Při hledání práce jsem si více uvědomila to, jak jsme my chudáci nekuřáci diskriminováni...
Kuřáci si v práci klidně odskočí na cigaretu každou hodinku či dvě a co my nekuřáci? Máme být byti za to, že si neničíme plíce?
Když se to tak vezme, tak průměrný kuřák si zapálí řekněme každé dvě hodiny a stráví tím cca 15 minut. To znamená, že za den odpracuje o 45 minut méně nežli nekuřák... A ještě si zkrátí život (za každou cigaretu je to dle nějakých statistik o 5 min) takže bude žít o 15 minut kratší dobu. A pokud je to takhle měsíc, odpracuje kuřák (při 20 pracovních dnech) o 15 hodin méně a zkrátí si život o 5 hodin. Chápete, o 15 hodin méně, to jsou dva pracovní dny... Takže za to bychom my nekuřáci mohli mít měsíčně o dva dny více dovolené...
To by bylo přeci spravedlivé, ne? Co říkáte? :)
Tak já to zkusím na pohovorech v práci prosadit!
pátek 12. srpna 2016
pondělí 1. srpna 2016
Jak se cítíte?
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, nakolik se vlastně orientujeme ve vlastním těle a jeho zdravotním stavu. K této myšlence mě dovedla hra Mafie, kterou drahá polovička na dovolené hrál (už poněkolikáté a s velkou nadšením).
Nejde ani tak o Mafii, která je bezesporu vynikající hrou (a Českou!), a má hodně odkazů na kultovní film Kmotr, ale o jednu maličkost z té hry a to zobrazení kolik života Tommy (hl. postava za kterou se hraje) má. Úplně zdravý má 100 a postupem času (když na něj třeba někdo střílí atd) mu body ubývají (což dává smysl).
Když jsem se na to tak dívala, tak jsem si říkala, že by nebylo špatné někdy o sobě prostě vědět, kolik bodů právě máme. Nakolik se naše tělo aktuálně cítí. Třeba já se dnes po ránu cítím tak na 95, ještě trošku spánku a "zdraví" by ještě stouplo :)
Nakolik se cítíte vy?
Má to však pozitivní a negativní efekt.
POZITIVNÍ je, že když je vám hodně špatně a mysleli byste si, že mátě "zdraví" tak na 30 a zjistíte, že ve skutečnosti je to na 60. Takže vám vlastně sice je špatně, ale není to nic vážného, vlastně jen třeba nějaká prkotina co za pár dní (sice nepříjemných a proležených v posteli) přejde.
NEGATIVNÍ je, právě naopak. Když se cítíte dobře (třeba na 70) a najednou zjistíte, že vaše tělo se cítí nebo je zdravé na 25 nebo dokonce méně. Pak je to průšvih, protože v těle je něco extra špatně. Teď je otázkou jestli je lepší to nevědět a dále se cítit dobře a žít si dál (a buď se "zdraví" zvedne anebo se stav ještě zhorší) anebo se to dozvědět a mít moct s tím něco dělat dopředu. To je jako ta filosofická otázka, zda chcete vědět kdy umřete anebo raději ne....
Nejde ani tak o Mafii, která je bezesporu vynikající hrou (a Českou!), a má hodně odkazů na kultovní film Kmotr, ale o jednu maličkost z té hry a to zobrazení kolik života Tommy (hl. postava za kterou se hraje) má. Úplně zdravý má 100 a postupem času (když na něj třeba někdo střílí atd) mu body ubývají (což dává smysl).
Když jsem se na to tak dívala, tak jsem si říkala, že by nebylo špatné někdy o sobě prostě vědět, kolik bodů právě máme. Nakolik se naše tělo aktuálně cítí. Třeba já se dnes po ránu cítím tak na 95, ještě trošku spánku a "zdraví" by ještě stouplo :)
Nakolik se cítíte vy?
Má to však pozitivní a negativní efekt.
POZITIVNÍ je, že když je vám hodně špatně a mysleli byste si, že mátě "zdraví" tak na 30 a zjistíte, že ve skutečnosti je to na 60. Takže vám vlastně sice je špatně, ale není to nic vážného, vlastně jen třeba nějaká prkotina co za pár dní (sice nepříjemných a proležených v posteli) přejde.
NEGATIVNÍ je, právě naopak. Když se cítíte dobře (třeba na 70) a najednou zjistíte, že vaše tělo se cítí nebo je zdravé na 25 nebo dokonce méně. Pak je to průšvih, protože v těle je něco extra špatně. Teď je otázkou jestli je lepší to nevědět a dále se cítit dobře a žít si dál (a buď se "zdraví" zvedne anebo se stav ještě zhorší) anebo se to dozvědět a mít moct s tím něco dělat dopředu. To je jako ta filosofická otázka, zda chcete vědět kdy umřete anebo raději ne....
pátek 22. července 2016
Expecto patronum
Každému fanouškovi série Harryho Pottera (jako jsem třeba i já :) ) je jasní, co spojení slov "expecto patronum" znamená... Těm méně šťastným a méně znalým krátce řečeno, je to jedno ze zaklínadel z HP, které vyvolává jakousi ochranu před mozkomory, což jsou bytosti které vysávají ze světa štěstí, střeží kouzelnické vězení a mohou lidem tzv. polibkem sebrat i duši. Toto kouzlo expecto patronum vyvolá jakéhosi ochránce, který na sebe většinou bere podobu nějakého zvířete, vyvolává ho velice silná veselá vzpomínka a ochrání před mozkomory.
HP naučil vyvolávat patrona jeho učitel Remus Lupin ve třetím ročníku a během pozdějších knih jej několikrát znovu vyvolal (ať více či méně úspěšně). V posledním díle knihy pak funkci patrona plní odrazy mrtvých které HP vyvolá za pomoci kamene vzkříšení.
Takže to byl krátký úvod, co to znamená a teď se dostáváme k tomu, proč o tom píšu. Částečně to souvisí s tím, že mám ve vedlejším okně puštěný přehrávač a na něm pozastavený film Harry Potter a relikvie smrti II (tj. 8 díl), ale hlavně to souvisí s tím, že jsem v poslední době měla několikrát pocit, že jakého si patrona mám.
Například pro mě jakousi formu patrona vykonávalo vědomí, že v červnu končím v práci. Sice jsem se na to netěšila, ale samotný fakt ukončení té práce mi dával jakousi odvahu konečně říct, co chci a co si opravdu myslím bez ohledu na následky. Co se totiž mohlo stát? Mohli mě vyhodit? No stejně odcházím, tak co... :) Takže jsem měla svého patrona a konečně začala říkat, co se mi v práci nelíbilo a kolegyně to občas i ocenily :D
Stejně tak na mě pak při státnicích působil seňor Fulghumero, na kterém jsem byla den před ústními. Po dobu státnic, když mi bylo nejhůř a byla jsem fakt nervózní jsem myslela na to, že s ním mám polaroid fotku a na předešlý večer.... a hned (dobře po chvíli) mi bylo lépe...
Dalším patronem je drahý polovička, jeho úsměv a náš společný život. Stejně tak moji rodiče jsou pro mě patrony a to jak duševně tak i fyzicky...
Celým tímto chci vlastně říci, že je hrozně pěkné mít něco, co vás drží nad vodou. V práci mi samotné vědomí konečnosti smlouvy hrozně pomohlo překonat bariéry a konečně začít komentovat dění tak, jak se slušelo na dceru kverulanta :D
Stejně tak při státnicích a při různých jiných životních situacích mi patron pomohl proti mozkomorům a zabránil tak, aby ze mě vysál štěstí anebo mi dokonce sebral duši...Takže si myslím, že ačkoliv jsem asi mudla (protože mě v 11 letech nepozvali do Bradavic), tak nějakou magii v životě mám...
HP naučil vyvolávat patrona jeho učitel Remus Lupin ve třetím ročníku a během pozdějších knih jej několikrát znovu vyvolal (ať více či méně úspěšně). V posledním díle knihy pak funkci patrona plní odrazy mrtvých které HP vyvolá za pomoci kamene vzkříšení.
Takže to byl krátký úvod, co to znamená a teď se dostáváme k tomu, proč o tom píšu. Částečně to souvisí s tím, že mám ve vedlejším okně puštěný přehrávač a na něm pozastavený film Harry Potter a relikvie smrti II (tj. 8 díl), ale hlavně to souvisí s tím, že jsem v poslední době měla několikrát pocit, že jakého si patrona mám.
Například pro mě jakousi formu patrona vykonávalo vědomí, že v červnu končím v práci. Sice jsem se na to netěšila, ale samotný fakt ukončení té práce mi dával jakousi odvahu konečně říct, co chci a co si opravdu myslím bez ohledu na následky. Co se totiž mohlo stát? Mohli mě vyhodit? No stejně odcházím, tak co... :) Takže jsem měla svého patrona a konečně začala říkat, co se mi v práci nelíbilo a kolegyně to občas i ocenily :D
Stejně tak na mě pak při státnicích působil seňor Fulghumero, na kterém jsem byla den před ústními. Po dobu státnic, když mi bylo nejhůř a byla jsem fakt nervózní jsem myslela na to, že s ním mám polaroid fotku a na předešlý večer.... a hned (dobře po chvíli) mi bylo lépe...
Dalším patronem je drahý polovička, jeho úsměv a náš společný život. Stejně tak moji rodiče jsou pro mě patrony a to jak duševně tak i fyzicky...
Celým tímto chci vlastně říci, že je hrozně pěkné mít něco, co vás drží nad vodou. V práci mi samotné vědomí konečnosti smlouvy hrozně pomohlo překonat bariéry a konečně začít komentovat dění tak, jak se slušelo na dceru kverulanta :D
Stejně tak při státnicích a při různých jiných životních situacích mi patron pomohl proti mozkomorům a zabránil tak, aby ze mě vysál štěstí anebo mi dokonce sebral duši...Takže si myslím, že ačkoliv jsem asi mudla (protože mě v 11 letech nepozvali do Bradavic), tak nějakou magii v životě mám...
pátek 1. července 2016
Señor Fulghumero
Zase tu byl... teda asi ještě je...(podle jeho slov podesáté) A včera na náplavce řekl, že pokud vyhraje Donald Trump prezidentské volby, tak do ČR imigruje (možná by tedy jen proto stálo za to, aby opravdu vyhrál :D) Taky říkal, že za poslední tři týdny projezdil v rámci Listování celou ČR a viděl hodně měst (něco přes 30) a viděl tedy podle svých slov více Čechů (a měst) než my :D
Viděla jsem ho vlastně dvakrát- jednou ve středu 22.6 v divadle Minor, kde bylo v rámci projektu Listování divadelní ztvárnění jeho knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka a pak jen takové jeho lehké prohození pár slov a autogramiáda. Tam jsem samozřejmě "zářící jako supernova těsně před výbuchem" nemohla chybět a podařilo se mi ulovit nejen autogram do nové knihy (Poprask v sýrové uličce), ale hlavně polaroid fotku (tedy dvě- jednu mám já a jednu má ON) :D
Podruhé jsem ho viděla včera na náplavce, kde za spolupráce s Městskou knihovnou na plovoucí galerii (A)void.
Mluvil sice jen chvilku (v Minoru i na náplavce), ale rozhodně to stálo za to. V Minoru jej překládal Hejlík, ale na náplavce se zeptal, kdo rozumí anglicky a když viděl většinu zvednutých rukou, tak jej ani nikdo nepřekládal (což bylo super, protože on mluví opravdu krásně srozumitelně). V obou jeho vystoupení bylo něco stejného a něco odlišného. Na obou místech mluvil o tom, že je jako spisovatel zvědavý, jak jeho čtenáři asi vypadají a že čtenáři jsou určitě zvědaví, jak vypadá spisovatel. Tak si nás (jeho čtenáře a posluchače) vyfotil (v Minoru i na náplavce) a říkal, že až si bude příště říkat, kdo že ty jeho knihy čtě, tak se podívá na fotky a bude vědět, že tyhle Češi :) Taky říkal, že to asi nevíme, ale že jeho dědeček byl Jára Cimrman :D Také říkal, že jeho nová kniha je český unikát, protože obsahuje doposud nepublikované příspěvky, které byly vybrány, ilustrovány a svázány Čechy a pouze v Čechách.
Na náplavce ještě přidal, že každému svému známému doporučuje, ať si před cestou do ČR zjistí, kdo byl Jára Cimrman a pokud jej nepochopí, nemá cenu do ČR jezdit a je lepší zvolit jinou zemi třeba Polsko nebo Německo. Pokud jej pochopí, tak ať do ČR určitě jedou, protože Češi jsou jako Jára Cimrman... Vyprávěl, že jel vlakem do Olomouce a cestovaly s ním ve vlaku i nějaké malé děti asi na výlet. Jedna holčička k němu prý přistoupila a řekla, že ho zná z novin a zeptala se ho, co dělá (čím se živí). Fulghum je vtipálek a tak jí odpověděl, že je bankovní lupič, ale že to nesmí nikomu říci. Holčička samozřejmě běžela za paní učitelkou a hned jí řekla, že tamten pán (Fulghum) je bankovní lupič a jede do Olomouce vykrást banku (paní učitelku to očividně pobavilo). Holčička se vrátila k Fulghumovi a poprosila ho, aby mohla jít s ním vykrást tu banku a tak Fulghum našel komplice pro krádež. Prý mu bude ta holčička řídit únikové auto :D
Byl také prostor pro dotazy a tak se ho někdo zeptal, jakou otázku by rád dostal. Na to sice neodpověděl, ale řekl, že se ho teď nedávno někdo zeptal, jaký používá toaletní papír, což ho zaskočilo... :D
Na náplavce ještě přidal, že každému svému známému doporučuje, ať si před cestou do ČR zjistí, kdo byl Jára Cimrman a pokud jej nepochopí, nemá cenu do ČR jezdit a je lepší zvolit jinou zemi třeba Polsko nebo Německo. Pokud jej pochopí, tak ať do ČR určitě jedou, protože Češi jsou jako Jára Cimrman... Vyprávěl, že jel vlakem do Olomouce a cestovaly s ním ve vlaku i nějaké malé děti asi na výlet. Jedna holčička k němu prý přistoupila a řekla, že ho zná z novin a zeptala se ho, co dělá (čím se živí). Fulghum je vtipálek a tak jí odpověděl, že je bankovní lupič, ale že to nesmí nikomu říci. Holčička samozřejmě běžela za paní učitelkou a hned jí řekla, že tamten pán (Fulghum) je bankovní lupič a jede do Olomouce vykrást banku (paní učitelku to očividně pobavilo). Holčička se vrátila k Fulghumovi a poprosila ho, aby mohla jít s ním vykrást tu banku a tak Fulghum našel komplice pro krádež. Prý mu bude ta holčička řídit únikové auto :D
Byl také prostor pro dotazy a tak se ho někdo zeptal, jakou otázku by rád dostal. Na to sice neodpověděl, ale řekl, že se ho teď nedávno někdo zeptal, jaký používá toaletní papír, což ho zaskočilo... :D
Je to vtipálek, jsem moc ráda, že tu zase byl a jsem moc ráda, že jsem u toho byla. Myslím, že mi pomohl u státnic, díky němu jsem přišla na jiné myšlenky a mohla jsem zářit jako supernova těsně před výbuchem a pořádně si to užít.
Doufám, že zase něco napíše (říkal, že už na tom pracuje) a že zase přijede do ČR (pojedenácté) a znovu budu moci získat jeho autogram a prohodit s ním pár slov (mimo to, kdy jsem mu v Minoru vysvětlovala, že je to opravdu polaroid a že musí tu fotku nechat 20 min ve tmě, aby vyšla).
Jupí :D
Moje práce a loučení
Dnes je můj první nezaměstnaný den.... odteď budu žít na sociálních dávkách...
Včera jsem skončila ve své dosavadní práci, kde jsem byla cca 3,5 roku. Moje dosavadní nejdelší práce, která mne toho moc naučila. Vlastně jsem se díky ní částečně osamostatnila a dospěla... A včera jsem tam byla naposledy (tedy ještě tam půjdu pro zápočtový list důchodového pojištění, ale to už nebude ono). Bylo to moje rozhodnutí a stále si za ním stojím (tedy snažím se..), ale to neznamená, že to bylo lehké. Přeci jen to byly tři roky, od chvíle kdy jsem nebyla přijatá do školy a pracovala jsem na půl úvazku, přes dva roky při škole na dohodu až po rok zpět na poloviční úvazek při psaní diplomky.
Od té doby, co jsem tam nastoupila se mnoho změnilo. Už tam není ta, která mě na pozici přijímala (je na mateřské s dvojčaty) a ani většina mých tehdejších kolegyň (část odešla, část si povýšila v rámci organizace, jedna odešla a vrátila se na dohodu, jedna odchází a možná se vrátí na dohodu a jedna zatím zůstala), zato přišla nová nadřízená a velká spousta nových kolegyň. A pro mě nastal čas taky se posunout, protože holky, co se mnou nastupovaly (byly jsme 3) se posunuly a tak byla řada na mě.... Loučení však nebylo jednoduché a neobešlo se bez slz, přestože jsem rozhodnutí učinila na podzim a tak vlastně bylo spoustu času se rozloučit, nejintenzivnější byl poslední týden (měsíc).
Všichni, ke kterým jsem kdy chodila (jak samotní senioři tak i jejich rodiny), mi něco předali a nějak ke mě přirostli. Někdo více, někdo méně, ale všichni nějak.
Nejtěžší loučení bylo s mou nejoblíbenější paní- Sokolkou a to pro obě strany, ale svítá i na lepší časy. Dále se mi špatně loučilo s fyzikem, kterého jsem měla moc ráda a vždy jsem se k němu těšila. Byl totiž mezi ostatními výjimečný, byl chytrý, vtipný, galantní a prostě úžasný. Dále se mi špatně loučilo s felákem, ke kterému jsem sice chodila relativně krátce (v porovnání třeba se sokolkou, kterou znám celé 3 roky), ale i tak ke mě přirostl a bylo mi líto ho opustit.
Se všemi se mi loučilo špatně, včetně jejich rodinných příslušníků, a mnohokrát mě to donutilo znovu si v hlavě srovnat důvody proč odcházím. Od každého klienta jsem naposledy odcházela těžko a myšlenka, že je asi už nikdy neuvidím mě mrzela... Ale vím, že o ně je postaráno, ke všem "mým" klientům bude chodit některá z mých kolegyň a tak věřím, že všechno bude v pořádku a klapat...
Na poslední supervizi se po mě chtělo, abych dala svým kolegyním nějaké poselství. Bylo to pro mě těžké, ale nakonec jsem něco dala dohromady. Vlastně to poselství více pomohlo mě, nežli mým kolegyním, protože nevím, jestli mě pochopily a poslouchaly.
Vlastně jsem si díky této práci uvědomila spoustu věcí o světě, životě, sobě a svých životních prioritách. Ta práce mě naplňovala a těšila, na druhou stranu mne v něčem dost zklamala a svým způsobem mi otevřela oči. Také jsem poznala spoustu nových lidí (jak klientů, tak rodin anebo kolegyň), které si budu chtít pamatovat a s některými i udržovat kontakt i nadále.
Také jsem viděla spoustu obdivuhodných rodin, které pečují o své rodinné příslušníky tak nádherně, že si zaslouží pochvalu. Na druhou stranu bohužel existují i rodiny, které tak dobře nepečují, je třeba si ale uvědomit, že taková péče není vůbec jednoduchá a pečujete o člověka, se kterým máte dlouholetý vztah často plný křiv a nedorozumění. Je třeba si uvědomit, že tito pečující jsou také vyčerpaní, potřebují si odpočinout a zaslouží si naše pochopení a podporu (což si lidé někdy neuvědomují).
Poslední, co zmíním je to, že dneska byl hrozně zvláštní den, protože v pátky jsme vždycky měly poradu a dneska byla též. Celou dobu jsem byla jako na trní, co se tam asi probírá a hrozně jsem tam chtěla být. Řešilo se totiž i něco, co se týkalo mě (a mých teď už bývalých klientů). Včera jsem ještě totiž psala bývalé šéfce a tak mě zajímalo, jak bude reagovat. Asi to nebyl milý mail a možná jsem měla zvolit několik jiných formulací atd, ale snad to účel splnilo (alespoň podle zákoutních informací)... Poslední dobou s přibližujícím se "expiračním datem" jsem si totiž více dovolila mluvit do organizování práce a měla jsem mnohem větší motivaci něco změnit a říkat svoje názory (protože mě už vyhodit nemohli, když končím sama..).
No nic, teď je na mě, abych si našla novou práci a možná mi k tomu pomůže zapsání se na pracák... Uvidíme :)
Včera jsem skončila ve své dosavadní práci, kde jsem byla cca 3,5 roku. Moje dosavadní nejdelší práce, která mne toho moc naučila. Vlastně jsem se díky ní částečně osamostatnila a dospěla... A včera jsem tam byla naposledy (tedy ještě tam půjdu pro zápočtový list důchodového pojištění, ale to už nebude ono). Bylo to moje rozhodnutí a stále si za ním stojím (tedy snažím se..), ale to neznamená, že to bylo lehké. Přeci jen to byly tři roky, od chvíle kdy jsem nebyla přijatá do školy a pracovala jsem na půl úvazku, přes dva roky při škole na dohodu až po rok zpět na poloviční úvazek při psaní diplomky.
Od té doby, co jsem tam nastoupila se mnoho změnilo. Už tam není ta, která mě na pozici přijímala (je na mateřské s dvojčaty) a ani většina mých tehdejších kolegyň (část odešla, část si povýšila v rámci organizace, jedna odešla a vrátila se na dohodu, jedna odchází a možná se vrátí na dohodu a jedna zatím zůstala), zato přišla nová nadřízená a velká spousta nových kolegyň. A pro mě nastal čas taky se posunout, protože holky, co se mnou nastupovaly (byly jsme 3) se posunuly a tak byla řada na mě.... Loučení však nebylo jednoduché a neobešlo se bez slz, přestože jsem rozhodnutí učinila na podzim a tak vlastně bylo spoustu času se rozloučit, nejintenzivnější byl poslední týden (měsíc).
Všichni, ke kterým jsem kdy chodila (jak samotní senioři tak i jejich rodiny), mi něco předali a nějak ke mě přirostli. Někdo více, někdo méně, ale všichni nějak.
Nejtěžší loučení bylo s mou nejoblíbenější paní- Sokolkou a to pro obě strany, ale svítá i na lepší časy. Dále se mi špatně loučilo s fyzikem, kterého jsem měla moc ráda a vždy jsem se k němu těšila. Byl totiž mezi ostatními výjimečný, byl chytrý, vtipný, galantní a prostě úžasný. Dále se mi špatně loučilo s felákem, ke kterému jsem sice chodila relativně krátce (v porovnání třeba se sokolkou, kterou znám celé 3 roky), ale i tak ke mě přirostl a bylo mi líto ho opustit.
Se všemi se mi loučilo špatně, včetně jejich rodinných příslušníků, a mnohokrát mě to donutilo znovu si v hlavě srovnat důvody proč odcházím. Od každého klienta jsem naposledy odcházela těžko a myšlenka, že je asi už nikdy neuvidím mě mrzela... Ale vím, že o ně je postaráno, ke všem "mým" klientům bude chodit některá z mých kolegyň a tak věřím, že všechno bude v pořádku a klapat...
Na poslední supervizi se po mě chtělo, abych dala svým kolegyním nějaké poselství. Bylo to pro mě těžké, ale nakonec jsem něco dala dohromady. Vlastně to poselství více pomohlo mě, nežli mým kolegyním, protože nevím, jestli mě pochopily a poslouchaly.
Vlastně jsem si díky této práci uvědomila spoustu věcí o světě, životě, sobě a svých životních prioritách. Ta práce mě naplňovala a těšila, na druhou stranu mne v něčem dost zklamala a svým způsobem mi otevřela oči. Také jsem poznala spoustu nových lidí (jak klientů, tak rodin anebo kolegyň), které si budu chtít pamatovat a s některými i udržovat kontakt i nadále.
Také jsem viděla spoustu obdivuhodných rodin, které pečují o své rodinné příslušníky tak nádherně, že si zaslouží pochvalu. Na druhou stranu bohužel existují i rodiny, které tak dobře nepečují, je třeba si ale uvědomit, že taková péče není vůbec jednoduchá a pečujete o člověka, se kterým máte dlouholetý vztah často plný křiv a nedorozumění. Je třeba si uvědomit, že tito pečující jsou také vyčerpaní, potřebují si odpočinout a zaslouží si naše pochopení a podporu (což si lidé někdy neuvědomují).
Poslední, co zmíním je to, že dneska byl hrozně zvláštní den, protože v pátky jsme vždycky měly poradu a dneska byla též. Celou dobu jsem byla jako na trní, co se tam asi probírá a hrozně jsem tam chtěla být. Řešilo se totiž i něco, co se týkalo mě (a mých teď už bývalých klientů). Včera jsem ještě totiž psala bývalé šéfce a tak mě zajímalo, jak bude reagovat. Asi to nebyl milý mail a možná jsem měla zvolit několik jiných formulací atd, ale snad to účel splnilo (alespoň podle zákoutních informací)... Poslední dobou s přibližujícím se "expiračním datem" jsem si totiž více dovolila mluvit do organizování práce a měla jsem mnohem větší motivaci něco změnit a říkat svoje názory (protože mě už vyhodit nemohli, když končím sama..).
No nic, teď je na mě, abych si našla novou práci a možná mi k tomu pomůže zapsání se na pracák... Uvidíme :)
pondělí 16. května 2016
Konec jedné kapitoly
Ve čtvrtek (12.5. 2016) jsem odevzdala svoji diplomovou práci...
Napsat ji mi trvalo více jak rok a nakonec měla 124 stran (nebyl to všechno jen text, ale i přílohy atd). Teď už následuje jen čekání na výsledek, tedy na posudky.
Nedělám si příliš velké naděje, protože připomínky vedoucí jsem tam nezapracovala (protože mi je slíbila ve středu a ani do pátku nedorazily, takže jsem je tam zapracovat ani nemohla) a tak ani nevím, co od ní můžu za hodnocení čekat... A oponenta ani nevím kdo bude dělat, takže ani nemůžu odhadnout jeho ortel..
Ale sama z toho mám takové smíšené pocity... Na jednu stranu jsem hrozně ráda, že už to mám za sebou, ale na druhou bych ráda měla ještě nějaký čas na dodělání, vypilování a hlavně ujasnění si, zda jsem splnila vše, co jsem měla atd. Ačkoliv už jsem měla pocit, že už nevím co s tím dál, ale možná by mě ještě časem něco napadlo..
No a možná nejhorší na tom je, že teď se musím učit na státnice. Mám dvojí- písemné (formou eseje na dané téma) a ústní. Nevím, co je horší, jestli psaní (které mi nikdy nešlo) anebo mluvení (na téma, které mi nic neříká a nic jsem se o něm za svých studií nenaučila). No a ještě obhajoba, ta je ve stejný den jako písemka... takže PARÁDA! :(
Na jednu stranu už bych to chtěla mít za sebou, na druhou mě děsí, jak se to blíží a blíží. Potřebovala bych tak půl roku ne-li celý rok na učení a já mám polovično-úvazkový měsíc. Chápu, že jsou na tom lidi i hůř (někdo pracuje třeba na celý úvazek atd.), ale moje podmínky taky nejsou zrovna tip-ťop. Takže se mám na co těšit... upřímně, nebýt toho, že mám skvielé rodiče a drahého polivičku, nevím, jak bych zvládla napsat diplomku.. a co mě čeká teď si bez nich taky nedovedu (a ani nechci) představit...
Třeba dneska jsem se odpoledne snažila se na to podívat realisticky a rozmyslet se, co a jak udělám... Koukala jsem na seznam okruhů k SZZ a nějak jsem se do ničeho nemohla donutit. Jen jsem seděla v pohodlné postýlce, obklopená dečkou v teplíčku a pohodičce a nechápavě na to koukala a nevymyslela jsem NIC! Celé hodiny jsem jen koukala a koukala a nepřišla na nic, kromě toho, že jsem v háji... Takže nic nového, to jsem mohla celé odpoledne strávit něčím jiným a bylo by to prospěšnější...
Zítra jdu do práce a příjdu bůhvíkdy takže se k tomu nedostanu, takže ve středu odpoledne budu zase zírat a třeba budu mít lepší výsledek...
Napsat ji mi trvalo více jak rok a nakonec měla 124 stran (nebyl to všechno jen text, ale i přílohy atd). Teď už následuje jen čekání na výsledek, tedy na posudky.
Nedělám si příliš velké naděje, protože připomínky vedoucí jsem tam nezapracovala (protože mi je slíbila ve středu a ani do pátku nedorazily, takže jsem je tam zapracovat ani nemohla) a tak ani nevím, co od ní můžu za hodnocení čekat... A oponenta ani nevím kdo bude dělat, takže ani nemůžu odhadnout jeho ortel..
Ale sama z toho mám takové smíšené pocity... Na jednu stranu jsem hrozně ráda, že už to mám za sebou, ale na druhou bych ráda měla ještě nějaký čas na dodělání, vypilování a hlavně ujasnění si, zda jsem splnila vše, co jsem měla atd. Ačkoliv už jsem měla pocit, že už nevím co s tím dál, ale možná by mě ještě časem něco napadlo..
No a možná nejhorší na tom je, že teď se musím učit na státnice. Mám dvojí- písemné (formou eseje na dané téma) a ústní. Nevím, co je horší, jestli psaní (které mi nikdy nešlo) anebo mluvení (na téma, které mi nic neříká a nic jsem se o něm za svých studií nenaučila). No a ještě obhajoba, ta je ve stejný den jako písemka... takže PARÁDA! :(
Na jednu stranu už bych to chtěla mít za sebou, na druhou mě děsí, jak se to blíží a blíží. Potřebovala bych tak půl roku ne-li celý rok na učení a já mám polovično-úvazkový měsíc. Chápu, že jsou na tom lidi i hůř (někdo pracuje třeba na celý úvazek atd.), ale moje podmínky taky nejsou zrovna tip-ťop. Takže se mám na co těšit... upřímně, nebýt toho, že mám skvielé rodiče a drahého polivičku, nevím, jak bych zvládla napsat diplomku.. a co mě čeká teď si bez nich taky nedovedu (a ani nechci) představit...
Třeba dneska jsem se odpoledne snažila se na to podívat realisticky a rozmyslet se, co a jak udělám... Koukala jsem na seznam okruhů k SZZ a nějak jsem se do ničeho nemohla donutit. Jen jsem seděla v pohodlné postýlce, obklopená dečkou v teplíčku a pohodičce a nechápavě na to koukala a nevymyslela jsem NIC! Celé hodiny jsem jen koukala a koukala a nepřišla na nic, kromě toho, že jsem v háji... Takže nic nového, to jsem mohla celé odpoledne strávit něčím jiným a bylo by to prospěšnější...
Zítra jdu do práce a příjdu bůhvíkdy takže se k tomu nedostanu, takže ve středu odpoledne budu zase zírat a třeba budu mít lepší výsledek...
čtvrtek 14. dubna 2016
Sbohem Vojtíšku!
Dobrou noc, vy šelmy, nechrápejte velmi nebo si zboříte dům....
Vojta, Kuba s Matějem, usnou než se nadějem. Celý den si hráli, jak by pracovali.. Tak copak jim popřejem? Brum Brum Brum, o čem se zdá medvědům?
Hlavu, zadek, nohu, schovej do brlohu. Brum, Brum, Brum... O čem se zdá medvědům?
(https://www.youtube.com/watch?v=1f54CYTpDp4)
Včera zemřel medvídek Vojta z večerníčku o medvídcích od Chaloupka, který když jsem byla malá vysílali a celá moje rodina jsme na tento večerníček koukali. Všichni jsme se sešli a koukali na to, co Vojta, Kuba a Matěj zase budou vyvádět.... Dokonce jsme po skončení večerníčku jeli do Berouna, kam medvídky přemístili. Byli tam v Medvědáriu... Cestou jsme také navštívili sklárnu v Berouně a vytvořili tam výrobek ze skla, který jsme si již nevyzvedli :D
Ale medvídci bylikrásní... Nedávno oslavili 16. narozeniny a měli se dožít minimálně 30 let (ve volné přírodě i 40 či 50 let). Jenže chudáček Vojtíšek měl slabé srdíčko a to ho zradilo...
Takže sbohem Vojtíšku! Doufám, že se dostaneš do Medového ráje :D
https://www.youtube.com/watch?v=2XARfTz94wg
Vojta, Kuba s Matějem, usnou než se nadějem. Celý den si hráli, jak by pracovali.. Tak copak jim popřejem? Brum Brum Brum, o čem se zdá medvědům?
Hlavu, zadek, nohu, schovej do brlohu. Brum, Brum, Brum... O čem se zdá medvědům?
(https://www.youtube.com/watch?v=1f54CYTpDp4)
Včera zemřel medvídek Vojta z večerníčku o medvídcích od Chaloupka, který když jsem byla malá vysílali a celá moje rodina jsme na tento večerníček koukali. Všichni jsme se sešli a koukali na to, co Vojta, Kuba a Matěj zase budou vyvádět.... Dokonce jsme po skončení večerníčku jeli do Berouna, kam medvídky přemístili. Byli tam v Medvědáriu... Cestou jsme také navštívili sklárnu v Berouně a vytvořili tam výrobek ze skla, který jsme si již nevyzvedli :D
Ale medvídci bylikrásní... Nedávno oslavili 16. narozeniny a měli se dožít minimálně 30 let (ve volné přírodě i 40 či 50 let). Jenže chudáček Vojtíšek měl slabé srdíčko a to ho zradilo...
Takže sbohem Vojtíšku! Doufám, že se dostaneš do Medového ráje :D
https://www.youtube.com/watch?v=2XARfTz94wg
sobota 19. března 2016
Komunitní lednice
Včera (pátek 18.3.) jsem jela směrem od obchodního centra Krakov (Pha 8) k další pracovní klientce a stala se mi velice vtipná věc, se kterou se chci podělit :)
Přicházela jsem na stanici autobusu (se zmrzlinou v ruce, ale to není pro příběh rozhodující) a všimla jsem si, že cca tři metry od stojanu stanice stojí lednice a na ní dva reprodukrory. Na této lednici byl ještě k tomu nápis: "komunitní lednice" a z reproduktorů šlo:" Toto je komunitní lenice. Vemte si něco a na oplátku nám tam můžete něco nechat... Toto je komunitní lednic, je to zadarmo. Vemte si.. "
Chvíli jsem na tu lednici nevěřícně koukala a moc nechápala o co jde. Pak jsem si ji vyfotila a znovu si poslechla, co to vlastně říkají ( " Toto je komunitní lenice. Vemte si něco a na oplátku nám tam můžete
něco nechat... Toto je komunitní lednic, je to zadarmo. Vemte si.. ") a pak se rozhodla. Celý den od rána jsem měla takovou mrzutou náladu a tak jsem se rozhodla ji změnit... Vrátila jsem se zpět do OC Krakov, zašla do pekařství Ječmínek a koupila tam linecké kolečko (za 12Kč).
Vrátila jsem se zpět k lednici (již s úsměvem od ucha k uchu), otevřela lednici, dala tam linecké a rychle něco popadla z lednice a zavřela ji.
Měla jsem obrovskou radost. Najednou mi bylo jedno, že jsem předtím měla
blbý den, najednou bylo krásně (což opravdu venku bylo) a já se nemohla
přesta smát...
Paní vedle pak najednou řekla, "už běží, podívejte" a opravdu z nedalekého auta (které jsem předtím jaksi nezaregistrovala) vyběhli asi tři mladí kluci s kamerama a štrádovali si to ke mě. Asi ze mě bude mediální hvězda, protože si mě natáčeli a ptali se, proč jsem to udělala a jestli jsem se nebála, že to bude nějaké vadné (to co si vezmu). Odpověděla jsem, že mi šlo o tu srandu a pochlubila se, že jsem jim tam přidala to linecké. Kluci byli nadšení, že to (asi experiment..) funguje, dokonce lépe než si mysleli... a vrátili se do auta a já se vrátila k lízání zmrzliny. Připadala jsem si jako mediální hvězda, už podle toho jak si na mě všichni na zastávce ukazovali a podivovali se..
Pak přijel autobus, já nastoupila a stále jsem se musela smát...
Když jsem byla u paní, tak jsem jí to vyprávěla. Je pravda, že na mě koukala jako na blázna (možná jsem jím byla), ale mě to bylo jedno- mě to za tu srandu stálo :)
Jenže poukázala na dobrou věc, zeptala se mě, co jsem si to vlastně vzala. Poprvé jsem si tedy blíže prohlídla, co jsem z té lednice vlastně vyndala a zjistila, že jsou to "kukuřičné lupínky s mléčnou náplní (bez lepku)"... Vypadaly super, až na jednu malou drobnost a to že byly pouze do 13.11. 2015! :D Takže jsem si měla možná vybrat něco jiného (moc jsem si obsah té lednice neprohlížela, ale mám pocit, že tam byla i nějaká klobása, další podobný pytlík a další věci)...
Ale nu což, nevadí že to nemohu sníst... vystavím si to a pokaždé, co se na to podívám, tak si na to vzpomenu a musím se smát :)
Takže hurá komunitní lednici!
Kdybyste mě někdo našel, jak si mě nahráli, tak mi pošlete link... Upozorňuju, že asi budu vypadat děsně (už jen proto, že zmrzlina byla čokoládová a já musela mít upatlaný celý obličej). Ale chci to vidět! :D
Přicházela jsem na stanici autobusu (se zmrzlinou v ruce, ale to není pro příběh rozhodující) a všimla jsem si, že cca tři metry od stojanu stanice stojí lednice a na ní dva reprodukrory. Na této lednici byl ještě k tomu nápis: "komunitní lednice" a z reproduktorů šlo:" Toto je komunitní lenice. Vemte si něco a na oplátku nám tam můžete něco nechat... Toto je komunitní lednic, je to zadarmo. Vemte si.. "
Vrátila jsem se zpět k lednici (již s úsměvem od ucha k uchu), otevřela lednici, dala tam linecké a rychle něco popadla z lednice a zavřela ji.
Paní vedle pak najednou řekla, "už běží, podívejte" a opravdu z nedalekého auta (které jsem předtím jaksi nezaregistrovala) vyběhli asi tři mladí kluci s kamerama a štrádovali si to ke mě. Asi ze mě bude mediální hvězda, protože si mě natáčeli a ptali se, proč jsem to udělala a jestli jsem se nebála, že to bude nějaké vadné (to co si vezmu). Odpověděla jsem, že mi šlo o tu srandu a pochlubila se, že jsem jim tam přidala to linecké. Kluci byli nadšení, že to (asi experiment..) funguje, dokonce lépe než si mysleli... a vrátili se do auta a já se vrátila k lízání zmrzliny. Připadala jsem si jako mediální hvězda, už podle toho jak si na mě všichni na zastávce ukazovali a podivovali se..
Pak přijel autobus, já nastoupila a stále jsem se musela smát...
Když jsem byla u paní, tak jsem jí to vyprávěla. Je pravda, že na mě koukala jako na blázna (možná jsem jím byla), ale mě to bylo jedno- mě to za tu srandu stálo :)
Jenže poukázala na dobrou věc, zeptala se mě, co jsem si to vlastně vzala. Poprvé jsem si tedy blíže prohlídla, co jsem z té lednice vlastně vyndala a zjistila, že jsou to "kukuřičné lupínky s mléčnou náplní (bez lepku)"... Vypadaly super, až na jednu malou drobnost a to že byly pouze do 13.11. 2015! :D Takže jsem si měla možná vybrat něco jiného (moc jsem si obsah té lednice neprohlížela, ale mám pocit, že tam byla i nějaká klobása, další podobný pytlík a další věci)...
Ale nu což, nevadí že to nemohu sníst... vystavím si to a pokaždé, co se na to podívám, tak si na to vzpomenu a musím se smát :)
Takže hurá komunitní lednici!
Kdybyste mě někdo našel, jak si mě nahráli, tak mi pošlete link... Upozorňuju, že asi budu vypadat děsně (už jen proto, že zmrzlina byla čokoládová a já musela mít upatlaný celý obličej). Ale chci to vidět! :D
středa 9. března 2016
Pracuji, pracuješ, pracujeme...
V listopadu (2015) to byly tři roky, co chodím do práce.... začalo to vlastně poté, co mě nevzali na školy, které jsem si vybrala (výběr to byl dosti nahodilý a řekněme né úplně uvážený) a já zůstala tzv. na ocet. S bakalářem (a státnicí s teologie), plná ideálů, ale bez sebemenší praxe...
Chvilku jsem si užívala to volno, jenže polovička již do práce chodil a v době kdy on pracoval tak já se nudila. Bloumala jsem a časem mě i to povalování se omrzelo (což jsem si myslela, že se nikdy nestane) a tak jsem se snažila si nějakou práci najít. Obepsala jsem spoustu míst, poslala spoustu životopisů a nedostala téměř žádné odpovědi... Nikdo o mě, jakožto čerstvou absolventku bez praxe (chtěli minimálně 2 roky v oboru s cílovou skupinou) nestál...
Až jsem byla na pohovoru do pečovatelské služby, kde někoho hledali a praxe jim byla naprosto ukradená... Tak jsem najednou měla práci. Sice to byla práce od 7 od rána, takže jsem musela vstáavt v 5:50 a jezdit tramkou (naštěstí to nebylo tak daleko) a vracela jsem se sice ve 4, ale zbytek dne jsem prospala. Vlastně si ani nepamatuju, jak jsme v té době s drahým polovičkou fungovali... pamatuji si, že jsem mu psala maily v tramvaji (ten internet v mobilu je někdy dobrá věc, ačkoliv dost návyková) a že jsem na ty vánoce nestíhala shánět dárky a natož péct cukroví. Taky si pamatuju, že díky tomu, jak jsem musela běhat s obědy jsem mohla jíst sladké od rána do večera a nebylo to poznat (zato teď už to poznat je) a jaké jsem měla štěstí, že jsem nedostala PDA a šéfová nemohla kontrolovat každou minutu kde jsem (nevím jakou náhodou jsem ho nedostala, protože i holka co nastoupila až po mě jej dostala, a já ne... ale jsem za to ráda). No nicméně protože jsem již od začátku (na vstupním pohovoru) tvrdila, že chci na poloviční úvazek (což mi nakonec dost pomohlo) a pak se takový poloviční úvazek našel, jsem z pečovatelské služby mohla odejít. Sice ne všechno (například styl vzdělávání přes internet, "supervize", zmíněná PDA atd) nevyhovovalo, ale i tak jsem byla (a stále jsem) vděčná za tu příležitost tam pracovat. Pomohlo mi to si uvědomit, co chci (a co ne) a jak vlastně v Geru je všechno mnohem lepší... Taky byl zajímavý postoj vedoucí, která od začátku tvrdila, že poloviční úvazek to nejde a vyčítala mi, že (poté co mě zaučili) chci odejít, ale ve chvíli kdy zjistila, že jsem to říkala už od začátku se přestala zlobit na mě, ale na ty personalistky, co mě přijaly. No hlavně v tu chvíli dost obrátila a protože si mě tam chtěla nechat tak jako mávnutím kouzelného proutku bych mohla mít svůj poloviční úvazek a vlastně vyjímku... Jenže v té době já už měla domluveno, že tam končím a hlavně, že nastupuju na Gero (kam mě sice nevzali, ale holka co měla nastoupit, tak to odřekla a já byla náhradnice... takže ať jsi kde jsi- děkuju :D) a tak jsem jim na jejich nabídku řekla NE a hrdě odkráčela .. Byla jsem se tam ještě jednou podívat za kolegyněmi a byla jsem opravdu ráda, že jsem odešla... a bylo mi líto kolegyň, co tam zůstaly..
No a v lednu jsem nastoupila do Gera. Vlastně v sobotu jsem ještě byla v pečovatelské službě (abych si napracovala za "dovolenou") a v pondělí jsem již nastupovala do gera. Byla jsem představena kolegyním a jakožto vyjukaná jsem nejdříve strávila týden na staconáři (a zhodnocena pracovníky), týden na oddělení (též zhodnocena) a týden s domácí zdravotní péčí (a též zhodnocena) a teprve potom (co mě asi zhodnotily kladně) si mě kolegyně vzaly na zaučení ke klientům. Pamatuju si, jak jsem byla vyjukaná, ale nadšená že mám víc času a poloviční úvazek... Měla jsem to, po čem jsem toužila. Najednou jsem měla víc času na sebe, na polovičku a vlastně i na své zájmy. Po zkušební době jsem dostala smlouvu na dobu neurčitou a byla jsem spokojená. Až do chvíle, kdy jsem znovu dělala přijímačky na VŠ. Zase ty samé školy (FSV a FF), ale ještě i FHS. Jenže v den přijímaček jsem se musela rozhodnout, jestli půjdu na pohovor na FSV (který už jsem jednou dělala a věděla tedy cca co mě čeká) anebo na FHS. Je jasné, jak jsem se rozhodla (ačkoliv toho občas lituju a říkám si, jestli by mi na té FHS nebylo lépe). No, vzali mě (jupí), ale udělala jsem tím čáru přes rozpočet své vedoucí v práci (tu obdivuji a vážím si jí). Vyšla mi vstříc a zařídila mi, že jsem od října mohla přejít na dohodu (takže místo na poloviční úvazek jsem byla DPP) a stále pracovala, ikdyž výrazně méně. Takhle to bylo vlastně až do letošního července, kdy mi vedoucí (již jiná, ta dřívější má dvě malé děti) nabídla, zda nepřeveznu půlku úvazku od kolegyně, která chtěla jen půl a měla celý. Hodilo se mi to, protože letos toho ve škole už nemám tolik a tak by se mi hodila každá koruna. Takže jsem zase na půl úvazku a protože jsem nastoupila od července, tak mám smlouvu do července (nově totiž nedávají po zkušební době smlouvu na dobu neurčitou, ale pouze na rok).
Já se rozhodla, že právě toho využiju. Mám v plánu změnit práci. Chci zkusit něco nového, jiného a možná i kvalifikovanějšího. Již jednou mi bylo nabídnuto (ještě minulou vedoucí) místo koordinátorky OA, jenže v té době jsem to vzít nemohla (kvůli škole), ale od července bych o tom mohla uvažovat (ačkoliv v geru to místo volné není a já nevím, zda bych tam vzhledem k nedávným událostem chtěla vedoucovat).
Což mě přivádí do současnosti... červen se blíží a já svoje zaječí (utíkací) úmysly neskrývám. Vedoucí ví, že chci odejít a ačkoliv si myslím ( a možná i trošku doufám), že by si mě tam ráda nechala, nebrání mi a počítá s tím, že odejdu. Jenže co budu dělat? Polovička (a moje maminka) mě přivedli na myšlenku, jestli si nechci po škole udělat nějaký čas volno- užít si prázdniny. Polovička nás ze svého platu asi uživí (ačkoliv by mi to bylo asi blbé) a já bych si tak před nástupem do práce (ale jaké?) mohla užít volno a načerpat síly. Zní to krásně... (no uvidíme)
O své budoucí práci jsem zatím moc nepřemýšlela (ačkoliv se mě na to spousta lidí ptá). Vím jen, že něco z mé současné mi opravdu vyhovuje a ráda bych to tak nechala a měla to i v práci další..
No uvidíme, jak se to všechno vyvine... snad se mi podaří dodělat v červnu školu (ačkoliv si tím nejsem tak úplně jistá) a třeba se to pak nějak vyvrbí (jak říká Sokolka). Možná se stane něco neočekávaného a spadne mi do klína práce snů :D anebo nestane a já budu na pracáku :(
Nějak to ale dopadne a já asi od října (v září chci na dovolenou!!! k móři!!!) někde budu pracovat... Snad jen od úterý do pátku! ( a ostatní dny budu asi odpočívat, vanit se, péct nebo jezdit na Rockym :D)
Chvilku jsem si užívala to volno, jenže polovička již do práce chodil a v době kdy on pracoval tak já se nudila. Bloumala jsem a časem mě i to povalování se omrzelo (což jsem si myslela, že se nikdy nestane) a tak jsem se snažila si nějakou práci najít. Obepsala jsem spoustu míst, poslala spoustu životopisů a nedostala téměř žádné odpovědi... Nikdo o mě, jakožto čerstvou absolventku bez praxe (chtěli minimálně 2 roky v oboru s cílovou skupinou) nestál...
Až jsem byla na pohovoru do pečovatelské služby, kde někoho hledali a praxe jim byla naprosto ukradená... Tak jsem najednou měla práci. Sice to byla práce od 7 od rána, takže jsem musela vstáavt v 5:50 a jezdit tramkou (naštěstí to nebylo tak daleko) a vracela jsem se sice ve 4, ale zbytek dne jsem prospala. Vlastně si ani nepamatuju, jak jsme v té době s drahým polovičkou fungovali... pamatuji si, že jsem mu psala maily v tramvaji (ten internet v mobilu je někdy dobrá věc, ačkoliv dost návyková) a že jsem na ty vánoce nestíhala shánět dárky a natož péct cukroví. Taky si pamatuju, že díky tomu, jak jsem musela běhat s obědy jsem mohla jíst sladké od rána do večera a nebylo to poznat (zato teď už to poznat je) a jaké jsem měla štěstí, že jsem nedostala PDA a šéfová nemohla kontrolovat každou minutu kde jsem (nevím jakou náhodou jsem ho nedostala, protože i holka co nastoupila až po mě jej dostala, a já ne... ale jsem za to ráda). No nicméně protože jsem již od začátku (na vstupním pohovoru) tvrdila, že chci na poloviční úvazek (což mi nakonec dost pomohlo) a pak se takový poloviční úvazek našel, jsem z pečovatelské služby mohla odejít. Sice ne všechno (například styl vzdělávání přes internet, "supervize", zmíněná PDA atd) nevyhovovalo, ale i tak jsem byla (a stále jsem) vděčná za tu příležitost tam pracovat. Pomohlo mi to si uvědomit, co chci (a co ne) a jak vlastně v Geru je všechno mnohem lepší... Taky byl zajímavý postoj vedoucí, která od začátku tvrdila, že poloviční úvazek to nejde a vyčítala mi, že (poté co mě zaučili) chci odejít, ale ve chvíli kdy zjistila, že jsem to říkala už od začátku se přestala zlobit na mě, ale na ty personalistky, co mě přijaly. No hlavně v tu chvíli dost obrátila a protože si mě tam chtěla nechat tak jako mávnutím kouzelného proutku bych mohla mít svůj poloviční úvazek a vlastně vyjímku... Jenže v té době já už měla domluveno, že tam končím a hlavně, že nastupuju na Gero (kam mě sice nevzali, ale holka co měla nastoupit, tak to odřekla a já byla náhradnice... takže ať jsi kde jsi- děkuju :D) a tak jsem jim na jejich nabídku řekla NE a hrdě odkráčela .. Byla jsem se tam ještě jednou podívat za kolegyněmi a byla jsem opravdu ráda, že jsem odešla... a bylo mi líto kolegyň, co tam zůstaly..
No a v lednu jsem nastoupila do Gera. Vlastně v sobotu jsem ještě byla v pečovatelské službě (abych si napracovala za "dovolenou") a v pondělí jsem již nastupovala do gera. Byla jsem představena kolegyním a jakožto vyjukaná jsem nejdříve strávila týden na staconáři (a zhodnocena pracovníky), týden na oddělení (též zhodnocena) a týden s domácí zdravotní péčí (a též zhodnocena) a teprve potom (co mě asi zhodnotily kladně) si mě kolegyně vzaly na zaučení ke klientům. Pamatuju si, jak jsem byla vyjukaná, ale nadšená že mám víc času a poloviční úvazek... Měla jsem to, po čem jsem toužila. Najednou jsem měla víc času na sebe, na polovičku a vlastně i na své zájmy. Po zkušební době jsem dostala smlouvu na dobu neurčitou a byla jsem spokojená. Až do chvíle, kdy jsem znovu dělala přijímačky na VŠ. Zase ty samé školy (FSV a FF), ale ještě i FHS. Jenže v den přijímaček jsem se musela rozhodnout, jestli půjdu na pohovor na FSV (který už jsem jednou dělala a věděla tedy cca co mě čeká) anebo na FHS. Je jasné, jak jsem se rozhodla (ačkoliv toho občas lituju a říkám si, jestli by mi na té FHS nebylo lépe). No, vzali mě (jupí), ale udělala jsem tím čáru přes rozpočet své vedoucí v práci (tu obdivuji a vážím si jí). Vyšla mi vstříc a zařídila mi, že jsem od října mohla přejít na dohodu (takže místo na poloviční úvazek jsem byla DPP) a stále pracovala, ikdyž výrazně méně. Takhle to bylo vlastně až do letošního července, kdy mi vedoucí (již jiná, ta dřívější má dvě malé děti) nabídla, zda nepřeveznu půlku úvazku od kolegyně, která chtěla jen půl a měla celý. Hodilo se mi to, protože letos toho ve škole už nemám tolik a tak by se mi hodila každá koruna. Takže jsem zase na půl úvazku a protože jsem nastoupila od července, tak mám smlouvu do července (nově totiž nedávají po zkušební době smlouvu na dobu neurčitou, ale pouze na rok).
Já se rozhodla, že právě toho využiju. Mám v plánu změnit práci. Chci zkusit něco nového, jiného a možná i kvalifikovanějšího. Již jednou mi bylo nabídnuto (ještě minulou vedoucí) místo koordinátorky OA, jenže v té době jsem to vzít nemohla (kvůli škole), ale od července bych o tom mohla uvažovat (ačkoliv v geru to místo volné není a já nevím, zda bych tam vzhledem k nedávným událostem chtěla vedoucovat).
Což mě přivádí do současnosti... červen se blíží a já svoje zaječí (utíkací) úmysly neskrývám. Vedoucí ví, že chci odejít a ačkoliv si myslím ( a možná i trošku doufám), že by si mě tam ráda nechala, nebrání mi a počítá s tím, že odejdu. Jenže co budu dělat? Polovička (a moje maminka) mě přivedli na myšlenku, jestli si nechci po škole udělat nějaký čas volno- užít si prázdniny. Polovička nás ze svého platu asi uživí (ačkoliv by mi to bylo asi blbé) a já bych si tak před nástupem do práce (ale jaké?) mohla užít volno a načerpat síly. Zní to krásně... (no uvidíme)
O své budoucí práci jsem zatím moc nepřemýšlela (ačkoliv se mě na to spousta lidí ptá). Vím jen, že něco z mé současné mi opravdu vyhovuje a ráda bych to tak nechala a měla to i v práci další..
- Volné pondělky (tj. práce na zkrácený úvazek pouze 4 dny v týdnu), protože poměr 4 dny práce a 3 volno je lepší než 5 práce a 2 volno :)
- Možnost si napracovat přesčasy a pak je využít jako náhradní volno (nebo nemocenskou)
- Přímá práce s lidmi (kontakt s nimi, komunikace a interakce)
No uvidíme, jak se to všechno vyvine... snad se mi podaří dodělat v červnu školu (ačkoliv si tím nejsem tak úplně jistá) a třeba se to pak nějak vyvrbí (jak říká Sokolka). Možná se stane něco neočekávaného a spadne mi do klína práce snů :D anebo nestane a já budu na pracáku :(
Nějak to ale dopadne a já asi od října (v září chci na dovolenou!!! k móři!!!) někde budu pracovat... Snad jen od úterý do pátku! ( a ostatní dny budu asi odpočívat, vanit se, péct nebo jezdit na Rockym :D)
pondělí 8. února 2016
Still Helča
Už několikrátjsem viděla ten film Still Alice o tom, jak vysokoškolská
profesorka dostane Alzheimera a ztrácí pamět a sebe. Film je to pěkný,
ale realita bývá trošku jiná... To však není to, o čem jsem měla v
úmyslu napsat článek (ačkoliv článek by to byl jistě zajímavý).
Chtěla jsem se podělit o to, že já jsem stále já. Sice jsem za posleních několik let prošla změnou (změnami), ale stále jsem ta stejná osoba, která začala psát tento blog, protože měla pocit, že ji nikdo jiný neposlouchá a chtěla tak sdělit světu něco o sobě a o tom, co se kolem (a uvnitř) ní děje. Teď sice už tolik na blog nepíšu, ale stále ráda někomu říkám co se kolem mě děje. Akorát jsem změnila médium. Již to neříkám blogu a tedy veřejně, ale říkám to polovičce/kamarádkám a asi část i rodičům.
Některé věci se ale nemění... Například stále nemám a nechci mít ksichtknihu (facebook). Stále je pro mě rodina moc důležitá a stále jsem spíše kočičí (nežli psí) člověk.
Naopak už nebydlím u rodičů (ačkoliv jsem donedávna říkala, že napůl ano, ale v poslední době už se ani to říct nedá) a taky už na to mám věk (bude mi 26, tak nechci být stále v mamahotelu, ačkoliv je to samozřejmě pohodlné). Taky už v práci nemám tolik trpělivosti jako dřív, sama to pozoruju, že už na spoustu věcí prostě nemám trpělivost a říkám si, zda to mám opravdu za potřebí. (bohužel mám pocit, že mě moje práce ovlivňuje v soukromí a to hlavně ve vztahu k mé vlastní babičce). Taky se mi změnily priority, chutě a provozované sporty.
Bohužel se mi mění i přátelé a ačkoliv má v tomto asi moje mamka pravdu a je normální, že se některá přátelství rozpadají, tak i tak mě to mrzí a ráda bych je uchovala. Mrzí mě například, že už se tolik nestýkám se skautíky. Patřili tolik let do mého života a do jisté (dost velké) míry formovali to, kým jsem a jsem jim za to moc vděčná. Chápu, že jsem se svým přístupem na tom faktu odcizení do jisté (asi velké) míry podílela, ale neznamená to, že bych tohle přesně chtěla. Mrzí mě, že pokud jdou společně někam, tak mě nikdo nepozve- sice nejsem na fb, ale email/mobil a i to dnes téměř zapomenuté icq stále mám stejné (dlouhou dobu jsem měla i adresu) a tak není těžké mě kontaktovat... Stačilo by jen chtít...
Ale nejde jen o skautíky, i ostatní přátelství (některá například z gymplu nebo i dřívější) už nejsou tak pevná a opečovaná, jako byla dřív. Na druhou stranu jiná přátelství (z gymplu i nová) pevná, alespoň myslím, jsou a doufám, že taková i zůstanou. Například v práci mám pár docela blízkých lidí, se kterými je mi opravdu dobře, protože sdílíme spoustu přesvědčení a názorů na svět. Naopak třeba na momentální škole mám pocit, že většina lidí (jsou samozřejmě i světlé výjimky) má naprosto jiná očekávání od života a i úplně jiné nazírání světa (někdy i skrze peníze) a tak si nemáme často o čem povídat... Další věc, co se na mě nezměnila je ta, že nejsem zrovna dobrá v navazování vzathů a hovorů s lidmi, takže se občas cítím dobře pouze v roli pozorovatele v koutě a do hovorů se nezapojuji. (i proto že mám pocit, že mě nikdo neposlouchá anebo o mé názory nestojí) Ačkoliv jsem pochopila, že je to občas na škodu, je to prostě tak.. taková jsem a byla jsem a asi i budu...
No prostě ačkoliv jsem se jistě změnila, možná jsem i dospěla a mnohé věci si uvědomila, tak ve spoustě základních věcí jsem stále stejná. Stále bych byla nervózní několik dní, když by měl přijet Fulghum. Stále bych byla schopná na prvním rande prochodit několik hodin po Vyšehradě a lámat si hlavu tím, zda polovičkovi není vedro. Stále bych byla schopná vymýšlet alternativy na "nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuju je já" a zaměňovat v tom písmenka (třeba j za l, atd). Stále miluju vodu, ale už miluju i jiné věci (a lidi) a tak upřednosňuju. Stále mám ráda pečení, ale už mám i jiné způsoby ventilace emocí než upéct bábovku. Stále ráda chodím, ale už i ráda jezdím na kole a někdy se na to dokonce i těším.
Ale nebojte, cuketu stále nejím a Nutellu mám stále ráda (ačkoliv jsem ji výrazně omezila a jsem za to ráda) :D
Chtěla jsem se podělit o to, že já jsem stále já. Sice jsem za posleních několik let prošla změnou (změnami), ale stále jsem ta stejná osoba, která začala psát tento blog, protože měla pocit, že ji nikdo jiný neposlouchá a chtěla tak sdělit světu něco o sobě a o tom, co se kolem (a uvnitř) ní děje. Teď sice už tolik na blog nepíšu, ale stále ráda někomu říkám co se kolem mě děje. Akorát jsem změnila médium. Již to neříkám blogu a tedy veřejně, ale říkám to polovičce/kamarádkám a asi část i rodičům.
Některé věci se ale nemění... Například stále nemám a nechci mít ksichtknihu (facebook). Stále je pro mě rodina moc důležitá a stále jsem spíše kočičí (nežli psí) člověk.
Naopak už nebydlím u rodičů (ačkoliv jsem donedávna říkala, že napůl ano, ale v poslední době už se ani to říct nedá) a taky už na to mám věk (bude mi 26, tak nechci být stále v mamahotelu, ačkoliv je to samozřejmě pohodlné). Taky už v práci nemám tolik trpělivosti jako dřív, sama to pozoruju, že už na spoustu věcí prostě nemám trpělivost a říkám si, zda to mám opravdu za potřebí. (bohužel mám pocit, že mě moje práce ovlivňuje v soukromí a to hlavně ve vztahu k mé vlastní babičce). Taky se mi změnily priority, chutě a provozované sporty.
Bohužel se mi mění i přátelé a ačkoliv má v tomto asi moje mamka pravdu a je normální, že se některá přátelství rozpadají, tak i tak mě to mrzí a ráda bych je uchovala. Mrzí mě například, že už se tolik nestýkám se skautíky. Patřili tolik let do mého života a do jisté (dost velké) míry formovali to, kým jsem a jsem jim za to moc vděčná. Chápu, že jsem se svým přístupem na tom faktu odcizení do jisté (asi velké) míry podílela, ale neznamená to, že bych tohle přesně chtěla. Mrzí mě, že pokud jdou společně někam, tak mě nikdo nepozve- sice nejsem na fb, ale email/mobil a i to dnes téměř zapomenuté icq stále mám stejné (dlouhou dobu jsem měla i adresu) a tak není těžké mě kontaktovat... Stačilo by jen chtít...
Ale nejde jen o skautíky, i ostatní přátelství (některá například z gymplu nebo i dřívější) už nejsou tak pevná a opečovaná, jako byla dřív. Na druhou stranu jiná přátelství (z gymplu i nová) pevná, alespoň myslím, jsou a doufám, že taková i zůstanou. Například v práci mám pár docela blízkých lidí, se kterými je mi opravdu dobře, protože sdílíme spoustu přesvědčení a názorů na svět. Naopak třeba na momentální škole mám pocit, že většina lidí (jsou samozřejmě i světlé výjimky) má naprosto jiná očekávání od života a i úplně jiné nazírání světa (někdy i skrze peníze) a tak si nemáme často o čem povídat... Další věc, co se na mě nezměnila je ta, že nejsem zrovna dobrá v navazování vzathů a hovorů s lidmi, takže se občas cítím dobře pouze v roli pozorovatele v koutě a do hovorů se nezapojuji. (i proto že mám pocit, že mě nikdo neposlouchá anebo o mé názory nestojí) Ačkoliv jsem pochopila, že je to občas na škodu, je to prostě tak.. taková jsem a byla jsem a asi i budu...
No prostě ačkoliv jsem se jistě změnila, možná jsem i dospěla a mnohé věci si uvědomila, tak ve spoustě základních věcí jsem stále stejná. Stále bych byla nervózní několik dní, když by měl přijet Fulghum. Stále bych byla schopná na prvním rande prochodit několik hodin po Vyšehradě a lámat si hlavu tím, zda polovičkovi není vedro. Stále bych byla schopná vymýšlet alternativy na "nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuju je já" a zaměňovat v tom písmenka (třeba j za l, atd). Stále miluju vodu, ale už miluju i jiné věci (a lidi) a tak upřednosňuju. Stále mám ráda pečení, ale už mám i jiné způsoby ventilace emocí než upéct bábovku. Stále ráda chodím, ale už i ráda jezdím na kole a někdy se na to dokonce i těším.
Ale nebojte, cuketu stále nejím a Nutellu mám stále ráda (ačkoliv jsem ji výrazně omezila a jsem za to ráda) :D
čtvrtek 4. února 2016
Co je to tam venku?
Můžete mi někdo, prosím, říci co je za roční období? Za měsíc? A hlavně, není tam venku něco špatně?
Zkuste se podívat ven. Zapomenout na to, že před měsícem a půl byly Vánoce a bez časového vědomí si říct, jaký měsíc (popř. roční období) vám to jak to venku vypadá připomíná?
Povím vám co to připomíná mě: jaro nebo podzim, ale ROZHODNĚ NE zimu!
Chybí mi sníh! Chybí mi to sedět vevnitř v teple, choulit se na pohovce s teplým čajem (horkou čokoládou) v ruce, uždibovat něco sladkého a koukat jak venku sněží. Takové ty velké vločky, které když po nich chodíte tak krásně křupou pod nohama...
Chybí mi to křoupání, to klouzání, to sněžné ticho, ta čistota a veselost zasněžené krajiny.
Chybí mi dětský smích, když se kloužou po zasněžené ulici.
Chybí mi i můj smích, když se kloužu po zasněžené ulici (a drahý polovička nademnou stojí a kroutí nechápavě hlavou a diví se, kolik že mi to je a že si myslel, že jsem již dospělá a nedětinská :D)
Chybí mi to nadávání řidičů, že nevyjedou místní kopeček a klouže jim to.
Chybí mi odhrabování auta.
Chybí mi stavění sněhuláků, koulování se i to mokro za krkem, když se tam dostane sníh.
Chybí mi to ticho, které přerušuje jen dopadání vloček na zem.
Chybí mi to, jak se celá příroda, celé město pod sněhem ztiší a jakoby zpomalí a zklidní.
Chybí mi to, jak je vidět pod lampou padající vločky.
Chybí mi vidět stopy zvířat v čerstvém sněhu.
Chybí mi zasněžené ulice, stromy a lidi :)
CHYBÍ MI ZIMA!
CHYBÍ MI SNÍH!
To, co dnes vidíme venku rozhodně není únor. To je duben, možná konec března... Kam zmizel únor? Kdy může pole sílit (únor bílý, pole sílí)? Bojím se toho, aby moje maminka (která má pravdu často častěji než je mi po chuti) neměla zase pravdu v tom, že až budeme mít my (naše generace momentálních 20-30 cátníků) děti a vnoučata bude se o sněhu mluvit jako o něčem dávno zapomenutém a nikdo si nebude pamatovat, jaké to bylo. Nechci, abychom přišli o možnost se radovat ve a ze sněhu (házet se do závějů, stavět iglů,...). Mám sníh ráda, a moc. Jsem klidně ochotna oželet jaro a podzim, ale zimu a léto ne. Přírodě to taky neprospívá, vždyť v létě ji sužovala taková sucha a sníh by ji moc prospěl... Vemte si, že za těchto okolností musí vlekaři uměle zasněžovat a ještě z přírody berou už tak nedostatečnou vodu na to, aby měli co rozprašovat na sjezdovky. Není to tak, že bych to kritizovala (nemůžu, protože to bych byla sama proti sobě a svému oblíbenému sportu), ale jen upozorňuji na nebezpečí s tím spojené..
Vraťte mi zimu! Já chci závěje! Já potřebuju závěje!
Sníh! Sníh! Sníh! Sníh! A klidně až do dubna!
Zkuste se podívat ven. Zapomenout na to, že před měsícem a půl byly Vánoce a bez časového vědomí si říct, jaký měsíc (popř. roční období) vám to jak to venku vypadá připomíná?
Povím vám co to připomíná mě: jaro nebo podzim, ale ROZHODNĚ NE zimu!
Chybí mi sníh! Chybí mi to sedět vevnitř v teple, choulit se na pohovce s teplým čajem (horkou čokoládou) v ruce, uždibovat něco sladkého a koukat jak venku sněží. Takové ty velké vločky, které když po nich chodíte tak krásně křupou pod nohama...
Chybí mi to křoupání, to klouzání, to sněžné ticho, ta čistota a veselost zasněžené krajiny.
Chybí mi dětský smích, když se kloužou po zasněžené ulici.
Chybí mi i můj smích, když se kloužu po zasněžené ulici (a drahý polovička nademnou stojí a kroutí nechápavě hlavou a diví se, kolik že mi to je a že si myslel, že jsem již dospělá a nedětinská :D)
Chybí mi to nadávání řidičů, že nevyjedou místní kopeček a klouže jim to.
Chybí mi odhrabování auta.
Chybí mi stavění sněhuláků, koulování se i to mokro za krkem, když se tam dostane sníh.
Chybí mi to ticho, které přerušuje jen dopadání vloček na zem.
Chybí mi to, jak se celá příroda, celé město pod sněhem ztiší a jakoby zpomalí a zklidní.
Chybí mi to, jak je vidět pod lampou padající vločky.
Chybí mi vidět stopy zvířat v čerstvém sněhu.
Chybí mi zasněžené ulice, stromy a lidi :)
CHYBÍ MI ZIMA!
CHYBÍ MI SNÍH!
To, co dnes vidíme venku rozhodně není únor. To je duben, možná konec března... Kam zmizel únor? Kdy může pole sílit (únor bílý, pole sílí)? Bojím se toho, aby moje maminka (která má pravdu často častěji než je mi po chuti) neměla zase pravdu v tom, že až budeme mít my (naše generace momentálních 20-30 cátníků) děti a vnoučata bude se o sněhu mluvit jako o něčem dávno zapomenutém a nikdo si nebude pamatovat, jaké to bylo. Nechci, abychom přišli o možnost se radovat ve a ze sněhu (házet se do závějů, stavět iglů,...). Mám sníh ráda, a moc. Jsem klidně ochotna oželet jaro a podzim, ale zimu a léto ne. Přírodě to taky neprospívá, vždyť v létě ji sužovala taková sucha a sníh by ji moc prospěl... Vemte si, že za těchto okolností musí vlekaři uměle zasněžovat a ještě z přírody berou už tak nedostatečnou vodu na to, aby měli co rozprašovat na sjezdovky. Není to tak, že bych to kritizovala (nemůžu, protože to bych byla sama proti sobě a svému oblíbenému sportu), ale jen upozorňuji na nebezpečí s tím spojené..
Vraťte mi zimu! Já chci závěje! Já potřebuju závěje!
Sníh! Sníh! Sníh! Sníh! A klidně až do dubna!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
