam šla s tím, že jí to řeknu, vždy se vyskytlo něco co mi v tom zabránilo..
Když už jsem to tedy konečně udělala, ulevilo se mi. Ona to ale nechápala, nechápala proč v lednu,.. ale mě to bylo jedno, věděla jsem, že budu mít volný čtvrtek. Už se nebudu muset stresovat tím, že jsem zase celý týden necvičila a že to za jeden den (ten čtvrtek) musím dohnat. Nešlo mi to a hlavně mě to už ani nebavilo.
Jediní kvůli komu jsem hrála byli moji rodiče, jenže pak jsem si jednou uvědomila že už mi to nestačí jako důvod k pokračování. Nebylo to dost silné. A tak jsem se rozhodla to zkusit, zkusit svět bez klavíru.. Jaké to bude? Bude mi to chybět?
Čekala jsem že bude, dokonce jsem s tím i počítala. Proto mě velice překvapilo, že mi to je jedno. Nějak jsem se od toho oprostila a to že nám ten klavír stojí v rohu místnosti, občas na něm leží kočička a jinak nemá jiné použití mi nevadí. Upřímně je mi to fuk...
Ale tak by to nemělo být.. Ale je!
já jsem se s ukončením kapitoly klavíru smířila jednoduše. Moji rodiče, ikdyž už je to rok, ještě ne. Nechápu to, protože to oni mi pořád říkali (teda maminka), že nemá smysl hrát pokud mě to nebaví, nemá smysl hrát kvůli nim. A když jsem se tím řídila jsou nespokojení. Tak sakra co chtějí? Když hraju kvůli nim, nelíbí se jim to a když nehraju a řídím se jejich radou též se jim to nelíbí.. S rodiči je to občas složité..
Bohužel se mnou také.
Já bych si i na ten klavír zahrála být v totálně izolované místnosti nikým nepozorována, nikým neposlouchána. To mi totiž vždy vadilo, když na mě někdo koukal nebo mě poslouchal. I u paní učitelky mi to vadilo, jakýkoliv třídní koncert i postupové zkoušky to byl horor. A co když mě někdo vyzval abych něco zahrála- to nešlo, někdo mě poslouchal a tak jsem i skladbu co jsem měla zpředu dozadu i poslepu vorala jako kdybych ji nikdy nehrála.
Takže rodičové, až bude doma naprosto vakuové a nikým nesledované a nikým neslyšné prostředí bude to čas na to abych si něco zahrála na klavír, do té doby na něj s největší pravděpodobností nesáhnu. A prosím nevyčítejte mi to! Vadí mi když poté půjdu po chodbě a tam mi někdo řekne, že jak jsem včera hrála určitou skladbu tak v třetím taktu druhého dějství byla špatně pomlka.
Možná přeháním a hned zítra se odhodlám a zkusím naostro jak hodně zapomíná mozek pokud se neprocvičuje. A možná taky ne. Ale rozhodně se nenechám nikým nutit či přemlouvat, ta vůle k hraní musí být má. Má vůle. To je totiž jedna z mála věcí, na kterou jsem přišla sama :)
Pokud to nebude z mé hlavy a mou vůlí, zase mě to po čase nebude bavit a zase skončím a zase se to bude opakovat- nenaléhejte tedy a už se o tom nebudeme bavit...
sobota 28. března 2009
O mě...
Jestli někoho zajímá, kdo že to vlastně jsem, tak tady je malý pokec o mě :)
Já jsem holka, och jak překvapivé, ze srdce České republiky-tedy bydlím a vždycky jsem bydlela a snad i vždycky budu bydlet v Praze.
Narodila jsem se, ikdyž mě svým způsobem přinesl Čáp, v roce kdy jsem byli ještě Československo, ale narodit se o tři roky později takž už do samostatného státu ČR.
Mám jednoho o rok a půl staršího bratra, který také provozuje tento sport-blogování. Neříkejte mu to, ale moc mi na něm záleží a ikdyž spolu občas válčíme (válčili jsme a válčit budeme) je mi s ním dobře. Celé mé dětství jsme byli spolu, občas ještě s mým o šest let starším bratrancem, a hráli si spolu s jeho autíčky. Protože s mými panenkami si nehrál :) Jen jednou se mojí mamince podařilo brášku a bratrance přesvědčit ať si se mnou hrají, ale dopadlo to dosti zajímavě- moje barbie panenky byly unášeny a občas jim padaly hlavy :)
Moji rodiče, jako každí rodiče, mi občas lezou na nervy. Ale prokazatelně jsou to jedni z nejlepších rodičů, jaké může dítě mít. Samozřejmě že se i u mě objevily období, kdy jsem chtěla nemít rodiče nebo mít jiné rodiče. Takové chvilky se objeví hlavně v dobách, kdy mi nechtějí něco dovolit a nebo projevují nadměrně veliký strach a neuváženost.
Mám dvě babičky, obě jsou skvielé a oběma se člověk nesmí zmínit o to, že něco chce. Protože to pak hned dostane. Mám je obě MOC ráda a nedám na ně dopustit. Zajímavé ale je, jak je každá jiná.
No a já.. No chodila jsem do školky, ale kromě spadnutí z prolézačky a přecházení lavičky s lžící, kteé bylo vajíčko si nic nepamatuju. Jo možná to, jak jsme museli chodit za ručičky a že jsem říkala, že chodím domů po o (nikoli po spa) :)
No základní škola mě velmi bavila, ale jen do doby, kdy se nás pokoušeli něco naučit :) V páté třídě jsem dělala přijímačky na gympl, ale nevzali mě. Tak jsem šla do "počítačové třídy" což byl pokus, co moje základka ten rok vymyslela. Dělali se tam přijímačky z logického myšlení a světe div se-vzali mě. Tam jsem neprožila zrovna šťastné dva roky. Ale veselé chvilky se našly, například výlet na Dachstein nebo do Dolomit- obojí bylo super! No a potom jsem se dostala na šestiletý gympl Postupickou.
Tam byl můj život o dosti veselejší. Ale nároky na učení o něco větší, ale to neznamená, že jsem se učila. Jen jsem už neměla jedničky, ale dvojky trojky :) A poznala jsem tam moc super lidi, takže se mi povedlo si udělat přátelství snad na celý život.
No a po mojí maturitě jsem se dostala na HTF-UK. Tedy na Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. To je ale název, co? No ale kněz ze mě nebude. Studuju sociální práci. Upřímně, kdy mi někdo teď nabídl, že se můžu vrátit do doby po maturitě a znovu si dát přihlášky na VŠ tak moje volba již nebude stejná. Asi bych přeci jen zkusila tu psychologii nebo tak něco. Ale teologickou fakultu už ne. Ale mám co mám.. Zase na druhou stranu, díky htf jsem poznala spoustu super lidí. A jsem za to ráda :)
Co bych ještě dodala?
No spoustě věcí mě naučil skaut. Nevím, kde bych bez něj byla. Neučil mě se o sebe postarat a nepanikařit tak rychle. Bojím se méně tmy a znám spoustu super lidí. A občas můžu říci, že znám i sebe.
No a nějakou tu dobu jsem hrála na klavír, asi deset let.
(aktualizováno později, začátek sepsán 2009)
Me? My name is Helča, I´m student of Charles University in Prague. I would like to help otehrs.
Moi? Je m´appelle Helča. Je suis une étoudiante. J´étoudie Universite Charles. Je voudrais aider les gens.
úterý 24. března 2009
The Bucket List
Již několikrát jsem viděla tento film a velice se mi líbí. Ale po každém shlédnutí si připadám jako "zbytečný člověk", říkám si, k čemu tu vlastně jsem a jaký má smysl můj pokus o žití?
Nevím, možná to bude tím, že jsem toho v životě ještě neprožila tolik, ikdyž některé mé zážitky jsou takové, jaké by nikdo nechtěl prožít a formovaly mě natolik, že mohu pouze odhadovat jaká bych byla nebýt jich. Ale to neznamená, že jsem za ně ráda, jen tím chci vyvrátit domněnky někoho, kdo si myslí, že devatenáctiletí lidé nemohou mít jakékoliv zkušenosti se strastmy života- mýlíte se a ani nevíte jak moc!
Ale to jsem odbočila od tématu, když jsme moje kamarádka a já poprvé viděly tento film, zachvátila nás touha, aby si nás na tomto světě někdo pamatoval. Zachvátil nás pocit, že náš dosavadní život byl bezúčelný. Přesně nevím, co všechno jsme ten večer provedly, co však vím je, že mě (a jí myslím též) ovlivnilo. Dlouhodobě jsem myslela na vytvoření něčeho takového, jako je list věcí, které chci udělat před svou smrtí.
Ale, zde se zase objeví mlj věk, nejsem si jistá jestli se moje hodnoty dokážou srovnávat s hodnotami asi sedmdesátiletého Raye (Morgan Freeman) nebo sice zpočátku trochu na peníze zaměřeného, ale později nemateriálního Eduarda Colea (Jack Nicholson). S jejich listem se nemohu srovnávat, oni měli spoustu jiných přání a též měli možnosti (finanční, časové,..)
Ty já nemám (zatím), a doufám že někdy budu abych splnila svůj Bucket list... Postupně si odškrtávat své úkoly bude nejen příjemné, ale i přínosné. A také bude zajímavé, podívat se na své hodnoty za několik let. V té době již budu starší a dost možná i jiná. A proto bude důležité si vzpomenou jaká jsem byla a kam mě život zanesl a zda jsem spokojená či ne. Protože od uvědomění je už kratší cesta ke změně. Uvědomit si své chyby a své cíle je pro život důležité. Takže to asi nebudou pouze věci co chci stihnout před smrtí (doufám, že to bude ještě velice dlouhá doba) ale vpodstatě mé životní cíle.
Seznam věcí, které chci stihnout před smrtí:
1, Udělat někoho ze svého okolí šťastného
2, Zažít něco neopakovatelného
3, Být taková, aby na mě byli rodiče hrdí
4, Pracovat tak, aby mě to uspokojilo a bavilo
5, Pomáhat svou prací ostatním lidem
6, Být k lidem okolo i k sobě upřímná
7, Udělat něco neočekávatelně bláznivého
8, Aby na mě byly moje děti pyšné a se mnou šťastné
9, Sdílet své radosti a strasti s někým kdo mě doopravdy miluje
10, Odpustit i ty největší křivdy a navždy je vymazat z paměti
11, Procestovat a poznávat svět a jiné kultury
12, Poučit se ze svých chyb a neopakovat je
13, Myslet před tím, než něco udělám a nelitovat hned poté co něco udělám (ale až později :) )
14, Mít ke komu se každý den vracet domů.
15, Mít koho milovat, o koho se opřít ale i obráceně: kdo by miloval a opřel se o mne.
16, Jednou se vdát a sdílet s tímto člověkem celý život. V dobrém i v tom horším dokud nás smrt nerozdělí a potom být jako Philemon a Baucis.
...
Body v mém seznamu budou postupně přibývat, možná se někdy i objeví zvýraznění (=splněno), ale to asi hned tak nebude. Ani vlastně sama nevím, jestli je mohu sama označit za splněné, nebo to musí udělat někdo za mě... To je další námět k přemýšlení.
Nevím, možná to bude tím, že jsem toho v životě ještě neprožila tolik, ikdyž některé mé zážitky jsou takové, jaké by nikdo nechtěl prožít a formovaly mě natolik, že mohu pouze odhadovat jaká bych byla nebýt jich. Ale to neznamená, že jsem za ně ráda, jen tím chci vyvrátit domněnky někoho, kdo si myslí, že devatenáctiletí lidé nemohou mít jakékoliv zkušenosti se strastmy života- mýlíte se a ani nevíte jak moc!
Ale to jsem odbočila od tématu, když jsme moje kamarádka a já poprvé viděly tento film, zachvátila nás touha, aby si nás na tomto světě někdo pamatoval. Zachvátil nás pocit, že náš dosavadní život byl bezúčelný. Přesně nevím, co všechno jsme ten večer provedly, co však vím je, že mě (a jí myslím též) ovlivnilo. Dlouhodobě jsem myslela na vytvoření něčeho takového, jako je list věcí, které chci udělat před svou smrtí.
Ale, zde se zase objeví mlj věk, nejsem si jistá jestli se moje hodnoty dokážou srovnávat s hodnotami asi sedmdesátiletého Raye (Morgan Freeman) nebo sice zpočátku trochu na peníze zaměřeného, ale později nemateriálního Eduarda Colea (Jack Nicholson). S jejich listem se nemohu srovnávat, oni měli spoustu jiných přání a též měli možnosti (finanční, časové,..)
Ty já nemám (zatím), a doufám že někdy budu abych splnila svůj Bucket list... Postupně si odškrtávat své úkoly bude nejen příjemné, ale i přínosné. A také bude zajímavé, podívat se na své hodnoty za několik let. V té době již budu starší a dost možná i jiná. A proto bude důležité si vzpomenou jaká jsem byla a kam mě život zanesl a zda jsem spokojená či ne. Protože od uvědomění je už kratší cesta ke změně. Uvědomit si své chyby a své cíle je pro život důležité. Takže to asi nebudou pouze věci co chci stihnout před smrtí (doufám, že to bude ještě velice dlouhá doba) ale vpodstatě mé životní cíle.
Seznam věcí, které chci stihnout před smrtí:
1, Udělat někoho ze svého okolí šťastného
2, Zažít něco neopakovatelného
3, Být taková, aby na mě byli rodiče hrdí
4, Pracovat tak, aby mě to uspokojilo a bavilo
5, Pomáhat svou prací ostatním lidem
6, Být k lidem okolo i k sobě upřímná
7, Udělat něco neočekávatelně bláznivého
8, Aby na mě byly moje děti pyšné a se mnou šťastné
9, Sdílet své radosti a strasti s někým kdo mě doopravdy miluje
10, Odpustit i ty největší křivdy a navždy je vymazat z paměti
11, Procestovat a poznávat svět a jiné kultury
12, Poučit se ze svých chyb a neopakovat je
13, Myslet před tím, než něco udělám a nelitovat hned poté co něco udělám (ale až později :) )
14, Mít ke komu se každý den vracet domů.
15, Mít koho milovat, o koho se opřít ale i obráceně: kdo by miloval a opřel se o mne.
16, Jednou se vdát a sdílet s tímto člověkem celý život. V dobrém i v tom horším dokud nás smrt nerozdělí a potom být jako Philemon a Baucis.
...
Body v mém seznamu budou postupně přibývat, možná se někdy i objeví zvýraznění (=splněno), ale to asi hned tak nebude. Ani vlastně sama nevím, jestli je mohu sama označit za splněné, nebo to musí udělat někdo za mě... To je další námět k přemýšlení.
pondělí 23. března 2009
Unijazz
Znáte vy vlatně ten zapadlý kavárno-bar jménem Unijazz?
Ne? Tak to o hodně přicházíte.. :) Ikdyž, přiznávám, nebýt mého roverského kmene- tedy spíše nebýt Rudy, také bych ho neznala. Ale ted ho znám a vy budete též :)
Nachází se v polovině Václavského náměstí. Na opačnou stranu nežli je Vodičkova ulice, tedy v ulici Jindřišská. Přesně v Jindřišská 5.
Je to v průchodu, nad kterým se tyčí svítící upoutávka na Hostel. Vejdete dovnitř a hned na prvním větším plácku zamíříte vlevo-dopředu, kde uvidíte dveře a vedle nich zvonky. Na zvonek čítárna zazvoníte, vystoupíte čtyři patra nahorů. A tam to již uvidíte. Okno vyhrazené pro kuřáky, tedy ne oficiálně, ale zdá se mi, že dost často tam jsou.. :)
Vejdete dovnitř a dýchne na vás uvolněná atmosféra tohoto místa. Klid, pohoda, laxnost i tolerance se tam zdají být zákony.
Jsou tam místnosti pro kuřáky i nekuřáky. Spousta časopisů, knih i společenských her. takže o zábavu je postaráno.
A ceny jsou převelice příznivé a příjemné. Coca-cola stojí 18 kč a voda jenom 10 :)
Takže rychle tam!!
Ne? Tak to o hodně přicházíte.. :) Ikdyž, přiznávám, nebýt mého roverského kmene- tedy spíše nebýt Rudy, také bych ho neznala. Ale ted ho znám a vy budete též :)
Nachází se v polovině Václavského náměstí. Na opačnou stranu nežli je Vodičkova ulice, tedy v ulici Jindřišská. Přesně v Jindřišská 5.
Je to v průchodu, nad kterým se tyčí svítící upoutávka na Hostel. Vejdete dovnitř a hned na prvním větším plácku zamíříte vlevo-dopředu, kde uvidíte dveře a vedle nich zvonky. Na zvonek čítárna zazvoníte, vystoupíte čtyři patra nahorů. A tam to již uvidíte. Okno vyhrazené pro kuřáky, tedy ne oficiálně, ale zdá se mi, že dost často tam jsou.. :)
Vejdete dovnitř a dýchne na vás uvolněná atmosféra tohoto místa. Klid, pohoda, laxnost i tolerance se tam zdají být zákony.
Jsou tam místnosti pro kuřáky i nekuřáky. Spousta časopisů, knih i společenských her. takže o zábavu je postaráno.
A ceny jsou převelice příznivé a příjemné. Coca-cola stojí 18 kč a voda jenom 10 :)
Takže rychle tam!!
Café Louvre
Kavárna Café Louvre se nahází na Národní třídě. Je to kousek od Metra B- Národní třída a též Národního divadla a divadla Viola. Tedy v kulturním centru.
Je to velice stará kavárna, byla založena roku 1902, s poněkud snobskými zvyky, ale velice se vyplatí ji navštívit a to nejlépe s plnou peněženkou.
Již jednou jsem tam byla na horké čokoládě. Taková čokoláda: Čokoláda Louvre, vás přijde na 46 korun plného čokoládového zážitku. Je sice malá, ale zato šikovná a velice dobrá :)
A dnes jsem ji navštívila, abych se nasnídala. Vyčlenila jsem si na tento účel nějaké ty peníze (cca 300), protože jsem věděla, že to nebude levné. Ale též jsem věděla, že to za ten zážitek a požitek určitě bude stát.
Na to, abyste se vůbec dostali do této kavárny, musíte vystoupat jedno patro po schodech, projít skleněnými dveřmi a zahnout vpravo do kavárny. Protože přeci jdete tam a ne do biliárového klubu či tak..
Hned jak vejdete, dejte se vlevo, tam je nekuřácký salónek.. :) Sedněte si a vychutnejte atmosféru rána a toho všeho, v případě mě a mého brášky to příliš nešlo, protože jsme byli oba mokří a tím pádem se nešlo soustředit na atmosféru...
Zanedlouho se objeví číšnice (/číšník) který se vás zeptá co si dáte. Já protože jsme byli na snídani jsem přemýšlela mezi Lívanci s horkými švestkami a smetanou (cca 120kč) nebo bílým jogurtem (25kč) a croissantem (25kč). Rozhodl ten jogurt a croissant, a top přesto, že mi bylo doporučeno dát si lívance, ale já jelikož jsem na jogurt poránu zvyklá a nerada měním tradice jsem se rozhodla takto. A k pití jsem měl Meruňkový juice (38 kč). Míša si dal Pomerančový juice (38kč) a croissant. A protože jsme jedli, napočítali nám couvert, každému 12 kč (to člověka naprosto zruinuje :) ). Couvert se napočítává pouze v lepších restauracích a tak mě překvapilo napočítání zde, ale na druhou stranu je to pochopitelné.
Snídani přinesli docela rychle, nejdříve nápoje a asi o dvě minuty poté jídlo. Jogurt měl misku. Ale oba naše croissanty (mého brášky a můj) byli na jednom talíři, což mne překvapilo a nemohu říci že příjemně. Nečekala jsem takové šetření nádobím v kavárně tohoto formátu. A croissant ještě k tomu, byl sice ohřátý- ne křupavý, ale teplý, nebyl čerstý. Nebyl špatný, byl dobrý, ale nečerstvý, škoda :( Ale zato jogín (= jogurt) byl moc dobrý, mírně nakyslý a mooooc dobrý :)
Celá snídaně nás nakonec stála (25+25+25+38+38) 151 kč. Nevím, ale zdá se, že nám nezapočítali couvert, takže jsme asi podle nich, nejedli :)
Zaplatili jsme stravenkou (Ticket restaurant) a nechali jim nějaké díško a louži na podlaze, protože bylo po dešti a záchody pro deštník nemají..
Ikdyž záchody samy o sobě jsou tam luxusní. Musíte ale vyjít jakoby z kavárny do předsálí, kde je již uvidíte. Vejdete tam, a myslíte si, takhle luxusní kavárna a neluxusní záchody? Zdání ale klame, vejdete do ještě jednich dveří a hups! Záchodová mísa je pokryta hygienickým igelitem, který je na snímač, takže se po přejetí rukou nad senzorem vymění igelit na celém prkénku za jimý a akt může začít :)
Než však opustíte tuto kavárnu v přesálí si všimněte veliké tabule, jsou tam vyobrazeny různé kavárny. Pravděpodobně z doby první republiky (1920-1938) a jsou velice krásné. Na tabuli jsou nejen jejich fotky, ale i tlačítka po jejihž stisknutí se spustí namluvený text o kavárně.
Některé kavárny ještě existují jiné ne. Ale za vidění to určitě stojí.
A za návrat stojí i Café Louvre! :)
Je to velice stará kavárna, byla založena roku 1902, s poněkud snobskými zvyky, ale velice se vyplatí ji navštívit a to nejlépe s plnou peněženkou.
Již jednou jsem tam byla na horké čokoládě. Taková čokoláda: Čokoláda Louvre, vás přijde na 46 korun plného čokoládového zážitku. Je sice malá, ale zato šikovná a velice dobrá :)
A dnes jsem ji navštívila, abych se nasnídala. Vyčlenila jsem si na tento účel nějaké ty peníze (cca 300), protože jsem věděla, že to nebude levné. Ale též jsem věděla, že to za ten zážitek a požitek určitě bude stát.
Na to, abyste se vůbec dostali do této kavárny, musíte vystoupat jedno patro po schodech, projít skleněnými dveřmi a zahnout vpravo do kavárny. Protože přeci jdete tam a ne do biliárového klubu či tak..
Hned jak vejdete, dejte se vlevo, tam je nekuřácký salónek.. :) Sedněte si a vychutnejte atmosféru rána a toho všeho, v případě mě a mého brášky to příliš nešlo, protože jsme byli oba mokří a tím pádem se nešlo soustředit na atmosféru...
Zanedlouho se objeví číšnice (/číšník) který se vás zeptá co si dáte. Já protože jsme byli na snídani jsem přemýšlela mezi Lívanci s horkými švestkami a smetanou (cca 120kč) nebo bílým jogurtem (25kč) a croissantem (25kč). Rozhodl ten jogurt a croissant, a top přesto, že mi bylo doporučeno dát si lívance, ale já jelikož jsem na jogurt poránu zvyklá a nerada měním tradice jsem se rozhodla takto. A k pití jsem měl Meruňkový juice (38 kč). Míša si dal Pomerančový juice (38kč) a croissant. A protože jsme jedli, napočítali nám couvert, každému 12 kč (to člověka naprosto zruinuje :) ). Couvert se napočítává pouze v lepších restauracích a tak mě překvapilo napočítání zde, ale na druhou stranu je to pochopitelné.
Snídani přinesli docela rychle, nejdříve nápoje a asi o dvě minuty poté jídlo. Jogurt měl misku. Ale oba naše croissanty (mého brášky a můj) byli na jednom talíři, což mne překvapilo a nemohu říci že příjemně. Nečekala jsem takové šetření nádobím v kavárně tohoto formátu. A croissant ještě k tomu, byl sice ohřátý- ne křupavý, ale teplý, nebyl čerstý. Nebyl špatný, byl dobrý, ale nečerstvý, škoda :( Ale zato jogín (= jogurt) byl moc dobrý, mírně nakyslý a mooooc dobrý :)
Celá snídaně nás nakonec stála (25+25+25+38+38) 151 kč. Nevím, ale zdá se, že nám nezapočítali couvert, takže jsme asi podle nich, nejedli :)
Zaplatili jsme stravenkou (Ticket restaurant) a nechali jim nějaké díško a louži na podlaze, protože bylo po dešti a záchody pro deštník nemají..
Ikdyž záchody samy o sobě jsou tam luxusní. Musíte ale vyjít jakoby z kavárny do předsálí, kde je již uvidíte. Vejdete tam, a myslíte si, takhle luxusní kavárna a neluxusní záchody? Zdání ale klame, vejdete do ještě jednich dveří a hups! Záchodová mísa je pokryta hygienickým igelitem, který je na snímač, takže se po přejetí rukou nad senzorem vymění igelit na celém prkénku za jimý a akt může začít :)
Než však opustíte tuto kavárnu v přesálí si všimněte veliké tabule, jsou tam vyobrazeny různé kavárny. Pravděpodobně z doby první republiky (1920-1938) a jsou velice krásné. Na tabuli jsou nejen jejich fotky, ale i tlačítka po jejihž stisknutí se spustí namluvený text o kavárně.
Některé kavárny ještě existují jiné ne. Ale za vidění to určitě stojí.
A za návrat stojí i Café Louvre! :)
Dnešní ráno
Dneska jsem byla na snídani v Café Louvre. Konečně!
Již od září, kde jsem se dozvěděla, že budu mít každé pondělí od 10:00 školu, jsem plánovala jít na snídani do nějaké kavárny. Plánovala jsem to se svým bráškou.
Už minulý týden jsem měli jít, ale nějak to nevyšlo, kvůli mě. A tak jsem sde na toto pondělí upnula a museli jsme jít. Ráno jsem tedy vstávala okolo sedmé, tedy měla jsem, probudila jsem se, ale protože mi přišlo, že je brzo, přestavila jsem si budík a zase usnula. Jenže budík nezazvonil a já se probudila až deset minut před tím, nežli jsme měli odcházet. A ještě ke všemu mě bolelo v krku, super! Ale rychle jsem se oblékla, popohnala Míšu a vyrazili jsme.
Venku pršelo, já si naštěstí vzala deštník, ale Míša ne. Nežli jsme došli na autobus už byl skoro promočený. A pak jsme jeli metrem, Míša mi dal vybrat jestli půjdeme pěšky z můstku na národní nebo jestli pojedeme metrem. Já se ho ptala, co chce- on že je mu to jedno a tak jsem rozhodla pro pěší možnoist. Jenže venku pršelo ješrtě více nežli předtím a tak Miša promokl ještě více a pokud nebude mít rýmu bude to zázrak... (promin!)
Dovnitř jsme vlezli jako dva mokřáci.. Mě z deštníku kapala voda a Míša se klepal zimou. Ale jinak to bylo moc super...
recenzi přinesu v příštím článku
Již od září, kde jsem se dozvěděla, že budu mít každé pondělí od 10:00 školu, jsem plánovala jít na snídani do nějaké kavárny. Plánovala jsem to se svým bráškou.
Už minulý týden jsem měli jít, ale nějak to nevyšlo, kvůli mě. A tak jsem sde na toto pondělí upnula a museli jsme jít. Ráno jsem tedy vstávala okolo sedmé, tedy měla jsem, probudila jsem se, ale protože mi přišlo, že je brzo, přestavila jsem si budík a zase usnula. Jenže budík nezazvonil a já se probudila až deset minut před tím, nežli jsme měli odcházet. A ještě ke všemu mě bolelo v krku, super! Ale rychle jsem se oblékla, popohnala Míšu a vyrazili jsme.
Venku pršelo, já si naštěstí vzala deštník, ale Míša ne. Nežli jsme došli na autobus už byl skoro promočený. A pak jsme jeli metrem, Míša mi dal vybrat jestli půjdeme pěšky z můstku na národní nebo jestli pojedeme metrem. Já se ho ptala, co chce- on že je mu to jedno a tak jsem rozhodla pro pěší možnoist. Jenže venku pršelo ješrtě více nežli předtím a tak Miša promokl ještě více a pokud nebude mít rýmu bude to zázrak... (promin!)
Dovnitř jsme vlezli jako dva mokřáci.. Mě z deštníku kapala voda a Míša se klepal zimou. Ale jinak to bylo moc super...
recenzi přinesu v příštím článku
neděle 8. března 2009
Maturita klepe na dveře..
Ano, v květnu mě to čeká.
Sama ani nevím kdy, ale zčista jasna mě opustil ten stres z toho. Nevím kam zmizel a docela ho postrádám, tak jsem počítala s tím, že bude a že mě bude drtit, že se nedovedu smířit s tím, že není. Byl tu, ale byl v předstihu (byl v červnu-říjnu) jenže pak zmizel, v té době jsem to nepovažovala za důležité, ale když se neobjevil do teď důležité to je.
Jsou dvě možnosti:
1, Dostaví se, a bude to ještě větší nápor než na který jsem připravená, a pokud se s ním alespon částečně vyrovnám, možná bych se mohla i učit.
2, Nedostaví se, a já budu vystresovaná z toho že se nedostavil, takže to bude stejný nápor až na to, že se kvůli tomu nebudu moci učit.
Ta absence stresu taky znamená, že mi nepříjde divný, že jsem se ještě nezačala učit Zsv, které je můj snad nejtěžší maturitní předmět. A to proto, že je tam miliarda věcí k učení.
A vadí mi, že se mě furt lidi ptají, jestli už jsem začala. Kdy tedy začnu.. Začnu, nabiju si hubu protože to bude pozdě (ted už je cokoliv pozdě) ale bude to. A doufám že to zvládnu...
Taky to, že je už březen, znamená naplnění naší dohody s maminkou, tedy že se už nebudu účastnit skoro žádných skautsko-roverských akcí. Přinejmenším žádné víkendové výpravy. A to do doby po mé maturitě možná do přijímaček na vysokou. Pravděpodobně to rozšířím nejen na výpravy, ale i na roverské, skautské schúzky. Prostě skautské embargo.
Mrzí mě to, ale nevidím jiné východisko. Též mě to mrzí z toho důvodu, že budu asi jediná, kdo se neúčastnil strategie letošního skautského roku, tedy abychom (ještě s někým) připravili program na schúzky v jednom měsíci. Je to z důvodu mé lenosti, mé absence na začátku roku (min. ovlivnění) a též maturity (hlavní důvod únor+). Omlouvám se tedy! Asi to moje omluvan nenapraví, ale i tak se o to pokouší...
Sama ani nevím kdy, ale zčista jasna mě opustil ten stres z toho. Nevím kam zmizel a docela ho postrádám, tak jsem počítala s tím, že bude a že mě bude drtit, že se nedovedu smířit s tím, že není. Byl tu, ale byl v předstihu (byl v červnu-říjnu) jenže pak zmizel, v té době jsem to nepovažovala za důležité, ale když se neobjevil do teď důležité to je.
Jsou dvě možnosti:
1, Dostaví se, a bude to ještě větší nápor než na který jsem připravená, a pokud se s ním alespon částečně vyrovnám, možná bych se mohla i učit.
2, Nedostaví se, a já budu vystresovaná z toho že se nedostavil, takže to bude stejný nápor až na to, že se kvůli tomu nebudu moci učit.
To znamená stres v obou případech. Lákavá vyhlídka..
Ta absence stresu taky znamená, že mi nepříjde divný, že jsem se ještě nezačala učit Zsv, které je můj snad nejtěžší maturitní předmět. A to proto, že je tam miliarda věcí k učení.
A vadí mi, že se mě furt lidi ptají, jestli už jsem začala. Kdy tedy začnu.. Začnu, nabiju si hubu protože to bude pozdě (ted už je cokoliv pozdě) ale bude to. A doufám že to zvládnu...
Taky to, že je už březen, znamená naplnění naší dohody s maminkou, tedy že se už nebudu účastnit skoro žádných skautsko-roverských akcí. Přinejmenším žádné víkendové výpravy. A to do doby po mé maturitě možná do přijímaček na vysokou. Pravděpodobně to rozšířím nejen na výpravy, ale i na roverské, skautské schúzky. Prostě skautské embargo.
Mrzí mě to, ale nevidím jiné východisko. Též mě to mrzí z toho důvodu, že budu asi jediná, kdo se neúčastnil strategie letošního skautského roku, tedy abychom (ještě s někým) připravili program na schúzky v jednom měsíci. Je to z důvodu mé lenosti, mé absence na začátku roku (min. ovlivnění) a též maturity (hlavní důvod únor+). Omlouvám se tedy! Asi to moje omluvan nenapraví, ale i tak se o to pokouší...
sobota 7. března 2009
Čestlický zázrak..
Co, že nazývám oním zázrakem? No přeci Akvapark! :)
Jsem totiž známá milovnice vody a radovánek s tím spojených. A ty se v tomto Čestlickém ráji dají provozovat velice dobře.
K vánocům jsem od svého tatínka dostala poukázku na 500 kč, je to jako peníze, takže se to dá použít na jakoukoliv jimi nabízenou službu (sauna, masáže,...). A jelikož jsem navštívila v poslední době kino Palace cinemas v Hostivaři, kde mají akci týkající se sobotního večera (když tam příjdete v sobotu po 22:00 na jakýkoli film, bude vás stát 99 kč a ještě dostanete poukázku právě do čestlického Akvaparku 1+ 1 zdarma), měla jsem tuto poukázku na 1+1 zdarma. Je to však ještě omezené tím, že ten placený lístek musí být pro dospělé a na více než 3 hodiny, za který zaplatíte asi 450 kč.
No a tak jsem tedy platili s tatínkem, s tím jsem tam totiž byla, 450 za nás oba. Tím jsme vešli do nového vodního světa. Světa tobogánů (mají tam i ten trychtíř, který v Liberci zavřeli, kvůli úmrtí), vířivek, skluzavek a mnoho jiného. Neustálý dohled plavčíků je dobře organizován, alespon mě se tedy tak zdál, a vše je ještě nablýskané a vypadá velice nově. Sprchy dokonce pouští opravdu proud teplé vody a nikoli studený čůrek. Dávají tam i šampón, Sunsilk, sice ho normálně nepoužívám, ale když je zadarmo moje češtství se nezapře :) Skřínky na oblečení jsou sice malé, ale vystačí. A mají skviele vychytané systém, při vstupu dostanete čip, díky kterému si můžete zabrat něco jako Seif na své cennosti. Tyto sejfy jsou hned za pokladnami, takže na ně každý vidí. A na tento čip si poté zaberete skřínku a dokonce i všechny restaurační zařízení se platí pomocí tohoto čipu, částka se na čip načte a vy ji zaplatíte při odchodu, geniální ne?
Byla jsem tak tři hodiny ale příjde mi to málo.
Jedinou nevýhodou, pokud to tak jde nazvat, je spojení. Hned asi 50 m od východu je autobusová zastávka linky 328, která vás za 10 kč doveze (ikdyž máte klasickou tramvajenku stejně platíte) na Opatov. Je tam sice někde, nevím kde, zastávka Akvapusu, který jezdí každou celou hodinu (po-ne) a ten je zadarmo, ale jelikož jezdí jen v celou tak jsem ho nezkusila a musela tedy platit..:(
Ale příště půjdu znova a veeeelice rááááda :)
Jsem totiž známá milovnice vody a radovánek s tím spojených. A ty se v tomto Čestlickém ráji dají provozovat velice dobře.
K vánocům jsem od svého tatínka dostala poukázku na 500 kč, je to jako peníze, takže se to dá použít na jakoukoliv jimi nabízenou službu (sauna, masáže,...). A jelikož jsem navštívila v poslední době kino Palace cinemas v Hostivaři, kde mají akci týkající se sobotního večera (když tam příjdete v sobotu po 22:00 na jakýkoli film, bude vás stát 99 kč a ještě dostanete poukázku právě do čestlického Akvaparku 1+ 1 zdarma), měla jsem tuto poukázku na 1+1 zdarma. Je to však ještě omezené tím, že ten placený lístek musí být pro dospělé a na více než 3 hodiny, za který zaplatíte asi 450 kč.
No a tak jsem tedy platili s tatínkem, s tím jsem tam totiž byla, 450 za nás oba. Tím jsme vešli do nového vodního světa. Světa tobogánů (mají tam i ten trychtíř, který v Liberci zavřeli, kvůli úmrtí), vířivek, skluzavek a mnoho jiného. Neustálý dohled plavčíků je dobře organizován, alespon mě se tedy tak zdál, a vše je ještě nablýskané a vypadá velice nově. Sprchy dokonce pouští opravdu proud teplé vody a nikoli studený čůrek. Dávají tam i šampón, Sunsilk, sice ho normálně nepoužívám, ale když je zadarmo moje češtství se nezapře :) Skřínky na oblečení jsou sice malé, ale vystačí. A mají skviele vychytané systém, při vstupu dostanete čip, díky kterému si můžete zabrat něco jako Seif na své cennosti. Tyto sejfy jsou hned za pokladnami, takže na ně každý vidí. A na tento čip si poté zaberete skřínku a dokonce i všechny restaurační zařízení se platí pomocí tohoto čipu, částka se na čip načte a vy ji zaplatíte při odchodu, geniální ne?
Byla jsem tak tři hodiny ale příjde mi to málo.
Jedinou nevýhodou, pokud to tak jde nazvat, je spojení. Hned asi 50 m od východu je autobusová zastávka linky 328, která vás za 10 kč doveze (ikdyž máte klasickou tramvajenku stejně platíte) na Opatov. Je tam sice někde, nevím kde, zastávka Akvapusu, který jezdí každou celou hodinu (po-ne) a ten je zadarmo, ale jelikož jezdí jen v celou tak jsem ho nezkusila a musela tedy platit..:(
Ale příště půjdu znova a veeeelice rááááda :)
Eutanázie- seminárka
Již jeden příspěvek o eutanázii jsem psala, odvolávala jsem se přitom na svou seminárku, tak to je ona - má seminárka..
Termín „eutanázie“ vymyslel a začal používat Francis Bacon (1561-1626), což byl anglický filosof, státník a zakladatel empirismu (filosoficko-psychologický směr zkoumající lidské poznání, které odvozuje od smyslové zkušenosti).Tento termín znamenal bezbolestnou, snadnou a snad i „šťastnou“ smrt.V dnešní době je význam tohoto pojmu poněkud posunut, většina lidí tento pojem chápe jako nesamovolné ukončení života člověka na jeho vlastní žádost . Avšak někteří k tomu ještě dodají přívlastek „trestné“ či „trestuhodné“, což je diskutovatelné. V této mé práci se pokusím nastínit některé z těchto názorů a též se pokusím ukázat na jejich nedostatky a občasnou rozporuplnost.Ale poněvadž je mnoho specialistů v podobných oborech a mnoho lidí se tímto problémem zabývá z mnoha různých hledisek, nastíním zde pouze tu část, kterou považuji za důležitou.
Rozlišujeme dva základní druhyeutanázie. Aktivní a pasivní. Aktivní je když se v dané situaci ocitáme momentálně, pasivní pokud sepíšeme žádost pro případ kdybychom se stali nevyléčitelně nemocnými….
Pro pochopení tohoto tématu je nutno si položit několik otázek. Má vůbec člověk právo na smrt? Tedy spíše na to, aby bylo vyhověno jeho žádosti o ukončení jeho života. O eutanázii žádají většinou nevyléčitelně nemocní lidé - v poslední fázi rakoviny, trpící nemocí AIDS, upoutaní na lůžko, těžce fyzicky tak i psychicky postižení lidé (popř. děti), nebo i staří lidé, kteří již nemají pro co a koho žít. Mají oni právo na „předčasnou“ smrt? Vždyť je to stejné jako sebevražda. Ukončení života. Pokud se tvrdí, že lidé nemají právo na eutanázii, mají právo na sebevraždu? Pokud nemají právo na sebevraždu, mají právo na svobodné rozhodování o svém životě? Což by člověk samozřejmě měl mít, podle Všeobecné deklarace lidských práv (VDLP), přijaté 10.12. 1948 Valným shromážděním OSN (tento den se stal Dnem lidských práv) jako smlouvu jejíž autorita je uznávána po celém světě, avšak není mezinárodní smlouvou. Podle článku 3 VDLP má každý člověk právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. A podle článku 12 nikdo nemá právo zasahovat do soukromého života, rodiny, domova,..Z čehož vyplývá že rozhodování o tom, zda bude člověk žít či ne je věcí toho onoho člověka a nikdo nemá právo do toho zasahovat. I když to částečně odporuje většině právních systémů, kde je dáno, že eutanázie je vražda a v České republice je podle §230 trestního zákona považován jako trestný čin- Účast na sebevraždě- trestem je odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let a v případě zdravotnického personálu ještě zákaz nadále působit v oboru. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je napsáno, že nikdo nesmí nikoho zbavit života, výjimkou jsou soudní tresty, ty jsou však též ve většině zemí pro nehumánnost zakázány.
Většina současných náboženství a věřících lidí se staví proti ukončení života.
Křesťané, kteří se řídí zákony z niž vychází, že Bůh daroval lidem život a oni nemají právo ho násilně ukončit. Odsuzují stejně i sebevraždu, někteří i potrat a homosexualitu. Berou je jako smrtelný a tedy neodpustitelný hřích. Člověka, který se něčeho takového dopustil, ať v pozici lékaře, který tento úkon provedl, nebo člověka , který o eutanázii požádal, není možno pustit nebeskou branou do Ráje. Je však pravdou, že takový člověk většinou ani nebude křesťanem, neboť pokud by jím opravdu byl, trpěl by do posledního dechu bez jediné myšlenky nad eutanázií.
Také muslimové, Židé, ale i jihoasijská náboženství se staví k eutanázii odmítavě. Buddhismus, hinduismus a jiná náboženství východního typu zastává názor, že člověk by se měl zdržovat jednání, které by zabíjelo či jinak zraňovalo jiné dýchající bytosti. Jelikož se tato náboženství zakládají na myšlence reinkarnace, tedy převtělení, a každému člověku přisuzují karmu, podle které se určuje do jaké bytosti se převtělí, určujícím je chování během života. A též tvrdí, že utrpení je neoddělitelnou součástí lidského života, stejně jako radost. Utrpením se očišťujeme od svých nedostatků a pokoušíme odčinit své chyby. A pokud se nějaká bytost předčasně zbaví utrpení, cestou eutanázie či sebevraždy, utrpení se nezbaví, to ho čeká v nějaké podobě i v životě příštím. A kromě toho zanechá to stopu na karmě jak pacienta tak i doktora.
Židé umírajícím věnují všestrannou péči, všichni jsou vyzýváni, aby těmto lidem pomohli nést jejich úděl, aby se modlili za jejich šťastnou smrt. Což může být rozporuplné, jelikož smrt nikdy není úplně šťastná. Vždy někoho udělá nešťastným, příbuzné, lékaře, který nedokázal zachránit pacienta,.. Ale je pravdou, že smrt bývá případech, ve kterých by se eventuelně jednalo o milosrdné usmrcení, vykoupením.
Ale například antická filosofie se k tomuto problému staví naprosto jinak. Řečtí filosofové, lékaři i prostý lid si cenili zdraví a velice podporovali kult zdraví a tělesné zdatnosti. Ve Spartě, jednom z nejznámějších městských států archaického období (8-6. století př.n.l.), kde vládl polovojenský režim. Zde byli v jejich vlastním zájmu ze společnosti vybíráni slabší jedinci, jak tělesně tak i duševně, , pravděpodobně by nepřežili a byli by „lépe vyvinutým“ okolím ponižováni a utlačováni, byli buď vyhnáni nebo častěji zabiti. Jistě v tom také hrál zájem civilizace, touha po co nejlepších bojovnících.Není to sice naprosto typický příklad eutanázie, ale jistá podobnost lze najít. A později jak řečtí (Platón, Zénón), tak římští (Seneca) filosofové zastávají možnost dobrovolného odchodu ze života.
A též v Německu okolo roku 1900 vyšla kniha s názvem: Právo zemřít, jejímž autorem byl A Jost. A o něco později se dva významní profesoři vyslovili pro zabíjení těch, kteří podle nich „nejsou hodni života“. Do této kategorie lidí spadali hlavně mentálně retardovaní a děti s těžkými rozvojovými vadami.Avšak nejvíce případů eutanázie bylo zaznamenáno v nacistickém Německu, ikdyž nevím jestli je tehdejší chápání tohoto pojmu přímo totožný s pojmem dnešním. Akce pod názvem eutanázie tam byla započata roku 1939, jako akce oficiální a celkem si do roku 1941, kdy byla na protest duchovních ukončena, vyžádala přes 75 tisíc obětí z řad dospělých a dětí. Nadále však tato akce pokračovala, ale v utajení a přibylo nejméně dalších 70 tisíc obětí. Hlavním úkolem bylo nejen zbavit lidi životů, zabránit šíření genetických chorob a „nečisté rasy“ ale i uvolnit lůžka v nemocnicích a tím ulehčit zdravotnickému personálu. Personálu, který musel být připraven pro bojující v právě probíhající II. světové válce.
I většina lékařů je resolutně proti uzákonění beztrestnosti eutanázie. Zdůvodňují to rozporem mezi Hippokratovou přísahou, kterou musejí odříkat a dodržovat pokud chtějí být lékaři. V Hippokratově přísaze se problému eutanázie nepřímo věnují dva odstavce, cituji: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).“ (internetový portál Wikipedia, heslo: Hippokratova přísaha)Již v prvním odstavci je zmíněno „ve prospěch nemocného“,což není blíže určitelné. V tomto případě asi záleží na názoru lékaře, zda to pro něj znamená, co je pro pacienta nejlepší. Jestli to bude zohledňovat názor pacienta, a pokud touží po tom neprodlužovat trápení a ukončit život, tak to vykonat.Nebo následovat názor svůj, pokud si tedy lékař myslí že jeho řešení bude pro pacienta lepší, nežli to, se kterým přišel on sám.Zajímavé, jak najednou náš život visí na tom, jaký bude názor našeho lékaře. Zda je náš názor správný, či ne. Pokud vím neexistuje zákon, který by upravoval, kdy je nutno dodržovat rady lékaře a kdy je naopak lékař nucen následovat prosby pacienta. Existuje možnost odmítnout léčbu, avšak s rizikem, že člověk bude zbaven svéprávnosti a léčen proti své vůli. Lékaři zastávají názor, že pokud bude eutanázie legalizována tak dáme průchod vědomému zabíjení a neřeší hrozbu zneužití.Avšak problémem momentální medicíny je to, že umí člověka nepřirozeně dlouho zadržovat ve stavu skoro již smrti. S nejmenšími známkami života se člověka pokoušíme udržovat. Medicína již velice pokročila a dokážeme člověka zachránit již i v takových situacích, které byly ještě před 50ti lety považovány za nemožné.Dítě které se narodí předčasně, lidé žijí s amputovanou nohou, transplantace orgánů a je toho mnohem více. Dost často to jde i proti přírodě, občas musí někdo umřít, aby udělal místo jiným. Jenže, je těžké se vzdát někoho a nechat ho umřít.
Dnešní názor laické populace na tuto problematiku je dosti komplikovaný. Čím dál více se o něm mluví, objevují se nové kauzy. Což přispívá k lepší informovanosti lidí. Proto také procento lidí, kteří souhlasí s eutanázií roste. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z května roku 2008 vyplývá, že 19% dotázaných rozhodně souhlasí s eutanázií, což je o skoro 5% více nežli v roce 2007. A odpověď : „spíše souhlasím“ zvolilo přibližně 43 % dotázaných lidí. Což v součtu ukazuje že pro je celkově 62% lidí. A z výzkumu též vychází, že názory Pro jsou relativně rovnoměrně rozloženy mezi celou testovanou společenskou vrstvu, to znamená lidi od 15 let. Průzkumu se zúčastnilo 1066 lidí.Minulý rok, však Pro byli více muži a Proti nejčastěji lidé nad 60 let, většinou i věřící.
Stejně však když 21. července 2008 senátorka Stanislava Domová z klubu Nezávislých demokratů předložila návrh zákona o důstojné smrti (=eutanázie), tento návrh zákona vyvolal v senátu záporné ohlasy. Pokud by zákon prošel pak by měl pacient ve stavu trvalé psychické nebo fyzické nemoci dostat odpovídající odbornou pomoc při snaze zemřít důstojnou smrtí. Teprve poté by se projednávaly případy, kdy pacient předem požádá o eutanázii, pokud by se dostal do situace trvalé bolesti.Avšak musí být v době podání žádosti plně způsobilý k právním úkonům a plně při vědomí.Lékař který by při tomto úkonu asistoval by to dělal dobrovolně, nesměl by být nikým nucen a beztrestně. Paní Domová tento návrh vyřkla hlavně prý, aby se o něm více diskutovalo na parlamentní půdě. Veřejnost je již obeznámena.Teď nastal čas na to, aby věc prozkoumali znalci z oboru etiky a morálky.Podle jejích slov, nečeká, že se záležitost vyřeší rychle, ale během několika let. Již jednou se ve vládě o podobném tématu diskutovalo, bylo to roku 2005, ale návrh byl nakonec stažen. Možná i pro demonstrace českých křesťanů, muslimů a jiných nesouhlasících lidí. Podle psychologa Jeronýma Klimeše se u pacientů, kteří žádají o tento způsob ukončení života nežádá kvůli fyzické nýbrž kvůli psychické bolesti. Tím že se člověk cítí osamocen, nechtěn. Tomu však, podle pana Klimeše lze zabránit častějšími návštěvami těchto lidí.Tím, že s nimi mluvíte, zajímáte se o ně. Čímž se staví proti možnosti eutanázie.
V několika zemích (evropských tak i mimo evropských) se již dlouze o tomto problému jednalo. V Nizozemí byla eutanázie i lékařsky asistovaná sebevražda, jako v prvním státě vůbec, tolerována. A to již od počátku 70.let. Legalizace se však dočkala až roku 2002, je však výhradně pro nizozemské občany. V zákonech některých zemí, jako je právě např. Nizozemí je řečeno, že lékař nesmí sobecky ukončit něčí život, čímž je myšleno, to aby se tím obohatil. Takže pokud to lékaři vykonávají bezplatně nehrozí jim žádný trestný postih. V Belgii byl též v roce schválen 2002 zákon o legalizaci eutanázie.Má však stejnou podmínku, jen pro občany Belgie. V americkém státě Oregon, je povolena pouze asistovaná sebevražda, podle statistik dosud zemřelo okolo tří set pacientů
Nedávno zákon o eutanázii schválil i Lucemburský parlament, a to velice těsným rozdílem, kdy Pro hlasovalo 31 poslanců, Proti 26 a 3 se zdrželi hlasování. Avšak s výsledkem není spokojen ani lucemburský vévoda natož hlava katolické církve, tedy papež.
Výjimkou je Švýcarsko, které nabízí asistovanou sebevraždu i pro občany cizí národnosti. Tak vznikla tzv. Sebevražedná turistika, kdy do Švýcarska lidé jezdí umírat. Je známo že až ¾ pacientů jsou cizinci a asi tak polovina z celkového počtu pacientů jsou Němci.Albánie, jako jediná východní země, si již v roce 1999 prosadila legalizaci eutanázie. A zvláštní je i osud Severního teritoria (část Austrálie), která roku 1995 sice eutanázii legalizovala, avšak rozhodnutí brzy přehlasoval federální parlament z důvodu obav zneužití domorodými obyvateli Austrálie, kteří jsou ve špatné situaci.
A v tradičně konzervativním státě, jako je Velká Británie, se často vedou diskuze zda by měla být legalizována. Avšak stále je proti anglikánská církev a protože má veliký vliv na lid a též na sněmovnu lordů, zákon ještě neprošel.
V poslední době se v médiích často objevují případy žádostí o eutanázii. Američanka Terri Schiavová byla 18.března 2006 na žádost svého manžela odpojena od přístrojů. Terri byla již od roku 1990, kdy ji doma zastihl srdeční záchvat po němž následovalo vážné poškození mozku a ochrnutí, v komatu. Michael Schiavo, manžel Terri., již dlouho bojoval za právo na to, aby byla odpojena od přístrojů. Avšak rodiče, bratr, prezident Bush a spoustu jiných s tím nesouhlasilo. Došlo to až k 7 soudním řízením, které rodiče prohráli. Byly to jak státní tak federální soudy a dokonce i floridský parlament případ projednával. Terri ještě po odpojení od přístrojů 12 dní žila a pak zemřela. Pitva prokázala, že Terri měla nevratně poškozený mozek.V listopadu v Itálii vrchní odvolací soud rozhodl ve prospěch otce, který žádal o odpojení své dcery, Eluany Englarové, která byla 17 let v komatu. Shodla se na tom i porota navzdory protestu papežského státu.Ve Francii žádala o eutanázii Chantal Sébiová, která měla na obličeji neoperovatelný nádor. Trpěla velmi vzácným, nevyléčitelným a bolestivým nádorem nosní dutiny. Nádor zvaný estezioneuroblastom ji znetvořil a přivodil jí ztrátu čichu, chuti a v podstatě i zraku. Soud ji žádost zamítl a tak se sama předávkovala barbituráty.
Názorů je mnoho, některé jsou více či méně podložené fakty, ale hlavní by mělo být přání pacienta. Nehledě na to, jakou bude mít lékař pověst, nehledě na to jestli je to morální. Ale člověku to uleví od bolesti, to je přeci důležitější. Ale na druhou stranu takhle se na to dá dívat pouze z pohledu pacienta. Avšak z pohledu příbuzných, není vždy tak jisté jak se člověk zachová. Sama si raději nechci představovat co bych dělala na místě, když bych se musela rozhodnout, ale vím, jak bych se chovala na místě soudce. Soudce, který musí vynést rozsudek jestli legalizovat či trestat. Legalizovala bych ji…
Termín „eutanázie“ vymyslel a začal používat Francis Bacon (1561-1626), což byl anglický filosof, státník a zakladatel empirismu (filosoficko-psychologický směr zkoumající lidské poznání, které odvozuje od smyslové zkušenosti).Tento termín znamenal bezbolestnou, snadnou a snad i „šťastnou“ smrt.V dnešní době je význam tohoto pojmu poněkud posunut, většina lidí tento pojem chápe jako nesamovolné ukončení života člověka na jeho vlastní žádost . Avšak někteří k tomu ještě dodají přívlastek „trestné“ či „trestuhodné“, což je diskutovatelné. V této mé práci se pokusím nastínit některé z těchto názorů a též se pokusím ukázat na jejich nedostatky a občasnou rozporuplnost.Ale poněvadž je mnoho specialistů v podobných oborech a mnoho lidí se tímto problémem zabývá z mnoha různých hledisek, nastíním zde pouze tu část, kterou považuji za důležitou.
Rozlišujeme dva základní druhyeutanázie. Aktivní a pasivní. Aktivní je když se v dané situaci ocitáme momentálně, pasivní pokud sepíšeme žádost pro případ kdybychom se stali nevyléčitelně nemocnými….
Pro pochopení tohoto tématu je nutno si položit několik otázek. Má vůbec člověk právo na smrt? Tedy spíše na to, aby bylo vyhověno jeho žádosti o ukončení jeho života. O eutanázii žádají většinou nevyléčitelně nemocní lidé - v poslední fázi rakoviny, trpící nemocí AIDS, upoutaní na lůžko, těžce fyzicky tak i psychicky postižení lidé (popř. děti), nebo i staří lidé, kteří již nemají pro co a koho žít. Mají oni právo na „předčasnou“ smrt? Vždyť je to stejné jako sebevražda. Ukončení života. Pokud se tvrdí, že lidé nemají právo na eutanázii, mají právo na sebevraždu? Pokud nemají právo na sebevraždu, mají právo na svobodné rozhodování o svém životě? Což by člověk samozřejmě měl mít, podle Všeobecné deklarace lidských práv (VDLP), přijaté 10.12. 1948 Valným shromážděním OSN (tento den se stal Dnem lidských práv) jako smlouvu jejíž autorita je uznávána po celém světě, avšak není mezinárodní smlouvou. Podle článku 3 VDLP má každý člověk právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. A podle článku 12 nikdo nemá právo zasahovat do soukromého života, rodiny, domova,..Z čehož vyplývá že rozhodování o tom, zda bude člověk žít či ne je věcí toho onoho člověka a nikdo nemá právo do toho zasahovat. I když to částečně odporuje většině právních systémů, kde je dáno, že eutanázie je vražda a v České republice je podle §230 trestního zákona považován jako trestný čin- Účast na sebevraždě- trestem je odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let a v případě zdravotnického personálu ještě zákaz nadále působit v oboru. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je napsáno, že nikdo nesmí nikoho zbavit života, výjimkou jsou soudní tresty, ty jsou však též ve většině zemí pro nehumánnost zakázány.
Většina současných náboženství a věřících lidí se staví proti ukončení života.
Křesťané, kteří se řídí zákony z niž vychází, že Bůh daroval lidem život a oni nemají právo ho násilně ukončit. Odsuzují stejně i sebevraždu, někteří i potrat a homosexualitu. Berou je jako smrtelný a tedy neodpustitelný hřích. Člověka, který se něčeho takového dopustil, ať v pozici lékaře, který tento úkon provedl, nebo člověka , který o eutanázii požádal, není možno pustit nebeskou branou do Ráje. Je však pravdou, že takový člověk většinou ani nebude křesťanem, neboť pokud by jím opravdu byl, trpěl by do posledního dechu bez jediné myšlenky nad eutanázií.
Také muslimové, Židé, ale i jihoasijská náboženství se staví k eutanázii odmítavě. Buddhismus, hinduismus a jiná náboženství východního typu zastává názor, že člověk by se měl zdržovat jednání, které by zabíjelo či jinak zraňovalo jiné dýchající bytosti. Jelikož se tato náboženství zakládají na myšlence reinkarnace, tedy převtělení, a každému člověku přisuzují karmu, podle které se určuje do jaké bytosti se převtělí, určujícím je chování během života. A též tvrdí, že utrpení je neoddělitelnou součástí lidského života, stejně jako radost. Utrpením se očišťujeme od svých nedostatků a pokoušíme odčinit své chyby. A pokud se nějaká bytost předčasně zbaví utrpení, cestou eutanázie či sebevraždy, utrpení se nezbaví, to ho čeká v nějaké podobě i v životě příštím. A kromě toho zanechá to stopu na karmě jak pacienta tak i doktora.
Židé umírajícím věnují všestrannou péči, všichni jsou vyzýváni, aby těmto lidem pomohli nést jejich úděl, aby se modlili za jejich šťastnou smrt. Což může být rozporuplné, jelikož smrt nikdy není úplně šťastná. Vždy někoho udělá nešťastným, příbuzné, lékaře, který nedokázal zachránit pacienta,.. Ale je pravdou, že smrt bývá případech, ve kterých by se eventuelně jednalo o milosrdné usmrcení, vykoupením.
Ale například antická filosofie se k tomuto problému staví naprosto jinak. Řečtí filosofové, lékaři i prostý lid si cenili zdraví a velice podporovali kult zdraví a tělesné zdatnosti. Ve Spartě, jednom z nejznámějších městských států archaického období (8-6. století př.n.l.), kde vládl polovojenský režim. Zde byli v jejich vlastním zájmu ze společnosti vybíráni slabší jedinci, jak tělesně tak i duševně, , pravděpodobně by nepřežili a byli by „lépe vyvinutým“ okolím ponižováni a utlačováni, byli buď vyhnáni nebo častěji zabiti. Jistě v tom také hrál zájem civilizace, touha po co nejlepších bojovnících.Není to sice naprosto typický příklad eutanázie, ale jistá podobnost lze najít. A později jak řečtí (Platón, Zénón), tak římští (Seneca) filosofové zastávají možnost dobrovolného odchodu ze života.
A též v Německu okolo roku 1900 vyšla kniha s názvem: Právo zemřít, jejímž autorem byl A Jost. A o něco později se dva významní profesoři vyslovili pro zabíjení těch, kteří podle nich „nejsou hodni života“. Do této kategorie lidí spadali hlavně mentálně retardovaní a děti s těžkými rozvojovými vadami.Avšak nejvíce případů eutanázie bylo zaznamenáno v nacistickém Německu, ikdyž nevím jestli je tehdejší chápání tohoto pojmu přímo totožný s pojmem dnešním. Akce pod názvem eutanázie tam byla započata roku 1939, jako akce oficiální a celkem si do roku 1941, kdy byla na protest duchovních ukončena, vyžádala přes 75 tisíc obětí z řad dospělých a dětí. Nadále však tato akce pokračovala, ale v utajení a přibylo nejméně dalších 70 tisíc obětí. Hlavním úkolem bylo nejen zbavit lidi životů, zabránit šíření genetických chorob a „nečisté rasy“ ale i uvolnit lůžka v nemocnicích a tím ulehčit zdravotnickému personálu. Personálu, který musel být připraven pro bojující v právě probíhající II. světové válce.
I většina lékařů je resolutně proti uzákonění beztrestnosti eutanázie. Zdůvodňují to rozporem mezi Hippokratovou přísahou, kterou musejí odříkat a dodržovat pokud chtějí být lékaři. V Hippokratově přísaze se problému eutanázie nepřímo věnují dva odstavce, cituji: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).“ (internetový portál Wikipedia, heslo: Hippokratova přísaha)Již v prvním odstavci je zmíněno „ve prospěch nemocného“,což není blíže určitelné. V tomto případě asi záleží na názoru lékaře, zda to pro něj znamená, co je pro pacienta nejlepší. Jestli to bude zohledňovat názor pacienta, a pokud touží po tom neprodlužovat trápení a ukončit život, tak to vykonat.Nebo následovat názor svůj, pokud si tedy lékař myslí že jeho řešení bude pro pacienta lepší, nežli to, se kterým přišel on sám.Zajímavé, jak najednou náš život visí na tom, jaký bude názor našeho lékaře. Zda je náš názor správný, či ne. Pokud vím neexistuje zákon, který by upravoval, kdy je nutno dodržovat rady lékaře a kdy je naopak lékař nucen následovat prosby pacienta. Existuje možnost odmítnout léčbu, avšak s rizikem, že člověk bude zbaven svéprávnosti a léčen proti své vůli. Lékaři zastávají názor, že pokud bude eutanázie legalizována tak dáme průchod vědomému zabíjení a neřeší hrozbu zneužití.Avšak problémem momentální medicíny je to, že umí člověka nepřirozeně dlouho zadržovat ve stavu skoro již smrti. S nejmenšími známkami života se člověka pokoušíme udržovat. Medicína již velice pokročila a dokážeme člověka zachránit již i v takových situacích, které byly ještě před 50ti lety považovány za nemožné.Dítě které se narodí předčasně, lidé žijí s amputovanou nohou, transplantace orgánů a je toho mnohem více. Dost často to jde i proti přírodě, občas musí někdo umřít, aby udělal místo jiným. Jenže, je těžké se vzdát někoho a nechat ho umřít.
Dnešní názor laické populace na tuto problematiku je dosti komplikovaný. Čím dál více se o něm mluví, objevují se nové kauzy. Což přispívá k lepší informovanosti lidí. Proto také procento lidí, kteří souhlasí s eutanázií roste. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z května roku 2008 vyplývá, že 19% dotázaných rozhodně souhlasí s eutanázií, což je o skoro 5% více nežli v roce 2007. A odpověď : „spíše souhlasím“ zvolilo přibližně 43 % dotázaných lidí. Což v součtu ukazuje že pro je celkově 62% lidí. A z výzkumu též vychází, že názory Pro jsou relativně rovnoměrně rozloženy mezi celou testovanou společenskou vrstvu, to znamená lidi od 15 let. Průzkumu se zúčastnilo 1066 lidí.Minulý rok, však Pro byli více muži a Proti nejčastěji lidé nad 60 let, většinou i věřící.
Stejně však když 21. července 2008 senátorka Stanislava Domová z klubu Nezávislých demokratů předložila návrh zákona o důstojné smrti (=eutanázie), tento návrh zákona vyvolal v senátu záporné ohlasy. Pokud by zákon prošel pak by měl pacient ve stavu trvalé psychické nebo fyzické nemoci dostat odpovídající odbornou pomoc při snaze zemřít důstojnou smrtí. Teprve poté by se projednávaly případy, kdy pacient předem požádá o eutanázii, pokud by se dostal do situace trvalé bolesti.Avšak musí být v době podání žádosti plně způsobilý k právním úkonům a plně při vědomí.Lékař který by při tomto úkonu asistoval by to dělal dobrovolně, nesměl by být nikým nucen a beztrestně. Paní Domová tento návrh vyřkla hlavně prý, aby se o něm více diskutovalo na parlamentní půdě. Veřejnost je již obeznámena.Teď nastal čas na to, aby věc prozkoumali znalci z oboru etiky a morálky.Podle jejích slov, nečeká, že se záležitost vyřeší rychle, ale během několika let. Již jednou se ve vládě o podobném tématu diskutovalo, bylo to roku 2005, ale návrh byl nakonec stažen. Možná i pro demonstrace českých křesťanů, muslimů a jiných nesouhlasících lidí. Podle psychologa Jeronýma Klimeše se u pacientů, kteří žádají o tento způsob ukončení života nežádá kvůli fyzické nýbrž kvůli psychické bolesti. Tím že se člověk cítí osamocen, nechtěn. Tomu však, podle pana Klimeše lze zabránit častějšími návštěvami těchto lidí.Tím, že s nimi mluvíte, zajímáte se o ně. Čímž se staví proti možnosti eutanázie.
V několika zemích (evropských tak i mimo evropských) se již dlouze o tomto problému jednalo. V Nizozemí byla eutanázie i lékařsky asistovaná sebevražda, jako v prvním státě vůbec, tolerována. A to již od počátku 70.let. Legalizace se však dočkala až roku 2002, je však výhradně pro nizozemské občany. V zákonech některých zemí, jako je právě např. Nizozemí je řečeno, že lékař nesmí sobecky ukončit něčí život, čímž je myšleno, to aby se tím obohatil. Takže pokud to lékaři vykonávají bezplatně nehrozí jim žádný trestný postih. V Belgii byl též v roce schválen 2002 zákon o legalizaci eutanázie.Má však stejnou podmínku, jen pro občany Belgie. V americkém státě Oregon, je povolena pouze asistovaná sebevražda, podle statistik dosud zemřelo okolo tří set pacientů
Nedávno zákon o eutanázii schválil i Lucemburský parlament, a to velice těsným rozdílem, kdy Pro hlasovalo 31 poslanců, Proti 26 a 3 se zdrželi hlasování. Avšak s výsledkem není spokojen ani lucemburský vévoda natož hlava katolické církve, tedy papež.
Výjimkou je Švýcarsko, které nabízí asistovanou sebevraždu i pro občany cizí národnosti. Tak vznikla tzv. Sebevražedná turistika, kdy do Švýcarska lidé jezdí umírat. Je známo že až ¾ pacientů jsou cizinci a asi tak polovina z celkového počtu pacientů jsou Němci.Albánie, jako jediná východní země, si již v roce 1999 prosadila legalizaci eutanázie. A zvláštní je i osud Severního teritoria (část Austrálie), která roku 1995 sice eutanázii legalizovala, avšak rozhodnutí brzy přehlasoval federální parlament z důvodu obav zneužití domorodými obyvateli Austrálie, kteří jsou ve špatné situaci.
A v tradičně konzervativním státě, jako je Velká Británie, se často vedou diskuze zda by měla být legalizována. Avšak stále je proti anglikánská církev a protože má veliký vliv na lid a též na sněmovnu lordů, zákon ještě neprošel.
V poslední době se v médiích často objevují případy žádostí o eutanázii. Američanka Terri Schiavová byla 18.března 2006 na žádost svého manžela odpojena od přístrojů. Terri byla již od roku 1990, kdy ji doma zastihl srdeční záchvat po němž následovalo vážné poškození mozku a ochrnutí, v komatu. Michael Schiavo, manžel Terri., již dlouho bojoval za právo na to, aby byla odpojena od přístrojů. Avšak rodiče, bratr, prezident Bush a spoustu jiných s tím nesouhlasilo. Došlo to až k 7 soudním řízením, které rodiče prohráli. Byly to jak státní tak federální soudy a dokonce i floridský parlament případ projednával. Terri ještě po odpojení od přístrojů 12 dní žila a pak zemřela. Pitva prokázala, že Terri měla nevratně poškozený mozek.V listopadu v Itálii vrchní odvolací soud rozhodl ve prospěch otce, který žádal o odpojení své dcery, Eluany Englarové, která byla 17 let v komatu. Shodla se na tom i porota navzdory protestu papežského státu.Ve Francii žádala o eutanázii Chantal Sébiová, která měla na obličeji neoperovatelný nádor. Trpěla velmi vzácným, nevyléčitelným a bolestivým nádorem nosní dutiny. Nádor zvaný estezioneuroblastom ji znetvořil a přivodil jí ztrátu čichu, chuti a v podstatě i zraku. Soud ji žádost zamítl a tak se sama předávkovala barbituráty.
Názorů je mnoho, některé jsou více či méně podložené fakty, ale hlavní by mělo být přání pacienta. Nehledě na to, jakou bude mít lékař pověst, nehledě na to jestli je to morální. Ale člověku to uleví od bolesti, to je přeci důležitější. Ale na druhou stranu takhle se na to dá dívat pouze z pohledu pacienta. Avšak z pohledu příbuzných, není vždy tak jisté jak se člověk zachová. Sama si raději nechci představovat co bych dělala na místě, když bych se musela rozhodnout, ale vím, jak bych se chovala na místě soudce. Soudce, který musí vynést rozsudek jestli legalizovat či trestat. Legalizovala bych ji…
čtvrtek 5. března 2009
Tak ho tedy dostal
Ano, dostal. Je to tak a je to dobře..
Že nevíte o čem mluvím? Ani se vám nedivím, je to trochu dost nekonkrétní. Tak já to zkonkrétním, mám na mysli Oskara, cenu Americké filmové akademie. A tím šťastlivcem, ikdyž ted jím již není asi tak rok (zemřel cca 21.ledna 2008), je Heat Ledger.
Ten, co hrál tak skviele psychopatického zločince v novém batmanském filmu Temný rytíř. Ten, který se kvůli tomu, aby se dokázal vcítit do role, nechal zamknout do pokoje a nevycházel. Psal si denník a také bral spoustu prášků. Ty prášky však pravděpodobně nesouvisely s rolí, avšak s jeho psychikou, která byla špatná.
Každý však občas máme špatné období, to jeho sice již skončilo a již nebude pokračovat. Ale to jeho život také ne. Heat zemřel doma, pravděpodobně ve spánku, na předávkování léky. Nikdo však není schopen objektivně, ale hlavně s jistotou říci, že to bylo, či nebylo, úmyslná sebevražda. Také se mohlo stát, že k předávkování došlo náhodně. Tak tomu věří i manželka a později tomu bude věřit i momentálně čtyřletá dcera. Mimo to, je to právě dcera, kdo dostane Oskara po otci. Ale to bude, až dosáhne dospělosti.
Vede se spousta debazt, zda jeho výkon v Temném rytíři byl opravdu tak dobrý, teda popravdě byl skvielý, nebo jestli ho dostal kvůli své smrti. Ikdyž to neznamená, že kdybyho dostal kvůli smrti dostal by ho jen kvůli tomu, že zemřel. Protože at se kdo přiklání na kterou názorovou stranu, obě musí uznat, že byl fakt dobrý herec. A nikdy již další šanci dostat Oskara nebude, tak proč mu ji nedat teď?
A není to pouze Temným rytířem. I film Zkrocená hora a sposta dalších jsou skvielou uázkou hereckého umu tohoto herce. Ve Zkrocemé hoře skviele popsal vývoj vztahu dvou zpočátku nepřátel, poté přátel, následně gayů, a nakonec zase přátel :) No a samozřejmě ta romantická komedie: Deset důvodů proč tě nenávidím a jeho zpěv na tribuně pro jednu holku (scéna z filmu). To je propstě nezapomenutelné.
Je dobře, že dostal toto ocenění a dostal ho zaslouženě at si kdo říká co chce.. :) Tak s chutí dál a doufejme, že se najde někdo nový podobný ale bez problému s prášky. A Též, že se Ch. Nolan při příštím výběru padoucha do batmana rozhodne znovu tak famózně. A do role kladase Bruce Wayna znovu obsadí Ch. Balea, který se osvědčil, jak v Batman začíná tak i v Temném rytíři. Nesmíme zapomenout ani na sluhu, který pomáhá Batmanovi se vším s čím může a též na Luciuse Foxe, který vymýšlí oblek a různé ty hračičky.... Prostě "jen tak dál..."
A ty, Heate Ledgere, vstan rychle z hrobu a doved svůj život k přirozené smrti stářím někdy okolo 150 let..
Že nevíte o čem mluvím? Ani se vám nedivím, je to trochu dost nekonkrétní. Tak já to zkonkrétním, mám na mysli Oskara, cenu Americké filmové akademie. A tím šťastlivcem, ikdyž ted jím již není asi tak rok (zemřel cca 21.ledna 2008), je Heat Ledger.
Ten, co hrál tak skviele psychopatického zločince v novém batmanském filmu Temný rytíř. Ten, který se kvůli tomu, aby se dokázal vcítit do role, nechal zamknout do pokoje a nevycházel. Psal si denník a také bral spoustu prášků. Ty prášky však pravděpodobně nesouvisely s rolí, avšak s jeho psychikou, která byla špatná.
Každý však občas máme špatné období, to jeho sice již skončilo a již nebude pokračovat. Ale to jeho život také ne. Heat zemřel doma, pravděpodobně ve spánku, na předávkování léky. Nikdo však není schopen objektivně, ale hlavně s jistotou říci, že to bylo, či nebylo, úmyslná sebevražda. Také se mohlo stát, že k předávkování došlo náhodně. Tak tomu věří i manželka a později tomu bude věřit i momentálně čtyřletá dcera. Mimo to, je to právě dcera, kdo dostane Oskara po otci. Ale to bude, až dosáhne dospělosti.
Vede se spousta debazt, zda jeho výkon v Temném rytíři byl opravdu tak dobrý, teda popravdě byl skvielý, nebo jestli ho dostal kvůli své smrti. Ikdyž to neznamená, že kdybyho dostal kvůli smrti dostal by ho jen kvůli tomu, že zemřel. Protože at se kdo přiklání na kterou názorovou stranu, obě musí uznat, že byl fakt dobrý herec. A nikdy již další šanci dostat Oskara nebude, tak proč mu ji nedat teď?
A není to pouze Temným rytířem. I film Zkrocená hora a sposta dalších jsou skvielou uázkou hereckého umu tohoto herce. Ve Zkrocemé hoře skviele popsal vývoj vztahu dvou zpočátku nepřátel, poté přátel, následně gayů, a nakonec zase přátel :) No a samozřejmě ta romantická komedie: Deset důvodů proč tě nenávidím a jeho zpěv na tribuně pro jednu holku (scéna z filmu). To je propstě nezapomenutelné.
Je dobře, že dostal toto ocenění a dostal ho zaslouženě at si kdo říká co chce.. :) Tak s chutí dál a doufejme, že se najde někdo nový podobný ale bez problému s prášky. A Též, že se Ch. Nolan při příštím výběru padoucha do batmana rozhodne znovu tak famózně. A do role kladase Bruce Wayna znovu obsadí Ch. Balea, který se osvědčil, jak v Batman začíná tak i v Temném rytíři. Nesmíme zapomenout ani na sluhu, který pomáhá Batmanovi se vším s čím může a též na Luciuse Foxe, který vymýšlí oblek a různé ty hračičky.... Prostě "jen tak dál..."
A ty, Heate Ledgere, vstan rychle z hrobu a doved svůj život k přirozené smrti stářím někdy okolo 150 let..
neděle 1. března 2009
Děti
Protože jsem tu rozebírala dúležitost rodičovského elementu, je na čase rozebrat složitosti býti nečím dítětem.
Začíná to starostmi jakého pohlaví vlastně budete, to je těžká volba. Bud budetem mít výhodu čůrání ve stoje, ale zase hrozbu rakoviny prostaty, nebo budete čůrat vsedě a hrozbu rakoviny prsu nebo děložního čípku. Z toho částečně vyplívá, že být mužem je lehčí. A je to asi i tak, neříkám to kvůli tomu, že já jsem žena, ale kvůli tomu, že ženy musí absolvovat mnohem těžší životní zkoušky nežli muži. Ikdyž oni to také nemají lehké. I tak stojí za to být ženou, to jen tak naokraj :)
No a když už víte co budete, buďte ženou!, tak stojíte na prahu dalšího rozhodnutí, jak si lehnete. Budete originální a lehnete si naštorc nebo ještě nepojmenovaně, nebo budete v klasické hlavonožcové poloze? Taky dost důležité a nelehké rozodnutí, které většinou děláme ve stresu. A občas ho kvůli tomu stresu nestihneme nebo ho uděláme špatně a dopadá to katastrofálně, naší předčasnou smrtí a smutkem naší maminky a i tatínka.
Pokud se však povede máme částečně vyhráno, pokud jsme teda vznikly z čisté lásky a jsme chtění a vymodlení. Protože když ne, nastává průšvih a možná jedno z nejtěžších rozhodnutí našich rodičů, popř. pouze matky. Ale to se naštěstí stává jen málokdy, takžeto nemusíme řešit.
Také je důležité zjistit, zda jsme v děloze sami, pokud ano máme více prostoru pro sebezdokonalování a není nutno se dělit o mateřské mléko. Pokud však ne, je nutno si rychle promluvit a dohodnout se na určitých pravidlech fungování. A určit si i tresty za porušení, např. bez snídaně,.. a při soustavném porušování spolknout nebo jinak pohltit tohoto narušitele.
No a pak už jenom růst, občas si kopnout, nechat se párkrát zultrazvukovat a vyfotit a nakonec dorůst do příslušné velikosti.
Potom nastává další problém- porod. Musíme se rychle rozloučit s tak milovaným prostředím a narodit se do světa, odkud už není úniku. A pak nastává skoro hamletovské dilema - začít brečet, být zabalená do zavinovačky a jít spát, nebo nezačít brečet, pozorovat svět úplně mlčky a tiše se jim smát, to vás dají do takové velké krabice a vedou k vám hadičky a jste v měkoučku. No ale věřte mi, lepší je začít ječet a pokusit se těm doktorům protrhnout bubínky.
No a tímn začíná období kdy pochopíte, že rodiče ikdyž se moc snaží vám absolutně nerozumí.
Máte hlad a začnete tedy brečet, nejdříve dělají, že to neslyší, potom tedy přijdou a začnou s vámi houpat, když brečíte dál přebalí vás, a mezitím už skoro šilháte hlady a tak zkusíte naznačit pusou jakože jídlo, ale oni se začnou smát a položí vás zpět do posrýlky. No tak začnete ječet ještě víc, když už tedy nic jiného nepomůže, dají vám tedy jíst. Tak to je typický průběh dorozumívání se s rodiči. A ikdyž se postupem času naučíte mluvit a dávat rodičům jasně najevo, co že si to právě přejete, nikdy to nepochopí. A když jim to dojde je už skoro pozdě.
Nebo to pochopí, ale nechce se jim to udělat a tak udělají všechno možné, aby se tomu vyhly. Nakonec když se provalí, tento úskok, rodiče řeknou, že to přeci bylo ve vašem zájmu. Že přeci jednají vždy a ve všem pouze ve vašem zájmu. Zní to sice krásně, ale často to tak není, často jsou to pouze řeči.
V pubertě si říkáme, jak nikdy nebudeme opakovat to, co považujeme za chyby. Nakonec se však ukáže, že přeci jenom občas měli pravdu. A že přeci jenom i občas jednali v našem zájmu. A my budeme za hlupáky, že jsme to nepoznali včas. A tak to zamaskujeme takovou salvou kritiky všezho, co oni udělají, že si rodiče ani neuvědomí, že my si uvědomujeme, že oni mají pravdu. Nakonec už všechno zkritizujeme natolik, že už není jediná nit suchá a tak je našase dospět a začít opakovat to, co jsme považovali za chyby. A ještě k tomu přidat chyby vlastní. A pod tíhou bytím dospělým zapomeneme jaké to bylo býti dítětem. Neuvědomíme si, na co jsme mysleli my, co jsme dělali my.. a myslíme zase "v zájmu dětí". A paradoxní je, že my si opravdu myslíme, že to je v zájmu dětí ale ono často není. Ale to pochopíme až když je příliš pozdě něco změnit. A tak se opakuje rodičodětský koloběh.
Začíná to starostmi jakého pohlaví vlastně budete, to je těžká volba. Bud budetem mít výhodu čůrání ve stoje, ale zase hrozbu rakoviny prostaty, nebo budete čůrat vsedě a hrozbu rakoviny prsu nebo děložního čípku. Z toho částečně vyplívá, že být mužem je lehčí. A je to asi i tak, neříkám to kvůli tomu, že já jsem žena, ale kvůli tomu, že ženy musí absolvovat mnohem těžší životní zkoušky nežli muži. Ikdyž oni to také nemají lehké. I tak stojí za to být ženou, to jen tak naokraj :)
No a když už víte co budete, buďte ženou!, tak stojíte na prahu dalšího rozhodnutí, jak si lehnete. Budete originální a lehnete si naštorc nebo ještě nepojmenovaně, nebo budete v klasické hlavonožcové poloze? Taky dost důležité a nelehké rozodnutí, které většinou děláme ve stresu. A občas ho kvůli tomu stresu nestihneme nebo ho uděláme špatně a dopadá to katastrofálně, naší předčasnou smrtí a smutkem naší maminky a i tatínka.
Pokud se však povede máme částečně vyhráno, pokud jsme teda vznikly z čisté lásky a jsme chtění a vymodlení. Protože když ne, nastává průšvih a možná jedno z nejtěžších rozhodnutí našich rodičů, popř. pouze matky. Ale to se naštěstí stává jen málokdy, takžeto nemusíme řešit.
Také je důležité zjistit, zda jsme v děloze sami, pokud ano máme více prostoru pro sebezdokonalování a není nutno se dělit o mateřské mléko. Pokud však ne, je nutno si rychle promluvit a dohodnout se na určitých pravidlech fungování. A určit si i tresty za porušení, např. bez snídaně,.. a při soustavném porušování spolknout nebo jinak pohltit tohoto narušitele.
No a pak už jenom růst, občas si kopnout, nechat se párkrát zultrazvukovat a vyfotit a nakonec dorůst do příslušné velikosti.
Potom nastává další problém- porod. Musíme se rychle rozloučit s tak milovaným prostředím a narodit se do světa, odkud už není úniku. A pak nastává skoro hamletovské dilema - začít brečet, být zabalená do zavinovačky a jít spát, nebo nezačít brečet, pozorovat svět úplně mlčky a tiše se jim smát, to vás dají do takové velké krabice a vedou k vám hadičky a jste v měkoučku. No ale věřte mi, lepší je začít ječet a pokusit se těm doktorům protrhnout bubínky.
No a tímn začíná období kdy pochopíte, že rodiče ikdyž se moc snaží vám absolutně nerozumí.
Máte hlad a začnete tedy brečet, nejdříve dělají, že to neslyší, potom tedy přijdou a začnou s vámi houpat, když brečíte dál přebalí vás, a mezitím už skoro šilháte hlady a tak zkusíte naznačit pusou jakože jídlo, ale oni se začnou smát a položí vás zpět do posrýlky. No tak začnete ječet ještě víc, když už tedy nic jiného nepomůže, dají vám tedy jíst. Tak to je typický průběh dorozumívání se s rodiči. A ikdyž se postupem času naučíte mluvit a dávat rodičům jasně najevo, co že si to právě přejete, nikdy to nepochopí. A když jim to dojde je už skoro pozdě.
Nebo to pochopí, ale nechce se jim to udělat a tak udělají všechno možné, aby se tomu vyhly. Nakonec když se provalí, tento úskok, rodiče řeknou, že to přeci bylo ve vašem zájmu. Že přeci jednají vždy a ve všem pouze ve vašem zájmu. Zní to sice krásně, ale často to tak není, často jsou to pouze řeči.
V pubertě si říkáme, jak nikdy nebudeme opakovat to, co považujeme za chyby. Nakonec se však ukáže, že přeci jenom občas měli pravdu. A že přeci jenom i občas jednali v našem zájmu. A my budeme za hlupáky, že jsme to nepoznali včas. A tak to zamaskujeme takovou salvou kritiky všezho, co oni udělají, že si rodiče ani neuvědomí, že my si uvědomujeme, že oni mají pravdu. Nakonec už všechno zkritizujeme natolik, že už není jediná nit suchá a tak je našase dospět a začít opakovat to, co jsme považovali za chyby. A ještě k tomu přidat chyby vlastní. A pod tíhou bytím dospělým zapomeneme jaké to bylo býti dítětem. Neuvědomíme si, na co jsme mysleli my, co jsme dělali my.. a myslíme zase "v zájmu dětí". A paradoxní je, že my si opravdu myslíme, že to je v zájmu dětí ale ono často není. Ale to pochopíme až když je příliš pozdě něco změnit. A tak se opakuje rodičodětský koloběh.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
