Rodiče

Kdo to jsou? Tak na to je jednoduchá odpověd, jsou to ti lidé kteří se spojili, aby každý věnoval jednu svou buňku a vytvořili tak nového tvora. takového, který zpočátku nebude ani tak veliký jako nehen malíčku na noze.
Ale jak postupně rosteme uvědomujeme si, že jejich role není jenom nás stvořit. Je to mnohem těžší a složitější, ale my si je dost neuvědomujeme a často je podceňujeme. Už jenom donosit dítě je pro matku strašná zátěž a pro otce vzít si zodpovědnost za celou rodinu. Prijmout skutecnost ze buide muset vydelavat pro vice lidi nezli jenom pro sebe, bude muset brat ohledy i na jine osoby nezli na sebe popr. svou pritelkyni. Ale to i pro matku.
A když se dítě narodí, končí období klidného spánku. Ale stojí to za to, za ty krásné ručičky, první úsměv, první slovo, první krůčky, první den ve školce, ve škole,..
A pomalu se dítě osamostatnuje a poznává, že jeho světem není pouze byt, dům ale i okolí, a že existuje i slovo "ne, nechci,.." a tím začíná i první a nikdy nekončící vzdor. Protože dítě přeci nemůže sohlasit s rodiči, to by šlo proti přírodě. Takže ikdyž jako děti víme jistě, že naši rodiče mají pravdu tak to nemůžeme přiznat. Musíme si to zkusit, tvrdě dopadnout a poznat, že opravdu pravdu mají, říct si že se poučíme, ale nepoučíme. Příště to uděláme znovu a se stejným odhodláním. A to je údělem dětí. A údělem rodičů je říct jim tu pravdu, ale nepokoušet se je zastavit při ověřování této pravdy, jen zmírnit náraz a potom je utěšovat. Není to nic lehkého. Občas je to dokonce nadlidský úkol sledovat jak se vaše díte ničí a vy mu nemůžete pomoci.

A k čemu nám jsou? Právě na tu podporu, bez nich bychom to nezvládli. Dost často si to neuvědomujeme. Nebo se snažíme si to nepřipouštět. Jenže co nás k tomu vede? touha nebýt jako naši rodiče? Jenže co je na nich špatného? Jsou to přeci naši rodiče, a byli to oni kdo nás učil co je správné a co špatné. Takže to oni určili tu hranici dobra a zla. Tak jak můžeme na našich učitelích vidět něco o čem, nás učili špatného? A proč je soudíme tak přísně? Proč jim dokážeme tak těžko odpouštět? Dost často to, co dělají dělají pouze ze starosti o nás. O náš osud, naše zraví a prostě v náš prospěch. Tak jim odpustme, že nám nedovolí být dlouho venku, neustále se ptají jestli jsme se učili,.. A občas je pochvalme, protože pokud ještě žijeme je to, nutno si připustit dost z dost velké části, jejich zásluhou. Takže až se zase stane něco, co nás děti svých rodičů zvedne ze židle uvědomme si, že i tu židli máme díky nim. I své nohy, ruce, a svůj rozum. A poděkujme ji, za to že jsme, máme svůj rozum a právo žít. A taky za to, že máme je.

Děkuju mami a tati, za to, že vás mám. Za to, že stojíte při mě v dobrém i ve zlém a že mě máte rádi. DĚKJUJI! :)