Bob a Bobek

Bob a Bobek v galerii:
"To je prosím klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí dva králici. "Crrrr" Bob a ... Bobek, jenže tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce. Vstávat, vsávat a cvičit! Ale proč?
Protože je ráno! Jenže já mám ještě noc! Vstávat, jde se do práce. Už zase? Teda já jsem myslel... Nemluv prosim tě a dělej, čekaj na nás! Tak já teda jdu, ale nerad.
Chlapci musíte mít oči všude jsou zde díla nesmírné ceny, kupříkladu tato socha, ta má takovou cenu, že nemá cenu o tom vůbec mluvit. Už několikrát ji chtěl kdosi ukrást. A nebo tady ten obraz, chlapci, podívejte se namaloval ho sám mistr, no ten slavný malíř ten.. Co tam je namalováno, pane řediteli? Vy to nevíte? To je přeci ten slavný obraz: Ječné zrno v kukuřici. Alke to vypadá spíš jako výměna pneumatik na závodech formule 1. Já vidím, že se v umění vůbec nevyznáte to nic nic ostatně vašim úkolem je hlídat, aby nikdo nepoškodil nebo neukradl vystavené obrazy a sochy.
Hele Bobe! Vidíš támhle toho člověka? Vidim, chová se nějak podezřele. To je asi zloděj! Budeme ho sledovat.. Pódivej, Bobe, ten chce určitě uloupit ten vzácný obraz...
To jsou dneska lidi.. No, no ten má nějak naspěch, jakoby něco ukradl.. Hele, vidíš to co já?! Máš pravdu, Bobku. Propána krále, vždyť on ho ukradl! Ředitel bude řádit, jak tajfun! Mám nápad, hned jsem zpátky. To je výborný nápad, Bobe. Zahrajeme si a hned nám bude veseleji. Kde seženeme gramofon? Nic takovýho, já si stoupnu místo toho Diskobola a ředitel nic nepoizná. No, jak vypadám? No ty vypadáš! Teda bezvadně! Ale hlavně, Bobe, prosimtě vydrž a nehejbej se!
No tohle, ne to to jsem neviděla, to je nádherná socha, ale opravdu on ona je krásná. Ona jako živá! Vrrr.. Ale pani, psům je do galerie přísně zakázán! No dovolte, prosím, to není pes, to snad pozná každý. To je fena, vid Magdalenko! Jak se jmenuje ta socha? No to jé, to jé Disko.. diskotékos.. Diskotékos! Skvielé! Koupím, koupím! Kolik stojí? Pani, ten má takovou cenu, že nemá cenu se o tom vůbec bavit. Prostě, pani, není na prodej. Vrrr! .. Jedeš! Mrcho! Vr Haf! A znovu vás upozornuji, tentokrát důrazně, že zvířata, jako taková, do galerie nesmí! A já vás tímto upozornuji, že Magdalena, prosimtě nepanáčkuj porád, není žádné obyčejné zvíře. Ona má totiž rodokmen! Haf!
Co to, no to to co to to co se to tady děje? Co to má, co to.. Prosim, pane řediteli, někdo ukradl Diskotéku tu, totiž tu sochu. Cože? No nejenom, že jste špatně hlídali, chlapci, ale ještě ke všemu sem vám tady prohání nějaká, di o demě, obluda!
No dovolte, prosim, to si vyprosuju.
Pomóc! Podivejte se na to, taková spoušť, co tu nadělal ten váš hmm hafan. Ne, ne, ne žádnýhafan, ale Magdalenka a vůbec já jsem přece nehomhla tušit, že jdeme, pane řediteli, na výstavu králíků. Uměleckých děl, prosím, z těch ovšem zbylo, jen dílo zkázy. Co tu my teď budeme vystavovat? Co tu, disko, diskobolos?
Fuj teda, to je ale dřina. Umění je opravdu těžká věc. A kde je ten zloděj, Bobe?
Ou, ou, ou o Magdalenko, co to neseš paničce? Au! Tak vidíte, dopadli jsme ho! Hodná Magdalenka, hódná , hódná holčička umí chytat zloděje, no co ona už jich nachytala, pane řediteli... Tu pustíte na ulici a pokaždý někoho přinese, vid Magdaléno? No ona to umí, ona to umí. Děkuji vám, přátelé, zachránili jste lidstvu sochu, která má takovou cenu, .. že nemá cenu o tom ani hovořit. "

Tak tohle je přepis celého jednoho dílu skvielého seriálu pro děti, teda vlastně večerníčku. Pamatuji si docela přesně, jak jsem je "hltala", když jsem byla malá. Obdivovala jsem Boba, pro jeho časné vstávání a pohotovost. A ztotožnovala se s Bobkem. :)

Tak tedy dobrou noc!

Ples

Minulé úterý se konal ples Gymnázia Postupická, kde šestým a posledním rokem studuji. Teda spíše se o to pokouším. Byl v Lucerně a byl BÁJEČNÝ!

Chystání se na něj začalo již v listopadu, kdy jsme začali nacvičovat předtančení. Měli jsme jedno společné, pro všechny tři maturitní třídy (4.A, 4.F a moje třída- 6XA), byl to KOuř. Tedy jen ta část s Arnoštkem a jeho diskotékou. Druhá část, pouze naší třídy, byla klučičí přecházející na společnou s holkama přecházející na pouze holčičí přecházzející na společnou a poté závěr. Nacvičování bylo dlouhé, náročné ale nakonec se podařilo vypilovat naše taneční umění do stavu, kdy se na ro dalo s nadšením a vysmátím koukat. Ikdyž někteří členové taneční skupiny to stále pletli, myslím tím sebe, ale myslím, tedy doufám, že si toho nikdo nevšiml a pokud ano tak se nezmínil.
Poté nastalo hledání plesových šatů. Nejdříve jsem se jenom tak rozhlížela, jenže moje nároky byly dost vysoké. Museli to být šaty ze kterým mi spadne čelist. Nakonec jsem si za pomoci jedné mé spolužačky, které jsem velice vděčná protože se mnou a mým vybíráním musela mít božskou trpělivost, vybrala moc hezké šaty.
Jenže nastalo další úskalí, co boty? Na ty jsem ještě náročnější, protože nesnáším a neumím chodit na podpatcích chtěla jsem balerínky. Jenže ty jsem nenašla a ty co jsem našla mi nebyly. A když se mi líbili nějaké s podpatkem, byl moc veliký, neměli moje číslo nebo mě prostě někde tlačili. Nakonec jsem tedy skončila u botek své maminky, děkujji ti za půjčení.
A poté se zakončovaly přípravy, sehnání plachty za kterou děkuji svému bráškovi, protože nebát jeho nikdy bychom ji takovou neněli a byla by to další starost, prodej lístků, prodej maturitního časopisu, nácvik nástupu, a mnoho dalšího. Tak to jsem se ještě vůbec netěšila. Těšit a užívat si plesu jsem si začala až tam po nástupu.
Do Lucerny jsme měli dorazit již v 16:15, ikdyž ples začínal až v 19:00. A srandovní na tom bylo, že jsme se dovnitř dostali až po půl páté :) takže jsme tam zbytečně tvrdli více než 15 minut. Ale to nevadilo. Po příchodu jsme začali nacvičovat nástup a zkoušeli si tak nahrubou předtančení, aby osvětlovač a moderátor, který se později ukázal neschopným, věděli kde se co bude konat. Poté začali chodit primáni a prváci , protože ples je tradičně spojený s jejich "imatrikulací". I oni si museli vyzkoušet svůj nástup na parket. A na náas zbylo jít na prvního a zdaleka ne posledního panáka :) A poté se začít převlékat do šatů. Nejdéle neoblečená jsem zůstala já, protože mi moje šaty měla donést maminka okolo 18:45 ale objevila se již okolo půl, díky ti mami! :) Pak mi začali chodit pozvaní lidé, kterým děkuji že přišli a omlouvám se jim, že jsem se jim věnovala tak málo... Přivítala jsem je velice zběžně a odběhla kamsi za třídou. Potom asi okolo půl osmé nastupovali na parket primáni, představtesi, že ti ošklivci malí měli taky šerpy! my když jsme na školu přišli dostali jsme pouze stužku a oni si dostanou šerpy! A ještě to protahují..
No nic potom jsme přišli na řadu my, maturanti. Nastupovali jsme na parket po trojicích, nejčastěji dvě holky na jednoho jkluka. A vždy se střídaly trojice z 4.A poté 4.F a poté my. Šla jsem asi jako devátá trojice z levé strany z pohledu od pódia. Ten samotný akt nástupu pro mě byl utrpením a tak jsem se snažila nasadit co nejumělejší úsměv a jít co nejrychleji ať už je to za mnou. Povedlo se a ani jsem nespadla :) A potom jsem se zařadila k ostatním. Čekali jsme dokud nedojdou všichni, potom si nechali zatleskat, poté se tančilo s třídními profesory, naštěstí mám třídní jako ženu, takže jsem s ní nemusela tančit. A potom nastalo šerpování, na šerpě máme napsáno: "Byl to THEIror" což se vztahuje k naší třídě. Protože naše třídní se jmenuje Theinerová. :) Poté jsme si připili šampaňským a nastalo vybírání peněz do plachty. Vybrali jsme překvapivě dost peněz :) A potom odchod... Následovalo tančení s rodiči, já jsem tancovala walz se svým tatínkem, a poté už volná taneční zábava. I přes svou netančící zásadu jsem se nechala přemluvit a šla jsem tančit s jedním ze svých spolužáků, on je moc dobrý tanečník a dokonce mu ani nevadilo, že jsem mu pošlapala nohy.. Poté jsem šla na panáka s bráškou, poté na panáka se spolužáky, panáka s kamarády a tak to šlo až do půl jedenácté, kdy jsme měli předtančení. Začalo to společným Arnoštkem, kterého dělal jeden z mých spolužáků, my ostatní hráli tančící dav :) a poté jsme my ze sexty odběhli se převléci a následovalo naše vystoupení. Nejdříve na parket přišli kluci na hudbu z tenkrát na západě a tančili, potom jsme se k nim připlazili my na hudbu z růžovýho pantera a následoval společný taneček a potom holčičí na Mambo n. 5 a potom společná část a nakonec závěr na hudbu z Kačera. Slidili jsme docela ohlas.. :) Potom přišlo předtančení 4.A, ti měli předtančení na hudbu z Men i black, měli opravdu originální rekvizity.. a tanec se jim povedl.. A poté 4.F kteří to také měli velice hezké. Poté jsme se již neoblékali zpět do šatů ale do oblečení na aftwer párty. Na tu jsme odcházeli okolo půlnoci.
Měli jsme ji v klubu s názvem PM nachátzející se v Trojické ulici. My, myturanti, jsme obdrželi oranžovou pásku na ruku na kterou nás pustili do horního patra, vstup hlídali sekuriťáci, kde bylo přichystáno jídlo.. tak nehorázně jsem se přejedla tím masíčkem, čínou, šunkou, dortíky atd že už jen pohled na to mi děll špatně od žaludku... Tam jsem si sebou vzala svého bratránka s jeho přítelkyní a mého brášku, jenže ty nahoru nepustili a tak jsem za nimi průběžně chodila dolů. Když poté odešli již nastálo jsem se, jako již většina mých spolužáků a spolumaturantů, usídlila nahoře. A zase pila a smála se a pila a ztrácela zábrany. A ted o mě kvůli tomu v naší třídě kolují fascinující příhody, některé jsou pravdivé, některé pouze přikrášlené. :)
No na after party jsem byla do půl šesté, domů dorazila v šest ráno a poté do dvanácti spala. Jelikož jsme měli ten den volno na rekreaci tak jsem se rekreovala. Zvláštní bylo, že když jsem jela ráno tramvají domů, v tramvaji již nebyl nikdio jiný, kdo by vypadal že ponocoval, místo toho tam byli lidé oblečení do práce. A divně na mě koukali. :) A když jsem dorazila domů, tedy před barák, naši podsedi již svítili, tak jsem si řikala jestli já jdu tak pozdě nebo oni vstávají tak brzo...
Byl to krásný maturák a ráda bych si ho znovu se stejnými lidmi zopakovala. A děkuji svým dvěma spolužačkám, které ples připravili, a všem spolužákům za krásný ples.. :)
Foto je k vidění na: http://www.theinerky6xa.rajce.idnes.cz/
video z předtančení: http://www.youtube.com/watch?v=mELd_MHJEOo

Eutanazie

Eutanazie je umělé ukončení života na požádání.
Je eutanazie vražda nebo ne? A mají na ní lidé právo?
Nedávno jsem se při psaní seminární práce právě nad tímto tématem zamýšlela.
Přečetla jsem několik názorů z knih, internetu a pochopila, to co jsem chtěla. Že vlastně nevím. Záleží totiž na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk dívá. Jestli jako nemocný (upoutaný na lůžku, v komatu,...), jako příbuzný pacienta či jako lékař požádaný o zákrok.
Z prvního pohledu (pacient) bych byla, v doufám nikdy nenastanoucí situaci, pro. Nechtěla bych být svému okolí na obtíž. Přiznávám však, že to je trochu v kontrastu s mým názorem na sebevraždu, kde tvrdím že příbuzní jsou od toho aby nám pomáhali v dobách krize. Ale myslím že toto je jiná situace, alespon v něčem. Tady se totiž jedná o nevyléčitelně nemocné, upoutané na lůžku, prostě ty, kteří se o sebe již sami nepostarají a tak jsou odkázáni na pomoc druhých. Též jsou to většinou v zásadě neměnné stavy, to znamená, že se to nezlepší pokud se to nějak změní tak k horšímu. Ikdyž určitě existují i výjimky. Prostě já sama za sebe bych nechtěla zůstat navždyna přístrojích, uměle udržována při životě nebo nemohoucí. A taky bych žádala od své rodiny pochopení a aby stáli při mě rozhodnutí požádat o eutanazii.
Ale jako příbuzný nevím jak bych se zachovala, asi bych se nevzdávala a doufala v zázračné zlepšení či nejlépe uzdravení. Ale zase bych se snažila jakými koliv prostředky ulehčit tomu trpícímu člověku. A pokud by to opravdu chtěl asi bych stála při něm nesouhlasila bych ale nemyslím že by zrovna v tu chvíli záleželo na mém názoru. Ale to je čistě hypotetická úvaha.
A jako lékař by to bylo také těžké. Eutanazie je totiž v protikladu s Hyppokratovou přísahou. Takže by lékař musel porušit slib, který vyřknul aby se stal lékařem. Nemyslím si však, že takoví lékaři nejsou ale co si myslím je, že je dobře že jsou. Protože lidská společnośt si zvykla zachranovat i ty nejztracenější a bezradné "případy". Kdyby bylo přírodního výběru spousta lidí by nepřežila, ani by se nenarodila, a ani já sama bych nebyla kdyby nebylo moderní medicíny, já vím. Ale já neříkám, že by neměla být vůbecmoderní medicína, tvrdím jen, že už jde moc daleko. A pokud si někdo přeje zemřít tak na to má právo. Stejně jako má právo na život má právo i na smrt.

V dnešním světě, jsou dokonce příklady států, které narozdíl od České republiky eutanázii povolují. Není jich sice moc. Je jimy: Nizozemí, Belgie, stát Oregon, Lucembursko, Švýcarsko atd. Většina těchto států povoluje pouze pro občany toho určitého státu. Výjimku tvoří Švýcarsko, kde jsou specializované kliniky a kde se vyvinul smrtící turosmus. Většinu žadatelů tam tvoří cizinci, převážně Němci.
Doufám, že někdy v budoucnu se i naše vláda umoudří a schválí tento zákon. Protože by tím ulehčila spoustě lidem což by mělo být účelem státu- pomáhat lidem...

(informace jsem čerpala ze své seminárky, a tedy časopisu Respekt a internetu)

Sebevražda

Je sebevražda řešení nebo zbabělý útěk od reality? Dá se ukončením života skončit s trápením?
Podle mě je to útěk. Nevím úplně jestli zbabělý, ale útěk samozřejmě.
Sám pokus může být jistým pokusem o naznačení, že se děje něco, co by se dít nemělo. Jenže pokud si okolí nevšimne, že se neco děje a všimne si toho, až poté, co se někdo pokusí o sebevraždu. Tak je načase se zamyslet, co že je to za nevšímavé okolí. Zda řeší momentálně své více či méně důležité problémy a tím pádem nemají dost času a prostoru na problémy ostatních, což asi není správné ale lehčeji omluvitelné a prominutelné. Nežli když se ukáže, že okolí, o kterém jsme si mysleli, jak nás podrží a jak je nám blízké a my jemu, je pouze banda lidí, kteří se na nás snaží pouze přiživit. Pak je nutností těch opravdových přátel více se semknout okolo "postiženého" a utvořit okolo něj jakousi ochranou bariéru. Tím se částečně zamezí dalšímu pokusu, pokud byl tedy předešlý neúspěšný.
Jenže co může být tak silný podnět ke spáchání sebevraždy? Pokud tedy vyloučíme ty lidi, kteří se o ni pokuší pouze, aby se stali zajímavými nebo se o ni pokusí rovnou s tím, aby se pokus nevydařil. Protože jejich pohnutkami se zabývat nemohu pritože je chápu ještě méně nežli pohnutky těch, co se o sebevraždu pokusí vážně s ůmyslem ukončit své trápení.
Co je tedy ten důvod pro sebevraždu? Je to ztráta partnera, zaměstnání, chuti do života,... ale vždyt to se dá "přežít", tedy nějak rozumně vyřešit. Není totiž všem dnům konec, najde se nový partner, nové zaměstnání, i když to není jednoduché. Vím, že není jednoduché sebrat sílu a pokusit se o změnu oproti zavedenému pořádku, není lehké na to sebrat sílu. Ale pokud už ji seberete stojí to za to. Protože život čeká. A nikdy nevstoupíte dvakrát do stejné řeky. Může to být lepší, horší ale nikdy stejné. Proto stojí za to to zkusit. Bude na Vás, jak si to vytvoříte, zda se poučíte ze svých chyb a nebudete je tedy opakovat.
Taky je důležité si před tím pokusem uvědomit kolik lidí byste svou smrtí ranili. Vaše rodina, přátelé, prostě okolí. Člověk by neměl v takovéto situaci myslet sobecky jen na sebe, i když to není jednoduché, protože Vy trpíte tou nepřekonatelnou bolestí (psychickou či fyzickou). Je nutno myslet právě na to okolí a uvědomit si kolika lidem na Vás záleží. Nemusí Vám to dávat najevo ale počítají s Vámi a tak je nemůžete zklamat. Taky je nutno si uvědomit, že nejste na světě jediní, kdo má nějaké problémy. A také to, že existují i horší problémy nežli jsou ty Vaše. Co děti v Somálsku umírající hlady nebo na AIDS?

Takže až někoho napadne pokusit se skočit z Nuselského mostu, což jde ted mimochodem dost těžko, protože tam naštěstí jsou ostnaté dráty pokoušející se zabránit skoku. Tak pokud to někoho napadne vzpomente si na svou rodinu a na ty děti v Somálsku, slezte a jděte raději na zmrzlinu nebo horkou čokoládu, ta je dobrá na nervy. A třeba tam potkáte svou novou sílu do života.. Člověk nikdy neví, co ho v životě čeká, ale musí to zkusit!

Rodiče

Kdo to jsou? Tak na to je jednoduchá odpověd, jsou to ti lidé kteří se spojili, aby každý věnoval jednu svou buňku a vytvořili tak nového tvora. takového, který zpočátku nebude ani tak veliký jako nehen malíčku na noze.
Ale jak postupně rosteme uvědomujeme si, že jejich role není jenom nás stvořit. Je to mnohem těžší a složitější, ale my si je dost neuvědomujeme a často je podceňujeme. Už jenom donosit dítě je pro matku strašná zátěž a pro otce vzít si zodpovědnost za celou rodinu. Prijmout skutecnost ze buide muset vydelavat pro vice lidi nezli jenom pro sebe, bude muset brat ohledy i na jine osoby nezli na sebe popr. svou pritelkyni. Ale to i pro matku.
A když se dítě narodí, končí období klidného spánku. Ale stojí to za to, za ty krásné ručičky, první úsměv, první slovo, první krůčky, první den ve školce, ve škole,..
A pomalu se dítě osamostatnuje a poznává, že jeho světem není pouze byt, dům ale i okolí, a že existuje i slovo "ne, nechci,.." a tím začíná i první a nikdy nekončící vzdor. Protože dítě přeci nemůže sohlasit s rodiči, to by šlo proti přírodě. Takže ikdyž jako děti víme jistě, že naši rodiče mají pravdu tak to nemůžeme přiznat. Musíme si to zkusit, tvrdě dopadnout a poznat, že opravdu pravdu mají, říct si že se poučíme, ale nepoučíme. Příště to uděláme znovu a se stejným odhodláním. A to je údělem dětí. A údělem rodičů je říct jim tu pravdu, ale nepokoušet se je zastavit při ověřování této pravdy, jen zmírnit náraz a potom je utěšovat. Není to nic lehkého. Občas je to dokonce nadlidský úkol sledovat jak se vaše díte ničí a vy mu nemůžete pomoci.

A k čemu nám jsou? Právě na tu podporu, bez nich bychom to nezvládli. Dost často si to neuvědomujeme. Nebo se snažíme si to nepřipouštět. Jenže co nás k tomu vede? touha nebýt jako naši rodiče? Jenže co je na nich špatného? Jsou to přeci naši rodiče, a byli to oni kdo nás učil co je správné a co špatné. Takže to oni určili tu hranici dobra a zla. Tak jak můžeme na našich učitelích vidět něco o čem, nás učili špatného? A proč je soudíme tak přísně? Proč jim dokážeme tak těžko odpouštět? Dost často to, co dělají dělají pouze ze starosti o nás. O náš osud, naše zraví a prostě v náš prospěch. Tak jim odpustme, že nám nedovolí být dlouho venku, neustále se ptají jestli jsme se učili,.. A občas je pochvalme, protože pokud ještě žijeme je to, nutno si připustit dost z dost velké části, jejich zásluhou. Takže až se zase stane něco, co nás děti svých rodičů zvedne ze židle uvědomme si, že i tu židli máme díky nim. I své nohy, ruce, a svůj rozum. A poděkujme ji, za to že jsme, máme svůj rozum a právo žít. A taky za to, že máme je.

Děkuju mami a tati, za to, že vás mám. Za to, že stojíte při mě v dobrém i ve zlém a že mě máte rádi. DĚKJUJI! :)

Poprvé

Dneska poprvé jsem vyzkoušela ty samoobslužné pokladny v Tescu. Byl to okouzlující zážitek. Možná trošku přeháním, ale bylo to opravdu zajímavé. ¨
Byla jsem v Tescu, abych si koupila rajčatovou ciabatu a něco k pití. Nakonec z toho byly ciabaty dvě a coca-cola. A protože u všech pokladen bylo strašná spousta lidí, došla jsem až k samoobslužným pokladnám. Takže to nebyl zpoátku můj cíl vyzkoušet je...
Tak jsem chvilku čekala, protože všechny čtyři byly obsazené. Ale po chvilce se jedna uvolnila tak jsem tam zamířila. Přiložila čárový kód coca-coly ke snímači a ono se to načetlo! Můj první úspěch :) A pak jsem musela najít způsob jak namarkovat ty ciabaty, našla jsem to! Je tam tlačítko na pečivo, tam se to rozděluje na další dvě tlačítka - normální chleba, rohlíky,.. a speciální.. takže problém- do které sorty patří ciabata? aha, sem, našla jsem to :) A tak jsem to namarkovala, a chtěla zaplatit. Vybrala jsem si tlačítko pro platbu kartou, a zastrcila tam kartu. Objevila se chybová hláška a žeklo mi to, že mám počkat na obsluhu. Což byla asi ta paní, co tam ostatním lidem pomáhala a něco vysvětlovala. Po chvilcemého čekání tedy přišla, přiložila nějaký plíšek a chybová hláška zmizela. A já mohla zasunout kartu znovu, tentokráte tou správnou stranou. A povedlo se, zaplatila jsem, vyjel mi ucet a ja štastně odešla směrem k Baťovi..

How I met your mother

How? no to se snad ani neptejte, nebo víte co, ptejte.. :)
Ale nejdřív zjistíte, jak se vede Lili a Marchalovi. Neuvěřitelně vtipnému Barnymu s heslem: "Suit up!" , kanaďanky Robin. A nakonec i otci, který vypráví svým dětem, jak že to potkal jejich mámu, tedy hlavní postavu architekta Teda.
Během první serie se umlátíte smíchy, během druhé se smíchy "pouze" potrháte a třetí se za břicho popadáte. Ale i přes sestupnou tendenci skvielosti vždy stojí za to se na to podívat. Uvědomíte si, jaké to ten Ted má ale štěstí, že Kanada měla hudební 80. léta po roce 1995 , poznáte že svěřit svému kamarádovi Barnymu svou předmanželskou párty může dopadnout i zlomenou nohou pro pozvanou striptérku,.. a spoustu jiných úsměvných příhod.
Takže chcete vědět How I met your mother?
více na: http://www.csfd.cz/film/221411-how-i-met-your-mother/

Pocta braskovi...

Rozhodla jsem se pro tvoreni blogu, kvuli tomu, ze jsem narazila na blog sveho bratra. A velice me udivilo, jaky je obsah a obecne proste jeho blog.
Pokud tohle ctes, coz nevim protoze jsem ti zatim nedala adresu a mozna ani nikdy nedam jelikoz v porovnani je muj blog oproti tomu tvemu dosti chaby. Ale na svou obranu musim rici ze teprve zacinam.. :)
Taky bych ti timto, muj brasko, chtela vzdat hold. Protože Tvuj blog mi přijde fakt dost dobry. Nediv se ze me to tak prekvapuje, necekala bych ze jeho obsahem bude hodnotit kavarny, filmy, zvát na výstavy,... Cekala bych neco okolo tveho milovaneho BMW ci tak neco. Tak se na me nezlob a prijmi tuto verejnou pochvalu.. :)
Doufam ze nekdy bude i muj blog tak dobry jako je ten Tvuj..

Nice

V létě roku 2008 jsem se účastnila jazykového kurzu v Nice. Byly to jedny z nejkrásnějších dvou týdnů v celém mém životě.

Ikdyž 18ti hodinová cesta autobusem byla dost vyčerpávající. A poté rychle se přetransformovat z mateřské češtiny do francouzštiny bylo dost zvláštní. Ale když se to částečně podařilo, poznala jsem japončíka Kena. Jeho francouzština byla dost zvlastni a vzdy mi trvalo delsi dobu, nez mi doslo co to vlastne rikal. Ale tato doba se postupne zkracovala. Ukázal mi lkusek pobřeží a pláž.

A jakmile jsem jí uviděla tím pro mě skončilo vnímání okolního světa. Všechno ostatní mi bylo naprosto jedno. Hlavní bylo to moře, krásné, voňavé, průzračné, vlnité prostě neodolatelné moře. Nevím proč ale čs strávený v moři utíkal tak rychle že než se člověk nadál byl večer a já se musela vrátit do svého přechodného bydlení u paní a pana Podda.

Byla to opravdu zvláštní rodina, tedy jen ona a on, měli sice tři syny ale ti už s nimi nebydleli, chodili je jen občasně navštěvovat. V jejich pomernjě velikém bytě nás, zahraničních studentů, bydlelo v největší špičce dohromady devět. Ital, američan, japončík, dvě rusky, švýcar, honkongačka, belgičanka a já. Ještě dva kluci bydleli v bytě, který jim též patřil ale s těmi jsem přišla do stylku jen velice málo. My ostatní jsme se pravidelně v sedm večer scházeli u společné večeře. A vždy mezi 7 a 10 byla snídaně, kam si každý chodil jak se mu chtělo. Zvláštní bylo, že k snídani bylo každé ráno to samé. Croissant nebo podobný chleba s marmeládou nebo nutelou. K pití káva nebo juice. A mě, tak zvyklé na jogurty nezbylo nic jiného než si jednou v mekáči koupit Mcflurry a ponechat si lžičku a potom si v obchodě jménem Casino koupit jogurt a jíst ho potají.



Můj den vždy začínal snídaní okolo půl osmé, potom jsem se vydala do školy, kde jsem první den napsala rozřazovací testy. Asi jsem je musela napsat dost dobře ale dali mě do té nejlepší skupiny, což nechápu proč. Ti ostatní co tam byli se mnou mluvili, psali a rozumněli a prostě vše o dost lépe nežli já. Nechápala jsem proč jsem tam s nimi, ale alespon jsem viděla svého instruktora, více než,li tím jaký byl on, ikdyž to byl velice pohledný asi 30ti letý muž, mě fascinovaly jeho nohy. Protože bylo teplo, každý den okolo 33* nosil žabky a jelikož učebna byla do tvaru U a já seděla proti jeho stolu, perfektně jsem viděla ty jeho nohy. Vždycky jsem byla skoro uplně mrtvá smíchy, ikdyž jsem ho dusila, tím jak když mluví hýbe prsty u nohou. A tak jsem se nejdříve musela naučit nevnímat jeho nohy ale to co říká. Vlastně nevím jestli si toho všimnul, ale jednou přišel a měl místo žabek polobotky, takže konec pokukování po jeho prstech na nohou :( A možná i díky tomu jsem se nakoned něco přiučila. :) No takže mimo dopolední vyučování což byl standartní kurz jsem ješzě měla odpolední vyučování a to bylo z intenzivního kurzu. Na to odpoledne, což byla konverzace jsme měli černošku, jmenovala se Christina. Byla z Quadaloupe, což je oficialně část "jino mořských depatrmánů"... ta mi velice připomínala jednu mojí momentální profesorku, tím způsobem humoru. Dělala si srandu ze všech a kvůli všemu..



No a po škole rychle domů a ještě rychleji kolem zmrzlin, kde jsem nikdy neodolala a koupila si nejméně 2 kopce (místo kopečků tam dvají kopce) a pádila na pláž, kde jsem odhodila věci a i s nedojedenou zmrzlinou zahučela do moře a nejméně do půl sedmé nevylezla. Pak se rychle oblékla a pádila domů. Navačeřela se a pádila k moři..

Jelikož jsem byla doma jediná češka a v Sprachcaffe kurzu a mé skupině též jediná češka velice mě překvapilo,když jsem jednoho dne zaslechla v moři češtinu. Potkala jsem tak tři češky, skamarádily jsme se, zjistili že cestu tam jsme jely spolecne a dokonce i cestu zpet pojedeme spolu. A tak jsme společně podnikaly akce tedy spíše se domlouvali na to kdy se zítra sejdeme na pláži atd.

Moje škola pořádala několik výletů- do Monaka, do Cannes,.. a tak jsem s nimi ten do Monaka absolvovala, moc se mi tam líbilo. byla jsem tam i se svými kamarádkami ze stejné školní skupiny Američankou Amy, a dvěma rakušankami. To byly jediné tři z mé skupiny, které byly alespon v rámci možností normální a se smyslem pro humor a dobré věci. A ty mi možná dokonce i chybí, byla s nimi sranda.

Existuje tolerance?

Co zkusit trošku tolerance? To už z našeho momentálně dosti indivisdualistického světa vymizela? Už nikdo není schopen se přátelit s lidmi ale pouze s bohy, kteří neexistují takže se vlastně nepřátelit. Protože pokud už se momentální lidé pokoušejí o nějaký vztah, jsou to vztahy dosti nevyrovnané. Protože do nich nejdeme bez očekávání, jdeme do nich s očekáváním nějakého výnosu, nějakého osobního obohacení. A to peněžního nebo obohacení pouze o zkušenosti, které potom využijeme proti těm ostatním. A když už se najde někdo (neříkám že jsem to já) kdo do vztahů jde pouze z touhy být s lidmi, být s milovanou osobou a bez jakýchkoliv postraních nekalých úmyslů, nevěříme mu a potom ho zneužijeme a využijeme. A on se tím pádem stane též jako ostatní, protože když to udělali jemu, proč to neudělat ostatním a tak se naše společnost rozrůstá geometrickou řadou. A nevýslovnou rychlostí.
A tyto vztahy si vyrábíme doma, na pracovišti, ve škole, prostě všude.. A nejem takovéto vztahy, pomlouváme lidi za jejich zády, vykořistujeme, okrádáme je, ovládáme a ubližujeme jim. A nakonec zjistíme, že ti kterým ubližujeme už si to tak neberou, dokázali se s tím vyrovnat a nás odsunout na tu nepotřebnou kolej, a jsme to my, kdo na tom tratí. My, kteří se tím ničíme. My!
Momentálně se nacházím ve velice nezáviděnihodné pozici prostředníka. Tedy prostřednice. Mám dvě velice dobré kamarádky, mám je obě stejně ráda. Protože obě mají své dobré, ale i své špatné stránky nemohu si vybrat kterou mám raději. Ale tyto dvě se naprosto nesnášejí. A já musím poslouchat jejich vzájemné pomluvy. To jak A nesnáší B a jak B nesnáší A. Jenže to mě nezajímá, já mám ráda obě! A toho co na sobě nemají rády jsem si vědoma a jsem schopná a ochotná to tolerovat. Proč ne ony? Proč se musí jejich vztah ještě zhoršit kvůli maličkostem? Vždyt jsm přeci lidé a ne bozi abychom byli dokonalý. Každý má své stinné stránky, proč je netolerovat? Ale dobrá, když už se musejí hádat tak at ne přes mě. Já jsem z toho pak hrozně zničená. A když zasáhnu, spojí se (ale pouze na maličkou chvilku) za účelem potopit mě, a potom se zase vrátí k nesnášenlivému vztahu. A já na to doplatím. Takže co dělat? Jak jim dát najevo, že jejich vzájemný vztah je nevyhovující. A jak je nadobro spojit, třeba i za podmínky spojení na nějakou dobu proti mě. já to vydržím, teda doufám...