Nakonec jsme vyrazili do města.
Protože nebylo příliš hezké počasí vyrazili jsme do Tate muzea. Jeli jsme tedy metrem na nejbližší stanici a k Tate muzeu došli pěšky. Vstup je zadarmo. Budova muzea je velice zajímavá, je to bývalá elekrárna přestavěná na muzeum teprve před deseti lety. Možná i díky tomu, že je výročí deseti let byl vstup zadarmo. Interiér je velice zajímavý. Jedna část je rozdělená na patra a ta druhá je bez rozdělení. Tam asi dříve bývaly nějaké mašiny vyrábějící proud nebo bůh ví co.. Zajímavé je, že od jednoho ze vstupů, který je položen nízko tedy v nejnižším podlaží vedou eskalátory ale nikoli o jedno patro výše, ale o patra dvě. Do toho patra je možno dostat se po normálních schodech nebo výtahem. Také tam vede přímý vchod z ulice.
Uvnitř muzea je výstava moderního umění. To mi bohužel nic moc neříkalo, ale i tak jsme si ho rychle prošli.
V nejvyšším, sedmém, patře se nachází kavárna. Je velice pěkná a stylová, ale myslím, že ceny by se mi tolik nelíbily.
Poté jsme se vydali na metro směrem do Hyde parku. Vystoupili jsme na stanici Hyde park Corner, odkud jsme se ještě šli podívat na Hard Rock Café. Jenže jsme se k mému zklamání ani nedostali dovnitř, protože do obchodu byla velikánská fronta a protože jsme si ani jeden nechtěli nic koupit, já se chtěla jen podívat na tamější výzdobu a tak, nechtělo se nám čekat frontu. A do klubu by nás asi jen na kouknutí nepustili, hned by nás uvedli ke stolu a my tím byli nuceni si něco dát. Trošku mě to mrzelo, ale co se dá dělat… (to foto není moje.. L)
No a potom jsme šli hledat nějaký obchod s jídlem. Po menší spršce, kterou jsme přežili Míša pod mým deštníkem a já ve své šusťákové bundě se venku totiž udělalo zase hezky. Takže jsme mohli uskutečnit můj plán- piknik v Hyde parku. Takže jsme chodili po relativně dost luxusní čtvrti a hledali nějaký obchod s jídlem. Je to zajímavé, ale u nás máme mnohem více potravin (jako obchodů). A to nejen těch provozovaných Vietnamci nebo prostě cizinci, ikdyž budu počítat jen obchody provozované Čechy je jich tak desetkrát více nežli obchodů stejného typu v Anglii. No nakonec jsme našli obchod provozovaný nějakým Arabem. Koupili jsme si bagety, sýr a něco k pití a vyrazili jsme zpět do parku.
Hyde Park je opravdu obrovský, ale není největší. Bylo tam docela dost lidí, ale rozprostřeli se. My jsme si našli travnaté místečko, kde široko daleko nikdo nebyl. Ale později se kousek od nás objevil hlouček teenagerů, kteří dělali bůh ví co. Ale to nás při našem piknikování nerušilo. Hned jak jsme dojedli začalo zase mrholit, ale i tak jsme si chtěli prohlédnout jak vlastně vypadá to jezírko. Přišli jsme tam a už pršelo docela hodně. Ale i tak se na jezírku projížděly nějaké děti a déšť jim očividně nevadil. A ani ostatním lidem sedícím kolem jezírka déšť nevadil a ti, kterým vadil seděli uvnitř hospody. A bylo zajímavé, že ti, kterým nevadil déšť bývaly většinou místní londýňané. Turisté se raději schovávaly pod deštníky. A kolem všech projížděla místní jízdní hlídka. Byli to opravdu krásní koně.
Poté jsme opustili Hyde Park, já šla směrem na metro.
Dojedli jsme a dohodli jsme se, že já pojedu do Regent´s parku, kde je sraz s Maki a pár Češkami a jednou Švédkou. Takže jsme se rozloučili a já šla na metro. Míša plánoval, že se podívá na věci, které mě moc nezajímaly. Šel se podívat na elektrárnu Battersea, která byla na obalu jedné z desek kapely Pink Lloyd. A také se šel podívat na nejdražší a nejluxusnější čtvrť Londýna- Chelsea.
Já šla do Regent´s parku, ke kterému se dá dojet přímo metrem. Vystoupíte a jste přímo proti. Ale já, protože jsem ještě měla chvilku čas jsem se procházela okolo a málem se mi podařilo zabloudit a teprve potom jsem vešla do parku a šla hledat místo srazu. Hned mě zaujalo dětské hřiště, které mělo svou vlastní ostrahu. A dokonce i své vlastní záchodky, to aby děti nemusely chodit daleko a pro jejich rodiče. Cizí lidi, ani v případě akutního zájmu, tam nepouštěli a tak museli jít kus dál, kde již byly záchodky veřejné. Byly docela čisté a zadarmo. A to je jeden z dalších rysů- mají většinou zadarmo záchodky a ikdyž jsou veřejné, na stanicích metra, na nádraží atd… , jsou čisté.Sešla jsem se tedy s Maki a jejími kamarádkami, které poznala až teprve díky své práci pro EF. Ony tam totiž pracovaly též, a byly ze všech možných koutů světa (Švédsko, ČR,…) Jenže jsme si ani nemohly začít házet talířem, protože začalo pršet. Seděly jsme v kavárně, která je v parku, a popíjely čaje/čokolády/kafe a pojídaly různé dobrůtky. Pak se ale rozpršelo více a já vzpomínala na Míšu, který byl v té době venku bez deštníku (já mu ho nabízela, ale on ho nechtěl) a určitě je totálně promoklý. Já naštěstí seděla pod slunečníkem, který zachytil část vody a měla jsem jak spolehlivě nepromokavou bundu ale i deštník. Ten jsem nakonec půjčila jedné té Švédce, protože ona neměla nic a byla by celá promokla.
Potom jsme se s holkama rozloučily, já napsala Míšovi, že pojedu domů, jenže on neměl signál. Tak se to ještě trošku zkomplikovalo.
Holky mezitím ještě šly do Primarku, kde se dalo opravdu levně nakoupit spousta hezkých věcí za dost nízké a příznivé ceny. Například tričko za jednu libru, balerínky za libry dvě a tak podobně.
Já jsem nasedla na metro a jela jsem domů. Stále jsem sledovala mobil a čekala až se dostanu do signálu abych se mohla domluvit s Míšou. Myslela jsem si, že jakmile vyjedeme z podzemí, protože v nejužším centru města metro jezdí pod zemí a na okrajích už jede nadzemí, budu mít signál. Jenže než bych tam dojela trvalo by to dost dlouho a tak jsem vystoupila na jedné zastávce a vyšla skoro na povrch, odkud jsem Míšovi volala. Byl ještě v Chelsea, ale dohodli jsme se, že se sejdeme na Uxbridge. Tak jsem zase zalezla do metra a jela do Uxbridge. Cesta mi trvala asi 40 minut, ale věděla jsem, že Míšovi to bude trvat déle. Tak jsme se dohodli, že budu čekat v Starbucks, jenže to jsem nevěděla, že tam zavírají v šest a já do Uxbridge přijela asi ve čtvrt na sedm. Takže jsem měla smůlu. Tak jsem zašla do tesca koupit něco k pití a ještě jeden Breezer tentokráte pomerančový.Nakonec jsem čekala asi hodinu, byla mi zima a všechno mě štvalo. A pak konečně přišel Míša. Nebyla to jeho chyba, že jsem tam musela tak dlouho trčet. On nemohl ovlivnit to, kdy se s holkama rozejdeme a to jak pomalu jede metro a ani to, že ti blbci ve Starbucks zavřou v šest…
No a protože dlouho nejel žádný autobus rozhodli jsme se, že půjdeme zpět do univerzitního ubytování pěšky. Nebylo to zas tak daleko.
Najedli jsme se, měli jsme jedno z těch jídel, která jsme si koupili v tescu. Takže jsme snědli co jsme chtěli. A potom jsme ještě vyrazili ven.
Procházeli jsme se po Uxbridge, poznávali jsme kde to vlastně bydlíme. Byla to skoro vilová čtvrť. Byl tam klid a čisto. Když jsme se tak procházeli viděla jsem na jednom z patníků sklenici. Tak jsem si ji vzala, byla sice špinavá, ale vzala jsem si ji a hned jak jsme přišli z procházky domů umyla jsem ji. Sice asi nikdy nebude na pití, ale jako suvenýr je dobrá.
Potom jsme se vrátili do pokoje, kde jsme plánovali zítřejší den.
Žádné komentáře:
Okomentovat