Vánoce!

"Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí zpívejme přátelé,

po roce Vánoce, Vánoce přicházejí šťastné a veselé!"

Už se těšíte na Vánoce? Na ty svátky komerce?

Nebo se těšíte na rodinu, kruh přátel, pečení cukroví, povídání si, možnost někomu udělat radost, odpočinek, klid a pohodu a mnoho jiných..

Já se těším... A bohužel komerce k tomu už patří. To ale neznamená, že mě to neštve. Protože mě to štve a moc! To jak již v polovině října jsou obchody vyzdobeny, hrají koledy a v letácích a časopisech apelují na naši mysl, abychom utratili co nejvíce.

Přitom se ale vytrácí původní smysl Vánoc- není jím utratit co nejvíce peněz, ale udělat radost. Takže nemá cenu se předhánět, kolik jste dali dárků loni takže letos to musí být více. Nebo v ceně darovaného. Stačí přeci něco malého, nebo i velkého, ale pro toho člověka potěšujícího.

Moje představa o letošních Vánocích:

Letošní Štědrý den bych chtěla strávit v klidu, což je v naší všenaposledníchvíli rodině asi nesplnitelné. Chtěla bych mít všechno již udělané předem, abychom mohli jít k babičce nazdobit stromeček, potom jet pro světílko a potom ho rozvážet. Přijet domů, s maminkou si sednout k cukroví a čekat na příchod Ježíška.Koukaly bychom z okna na to, jak venku sněží a je všude klid a bílo.Navečeřet se a poté se pomalu a jemně přesunout ke stromku. Pustili bychom si nějakou hezkou muziku, tatínek by rozbaloval dárky a prostě by bylo vše super...

Jako tečka za krásným večerem by maminka usnula pod stromečkem, já si četla knihu, Míša si též četl a tatínek by šel třeba na půlnoční nebo se rozvaloval na pohovce a sladce spinkal. No a my s Míšou bychom odvezli babičky k nim domů. nebo by obě přespaly u nás. A ještě bychom vyrazili řádit do sněhu... a potom přišli unaveni domů a do postýlek.

Druhý den bychom vařili, aby maminka nemusela na své narozeniny nic dělat. A potom bychom varazili ven. Jen tak se projít nebo bruslit. rodiče by pak šli na běžky a my s Míšou šli stavět iglů nebo tak něco.

Dál to ještě nemám moc promyšlené, vlastně ani tohle nemám ještě moc promyšlené. Ale to nevadí, mám jen takovou představu.

Já na Vánocích nejvíc miluju to cukroví. Nikoliv, že bych byla tak na jídlo, ale miluju hňácat rukama těsto, miluju jak když ho dáme do trouby tak provoní celý byt, miluju ho společně s celou rodinou jíst. Spojuje všechno Vánoční. Rodinu, vůni a pohodu :)

Hurá sníh!

Jaké to pro mě bylo milé překvapení když jsem v neděli dopekla poslední z vykrajovánek, podívala jsem se ven a tam jsem HO viděla. Krásnějšího si snad ani nedovedu představit...

Ano, mluvím o sněhu.. :)

Jsem do něj zamilovanána již dlouho. A tak jsem šla přesvědčit svého brášku a jeho kamamrády, aby se mnou šli ven. Museli jme přeci využít takovéhle nadílky. Kdy zase napadne...

Nakonec se mi podařilo je přesvědčit, teda Honzu jsem musela podplatit snickers ale Míša a Ríša šli i bez podplácení...

Nejdříve jsme šli k Honzovi, chtěl ještě něco donést z auta domů. Když byl Honza pryč pokoušel se Ríša hodit mu kouli do okna. Ale asi na třetí pokus se mu podařilo to hodit do okna nějakému pánovi, který byl celý nerudný a vyhrožoval, že na nás zavolá policii... :)

Mezitím jsme si s Míšou povídali a koulovali se... :)

Potom (KONEČNĚ) jsme šli směrem k parku. Ale kluci chtěli ještě něco zkoušet ohledně aut a tak já jsem šla napřed. Zastavila jsem se před místí průmyslovkou a nenapadlo mě nic jiného nežli stavět sněhuláka. A tak jsem vzala maličkou kouli a začala ji válet, snad nikdy jsem neviděla tak lepivý sníh. Během pěti minut válení jsem z kuličky o průměru 10cm měla kouli o průměru 1metr... Ale protože takhle veliké koule už jsou opravdu dost těžké musela jsem nejdříve udělat všechny tři a počkat, až se kluci vyblbnou (ať už dělali cokoliv a kdekoliv). Udělala jsem tedy jednu největší kouli (cca 1metr) jednu menší (cca 0,75metru) a jednu menší (cca 0,5metru) Mezitím jsem vymýšlala co dál. Tak jsem si uválela další kouli, asi tak metr v průměru, že si z ní udělám sedátko. Pak ale přišli kluci a pomohli mi nanadat koule na sebe a udělat tedy sněhuláka.

(jen zatím neměl ruce, oči, nos... byly to jen tři koule na sobě) Ta poslední koule byla tak vysoko, že ji tam kluci skoro nemohli dát, ale podařilo se to a sněhuláček byl vyšší nežli my všichni :)

Kluci se potom snažili postavit tu největší kouli na světě. Nejdříve je napadlo, že ji složí ze čtyř koulí (tři dole jako podstavec a jednu nahoru) jenže tu poslední se jim nedařilo dát nahoru, byla moc veliká a tak museli uválet novou. A tu nakonec zvládli dát nahoru, ale další postup byl ještě méně pravděpodobný. Chtěli tuto "kouli" válet a tím ji zaoblit a udělat tak největrší kouli na světě. Ale koule se jim zpočátku nedařila ani zvednout natož přetočit a když už se jimto podařilo tak se jim rozbila... takže je nešlo válet dohromady.

Tak nakonec hledali jiné využití pro koule nežli postavení největší na světě. Nakonec vymysleli plán snad ještě šílenější...

V pondělí celý den sněžilo a tak je pochopitelné, že jsewm večer chtěla jít zase "řádit" do sněhu. Ještě během dne jsem se šla podívat s maminkou na svého sněhuláka, spojili jsme to s mini nákupem. Můj sněhuláček byl trošku nakřivo, tak jsem ho narovnaly a daly mu nos (mrkev) a oči (víčka od přesnídávek).

A potom když jsem šla na francouzštinu, bylo okolo šesté, tam sněhuláček nebyl :( Někdo ho zbořil!!!! Dolní dvě koule ("nohy a tělo") musel odvalit kamsi protože tam bylo jen ta hrorní ("hlava") rozbitá! Proč to udělal? Takový hezký sněhuláček to byl!

Po příchodu z FJ odcházeli rodiče a teta se strejdou na běžky. A potom večer jsme i my vyrazily (já a Klára) zase ven řádit :) půjčila jsem jí oblečení co máme doma, protože ona s sebou měla jen takové pro tento účel nepoužitelné. A vyrazily jsme. Nejdříve jsme se snažily pohnout jednou z koulí, které tam zbyly z předešlého večera, ale posunuly jsme ji s nasazením všech sil jen o jeden metr a pak jsme to vzdaly.

Místo toho jsme se pokusily postavit iglů. Ze zbytků koulí, ze zbytků mého sněhuláčka a všeho možného. Ale ani to moc nešlo, změnily jsme to tedy na půlkruh, ale i od toho jsme odstoupily protože sníh nebyl tak dobrý. Nelepil se a vůbec nedržel pohromadě. Tak jsme nakonec šly bobovat, protože jsme shodou okolností pod jednou koulí našly polozdemolovaný pekáč, tak jsme si ho vzaly a šly na něm blbnout. Jezdily jsme na všechny možné (i nemožné) způsoby, ale bylo to dost složité, protože to vůbec ale vůbec nejelo. Sněhu bylo sice dost ale není to ten správný sníh na ježdění na bobech. Byl to prašan, žůžo na lyže ale...

Pak přišli kluci (Míša a Honza) a ještě chvilku jsme byli v parku, a potom jsme se trošku prali a nakonec promáčené až na kost a kluci skoro suší jsme vyrazili domů.

Ještě ráno, když jsem si oblékala bundu byla kapičku mokrá, ale co... Za tu srandu to milionkrát stálo! :)

A až bude možnost zase s radostí vyrazím.. Nevadí mi oteklá kolena, všude modřiny a bolavá záda.. :)

Harry Potter a relikvie smrti 1. část

Shrnutí předtím nežli začnu:

Včera jsme tedy byli na tomto filmu.

Předtím nežli jsem na něj šla, přečetla jsem si knihu.
Bylo nás tam šest (Maki, Honza, elinka, Lukáš, Šárka a já)

Lísky jsme měly koupené předem přes net.

Kino bylo naprosto narvané k prasknutí.

Ikdyž se tvrdí, že již to není "pohádka" jako ze začátku má to něco do sebe.

Moc jsem se těšila na film, tím spíše, že jsem četla znovu tu knihu a tak si obnovila všechny ty potterovské pocity.

Sraz jsme si u pokladen, vyzvedla jsem lístky a šli jsme všichni nahoru do sálu číslo jedna, kam se již hrnuly i davy jiných lidí. Kino bylo úplně plné, jediné místečko byste tam nenašli. A všichni byli nadšeni a napnuti k prasknutí, jaký že ten Harry Potter bude....

Musím říci, že hned po dosednutí jsem začala trošku litovat, že jsem si pět dní předtím přečetla knihu. Ale během filmu a po filmu už jsem nelitovala, můžu říci, že jsem spíše byla ráda :)

Film začal, všichni ztichli... Za chvilku se celý sál zasmál a hned poté zatajoval dech, když Harry a jeho kamarádi znovu riskovali životy.

Divák roste s hrdinou. Sice to již není pro "dnešní" mládež ale pro generaci mého věku je to jako šité. A ti menší se prostě "musí" přizpůsobit. :)Nechci nikomu říkat, o čem film je. Pokud to chcete vědět, přečtěte si knihu nebo běžet na film. Řeknu jen, že film mě velice bavil a užila jsem si ho. Jen mě dost štve, že je rozdělen na dvě části- jedna teď a druhá v polovině července?! Já vím, má to asi vzbuzovat očekávání, ale tak dlouhé?! To snad ani není fér! :) Ale přiznám se, už se těším :) Zajímá mě jak udělají ten střih po 19 letech, prý tomu pomohla technika užitá ve filmu Podivuhodný příběh Benjamina Buttona.

Prostě super film! A super kniha.. :)

Asi mám raději knihu, to hlavně kvůli tomu, že je možné si postavy stvořit dle fantazie. Ale je pravda, že některé postavy ve filmu se velice podobají tomu, jak jsem je viděla ve fantazii. Třeba takový Snape, nebo i Lenka Láskorádová. Naopak pana Láskoráda jsem si představovala jinak, nebo Ginny,Billa a Fleur. Ti se opravdu liší, ale to nevadí, třeba se podobají fantazii někoho jiného.

Mnozí namítají, že to již není pohádka, což je samozřejmě pravda. Ale je dobré, že hrdina roste jako "prvotní" čtenáři knihy. Přizpůsobuje se věku, kdy se poprvé kniha dostala do oběhu a roste s těmi, kteří ji čtou. To je "moje" generace, dnešní 17-24 let tomu rozumí nejlépe (alespoň myslím). Když by se mě někdo zeptal, zda bych knihu doporučila ke shlédnutí dítěti okolo 7 let, doporučím to vidět. S titulkama samozřejmě... Ale i takto "malé" dítě si může Harryho užít, protože ikdyž se to na první pohled nemusí zdát má to pohádkové rysy. Je jasné, kdo má jakou roli (kladnou versus zápornou) a je jasné, že dobro zvítězí, ale cesta k vítězství nebude jednoduchá.

Cesta k Harrymu Potterovi a relikvii smrti 1.část

Včera jsem se třema kamarádkama a dvěma jejich přítely byla na tomto filmu. (Bylo nás šest, čtyři holky, dvě z nich si přivedly své přituly)

Nejdříve však krátce o tom, jak jsem se dostala k tomu, že jsem koupila lístky na pátek 19.11 do Slovanského domu na 19:30 na film Harry Potter a relikvie smrti 1. část.

Včechno to začalo tím, že se mě Maki zeptala jestli bych na to nechtěla jít na premiéru. Ta myšlenka se mi velice zalíbila, tím spíše, že Maki chtěla do IMAXu takže by to bylo 3D. To nešlo odmítnout. Tak jsem napsala do cinemacity, zda a jak je možné rezervovcat si lístky. Za pár dní, zroivna v době, kdy jsem byla venku s Elinkou a pojídali jsme dorty ve Flóře mi přišla odpověď. Bylo mi řečeno, že rezervační systém byl už dávno spuštěn. A že je to přes net, ale že se to musí hned koupiti. Koukala jsem se (za pomoci Elinčiného notebooku) na možné lístky a do cinemacity ani do IMAXu nebylo jediné volné místo... Tak jsme zkusily palacecinemas, kde míst také nebylo mnoho. Ale nějaká přijatelná byla v Hostivaři, tak jseme se tam vydaly, protože tam nešlo rezervovat lístky ale bylo nutné je rovnou koupit. Tak jsem zuřivě smskovala Maki, jestli by chtěla jíát do Hostivaře na premiéru a nedočkavě sledovala mobil co mi odpoví. Nakonec mi odpověděla, že nepůjde, že raději půjde po premiéře, na 3D. ( v té době jsme nevěděly že ani v IMAXu to není 3D... to jsme zjistily později)

Dojely jsme do Hostíku a tam jsme zjistily, že tamější pokladana má otevřeno až od 14:30 a to bylo za téměř tři hodiny :( A tak jsme si sedly do Mekáče a čekaly. Když už nám zbývala jen hodina šly jsme se projít a prohlédnout si obchody. Nejhorší čekání je posledních dvacet minut, to se mi pověřilo. Tak dlouhých dvacet minut bylo snad jen u maturity.

No asi tak minutu před půl se otevřely pokladny, pokladní se nás zeptala jestli chcem,e lístky na Pottera (protože jací jiní blázni by tam čekali) a my řekly že jo. Dokonce měla výběr ze dvou sálů a tak jsem se zeptala, ve kterém je to s titulkama a kde s dabinkem. K mému překvapení (hlavně zděšení) bylo s dabinkem obojí. Co teď?! Pro skrácení řeknu, že jsme se dlouho rozhodovaly, dokonce jsme i volaly Míšovi jestli by se podíval na net, kde jsou volná místa. (protože Mekáč v Hostíku NEMÁ wi-fi!) No a nakonec jsme se dohodly že nejdeme.

Na tom, že poůjdeme v páetk jsme se dohadovali fáááákt dloouho a stálo mě to fááákt hodně mého času, úsilí a peněz (neustálé sms). Hlavně , když se někomu hodil jeden termín těm ostatním se nehodil a tak. Nakonec jsem se prostě rozhodla, že půjdeme v 19:30 do SLováče ať souhlasí či ne... a oni souhlasili... a všichni... :) Ale zase to nešlo rezervovat, přčstože to už nebyla premiéra, tak jsem to v sobotu 13.11. koupila přes net díky Míšově kreditní kartě.

V úterý na koncertě mi Maki, jako první, splatila svůj lístek. A jako poslední mi ho splatí Šárka, která mi peníze pošle na účet.

Již s koupenými (nevyzvednutými) lístky jsem se dala do čtení knihy. Musela jsem si obnovit, co jsem zapomněla. Chtěla jsem vědět, co ve filmu bude. A zajímalo mě, co naopak vynechají. Zhlhtla jsem knihu za dva dny (plus části noci). Nejedla jsem, nechodila njikam jenm a jen si četla.

Přiznávám, že je to výhodné koupit si lístek přes net. Protože si ho zaplatíte, pošlou Vám sms a email s číslkem a to poté zadáte do takové mašinky odkud vyjedou lístky. Žádné dlouhé fronty nic... A jsem fákt ráda, že jsem ty lístky koupila docela s předstihem, protože jinak bychom nešli. Již ve ščtvrtek bylo mkino zaplněné (mmimo první řadu) a včera v kině nebylo jediné místo volné.

Darujte, darujeme...

Ani vlastně nevím jak to vzniklo a možná to ani nevzniklo a zanikne.

A co čem že to mluvím?

No.. minulý pátek jsem byla ještě s pár svými spolužáky (většinou holky až na jednoho kluka) v jedné organizaci zabývající se pomoci Africe. Hlavně zprostředkovávají adopce na dálku, ale i jiné charitativní projekty (pořádali i např. Ples Afrika).

No a nějak tam vznikl nápad/projekt udělání Bazárku pro Afriku. Jedná se přibližně o to, že by každý přinesl své nepoužívané oblečení, které by si někdo jiný za symbolický poplatek koupil. sice nepoužívané oblečení, ale pravděpodobně takové, jaké by si někdo koupil. Sice je pravda, že tato organizace disponuje v tuto chvíli kontejnerem na oblečení, který bude posílat do Afriky, ale účelem této akce NENÍ tento kontejner zaplnit, ale získat peníze.

Takže pokud máte doma nějaké nepoužívané věci od Versace,D&G,.. :) (prostě jekékoliv oblečení), které již nechcete přineste toto oblečení na tuto akci. Tedy vlastně to oblečení musí být vyprané, nepříliš zničené a koupitelné.

Tato akce se bude konat některý čtvrtek ještě před Vánoci, aby se tam dalo nějaké dárky koupit. Místo tomu propůjčí moje fakulta (HTF-UK).

Takže přijdťe a pomozte Africe!

Další informace poskytnu hned jak je budu vědět.. a teda poskytnu i to, jestli se to uskuteční :)

Takže nejdříve to vypadalo, že se Bazárek uskuteční tento čtvrtek (16.12. 2010) ale po "organizačních" problémech se přesouvá na neurčito!

UDG koncert

Když se podívám na svou pravou ruku uvidím žlutý páseček, který mi připomíná, co jsem dělala včera večer. Byla jsem v cirkusovém šapitó na koncertě UDG. Kapely, kterou jsem měla a mám docela ráda.Na to, že půjdu na tento koncert jsem se těšila už dlouho, měla jsem koupený lístek (Maki mi ho koupila v předprodeji) a při každém pohledu na něj sem se těšila ještě více. Ale jak se koncert přibližoval a přibližoval mé nadšení opadávalo, ale při vstupu do šapitó zase rychle přišlo. :)Nakonec nás tam šlo vícero: Maki s Honzou, Klára, Šárka, Káťa a já.

Předkapelu jim dělala skupina O5a Radeček. Slyšela jsem je poprvé, ale nejsou zas tak špatní. Jejich písničky se mi docela líbily. Jen mi jich bylo líto, protože ne mnoho lidí na ně přišlo, skákalo či vyjadřovalo nadšení. Spíše přicházeli během jejich půlhodinového vystoupení.

Poté následovalo půlhodinové čekání... Příprava pódia, zkoušky zvuku, instalování playlistu na jednu z beden, aby Petr Vrzák (zpěvák) a celé UDG věděli, jak jdou písničky po sobě.

Potom jsme se konečně dočkali. Na pódiu se objevili UDG v kostýmech cirkusáků, podle nich vypůjčených na Barrandově. Jenom Jugi (bubeník a největší šašek) byl v kostýmu klauna. A začali hrát. Diváci šíleli :) Všichni skákali, dupali si po nohách, ve vzduchu byl cítit pot a málem mi třikrát vyrazili zuby.
UDG byli dobří, během celého koncertu měli spoustu hostů, dokonce i cirkusové povahy :) Jedna z hostek (ženský host) byla naprosto gumová a byla to akrobatka. Kusy, které předváděla vzbuzovaly u diváků větší ohlas nežli písnička, kterou v tu samou chvíli zpíval zpěvák UDG společně s jednou z finalistek Superstar.

Spousta dalších hostů, spousta dalších písní.. :)

Moje bolavá hlava, stála jsem totiž asi až moc blízko nebo mi možná vaadilo, jak mě do ní každou chvilku někdo bouchnul.. Kdo ví..

Posledním hostem byl ještě nedávno člen kapely UDG Guillaume Kondracki. Toho na jeho kytarovém místě nahradil mladší (menší a o něco méně hubený) Tomáš Vohradský řečený Volt.

A taky, přiznávám se trošku jsem nemyslela na UDG ale na jinou kapelu začínající písmenkem u. Moji nejoposlouchanější kapelu díky věčnému pouštění mým bratrem, kapelu U2. Myslela jsem na ten koncert v Chorzově, na to jak tam bylo tolik lidí a jak jsem si to užila. Nějak jsem přitom zapomněla, že jsem na koncertě UDG, ale další rána do hlavy od potřeštěné patnáctileté zmalované fanynky mě probrala...

Jetše jsem ani neřekla, jak to dopadlo s naším plánem se zmalovat jako klauni. To byl nápad Maki, ne můj! :) Ale pod jejím vlivem jsem se tím tedy smířila, dokonce jsem si s sebou na koncert vzala ten klaunský nos, co mám od přispění na Konto bariéry. A škarbošku, co jsem měla na oslavu Báry, ale nakonec jsem na ni k mému velikému zklamání (opravdu mě to moc mrzí) něšla z důvodu rekreace v Itálii. Ale Maki na to zapomněla, a upřímně já jsem byla jedině ráda. Nemusela jsem být za klauna... A na to abych byla klaun přece nepotřebuji líčení :)

Po skončení koncertu (asi v deset z důvodu nočního klidu) jsme se přesunuli na oficiální afterpárty do paláce Akropolis. Jeli jsme tam všichni kromě Šárky, která zamířila domů. Došli jsme tam a šli na panáka. (kromě Kláry, která si dala Mojito) Tak jsme povídali, potom se i jaklštakš vlnili do rytmu DJ co tam bůhvíco dělal za tím pultem.

No a asi tak deset minut před půlnocí se Káťa a Klára vzvedly, že půjdou na metro a tak. A já jetš dopila svoje Cuba libre (docela dobroučké) a odešla směrem Bukowski. Tam byl Míša, Honza a Ríša. Předtím tam byli i další Míšovi známí, ale ti odešli. A zůstali tam jen oni tři a narvaný Bukowski. Tak jsme odelši a já relativně přiopilá (po jednom panáku Havany, jednom Cuba Libre a třech panácích Morgana s jednou coca-colou) jsem vyzpovídávala Honzu. Měla jsem totiž spoustu nevybité energie. Ani cesta domů a vyzpovídávání mi ale nepomohli a tak jsem si ještě chtěla povídat, ale unavený Míša nechtěl. Jednou za čas mám chuť o půl jedné ráno si povídat o on si zrovna musí chtít spát! Hrůza! :D

Afrika

Moje nová vyučující na mé staré (už 60 let) fakultě je ve vedení Společnosti přátel Afriky a tak nějak ji napadlo, že by vlastně studenti mohli jet na stáž (asi dvoutýdenní) do tohoto koutu planety Země.

Jenže už ji asi nedošlo, že tím nabourá všechno co před mou osobou moje maminka po dlouhá léta schovávala :) Existuje totiž mnoho možností jak do těchto koutů jet, ale předemnou byly jaksi zatím zatajeny a to s úmyslem mě od toho držet co nejdále. Jistě si pak dovedete představit rozčarování mé maminky, když jsem ji nadšeně řekla o této naší profesorce a jejím nápadu.

Maminka zbledla... (a nejen to..)

Chápu že se s tím nemohla smířit. A snažila se na mě apelovat argumenty jako, že bych musela absolvovat milióny injekcí (protože já mám z těchto věcí hrůzu), že by mě tam usmažilo sluníčko (mám citlivou kůži) nebo že jsou tam různé nemoci.

Ale neuvědomila si, že já to všechno vím. A že i já si moc dobře uvědomuji, že je to nebezpečné. Že mám citlivou kůži a tak bych nemohla trávit dny na přímém slunečním světle, protože kdybych trávila byla bych poseta milionem půpínků. Vím, že před cestou do těchto končin je nutné absolvovat lékařskou prohlídku (což je pro mě problém) a ještě k tomu několik vakcinací proti tamějším nemocem (což je ještě větší problém). Taky si moc dobře uvědomuji, že je tam nestabilní politická situace a že člověk nikdy neví co bude dnes natož zítra.

Zase na druhou stranu už pod mala jsem chtěla pomáhat v Africe. Tento sen je sice dosti ovlivněn filmy, které jsou jistě velice zkreslené, ale to nic nezměnilo. Naopak čím déle jsem se angažovala v sociálních věcech a tak nějak rostla tak mi to více a více přirůstalo k srdci. A tak nějak jsem pociťovala sympatie k občanům černé pleti. A teď ještě ta možnost dělat praxi v organizaci pořádající adopce na dálku a tedy možnost jet se tam podívat za těmi dětmi.

No všechno má svá pro a proti. Jsem si vědoma obou pólu. A tak vím, že některé sny se mi prostě nesplní a tento bude asi jeden z nich. Bylo by to krásné jet tam a pomoci. Ale nebyla by to tak pomoc jim, ale oni by spíše pomohli mě ( v osobnostním růstu, přerovnání žebříčku hodnot,..). Protože jeden človíček z maličké České republičky sám asi nic nezmění. A při prvním setkáním s Afrikou bych měla dost práce s orientací tam a na "pomoc" by nezbyl ani čas. Na to, aby mohla přijít pomoc je třeba tam jet vícekrát. Jedna návštěva pomůže k orientaci (velice hrubé) v situaci v tom onom místě, ale nepomůže od hladomoru a negramotnosti.
Ale ta cena za ty cesty do Afriky- musela bych si zaplatit jen letenku (asi 30tisíc), ale existuje i možnost že bych za to zaplatila zdravím (nějaká nemoc tam chycená) či dokonce životem.

Na to, zda by mělo cenu tam jet či ne bude mít veliký vliv i cílová skupina, na kterou bych se chtěla ve své budoucí práci orientovat. A tuto skupinu zatím nemám ujasněnou. Takže vlastně nevím nic. Mám jen spoustu (dosti neuskutečnitelných) snů.

Móře chybíš mi!

Chybí mi ta voda, co člověka tak krásně nadnáší.

Chybí mi ta naprosto nezaměnitelná vůně moře.
Chybí mi vlny, které z člověka smyjí všechno a naplaví na něj miliardu maličkých zrníček soli.

Chybí mi ta sůl, která tak moc štípe do očí.

Chybí mi ty veliké vlny, které mi podrazily nohy pokaždé co jsem se s nimi setkala.

Chybí mi i ty maličké vlnky na kterých se s radostí pohoupu.

Chybí mi to plavání, cachtání, šplouchání, lokání si, potápění se.

Chybí mi ty ostré a rozpálené kamínky, přes které mi vždycky tak vadilo chodit.

Chybí mi ten písek, který jsem měla všude.

Chybí mi ten klid vyzařující ze všeho kolem.

Chybí mi to slunce, které mě tolik pálí do kůže.

Chybí mi ta zmrzlina, která v horku tolik osvěží.

Chybí mi ta terasa s výhledem na moře, na které se snažím všechny přemluvit že je to špatně, že se máme koukat z moře na terasu nikoli opačně...

Chybí mi to všechno a moc...

Ale k tomu abych se k tomu všemu mohla vrátit mi chybí ty peníze :(