Do Londýna jsme letěli s nízkonákladovou leteckou společností WizzAir. Letenky jsme si koupili teprve pár dní předem takže to nebylo nic moc levného- asi 4150 kč. A jelikož WizzAir létá na letiště Lutton, které je asi hodinu cesty od centra museli jsme si ještě přikoupit dopravu z
letiště a poté na letiště, což pro jednoho vyšlo asi na 1900 Kč.
Den 4.8. by se nikomu pozorujícího naši domácnost nemohl zdát jako normální. Již od rána jsme sháněli ponožky, trička
a vlastně všechno možné oblečení a věci. To abychom si mohli sbalit. Všechno se nám muselo vejít do kufru o
maximální velikosti 55x40x20 a 10kg, což jsou podmínky pro přepravu palubního (=kabinového) zavazadla
u WizzAir i RyanAir. Naštěstí, ikdyž se to zpočátku nezdálo je to docela veliké. Takže se nám tam vešly, jak ty nezbytné věci tak i některé poněkud zbytné. Ke kufru jsme ještě přidali batoh a dvě deky, protože to jsme si přečetli na webu WizzAiru, že je možné mít mimo a nepočítá se to jako další a tedy nepovolené zavazadlo. Když jsme měli sbaleno čekala nás taková nedůležitá věc jako jsou letenky. Protože jsme chtěli při koupi letenek co nejvíce ušetřit zvolili jsme online check-in. To spočívalo v tom, že jsme prohlásili, že jsme si zavazadlo balili sami bez pomoci cizích osob a potom zadali osobní údaje a vytiskli si letenky. Bylo to levnější o tu práci letištního personálu (asi 150 kč na jednoho) a mohli to uplatnit jen ti, co nebudou mít jiné nežli kabinové zavazadlo. Ti co mají i zavazadlo veliké za něj mu
sí platit asi 440Kč za jednu jízdu a musí se podrobit check-inu přímo na letišti a čekat frontu. Teprve poté, co bylo všechno hotovo a připraveno jsme si mohli oddechnout, ale to bylo asi dvě minuty před odchodem takže na to nebyl čas. Rozloučili jsme se a vydali se na zástávku MHD a
jeli na letiště. Naštěstí vše klapalo jako na drátkách a tak jsme stihli dokonce dřívější autobus nežli bylo v původním (samozřejmě mém) plánu.
Ještě v autobuse, co jede k terminálům, se Míšovi podařil vtipný kousek. Hlásili, že ti, kdo letí do zemí v shengenském prostoru mají vystupovat na terminálu dvě. Ti co letí do ostatních destinací vystupují u terminálu jedna. Já sama jsem znejistěla a ptala se Míši, jestli je VB v shengenu. Míša rozhodl, že vystoupíme u dvojky. Došli jsme dovnitř do terminálu, kde byla světelná tabule s odlety, dokonce tam psali kolik je kde stupňů Celsia. (Samozřejmě jsme letěli do té nejstudenější destinace, v Londýně bylo 17 stupňů a polojasno. Na Korfu bylo o dvacet stupňů více, ale to by nebyla Anglie, kdyby tam nebyla zima...
Sedli jsme si tedy na terminálu a čekali, do odletu jsme měli ještě nějaký čas a na konečný nástup do letadla a kontrolu jsme měli být minimálně 30 minut předem a do toho zbývalo asi půl hodiny. Takže jsme si ještě oba stihli prohlédnout výstavu šatů, která tam byla. No, nechci nikoho urazit ale ta výstava tedy nic moc. A potom jsme se odebrali ke kontrole. Kufr jsem oproti mým původním obavám strčila skrz rozměrový ověřovák (kovový rám o maximální velikosti palubních zavazadel, kterým bylo nutno je jakýmkoliv způsobem procpat pokud je chcete mít na palubě) bez sebemenších problémů a podala letenku. Ta paní tam mi ji už podávala, pak se zarazila a řekla, že jsme u špatného terminálu. Že musíme k jedničce! A to už do kontroly zbývalo jen asi 45 minut a tedy za patnáct minut jsme museli stihnout nejen dojít k prvnímu terminálu, ale také dojít k bráně, jejíž číslo jsme nevěděli a táhli jsme těžký (asi 8kg) kufr. Tedy vlastně Míša ho táhl, já nesla batoh a jednu (chvilku dvě) deku.
Nevím jak, ale za hlasité mého reptání stylu:" já ti to říkala že jdeme blbě, my to nestihneme,..." jsme to stihli. U kontroly tentokráte ani rozměry zavazadel nekontrolovali a chtěli vidět jen pas/občanku. Došli jsme k příslušné bráně, tam už byla fronta lidí ale to už byl
o jedno. Prošli jsme přes poslední kontrolu pasů a čekali na vpuštění do letadélka.
Po nějaké chvíli nás tam pustili a my se mohli utábořit docela vzadu s výhledem na křídlo. Míša chtěl sedět u okénka a já řekla že budu sedět "do přihrádky"- samozřejmě jsem myslela uličku, ale prostě jsem se přeřekla a Míša si mě za to dobíral. :)
Po další chvilce jsme vzlétli, přišli letušky (a jeden letušák) a nabízeli nápoje. Oba jsme si dali coca-colu, snad ani nechtějte vědět kolik stála. Mě samotné se z toho protočily panenky, za jednu plechovku coca-coly a tolik peněz. (pokud Vás to zajímá napište mi nebo Méšovi mail sdělím to).
Pilotem byl Patrick Garvis a letěl s námi docela opatrně. Ta cesta, asi jedna a 3/4 hodiny ubíhala docela pomalu, ale jejího konce jsme se nakonec dočkali. Pilot s námi bezpečně a docela bez velkého drcnutí přistál na letišti Lutton. Vzali jsme si věci a šli ven, já sama jsem se již těšila až odtamtud vypadnu. Prošli jsme pasovou kontrolou (občankovou), kde nás kontroloval nějaký Arab a vešli do duty free areálu. Nic jsme si však nekoupili, ani jsme nemohli neměli jsme peníze ani čas. Docela dlouho jsme totiž šli z letadla, potom čekání u kontroly a tak jsme si došli na WC a pokračovali směr bus. Chvilku jsme ho hledali, nakonec Míša pochopil, že ten bus co tam čeká je ten náš a nastoupili jsme. Míša v buse našel wi-fi, ale mě nějak nefungovala a tak jsem ani nemohla poslat první foto ze zamračeného letiště. Během cesty již wi-fi nefungovala a tak nebylo co dělat. Hned jak jsme nasedli do autobusu mi ten řidič připadal nějaký divný a samozřejmě hned jak jsme se rozjeli ukázalo se proč- on jel v protisměru. Až po chvilce mi došlo, že tam je to normální a že divný byl proto, že mluvil anglicky :)
Stanice nehlásili a tak jsme málem naši Finchley Road, kde jsme měli vystoupit pře
jeli. Ale Míša si všiml, že tam píšou něco, co jako Finchley vypadá a tak jsme vystoupili. Správně, naštěstí....
Měli jsme ale docela hlad, a tak jsme hledali kam se půjdeme najíst. Když jsme přecházeli ulici málem mě zajelo auto i přesto, že na silnici bylo dívejte se vpravo/dívejte se vlevo. V obchoďáku jsme žádný fastfood nenašli a tak jsme hledali dál. Nakonec jsme museli jít vyzvednout, abychom měli alespoň do začátku a potom jsme zalezli do jednoho kuřecího fastfoodu. Čistota sice nic moc, ale jídlo špatné nebylo.
Po naplnění břich jsme vyrazili koupit si jízdenky na metropolitan line, abychom dojeli za Maki do Uxbridge, kde se měl nacházet náš domov na následujících pět dní.
Nejstarší metro na světě, Londýnské metro, připomíná trošku to Pařížské, ale mě přišlo tedy mnohem složitější a hlavně pomalejší. Mají tam spoustu linek např. Pacadilly line, Metropolitan line, Northen line a dalších asi osm. Vstup do metra je turniketem, takže dost podobné jako v Paříži. A co je zajímavé, tak každá linka metra má jiný design vagónů.
Jinak ve špičce tam jezdí docela dost lidí, asi jako u nás na Céčku. Také zajímavé je, že některé trasy metra mají alternativní konce, takže linka může končit ve třech různých stanicích protože se po cestě rozdvojuje někde až roztrojuje. Takže ikdyž přijede metro a stojíte na správné straně není to zárukou, že dojedete kam chcete. No a jelikož budou pořádat olympiádu tak chtějí vypadat co nejlépe a tak metro vylepšují. Takže zavírají nějaké stanice nebo o víkendech dokonce celé linky. A nakonec historická poznámka- nejstarší metro vedlo ze stanice Farringtonu do stanice Paddington, jednalo se o linku Metropolitan Railway (předchůdce Metropolitan line) ale ta již dnes nejezdí. A bylo otevřeno 10.1. 1863.
No jedna jízdenka na metro nás stála 3,5 liber, což je v přepočtu asi 105kč, takže jen za cestu do Uxbridge jsme dali 210 kč. A to jsme tam jeli asi 40 minut, nedovedete si ani představit jak byly dlouhé. Oba jsme byli dosti unavení. Míša chvilkama poklimbával, jenže já měla strach a tak jsem hlídala věci a strašně moc se snažila neusnout. Potom jsme konečně dojeli do Uxbridge, což je konečná. Tam jsme čekali na Maki, která se v mžiku objevila a k naší menší nevoli nám sdělila, že ještě asi čtyři stanice pojedeme autobusem. Za ten jsme museli vypláznout další čtyři libry (dvě libry za jednoho). A dojeli jsme na stanici Brunel university. Odtamtud už jen kousek kolem budovy s názvem Marie Jahoda, tam kde bydlela Maki. Svým klíčem nám otevřela a my koukali jaké krásné mají angličané koleje. Sice jsem nikde v ČR na koleji nebyla, ale slyšela jsem o nich. Maki byla tak hodná, že když jedna z jejích spolupracovnice odjela tak nám zajistila, že můžeme bydlet v tom pokoji po ní.
Pokoj byl skvielý, jedna postel, vlastní koupelna se záchodem a sprch. koutem, psací stůl a židle.
Poté společná chodba pro asi šest takovýchto pokojů, kde bydleli EF pracovníci jako Maki. Češka Bára, Švédka Tove a další dvě. A pro těchto šest pokojů společná kuchyň se dvěma sporáky, ledničkou, mikrovlnkou a vším potřebným. (Jen tam prý ze začátku nebylo moc nádobí, to musely dokoupit). No pokoj a vlastně celé bydlení prostě LUXUS!
Jen ta jedna postel byl trošičku problém, jelikož jsme dva. První noc jsem na posteli spala já a Míša na zemi. Druhý den mi Míša prozradil, že mě chtěl nechat gentelansky spát na posteli celou dobu, ale po té jedné noci si to rozmyslel. A já zase plánovala jak se jednu noc vyspím na posteli a pak už jen na zemi budu spát. Oba jsi si své plány rychle rozmysleli... (oba poté, co jsme spali na zemi).
Více fotek ze všech dnů naleznete na: http://helcium.rajce.idnes.cz/Londyn_4._-_9.8._2010/
Žádné komentáře:
Okomentovat