Nice

V létě roku 2008 jsem se účastnila jazykového kurzu v Nice. Byly to jedny z nejkrásnějších dvou týdnů v celém mém životě.

Ikdyž 18ti hodinová cesta autobusem byla dost vyčerpávající. A poté rychle se přetransformovat z mateřské češtiny do francouzštiny bylo dost zvláštní. Ale když se to částečně podařilo, poznala jsem japončíka Kena. Jeho francouzština byla dost zvlastni a vzdy mi trvalo delsi dobu, nez mi doslo co to vlastne rikal. Ale tato doba se postupne zkracovala. Ukázal mi lkusek pobřeží a pláž.

A jakmile jsem jí uviděla tím pro mě skončilo vnímání okolního světa. Všechno ostatní mi bylo naprosto jedno. Hlavní bylo to moře, krásné, voňavé, průzračné, vlnité prostě neodolatelné moře. Nevím proč ale čs strávený v moři utíkal tak rychle že než se člověk nadál byl večer a já se musela vrátit do svého přechodného bydlení u paní a pana Podda.

Byla to opravdu zvláštní rodina, tedy jen ona a on, měli sice tři syny ale ti už s nimi nebydleli, chodili je jen občasně navštěvovat. V jejich pomernjě velikém bytě nás, zahraničních studentů, bydlelo v největší špičce dohromady devět. Ital, američan, japončík, dvě rusky, švýcar, honkongačka, belgičanka a já. Ještě dva kluci bydleli v bytě, který jim též patřil ale s těmi jsem přišla do stylku jen velice málo. My ostatní jsme se pravidelně v sedm večer scházeli u společné večeře. A vždy mezi 7 a 10 byla snídaně, kam si každý chodil jak se mu chtělo. Zvláštní bylo, že k snídani bylo každé ráno to samé. Croissant nebo podobný chleba s marmeládou nebo nutelou. K pití káva nebo juice. A mě, tak zvyklé na jogurty nezbylo nic jiného než si jednou v mekáči koupit Mcflurry a ponechat si lžičku a potom si v obchodě jménem Casino koupit jogurt a jíst ho potají.



Můj den vždy začínal snídaní okolo půl osmé, potom jsem se vydala do školy, kde jsem první den napsala rozřazovací testy. Asi jsem je musela napsat dost dobře ale dali mě do té nejlepší skupiny, což nechápu proč. Ti ostatní co tam byli se mnou mluvili, psali a rozumněli a prostě vše o dost lépe nežli já. Nechápala jsem proč jsem tam s nimi, ale alespon jsem viděla svého instruktora, více než,li tím jaký byl on, ikdyž to byl velice pohledný asi 30ti letý muž, mě fascinovaly jeho nohy. Protože bylo teplo, každý den okolo 33* nosil žabky a jelikož učebna byla do tvaru U a já seděla proti jeho stolu, perfektně jsem viděla ty jeho nohy. Vždycky jsem byla skoro uplně mrtvá smíchy, ikdyž jsem ho dusila, tím jak když mluví hýbe prsty u nohou. A tak jsem se nejdříve musela naučit nevnímat jeho nohy ale to co říká. Vlastně nevím jestli si toho všimnul, ale jednou přišel a měl místo žabek polobotky, takže konec pokukování po jeho prstech na nohou :( A možná i díky tomu jsem se nakoned něco přiučila. :) No takže mimo dopolední vyučování což byl standartní kurz jsem ješzě měla odpolední vyučování a to bylo z intenzivního kurzu. Na to odpoledne, což byla konverzace jsme měli černošku, jmenovala se Christina. Byla z Quadaloupe, což je oficialně část "jino mořských depatrmánů"... ta mi velice připomínala jednu mojí momentální profesorku, tím způsobem humoru. Dělala si srandu ze všech a kvůli všemu..



No a po škole rychle domů a ještě rychleji kolem zmrzlin, kde jsem nikdy neodolala a koupila si nejméně 2 kopce (místo kopečků tam dvají kopce) a pádila na pláž, kde jsem odhodila věci a i s nedojedenou zmrzlinou zahučela do moře a nejméně do půl sedmé nevylezla. Pak se rychle oblékla a pádila domů. Navačeřela se a pádila k moři..

Jelikož jsem byla doma jediná češka a v Sprachcaffe kurzu a mé skupině též jediná češka velice mě překvapilo,když jsem jednoho dne zaslechla v moři češtinu. Potkala jsem tak tři češky, skamarádily jsme se, zjistili že cestu tam jsme jely spolecne a dokonce i cestu zpet pojedeme spolu. A tak jsme společně podnikaly akce tedy spíše se domlouvali na to kdy se zítra sejdeme na pláži atd.

Moje škola pořádala několik výletů- do Monaka, do Cannes,.. a tak jsem s nimi ten do Monaka absolvovala, moc se mi tam líbilo. byla jsem tam i se svými kamarádkami ze stejné školní skupiny Američankou Amy, a dvěma rakušankami. To byly jediné tři z mé skupiny, které byly alespon v rámci možností normální a se smyslem pro humor a dobré věci. A ty mi možná dokonce i chybí, byla s nimi sranda.