neděle 29. srpna 2010

O tom, jak jsem pekla cookies

Ještě v Anglii jsme ráno jednou na stole objevili jakési sušenky. A za vteřinku se nám dostalo vysvětlení , že to jsou cookies co upekla Tove (Švédka též používající tuto kuchyň a spolupracovnice Maki). Jednu jsem ochutnala a byly tak dobré, to si snad ani nelze představit.
Takové měkkoučké a chuťově se rozplývající na jazyku, prostě jedním slovem mňamózní!

Takže když mi Maki prozradila, že jí Tove napsala recept ihned jsem věděla, že ho též musím mít. Takže před pár dny jsem Maki poprosila aby mi jej poslala. Je to přesně to, co jí napsala Tove, takže je v angličtině.
Zní přesně takto:
the recipe:
Hmm... Slightly salted butter, sugar, cinnamon, milk, flour and baking powder. The cookies were baked for about 10 min at high heat to get a brown colour. When it comes to the dough you just have to improviser a bit with the ammount of ingredients. The consistence should be like regular pie dough. :) Start with the butter and sugar and work them together, then add baking powder, flour and cinnamon. The dough should be crumbly. Then add milk and work it togehter. Voila!

Jo a problém nastává ve chvíli, kdy jsem si ho přečetla. Peču sice ráda a často, ale cookies jsem nikdy předtím nepekla, takže hutnost těsta neznám a tak neumím poznat kolik jaké ingrediece dát. A tak jsem prolezla google a hledala nějaký recept, který by odpovídal tomu od Tove. A ještě musel obsahovat ovesné vločky, které jsem asi půl hodiny hledala v tescu v domnění, že tam patří.
Našla jsem několik receptů, jenže žádný neodpovídal mým nárokům. No a tak jsem jeden nakonec vybrala. Byl to šálkový recept.
Umíchala jsem ho, jenže mi přišlo že jeden šálek mouky na 150g másla je nějak málo a tak jsem přidávala a přidávala. Ale do kdy? Jak má takové těsto na cookies vypadat? A mám tam dávat ty vločky ač nejsou v receptu?
Když jsem udělala první zkušební várku tak ta se v troubě roztekla a staly se z původně cookies nějaké smaženkies. Mamince sice chutnají, ale jsou tenké, rozteklé a příšerně mastné.
Tak jsem přidala mouku. A znovu to zkusila. Zpočátku to vypadalo dobře a tak jsem znovu začala doufat, ale pak se zase roztekly a bylo po doufání. Vyndala jsem je a viděla, znovu mastné a jakoby smažené nikoliv pečené. A vůbec nevyběhly a po chuti by i soukromý detektiv pátral dlouho.
To mě už kapičku naštvalo a tak jsem do těsta nasypala nějaké ovesné vločky, nějakou nastrouhanou čokoládu a prostě to naplácala na plech a dala péct. Už mě vlastně ani nezajímal výsledek. A ani tyhle se nepovedly.

Rodičové sice tvrdí, jak jim to chutná, ale mě to nechutná a mé očekávání to nesplnilo ani za mák. Mělo to být absolutně ale absolutně jiné. No jo, co můžu dělat. Příště se prostě nebudu pouštět do něčeho co neznám a budu péct bábovky, vídeňské dorty a něco co zkazím jen občas. Tedy poseldní dobou je to půl napůl, ale i to je lepší statistika nežli nepovedeno.

čtvrtek 26. srpna 2010

Londýn - den šestý (9.8.)

Den poslední, ach jo!
Ráno nikoli jako každé jiné. Budík nastavený na osm třicet možná zazvonil ale my ho neslyšeli. Takže jsme propásli jedinou možnost vstát a poděkovat Maki za všechno a rozloučit se. Probudili jsme se asi v deset. A to už byla Maki pryč a v kuchyňce byla jen jedna ze Švédek, Tove, která také ten den odlétala domů. Tak jsme se s ní rozloučili, byla totiž hrozně sympatická a velice milá. A anglicky uměla fakt dobře. Tak jsme se s ní rozloučili a ona odešla. My jsme ještě dobalili poslední věci, napsali děkovný vzkaz. Vlastně dva, jeden Maki a ten druhý tak neadresně. Ten Maki jsem psala já, ten druhý psal Míša.

No a potom jsme opustili naše dočasné bydliště nadobro. Klíče jsme tam nechali a zabouchli za sebou věci. Museli jsme si s sebou vzít všechny naše saky paky protože vracení se zpět z města by nám zabralo moc z drahocenného času. A toho nebylo kvůli našemu zaspání nazbyt.

Jeli jsme k Design museu. Oba jsme se tam chtěli podívat. Již jednou jsme šli okolo a jen jsme nakukovali. Tentokráte jsme šli i dovnitř. Bylo to snad jedno z mála míst, kam jsme platili vstupné. Ale nebylo to tak strašné- za jednoho studenta to bylo pět liber tedy asi stopadesát korun. Uvnitř bylo hned několik výstav. První patro bylo s vynálezy. Takové různé sarapatičky a kejklátka. Některé vynálezy byly docela zajímavé a některé již překonané a naprosto zbytečné. Byly tam i různé technické vymoženosti. Ale z tohoto patra mě nejvíce zaujalo kolo. Nebylo to obyčejné kolo, ale bylo skládací, ale žádná troska eska. Bylo to kvalitní kolo, které se dalo složit do takového speciálního kufru. Bylo to srandovní. Další patro bylo zaměřeno trochu na šetření energiemi. A na různé solární vymoženosti. Psali tam, že existuje nějaké město, kde na jednoho občana vychází asi okolo 700m2. Což je opravdu hodně. Také tam byly fotky od člověka, který dokumentoval život v Africe, a jedna fotka mě jako češku velice potěšila. Na jedné z Nairobi byla česká firma. Firma, kterou sice v jiných zemích přejmenovali (odebrali háček) a některé národy si myslí, že je to jejich firma ALE JE NAŠE. Kdo ví o čem mluvím? O Baťovi! Kdo by si byl pomyslel, že v Nairobi bude Baťa? Tedy Bata… J Zajímavé, jak se Česká firma rychle rozšířila i do zapadlých částí světa. No a fotky ještě obsahovaly popisky kolik je v dané oblasti lidí a přepočet na člověka na m2 a tak.

V muzeu jsme si nechali věci a polehoučku se vytratili. Chtěli jsme jít ven koupit si k něco k jídlu. Míša si pamatoval, že byl poblíž Mark´s and Spencer, který má v Anglii úplně jinou podobu nežli tady. Jsou tam i Mark´s and Spencer potraviny a mají tam opravdu dobré věci. Koupili jsme si čerstvou bagetu, šunku a vodu (s příchutí citrónu a lunetky- mňamka!). A sedli jsme si přímo proti Tower bridge do parku a pojídali svůj „poslední oběd“.

Seděli jsme tam proti tomu krásnému mostu, blízko té nové radnice a mě se nechtělo domů. Ač jsem to tam zpočátku neměla ráda, nikomu jsem nerozuměla a nikdo mě tak se mi tam líbilo. Bylo to jiné. Ta kultura, ti lidé a celá země.

Vrátili jsme se pro věci do muzea, nakoupili design suvenýry v jejich design obchodě a mířili směrem na metro abychom se dostali na Finchley road, odkud nám měl jet bus na letiště. Myslím, že ani Míšovi se nechtělo opouštět Londýn. Dojeli jsme na Finchley road, tam jsme se ještě chvilku chtěli projít a podívat se jaké to tam je, a co tam vlastně je. Jenže Míša táhl náš těžký kufr, já měla na zádech batoh a svou puntíkatou tašku od Maki na rameni. Takže se nám nechtělo chodit moc daleko. Nakonec jsme se vrátili a šli jsme hledat poštu. Měli jsme totiž již napsané ty pohledy ale ještě jsme se nedostali k tomu, abychom je odeslali.

Na Uxbridge sice byla pošta a já tam toho rána šla, ale byla tam taková fronta, že bych tam byla asi hodinu a tak jsme to odložili. Teď jsme ale měli čas a tak jsem se zeptala v nějaké trafice a zamířili jsme podle instrukcí. Poštu jsme opravdu našli a fronta rychle ubíhala. Koupila jsem známku do Česka za šedesát pencí, naše pohledy letěly letadlem a byly tu ve středu. (k příjemcům šly jen dva dny!) No a potom jsme se šourali zpět k zastávce busu, odkud jsme měli odjíždět. Cestou jsme se ještě zastavili pro něco k snědku a potom si sedli na zastávku a čekali.

Asi o dvě minuty později nežli měl přijel autobus, který už byl skoro plný takže jsme s Míšou neseděli vedle sebe ale přes uličku. A hodinová cesta moc neubíhala. Byla jsem unavená, s Míšou nebyla řeč- měl iPoda a tak jsem zavírala a otevírala oči a snažila se krátit čas jak to jen šlo. Potom už jsme konečně vystoupili z busu na letišti. Měli jsme ještě čas.

Tak jsme se ještě poohlíželi po nějakých suvenýrech. Něco málo jsme koupili a potom jsme prošli kontrolou a zamířili do duty free areálu. Sice jsme měli již méně nežli půl hodiny do odletu (asi o dvě minuty), ale stále tam nebyla napsaná brána a tak se šel Míša ještě projít. Za dvě vteřiny poté co odešel se tam číslo brány objevilo, ale to už byl Míša fuč. Tak jsem ho prozváněla, ale on nereagoval. Naštěstí se pak objevil tak jsme popadli zavazadla a šli jsme k bráně a čekali na nástup do letadla. Bylo tam docela hodně lidí a fronta byla docela dlouhá. Bála jsem se, že se snad do toho letadla ani nevejdeme natož abychom seděli.
Zkontrolovali nás, šli jsme venkem, nastoupili jsme vstupem na zádi letadla a ještě našli úplně volnou sedačku. Tentokráte jsem seděla u okénka já a Míša uprostřed. Vedle něj z druhé strany seděl někdo cizí tak jako vedle mě při cestě tam.

Chvilku jsme ještě čekali, potom jsme jeli na tu správnou runway a potom vzlétli. Letušky a jeden letušák (docela hezký) nám ukazovali jak si nandat a sundat záchranou vestu, jak dýchat za pomoci toho dýchacího přístroje a potom nám nabízeli nápoje. Přesně stejný postup jako při cestě tam. Až na tu letušku co při turbulencích omylem zvrhla kávu na nějakou asiatku. I tentokráte Míša nedbal pokynů o vypnutí elektroniky a poslouchal iPoda. Asi mu to přišlo lepší než poslouchat mě. Jenže já ho stejně furt rušila: „hele, támhle je moře“ a za pět minut : „koukej na ty lodě..“ a tak to bylo celou cestu. Když jsme z okénka viděli západ slunce vyfotila jsem si ho mobilem a i křídlo.













Po přistání jsme vystoupili z letadla a šli jsme do připravených autobusů, co nás zavezli k východu. Ani nevím proč pro nás přijeli. Nebylo to tak daleko. Ještě z autobusu jsem volala tatínkovi, který pro nás přijel na letiště. Přiletěli jsme totiž v jedenáct pražského času a nechtělo se nám se potom ještě plahočit hodiny domů. Tatík musel udělat třikrát patnáctiminutové kolečko, tedy dvakrát a potom jsme už přišli. Možná na tom nic neušetřil protože projel ten benzín, takže mohl rovnou zaplatit tu stovku a čekat déle než 15 minut. A možná ne…Dojeli jsme domů, přivítali se rodiči a čičimiči. Ukázali pár fotek a konečně se šli pořádně vyspat. Bez hádek, bez tvrdé země.

Finální zhodnocení? Bylo to super. Jensuprovatější jaké to mohlobýt. Nebylo to levné, každého to přišlo asi na osm tisíc, ale stálo to za to.

Nelze říct co se mi líbilo nejvíc. Ani neumím říct, jestli je lepší Paříž nebo Londýn. Obojí je super. Paříži nahrává francouzština a Londýnu zase upravenost a Maki. Těžké rozhodování!
Doporučuji navštívit a to oboje!

Nebýt Maki nikdy by se to neuskutečnilo a tak jí patří obrovský, přímo gigantický, dík! Dík!

Londýn - den pátý (8.8.)

Ráno jsme se probudili jako obvykle. Nasnídali jsme se a vydali se ven. Měli jsme v plánu si doprohlídnout Londýn, abychom už poslední den nemuseli nic honit a nikam s kufry chodit.

Nejdříve jsme šli zpátky do Soho, moc se nám tam předtím líbilo. Procházeli jsme se a procházeli. Ty klikaté uličky, spousta lidí a kravaťáků, kteří místo toho aby platili za jídlo v restauraci raději si ho vzali s sebou a jedí ho venku v parcích.

Míša musel vidět Abbey road. Tam je nahrávací studio, kde vznikly desky těch nejvýznamnějších zpěváků či skupin jako např. Beatles. Odtamtud pochází obal Beatles, jak tam přecházejí bosí po přechodu pro chodce.Tak jsme se tam šli podívat.Před nahrávacím studiem bylo docela hodně lidí, psali vzkazy na zeď (jsou to vandalové J) a na přechodu byl veliký nával. Každý se tam chtěl vyfotit jak přechází. Jenže vyfotit si nahrávací studio Míšovi nestačilo, chtěl najít místo, kde by si mohl vyfotit nápis Abbey road bez okolních budov a kazů. Takže jsme prošli snad celou ulici, je docela dlouhá. Ale nakonec jsme uspěli. Míša si to vyfotil a potom jsem já vyfotila Míšu s tím nápisem. Bohužel se, ale fotka nějak moc napoprvé nepovedla. Tak jsme to zkusili znovu, tentokráte to bylo o něco lepší, ale stále to nebylo ono.
Protože se fotka jakoby neztmavla, není černá ale je taková nahnědlá.

Potom jsme šli ke kriketovému stadionu,který postavil také Kaplický. Je dost zajímavý. Má zajímavě koncipovanou tribunu. Ale nepustili nás dovnitř hlídali to tam a prohlídky pro turisty byly jen jednou týdně a asi nebyly úplně levné.

Potom jsme šli na Oxford street, která je známá spoustou obchodů s oblečením a vlastně vším možným. Tam jsme dlouho hledali nějaký obchod s pohledy. Slíbili jsme totiž každý někomu, že pošleme pohled. Takže jsme hledali, kde něco koupit. Nakonec jsme našli místo, kde měli alespoň ucházející pohledy.

Potom jsme zamířili do British musea. Mají tam totiž unikátní sbírku egyptského umění, které nakradli v Egyptě. Vlastně je ukradli Napoleonovi. Je to velice honosná budova a vystavují tam všechno možné. Od prehistorie až po já vlastně nevím po kdy. Já se ale nejvíc těšila právě na Egypt. Známá Rossetská deska, podle které byly vyluštěné hyeroglify. Tedy vlastně ne, protože je rozluštil Champollion, tedy francouz, ti si udělali kopii a z té kopie byla teprve rozluštěna ta záhada. A také tam mají opravdové mumie a třeba i denní potřeby egypťanů (tedy egyptských žen). Zajímavý byl i názorný postup mumifikace. Přesně popsané kroky jako např. vyndání mozku nosem atd. Je to opravdu zajímavé, jenže se dost často přes dav turistů ani k tomu exponátu nelze dostat. K vidění je tam, ale i socha z Velikonočních ostrovů. Taková veliká a honosná. Ta se mi opravdu líbila.

Další v pořadí byla St. Paul´s katedrála. Je velice monstrózní. Je to stará budova připomínající kopulí svatého Petra ve Vatikánu. Ale ten je o hodně hezčí. Mě osobně se katedrála nelíbila, byla příliš okatá nehodila se do okolního Londýna. Hodila by se tak do Říma, ale ne do Londýna. Je vtipné, že v blízkosti katedrály st. Paul byla pekárna Paul. Asi to udělali schválně ale vypadalo to opravdu vtipně.. a bylo to to nejhezčí co se dalo u katedrály vidět.

Millenium bridge, za kterým je Tate museum a je tak krásný výhled na druhou stranu.

No a když už jsme byly tak blízko nedalo mi to a prostě jsme se museli jít podívat na vlakové nádraží odkud každoročně odjíždí spousty dětí do Bradavic. Nádraží King´s Cross. Sice jsem „mudla“ a tak bych asi nic neviděla, ale i tak jsem se tam chtěla podívat. Kvůli olympiádě ho jako spoustu jiných věcí předělávají. Chvilku jsme sice nevěděly kam jít, ale potom jsem se odhodlala a šla za jednou z paní, co tam dělala ostarhu. Ani si neposlechla co jí chci a už mě směrovala kamsi doleva a doleva a potom rovně. Doufala jsem, že nás nasměrovala dobře. A ano, nasměrovala. Nevím, podle čeho nás odhadla, ale odhadla správně. A podle jejích instrukcí jsme došli k nástupišti 9 a ¾. Byl tam zaseknutý vozík do zdi a vypadalo to opravdu hezky. Jen to fakticky nebylo mezi devátým a desátým nástupištěm, ale mezi sedmým a osmým L ale našli jsme to a máme foto. To je hlavní.

A potom jsme šli na metro, kterým jsme jeli až do blízkosti Westminster Abbey. A vlastně i Parlamentu a Big Benu. Prohlídli jsme si protestující a šli si zvenku prohlédnout právě Westminster. Je to o mnohem hezčí nežli St. Paul´s. A je tam moc hezký parčík, kde jsme si sedli a snědli zmrzlinu.

Potom jsme se vrátili do univerzitního bydlení. Odtamtud jsme, ještě s ostatními obyvateli, šli jsme do jedné hospody. V názvu měla „seno“. Bylo to tam docela hezké, ale spíš irské nežli anglické. Ale co já můžu soudit, znám to jen z filmů.Potom jsme se vytratili. Byl to náš poslední večer. Tak jsme se šli ještě projít. Procházeli jsme se a málem i zabloudili. Ale potom jsme se našli a vrátili se zpět na ubytování.

A potom jsme šli spát.

Londýn - den čtvrtý (7.8.)

Ráno jsme se probudili, tentokráte to bylo okolo půl deváté ráno. Měla jsem zapnutý budík. Den předtím jsme koupili jízdenky, ale stejně jsme nemohli vyrazit před devátou. Ale to se nám stejně nepodařilo. Ale doslechli jsme se, že přímo v areálu univerzity se prodávají jízdenky tak jsme se tam poté co jsme se nasnídali a napili šli podívat. Ale neuspěli jsme, měli pouze jiný druh nežli jsme potřebovali.

Nakonec jsme vyrazili do města.

Protože nebylo příliš hezké počasí vyrazili jsme do Tate muzea. Jeli jsme tedy metrem na nejbližší stanici a k Tate muzeu došli pěšky. Vstup je zadarmo. Budova muzea je velice zajímavá, je to bývalá elekrárna přestavěná na muzeum teprve před deseti lety. Možná i díky tomu, že je výročí deseti let byl vstup zadarmo. Interiér je velice zajímavý. Jedna část je rozdělená na patra a ta druhá je bez rozdělení. Tam asi dříve bývaly nějaké mašiny vyrábějící proud nebo bůh ví co.. Zajímavé je, že od jednoho ze vstupů, který je položen nízko tedy v nejnižším podlaží vedou eskalátory ale nikoli o jedno patro výše, ale o patra dvě. Do toho patra je možno dostat se po normálních schodech nebo výtahem. Také tam vede přímý vchod z ulice.

Uvnitř muzea je výstava moderního umění. To mi bohužel nic moc neříkalo, ale i tak jsme si ho rychle prošli.
V nejvyšším, sedmém, patře se nachází kavárna. Je velice pěkná a stylová, ale myslím, že ceny by se mi tolik nelíbily.

Poté jsme se vydali na metro směrem do Hyde parku. Vystoupili jsme na stanici Hyde park Corner, odkud jsme se ještě šli podívat na Hard Rock Café. Jenže jsme se k mému zklamání ani nedostali dovnitř, protože do obchodu byla velikánská fronta a protože jsme si ani jeden nechtěli nic koupit, já se chtěla jen podívat na tamější výzdobu a tak, nechtělo se nám čekat frontu. A do klubu by nás asi jen na kouknutí nepustili, hned by nás uvedli ke stolu a my tím byli nuceni si něco dát. Trošku mě to mrzelo, ale co se dá dělat… (to foto není moje.. L)

No a potom jsme šli hledat nějaký obchod s jídlem. Po menší spršce, kterou jsme přežili Míša pod mým deštníkem a já ve své šusťákové bundě se venku totiž udělalo zase hezky. Takže jsme mohli uskutečnit můj plán- piknik v Hyde parku. Takže jsme chodili po relativně dost luxusní čtvrti a hledali nějaký obchod s jídlem. Je to zajímavé, ale u nás máme mnohem více potravin (jako obchodů). A to nejen těch provozovaných Vietnamci nebo prostě cizinci, ikdyž budu počítat jen obchody provozované Čechy je jich tak desetkrát více nežli obchodů stejného typu v Anglii. No nakonec jsme našli obchod provozovaný nějakým Arabem. Koupili jsme si bagety, sýr a něco k pití a vyrazili jsme zpět do parku.

Hyde Park je opravdu obrovský, ale není největší. Bylo tam docela dost lidí, ale rozprostřeli se. My jsme si našli travnaté místečko, kde široko daleko nikdo nebyl. Ale později se kousek od nás objevil hlouček teenagerů, kteří dělali bůh ví co. Ale to nás při našem piknikování nerušilo. Hned jak jsme dojedli začalo zase mrholit, ale i tak jsme si chtěli prohlédnout jak vlastně vypadá to jezírko. Přišli jsme tam a už pršelo docela hodně. Ale i tak se na jezírku projížděly nějaké děti a déšť jim očividně nevadil. A ani ostatním lidem sedícím kolem jezírka déšť nevadil a ti, kterým vadil seděli uvnitř hospody. A bylo zajímavé, že ti, kterým nevadil déšť bývaly většinou místní londýňané. Turisté se raději schovávaly pod deštníky. A kolem všech projížděla místní jízdní hlídka. Byli to opravdu krásní koně.

Poté jsme opustili Hyde Park, já šla směrem na metro.

Dojedli jsme a dohodli jsme se, že já pojedu do Regent´s parku, kde je sraz s Maki a pár Češkami a jednou Švédkou. Takže jsme se rozloučili a já šla na metro. Míša plánoval, že se podívá na věci, které mě moc nezajímaly. Šel se podívat na elektrárnu Battersea, která byla na obalu jedné z desek kapely Pink Lloyd. A také se šel podívat na nejdražší a nejluxusnější čtvrť Londýna- Chelsea.

Já šla do Regent´s parku, ke kterému se dá dojet přímo metrem. Vystoupíte a jste přímo proti. Ale já, protože jsem ještě měla chvilku čas jsem se procházela okolo a málem se mi podařilo zabloudit a teprve potom jsem vešla do parku a šla hledat místo srazu. Hned mě zaujalo dětské hřiště, které mělo svou vlastní ostrahu. A dokonce i své vlastní záchodky, to aby děti nemusely chodit daleko a pro jejich rodiče. Cizí lidi, ani v případě akutního zájmu, tam nepouštěli a tak museli jít kus dál, kde již byly záchodky veřejné. Byly docela čisté a zadarmo. A to je jeden z dalších rysů- mají většinou zadarmo záchodky a ikdyž jsou veřejné, na stanicích metra, na nádraží atd… , jsou čisté.Sešla jsem se tedy s Maki a jejími kamarádkami, které poznala až teprve díky své práci pro EF. Ony tam totiž pracovaly též, a byly ze všech možných koutů světa (Švédsko, ČR,…) Jenže jsme si ani nemohly začít házet talířem, protože začalo pršet. Seděly jsme v kavárně, která je v parku, a popíjely čaje/čokolády/kafe a pojídaly různé dobrůtky. Pak se ale rozpršelo více a já vzpomínala na Míšu, který byl v té době venku bez deštníku (já mu ho nabízela, ale on ho nechtěl) a určitě je totálně promoklý. Já naštěstí seděla pod slunečníkem, který zachytil část vody a měla jsem jak spolehlivě nepromokavou bundu ale i deštník. Ten jsem nakonec půjčila jedné té Švédce, protože ona neměla nic a byla by celá promokla.

Potom jsme se s holkama rozloučily, já napsala Míšovi, že pojedu domů, jenže on neměl signál. Tak se to ještě trošku zkomplikovalo.

Holky mezitím ještě šly do Primarku, kde se dalo opravdu levně nakoupit spousta hezkých věcí za dost nízké a příznivé ceny. Například tričko za jednu libru, balerínky za libry dvě a tak podobně.

Já jsem nasedla na metro a jela jsem domů. Stále jsem sledovala mobil a čekala až se dostanu do signálu abych se mohla domluvit s Míšou. Myslela jsem si, že jakmile vyjedeme z podzemí, protože v nejužším centru města metro jezdí pod zemí a na okrajích už jede nadzemí, budu mít signál. Jenže než bych tam dojela trvalo by to dost dlouho a tak jsem vystoupila na jedné zastávce a vyšla skoro na povrch, odkud jsem Míšovi volala. Byl ještě v Chelsea, ale dohodli jsme se, že se sejdeme na Uxbridge. Tak jsem zase zalezla do metra a jela do Uxbridge. Cesta mi trvala asi 40 minut, ale věděla jsem, že Míšovi to bude trvat déle. Tak jsme se dohodli, že budu čekat v Starbucks, jenže to jsem nevěděla, že tam zavírají v šest a já do Uxbridge přijela asi ve čtvrt na sedm. Takže jsem měla smůlu. Tak jsem zašla do tesca koupit něco k pití a ještě jeden Breezer tentokráte pomerančový.Nakonec jsem čekala asi hodinu, byla mi zima a všechno mě štvalo. A pak konečně přišel Míša. Nebyla to jeho chyba, že jsem tam musela tak dlouho trčet. On nemohl ovlivnit to, kdy se s holkama rozejdeme a to jak pomalu jede metro a ani to, že ti blbci ve Starbucks zavřou v šest…

No a protože dlouho nejel žádný autobus rozhodli jsme se, že půjdeme zpět do univerzitního ubytování pěšky. Nebylo to zas tak daleko.

Najedli jsme se, měli jsme jedno z těch jídel, která jsme si koupili v tescu. Takže jsme snědli co jsme chtěli. A potom jsme ještě vyrazili ven.

Procházeli jsme se po Uxbridge, poznávali jsme kde to vlastně bydlíme. Byla to skoro vilová čtvrť. Byl tam klid a čisto. Když jsme se tak procházeli viděla jsem na jednom z patníků sklenici. Tak jsem si ji vzala, byla sice špinavá, ale vzala jsem si ji a hned jak jsme přišli z procházky domů umyla jsem ji. Sice asi nikdy nebude na pití, ale jako suvenýr je dobrá.

Potom jsme se vrátili do pokoje, kde jsme plánovali zítřejší den.

Londýn - den třetí (6.8.)

Noc byla dosti tvrdá. Byla mi zima, nevěděla jsem jak se otočit, abych ležela na té dece a přitom byla i přikrytá. Mockrát už jsem spala na zemi, ale to bylo ve spacáku tedy alespoň v teple. A i ta zem byla nějaká měkčí, asi mají v Anglii tvrdou zem J

Ráno jsem byla šťastná, že už konečně budeme vstávat a tedy že už nebudu muset ležet na té zemi a pokoušet se spát.

Vstali jsme a šli udělat snídani. Míša uvařil čaj zatím co já jsem nám připravovala muffiny a umyla nám nějaké maliny. Ty tescové muffiny ikdyž byly dobré a docela i levné (balík šesti za libru něco) tak nebyly tak dobré jako ty, co nám koupila Maki na první den. Ale co se dalo čekat od tesco zboží.

Potom jsme vyrazili na zastávku, tentokráte jen já a Míša. Naštěstí jsme již od předešlého dne měli celodenní jízdenku. Jenže i ta má své nevýhody, platí totiž až od devíti hodin od rána takže není možné vyrazit dříve a tak není možné být v cetru před půl jedenácté. A to je dost pozdě.

Potom jsme vyrazili na zastávku, tentokráte jen já a Míša. Naštěstí jsme již od předešlého dne měli celodenní jízdenku. Jenže i ta má své nevýhody, platí totiž až od devíti hodin od rána takže není možné vyrazit dříve a tak není možné být v centru před půl jedenácté. A to je dost pozdě. Dojeli do centra asi v jedenáct, protože jsme vyráželi okolo půl desáté.

Jenže jsme ještě museli dojet pro filmy do Míšova foťáku polaroidu. Sháněli jsme to kus dopoledne. Když už jsme konečně našli krámek Míša si koupil hned dva filmy, ale byly černobílé. No a potom jsme už mohli konečně pokračovat v prohlídce Londýna a Míša mohl fotit svým foťákem.

Dojeli jsme na stanici Tower Bridge, kde jsme si chtěli prhlédnout okolí. Viděli jsme tam totiž minule moc hezké a architektonicky zajímavé domy. Takže jsme si tuto čtvrť prošli a objevili jsme, že se tam nachází replika lodi sira Francise Drakea. Na tutop loď je možné si za určíté docela vysoké vstupné vstoupit a prohlédnout si ji. My tam, ale nešli už kvůli ceně ale nejen kvůli ní.

Pokračovali jsme po nábřeží Temže. Jsou tam opravdu moc hezké domy. Asi jsou dosti luxusní a nebudou levné. V jednom takovém byla realitní agentura, která domy jak prodávala tak i pronajímala. Ceny za nájem těchto nemovistostí byly skoro stejné jako kdyby si je chtěl někdo koupit. A ceny za koupi byly nepředstavitelné, třeba milion liber za byt? Kdo by to zaplatil?

Pobřeží Temže je velice krásné, připomíná to přímořskou oblast. Jsou tgam kavárničky i ta svým způsobem vůně je podobná. Rybina, písek, sůl,… Jen tam chybí to sluníčko, ale hlavně ty krásné pláže, vlny a čistota. Protože nebudeme si nic nalhávat Temže rozhodně není čistá. Možná je čistčí nežli bývala, ale čistá není.

Okolo řeky jsou domy s opravdu zajímavými balkóny. Ty mi, nevím proč, připomínaly schody ve „škole čar a kouzel v Bradavicích“. Vypadaly jako ty stále se měnící schody a to i přes to, že to nebyly schody a už vůbec se neměnily. Zajímavé, že?

Poté jsme nasedli na metro a dojeli do Canary Wharf, což je v českém znění bankovní čtvrť. Taková anglická verze amerického Manhattanu. Jeden dům větší nežli druhý a jeden kravaťák s uhlazenějším vzhledem a větším platem nežli druhý. Opravdu zajímavá část Londýna. Na ulici jste kromě pár turistů, opravdu jich tu nebylo mnoho, potkávali pouze „kravaťáky“. Žádný londýňan v jiném nežli oblekovém stylu tu nebyl k vidění. Dokonce i v obchodním domě, který se mimiochodem nalézá v podzemí, nebyl k vidění nikdo v normálním oblečení. Ženy v šatech/ sukních nakupující v Pradě, Guccim a tak dále. Protože tito bankovní úředníci rozhodně nemají malé platy.A je velice zajímavé, že se tam nesmí kouřit. Ono obecně v Londýně se nesmí moc kouřit. Na ulici není tolik kuřáků jako je jich u nás. V Canary Wharf bylo kuřákům vymezené místo. To, které jsem viděla já bylo na mostě s výhledem na Temži.Bylo asi dva tři metry dlouhé a jeden a půl metru široké. Takže se tam stahovali kuřáci z okolí, aby si tam mohli zapálit. Ten nápad se mi líbí…

Poté jsme se šli podívat na most, který navrhoval Kaplický. Je to plovoucí most. Vypadal trošku, jako kdyby jej nadnášely ponorky. Protože má normální podpěry vedoucí od mostu k vodě, ale v místě setkání vody a této kontrukce jsou takové plováky, které svým tvarem připomínají ponorky jaké jsou k vidění v amerických filmech. Ale jinak byl velice hezký a byl z něj hezký pohled na řeku a na druhou stranu. Tak jsme si tam asi na pět vteřin sedli a potom pokračovali jinam.

V Canary Wharf byl totiž ještě jeden velice zajímavý most, který chtěl Míša vidět. Byl to most, který je do zatáčky. Ten se nám oběma velice líbil.

Poté co jsme ho viděli šli jsme směrem k Dokům, které velice zajímaly mě i Míšu. Protože mě samotné se ty, co jsme viděli předešlý den (doky sv. Kateřiny) velice líbily. Než jsme však došli k dokům narazili jsme na něco naprosto jiného, ale velice zajímavého. Bylo zajímavé, jak normální věc, jako je silniční semafor může být v některých ohledech (a po nějakých úpravách) velice srandovní.

Uprostřed kruhového objezdu byl tento super semafor. Avšak byla to jen hračka, řidiči se podle něj neřídili. Ale fungoval.

Pak jsme došli do Doků. Ty mě trošku zklamaly, nelíbily se mi tolik, jak jsem čekala. Nebyly ošklivé nebo tak, ale prostě nebyly vůbec zajímavé. Byly tam staré jeřáby na zvedání lodního nákladu, Temže a trochu smrad rybiny. Jen ta kavárna mě zaujala, byly tam sice cítit ryby a výhled na Doky. Ale jak interiér tak i svým způsobem to umístění bylo fakt dobré. Ale Míšovi se Doky a jeřáby určitě velice líbily, protože je mockrát vyfotil. Vlastně jsme navšítivili i doky co se mi líbily. To byly doky u Surrey Quays, kde dokonce na jednom odnoži Temže jezdil windsurfař. Bylo sice teplo, asi 20 stupňů, ale i tak to musel být dvážlivec. A také tam byly rybáři. Nevím sice co chytali a jestli něco chytli (možná jen lelky).

Potom jsme nasedli na nadzemku, kterou jsme se svezli do Greenwich. Nadzemka je velice hezká a platí na ni normální jízdenka. Tedy myslím, potože tam nebyly žádné turnikety jako bývají u normálního metra. Prostě jsme tam vyšli po schodech. Tou jsme dojeli až do Greenwich, kde jsme vystoupili.

Je tam totiž poledník. Přesná polovina země. A na tomto místě je postavená hvězdárna a je tam obrovský park a spousta honosných budov. V parku jsme si sedli na lavičku abychom si chvilku odpočinuli a snědli jídlo, které jsme si předtím koupili. A potom jsme vyrazili do kopce na hvězdárnu. Již cestou přibývali lidé a nahoře jich bylo docela hodně. Zadarmo jsme se dostali do komplexu budov (vstup je zadarmo pro všechny). Prošli jsme si areál, podívali se zvenku i na hvězdárnu a šli se podívat na poledník. Původně jsem se s ním chtěla vyfotit, ale plán jsem rychle změnila poté, co jsem uviděla tu frontu. Byla docela dlouhá. Všichni čekali jen aby se mohli vyfotit s poledníkem. Tak jsem si ho vyfotila, když se střídali dva lidé na focení a šli jsme pryč.

Na chvilku jsme se ještě zaastavili před komplexem abychom rozmysleli jak dál. Protože jsme měli jít na večeři na fish and chips. Sraz byl v sedm a my přemýšleli jestli ještě něco stihneme před tím nebo už se budeme vracet. Nakonec jsme se rozhodli se vrátit rovnou.

Ani tak jsme to nestihli a na sraz jsme dorazili pozdě. Maki a ostatní tam již čekaly. Šly jsme do podniku. Maki připomínal americký motorest z padesátých let, já nevím co mi připomínal. Byly tam růžové tapety a bílé stolky připoutané k zemi. Ale Fish and chips tam měli dobré. Ikdyž ta porce byla na mě příliš veliká a nesnědla jsem to. Vlastně myslím, že kdybychom si s Míšou dali jednu porci napůl bylo by to pro oba tak akorát. Míša mi potom řekl, že jak byl minule v Londýně jedl lepší fish… ale mě tyhle opravdu chutnaly.

Potom jsme se vrátili domů, kam ale mezitím přišla paní na úklid a náš pokoj nám zamkla. Takže jsme museli čekat než příjde jedna Makinčina spolupracovnice, která měla klíče. Když asi po hodině přišla byli jsme jí velice vděční. A Ještě vděčnější jsme byli za to, že nám klíče přenechali. Takže už jsme napříště nemuseli čekat na vpuštění a prosit Maki o pomoc. Mohli jsme se pohybovat svobodně.

Více fotek ze všech dnů naleznete na: http://helcium.rajce.idnes.cz/Londyn_4._-_9.8._2010/

Londýn - den druhý (5.8.)

Ráno jsme se vzbudila a první na co jsem myslela bylo, jak se Míša vyspal. Vypadal totiž na zemi tak skrouceně a ještě v noci říkal, že je mu zima. A jak jsem již řekla, začala jsem si uvědomovat, že na zemi asi spát nepůjde.

Šli jsme do kuchyně, kde již byla Maki. Byla tak hodná, že nás nechala si půjčovat i její čaj a na první den nám koupila snídani. My bychom to totiž po našem příjezdu těžko kupovaly protože na Uxbridge sice je tesco, ale má jen do deseti a my v deset ještě jeli metrem, takže jsme měli smůlu. Maki nám již předtím nabídla, že nám koupí snídani. Dohodli jsme se na čokoládových muffinech. Jé, ty byly tak dobré! Hned ten večer jsme sice šli do tesca a koupili si muffiny na snídani, ale nebylo to ono. Ty nebyly tak dobré jako byly ty co přinesla Maki a já se jí zapomněla zeptat odkud je má.

No nic, po snídani jsme vyrazili společně s Maki do města. Měla zrovna den volno a tak nám dělala průvodce. Šli jsme na autobusovou zastávku, kde jsme museli čekat. Když pak autobus přijížděl muselo se na něj mávnout. Bylo to jako u zdejších zastávek na znamení, pokud si nemávla tak nezastavil a to ani když bylo očividné, že do autobusu chceš.. nemávla si-měla si smůlu. My jsme si ale mávli a tak jsme nastoupili do busu, dali zase čtyři libry za cestu na Uxbrigde. Tam jsme si mohli koupit celodenní jízdenku, která výjde mnohem levněji a vyplatí se pokud máte v úmyslu popojíždět nebo tak. Stojí sice 7,5 liber, což je v přepočtu jako měsíční jízdenka v Praze, ale co se dalo dělat. A tak jsme vyrazili. Cesta metrem byla hrozně únavná, protože jede opravdu pomalu a má spoustu zastávek. Takže cesta trvala asi hodinu, Míša poslouchal iPod, já si povídala s Maki a ještě byla možnost číst si jejich Metro.
Dojeli jsme na zastávku metra Green Park, kde jsme vystoupili.

Tato stanice se nachází kousek od Buckinghamského paláce. Cestu k němu jsme šli v davu, což je ale prý obvyklé. A před palácem byli snad všichni turisté z celého Londýna, aby viděli výměnu stráží. Hlídali tam „bobíkové“a normální policisté a nikoho nepouštěli blíže k bráně a snažili se lidi udržovat za nataženými páskami. Samotný Buckingham jsem si ani nemohla přes ten dav prohlédnout, což mě zklamalo, ale jinak je samozřejmě krásný. A střídání stráží jsme neviděli, protože kvůli té spoustě lidí jsme šli pryč. A já jsem za to byla ráda- nemám ráda tyhle davové podívané. A střídání stráží je skoro všude stejné.

Poté jsme pokračovali podél Green parku, který je mimochodem opravdu hezký. Nebyl tam sice typický anglický trávník, protože tam bylo zrovna prý po neobvyklém období sucha. Ale byl uklizený a uklidňující. Takže podél něj jsme došli k Downing street. Tam ale hlídkovala policie a tak jsme viděli jen konec ulice nikoli premiérovy dveře, což mi bylo líto. Ale na druhou stranu jsem to chápala. Asi by mi vadilo, kdyby se chodili turisté dívat na moje dveře a mimo to je to pro premiéra bezpečnostní riziko.

Dojeli jsme metrem na jinou zastávku, kde již při výstupu na nás koukal Big Ben a vpozadí za ním se čněl Parlament. Byl to opravdu hezký pohled. Ale zase spousta lidí. Přímo proti Parlamentu je místo, kde se scházejí protestující. Vlastně ani nevím proti čemu protestovali, protože každý měl jinou ceduli na svém stanu a bylo jich tam tolik, že to nešlo přečíst všechny. Nešli jsme ani moc blíž ani k Parlamentu ani k Big Benu, prostě jsme kolem nich prošli a mířili jsme přes most na opačnou stranu Temže.

Následně už to asi nebude popořádku jak jsme okolo toho šli, za což se omlouvám.

Šli jsme podél Temže po světoznámém Queen´s walk, kde na jedné z písečných částí zrovna probíhala soutěž ve stavění z písku. Jeden ze soutěžících vymodeloval mořskou vílu jiní se snažili o bustu nějakého známého člověka.

Viděli jsme přeznámé London Eye, tedy jedno z monster Londýna. Od roku 1999 je to se svými 135 metry největší vyhlídkové kolo na světě. Původně jsem se na něm chtěla projet, ale poté co jsem ho viděla a co jsem si všimla té sumy (myslím, že 18 liber), kterou chtějí za projetí jsem si svůj úmysl rychle rozmyslela. A to ani nemluvě o té frontě na lístky a následně frontě na samotné kolo. To bylo čekání nejméně na dvě hodiny jedna fronta. Tak jsem si ho vyfotila a šli jsme dál.

Následně jsme po chvilce chůze potkali jednu velice zajímavou věc, byl to výprodej knih. Ale nebylo to v žádném obchodě jako my máme Levné knihy. Bylo to pod mostem na velikých stolech (asi osmi/desíti) narovnány knihy. Těch tam ale bylo… Ale asi neměli žádnou českou L. No zase jsme kus šli a narazili na muzeum moderního umění v budově staré elektrárny. Jedná se o Tate galery. Nešli jsme dovnitř, ale v parku před ním jsme se najedli a chvilku si odpočinuli a poté pokračovali dál. Před galerií byl ping-pongový stůl a nějaké děti ho tam hrály. To mě velice zaujalo a viděla jsem to i potom na jiných místech tyto veřejné ping-pongárny. To je velice hezký nápad.

Po chvilce chůze jsme našli divadlo Globe, které je známé hlavně díky Shakespearovi. Není to však to stejné dovadlo, kde se hrály jeho hry to totiž vyhořelo. Ale na jeho místě je postavené nové, přesná rekonstrukce onoho divadla. Uvnitř je k vidění největší výstava díla Shakespeara a také jsou tam každoročně pořádány Shakespearovské slavnosti, kdy se hrají jeho hry a tak.

Následně jsme si prohlédli novou budovu radnice. Je to budova docela nová, otevřena 2002, a navržená je stejným člověkem jako je i „Okurka“ tedy sirem Fosterem. Je dosti „okurce“ podobná, také tím, že je odráží svtělo a má zajímavý tvar. Je to prostě moderní architektura se vším všudy. Před touto obludkou je otevřené divadlo po vzoru těch antických, které je přístupné lidem a též je tam parčík.

Kousíček od radnice se nachází světoznámý Tower bridge je opravdovou chloubou, jen kdyby tam bylo méně lidí. Možná bych z něj i něco viděla. Ale měla jsem to štěstí, že se zrovna zvedal a já si ho mohlo chvilku prohlédnout bez aut (a lidí) a také zvednutý. Někde jsem se doslechla, že vidět ho se zvedat přináší štěstí. Takže doufejme J Samotný most je v národních barvách (červená, modrá, bílá) ale nevypadá to nijak křiklavě. Je prostě moc hezký, ale hrozně známý a všech obrázcích z Londýna bývá. Chápu je to jejich klenot, ale…

Ještě chvilku jsme se zastavili na této straně Temže a šli se projít po čtvrti, která je přímo vedle mostu. Je to čtvrť s krásnými domy a bydlení tam musí být více nežli luxusní.

Když se přejde přes Tower bridge dojdete k Toweru. To je opravdu impozantní pevnost. Ale vstup do ní není úplně levný a tak jsme ho neabsolvovali. Avšak, podle toho co říkala Maki je to uvnitř opravdu hezké. Dokonce je průvodcem Beefeater, což by pro normálního člověka měla být pocta. Jen je tam mnoho lidí a tak je lepší tam jít třeba ráno. Zvenku pevnost vypadá velice upraveně. Okolí je čisté, hradní příkop obývají krkavci, kteří patří k tamější tradici.

Přístav sv. Kateřiny je jeden z jejich nehezčích doků. Mě osobně se líbil více nežli doky, co jsem viděla později. Je to tam upravené, čisté, všude kolem krásné luxusní jachty. Hned jsem si začala vybírat jakou bych si koupila… Také je tam jedna či dvě kavárny, které poskytují opravdu hezký pohled. Jen je tam občas s některým ze závanů větru trochu cítit rybina. A na jednom místě je to dokonce cítit jako u moře- myslím že je to mix vůně soli, maličkato rybiny, písku, vody a možná ještě něčeho.

Poté jsme putovali k Lloyd´s. To je budova velice se podobající budově známého Centre Pompidou v Paříži. Tato londýnská budova má se „sestřičkou“ v Paříži společné hlavně zvenku viditelné trubky, vedení důležitých kabelů, schodišť a výtahů. Lemují ji trubky, schodiště a jsou tam vysoké výtahy, které jsou prosklené, takže člověk jedoucí nahoru vidí pod sebe. To musí být pro spoustu lidí velice nepříjemná podívaná, ale protože je to pouze pro uzavřenou společnost „kravaťáků“ kteří tam pracují není možnost se výtahem projet.

Blízko od této budovy je jiná, také hodně známá a často ukazovaná budova, které se přezdívá „Okurka“. Je to budova velice zajímavá a opravdu okurku připomíná. A to kvůli minimalizaci proudů vetru v okolí budovy. Je to stejně jako Lloyd´s budova ostatním návštěvníkům nepřístupná a tak je nutno se koukat pouze z venku. Je asi tak 180 metrů a vejde se do ní asi 40 pater. Stavbu navrhla firma sira Normana Fostera a byla dokončena teprve v roce 2004 takže je docela mladá. Jen je dobré si na koukání na ni nasadit sluneční brýle, protože je velice blýskavá a tak se od ní odráží slunce. Označení „okurka“ (Gherkin) pochází z předešlého návrhu nežli byl ten Fostera, ale kvůli podobnosti zůstal. Budově se také říká Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre a to kvůli původnímu obyvateli budovy- švýcarské pojišťovně.
Je velice zajímavé, jak je v Londýně splácaná stará architektura s mladou. Blízko „Okurky“, vlastně mezí ní a Lloyd´s, se nachází starý kostel z pozdního středověku.

Odtud jsme pokračovali doubledeckerem (červeným krásným ale novým) přes Trafalgar Square (díky bohu, že je to stále takto se jmenující náměstí- viz můj článek Sekl se Orwell…), které jsme viděli tedy jen z autobusu. Ale musím uznat, že je velkolepé. Asi byli opravdu hrdí na sebe, tedy své předky, kteří roku 1805 porazili v námořní bitvě dosud vítězícího Napoleona. Uprostřed náměstí je umístěn Nelsonův sloup, který tak vzdává hold admirálovi, který svou šikovností a hlavně námořními dovednostmi Napoleona porazil. Jen ty davy lidí, kteří zakrývají snad všechno a ty blýskající foťáky nejsou tak pěkné.

Doubledecker nás vysadil a my pokračovaly až k nejstaršímu obchodnímu domu Fortum and Mason. Byl založen roku 1707 jako obchod s kvalitními potravinami. Dnes se vyvinul do obchodního domu, ale stále je velice honosný. Prodavači jsou oblečeni v zelených fráčcích, mají vlastní ozdobné pytlíčky na prodané zboží. Protože je tak starý jsou tam vidět i sochy portýrů, kteří dříve drželi svícny a tím poskytovali osvětlení. Dnes jsou svíčky na těchto svícnech nahrazeny žárovkami.

Další obchodní dům, který jsme navštívili bylo Covent Garden. Je to obchodní dům, ale ne takový typický jaké jsou u nás. Uvnitř jsou stánky takže je to spíše taková tržnice. Je z ní vchod do královské opery, takže je opera někdy též označována jako Covent Garden. Jinak je tržnice velice zajímavá a turisticky velice navštěvovaná, takže všude okolo ní jsou různí artisté dělající za peníze ze sebe a ostatních blázny.

Vedle tržnice je i muzeum Transportu, ale to jsme navštívili až později při hledání suvenýrů domů, takže 9.8.

Soho je čínská čtvrť, kterou opravdu stojí za to navštívit. Jsou tam jak široké ulice tak i malé doslova klikaté a nepřehledné uličky a také malý parčík. Angličané mají snad miliardu parků ve svém milovaném Londýně. A jsou na ně pyšní a mají proč. Ve většině je čisto, že si sednete na trávu bez obav a to tady v Praze není a popravdě je to škoda. Jen jděte do Soho již najedení, není tam mnoho míst, kam se dá jít se najíst. Je tam sice jeden supermarket, jenže ten jako by se objevoval a ztrácel jak se mu zachce. Takže když ho hledáte nenajdete a když ho hledat přestanete najednou stojíte před ním ani nevíte jak J. Jelikož mají na každém rohu Starbucks tak jsme do jednoho také zašli. Míša a Maki si dali kafe a já si dala Lemon frapuccino cena do 2 liber. Jé já si pochutnala…(potom jsem si to chtěla dát v Praze a dala jsem za to 95kč!!!). Potom si Maki všimla, že naproti prodávají zeleninu a ovoce. Prozradila mi, že na trhu tohoto typu jde koupit mnohem kvalitnější a levnější ovoce a zeleninu nežli jinde v obchoďáku jako je např. tesco. Takže Maki si koupila ostružiny a my s Míšou maliny. Byl to sice malý košíček za 1,1 liber, ale byly moc dobré a žádná nebyla zkažená nebo špatná takže jsme je snědly všechny. Jedli jsme je vždy k snídani nebo tak…

V Soho nás poté opustila Maki, jela domů, a my jsme ještě nechtěli se vracet a tak jsme tam zůstali. Čirou náhodou jsme narazili na ten supermarket, kde jsme si koupili pití a bagety s bylinkovým máslem a šli si sednout do parku, abychom se najedli. Jenže to jsme ještě nevěděli, že ta bageta co jsme koupili se musí nejdříve tepelně opracovat takže nejde jíst za syrova. Tak jsme se moc nenajedli. Tak jsme se ještě procházeli a potom jsme se rozjeli do Uxbridge, abychom ještě stihli něco koupit nějaké jídlo. Něco na snídaně a tak.

Zašli jsme tedy do tesca a nakoupili za spoustu peněz.Koupili jsme si sodovky na pití, muffiny na snídaně a taky jeden Breezer s příchutí „upšouknutí“ – tak totiž Míšův iPod přeložil Rasberry.

Potom jsme nasedli na autobus a jeli na Brunel University. Došli jsme před budovu, kde bydlíme tam nás čekala Maki, aby nás vpustila dovnitř protože my jsme neměli klíče.

Pak jsme si v plynové troubě rozpekli ty bagety a udělali si jídlo v mikrovlnce a šly do pokoje. Oba se osprchovali a šli spát. Já na zemi Míša na posteli…

Více fotek ze všech dnů naleznete na: http://helcium.rajce.idnes.cz/Londyn_4._-_9.8._2010/

pondělí 16. srpna 2010

Londýn - den první (4.8.)


Do Londýna jsme letěli s nízkonákladovou leteckou společností WizzAir. Letenky jsme si koupili teprve pár dní předem takže to nebylo nic moc levného- asi 4150 kč. A jelikož WizzAir létá na letiště Lutton, které je asi hodinu cesty od centra museli jsme si ještě přikoupit dopravu z
letiště a poté na letiště, což pro jednoho vyšlo asi na 1900 Kč.

Den 4.8. by se nikomu pozorujícího naši domácnost nemohl zdát jako normální. Již od rána jsme sháněli ponožky, trička
a vlastně všechno možné oblečení a věci. To abychom si mohli sbalit. Všechno se nám muselo vejít do kufru o
maximální velikosti 55x40x20 a 10kg, což jsou podmínky pro přepravu palubního (=kabinového) zavazadla
u WizzAir i RyanAir. Naštěstí, ikdyž se to zpočátku nezdálo je to docela veliké. Takže se nám tam vešly, jak ty nezbytné věci tak i některé poněkud zbytné. Ke kufru jsme ještě přidali batoh a dvě deky, protože to jsme si přečetli na webu WizzAiru, že je možné mít mimo a nepočítá se to jako další a tedy nepovolené zavazadlo. Když jsme měli sbaleno čekala nás taková nedůležitá věc jako jsou letenky. Protože jsme chtěli při koupi letenek co nejvíce ušetřit zvolili jsme online check-in. To spočívalo v tom, že jsme prohlásili, že jsme si zavazadlo balili sami bez pomoci cizích osob a potom zadali osobní údaje a vytiskli si letenky. Bylo to levnější o tu práci letištního personálu (asi 150 kč na jednoho) a mohli to uplatnit jen ti, co nebudou mít jiné nežli kabinové zavazadlo. Ti co mají i zavazadlo veliké za něj mu
sí platit asi 440Kč za jednu jízdu a musí se podrobit check-inu přímo na letišti a čekat frontu. Teprve poté, co bylo všechno hotovo a připraveno jsme si mohli oddechnout, ale to bylo asi dvě minuty před odchodem takže na to nebyl čas. Rozloučili jsme se a vydali se na zástávku MHD a
jeli na letiště. Naštěstí vše klapalo jako na drátkách a tak jsme stihli dokonce dřívější autobus nežli bylo v původním (samozřejmě mém) plánu.

Ještě v autobuse, co jede k terminálům, se Míšovi podařil vtipný kousek. Hlásili, že ti, kdo letí do zemí v shengenském prostoru mají vystupovat na terminálu dvě. Ti co letí do ostatních destinací vystupují u terminálu jedna. Já sama jsem znejistěla a ptala se Míši, jestli je VB v shengenu. Míša rozhodl, že vystoupíme u dvojky. Došli jsme dovnitř do terminálu, kde byla světelná tabule s odlety, dokonce tam psali kolik je kde stupňů Celsia. (Samozřejmě jsme letěli do té nejstudenější destinace, v Londýně bylo 17 stupňů a polojasno. Na Korfu bylo o dvacet stupňů více, ale to by nebyla Anglie, kdyby tam nebyla zima...
Sedli jsme si tedy na terminálu a čekali, do odletu jsme měli ještě nějaký čas a na konečný nástup do letadla a kontrolu jsme měli být minimálně 30 minut předem a do toho zbývalo asi půl hodiny. Takže jsme si ještě oba stihli prohlédnout výstavu šatů, která tam byla. No, nechci nikoho urazit ale ta výstava tedy nic moc. A potom jsme se odebrali ke kontrole. Kufr jsem oproti mým původním obavám strčila skrz rozměrový ověřovák (kovový rám o maximální velikosti palubních zavazadel, kterým bylo nutno je jakýmkoliv způsobem procpat pokud je chcete mít na palubě) bez sebemenších problémů a podala letenku. Ta paní tam mi ji už podávala, pak se zarazila a řekla, že jsme u špatného terminálu. Že musíme k jedničce! A to už do kontroly zbývalo jen asi 45 minut a tedy za patnáct minut jsme museli stihnout nejen dojít k prvnímu terminálu, ale také dojít k bráně, jejíž číslo jsme nevěděli a táhli jsme těžký (asi 8kg) kufr. Tedy vlastně Míša ho táhl, já nesla batoh a jednu (chvilku dvě) deku.
Nevím jak, ale za hlasité mého reptání stylu:" já ti to říkala že jdeme blbě, my to nestihneme,..." jsme to stihli. U kontroly tentokráte ani rozměry zavazadel nekontrolovali a chtěli vidět jen pas/občanku. Došli jsme k příslušné bráně, tam už byla fronta lidí ale to už byl
o jedno. Prošli jsme přes poslední kontrolu pasů a čekali na vpuštění do letadélka.

Po nějaké chvíli nás tam pustili a my se mohli utábořit docela vzadu s výhledem na křídlo. Míša chtěl sedět u okénka a já řekla že budu sedět "do přihrádky"- samozřejmě jsem myslela uličku, ale prostě jsem se přeřekla a Míša si mě za to dobíral. :)
Po další chvilce jsme vzlétli, přišli letušky (a jeden letušák) a nabízeli nápoje. Oba jsme si dali coca-colu, snad ani nechtějte vědět kolik stála. Mě samotné se z toho protočily panenky, za jednu plechovku coca-coly a tolik peněz. (pokud Vás to zajímá napište mi nebo Méšovi mail sdělím to).
Pilotem byl Patrick Garvis a letěl s námi docela opatrně. Ta cesta, asi jedna a 3/4 hodiny ubíhala docela pomalu, ale jejího konce jsme se nakonec dočkali. Pilot s námi bezpečně a docela bez velkého drcnutí přistál na letišti Lutton. Vzali jsme si věci a šli ven, já sama jsem se již těšila až odtamtud vypadnu. Prošli jsme pasovou kontrolou (občankovou), kde nás kontroloval nějaký Arab a vešli do duty free areálu. Nic jsme si však nekoupili, ani jsme nemohli neměli jsme peníze ani čas. Docela dlouho jsme totiž šli z letadla, potom čekání u kontroly a tak jsme si došli na WC a pokračovali směr bus. Chvilku jsme ho hledali, nakonec Míša pochopil, že ten bus co tam čeká je ten náš a nastoupili jsme. Míša v buse našel wi-fi, ale mě nějak nefungovala a tak jsem ani nemohla poslat první foto ze zamračeného letiště. Během cesty již wi-fi nefungovala a tak nebylo co dělat. Hned jak jsme nasedli do autobusu mi ten řidič připadal nějaký divný a samozřejmě hned jak jsme se rozjeli ukázalo se proč- on jel v protisměru. Až po chvilce mi došlo, že tam je to normální a že divný byl proto, že mluvil anglicky :)
Stanice nehlásili a tak jsme málem naši Finchley Road, kde jsme měli vystoupit pře
jeli. Ale Míša si všiml, že tam píšou něco, co jako Finchley vypadá a tak jsme vystoupili. Správně, naštěstí....
Měli jsme ale docela hlad, a tak jsme hledali kam se půjdeme najíst. Když jsme přecházeli ulici málem mě zajelo auto i přesto, že na silnici bylo dívejte se vpravo/dívejte se vlevo. V obchoďáku jsme žádný fastfood nenašli a tak jsme hledali dál. Nakonec jsme museli jít vyzvednout, abychom měli alespoň do začátku a potom jsme zalezli do jednoho kuřecího fastfoodu. Čistota sice nic moc, ale jídlo špatné nebylo.

Po naplnění břich jsme vyrazili koupit si jízdenky na metropolitan line, abychom dojeli za Maki do Uxbridge, kde se měl nacházet náš domov na následujících pět dní.
Nejstarší metro na světě, Londýnské metro, připomíná trošku to Pařížské, ale mě přišlo tedy mnohem složitější a hlavně pomalejší. Mají tam spoustu linek např. Pacadilly line, Metropolitan line, Northen line a dalších asi osm. Vstup do metra je turniketem, takže dost podobné jako v Paříži. A co je zajímavé, tak každá linka metra má jiný design vagónů.
Jinak ve špičce tam jezdí docela dost lidí, asi jako u nás na Céčku. Také zajímavé je, že některé trasy metra mají alternativní konce, takže linka může končit ve třech různých stanicích protože se po cestě rozdvojuje někde až roztrojuje. Takže ikdyž přijede metro a stojíte na správné straně není to zárukou, že dojedete kam chcete. No a jelikož budou pořádat olympiádu tak chtějí vypadat co nejlépe a tak metro vylepšují. Takže zavírají nějaké stanice nebo o víkendech dokonce celé linky. A nakonec historická poznámka- nejstarší metro vedlo ze stanice Farringtonu do stanice Paddington, jednalo se o linku Metropolitan Railway (předchůdce Metropolitan line) ale ta již dnes nejezdí. A bylo otevřeno 10.1. 1863.

No jedna jízdenka na metro nás stála 3,5 liber, což je v přepočtu asi 105kč, takže jen za cestu do Uxbridge jsme dali 210 kč. A to jsme tam jeli asi 40 minut, nedovedete si ani představit jak byly dlouhé. Oba jsme byli dosti unavení. Míša chvilkama poklimbával, jenže já měla strach a tak jsem hlídala věci a strašně moc se snažila neusnout. Potom jsme konečně dojeli do Uxbridge, což je konečná. Tam jsme čekali na Maki, která se v mžiku objevila a k naší menší nevoli nám sdělila, že ještě asi čtyři stanice pojedeme autobusem. Za ten jsme museli vypláznout další čtyři libry (dvě libry za jednoho). A dojeli jsme na stanici Brunel university. Odtamtud už jen kousek kolem budovy s názvem Marie Jahoda, tam kde bydlela Maki. Svým klíčem nám otevřela a my koukali jaké krásné mají angličané koleje. Sice jsem nikde v ČR na koleji nebyla, ale slyšela jsem o nich. Maki byla tak hodná, že když jedna z jejích spolupracovnice odjela tak nám zajistila, že můžeme bydlet v tom pokoji po ní.
Pokoj byl skvielý, jedna postel, vlastní koupelna se záchodem a sprch. koutem, psací stůl a židle.
Poté společná chodba pro asi šest takovýchto pokojů, kde bydleli EF pracovníci jako Maki. Češka Bára, Švédka Tove a další dvě. A pro těchto šest pokojů společná kuchyň se dvěma sporáky, ledničkou, mikrovlnkou a vším potřebným. (Jen tam prý ze začátku nebylo moc nádobí, to musely dokoupit). No pokoj a vlastně celé bydlení prostě LUXUS!

Jen ta jedna postel byl trošičku problém, jelikož jsme dva. První noc jsem na posteli spala já a Míša na zemi. Druhý den mi Míša prozradil, že mě chtěl nechat gentelansky spát na posteli celou dobu, ale po té jedné noci si to rozmyslel. A já zase plánovala jak se jednu noc vyspím na posteli a pak už jen na zemi budu spát. Oba jsi si své plány rychle rozmysleli... (oba poté, co jsme spali na zemi).

Více fotek ze všech dnů naleznete na: http://helcium.rajce.idnes.cz/Londyn_4._-_9.8._2010/

neděle 15. srpna 2010

Krkonoše s Elí

Jen co jsem se vrátila z Londýna mě odchytla Elinka, že má dovolenou a co že tedy bude s těmi Krkonošemi. Již delší dobu jsme totiž plánovaly, že spolu (ona a já) pojedeme do Pece pod Sněžkou.
Jenže mezitím mi moje maminka stihla sdělit, že KONEČNĚ začaly růst moje oblíbené houbičky a já jí (a sobě) slíbila, že pojedu na chatu je sbírat. Takže mě čekal nelehký úkol, skloubit chatové sbírání hub s Krkonošemi s Elinkou a to vše stihnout do neděle.

Nakonec jsem jela v úterý odpoledne na chatu s tím, že se ve střdu večer vrátím a ve čtvrtek zase odjedu do Krkonoš. A tak se taky stalo. Díky mému taťkovi jsme měly zařízené ubytování, díky Elince dopravu a díky mě měla Elinka společnost (mě)... :D

Odjížděly jsme tedy ve čtvrtek 12.8. v 10:40 z Černého Mostu nástupiště číalo jedna a měly jsme sedadla číslo devatenáct a dvacet a to díky tomu, že jsme měly místenky. Cesta na sedadlech ubíhala pomalu, protože trvala asi tři a půl hodiny. Tedy včetně asi desetiminutové přestávky na čůrání. Elinka cestou pospinkávala a já koukala z okénka, protože cestou tam jsem u něj seděla já, cestou zpátky pak Elinka.
Když jsme pak po ce té dlouhé době vylezly z autobusu, vzaly si své sakypaky vyrazily jsme do Kubíka koupit si nějaké jídélko. Cestou jsme sice k pravděpodobné nelibosti řidiče (neokřikl nás, ale...) napůl pojídaly sendvič Crocodile a jednu bagetu si nechaly napotom, ale to by nám asi na celý náš plánovaný pobyt nestačilo. Takže jsme nakoupily v Kubíku za spoooooustu peněz a šly se ubytovat.

Bydlení jsme měly zajištěné u paní Matějkové, kterou známe již dlouho a již stejně dlouho k ní jezdíme. Má domeček hned na začátku Pece pod Sněžkou, kde ubytovává. Každý pobyt u ní je velice příjemný, protože je to tam skoro jako doma. Všude čisto, krásně... a nádherně se tam spinká. Elinka u ní sice předtím ještě nikdy nebyla, ale já ano a tak jsem přesně věděla kam jít.
Zádrhel se objevil, když jsme u dveří objevily obálku s nápisem, kde stáo, že je obálka určená mě. To ještě ten zádrhel nebyl, ten se objevil až na třetím uvnitř schovaném papírku, kde stálo přibližně toto: "Jsem mimo Pec, vrátím se okolo 16:30 klíče jsou (2 slova co jsme nebyly schopné rozluštit) pokoj číslo 3." Přesně v tom byl ten zádrhel, rozluštily jsme celý vzkaz až na to nejdůležitější a to, kde jsou klíče. Bylo po druhé hodině odpoledne a tak nám do příchodu p. Matějkové zbývaly asi dvě a půl hodiny. Prohledaly jsme všechny místa, které nás napadly- pod rohožkou, pod květináči,.... A znovu a znovu zkoumaly ten vzkaz, doufajíce že se nám ho podaří rozluštit. Potom z vedlejšího domu vyšla paní, ale ani ona nedokázala rozluštit, co je na vzkazu napsáno. Už jsme skoro propadaly panice a tomu, jak to bude trapné až p. Matějková přjde a my tam budeme čekat s nerozluštěným vzkazem v ruce. Tak jsme ještě jednou procházely místa, kde by to mohlo být a ejhle v poštovní schránce jsme objevily ony klíče. Já se do ní sice předtím dívala, ale nenapadlo mě, že se dá otevírat bez klíče a tedy že bych se měla podívat na dno. No hlavn je, že jsme se po hodině dostaly dovnitř do pokoje.

Něco málo jsme si vybalily, snědly totálně rozbředlou a opatlanou bagetu, převékly se a vydaly se do lesa. Elinka totiž pod tíhou rostoucích hub chtěla též nějaké najít a tak jsme šly hledat. Ale ani jedna jsme nevěděly kam jít. Já jsem sice v Krkonoších již mnohokrát byla, ale nikdy jsem tam nesbírala houby. A tak jsme se vydaly někam. Našly jsme les, který se sice na první pohed zdál nehostinný, ale po chvice jsme objevily prvního hnědáka. Jenže měl okousanou hlavičku, což se nelíbilo Elišce, protože oni takové nesbírají. Jenže my doma ano, a tak jsem no očisila a dala do tašky na houby vyhrazené. No a tak jsme strávily asi dvě a půl hodiny v lese a přinesly si několik pravých hřibů, pár hnědáků a pá ostatích hub. No byla to koro plná igelitka.

"Doma" jsme se přivítaly s paní Matějkovou a potom se daly do čištění hub. To nám trvalo docela dlouho, protože jsme mezitím vymýšlely kam je dáme. Většinu z hříbků jsme daly sušit a ostatní jsme rozkrájely na smaženici, kterou jsme ale neuměly udělat. Houby jsme sušily u nás v pokoji na skříni a na stolku, protože jinde nebylo místo.
Při čištění jsem zjitila jak odlišné může mít někdo čištění hub, Eliška totiž nevykrajovala dírky po červech zatímco já jsem naučená je vykrájet. Takže když jsem zpočátku uviděla na papíru s houbami již připravenými na sušení nějakou houbu s dírkami od červů říkala jsem Elince, že to asi jedna z nás přehlédla ale ona řekla, že je tam nechává. To mě vyděsilo. Vždyť je to po červech, to přeci nebudeme jíst. Ale Einka tvrdila, že oni už tam nejsou, jsou to jn chodbičky. A že narozdíl od těch co to koušou zvenku červi nemají vzteklinu... A tak jsem přivírala oči a nekoukala, jaké dáváme sušit houby. Já ty svoje odchodbikovala a na ty od Einky jsem radji nekoukala. :)
Po očištění hub jsme si uvařily těstoviny a napapaly se. Spinkat jsme šly brzo, asi v deset.

Ráno jsme se probudily, tedy já, asi v devět. Nasnídaly jsme se a dohodly se, že vyrazíme na Branberk, kde je rozhledna. Venku sice nebylo příliš jasno a tedy nebylo to správné počasí na rozhled, ale to nás nezastavilo. Takže jsme vzaly pár švestek a šly.

Došly jsme k lanovce, která zrovna jela. (jezdí totiž jen jednu za hodinu) a tak jsme si i přes neúměrnost sumy za jedno vyvezení nahoru o vyvezení zaplatily. Už na lanovce se začala mlha troškučku zhušťovat a než jsme dojely nahoru, co jsme poznaly jen stěží, jsme již neviděly před sebe skoro vůbec. Stěží jsme se viděly okolo sebe a o nějakém rozhledu ani nemluvě. Ale i tak jsme se vydaly na rozhlednu, kterou jsme ale neviděly dokud jsme nestály přímo pod ní. Vyšly jsme nahoru a kochaly se mlhou okolo nás. Ten krásný panoramatický rozhled, jak píší v letáku, nebyl kvůli mlze vůbec vidět.

No a potom jsme pokračovaly z Hnědého vrchu jakoby doleva dolů po silnici a postupně jsme došly zpátky k lanovce na Branberk odkud jsme vyšly. Cestou jsme ale potkaly krásnou houbičku. A když se na chvilku zvedla mlha tak jsme viděly i Zahrádky a Smrk...





No po příchodu zpět do Pece jsme se dohodly, že si dojdeme někam na obídek. Nakonec v naem výběru zvítězila hospoda Na peci. Elísek si dal gulášek a já borůvkové knedlíčky, MŇAM!

No a potom jsme šly "domů". Tam jsme chvilku pobyly, hrály karty a potom se rozhodly, že půjdeme ven. Šly jsme na opačnou stranu Úpy nežli bydlí paní Matějková a tam se procházely. Našly jsme zase nějaké houbičky (hnědáky, klouzky a myslivce) se kterými jsme se pak kvůli dešti vrátily "domů". Tam jsme zase hrály karty a potom si šly udělat smaženici k jídlu. Mezitím jsme musely ovšem dojít koupit vajíčka, kmín a ještě nějaké věci, abychom ji mohly vůbec uvařit. Předtím jsem si samozřejmě od maminky zjistila, jak se taková smaženice vaří. Nikdy předtím jsem ji nedělala, sice jedla mockrát, ale nevařila ji...
Takže jsme ji s Elinkou vařily. Samozřejmě se nám připalovala, jak předpovídala maminka. A my ještě k tomu zapomněli dát do ní ten kmín, co jsme extra koupily. Po době co jsme uznaly za vhodné jsme do hub přidaly vajíčko a po něaké době to sundaly z vařiče a daly se do konzumace.

No nebylo to jako od maminky, ale jíst se to dalo. Ikdyž to byl dosti lepihub, takže mi Elísek musel pomáhat abychom to vůbec dojedly. Ale nakonec se podařilo. Umyly jsme nádobí a odvalily se do pokoje. Ještě večer jsme potom vyrazily do města na pohár. Ikdyž to asi není to pravé zakončení co se hodí k houbám...

Byly jsme v hotelu Krokus. Já si dala horkou čokoládu a horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a Elísek si dala café Latté a pohár z lesního ovoce. Obojí bylo mňaózní a obojí stálo 104 kč :) Šly jsme tedy k "domovu", když jsme tam došly chtěla jsem odemknout, ale nějak mi tam nešel strčit klíč. Zjistilo se, že je zamčeno a klíč je tam z druhé strany. Tak nám nezbývalo než zazvonit a doufat, že to někdo uslyší. Asi napotřetí to slyšela p. Matějková a přišla nám otevřít. Naštěstí nešla dolů jen kvůli nám, ale přijeli i další hosté, takže je rovnou i přivítala. Potom jsme se vrátily do pokoje a do noci hrály karty a potom šly spát. Druhý den nás měl čekat vysokohorský výstup na Sněžku.
Ráno ještě Elísek došla pro čerstvé pečivo zatím co já jsem ještě spala. Potom co jsem se probudila, nasnídala a připravila jsem si teprve všimla jak "krásné" počasí vlastně venku je. Bylo zataženo, žádné slunce ani modrá obloha.... :( Ale i tak jsme vyrazily. Ale ušly jsme pouze kousík, když začalo opravdu pršet a my byly donuceny se vrátit. Obě nás to mrzelo, ale nechtěly jsme být mokré a ani poté nemocné. Takže jsme se vrátily a vyčkávaly co se bude dít. Nakonec jsme se dohodly, že počkáme než přestane pršet a mezitím si pustíme film. Elinka měla totiž sebou notebok a usb flasku s filmama. Pustily jsme si film, kde hraje Tom Cruise a Cameron Diaz, který se v orignálním znění jmenuje Knight and Day a v češtině je to Zatím spolu, zatím živí (blbý překlad). No film to byl vtipný, taková parodie na akční film. Ale jako oddychovka docela ucházející. Mezitím přestalo pršet a my tedy poté mohly vyjít ven. Udělaly jsme si tedy oběd, polívku a snědly jsme ty rohlíky, co jsme si namazaly na cestu na Sněžku.
A poté jsme vyrazily ven, šly jsme se podívat na lanovku na Sněžku. Cestou jsme se zastavily v Relaxparku, kde jsem si jednou sjela bobovou dráhu a Elinka se dívala. Pak jsme došly k lanovce, která nejezdila a potom šly zpátky.
A potom jsme ještě jednou vyrazily ven, protože se tam dělalo hezky. Šly jsme po proudu Úpz po druhé straně nežli je Pec a došly až skoro do Velké Úpy a pak jsme se vracely stejnou cestou zpět. Došly jsme zpět k "domovu", kde si zase pustily filmy a koukaly a hrály karty a potom šly spát.

Další den již byla neděle a tak nás čekal návrat do matičky Prahy. Ani jedné z nás se nechtělo. Elince kvůli práci a mě se prostě nechtělo. Ráno jsme se nasnídaly, Elinka snědla vajíčka co zbyla ze smaženice, poté si sbalily (každá jsme si vzala část polosušených hub) a nakonec se šly projít.

Mě napadlo jít do Relaxparku. Koupily jsme si nejdříve pět jízd v domění, že když pojedeme na jednou bude se to počítat jen jako jedna jízda. Ale ne, tak jsme tedy jely každá zvlášť. Bylo to super! Takže jsem pak ještě přikoupila jednu jízdu a tak jsem každá jela třikrát.

Potom jsme se vrátily, dojedly zbytky jídla, vzaly batohy a vyrazily směr autobus do Prahy.
Cesta byla sice jinudy, ale i tak trvala přes tři hodiny. Obě jsme cestou pospávaly a poslouchaly muziku.
Po příjezdu na Černý most jsme nasedly do metra a jely na Florenc, kde se naše cesty rozdělily...

Bylo to super! Ikdyž poněkud neakční (což mi vyhovuje), ale nevím jak to splnilo Elinčino očekávání. Mrzí mě jen ta rozhledna a Sněžka. Jsem velice ráda, že jsme tam byly. A doufám, že se to líbilo i Elince.