Still Helča

Už několikrátjsem viděla ten film Still Alice o tom, jak vysokoškolská profesorka dostane Alzheimera a ztrácí pamět a sebe. Film je to pěkný, ale realita bývá trošku jiná... To však není to, o čem jsem měla v úmyslu napsat článek (ačkoliv článek by to byl jistě zajímavý).

Chtěla jsem se podělit o to, že já jsem stále já. Sice jsem za posleních několik let prošla změnou (změnami), ale stále jsem ta stejná osoba, která začala psát tento blog, protože měla pocit, že ji nikdo jiný neposlouchá a chtěla tak sdělit světu něco o sobě a o tom, co se kolem (a uvnitř) ní děje. Teď sice už tolik na blog nepíšu, ale stále ráda někomu říkám co se kolem mě děje. Akorát jsem změnila médium. Již to neříkám blogu a tedy veřejně, ale říkám to polovičce/kamarádkám a asi část i rodičům.
Některé věci se ale nemění... Například stále nemám a nechci mít ksichtknihu (facebook). Stále je pro mě rodina moc důležitá a stále jsem spíše kočičí (nežli psí) člověk.
Naopak už nebydlím u rodičů (ačkoliv jsem donedávna říkala, že napůl ano, ale v poslední době už se ani to říct nedá) a taky už na to mám věk (bude mi 26, tak nechci být stále v mamahotelu, ačkoliv je to samozřejmě pohodlné). Taky už v práci nemám tolik trpělivosti jako dřív, sama to pozoruju, že už na spoustu věcí prostě nemám trpělivost a říkám si, zda to mám opravdu za potřebí. (bohužel mám pocit, že mě moje práce ovlivňuje v soukromí a to hlavně ve vztahu k mé vlastní babičce). Taky se mi změnily priority, chutě a provozované sporty.
Bohužel se mi mění i přátelé a ačkoliv má v tomto asi moje mamka pravdu a je normální, že se některá přátelství rozpadají, tak i tak mě to mrzí a ráda bych je uchovala. Mrzí mě například, že už se tolik nestýkám se skautíky.  Patřili tolik let do mého života a do jisté (dost velké) míry formovali to, kým jsem a jsem jim za to moc vděčná. Chápu, že jsem se svým přístupem na tom faktu odcizení do jisté (asi velké) míry podílela, ale neznamená to, že bych tohle přesně chtěla. Mrzí mě, že pokud jdou společně někam, tak mě nikdo nepozve- sice nejsem na fb, ale email/mobil a i to dnes téměř zapomenuté icq stále mám stejné (dlouhou dobu jsem měla i adresu) a tak není těžké mě kontaktovat... Stačilo by jen chtít...
Ale nejde jen o skautíky, i ostatní přátelství (některá například z gymplu nebo i dřívější) už nejsou tak pevná a opečovaná, jako byla dřív. Na druhou stranu jiná přátelství (z gymplu i nová) pevná, alespoň myslím, jsou a doufám, že taková i zůstanou. Například v práci mám pár docela blízkých lidí, se kterými je mi opravdu dobře, protože sdílíme spoustu přesvědčení a názorů na svět. Naopak třeba na momentální škole mám pocit, že většina lidí (jsou samozřejmě i světlé výjimky) má naprosto jiná očekávání od života a i úplně jiné nazírání světa (někdy i skrze peníze) a tak si nemáme často o čem povídat... Další věc, co se na mě nezměnila je ta, že nejsem zrovna dobrá v navazování vzathů a hovorů s lidmi, takže se občas cítím dobře pouze v roli pozorovatele v koutě a do hovorů se nezapojuji. (i proto že mám pocit, že mě nikdo neposlouchá anebo o mé názory nestojí) Ačkoliv jsem pochopila, že je to občas na škodu, je to prostě tak.. taková jsem a byla jsem a asi i budu...

No prostě ačkoliv jsem se jistě změnila, možná jsem i dospěla a mnohé věci si uvědomila, tak ve spoustě základních věcí jsem stále stejná. Stále bych byla nervózní několik dní, když by měl přijet Fulghum. Stále bych byla schopná na prvním rande prochodit několik hodin po Vyšehradě a lámat si hlavu tím, zda polovičkovi není vedro. Stále bych byla schopná vymýšlet alternativy na "nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuju je já" a zaměňovat v tom písmenka (třeba j za l, atd). Stále miluju vodu, ale už miluju i jiné věci (a lidi) a tak upřednosňuju. Stále mám ráda pečení, ale už mám i jiné způsoby ventilace emocí než upéct bábovku. Stále ráda chodím, ale už i ráda jezdím na kole a někdy se na to dokonce i těším.
Ale nebojte, cuketu stále nejím a Nutellu mám stále ráda (ačkoliv jsem ji výrazně omezila a jsem za to ráda) :D